Dennyho zápisky 9. srpna 2005 Tak je to pravda, jedeme no Norska. Cítím, že jsem právě splnil svého soukromého bobříka odvahy - nemám skoro žádné peníze a moje další existence závisí na tom, jestli se mě podaří prodat alkohol, co si vezu s sebou. Podlehl jsem propagandě organizátora celého výletu - Kachny - a sázím na informaci, že cena za celou akci nepřesáhne 3000,- kč a že ze zmíněných peněz se mě vrátí přibližně dvě třetiny zpátky právě nelegálním prodejem chlastu Norům, kteří nám za něj, cituji: "Utrhají ruce". I přesto se těším, Norsko mě láká, prý je tam hezká krajina a příjemní lidé. A vodopády. Ty já rád, tuze rád, skoro stejně rád jako tunely, těch je tam prý taky dost, dokonce jeden, co je nejdelší v celé ohromné Evropě. Jsou tu sice drobné náznaky, které mě varují, abych to neviděl všechno tak optimisticky, ale já si jich nevšímám, vždyť co by se mohl pokazit? Auto máme, dokonce dvě, jídla jsem nakoupil velkou spoustu, jedou se mnou samí časem prověření, rozumní lidé, ti které neznám jsou v menšině, počasí má být pěkné až parné... Sešli jsme se v Touškově v odpoledních hodinách. Někdo přijel autobusem, někdo autem, někdo na motorce. Konkrétně Zabi, nikdo jiný z nás motorku nemá. Zabi ano, tahá ji všude, má k ní pravděpodobně silnou citovou vazbu. Nicméně Zabiho přijela vyprovodit Lucka, na mě se Andrejka vykašlala. První špatná zpráva zněla: nejedou Klára a Jana. Klára se prý rozešla s Hrnečkem a protože nikdy nedisponovala zvláštní, nebo alespoň průměrnou inteligencí, trucuje. Jana má horečky. Další špatné zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat: Kachna vychyluje a na všechny křičí, že každý si může naložit jen 20 kilogramů, což je v přímém rozporu s tím co říkal předtím, totiž že do dodávky se toho vejde tolik, že si každý může vzít co chce. Zřejmě se inspiroval u Českých aeroliniích. V praxi to znamená, že náklady na jednoho účastníka expedice se zdvihly cca. o 500,- kč. Druhá špatná zpráva byla ještě horší, a to i přesto, že nám byla známa již několik dní - zdražili nám benzín. Ne o trochu, ale o dost a nejen nám, ale všude na světě. Mohla za to nějaká Katrina, nebo tak nějak. Převedeno opět do praxe, s přihlédnutím na množství kilometrů, které nás čeká ujet to znamená, že předpokládané náklady na jednoho člověka už nejsou 3000,- kč, ani 3500,- kč, ale přinejmenším 4000,- kč. Ve světle tohoto faktu a s myšlenkou, že se se mnou nikdo neloučí a po návratu nemám na nájem se u mě projevují první příznaky deprese. Do zcela chaotického nakládání věcí kibicuje starej Kachna, který nejenže jako psychopat vypadá, on se tak trochu i chová. Za měsíc nám o tom podá i přesvědčivý důkaz, ale to bych předbíhal. Přesouváme se k Davidovi na dvůr, kde vzniká jedna z prvních hádek naší výpravy - dá se s mercedesem na dvoře otočit, nebo nedá? Kupodivu dalo, David opět prokázal svoje řidičské kvality. Protože máme ještě čas, jdeme se Zabim a Luckou do hospody na pivo. Ještě předtím se ale ujišťuju, že na žádním stromě není ovoce, konkrétně hrušky. Jsou, doufám, že Zabiho zase nenapadne fláknout mě jednou z nich do hlavy ze dvou metrů jako posledně. Vyjíždíme. Po mnoha průtazích skutečně vyjíždíme. Je nás sice v automobilu o jednoho víc, než dovolují předpisy, ale je to jenom dočasné, v Chebu čaká Davidův spolužák Michal, který obětavě bere svoji Fabii, abychom se všichni vešli. Je to skoro zbytečné, protože díky neúčasti lehce dementní Kláry a nemocné Jany ve Fabii pojedou jen dva lidé. Ale to Michal ještě netuší a my míříme nocí konstantní rychlostí na Cheb a libujeme si, jak je nám spolu dobře. Nicméně, protože už uplynula nějaká doba od špatné zprávy číslo 2, dostavuje se analogicky špatná zpráva číslo 3 - odchází nám část techniky. Upska, kterou měl na starosti David ruší reproduktory, takže i když máme kKchnova dvd se spoustou hudby, je nemožné si cokoliv pustit. Také odpadá notebook - vydrží zapnutý jen zhruba 15 minut. To nastoluje otázku, jak budeme zálohovat všechny naše fotografie. Digitální vybavení je moc fajn, ale bez elektriky je vám celkem na hovno. Cheb. Michal je menší postavy a neuvěřitelně přátelského vzevření, jsem rád, že hned na první pohled nepůsobí jako nějaký nepříjemný blbec. Do Fabie se stěhuje Mary s Martinou, dnes už se můžu domýšlet, že chtěli mít pokoj od Kachny, protože už během prvních dvou hodin cesty Kachna drží svůj standard a všem všechno organizuje. My jsme celkem zvyklí, ale Pešíci ho zřejmě dlouho neviděli. Zabi ještě na poslední chvíli kupuje v místním non-stopu lahev vodky. Není zřejmé, jestli na kšeft s Nory, nebo aby ji mohl ve chvílích krize vychlastat. Za pár dnů se ukázalo, že proto, aby ji mohl vychlastat. Měl jsem si taky jednu koupit. Teď už opravdu vyjíždíme, přes hranice do Německa a pak po dálnicích směrem na Rostock. Mercedes se nedokáže dostat řes rychlost 80 km/h, jen zcela vyjímečně, pokud je dálnice z prudkého kopce, se vyšponuje k vražednému tempu 100 a místy i 110 km/h. Řídí David. Fabia se drží za námi, ale někdy k ránu, když máme pauzu na parkovišti uvádíme do praxe metodu styčných bodů - Fabia jede napřed a počká na nás někde u benzínky. Kupodivu, když jsme na styčné čerpačce, jsme tu první. Fabia špatně odbočila a podnikla okružní jízdu kolem poloviny Berlína, než si svůj omyl uvědomila.

Dennyho zápisky 10. srpna 2005 Stále na cestě. Chvilku jsem vzal řízení dodávky - začali jsme jí říkat Cihla, protože jakmile dosáhne své tradiční rychlosti 60 km/h, řítí se zcela nekontrolovatelně vpřed. Osazenstvo se pomalu začíná probouzet, David si jde lehnout, řízení bere Hrneček. Na můj přímý dotaz odpovídá, že tuhle přezdívku nesnáší a dává přednost oslovení Honza. Konečně vím, jak se jmenuje. Představuju se mu jako Karel, ale trvám na přezdívce Denny. Na benzínce před Rostokem konečně delší pauza, je třeba koupit lístky na trajekty. Kachna začíná dělat že nic, že tam ani není. To, že neumí anlicky, ani jinou cizí řeč je o něm dostatečně známe. Stejně, jako je o něm známé, že prosazuje názor, že učit se cizí jazyky je blbina. Když ale dojde na to, že je třeba cizí jazyk použít, bez ostychu využívá toho, že všichni kolem něj mluvit anglicky celkem umí. Vcelku alibistický postoj. Přibližně jako když se chvástá faktem, že nevlastní mobil, ale používá každou chvíli mobily nás ostatních. V Rostocku zasahuje do navigace Zabi a jen díky němu jedeme přímou cestou rovnou k trajektu. Je veliký, já jsem autem do žádného trajektu ještě nevjížděl, takže se na to dost těším. No, upřímně řečeno, myslel jsem si původně, že Rostock je už někde v Dánsku nebo v Norsku, takže se za své zeměpisné vakuum celkem stydím. Ale fakt je, že Rostock zní spíš polsky, než německy. Na trajektu je mě tradičně špatně od žaludku, takže cestu moc nevnímám, zalezl jsem si pěkně do kouta a lehnul si na koberec. Opovržlivé pohledy kolemjdoucích kultivovaných skandinávců jsem ignoroval a jen tiše úpěl. Ke konci cesty, když už jsme se blížili k dánskému Getzeru, začala se celá výprava kolem mě shlukovat. Máša přišla celá mokrá, prý ji ohodila vlna. Nechápu jak, byli jsme ve čtvrém patře a moře bylo úplně klidné. V Getzeru jsme se vylodili a vydali se na dlouhou cestu přes dánský ostrov, vstříct druhému trajektu v Helsingeru. Zkoušel jsem chvíli řídit, ale na první křižovatce jsem špatně odbočil a pak následným otáčením do protisměru způsobil malou dopravní kolizi, takže jsem Cihlu zase rád nechal Davidovi. Jediná zastávka v Dánsku byla na malém ostrůvku. Zní to divně, ale je to tak. my jsme skutečně jeli přes ostrov, dlouhý cca. 200 km, ale ten byl ještě rozdělený fjordem na dvě části. A uprostřed fjordu byl malinkatej ostrůvek. Takže už je to jasný? Fajn, tak popojedem. Vystoupili jsme a někteří z nás šli fotit oba mocné mosty. Počasí bylo vyloženě hnusný, pršelo, foukalo a zima byla k nevydržení. Michal z nějakého důvodu zblednul. Proč, to jsme pochopili až v národním parku Rondane, ale k tomu až později, až na to dojde řada. Každopádně, dojeli jsme do Helsingeru a zase se nalodili na trajekt. Dánové naštěstí taky měli dálnici, takže cesta celkem utekla, nicméně už se pomalu začínají projevovat první příznaky ponorky z dlouhého času stráveného v autě. Krtek nás na trajektu zásobuje velkým nožstvím faktografických údajů, je nějak podezřele chytrej. Takže víme, že ta stavba vlevo je Hamletův hrad, kolik náš trajekt asi jede, jak ve Švédsku narůstá hrubý národní produkt a spoustu dalších užitečných věcí. Mě osobně s tím už po chvíli leze pěkně na nervy. Od toho, abychom se něco dozvěděli tady máme Zabiho. Když už o Zabim mluvím, vypadá to, že se s ním budu na naší výpravě přátelit asi nejvíc, je tu taky sám a zatím vypadá nejvíc příčetně. Kachna neustále něco o něčem mele a čeká, kdo s ním nebude souhlasit, David se s ním občas pohádá, Máša většinou mlčí, nebo se taky s Kachnou hádá, Pešící a Michal jsou ve Fabii, o Honzovi (Hrneček) ještě nevím, co si myslet, Krtek si furt něco čte nebo chrlí fakta a Janička tu svou pusu nezavře a nezavře. Někdo má potřebu hodně mluvit, Janička má potřebu kecat furt a na konci každé věty vyslovit otazník, i pokud se jedná o větu oznamovací. Jakoby se dožadovala všeobecného souhlasu s tím, co řekla. Zabi oproti tomu hovoří rozumně a vtipně a většinou s ním souhlasím. Je to skvělé, že alespoň někdo je tu kromě mě příčetný. Švédsko. Z okýnka Cihly to vypadá úplně stejně jako dánsko. Hned v prvním městě, tedy v přístavním Helsinborgu (nezaměňovat s dánským Helsingerem) lehké bloudění, ale protože jsme zabloudili k benzínce, nabrali jsme alespoň vodu do pet láhví. Následuje dlouhá cesta na sever, k večeru chceme najít tábořiště. Krtek dostává novou přezdívku - Olaf. V běžné krajině se sice zdá, že ve Švédsku nějsou žádní lidé, ale když projíždíme městečka, vypadají všichni jako Krtek - usměvaví blonďáci. Stavíme u větrného mlýna, všichni ho tuze obdivují, mě to prudí, v Holandsku jsem jich už viděl celkem dost. Nocleh jsme ustanovili nakonec u jakéhosi jezera nebo řeky, nedalo se to poznat, ale bylo tam moc krásně. Kachna sice neustále držkoval, nejdřív to bylo moc pod stromama, pak zase moc u silnice, ale protože jsme si všichni začali stavět stany, měl smůlu. Nad vodní hladinou se romanticky vznášela mlha, sem tam zakvákala žába tuří, k večeři jsem si dal buřtíky na cibuli a s octem, dvojité kapučíno... zásob bylo jetě dost, takže jsem si mohl pořádně dopřát, za pár dní už to nepůjde. S krtkem jsme uzavřeli stanovací pakt a to především proto, že krtek disponoval stanem a já plachtou. Krtkův stan byl vypůjčený od jeho bratra a ten jej prý pořídil s ohromnou slevou v akci někde v Tescu. Večer jsme rozdělali oheň, opekli jsme si zbývající buřty a Zabi dal do placu (prodal nám) nějaká piva. Učinil tak pod Kachnovým nátlakem. Dnes mě není ani v nejmenším jasné, proč měl Kachna vždy takový vliv. Asi že vždycky nejvíc křičel. Brnkal jsem chvíli na kytaru, ale po několika písních jsem byl znechucen přístupem posluchačů - Kachna se hádal s Davidem, pravděpodobně o daňovém systému v západním Zimbabwe, Janička tradičně nahlas žvatlala všechny svoje myšlenky a Zabi furt otravoval, že nechce poslouchat nic melancholického. Když se zcela setmělo, strhla se brutální hádka. Kdysi jsem neprozřetelně Kachnovi prozradil, že Zabi dostává apanáž a on to právě v tomto okamžiku vytáhl a podrobil Zabiho a Lucky hospodaření kritice. Uznal jsem za vhodné se Zabiho zastat, protože se mě silně dotklo, že se Kachna, který bydlí u rodičů, střídavě mu pere, vaří, uklízí a šatí ho maminka, sestra Janička a dvě babičky, naváží do Zabiho s Luckou, kteří bydlí sami a sami si také vydělávají peníze a vykonávají všechny domácí práce. Ostatně jako já a Andrejka. Dozvěděl jsem se od Kachny o své osobě spousty nepěkných věcí a poprvé za dobu naší známosti jsem si položil otázku, jestli ten Kachna, kterého znám teď, je ten samý Kachna, kterého jsem znal před sedmi lety. A protože jsem v hádce už dál nechtěl pokračovat, uchýlil jsem se do trucovitého mlčení. Mé přesvědčení neúčastnit se dalších hádek ale vzalo za své ihned potom, co Kachna prohlásil, že Kameňák je výborný film a Mary že nerozumí umění. Máloco mě dokáže vytočit do běla tak, jako kulturní ignorant, který se snaží překřičet ostatní. Kachna by byl skvělý a úspěšný diktátor, kam se na něj hrabe Hitler se Stalinem. Spát jsme šli za ponurého mlčení.

hledání noclehu Všichni jsou nějak zmatení, velká nedorozumění nad mapou, každý chce jinam, na pokraji kolektivní krize nás zachrání Martina a Mary a za pomoci jednoho místního blonďáka nás dovedou na zajímavý plácek, malá hádka, že Kachnoklan chce mermomoco spát o 50 m vedle, pak se vše uklidnilo.	místo na spaní Kdesi ve Švédských lesích za Helsinborgem u jezera (nebo řeky?), travnatý plácek, trochu odpadků, trochu hoven (česká klasika) ale hlavně: oheň (náš jediný ve skandinávii)
hodnocení:	hodnocení:
večeře Peču buřty, na ohýnku, k tomu spousta hořčice, cibule a piva, paráda, příštích 14 dní budu na tuto večeři nostalgicky vzpomínat.	nálada Kdosi (kdo asi) přišel s názorem, že nás zítra na norských hranicích musí zákonitě zatknout a postřílet za množství převáženého alkoholu a že by se aspoň část měla zkonzumovat. Tou částí měly být moje osobní soukromé osobní zásoby piva které mi měly umožnit přežití na dalekém severu. Marně jsem je bránil, nakonec jsem pod tlakem a slibem budoucí satisfakce (ke které nikdy nedošlo) rozpustil do kolektivu a do sebe 9 ks plechovek, takže mi jich na dalších 14 dní zbylo jen 15 což byla naprostá krize. Člověk by čekal že po alkoholu se všeobecná nálada zvedne. Bohužel jednu plechovku rozpustil v sobě i Kachna. Posilněn mým pivem a mým buřtem, začal nechutně rozebírat mé finance, můj vztah, můj sex až se mi z toho udělalo smutno, že se mi musel zastat i Denny, což bylo naprosto neobvyklé. Když mě podnapilý Kachna nechal, udělal nám přednášku o vkusu a kýči, v které vysvětloval proč Kameňák 3 je kvalitním českým filmem, bylo nám smutno všem tak jsme šli spát.
hodnocení:	hodnocení:

peču buřty, na ohýnku, k tomu spousta hořčice, cibule a piva, paráda, příštích 14 dní budu na tuto večeři nostalgicky vzpomínat.
       

hodnocení:

kdosi (kdo asi) přišel s názorem, že nás zítra na norských hranicích musí zákonitě zatknout a postřílet za množství převáženého alkoholu a že by se aspoň část měla zkonzumovat. tou částí měly být moje osobní soukromé osobní zásoby piva které mi měly umožnit přežití na dalekém severu. marně jsem je bránil, nakonec jsem pod tlakem a slibem budoucí satisfakce (ke které nikdy nedošlo) rozpustil do kolektivu a do sebe 9 ks plechovek, takže mi jich na dalších 14 dní zbylo jen 15 což byla naprostá krize. člověk by čekal že po alkoholu se všeobecná nálada zvedne. bohužel jednu plechovku rozpustil v sobě i kachna. posilněn mým pivem a mým buřtem, začal nechutně rozebírat mé finance, můj vztah, můj sex až se mi z toho udělalo smutno, že se mi musel zastat i denny, což bylo naprosto neobvyklé. když mě podnapilý kachna nechal, udělal nám přednášku o vkusu a kýči, v které vysvětloval proč kameňák 3 je kvalitním českým filmem, bylo nám smutno všem tak jsme šli spát.
       

hodnocení:

celou cestu až doposud je ošklivě zataženo, obloha ocel a šeď, fuj, teď začalo i poprchávat, šla z toho depka, výhledy na hezkou dovolenou vůbec nebyly růžové. ráno to ale mě a denníka neodradilo vlézt do toho místního jezera a nechat si tam k všeobecnému pobavení scvrknout pindíky. kdyby ostatní věděli, že za pár dní to budou dělat taky, tak by se tak nesmáli.
       

hodnocení:

         

kliknutím se obrázek otevře větší v samostatném okně, samostatné okno se zavře dalším kliknutím

11. srpna 2005

probuzení bylo drsné, hustý déšt se snášel na naše stany a speciálně krtkův stan ho vesele pouštěl dovnitř. stan byl zřejmě určený jen k tomu, aby symbolicky oddělil "uvnitř" a "venku". tropiko bylo mokré, stan byl mokrý, krtek byl mokrý, já ne, spacák to vydržel. když na chvilku přestalo pršet, nastalo mocné balení a snídání. tady se poprvé, i když tentokrát jen v malé míře, začal rozvíjet fenomén tzv. kachnožrádla. kachnožrádlo spočívá v tom, že se touškovský klan musí najíst teplého jídla každé zhruba dvě hodiny a na tři druhy teplého jídla potřebuje každý cca. 30 minut, protože polovina z plotýnek na vařiči se odporoučela do věčných lovišť. není nad to, když je technické vybavení před výpravou řádně připravené a hlavně odzkoušené. snídaně se tedy značně protáhla, takže ti drsnější z nás, konkrétně úderka denny a zabi, se rozhodli zdrsnět a vykoupat se v ledové vodě. i stalo se. byl to tragický omyl, víc se k tomu říct nedá. martina nás sice fotila, ale teď nedávno mi říkala, že fotografie nevyšly, takže alespoň že tak.

vyjeli jsme dál. už je to docela nuda, všude celkem monotónní krajina a hlavně žádné hory. olaf opět chrlí fakta o všem možném, má dokonce i znalosti o tom, kolik procent švédů navštěvuje místní zábavní parky (minuli jsme asi 12 horských drah) a o místní škole designu. posádka fabie a zabi se trhá a jede se vykoupat do moře, já jsem drsnější a tuhle demonstraci si šetřím, až budeme víc na severu. cesta je nudná, už jsme v autě dost dlouho a scrabble se nedá hrát věčně. blíží se hranice a uvnitř vozidla narůstá lehká panika. tedy hlavně u majitelů alkoholu. když jsme zastaveni závorou a budkou, nejsou to hranice, ale mýto. jsem obviněný, že díky mému anglickému žertování jsme zaplatili jako za náklaďák, ale nic si z toho nedělám, jsou to ignoranti. potom jsme přejeli vysoký most přes fjord a najednou jsme byli v norsku, hranice nikde. všechny obavy byly zbytečné. není nad to, když jsou informace před výpravou předem dobře zjištěné a hlavně ověřené. počkali jsme na fabii, které se přiřítila téměř v zápětí a někteří z nás vzali útokem zázemí místního prakoviště. bylo tam zadarmo wc, sprcha a asi tak sedm tun propagačních materiálů o norsku. především olaf si nabral několik plných náručí a měl problém to všechno vůbec odnést do dodávky. zvláštní, nejméně polovina brožurek byla v norštině.

oslo. po nějaké době se oběma našim vozidlům zjevilo oslo. jsem okouzlen, protože město leží v zálivu a vypadá krásně moderně. kachna se chápe navigace, zabi projevuje známky nervozity. kachna ignoruje zabiho rady a náměty ohledně správné cesty. co jsme ze svého zadního sedadala pochopil, chceme jet na lilelhammer. jsme v centru osla. zabi šílí. chápu ho. dochází benzín, je třeba natankovat. zabi vysvětluje kachnovi, že je třeba vyjet nejdřív mimo město, kde bude benzín a nafta levnější. kachna ho dost drsně odbývá a bere do obou vozidel plnou. ze zabiho dělá debila. hned další čerpací stanice nabízí mnohem příznivější ceny. zabi přestává komunikovat, je to vážné. řízení cihly se chápe honza, já naviguju. snažíme se dostat na původní trasu, je to možné jen velkým obloukem, protože krajina se začala silně vlnit. trefili jsme to. po cestě jsme viděli spoustu, tunelů a jiných zajímavostí, jí jsem nadšený hlavně z tunelů. zabi pokládá kachnovi zcela zásadní otázku, kam jedeme a co tam budeme dělat. celkem mě to taky zajímá, tak jsem napnutý, jaký důmyslný plán se dozvím. podle kachny jedeme na sever, budeme tam chodit po horách a zabi je debil, protože se tak pitomě ptá. zabi se ale nedá a chce vědět, co konkrétně se skrývá za pojmem "na sever". opět je nazván ošklivým výrazem a odkázán na mail který kachna rozesílal před odjezdem. ve zmiňovaném e-mailu byly informace typu: 3 dny pochod, 2 dny přesun, atd... zabi je neoblomný a mírně hystericky se dožaduje odpovědí na otázky: jaký je itinerář, jestli jsou ty nečitelné černobílé papíry opravdu naše jediné mapy, uvidíme alespoň jednu známu norskou zajímavost a mohl bys na na mě konečně přestat řvát a umlčet svoji sestru? kachnova argumentace se bohužel omezuje stále jen na nadávky a křik, zabi urženě fláká podrobným norským průvodcem na sedadlo a uchyluje se do hlubokého mlčení.

hledáme nocleh, už je skoro tma. olaf se snaží něco vyzvědět od dvou blondýnek, ale tady jsou blonďatí úplně všichni, takže nevím, proč to vůbec zmiňuju. slečny neví nic, ale jedna z nich nás posílá pár kilometrů dopředu, že tam je odpočívadlo. je, kolem něj jen bažiny. bažiny toho druhu, že jediné zkusmé šlápnutí vede chodníčku mě málem stálo ponožení až po kolena. fabie tedy vyjíždí hedat něco lepšího, ale vrací se s nepořízenou. nakonec jsme zakotvili z druhé strany odpočívadla, kde jsou lavičky, stolečky a záchodky, taky výhled na jezero a je to tam vůbec krásně romantické. nálada je stále pod bodem mrazu. dělám si kašis tuňákem, nad čímž se ostatní dost ošklíbají, jediného spojence nalézám v olafovi, který si dělá totéž. dáváme si do toho ještě kečum a děsně si chrochtáme, jak je to dobrý. ostatní chroupu těstoviny, kachna je spokojenej jedině tehdy, když se něco dělá hromadně a on to diriguje, takže teď je mu fajn. mě je fajn, že se toho neúčastním, kachna už mě popravdě řečeno začíná lézt na nervy, už to pomalu není moc sranda. s olafem natahujeme mezi lavičky plachtu, jeho stan už pozbyl mé důvěry.

ze zabiho deníčku (11. srpna 2005):

automobilomasochistický přesun po švédské dálnici na sever do norska asi 600 km, průměrná rychlost modré cihly asi 70 km/h. já i zbytek posádky fabie chceme k moři kam mě kachnoklan nechce vzít byť mi to bylo písemně slíbeno i v itirenáři. trháme se a setkáváme až na norských hranicích, které jsou zvláštní tím, že tu žádné hranice nejsou takže máme problém se na nich potkat. nejsou tu ani celníci, kteří by nás zatýkali a stříleli, ale není tu už ani mé pivo, které včera večer proteklo hrdly kachnoklanu. jsem nasraný.
       

hodnocení:

zajížďka k moři stála za to, malebná krajina, slunečné počasí, teplé a čisťounké moře, skvělá pláž a útesy. lepší než jadran. koupačka ale byla rychlá a akční neboť moře bylo plné obrovských medúz. martina mě poučila že medúzy se dělí na bolestivě žahavé a jedovaté, jedny žijí v teplých mořích a druhé v severních, nemohla si ale vzpomenout které kde. nechtěl jsem přijít asi o jedinou možnost vykoupat se v severním moři, tak jsem si mezi nimi dal rychlou kličkovačku, kdy martina stála na molu a navigovala mě mezi těma potvorama. jinak jsem byl z moře naprosto unešen.
       

hodnocení:

jsem citlivý a labilní člověk, kterého dokáže nejvíc rozrušit když má pravdu a ostatní ho ignorují, co mě rozčílilo při projížďce oslem na lillehammer shrnuji v následující tabulce:

situace:
blížíme s k oslu, kachnoklan v cihle naviguje, před námi odbočka na lillehammer

moje reakce:
volové zatočte!

jejich reakce:
nezatočí, jedou do osla



situace:
druhá odbočka: buď do centra, kde se platí mýto a nikam to nevede, nebo zpět na obchvat a na lillehammer

moje reakce:
volové zatočte!!

jejich reakce:
jedou do centra, kde následně platíme tučné mýto za vjezd.



situace:
další křižovatka: rovně lze projet městem na lillehammer, nebo zatočit a projet tunelem někam daleko do háje.

moje reakce:
jeďte rovně kreteni!! *!$#*:%zabi”#@$”*!!!

jejich reakce:
zatočili, volové.



situace:
v centru osla u benzínky shell, musí kachna mocomermo tankovat

moje reakce:
jsi u nejdražší benzínky v centru debile, netankuj

jejich reakce:
natankoval plnou do obou aut, debil. jen co jsme vyjeli, byla o 200 m dále benzínka levnější o 5 kč/l, prodělali jsme 6 kilo.



situace:
jsme vyřízený, jedem úplně jinam, za drahý benzín a mýto

moje reakce:
jsem vyřízený

jejich reakce:
„to byl náš strategický plán, tak drž hubu debile.“

       

hodnocení:

nervozita jako předešlý den, bloudíme kdesi po jižním norsku, já jsem zticha a do ničeho se nepletu, neboť po brutální hádce s kachnoklanem o smyslu této expedice jsem klesl na dno své příčetnosti, aspoň jsem si to odbyl, ostatní to teprve čeká. jedeme až do tmy, ptáme se zase nějakých blonďatých lidí na cestu, skončili jsme kde jsme skončili.
       

hodnocení:

odpočívadlo kdesi za benzínkou, naštěstí odpočívadla za benzínkou v norsku mají styl, na rozdíl od našich odpočívadel za benzínkou, zde je čisto, záchod, les, esteticky stravitelné jezero, vlhko a zima ale šlo to
       

hodnocení:

za tmy otvírám něco v konzervě, už nevím jak to chutnalo, spravilo to pivo, ostatní tradičně jedou v těstovinách.
       

hodnocení:

taková vlahá, vztek ze mě ještě nevyprchal ale už se se mnou dalo mluvit, je zima tak jdeme brzo na kutě, spím pod plachtou z kachnoklanem a hrnečkem, spím na kraji vedle něho, tak se to dalo vydržet. ráno jsem skvěle použil místní záchod a našel v popelnici časopis se švédským pornem, nebyl ani moc upatlaný, tak jsme se s mužskou částí výpravy na chvíli skvěle pobavili, což nám zvedlo náladu.
       

hodnocení:

dole ve švédsku to ještě šlo, u moře bylo nádherně. v norsku se ale zatáhlo a u osla nás chytla pěkná průtrž. pak se to zase vytáhlo ale když jsme vylezli z auta na nocovišti tak tam byla děsná kosa. do rána jsme se aklimatizovali a už to šlo.
       

hodnocení:

kliknutím se obrázek otevře větší v samostatném okně, samostatné okno se zavře dalším kliknutím

12. srpna 2005

ráno opět děsivá zima, i když už bez deště. pohled na mlhu nad hladinou bažin byl naprosto okouzlující. zabi se vydal na průzkum místnho wc a vrátil se naprosto nadšený - teče teplá voda, je tam papír, čisto a voňavo. postupně se tam střídáme skoro všichni. odněkud se objevil místní pornočasopis. nijak se neliší od poronočasopisů odjinud, ale přesto ho naše mužská většina nadšeně podrobuje detailnímu zkoumání. balení trvá tradičně nesnesitelně dlouho. dal jsem si závazek, že pokaždé budu první zbalený a vskutku mi to nečiní žádné potíže. srolovat plachtu a nacpat spacák do batohu se dá za cca. minutu a půl a vzhledem k tomu, že jsem si dobře promyslel systém věcí, co v batohu mám, dokázal jsem se sbalit za necelé tři minuty. ostatním to trvalo až hodinu dvacet. jsem znechucený a propadám lehké hysterii.

cesta na sever, kachna na dnešek přislíbil první noc v horách. skály, ohníček, les, koupačka, maluju si to krásně barevně. cestou míjíme lillelhammer, známé to olympijské město a většina se bohužel rozhodla se vydat na prohlídku. já tedy nadšený nejsem, zdálky přes jezero mě to celkem stačí, proč ještě courat mezi domama, ale jsem přehlasován. zabi touží po pohlednicích, krtek po mléku. krtka chápu, taky bych si dal. následuje zmatené bloudění ulicemi a uličkami, stále stoupáme a marně se snažíme najít místo k zaparkování, tedy místo zadarmo, placených je tu dost a za cenu, za kterou bychom si v čechách koupili čtyři zimní pneumatiky. našli jsme ho u jednoho ze sumermarketů, načež se strhla prudká hádka, co dělat dál. s olafem jsme okamžitě vyrazili do marketu a proběhli regály. bylo mě špatně, z cen přirozeně. mléjo vyšlo na 11 nok, což odpovídá zhruba 70,- kč. cedulka na obalu hlásala, že mléko obsahuje 9% tuku, ale asi mají v norsku jiný tuk než u nás, chutnalo to jako naše odtučněné. i tak to byla vítaná změna, kapučína už bylo dost.

vystoupali jsme k olympijskému stadionu a nenápadně se courali kolem, aby třeba norové nechtěli vstupné, je to divné, když je to všude upravené a nikdo po vás nic nechce. kachna objevil v dálce skokanský můstek a propadl nutkavé myšlence na něj vylézt. i přes to, že jsme se domluvili na tom, že odjedeme za půl hodiny a patnáct minut už uplynulo. tvrdí, že bude za deset minut zpátky a odmítá jakoukoliv jinou myšlenku. v následujících třiceti minutách, kdy kachna není přítomen kecáme s marym, s martinou a - s janičkou. ona vlastně kecá nejvíc janička. rozvíjí teorii o tom, jaký že to vztah je mezi mužem a ženou správný. nevím jak mary s martinou, ale já jsem došel k přesvědčení že blázen je buď jiříček, že s janičkou vydrží a nezabije ji, nebo je blázen janička, protože to co říká nezní moc příčetně. nebo jsem blázen já, spím a už každou chvíli se z toho musím probudit.

další úmorný přesun do města otta. hory rostou, najednou projíždíme hlubokým údolím a pořád stoupáme. otta se mě líbí, je tu supermarket, krásný nádraží, suvenýry... s honzou hledáme místo, kde nám prodají licenci na chytán ryb, vypadá to, že následující dny strávíme uprostřed horských velikánů a budeme chytat ryby. v místním turistickém centru se zásobíme mapami. vypadá to, že budou naším jediným zdrojem orientace. kachnovi černobílé xeroxové kopie jakýchsi pochybných výřezů map neznámo odkud moc orientačních bodů neslibují, vypadá to spíš jako rozmazaná změť čar bez popisku. pravdou ovšem je, že zabezpečení se naštěstí soukromě věnoval i zabi a ten disponuje pěkným, českým průvodcem, kde jsou mapy barevné, trasy popsané a ještě navíc něco málo fotografií.

stoupáme z otty do parku rondane. stoupáme dlouho, děsně dlouho, skoro až nabíráme výšku, slabší povahy mají závratě. když už se zdá, že jsme úplně nahoře, silnice nabírá při stoupání ještě větší sklon. postupně ubývají stromy, potom domy, nakonec i keře, pak platíme nějaký poplatek 20 nok. tak, teď ale vážně nechápu, proč mě zase zmizeli všechny velký písmenka a nahradili se malejma. kurvadrát!!!

pak jsme najednou byli uprostřed tundry. nikde nic, jen šutry, na takovým malým plácku velká spousta zaparkovanejch aut a kolem dokola pustina. a hory. ohromný, vysoký, skalnatý hory. a ještě jsem zapomněl na strašlivej vítr a zimu. fotíme se u cihly, ale ochotný norský turista byl bohužel ducha mdlého a tak se fotografie podařila až po krásných detailech našeho předního ola, michalova nosu a panoramatického záběru na park jotunhaim na obzoru. vyrazili jsme. olaf neustále odbíhal a pořizoval umělecké záběry (viz. hlavní fotogalerie), my ostatní jsme se kochali. bohužel jen chvíli, protože před odchodem jsme si museli zabalit vybavení a jídlo na několik dní, konkrétně na tři a tak jsme na zádech táhnuli každý batoh s hmotností od 10 (michal) do 25 (zabi) kilogramů. proč měl michal batoh jako nic se ukázalo hned druhý den, proč měl zabi batoh jako kráva taktéž. roztrhali jsme se, každý šel jiným tempem. já dohnal mášu a michala s olafem, kteří to hnali ďábelskou rychlostí, zachumlal jsem se do všeho, co jsem měl k dispozici a pak už jen toše snášel déšť a zimu. podle kachny jsme měli dojít k chatě u jezera a zakempovat, prý jsou to tak tři kilometry, ale chata se ne a ne zjevit. nakonec se ale zjevila, dorazili nás ostatní a nastalo hledání místa na spaní. podle cedulek bylo zakázané stanovat v blízkosti půl kilometru od chaty. pevná a nepromáčená půda ale končila právě na té půlkilometrové hranici od chaty. nakonec jsme našli kousek, který se pod námi propadal jen pozvolna a byla tu šance, že stany ráno ještě vykopeme a rozbili jsme tábor. pešíci a michal si našli místo ve stráni, kde bylo sice sucho, ale bylo to z kopce. pak k nim emigroval i zabi, pravděpodobně znechucený kachnovým organizováním stavbyjeho stanu. večer vypadal nevlídně, ohledně rána jsme měli temné předtuchy.

ze zabiho deníčku (12. srpna 2005):

frčíme dál na sever, kolem hezká krajina, které nelze nic vytknout, samý hory, lesy jezera. zastávka v lillehammeru, která měla být krátká, pak se kachna vyhecoval k rychlému výstupu na místní skokanský můstek, takže se dost dlouho čekalo až se vrátí. nákup pohledů (60kč/ks) a pokračování ještě 100 km dál do nd rondane. k večeru stoupáme z údolí nekonečnými serpentinami, mizí civilizace, mizí les, mizí naše dobrá nálada. ocitáme se na parkovišti uprostřed nehostinné tundry, kolem nic, zhola nic, jen vítr, mlha a lišejník. zima jak v psírně, dál jdeme pěšky s plnou polní (nebo lépe tundří) a čeká nás 3-denní pochod v této pustině, kde není vůbec nic. mam depku.
       

hodnocení:

lillehammer ve mně větší dojem neudělal, jinak kraj je tu krásný, celý den na co koukat, pohoda.
       

hodnocení:

nejdřív jsem si myslel, že to byla ta situace, kdy jsme u jednoho pidikohoutku tankovali s velkou námahou asi půl hodiny vodu do kanystrů, než někoho napadlo ji ochutnat a tak zjistil že ta voda je naprosto smradlavá a nechutná a nepitelná, tak se vše zase vylívalo. pak jsem si vzpomněl na ty kachnovo ponožku. ty v kterých jel 3 dny nonstop z čech, pak ho z naprostého zhnusení donutila máša je sundat. kachna je ošplouchl v jezeře. fauna v jezeře z toho měla málem smrt, fauna v ponožkách tím byla přímo nadšena a po koupeli rychle nastartovala kvasný proces. kachna je nechal zrát v klidu a teple na mém místě k sezení, toho já nebožák si nevšiml a sedl si na ně. po hodině jsem začal přemýšlet proč smrdím po octu a proč vlhnu. stále jsem se osahával a čichal k tomu, byla to pro mě záhada. když začal puch být nesnesitelný, vystoupili jsme a já se podíval pod sebe k čemu pořád čichám… šel jsem se vyzvracet, zkopat kachnu, ale už jsem se smradu do konce výpravy nezbavil, za tenhle humus zážitek nelze udělit míň než 3 kachny z pěti.

ještě jeden ošklivý zážitek:

za dobrotu na žebrotu! kdesi za jízdy požádal denny kachnu ať mu vyndá jedno pivo z jeho kartonu, co je pod sedadlem. kachna se zoufale snažil roztrhnout igelitový obal, aby se na plechovky dostal. tu jsem přistoupil já, že mu pomůžu. vzal jsem si davidovo kudlu a jedním elegantním švihem jsem rozpáral igelit i dvě plechovky uvnitř, takže jsem dennymu ušetřil práci na jejich otvírání. ostatní můj výkon ocenili hromadnými nadávkami do blbejch zábranů a šli zachraňovat rozlité pivo po podlaze. kachna mi řekl ať zbytek piva vyliji z okna, takže byla jeho chyba, když pivo vychrstlé za jízdy z auta ohodilo nás, auto za námi a půlku norska. takže automobil byl po zbytek cesty olepený a zasmrádlý od piva zevnitř i z venku, tudíž bylo už zdálky poznat že jedeme z čech. měli jsme asi jediný automobil, který měl pachovou mpz. a to všechno dávali za vinu mě, když jsem chtěl jen pomoct.

       

hodnocení:

Od parkoviště kráčíme ještě asi 5 km po celkem slušné cestě k jediné chatě Rondahutte u jezera Rondasee pod horou Rondashutte, nejvyšší v národním parku Rondane (fantazii moc velkou Norové nemají). V mracích kolem matně tuším vysoké hory, občas mrholí, krosna je těžká, měl jsem trochu problém s balením, nevěděl jsem, co mě tu čeká. Čekalo to tu. Mrholí, sychravo, zima, kolem buď skály nebo bažiny. Končíme v pustině kilometr před chatou Rondahutte, blíž se prý za nocování platí (?). Průměrná hádka o místo, moc možností tu stejně není.

       

hodnocení:

Trháme se na dvě skupiny. Toho jsem si nejdřív nevšiml a zakotvil u té horší (Kachnoklan + Denny s Krtkem), usadili se na břehu říčky v totální bažině, to mi došlo až když jsem zatloukal stanové kolíky a oni mi mizeli pod vodou. Kachna mi výstavbu stále diriguje nuceným posouváním stanu tu 10 cm doprava tu do leva v zájmu kolektivní rovnosti, nerozumím tomu.Ostatní si našli plácek o 100 m dále ve svahu, kde sice foukalo ale aspoň tam bylo sucho a pěkný výhled na nebožáky v bažině. Bourám stan a stěhuji se k nim za zvuku Kachnovo nadávek do zbabělců a zrádců. Nelitoval jsem, zvlášť po ránu, když se mi ukázal fantastický prosluněný výhled na okolní přírodu, Kachna daleko, idylka.
       

hodnocení:

Vichr nedovoluje uvařit čínskou polívku na liháči, řešíme to složitou konstrukcí z karimatek a kamenů až se povedlo. Chleba z domova byl ještě poživatelný a polívku jsem si vylepšil taveným sýrem, bašta, završilo to pivo a lok vodky na zahřátí.
       

hodnocení:

U mě po výborné večeři dobrá, je ale děsný vítr, chvíli kecáme za kamenem, je ale děsná zima tak to balíme a jdeme spát. Zalezl jsem si do spacáku s flaškou vodky a bylo mi dobře. Ráno se probouzím v děsný zimě, zubní klepačka. Venku je ale krásně, sluníčko, výhledy na hory, hygiena v místní říčce, kafíčko, začíná se mi tu líbit.
       

hodnocení:

Až do této noci to vypadalo nevalně, fujavo, mračno, pršivo, stále větší zima. Byl jsem rozhodnut, že jestli takto bude i druhý den, nikam nejdu a vracím se k autu, neboť nemám náladu lézt někde v dešti po kamenech, ráno to ale vzalo naprostý obrat, někdo tam nahoře se rozhodl že na nás bude chvíli hodný (nebo se lekl, že mu do těch hor nevlezeme a on nás tam pak nebude moc trápit) a udělalo se naprosto vymalované počasí. Studené, ale vymalované.
       

hodnocení:

kliknutím se obrázek otevře větší v samostatném okně, samostatné okno se zavře dalším kliknutím

13. srpna 2005

Naše první horské probuzení. Jakkoliv se včera zdálo, že se blíží konec světa, ráno není po těžkých černých mračnech ani památky. Obloha je blankytně modrá, jen tu a tam malý bílý, téměř zanedbatelný mráček. K tomu je třeba připočíst ještě můj první vjem po tom, co jsem vylezl ze stanu a nasadil si brýle - dvacet centimetrů od stanu proudí divoká horská řeka a my jsme uprostřed fantastického vřesoviště. Hned to ale přešlo - venkovní teplotu odhaduju na několik stupňů pod nulou. Inu tundra, přeci jen jsme daleko na severu a poměrně vysoko, okolo 1100 metrů. Vstávají i ostatní, Olaf si ztěžuje, že mu byla v noci zima, ostatní taky. Mě zima nebyla, mám naprosto dokonalý spacák. Není nad to, kdysi člověk před výpravou připraví a zkontroluje vybavení. Po snídani a setkání s naším svahovým detašovaným předvojem ťapeme k chatě Rondvassbu, je to jen kousek a mají tam famózní záchody - příjemná změna po třech dnech na odpočívadlech. Jsou celé ze dřeva, i prkýnko. Začínáme svůj první trek.

Výstup se zpočátku zdá smrtící a za chvilku se ukazuje, že to tak skutečně je. Je to furt do kopce a to tak, že přímo strmě. Dělíme se na několik skupinek, podle toho, jak má kdo fyzické síly. Statečně se držím s Olafem v té první. Michal nějak nemluví. Ukázalo se, že mu Kachna nakukal, že jedeme k moři a spát budeme v chatičkách, takže nemá žádné vybavení, spí pod nějakou dekou a na nohou má tenisky. Není nad to, když se před výpravou všichni sejdou, společně se domluví a pak si to ještě potvrdí. A nelžou. Olaf nadšeně fotí, už se těším, co z toho bude. Pobíhá po okolních skalkách a nejeví sebemenší známky únavy. Občas je vidět jen jako červený bod v dálce. Vzdálenost mezi skupinkami se zvětšuje, zatím to ale jde, po počátečním asi dvoukilometrovém zdrcujícím výstupu vede cesta zdánlivě údolím Rondhole, i když terén je těžko přístupný. Ostatní skupiny vidíme v dálce. Olaf, Máša, Michal a já. Michal poprvé nahlas vyslovuje myšlenku, že to otočí a počká na nás u auta. Máša ho přesvědčuje, aby nebyl baba.

Vidíme sněhová pole, jde do tuhého. Kopec před námi není kopec, ale skalní stěna. Když jsme blíž, opravujeme to na kamenné pole. Je třeba skákat z kamene na kámen směrem vzhůru a ještě sledovat červené značky, které jsou na některých obzvlášť velkých šutrech. V polovině výstupu pauza na oběd, skupinky se došli. Michal to chce zcela vážně otočit. Rozebíráme si jeho věci k sobě do batohů, Zabi ne, jeho batoh se podobá almaře. Už víme proč, včera večer z něj vyndal například pyžamo. Červený. Zřejmě je zvyklý na svůj standard a nechce se ho vzdát ani v horách.

Další stoupání, už je toho pomalu dost. Michal překonal krizi a statečně ťape dál. Mám v batohu jeho stan, ale popravdě ho moc necítím, už takhle se blížím e krizovému bodu vyčerpání, takže kilo sem, kilo tam… Sedlo. Jásáme, objímáme se a fotíme se. Pod námi se na obě strany otevírá šílená hloubka. Nicméně je třeba jít dál, i když se už asi nikomu moc nechce. Janička omezila svoje žvatlání na polovinu, zřejmě se dnes stane něco strašného, ještě nikdy to neudělala.

Jestli do teď byla cesta strmá, tak teď už je přímo kolmá. Chvílemi skutečně šplháme po skalách. Mary vytahuje historky od Antonína a protože někteří z nás už jsou z pochodu lehce labilní, tlumíme se jim jako blbý. Pokusil jsem se prodat protijdoucím Norům chlast, ale nechtěli, zmetkové. Konečně vrchol! Bohužel, vrchol není TEN vrchol, ale předvrchol Vinleronden (2044 m n.m.). Vylezli jsme skoro kilometr do výšky a pořád ještě nejsme v cíli. Odpočinek a vychládání. Několik lidí už nemůže. Kachna plánuje, jak slezeme dolů přímou čarou a nedbá nic toho, že už za nejbližším horizontem mlže být kolmá skála dolů. Naštěstí je přehlasován. V dálce před námi se tyčí majestátně nejvyšší hora parku Rondane, vrchol Rondslottet. Když tak nad tím přemýšlím, někdo si tady asi patentoval kořen slova Rondo a pak se děsně napakoval na autorských právech. Nicméně mezi námi na vrcholu Vinleronden a kamennou mohylou na vrcholu Rondslottet leží hluboké sedlo a když se člověk podívá, kudy vede ztezka k našemu cíli u mohyly, je mu z toho špatně a má závrať.

I tak se vydáváme na cestu. Mastím si to s Olafem a Mášou dopředu, což se nelíbí Kachnovi. Nějak si usmyslel, že bude dělat vedoucího výpravy a nás nažene do rolí malých skautíků, co ho budou ve všem poslouchat. Evidentní je při tom fakt, že ani vzdáleně netušil, jaký terén nás čeká a značně přecenil síly některých z nás. Není nad to, když výpravu organizuje někdo zodpovědný, příčetný a nesobecký.

Cestou jsme s Olafem utekli Máše, Kachna tak dlouho špačkoval, až na něj počkala. Vrchol!!! Jsem na pokraji svých fyzických sil, ale trochu jsem jich ještě našel, abych si otevřel vrcholové pivo. Protože se v Norsku nesmí pít na veřejnosti, sosám ho potajmu za karimatkou. Norové lačně sliní. Mám s sebou láhev Jamesona, člověk nikdy neví, kdy může výhodně prodat něco nelegálního, ale v tomto případě se neodvažuju někomu něco nabízet, protože jsem láhev vyháhl s sebou až sem nahoru a vysokohorská přirážka by byla asi moc i na bohatý Nory.

Postupně doráží zbytek skupiny, jsme všichni, někteří už jen pletou nohama. Nastává mohutná konzumace donesených potravin a výměna proviantu. Ihned poté se strhává brutální hádka, kam dál. Oproti Kachnou předpokladu, že slezeme pohodlně k jezeru pod námi, přespíme a zítra se vrátíme k autu se ukazuje, že značená cesta vede přesně na druhou stranu, než potřebujeme. Není nad to, když se člověk dobře orientuje v mapě. Rozhodl jsem se, že od teď už budu, co se mapy týká, poslouchat výhradně Zabiho, protože pokaždé když něco navrhoval, ukázalo se, že měl pravdu. Vždycky se to ale ukázalo pozdě, protože ho Kachna překřičel a udělalo se to podle Kachny. Když hádka po asi hodině skončila (zatáhli do ní i nějaké cizince), je rozhodnuto (Kachna), že slezem dolů po svahu přímo z vrcholu. S Davidem se vrhám vpřed. Vzadu jich je dvanáct a my se chceme podívat dopředu, kudy to půjde slézt. Už je nevidíme. Klesáme a klesáme a klesáme. Šutry jsou vratký a propast pod náma střídavě šílená a střídavě děsivá. Poprvé si říkám, že tu možná umřu. Na zbytek výpravy jsme počkali v sedle pod vrcholem, kde byla trochu rovinka a dalo se tam sedět i ležet. Když dorazili, zvedl jsem se, že zase půjdu napřed a okouknu terén.

Kachna mi oznámil, že jestli udělám ještě krok, nevezme mě dole do auta. Jsem v šoku. Můj, teď už bývalý kamarád mě právě v horách nechal na holičkách. Sice jsem si za chvíli odůvodnil, že je vyčerpaný a má tradičně vztek, ale i tak to nedokážu ustát. Navíc to řekl přede všemi a já, protože jsem zcela závislý na autu, jsem musel poslechnout. Větší ponížení se mi nikdy nestalo. Zvažuju, jestli se na něj vrhnu a dám do držky, neboj jestli sejdu sám a pojedu domů stopem. Naštěstí jsem se poměrně rychle uklidnil, Andrejky trénink je znát. A přesně v tuhle chvíli jsme pochopil, proč Andrejka s Kachnou nemůže vyjít a že jsme právě rozpustil Zběsilé vodopády, protože se celý kmen díky Kachnovi zvrhnul někam, kam to nikdy nemělo dojít. Ten roztomilý a vstřícný Kachna, který nás vždycky udivoval svojí starostí o ostatní se za sedm let vyvinul do pitomce, který všechna měřítka stanovuje podle toho, jak to vidí on. Protože jsem s ním byl těch sedm let nepřetržitě, nevšimnul jsme se, vývoj probíhal postupně a nenápadně. Andrejka to poznala jako člověk zvenku hned.

Sestupuju a mlčím. Kachna se rozhodl jít přímo dolů. Už teď vidíme místo, kde asi zakempujeme, je tam malé roztomilé jezírko, zelené svahy, ohniště (asi), dřevo (asi) a je to začátku našeho jezera, toho velkého. Jediný problém je v tom, že je to o zhruba 500 metrů níž než my a my nevidíme, kudy se tam dostat. Kameny nám ujíždějí pod nohama a mě začínají bolet kolena, tedy úpony svalů na kolenou, přeci jen mám na zádech 15 kilo a už tři hodiny klesáme. Mary a Zabi navrhují sejít traverzem. Kachna trvá na přímém trase. Posledních 100 metrů k našemu tábořišti je svah tak strmý, že přes něj není vidět dolů. Kachna s Davidem jdou na průzkum. Vrací se za dlouho a tvrdí, že se to dá, pokud člověk nemá závratě a umí skákat po skalách. Zabi bledne a začíná šílet. Při velikosti jeho batohu to celkem chápu. Mary se Zabim a Martinou vydává traverzem velkou oklikou. Olaf našel lepší sestupovou trasu, takže my ostatní klesáme dál, celkem se to dá, ale ká už mám něco nachozeno, pro nováčka asi nic moc, klouže to a je to děsná hloubka. Martině snášíme batoh, aby ho nemusela tahat. Kachna šel taky traverzem, nechápu proč.

Dole je opravdu skvělé tábořiště, ale jsem tak na dně, že stavím stan, přísahám Opatovi, že jestli mě vzbudí, dostane po tlamě a jdu spát. Kachna venku něco ještě mamtlá, ale už ho nevnímám.

ze zabiho deníčku (13. srpna 2005):

Program dne: celodenní zdolávání hory Rondashutte (2000 + nějaký drobný), převýšení dobře přes kilometr s bagáží. Po idylickém ránu se přesouváme k chatě Rondashutte, kde Denny n avštěvuje místní fantastický celodřevěný záchod (další týden nám bude o něm pořád básnit). Začíná pěkně ostrý výstup, místní stezky, nejsou žádný procházkový chodníky. Pořádný horský trek. Trháme se, každý jde podle vlastních sil. Vítr, slunce, únava způsobují dehydrataci, hltám vodu z potůčku, je vynikající. Krajina je stále nehostinější, jen sníh a kameny, nikomu není moc do řeči. V posledním sedle přestávka na oběd, mám toho dost, a podle výrazů ostatních asi nejsem sám.

Vychází najevo, že Michal jde jen v keckách (v tomto terénu naprosto nevhodné) má zničené nohy a chce se vrátit, ostatní ho přemlouvají ať neblbne a pokračuje s námi, na důkaz lásky, mu několik statečných jedinců, které obdivuji, pomáhá vzít věci z batohu. Na tomto místě zbaběle přiznávám, že jsem se k nim nepřipojil, neboť za hmotnost mého batohu by se nemusel stydět průměrný šerpa, byl jsem na pokraji sil a jakýkoliv gram zátěže navíc by mě určitě zlomil v pase.

Ukázalo se, že to poslední sedlo je předposlední sedlo a mezi nimi 300 m hluboká propast. Kopec jsme zdolali naprosto zdeptaní, stálo to ale za tu námahu, dokonalý výhledy, krása slovy nepopsatelná, kolem jen zasněžený vrcholky hor, mé srdce plesalo. Rozpustil jsem v sobě jedno pivo a čokoládu a bylo mi dobře.

Bohužel každé vyvrcholení trvá pouze krátce. Po chvíli začala hádka, kudy dolů. Ostrá hádka, jakýsi dobří Angličané chtějíc nám pomoct s orientací dostali málem přes papulu protože si neprozřetelně stoupli blízko Kachny a Máši když si vyměňovali názory. Za chvíli na sebe křičeli všichni, byla z toho mezinárodní ostuda. Nakonec jsme se rozhodli absolvovat tu nejdrsnější cestu co jsem kdy šel z kopce. Tj. rovnou za nosem přímo dolů, zakázané to není tak co? Hluboké kolmé srázy, drolící suťová pole, hrozný spád, sníh. Šílenost.

       

hodnocení:

Ten vrchol… Jo to byla paráda

       

hodnocení:

Davidovo a Kachnovo touha jít po přímce i v oblasti, kde všechny přímky dávno vyhynuly se nám málem stala osudná. Svah byl prudší a prudší, už se v tom vůbec nedalo jít, s krosnou ani nemluvě a údolíčko, kam jme mířili bylo pořád v hloubce pod námi. K+D se vydali napřed aby zjistili že před námi (resp. pod námi) je 50 m kolmá stěna. Rozumný jedinec by se vrátil k výpravě, sdělil jí situaci a navrhl to obejít. K+D dokázali přes hodinu šmejdit po svahu aby nám vnutili myšlenku, že se to slézt dá. Vyjma nich všichni tušili, že za tu doby bychom to už dvakrát obešli traversem přes sousední údolí. ALE TO BYCHOM ASI PORUŠILI PŘÍMKU, ŽE DAVIDE. Zatímco hledání se táhlo do nekonečna, zima, únava a přirozený sklon k závratím na mě dolehli. Když už mi povolil pod nohama asi stý šutr a já se o kousek svezl po svahu povolily moje nervy, udělalo se mi špatně od žaludku a pokoušela se o mě hysterie. Sebral jsem se a vydal se traversem pryč, následovala mě Martina, která toho už asi taky měla dost, tu následoval Mari a Kachník. Je jasné že to udělal jen pro to, že chtěl zvýraznit mou slabost tím, že se obětoval a šel s námi, hýzl jeden. Dolů jsme přišli půl hodiny po ostatních. Ušetřená půlhodina, kvůli které se na hoře sedělo tak dlouho a pak riskovalo tím šíleným sestupem. Dnes se vám chlapi můžu přiznat, když se mi tam nahoře udělalo zle, byl to pro mě fakt ošklivý zážitek. Příště to ale slezu páč nejsem srab.

       

hodnocení:

Nebylo žádné, už 3 hodiny před tím, jsem jasně viděli, kde budeme spát, jelikož jsme nad tím místem stály jen o 500 m výše. Otázka byla jak se tam dostat.

       

hodnocení:

Senzace, malé údolíčko mezi horami, všude jen lišejník. Malý travnatý plácek v zákrutu potoka, o kus dál jezero, nad námi zasněžený štíty hor. Nikde nikdo, dokonalá divočina. A taky nejsevernější místo kam jsem se kdy podíval. Sice zima, ale už jsme se nějak aklimatizovali a nevadilo nám to. Ráno divoká koupel v místním jezeře, které kupodivu nebylo tak ledové jak se zdálo. Fakt že jo, sem bych se chtěl vrátit.
       

hodnocení:

Tak ta mě zklamala. Měla to být extra večeře, na kterou jsem si schovával Dobrého hostince. Bohužel udržet těstoviny ve varu na liháči v zimě a větru po dobu deseti minut je nemožné. Spálil jsem tři kostry a bylo to pouze vlahé. Schroupal jsem těstoviny tvrdé jako kámen, zapil vodkou a šel spát.
       

hodnocení:

Všichni hned odpadli únavou, chvíli jsem relaxoval a šel spát, hvězdy nebyly protože bylo celou noc jenom šero a brzo svítalo. Prostě sever. Ráno ale bylo krásně a dobrá nálada. Svítilo sluníčko, relaxovalo se, Hrneček přines ryby tak se vyráželo až po obědě. Pohoda, stačil jsem si sbalit.
       

hodnocení:

Krása, krása a jenom krása. Mraky jako by nám vyklízeli cestu, viděli jsme je před náma a když jme tam došli, už tam nebyly. V podstatě jsme vymetli celý Rondane od špatného počasí a když jsme se vraceli bylo všude jasno. Zima byla, ale co byste tu na severu asi čekali, že?
       

hodnocení:

kliknutím se obrázek otevře větší v samostatném okně, samostatné okno se zavře dalším kliknutím

www stránky národního parku Rondane
mapa národního parku Rondane

Národní park Rondane

Rondane National Park was Norway´s first National Park, established in 1962 and extended in 2002. It is particularly important as the home of one of our country´s last herds of wild reindeer, and covers a varied mountain landscape of high peaks, lichencovered plateaus and lush valleys. The park is dominated by the high peaks, narrow ravines and deep valleys of the Rondane massif. The poor bedrock supports only a sparse vegetation of mainly lichen and heather. Numerous traces of an early hunting culture can be seen.

OUTDOOR RECREATION:
Popular among hikers

Today´s visitors in Rondane are mainly fell-walkers or hikers. Rondane National Park is a popular area, due to dry climate and firm terrain, even if boulders and scree make the access difficult at times. There's a network of marked trails and several tourist cabins. You can fish and hunt for hare, grouse and wild reindeer. Remember to get your fishing and hunting licenses.

At certain periods of the year, the park is heavily visited and it is of major importance that the vegetation and wildlife are treated with care. Some trails have been resited in recent years to avoid conflict with the grazing areas and migratory routes of the wild reindeers.

LANDSCAPE:
A glacial landscape

Rondane is a typical high mountain landscape with 10 peaks over 2000 m. In the mountainous central region of the park, the Ice age has left many traces: deep glens gouged out by glaciers and narrow ravines cut by glacial rivers. Extensive terraces in the Dřrĺldalen valley consist of gravel deposited by the melt waters, and at Skranglehaugan south of Dřrĺlsćter there is a weird landscape, formed when the ice trapped inside the gravel finally melted.

PLANT LIFE:
Hardy vegetation

The bedrock makes a poor soil with minor nourishment for the vegetation. In a few low lying areas there are mountain birch and pine, but most of the national park consists of bare mountains dominated by hardy lichens and heather. In wide areas, the ground is covered with a pale yellow-white carpet reindeer moss, an essential food resource for the reindeers during the winter. One of the flowers managing to survive at high altitudes is the Glacial Crowfoot, which can be found above 1700m.

ANIMAL LIFE:
Vulnerable reindeer

Rondane National park is home to all typical species of the reggion, but is especially important as a life supporting area for the native reindeer. Previously, there was one large herd of reindeer, which migrated annually from Rondane over Dovrefjell and westward to the mountains of Sunndalsfjella. However, the railway, roads and human habitation have encroached on their living area and also cut off the reindeers´migration routes. Consequently, the original herd is now divided in two. The wild reindeers are the remains of the original mountain reindeers settled in large parts of Europe after the last Ice age. The animals are easily frightened and if they flee from important grazing land, they may not return.

HISTORY:
From hunters to fell-walkers

Ever since the Stone age, man has visited the Rondane mountains to harvest the natural resources. The possibilities for hunting and trapping wild animals attracted man, and traces of pit-falls and other trapping devices are found in great numbers in the national park. Remains of early settlement sites and burial mounds are also found. Stone-built shelters for the hunters, mainly dated from the 19th century, are parts of the more recent cultural heritage. Later, the shelters were used by the famous Norwegian folktale collector, Petter Chr. Asbjřrnsen or by visiting British aristocrats.

Země: Hedmark, Oppland    Založeno: 1962    Rozšířeno: 2003    Velikost: 963 km2