Psát deník se zpožděním je už pomalu tradice. Tradice taky je, že až na světlou vyjímku Zabiho jsme jediný, kdo kdy něco podobného spáchal. Ostatní jsou lemry líný a jenom čekají, až co s tím udělám. Je to tak i tentokrát, i když pravda, s menším zpožděním, než obvykle. Tedy, jak to všechno bylo. Jako každý rok, jeli jsme i letos na Sázavu. Skončili jsme na Vltavě.

Den nula - shánění lodí

(napsáno tzv. Zabiho stylem)

Ráno jsem musel do práce, takže jsme se vůbec nevyspal. Byl dohodnutý následující plán: Náčelník vyzvedne ráno v 8:00 Andreu doma, pak vyzvednou Oxanu v Tlučné a nakonec zajedou k Davidovi, kde naloží lodě a bagáž, nasednou a odjedou do Vyššího Brodu. Já si to odkroutím v práci a stopem přijedu za nimi. Jak se ale ukázalo, když jsem zdrhal z práce ve dvě hodiny, automobil právě vyjížděl. Rád bych na tomto místě řekl, že kdo nedokáže přijít včas, i když ví dlouho dopředu v kolik je sraz, je pitomec. Náčelník nedokáže přijít včas nikdy. I kdyby měl deset let čas na to, aby se zařídil , dejme tomu tak, aby byl v sobotu v sedm ráno v místě X, ne přijde včas a nepřijde včas a nepřijde včas. Na stop vyrážím přibližně v jednu hodinu a jen tak pro orientaci volám Andrejce, jestli už jsou ve Vyšším Brodu. Nejsou, před pěti minutami vyjeli.

Stopování proběhlo celkem hladce, jen v Písku jsem stál asi hodinu, než se nade mnou někdo slitoval. V Českých Budějovicích se rozmýšlím - varianta a) nechám se vysadit na kraji města, celé ho přejdu a budu stopovat na Vyšší Brod nebo varianta b) nechám se odvézt k nádraží, kam stejně můj řidič jede a budu doufat, že pojede nějaký vlak mým směrem. Zvítězila varianta b), vlak nejel žádný. Ani autobus z nedalekého nádraží autobusového. Volám tedy Náčelníkovi (evidentně se nikdy nepoučím) a domlouvám se s ním, že mě vyzvedne za cca. 20 minut na kraji Budějovic, kam já zatím dojdu. Když jsem došel na kraj Budějovic, Náčelník nikde. Nejsem sice překvapen, ale zuřím a používám na jeho adresu nepěkná slova a nadávky. Takže stopuju. Za chvilku už se vezu s dvojicí mladých lidí, zkouřených zcela evidentně marihuanou nebo podobným omamným prostředkem. Volám Náčelníkovi z Českého Krumlova, kde sakra je. Ještě nevyjel, musí se nejprve najíst. Skamarádil jsem se se stopařem, který stál přede mnou a nabídl mu, že když vezme Náčelník mě, jeho vezme taky. Byl to taky vodák, měl pádlo. Asociovalo to ve mě vzpomínku na naši první Vltavu v roce 1999, kdy jsme s náčelníkem šli stopovat s pádlem, aby projíždějící vodáci viděli, že k nim patříme. Tenkrát nás nevzal ani jeden, hajzlové.

Než dorazil Náčelník, byla tma a já a můj nový známý pěkně pod parou. Přijela i Andrejka s Oxanou, asi už se jim stýskalo po vůdčí postavě kolektivu :) (tahle věta je vložená schválně kvůli Kachnovi, mám ho rád a tak ho často utvrzuji v jeho přesvědčení o mém egoismu, dělá mu to radost, když může říct, že měl pravdu). Vodáka jsme vyhodili na Rožmberku, chtěl překonat zavřenou lávku do tábořiště, doufám, že to přežil, protože já bych si tam netroufnul ani ve dne a za střízliva.

V kempu ve Vyšším Brodě už stáli stany a hořel oheň a od něj se přátelsky šklebili účastníci zájezdu - Kachna s Mášou, David s Janičkou, Marian s Martinou a Antonínojc s Antonínovo bráchou, jeho ženou a půjčeným dítětem. Něco jsem pojedl a šel spát. Na jeden den už toho bylo docela dost.

Den druhý - Vyšší brod - Rožmberk

Hned po probuzení, snídani a nějakém tom pivu v místním kiosku jsou spuštěny lodě na vodu. Ukazuje se první problém. Klátilem garantované spravení lodí se jeví jako nesmysl, protože do obou silně teče, ta naše se dokonce začíná zlehka potápět. Dumáme nad tím, jak to spravit a řešení navrhuje Náčelník - použijeme žvýkačku. Uháním do kiosku pro tři balíčky a za chvíli již všichni statečně žvýkáme (Náčelník a Oxana a Andrejka a já, ostatní mají lodě v pořádku. Kromě Mariana, tomu teče taky, ale zcela nezávisle). Následuje vynalézavé lepení žvýkaček do otvorů v lodích a jejich sichrace kobercovou lepenkou, kterou odněkud přičaroval Náčelník. Oxana chodí kolem a věští nám blízkou smrt. Po vyspravení jsou lodě spuštěny na vodu a zdá se, že už netečou. Byl to bohužel jen optický klam, když jsme dojeli k prvnímu jezu (asi 300 m), hmota žvýkaček zpuchřela a do lodí teče vesele dá. Už ani nevím, kdo se na jezu cvaknul, ale řekl bych, že Náčelník s Oxanou. Jedeme dál a statečně vyléváme vodu každý půl kilometr. Někdy to nevadí, protože je po cestě kiosek s pivem a buřty (např. Tři veverky), jinde je to pruda, protože na břehu jsou jenom kopřivy. Marián se ale potápí snad ještě víc než my, takže nejsme poslední - Martina místo pádlování vylévá vodu hrnečkem, čímž jejich loď přichází o jednu pohonnou jednotku.

Rožmberk, město zaslíbené. Po tradičním "Neskákej!", které řveme na sochu na mostě následuje šlajsna. Rožmberští se vytáhli, kdysi tady stál provalený jez, dnes moderní retarda. Kotvíme a jdeme nakoupit, občerstvit se a posléze i vyblbnout v jezu. Jezdíme to bez lodí po břiše, po zádech, po držkách... Na přepadu vedle šlajsny blbneme asi půl hodiny. Vzácná chvíle, kdy je kmen alespoň trochu soudržný jako dřív. Když jsme vyjeli, tvrdím Oxaně, že jsou tady dva identické hrady, jen zrcadlově obráceně. Stará finta. Náčelník mě podporuje. Oxana to baští. Náčelník a já se smějeme. Oxana s náma nemluví.

Stavíme stany a rozděláváme oheň. Touškovský klan se cpe až mají boule za ušima. Pokusy sehnat míč a síť vycházejí vniveč, je to škoda, protože vášně a touha po odvetě z loňska námi přímo cloumají. Někdo (Andrejka) navrhuje výpravu do města. Moc se mi nechce, protože jsem tam každou chvíli, ale souhlasím. Nejprve se stavíme před bránou zámku, kde nám jakási žena nabízí noční prohlídku se strašidly, ale když nám sděluje cenu, označujeme jí osobně jako strašidlo a míříme rovnou do zahradní restaurace, o které málokdo ví a odkud je fantastický výhled. Počasí nám přeje, vidět je hezky ,sluníčko začíná zapadat a kreslí po historickém městečku zajímavé obrazce. Andrejka fotí. Dáváme si utopence a já se ptám vrchního, jestli nemá nějaké chilli. Vrchní mi nabízí vlastnoručně vypěstované pálivé papričky. Přijímáme. Vrchní bere z okna hostince malý květináč s asi sedmi papričkami a opatrně nám špičku jedné odkrojuje. Když se ho ptáme, jestli je to všechno, jen se culí a radí nám, ať jsme opatrní, že si to sám hnojí a že je to fakt síla. Nejsme opatrní a je to fakt síla. Málem mě upadla huba. Žádáme vrchního o celou papričku, že bychom rádi dostali kamaráda (Kachnu, nešel s námi, je to lempl zpruzenej).

Vedeme s Andrejkou ostatní kolem věže na horní hřiště, odkud sestupujeme na rozcestí, kde se naše cesty rozdělují. David, Marian a Martina se vrací do tábora, my s Andrejkou (i přes moje remcání, jsem lempl zpruzenej) míříme dolů do města obdivovat architekturu. Při obdivování blbneme na kašně za kostelem a u místního hřbitova. Prolezli jsme město skrz na skrz, přičemž jsme znalecky hodnotili kvalitu a provedení staveb.

Po návratu do tábora jsme svědky toho, jak Kachna skutečně sežral celou papričku a dělal, že mu to nevadí. Pak už to nevydržel. Vadilo mu to dost. Už ani nevím, co vyhrál, ale radost z toho určitě neměl. U ohně probíhá bouřlivá diskuse na téma svatba ano či ne. Janička je zhrozena mými argumenty a prohlašuje, že by si mě nikdy nevzala. Má tak co kibicovat, diktátorka, chudák Jiříček, jestli má rozum, taky si ji nikdy nevezme.

Den třetí - Rožmberk - Český Krumlov

Přes den jsme se porůznu poflakovali po tábořišti a po městě, taky se opravovali lodě (byli jsme s Davidem koupit lepicí soupravu dole ve městě), takže než se vyjelo bylo moc hodin (asi tak ve tři odpoledne). Kachna s Mášou jeli převézt auto a my s Andrejkou jsme se nabídli, že na ně počkáme, aby pak nemuseli pádlovat sami tak dlouhou cestu (je to asi nejdelší úsek). Čas si krátíme hrou Scrabble (mimochodem, tuším, že Marián nebo Zabi s sebou má scrabble v cestovní variantě a Kachna a jeho klan této zábavě zcela propadl, mastí to jak jen můžou) a občasným koupáním v řece. Čas běží. Kachna s Mášou nikde. Tábor se pomalu vyprazdňuje a kolem šesté večer se objevují noví vodáci a staví stany. Kachna s Mášou přijeli stopem v sedm. Hned vyrážíme a nasazujeme ďábelské tempo (které je přerušeno pouze Kachnovou přiblblou poznámkou, že při odjezdu zahlédl na břehu zapomenutého Šťovíka a mým následným vyházením všech věcí z mého sudu - Šťovík je naštěstí s námi v lodi). Do kempu před Zátoní přijíždíme ještě za světla, pak už se začíná krutě stmívat, až je úplná tma. Měsíc je v úplňku a zrcadlí se v řece. Napadá mě, proč vlastně nejezdíme v noci normálně, je to podstatně hezčí. Pak měsíc zašel a nastala egyptská tma. Drncáme proudem přes občasné kameny, většinou se jim ale dá vyhnout, ostatně jsme zkušení kormidelníci. Kdesi na trase napadlo Kachnu s Mášou, že zastaví a oblečou, protože jim je zima. Vystoupili, vybalili, oblékli se, nastoupili, odrazili a potopili se. Pak si vzájemně drsně vynadali, kdo za to může. Drkotají zubama a jedeme dál, půjčili jsme jim, co jsme mohli. Asi po kilometru spatřen na břehu oheň. Oheň provozuje nějaký holanďan a celkem ochotně nás nechává ohřát se. Jedeme dál, následuje Větřný a jeho retardační šlajsna. i přes úpěnlivé přemlouvání ze strany našich Šabatek to jedeme a úspěšně. Jez na Barevné skále ale raději přenášíme. Nové Spolí. Stan nám někdo naštěstí postavil, takže se jde hned spát.

Den čtvrtý - Český Krumlov - Zlatá koruna

Tak a tady má pořádný okno. Ráno šla větší část výpravy do města, prý je tam fotografický výstava. Já nešel. Nemusím tam chodit pokaždý, když jedu kolem. Andrejka šla. Může tam chodit třeba třikrát za den. Spolu s Náčelníkem a Oxanou, kteří nemají peníze hlídáme lodě a konzumujeme potraviny. Po návratu Antonín avizuje odjezd domů, chce ještě stihnout nějakej čundr nebo co. Vyjíždíme... a počkat, už vím, říkám Náčelníkovi, který ještě čeká na klíčky od auta (složitá operace s převozem), že následuje několik nebezpečných jezů a ať si kouká všechno schovat do sudu, nebo o to přijde, zvláštní důraz kladu především na Náčelníkův mobil, který vozí zásadně vystavený na přídi, maniak. Jez pod Dřevěnou lávkou jsme s Andrejkou bravurně a rychle přetáhli (ostatně, měli jsme to natrénované z června), zatímco ostatní cizí vodáci se tam docela trápili. Dohnali jsme Davida s Janičkou a Mariana s Martinou. Na skále pod zámkem nějací kluci skáčou šipky, takže se i přes protesty našich Šabatek přidáváme. Kluci to skočili až zezhora, já ne, já se bál. První jez přenášíme bagáž, já se cvaknul, ale nevadí, všechno máme suchý. Na druhém jezu, pod lávkou je tradičně narváno. Poprvé jsem se cvaknul, podruhé ne, s Davidem v dublu zase jo. Náčelník přijíždí se zcela mokrou bagáží, zcela zničeným mobilem a naštvanou Oxanou. Dělal na horním jezu machry a potopil se. Zbytek výpravy je někde vepředu, takže až na Zlatou korunu pak jedeme jen čtyři lodě (David, Já, Náčelník, Marian a Šabatky, samozřejmě). Na jednom místě nalézáme ve vodě zavřenou originál dvoulitrovku s limčou, tak se dělíme.

Na Zlaté koruně stavíme stany, a protože Kachna a spol tradičně provozují cosi soukromě, jdeme se s Andrejkou a Náčelníkem a Oxanou projít nahoru do města za účelem nakoupení zásob a prohlídky Kláštera (zase, vždyť jsem ho viděl kruci v červnu!!!) Ke krámku nás navigují cedule už od tábořiště. Nad námi se vznáší horkovzdušný balon. V krámku mají samé dobroty, takže debužírujeme před krámkem. Pak se jdeme podívat do kláštera. Zrovna začíná nějaké představení, přišli jsme asi o chvilku pozdě po začátku. Čtyři chlapci v šílených kostýmech předvádí cosi, co je sice strašná sranda, ale nemá to ani hlavu ani patu. Všichni ostatní z naší výpravy přichází vzápětí. Představení je fakt síla, za zaznamenání stojí: "A ane ane anekdoty, ty má každý rád","haj ty svatej Vavřinečku","I´m sitting na Pankráci everyday"). Teprve potom se dozvídáme, že původně se mělo hrát představení Kára bláznů a že herci jsou studenti DAMU a že jim někdo onemocněl a tak improvizovali.

Den pátý - Zlatá koruna - Dívčí kámen

Ráno bylo třeba vstát relativně brzy, neb se měl vlakem dostavit Zabi s Lucinkou. Zvlášť na Lucinku se všichni těšíme. Abych vysvětlil, proč s námi nejeli od začátku - oni jeli, dokonce i Vltavu, ale o čtrnáct dnů později a na Zlaté koruně se všichni otrávili čímsi a museli do nemocnice. Dnes je měli pustit a oni, protože jsou drsní, se rozhodli pokračovat po řece dál s námi. Mají za to náš obdiv. Cesta na nádraží je dlouhá a pořád do kopce, takže začínáme remcat a myslet na to, že příští rok jedem nějakou řeku na babetách. Na nádraží se schováváme a pozorujeme vystresovaného Zabiho, když si myslí, že si pletl datum. Nicméně, pak jdeme dolů do kempu a vyjíždíme. A jedeme a jedeme, až se po cestě zjevil Kemp u Flinstounů. Baštíme bramborové placky na všechny způsoby, opijeme pivo a blbneme na místních atrakcích, jsou to ruské kuželky (Zabi prohrává s Janičkou neuvěřitelným poměrem), posouvání špalku po kládě směrem vzhůru a především vodní skluzavka ála Rychlé šípy. Nejprve čekáme, až to sjede malej prcek, to kdyby si třeba rozbil hubu, a když se zdařilo, předháníme se v tom, kdo to sjede víckrát. Po opuštění Flinstounů jsme přejeli dvě zatáčky a zaparkovali na Dívčím kameni. Kemp tam sice není, ale majitel louky byl celkem vstřícný. Výprava na druhý břeh pro dřevo. Natahali jsme toho docela dost, jen Náčelník machroval a vylezl na skálu a zmizel za obzorem. Oxana stojí v řece, ruce v bok a dělá ksichty, asi se těší jak Náčelníka seřve, až se vrátí. Seřvala, vrátil se se šílenou kládou asi za dvě hodiny. Kachna s Mášou se vsází o pivo, že přivezou auto do dvou hodin. Vyhráli, platím pivo :) Oheň a mrazivá noc. Probíhá dlouhá a bouřlivá diskuse na základní témata - církve ano/ne, komunismus ano/ne (Zabi), zrušit češtinu ano/ne. Nakonec dospíváme s Kachnou ke kompromisu - on zruší církve a já češtinu. Je to oboustranně přijatelný kompromis. David pak ještě vykládá cosi o fázových motorech, ale to už usínám. David toho nějak podezřele moc ví. Jediný večer, kdy jsem si připadal zase jako v partě a ne na vodě s několika známýma lidma.

Den šestý - Dívčí kámen

Den, kdy jsme nic nedělali, jen leželi na louce nebo šplhali na Dívčáku po zdech. V této disciplíně vynikal zejména David, který má neuvěřitelnou sílu a šikovnost. Marian a já jsme jen tiše záviděli. Domluvili jsme se, že už dnes nikam nepojedeme, protože už nám stejně chybí jen kousek do Boršova a museli bychom zítra už domů. Cestou z Dívčáku to beru potokem (Křemelná?) a překonávám asi šest jezů a nespočet tůní. David s Andrejkou mi fandí ze břehu.

Večer se Kachna Davidem a Mášou delegovali, že převezou vůz. Nadelegovali jsme se s Andrejkou taky, ať si nemyslí, že si budou dělat výlety pořád jen oni. Po krátkém bloudění jsme dojeli do Českých Budějovic, nakoupili v místním Kauflandu jídlo a alkohol na poslední večer (silně předimenzováno) a dovezli auto do Boršova. Tam došlo ke krátkému obdivování dvou rodinných domků nad řekou, ale za chvíli jsme vyšli podél řeky směr Dívčí kámen. Asi po dvou kilometrech vypuká bouřlivá diskuse na téma vánoční stromeček přírodní/umělý. Pak se ještě chvilku dohadujeme, jestli Denny příští rok pojede/nepojede. Dochází k roztrhání skupiny. Kachna vyráží vpřed. Za ním se držíme já a Andrejka, peloton uzavírá David a Máša. Kachna zdrhá. Jdeme skvělou cestou po skalách nad řekou. Kachna nalezen po deseti kilometrech, kterak se sluní u řeky. Běžím k němu a koupeme se spolu v řece. Doráží David a Máša. Máša se odmítá svlíknou a vlézt za náma do řeky. Činí tak, až když odejdu nahoru zpátky k Andrejce, fouňa jedna :) Pak šlapeme na Dívčák dalších asi sedm kilometrů, stmívá se, takže dorážíme až potmě. Sezení v hospodě a diskuse na téma ideální dům. Oheň a debužírování potravin a alkoholu. Namísto nějakého závěrečného povídání jdeme spát.

Den sedmý - Dívčí kámen - Boršov nad Vltavou.

Tradičně pouze přesun bez zvláštních příhod, jez v Boršově drsně splouváme pře systém propustí, nakládáme lodě a jede se domů. Někdo autem, někdo vlakem (Marian, Martina, Andrejka, já, Zabi a Lucinka), do Budějovic nás vezou nějací obětaví vodáci karavanem, je tam strašný horko, potím se jako prase v sauně. Marian nás provází Budějovicemi, studoval tady, tak to zná. Občerstvení v jakési hospodě, cesta vlakem, rozchod na nádraží v Plzni.

Závěrem

Vloni jsme na tomhle místě vyzdvihl každého za něco, čím přispěl ke zdaru výpravy. Můžu si to dovolit, protože nikdo jinej není schopnej deník napsat. Letos žádný vyzdvihování nebude. Už to není ono. Buď stárneme, nebo co, ale ve srovnání s první vodou, kde jsme byli byl tohle výlet několika lidí, co se znají. I tak to bylo ale dobrý.