Sdělení č. 139 (Psychiatrická internace dr. Julia Tomina)
Dne 5. října 1979 odpoledne byl dr. Julius Tomin,
signatář Charty 77, zadržen v severních Čechách v blízkosti
Řepčic policejními orgány. Příslušníci VB mu nesdělili žádný
zákonný důvod svého počínání, a proto se odmítl jejich příkazům
podřídit. Byl odvlečen do policejního vozu a převezen na
okresní správu VB do Litoměřic. Po několika hodinách byl orgány
StB dopraven do Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích,
kde byl nuceně internován. Do léčebny jej přijal žurnální lékař
dr. Arnstein. Zdena Tominová , mluvčí Charty 77 se o místě
pobytu svého manžela dozvěděla teprve den poté, co na okrsku VB
požádala, aby bylo zahájeno celostátní pátrání po pohřešované
osobě. Okamžitě na to odjela do léčebny za manželem, a Julius
Tomin byl po její urgenci neprodleně propuštěn.
Musíme konstatovat, že lékaři v tomto případě
nepodlehli tlaku ze strany StB a jednali podle profesionální
etiky. Přesto už samotné přijetí Julia Tomina do psychiatrické
léčebny představuje opětovný (viz. sdělení č. 129 -
Psychiatrická internace Tomáše Lišky (pokus o zneužití
psychiatrie jako přímého nástroje nátlaku v případě, kdy se
občan nepodrobuje policejní zvůli a trvá na svých zákonných
právech.
Dále považujeme za nutné, uvést, že zadržení dr. Julia
Tomina bylo součástí větší policejní akce, v jejímž rámci byl
dům v Řepčicích (majetek rodin Parkánových a Kubíčkových ) od
odpoledne 5. října do půlnoci 6. října střežen několika
policejními vozy a řadou příslušníků VB se psy. Osoby, které do
tohoto domu šly nebo jely na návštěvu, byly zadrženy a
podrobeny několikahodinovému výslechu. Šlo o duchovního
Emanuela Vejnara, Olgu Rychtářovou, Naděždu Cachovou , ing.
Květu Princovou s dvouletým dítětem a další.
14. října Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
Příloha ke sdělení č. 139
C O U Č I N Í T E
Otevřený dopis předsedovi vlády Praha 11.10.1979
Pane předsedo vlády!
V pátek dne 5.10.1979 odpoledne jsem odjížděl z Prahy,
abych vyhověl přání několika mladých přátel ze severních Čech,
kteří mne požádali, abych s nimi pobesedoval o svém mnohaletém
úsilí, kdy se pokouším spojovat práci v oblasti filosofie s
manuální prací.
Již přes dva roky se snažím v úzkém kruhu přátel
pronikat do oblastí dějin filosofického myšlení, scházíme se
pravidelně jednou za týden, po delší přestávce jsem se znovu
vrátil k manuální práci, pracuji jako pomocný dělník na vinici,
pozvání jsem proto přijal s radostí a těšil jsem se na pěkný
večer. Nedaleko obce Řepčic zastavili příslušníci VB auto mého
přítele, který mne vezl. Po dlouhé „ technické kontrole„ a po
příjezdu dalšího auta VB jsem byl vyzván, abych nastoupil do
vozu VB. Příslušníci VB mi nebyli schopni sdělit žádný zákonný
důvod k mému zadržení, odmítl jsem se proto jejich příkazům
podrobit. Příslušníci VB mne do svého auta odvlekli. Na okresní
správě SNB v Litoměřicích se řada střídajících se příslušníků
StB pokoušela dosáhnout toho, abych jim sdělil kam jsem jel a
proč jsem tam jel. Když příslušníci StB po několikahodinovém
namáhání dospěli k názoru, že je jejich práce marná, odvezli
mne do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích a odnesli mě
až na lůžko v pavilonu 3A.
Ošetřujících lékařů jsem se později tázal, zda jsem
byl soudně zbaven svéprávnosti, odpověděli, že ne. Tázal jsem
se, zda si na poruchu mého duševního zdraví stěžovala moje
žena, zda si stěžoval někdo z mého pracoviště či z místa mého
bydliště. Když mi odpověděli, že ne, tázal jsem se, zda mají
nějakou zprávu od příslušníků VB či StB, v niž by si tito
stěžovali na poruchy v mém duševním zdraví. Odpověděli, mi, že
ne. Ukázalo se, že psychiatrická léčebna měla sloužit jen jako
prostředek k tomu, abych byl přinucen odpovídat na otázky
příslušníků StB, kteří mne do psychiatrické léčebny v Horních
Beřkovicích odvlekli.
Moje žena o mně neměla po tři dni žádnou zprávu,
ačkoli je náš byt již po tři měsíce střežen ve dne v noci
uniformovanými příslušníky VB, kteří jinak zapisují každé naše
hnutí. Nakonec moje žena zašla na okrsek VB a požádala
úřadující příslušníky VB, aby zahájili celostátní pátrání po
pohřešované osobě. Teprve pak se moje žena dověděla, co se mnou
je. V úterý 9.X. si pro mne moje žena do Horních Beřkovic
přijela. Jak já, tak moje žena, nezávisle na sobě, jsme
odmítli„propuštění na revers„. Lékaři v sobě nalezli dost
profesionální odvahy k tomu, aby nahlédli, že mne v
psychiatrické léčebně nemohou držet jen proto, že odmítám
odpovídat na otázky příslušníků StB. Z psychiatrické léčebny
jsem byl propuštěn. Náš odchod z léčebny sledovali čtyři
příslušníci StB, jeden z nich nás fotografoval.
V psychiatrické léčebně jsem byl držen proti své vůli
a bez jakékoli zákonného opodstatnění po čtyři dny. Po přijetí
do léčebny mi byla podána injekce, celý den po injekci jsem byl
jen s největšími obtížemi schopen kontrolovat své pohyby, jen s
největšími obtížemi jsem byl schopen hovořit. Jen díky soucitu
sester mi v sobotu a v neděli nebyly podány další ordinované
injekce. V pondělí ráno, po příchodu ošetřujících lékařů, aniž
kterýkoli z nich se mnou promluvil anebo se na mě alespoň
podíval, byl sestrám znovu vydán příkaz dát mi injekci. Sestře
jsem sdělil, že je injekci dobrovolně nepodrobím, lékaři pak
přistoupili na to, že si se mnou pohovoří dříve, než přistoupí
k násilnému podání injekce. Po rozhovoru se mnou pak lékaři
jakoukoliv medikamentaci zastavili.
Pane předsedo vlády, celý případ je nebezpečným
pokusem o zneužití psychiatrie „pro účely„ Státní bezpečnosti.
Táži se Vás , co učiníte pro to, aby se podobný pokus v naší
zemi již nikdy nemohl opakovat.
Julius Tomin
Na vědomí: Ministerstvo vnitra ČSSR
Ministerstvo zdravotnictví ČSSR
Mluvčí Charty 77