Jednoho dne v lednu přišel za mnou Náčelník v povznesené náladě a pravil, že by bych se měl přestat válet doma a jet s ním na běžky, že tam pojede i další spousta jeho známých a že to bude legrace. Tak jsem jel, i když můj odpor k zimním sportům byl v té době dobře znám. Už tehdy se ukázala náčelníkova typická vlastnost - absolutní odolnost vůči jakémukoliv včasnému příchodu. Mám podezření, že i kdyby někdy náhodou přišel včas, počká někde za rohem a stejně přijde pozdě. Každopádně, počkal jsem na něj na místě našeho srazu, doběhli jsme vlak a doufali, že se se zbytkem skupiny potkáme na Brčálníku, kde vystupujeme. Sněhulák byl narvaný k prasknutí, nicméně podařilo se nám vtěsnat na dvě místa. Náčelník mi půjčil k přečtení Pohádku o Sněhurce která byla bohužel nečitelná, takže jsem ho nechal, ať mi ji přečte nahlas. Za okamžik už se tlemil nahlas celej vagón včetně průvodčího. Když jsem vystoupili na Brčálníku, skutečně na nás čekal zbytek výpravy - kromě Jany Dvořáků (začali jsme jí říkat Frýda, neptejte se radši proč) se tam vyskytoval Zabi, Máša, David Kouňa a Verča Kunešů. Tedy další dva budoucí pilíře kmene (Zabi a Máša). Po ubytování jsme vyrazili na tůru. Zabi se tvářil, že to v okolí bezvadně zná a že nás tedy povede a ukáže nám krásy Královského hvozdu. Stoupali jsme dlouho, předlouho, nejprve podél Rudolfovny, potom přes Špičácké sedlo na Hofmanky. Máša se mnou neustále závodila a byla k neporažení.

     V rámci ušetření finančních rezerv našeho kmene (převážně Druidových), rozhodli jsme se dopravit na dovolenou stopem. Jako cílovou destinaci jsme si vybrali po několika poradách nad mapou a busolou Slovenský ráj. Protože se k nám nikdo jiný nepřidal, vyrazili jsme pouze takto ve třech (Máša, Martin a Denny). Paní Machová (maminka Hanička) nás obětavě naložila do svého Nissanu Primera GT a dovezla nás na Rudnou, kde nás pozvala k McDonaldovi, se slovy, že "je to pravděpodobně poslední setkání s civilizací na posledních pár dnů". Po nasycení jsme se tedy rozloučili s maminkou Haničkou a mezi s sebou a ve dvou strategických skupinách jsme začali u dálničního nájezdu stopovat. Sraz jsme si dali v Brně na mostě přes koleje. Skupina A, tedy Máša a já jsme měli štěstí a odfrčeli jsme rovnou až do Brna. Skupina B, tedy Martin, jela až dlouho po nás a než se dostala do Brna, musela několikrát přesedat. Chudák skupina. V Vrně jsme s Mášou čekali pekelně dlouho a já ze samého zoufalství začal konzumovat obsah batohu. Jedlý obsah, spacák jsem nejedl. Přibližně po třech hodinách čekání zastavil taxík, z něj vykoukl Martin a velkoryse nás zval dovnitř. Ukázalo se, že taxikář se vrací z Prahy, kam vezl jakéhosi zákazníka a má natolik dobrou náladu, že vzal zdarma Martina a souhlasil s tím, že vezme i nás. Když jsme se ptali, odkud že to tedy vlastně je, řekl nám, že Valašských Klobouků od Česko-Slovenských hranic.
     Když dojel ten hodný taxikář domů, hodil nás ještě na nejbližší nádraží a ukázal nám směr. Zakoupili jsme si tedy jízdenky do Popradu a nasedli na první vlak, který jel kolem. Dvouhodinová cesta vlakem kdy jsme stály v uličce, neb celý vlak byl plný našich Rómských spoluobčanů, nebyla zrovna nejpohodlnější a tak jsme si ji krátily pojídáním syrových párků, které jsem vezl s sebou. Když jedl Martin asi tak čtvrtý, z úžasem zjistil, že se pravděpodobně slupuje ta průhledná igelitová folie, ve které je každá nožička zabalena. Jak se ukázalo, bylo třeba přestoupit v Žilině na rychlík, který jel ale za drahnou dobu (asi za 4 hodiny) a tu dobu bylo třeba někde strávit. Po kratším procházce městem jsme zvolili místní park, rozbalili jsme karimatky a začali jsme se válet. Náčelník vytáhl cigarety, zapálil si a začal romanticky rozjímat nad krásami života. Za chvíli jsme si s Mášou zapálili taky a romanticky rozjímali s ním. V tu chvíli se dostavilo UFO. Prapodivné obrazce začali kroužit nad našimi hlavami. Po chvíli zděšení jsme však vypátrali původ zvláštního úkazu - místní diskotéka vysílala k nebi laserové efekty.
     Rychlíkem jsme pohodlně dojeli až do Popradu ještě za tmy, tedy spíš hutného šera. Zorientovali jsme mapu a vydali jsme se od nádraží směrem, kde jsme tušili skály. Po hodině bloudění jsme opustili město a podél rychlíkové trati jsme stále směřovali dolů k jihu. Skály, hory nebo byť jen zvlněná krajina stále nikde, začalo nám to být divné, padali i takové názory, že jsme se ocitnuli v jiné, paralelní realitě, kde jsou hory údolí a naopak. To nám bylo ještě divnější. Potom se Martin ohlédl na Mášu, kde se courá a začal s radostným výkřikem tančit na kolejch - vycházející slunce nám ozářili Vysoké Tatry, které se monumentálně tyčili nad Popradem na severní straně.
    

     Dovolenou v Itálii si vymyslela Frýda, pravděpodobně proto, že takto trávený letní čas přesně odpovídal jejím zaběhnutým a navyklým standardům. Nám ostatním (Náčelníkovi, mě a Máše) se to zdálo taky jako nápad hodný realizace, který by završil naše prázdninové dovádění. Koneckonců, měli jsme v době, kdy s tím Frýda přišla už naplánované Slovensko a Vltavu, tak proč nevyrazit do zahraničí, že ano, zvláště, když někteří z nás tak ani zdaleka nečinili už několik let (někteří z nás naopak ano, Mášule byla vždy celkem zcestovalá).

     Frýda zařídila cestovku a všechno ostatní, my jen zaplatili a pak doufali, že pojede ještě někdo. Jel. Přihlásil se Zabi, oba Kouňové, Ditka se svým přítelem Lukášem, Verča Kunešů a to je vlastně všechno. Protože už je to ale strašně dávno a já se musím spoléhat jenom na svoji paměť, napíšu to pouze heslovitě, jo? Tak jo, sme domluvený.

     Náčelníka přišla na autobus vyprovodit jakási postava ženského vzevření, Náčelník se rozplýval blahem a tetelil se radostí, pochopili jsme, že je to jeho nová dívka.

     (Malá odbočka - právě v tento nestřežený okamžik se začala odvíjet Náčelníkova velká životní tragédie, která mimo jiné bude velmi brzy zahrnovat malou prcka Náčelníkovou, koupi Seata Cordoby, asi tisíc brigádnických hodin, zničené nervy a ohromné starosti. Ale teď to ještě Náčelník neví. Sedí v autobusu a odjíždí do Itálie plný optimismu a šťastně se usmívá).

     Autobus řídila trojice řidičů, která si to u nás hned rozlila, protože měli špatně zorganizovaný zasedací pořádek a tak jsme nuceni sedět porůznu po autobusu, což nám znemožňuje většinu plánovaných činností.

     Cesta trvala přes 26 hodin, takže po příjezdu do Domicie (naše finální destinace) jsme všichni pořádně zdrchaní. Abych nezapomněl - svět je malej, na sedadle před námi sedí můj spolužák ze základky Venca Karpíšek s Alenou, jedou na předsvatební cestu. To jsou věci.

     Když nás autobus vyhodil kousek od bungalovů, zaskočili jsme řidiče přáním koupit si nějaké pivo. Sebrali jsme jim tři kartony Gambrinusu, byli pak celí zamklí, asi to chtěli vypít sami. Co se týká zásobení potravinami, jsme na tom dobře, sponzorovala nás Máši maminka, paní Machová, dobrá to duše našeho kmene. Disponujeme asi 14 kilogramy potravin, včetně dvou štanglí uheráku a jedenácti balení Delvita párečků.

     Rozdělení do bungalovů je po pěti lidech. Nás je deset. Nástává vyjednávání, kdo s kým a kde. Nakonec to vypadá následovně - Denny a Máša + Dita a Lukáš + Náčelník bungalov A, Frýda, Zabi, Kouňové a Verča Kunešů bungalov B. Ihned po rozdělení bungalovů kujeme s Náčleníkem pikle, chceme to skupině B pořádně osladit.

     Ubytování je naprosto famózní, moře kousek od bungalovů, bungalovy dvoupatrové, ohromné a parádně zařízené a nikde žádní turisti, vypadá to, že jsme v celém městečku sami. Blahořečíme Frýdě, pvšem takticky ji oslovujeme Janičko. Bereme si s Mášou pokoj pro dva, Dita a Lukáš pokoj pro tři a Náčelník se ubytovává dole v hale na gauči. Vysvětluje nám, že mu to tak vyhovuje, protože v noci nebude spát, ale vymýšlet předtančení na maturitní ples. Z toho důvodu s sebou má svůj obrovsky výkonný stereo magneto-CD-radio přehrávač Panasonic Cobra.

     Večer se plni nadšeni vrháme do moře a hrajeme Pettang, Lukáš s sebou má koule a tenhle báječný sport nadšeně propaguje. Neustále čekáme, kde je ta skrytá vada na kráse, vše vypadá až moc ideálně.

     První noc, tři hodiny ráno. Bungalovem se rozléhá maximální hlasitostí píseň Lennyho Krawitze Fly Away. Když s Mášou, Ditou a Lukášem vyděšeně seběhneme dolů do haly, vidíme Náčelníka, kterak zasněně hledí z okna a magnetofon má u hlavy. Láska není jen slepá, láska je ze všeho nejvíc hluchá. Alespoň jsme odhalili zmíněnou skrytou vadu, jsou to Náčelníkovi pravidelné noční koncerty. Nakonec si ale zvykáme a učastníme se též . Piva je zatím dost, jídla taky a jsme koneckonců na dovolené. Ráno nám Frýda a spol sděluje, že se vůbec nevyspali, protože nějací kreténi si v noci pouštěli rádio. Děláme, že o ničem nevíme.

     Na pláži je volejbalové hřiště, což nás vede k smělé myšlence střídavě se koupat a střídavě zesměšňovat místní mladíky v naší oblíbené míčové hře. Jako malý zádrhel se ukazuje fakt, že písek disponuje teplotou přibližně 60 stupňů celsia a nedá se na něm stát jinak, než v botách. V těch se zase nedá hrát. Místní tento fakt zřejmě dávno znají, takže se na pláži nikdo kromě nás nevyskytuje. S vyjímkou Itala, který běhá po pláži sem a tam a občas s sebou flákne do písku. Přičítáme to vysoké teplotě. Náčelník na něj přátelsky volá: Hej, stupido kastráto, poď s náma playing todlecto, no, kruci, s míčem, pink, pink. Ital utíká pryč. Asi pro bratry. Nakonec jsme zabavili plavčikovi hadici a plážové hřište polili vodou, takže jsme si přeci jen zahráli.

     V noci se budím hlady. Je to zvláštní. Pak si přiznávám, není to hlad, honí mě mlsná. Opatrně se tedy plížím z pokoje, aby se Máša nevzbudila, další přednášku na téma "tloustněš" bych asi psychicky neunesl. Jsou teprve dvě hodiny, takže mám ještě hodinu do chvíle, kdy Náčelník nastartuje svoji Cobru a vzbudí celé městečko. O to větší je moje překvapené, kdy Náčelníka nalézám v kuchyni, jak se láduje uherákem a chlastá pivo. Mlčky na sebe kýváme a za chvilku se cpeme oba. Chvíle chlapského porozumění jsou neocenitelné. O dva uheráky a osm plechovek s pivem posilněni se přikláníme k myšlence provést noční nájezd na sousední bungalov, tedy bungalov naší milé skupiny B a vyplenit jim potravinové zásoby. Odůvodňujeme si to tím, že už nám dochází uherák. Za chvilku už zkoumáme znaleckými oky zámek bungalovu B. Náčelník tvrdí, že kdyby měl něco podlouhlého s háčkem, šlo by to otevřít. Osvícen náhlým nápadem odbíhám a vracím se s naběračkou z kuchyňského stolu, naše bungalovy jsou opravdu geniálně a všestranně vybaveny. Náčelník to otevřel. Vnikáme dovnitř, s orientací nemáme problémy, bungalovy jsou stejné. Odnášime co nejtiššeji z kuchyně všechen proviant skupiny B do jejich vlastního sklepa, protože předpokládáme, že tam ho hledat nikdy nebudou. Pak opět zamykáme dveře a jdeme spát. Asi na pět minut, blíží se třetí hodina, Náčelník musí zapnout Lennyho Krawitze.

     Ráno nás probouzí zběsilé bouchání na dveře, skupina B vtrhává dovnitř a nekompromisně prohledává celý náš bungalov. Jsou trapně podezřívaví. Poukazujeme na fakt, že neznámí zlosyni navštívili i náš příbytek, což dokládají dvě zbylé patky uheráků. Máša sice přikyvuje, ale je na ní vidět, že až skupina B odejde pátrat jinam, dá nám přes držku.

     Potraviny našla skupina B ve lastním sklepě pod schody až k večeru. Přísahali nám strašlivou pomstu. Večer svoláváme kmenovou radu a přikláníme se k myšlence, že nejlepší obranou je útok a vyrážíme na druhou noční výpravu. Tentokrát se spokojujeme jen s tím, že jim krademe pojistky.

     Celý následující den jsme pod bedlivým dozorem skupiny B, jako kdyby něco tušili, potvory. O poledním klidu se však jde skupina B koupat a my lezem na střechu našeho bungalovu, abychom zjistili, jestli se náhodou nečekaně nevracejí, máme v plánu další diverzní akci. Na plochou střechu se leze následovně: Nejprve je třeba otevřít a zafixovat dveřní žaluziové dveře na balkon pomocí plastové židle. Na tu se pak vyskočí a švihem se vyhoupne na dveře, ze kterých je možné dosáhnout na okraj střechy. Pak už stačí jeden akrobatický švih a je to. Ze střechy je nádherný výhled, na moře, na piniový háj a hlavně na skupinu B, kterak bezstarostrně skotačí na pláži. Necháváme Mášu na hlídce, aby zapískala, kdyby se někdo objevil u bungalovu a znovu otevíráme naběračkou dveře sousedního bungalovu. Tentokrát je náš plán skutečně ďábelský - vysazujeme všech 19 dveří z pantů, náhodně s nimi mícháme a pak je zase dáváme zpátky do veřejí. Vyšlo to dobře, ani jedny dveře nejsou na svém místě.

     Večer znovu bušení na dveře, na prahu stojí opět rozlícená mužská část skupiny B a dožaduje se našeho přiznání se k zákeřnému činu. Statečně zapíráme. Skupina B zjistila problém ve chvilce, kdy šel Zabi na toaletu a do zavření dveří mu chybělo přibližně 23 centimetrů. Záměrně jsme na WC nasadili úzké dveře ze špajzu.

     Další den jsme opět sledováni již značně labilní skupinou B. Jsou nevyspalí, celou noc se snažili hlídat, aby zabránili dalšímu nájezdu. Když to vzdali, pustil Náčelník Lennyho Krawitze a my, tedy skupina A, jsme začali tančit.

     K večeru se jdeme projít po městečku. Kromě dvou kouřících stařečků a pokladníka v supermarketu (taky kouřil) nikde nikdo. Vlastně ano, ve městě je stanice Karabinieru, neustále do ní vchází nebo z ní vychází muži v uniformách ozbrojení samopaly.

     Večer podnikáme další válečnou poradu, ale usnášíme se na tom, že necháme skupinu B ještě chvíli dusit, než znovu udeříme. Nejzábavnější pohled je na to, jak skupina B neustále podezíravě pozoruje okolí a hlídá každý náš krok. Následující dny se tedy věnujeme výhradně koupání a romantickým procházkám. V mezičase jsme vypráskali Zabiho v ping-pongu. Zosnoval turnaj na základě svého mylného přesvědčení, že v tomto sportu kromobyčejně vyniká. Nejprve ho porazila postupně naše skupina A, potom jeho vlastní skupina B a nakonec i náhodně okolojdoucí malé dítě se zmrzlinou. Zabi se ten večer uzavřel do sebe a odmítal komunikovat.

     Za tři dny jsme se rozhodli k finálnímu útoku na nervovou soustavu skupiny B. Když se odešli odpoledne koupat, simuloval jsem žaludeční nevolnost a vytratil se do bungalovu. Náčelník za chvilku simuloval telefonický hovor z naší vlastí. Tentokrát jsme se zdrželi jen pět minut, ale stálo to za to. Když se po odpoledním koupání vrátila skupina B a šla se vysprchovat. Netekla voda. Skupina B zavolala italského údržbáře. Dostavil se s jadrnými kletbami na rtech, kouknul na pojistky, zašrouboval je, vynadal skupině B do němoty a naštvaně odešel. Skupina B se opět pokusila vysprchovat. Netekla voda. Opět zavolali Italského opraváře. Chvilku to vypadalo, že je zabije, Zabi potom tvrdil, že zahlédl v jeho ruce na chvilku nůž. Nakonec opravář otočil přívodem vody, křičel, kopal do nábytku a odešel. Flustrovaná skupina B se opět, spíše ze setrvačnosti pokusila opět osprchovat. Netekla voda. Po krátké, ale bouřlivé výměně názorů mezi členy skupiny B je opět, nicméně velmi opatrně a pokorně přivolán zpět italský opravář. Nemluví, jen tiše funí, ale jeho oči hovoří za vše. Dobrý pozorovatel by v nich zahlédl velmi sprostá slova. Opravář zasunuje přívodovou šňůru bojleru do zásuvky, jediným gestem odsuzuje všechny slovanské národy a s prásknutím dveří mizí. Skupina B několik minut mlčí. Potom se její nejodvážnější člen pokouší pustit vodu. Neteče. Nastává panika. Ženy utíkají do pokojů, muži, lze-li tyto mentální trosky tímto slovem stále ještě nazývat přecházejí mlčky po místnosti a litují, že jsou nekuřáci. Telefonem z recepce je opět přivolán italský opravář. Když přichází ozbrojený sekáčkem na maso, v bungalovu skupiny B nikdo není, skupina B je poschovávaná v okolních piniových hájích. Opravář kope do všeho, co mu s tojí v cestě do koupelny. Tam mačká tlačítko ON na bojleru, brutálně napadá umyvadlo a háže šampóny po celé místnosti. Není mu sice rozumnět, co při tom křičí, ale možná je to tak lepší. Za necelou hodinku se skupina B odvážila zpět do bungalovu. K večeru se nejodvážnější z nich přiblížil dokonce do koupelny. Netekla voda. Skupina B se psychycky zcela zhroutila, přemohla svoji hrdost, zahodila veškerá podezření a šla poprosit Náčelníka, jestli by se bojler nepokusil spravit. Myšlenka na italského opraváře jim způsobuje silné psychiscké potíže a nervové tiky v obličeji. Náčelník přichází k bojleru a otáčí termostat do červeného políčka. Voda bez problémů teče. My s Mášou to celé pozorujeme ze střechy a můžeme se umlátit smíchy.

     Ostatní události jsou už nepodstatné.