Na poslední chvíli je rozhodnuta poslední věc, která ještě chyběla ke zdárnému zahájení - automobil, který odveze lodě. Zachráncem se obětavě stává Klátil, který dává k dispozici svoji Škodu 105. Jako problém se sice hned vzápětí ukáže, že se musí pokaždé roztlačit, protože nefunguje startér, ale i tak jsme rádi, protože základní část celé akce, totiž doprava lodě, je zajištěna. Z místa startu, Zahrady u Davida, jsme vyrazili ve dvou strategicky výhodných skupinách. Kachna, David a Klátil si zapřáhli za auto vlek a jeli po vlastní ose, zatímco Jana a já jsme se vydali stopovat. Podle domluvy měli na místo zahájení, do Suchdola nad Lužnicí docestovat ještě Zabi s Lucinkou, Marian s Martinou, Antonín s rodinou a Hadži se slečnou. Z prahy pak delegace Verča, Klára, Hrneček a Lukáš. Účast přímo nevídaná, nikoliv však nepředpokládaná, protože všichni známe Kachnovu seznamovací obsesi. Na krátkou návštěvu slíbili přijet též Koblížek (který byl v práci přistižen při spánku a dostal zaraženou dovolenou) a Náčelník (který byl před třemi lety přistižen svojí nynější ženou Evou a dostal zaraženo úplně všechno).
     Za skupinu A, tedy za Janu a za mě, musím podotknout, že cesta probíhala v přátelské atmosféře, jen občas narušené Janiným, téměř až hysterickým, zvoláním: "Nepraskej těma kloubama!" Do Suchdola jsme se dostali pouhých 12 minut po skupině B, tedy vozidle s plavidly, což Kachna ocenil pochvalným zamručením (na další týden jediným, pak už jenom všem a všemu nadával). Legrační epizodou zůstal v našich pamětích výraz řidiče Škody Octavia, když jsme s Janou vystoupili po šestistech metrech.
     V kempu, podle Kachnova plánu, není skoro nikdo, takže je dostatek místa na stany a dostatek místa v kiosku (nakládaný hermelín nemají, ale slibují situaci předložit vedení a řešit, po delším naléhání se usnáší na termínu do večeře). Všichni účastníci se pomalu sjíždějí, ti, co se neznají, se seznamují, ti, co se znají, se ujišťují, že se znají správně a někteří zjišťují, že by některé stejně jako vloni raději neznali. Klátil, David a já se jmenujeme zásobovacími důstojníky a vyrážíme na průzkum domorodé vesnice. Hned vzápětí zjišťujeme zásadní věc - domorodci jsou magoři. V prvních potravinách je otevírací doba pouze od 12:00 do 15:30 a to pouze v úterý, v druhých jsou bez jakéhokoliv varování rybářské potřeby a třetí nacházíme dva kilometry za vesnicí uprostřed pole, obklopené paneláky. Nicméně zásobujeme se základními potravinami pro případ ztroskotání - věncem buřtů, rohlíky a marcipánovými zvířátky. David si vybral berušku, já jelena a Klátil kombajn. Večer se dokonce podařilo udělat táborák z nasbíraného dřeva (nějací podnikavci sice dřevo na místě prodávají, ale nejsme blázni). První den lze tedy zhodnotit kladně, protože základní úkol, tedy přeprava na místo a rozbití tábora, byl beze zbytku splněn.

     Událost, která se ráno přihodila jako první, stala se pro další dny samozřejmou - Kachna se probudil v 7:00 a začal remcat, čímž vzbudil ostatní. Nicméně, nastalo první z našich překvapení, oslava velikonoc. Klátil večer obětavě upletl pomlázky a tak jsme mohli s Kachnou sešvihat všechny holky a vymámit z nich něco tatranek. Beránek, připravený mojí maminkou atmosféru jen dokreslil. Při této příležitosti bych se ale rád zmínil o jistém opravdu nepěkném, a já se to nebojím napsat, přímo nehezkém jevu, kdy Kachna naočkoval většinu výpravy a jakmile jsem si ráno svlékl tričko, začali se mi chechtat, že jsem tlustej, starej a plešatej. Jednou mu dám stejně strašně přes držku. Nicméně, v rámci Memoriálu Martina Klenovce, kterýžto vzniknul přejmenováním z původního čtyřicetiboje, když Zabi upozornil na holý fakt, že Martin pro Vodopády svým manželstvím zemřel, vydali jsme se plnit několik disciplín - skok hluboký snožmo, skok širokodaleký s hodem ešusu a sjezdové lyžování. Za tímto účelem vybavili jsme se již doma dvojicí běžeckých lyží značky Artis a dvojicí speciálních bot značky Botas (které Zabi zcela zničil při své jízdě). Hod ešusem za krkolomných pádů dopadl k velkému překvapení autora myšlenky zcela katastrofálně pro autora myšlenky. Byl jsem poslední. Sjezd už se vyvíjel zdárněji, neb šlo spíše o život, než o exhibici pro diváky. Bylo však třeba vyrazit. Lužnice překrásně meandrovala, kmeny přes cestu, tedy přes řeku se utěšeně množili a Klátil sliboval, že na Staré řece to bude ještě lepší. Vznikl tak spor, kterou řeku jet, neb se ukázalo, že dva lidé se neshodnou na stejné variantě. Já prosazoval obě, ale to nikdo neposlouchal. Na jezu Pilař Kachna chvilku machroval, že to skočí, ale když to uviděl zblízka, radši toho hned nechal. Mě praskla kontaktní čočka, takže si ze zbylých cca. 200 metrů do Majdaleny nic nepamatuju, protože jsem to neviděl.
     V kempu Majdalena jsem rozbili tábor a přivítali v našem mladém kolektivu ještě mladší Terezku, sestru Verči. Taktéž jsme sehráli zuřivý volejbalový mač, při kterém jsem chtěl porazit Kachnu a Kachna mě, ale ukázalo se, že družstva jsou vyrovnaná a prohraje vždycky to, ve kterém je Zabi, protože dotyčný zcela postrádá jakoukoliv koordinaci jak v prostoru, tak v čase. Když už je o něm řeč - lstivě mě a Klátila nalákal do klubu Buffalo, což se nám za několik dní krutě vymstilo.
     Večer jsem byl zlanařen Martinou k drsnému činu - koupeli v řece. Byla šílená zima, ale v zájmu zachování hrdosti jsem nabídku přijal. David vyměknul a jenom se šklebil ze břehu. Následně jsem se šli všichni tři projít a cestou se k nám přidal Kachna, který se vracel ze svého pravidelného joggingu. Zamířili jsem ven z Majdaleny, ale když nekončila ani po pěti kilometrech, zapíchli jsme to u fekálního vozidla, kradli jablka a pokoušeli štěstí sezením na transformátoru. Po návratu jsem ještě debatovali v polozavřené hospodě.

     Kachna, zřejmě veden touhou vyhrát i po letech (viz. jeho drtivé vítězství na Vltavě, o kterém kecá dodnes, i když šlo o zanedbatelnou lokální záležitost), zorganizoval utkání v beach volejbalu. Za tímto účelem natáhnul Mariana k sobě do týmu, asi počítal s tím, že když má Marian vypracované tělo, nemůžou prohrát. My s Antonínem jsme měli ale vypracovanou techniku a tak jsem je vyklepli drtivě 4:0. Kachna v zoufalství skočil do vody, rezervovanější a rozumnější Marian nám poděkoval za hru.
     Po počátečním zdržování Zabiho a Lucinky s balením jsme vyrazili neuvěřitelně brzy, již v jednu hodinu. Na rozvodí bylo rozhodnuto jednoznačně - Stará. Tady je myslím prostor pro první část Lužnické suity:

     Tolik první díl Lužnické suity. Co tedy říci ke Staré řece - je to prostě bahno. Obrazně i doslova. Matně jsem si vzpomněl na 121 díl Čtyřlístku s názvem Zelené ticho, bylo to něco na ten způsob. Prales, prales a prales. Jenom v jednom místě stál zcela nepochopitelně uprostřed řeky buldozer. Po velmi dlouhém bloudění různými zákruty jsme s Klátilem dohnali Antonína s rodinou malejch Antonínů a s Miládkou Antonínovou, chvilku jsme s nima pokecali a pak vyrazili vpřed jako střely (tedy Klátil a já), protože jsme se rozhodli, že budeme v cíli první. Je třeba podotknout, že jsme měli v lodi otvor jako ústa staré ženy a tak jsem museli co chvíli vylévat. Po dlouhé době, kdy jsme viděli vzedmutí rybníka Rožmberk už za každým zákrutem jsme se doplácali do Staré hlíny, abychom podstoupili zkoušku nejtěžší - vrbičky. Byly všude, nahoře, dole, vlevo, vpravo, v lodi, po březích ... bože, zase ti hadi! Rožmberk se náhle zjevil v celé své kráse. Loď už se přímo potápěla, ale rozhodli jsme se to risknout a na jeden zátah přejet obrovskou vodní plochu. Ke hrázi jsme dorazili s polovinou lodě potopenou, ale neustoupili jsme ani o píď. Posádky, které byli před námi, tedy David-Janina, Hadži-jeho slečna (prostě si nevzpomenu, no) a Antonín. Miládka a malí Antoníci udělali tu chybu, že zevlovali na břehu a tak jsme je skoro dohnali. Antoníci stihli ještě odrazit, ale stali se obětí našeho zdrcujícího finálového spurtu a tak jsme s Klátilem dorazili do kempu Veselí s asi dvou minutovým náskokem. Což vzhledem k 28 ujetým kilometrům náročným terénem a s poškozenou lodí není zase tak špatný výkon. Antonín se sice tvářil, že mu to nevadí, ale my dobře víme, že ho to žralo :))) Začalo pršet. Rychle jsme postavili stany a šli na grog do kiosku. Pak dorazil Kachna a zbytek výpravy, všem nám vynadal a šel na grog taky. Večer jsme se pokusili nacpat do místní hospody, ale nepodařilo se nám to.

     Nastal čas pro oslavu vánoc (když už Kachna s sebou tahal to cukroví, co sám a tajně upekl doma). Vyrazili jsme tedy, Kachna, Ferda a já, sehnat stromeček. O Ferdovi jsem se možná zapomněl zmínit, takže to udělám teď. Ferda je Hadžimův bratr. Je mladší a kolektivnější, jezdil s autem a převážel věci, fotil a byl takovým nenápadným "pátým členem". Zpátky k vánočnímu stromečku. Putovali jsme dlouho, předlouho, zpestřením nám byl Kachnův ranní restart tělesného systému, kterýžto pojal velmi důsledně (např.: Počet hlav: <-sys value=2->). Nakonec jsme našli jedinou použitelnou skorovětev na písčitém kopci, který by jako do okolní krajiny ani nepatřil. Upižlali jsme ji tedy (byla oschlá) a při zpáteční cestě jsem se všimli celkem důležité cedule. Klátil totiž už od Majdaleny básnil o tom, že po cestě je pod Rožmberským rybníkem krásný a velmi vzácný biotop zvaný Duna, kde je v rámci Evropy jedinečné prostředí s pouštní kulturou.
     Tímto se omlouvám, upřímně a z celého srdce všem ochranářům, přírodovědcům a ekologům za devastaci uhynulé borovičky, neb jsme se skutečně nevšimnuli, kde jsme a dokonce jsme zanechali v jinak přísně zakázaném území svoje stopy v písku.
     Ostatní členové expedice uvítali vánoce tak vehementně, že z toho měli skutečně vánoce. Rozesadili jsme se okolo ozdobené větve (originálními vánočními ozdobami, nejsme béčka), pojídali Kachnovo výtečné cukroví s marmeládou a pěli vánoční koledy, kterých znal Antonín s Marianem celkem slušnou zásobu. Kolemjdoucí vodáci i civilové to kupodivu brali normálně, jako kdyby jim tam takhle vyváděl někdo každý den.
     Jelikož Kachna, asi povzbuzen úspěchem svého, opravdu výborného cukroví, znovu pokoušel štěstí a protože za kioskem bylo opět beachvolejbalové hřiště, vyzvali nás s Marianem na odvetu. A opět dostali klepec. Tak Kachna navrhl výměnu lidí v mužstvech a hrál se mnou, Antonín s Marianem dostali klepec. Pak jsem hrál s Marianem a prohráli jsme 1:2. Kruci, kruci, kruci.
     Pak jsme konečně vyjeli. Faktem je, že jsem jel jako šnek a to čistě proto, že nás opustil Klátil, který musel druhý den do práce, nebo šermovat, nebo tak něco. Ploužil jsem se řekou, zatímco ostatní se buď flákali v soulodění daleko za mnou, nebo vesele rekreačně pádlovali daleko přede mnou. Každopádně, do Veselí nad Lužnicí jsem se doplácal s vypětím posledních sil na krásném čtvrtém místě a těšil se, jak si zalezu do stanu a v klidu spočinu. Nespočinul, šli jsme do hospody, kde byla uspořádána opulentní žranice. Sice se muselo čekat na jídlo pekelně dlouho, ale pak to stálo za to. Hlavně operace s rakvičkama - objednal jsem si jich pět, přinesli jich deset a zůstaly mi tři. Hnusný, hnusný žrouti jsou to!!! Zabi byl přistižen při porušení stanov klubu Buffalo a zbaběle ho zrušil.
     Po návratu do kempu jsem se chtěl konečně vyspat. Nestalo se. Nějaký dobrák uspořádal na druhém straně kempu diskotéku pro několik málo lidí s několika mnoha reprobednami. N_by_o sko_o roz_mět, co si u ohně říkáme. Klára s Verčou si šli dokonce ze zoufalství zatancovat. K ránu se mi podařilo usnout, což považuji za akustickou anomálii.

     Vypluli jsme na Nežárku, čistě proto, abychom pak mohli tvrdit, že jsme sjeli dvě řeky (a hlavně proto, že jsme to měli k Nežárce pět metrů a k Lužnici padesát). Když srovnám atmosféru kempu vloni na podzim, kdy jsme tady byli s Kachnou, Davidem a Feřtíkem sami a teď, když je všude plno lidí... nic moc. Plavba opět probíhala za neustálého flákání většiny a mého skorokolapsu, protože vozit po řece dvěstě kilo vody je opravdu vyčerpávající. Naštěstí mě Antonín z jedné strany a Marian z druhé posloužili jako hnací motory. Do kempu v Rudné dorážíme za zpěvu lidových písní a opět, jako na podzim nalézáme prostředí téměř domovské, plné příjemných lidí. Stany stavíme za směšný poplatek cca. 20,- na osobu za kioskem, oheň smíme rozdělat z odřezků vedlejší pily.
     Událostí večera ovšem je Koblížek, který doráží frajersky taxíkem. Machroval, přijel z Tábora, kam se dostal vlakem. Při ohni se, alespoň podle mého názoru, zdařila naše nejlepší společná produkce za poslední hodně dlouhou dobu, vlastně od Zealandu, neb jsem měl náladu na rokenroly a podobné blázniviny a Koblížek se kupodivu s chutí přidal. Samostatnou kapitolou byla ovšem Terezka, která do té doby pouze loudila cigarety a alkohol, ale dnes večer se rozhodla někoho prostě sbalit, což se jí záhy podařilo. Dotyčný mladý muž odkudsi vytáhl tamburínu a zcela arytmicky nám sabotoval hudbu. Koblížek šel spát k jezu se slovy: "Koho ráno uvidím prvního, toho zbiju."

     Ráno mi k mému překvapení zavolala Máša a tak byla přítomná alespoň takhle virtuálně po dobu asi 20 minut. Inu, zakládající člen :) Sebekriticky jsem uznal, že s lodí v takovém stavu už dál nemůžu jet a nabídl jsem se, že odvezu Koblížka na vlak (musel do práce, věděl dopředu asi jenom rok, že jedeme na vodu a tak si nestihl zařídit dovolenou) a pak převezu Klátilovu Škodovku na Harachovku. Když všichni odjeli, stáli jsme s Koblížkem před problémem, jak roztlačit nestartující auto, za kterým je zapřažený vlek, když dopředu jde popojet jen pět metrů a pak už tam je řeka. Však nezoufal jsem a drsně jsem požádal popíjející štamgasty o pomoc. Sice remcaly, jako že to je nápad, nejdřív zapřáhnout vlek a pak chtít tlačit, ale pak uviděli Koblížka a dali pokoj. Auto se kupodivu rozjelo. Tím to ale všechno neskončilo, protože jednak neměla Škodovčička tah na to, aby uvezla vlek a druhak, vlek byl konstrukce chatrné (vařil ho Kachna s Davidem, já ho jen natíral) tak či tak bylo silně riskantní podnikat jakékoliv rychlejší operace. Automobilům, kteří za námi na státovce vytvořili dlouhou frontu, se to ani trochu nelíbilo. Dorazili jsem na kraj Tábora a zaparkovali stroj i s vlekem pěkně na kopci, aby nám znovu nevznikly nežádoucí potíže a jali se čekat u řeky na přiřítívší se posádky lodí, protože Verča s Hrnečkem a Terezkou tady končili (teď mě napadá, že přijet ve stanovený den a odjet ve stanovený den se jeví už pomalu jako cosi nenormálního).
     Když jsme jim tedy pomohli vyndat loď z řeky, odnést jí k silnici a odevzdali jim batohy, co měli v autě, nastal plán B, tedy hledání nádraží. To se nám kupodivu povedlo hned na první pokus a já byl trochu zklamaný, protože jsem čekal bloudění a jiná vzrušující dobrodružství. Koblížek odfrčel a já osiřel. Harrachovku jsem vcelku našel na jedno zeptání a měl jsem najednou fůru času. I pojal jsem revoluční myšlenku donutit Kachnu, aby mi alespoň jeden večer nevynadal a rozhodl jsem se, že postavím stany. Postavil jsem. Zdálo se mi to málo. Tak jsem vymyslel, že připravím dřevo na oheň. To se ukázalo jako velká chyba, protože nejen, že jediné dřevo nacházelo se na druhém břehu, ale do lodi teklo a pádlo zůstalo u Kachny v lodi. Risknul jsem to. Tam to ještě šlo, ale při cestě zpět s lodí naloženou klacky jsem se málem utopil, protože jsem musel plavat za ní a směrovat jí ke břehu. Zkrátka, když po řece netahám v kánoi vodu, musím si naložit alespoň dřevo.
     Večer přišel dědeček a chtěl peníze za kemp. Tak jsem mu je dal a zapředl rozhovor, protože už jsem se silně nudil. Šťovík lítal někde po lese a vyráběl si luk a šípy, takže jsem si neměl ani s kým popovídat. Dědeček se nakonec ukázal býti kouzelným, protože když vyšlo najevo, že má v Tlučné bratra, nejen že nechtěl peníze za auto a lodě, ale ještě jsme šli na pivo a on slíbil večer přinést opečené ryby (to také splnil a moc jsme si pošmákli). V hospodě měli, stejně jako loni na podzim skvělý jídlo, dal jsem si škubánky s mákem a protože kuchař byl vnuk kouzelného dědečka, mám podezření, že jsem dostal protekční porci.
     Pak dorazil Kachna a spol a stejně mě vynadal. Ne kvůli dřevu, to jen odbyl letmým pokýváním hlavy, ale tradičně kvůli vztahům mezi vodopády. Protože problém ale skutečně přerostl přes hlavu, věnovali jsme, tedy alespoň my někteří, večer, když už ne vyřešení, tak alespoň vysvětlení. U táboráku už vše vypadalo dobře. Poznámka na konec dne - na lávce přes řeku u skal rozsvítili neznámí vodáci spoustu svíček a oddali své dva kamarády. Příští rok musíme svíčky nutně vzít.

     Navrhoval jsem ranní rozcvičku, ale byl jsem poslán do háje. Jsou to měkkoni. Nicméně, vyjeli jsme, i já. Byla to chyba, protože loď už se potápěla při pouhém spuštění na vodu. Celou cestu jsme se tedy plácali závratnou rychlostí kilometr za hodinu a někdo bystrým výpočtem zjistil, že stihneme dojet tak akorát za první dvě zatáčky a bude tma. To se také stalo. V prvním možném kempu jsme vylezli na břeh, postavili stany a sjíždění prohlásili za skončené. Jelikož jsme měli ale v tábořišti strávit ještě jednu noc, rozhodli jsme se zpestřit si program několika kulturními vložkami. Antonín, zřejmě postižen celoročním pobytem mezi dětmi, zorganizoval brutální hru "Vyhoď soupeře z kruhu". Z lana udělal na zemi šišoid a začali jsme se vyhazovat vzájemně mimo něj. Smutné bylo, že Antonína vyhodili všichni :) Jako nejlepší vyhazovač se ale ukázal nakonec Kachna, který spráskal všechny a to ani ne tak silou, jako neuvěřitelnou, až fanatickou vůlí zvítězit. Další radovánkou byla návštěva přilehlého kiosku, kde jsme Zabi, Marian a já zkonzumovali větší množství potravin typu naložený hermelín, utopenec a nanuky, v důsledku čehož bylo třeba žaludek ustálit větším množstvím alkoholu. Pak jsme šli hrát ping-pong. Kdo vyhrál už si nepamatuju, ale já to určitě nebyl :) Večer jsme rozdělali poslední ohníček, brnkali na kytaru a teskně si vyprávěli, jak je to na draka, že už musíme domů. Kachna se tradičně nechal drbat za ušima, k čemuž používal Kláru. Když jsme se rozešli okolo půlnoci spát, zašli jsme s Davidem ještě na poslední pivo a kulečník, protože nostalgie byla všude kolem a mlaskala blahem. Za sebe můžu říct, že se sjíždění povedlo (i přes drobné nedorozumění mezi mnou a Marianem, které jsme ale, alespoň doufám, vyřešili vcelku rozumně a ku prospěchu kolektivu:) a v hitparádě řek bych ho umístil na druhé místo (hned za loňskou Ohři, která byla přeci jen o kousek lepší).

     Jedeme domů. Protože ale máme k dispozici jen jedno vozidlo, je rozhodnuto následovně - Antonín, Miládka a děti s Davidem se nacpou do auta, odvezou lodě a sebe a my ostatní se pěšky vydáme přes řeku a les na stopa na státovku do Plzně. Balení proběhlo v agresivní náladě, kdy Kachna pobíhal mezi ostatními a sliboval všem, že jim rozbije držky, jestli hned nezačnou balit. Experti v tomto ohledu jsou bezpochyby Zabi s Lucinkou, kteří jsou schopni minutu před odjezdem teprve vylézt ze stanu.
      Cestu na státovku skoro všichni sabotují, protože je to banda změkčilců a neschopáků. Jen Kachna, Klára, Janička a já se ženeme vpřed vražedným tempem, až odletují kousky asfaltu. Stopování samotné se rozdělilo na několik paralelních zážitků, takže prosím případně do komentářů, pak to můžu poskládat dohromady. Ale to byste nesměli bejt líný, co? Každopádně, já s Janičkou dorážíme domů jako poslední, což způsobuje Kachno hysterický záchvat infantilního smíchu (to se mu ostatně stává dodnes).