Členové
Jeremy Marc King (1998-dodnes) – zpěv, bodhran Začal jsem hrát
na 12 strunnou kytaru ve skupině The Bodley Head Ceilidh Band
během mých studií umění na Brighton Art College ve Velké
Británii. Poté, co se kapela rozpadla jsem se hudbě příliš
nevěnoval a zajišťoval akce v The Bear Cave Gallery v
Brightonu. Jednoho léta jsem přijel do České republiky na
prázdniny a na jedné taneční party v Praze poznal dívku mých
snů. Zůstal jsem jako učitel angličtiny a v jedné zakouřené
studentské putice jsem se seznámil s Kubou. Zahrál jsem pár
věcí z časů Bodley Heads, které jsem ještě nezapoměl. Začal
jsem zpívat s Poitinem, oženil se, narodilo se mi dítě (in
roughly that order!). Stále se věnuji malování - Poitin
několikrát vystoupil na mých vernisážích. Mezi mé hudební
vzory patří Steeleye Span, the Levellers, Martin Carthy, Bowie
v sedmdesátých letech a obskurní psychedelie let šedesátých...
Jaroslav Oto Macháček (zakladatel, od začátku dodnes) –
housleNa housle jsem chodil do „Lidušky“, pak pokračoval jako
samouk na kytaru, a k houslím se na chvíli vrátil ve folkové
kapele Mnoho tváří (1989-1990). Pak jsem dlouho hrál jenom na
kytaru v jazzové kapele YUPPKINS (1991-1997) a v Plzeňském
Big-bandu (1995-1997). Zhruba v té době jsem poprvé uslyšel
The Chieftains a zamiloval si irskou lidovku. Takže jsem
oprášil housle a začal se učit jigy a reely a na tom se až do
dneška vlastně skoro nic nezměnilo.
Saša Marešová (2007-dodnes) – příčná flétna, whistles Už jako
malá holka jsem záviděla bráchovi, že může hrát na flétnu.
Začala jsem se tedy tajně učit sama a když rodiče zjistili, že
mi to jde, tak mě nakonec na moje dlouholeté naléhání
přihlásili do ZUŠ. Začala jsem tedy s opravdovým hraním docela
pozdě. Když jsme se přestěhovali z jižních Čech do Plzně,
objevila jsem krásu příčné flétny a Ježíšek nezklamal. Hrála
jsem ve všech možných seskupeních při ZUŠ a pár krásných let
jsem strávila v dětském dechovém orchestru. Irská hudba mě
navštívila v podobě CD od Chieftains, které jsem dostala od
táty jednoho jarního dne k svátku. Opravdové hraní irských
melodií mi ukázal nyní Poitín, který mě přijal s otevřenou
náručí.
Jan Brabec (1999 – dodnes) – bouzouki, banjo, zpěv Aktivní
hudební kariéru má spojenou především se skupinou Poitín a
irskou lidovou hudbou, již tu a tam uplatňuje i mimo svou
kmenovou formaci (hostoval na koncertech či deskách tuzemských
kapel Grian, Marw či folkových Deneb, v Irsku doprovázel na
oficiálním koncertě renomovaného banjistu Darrena Maloneyho a
na tamním největším festivalu tradiční hudby vystupoval s
dalšími pražskými hudebníky pod názvem Flying Druids Orchestra
před kamerami irské veřejnoprávní televize RTÉ). Vedle irské
tradiční hudby však působí i na poli jiných hudebních žánrů a
fúzí. V roce 2001 byl spolu s kytaristou Poitínu Jakubem
Sieglem, hercem Václavem Neužilem a hráčkou na dechové
nástroje, zpěvačkou a herečkou Kristýnou Pangrácovou Frankovou
členem skupiny Vodotrysk, jež vystoupila mj. na přehlídce
alternativních souborů MB Apostrof v pražském Divadle Na
Zábradlí. V letech 2005 a 2010 působil v pražském irish/jazz
fusion projektu Ciúnas s bývalou členkou a občasným hostem
Poitínu, saxofonistkou Helenou Markovou. Honzův kladný vztah k
balkánské lidové hudbě se otiskl mj. v participaci na projektu
Reného Starhona Uči me, majko, na jehož realizaci (původně
určené pro taneční představení v divadle Ponec) se podíleli
např. Tomáš Reindl, Yellow Sisters či Monika Načeva. Sólově
pak r. 2009 natočil 5 trackové demo Balkan Scores. V
současnosti vystupuje vedle Poitínu příležitostně v duu s
Jakubem Sieglem.
Jakub Siegl (1998-dodnes) – kytary, zpěv Hudbu jsem měl na
talíři hned od kolébky, protože naše rodina je rodinou
muzikantů. A tak jsem nejdříve pasivně a potom, když už jsem
mohl ve školce zpívat ve sboru, začal postupně hudbu
provozovat také. Co jiného mi vlastně zbývalo. Mým prvním
nástrojem bylo piano, ale když jsem na konci roku dostal z
klavíru dvojku, naštval jsem se a rozhodl se věnovat se jinému
nástroji. A byla to právě kytara, která mě okouzlila. Musel
jsem každý den pilně cvičit a tatínek mě kontroloval, jestli
se neflákám. Až jsem radostí brečel. No a tak to šlo několik
let a já si nakonec uvědomil, že ten nástroj opravdu miluju a
vlastně tatínkovi musím strašně moc poděkovat za to cepování.
A právě v té době mého uvědomění jsem potkal v poněkud
nestřízlivém stavu v hospodě člena skupiny Poitín, Tondu
Mužíka, také ne zcela střízlivého, a po delším povídání jsme
se domluvili, že přijdu na zkoušku. Já jsem se totiž asi rok
před tímto setkání potkal v Českém Krumlově s Pukarua, když
měli session po hospodách, a úplně mě to vzalo tak, že jsem se
od té doby chtěl k této hudbě nějak dostat… až právě jednoho
dne v jedné hospodě. A od té doby …. To ostatní si můžete
přečíst u Honzíka, páč se naše cesty až šeredně moc
střetávají!