Člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný a k jeho hlavním rysům patří i to, že velmi rád opakuje svoje fatální chyby. Kdo si v dětství nesáhl na kamna, aby zjistil, jestli pálí, ať hodí kamenem, a kdo si v mládí nesáhl na pájku, aby zjistil totéž, ať se jde omluvit trefenému. Nám se tohle stalo v případě Lužnice. Všichni víme, že na podzim je venku hmlisto, zima jako v morně a často prší. Všichni víme, že když jsou povodně, je řeka nebezpečná a stejně tak všichni víme, že jezdit na akce, které se pokouší zorganizovat Kachna, je plánovaná sebevražda (viz. Grilování prasete a pití piva bez prasete a bez piva), ale stejně jsme se nadšeně zůčastnili. Pozitivní na tom všem samozřejmě také něco bylo - tak především spory o to, na kterou řeku pojedeme, se vyřešili sami na křižovatce před Týnem nad Vltavou, kdy Kachna dostal křeč do ruky a zabočil prudce do leva. Vyhrála tedy Lužnice. Kdybychom jeli rovně, byla by to Vltava, kdyby nedejbože zabočil doprava, mohla to být nemocnice v Budějovicích, protože v protisměru jel kamion. Taky to mohla být Otava, kdyby nás nějakým zázrakem minul. Taková to byla křižovatka. Ale abych začal alespoň trochu od začátku a řadil to choronologicky:

Den první, čtvrtek, počasí: hnusně, zima, prší.


Je ráno, osm hodin, probouzím se na Lochotíně a tak nějak mě napadá, že jsem měl být v deset hodin doma v Tlučné, kde mě mají kluci vyzvednout. Lehkým výpočtem zjišťuji, že to pravděpodobně nestihnu, neb nevlastním ani Audi S8 v tuningové úpravě, ani teleportační zařízení. Nicméně nepropadám panice a pomocí mobilního telefonu instruuji maminku, aby byla na chlapce milá, až pro mě přijedou, dala jim stan a klíče od mého bytu, které jsem si vtipně zapomněl, a nasměrovala je na Americkou, kde se s nimi potkám. To se skutečně o dvě hodiny později stalo. Přes rušnou plzeňskou třídu se ke mně řítí tři rozjařené tváře a hýří optimismem. Rozradostnilo mě to. Myslel jsem si, že mě rádi vidí, ale vše bylo jinak. Dozvěděl jsem se, že vezli nějakou pěknou stopařku, a evidentně se z toho všichni tři zvencli. Nejvíc Kachna, který mi mává před očima vizitkou a vypráví mi, co všechno jí o mně napovídali. Balím věci pod heslem "Tuhle vodu nebudu řešit". V praxi to znamená, že do tašky házím všechny věci, které mi přijdou na oči a jsou po ruce. Následuje krátké občerstvení v Big Burgeru (platím já, protože Kachnovo myšlenka, že David bude mít peníze se ukazuje jako zcela nesmyslná. Pro informaci - David jeden hambáč, Lukáš jeden hambáč, já tři hmabáče, Kachna kulový). Cestou přes Plzeň směrem na jih panuje ve vozidle přátelská atmosféra a smrtelný strach, protože Kachna odmítá opustit místo řidiče a pustit tam někoho, kdo dokáže vnímat 3D. Lodě na střeše celkem i drží, ale při rychlosti nad 70 km/h se začíná divně třást žigulík. Jednu chvíli jsem se nechal ukecat a za jízdy jsem mlátil do přístroje, o kterém všichni tvrdí, že je to napůl kytara, napůl pádlo a napůl kombajn. V Písku Kachna málem sestřelil zelenou Fabii, ale její řidič se zachránil útěkem do příkopu. Konečně dorážíme do Veselí na Lužnicí. Jsme rádi, protože krajině dominuje industriální silueta jaderné elaktrárny Temelín a náš řidič místo na cestu čučí neustále na chladící věže. Ve Veselí dochází k prvnímu rozkolu v naší výpravě. Dva potoky, kterí přejíždíme, nikdo z nás nepovažuje za řeky a když se nakonec ukázalo, že to skutečně byla Lužnice s Nežárkou, nikdo to nechce přiznat a všichni děláme machry. Nejvíc samozřejmě já. Utekl jsem z auta odstaveného u chodníku a oslovil jsem okolojdoucí maminku s dítětem. Vysvětlil jsem jí, že támhle v tom autě jsou tři dementi, kteří mě unesli a chtějí mě násilím přinutit sjet něco jako řeku a jestli by byla tak hodná a ukázala mi, kde to je, abych od nich měl konečně pokoj.. Tři dementi v autě, jakoby něco tušili právě v tu chvíli dělají mým směrem ksichty, takže mladá maminka mi dává za pravdu a soustrastně si mě prohlíží. Nicméně cestu poradila. Zaparkovali jsme na soutoku a rozdělili jsme se na dvě skupiny - skupina A byla složená z té zodpovědné části naší výpravy a při výběru jejích členů byl brán zřetel především na vysopké IQ, celkové charisma a fyzickou zdatnost. Oba její členové měli za úkol vyložit lodě, sbalit věci a připravit vše k vyplutí. Hravě jsme to s Kachnou zvládli. Skupina B se skládala s jedinců poněkud zaostalejších, takže jim byl svěřen pouze nákup proviantu, což se bohužel ukázalo jako zásadní chyba - pro sebe si nakoupili fůru žrádla a na skupinu A se vyflákli. Vyjeli jsme. Hned na začátku jsme podnikli malou odbočku proti proudu Nežárky, abychom mohli tvrdit, že jsme sjeli dvě řeky. Co říci k následující cestě? Nadstav vody se pohyboval odhadem okolo 70 cm, což mělo za následek rychlý proud a prakticky rovnou hladinu. Střídáme se na kormidle a háček vždy leží na loďácích a mastí do kytary. Když mastil Kachna, chtěl jsem ho postrašit a zajel jsem s ním do vrbiček. Bohužel. Trochu jsem to přeťáp a byli jsme ve vodě. Davida a Lukáše to mohlo strhat a předháněli se ve vymýšlení vtipných poznámek. Voda měla teplotu asi tak 8 stupňů a rychlost proudu asi tak 15 km/h, přičemž nebylo možné dosáhnout na dno. Nakonec jsme se doplácali na břeh, ale co se mě osobně týká, už jsem viděl v dálce tunel a světýlko. Naházeli jsme na sebe co jsme našli suché, vyždímali Šťovíka s Medvědem a jeli rychle dál. Všechny jezy bez vyjímky měly několik věcí společných. Tak především nebyly pod vodou skoro vidět a pod nimy byl neuvěřitelný buben. A u všech bylo hafo malých pomníčku se jmény těch, kteří se tam utopili. Za normální vody. Po zralé úvaze jsme se rozhodli všechno přetahovat, ani nevím proč. Kachna maniakálně chodí bos a lebedí si, jak mu není zima. K večeru jsme dorazili do vesničky Roudná a zabivakovali. Ideální podmínky byly přímo neuvěřitelné - vlevo jez, vpravo ovce v ohradě, vpředu zavřená hospoda s terasou, kde se dalo pod střechou spát a vzadu pila se spoustou nehlídaného dřeva. Uprostřed ohniště. Kdyby se nahoře vznášeli andělíčci a zpívali Hosanu, byla by to přímo idyla. V noci přišel majitel hospody a kupodivu nám navrhl, že nám odemkne poblíž stojící seník. Skupina B dlouho do noci rokuje o cenách benzínu a ekonomickém provozu, až nakonec vyhecována vlastním vytahováním vyráží na vlak pro auto, aby si to ukázala v praxi. Pak usínám. Ne nadlouho, skupina B se vrací s automobilem a dlouho do rána ho tůruje a počítá spotřebu. Je zvláštní, že člověk mauálně zručný je téměř vždy mizerný matematik.

Den druhý, pátek, počasí: hnusně, zima, prší.


Ráno jsme se vzbudili v klasický čas 10:48 a jali se konzumovat potraviny. Skupina B iniciativně skočila do krámu pro rohlíky. Kachna si půjčil můj svetr, moje tepláky a moje ponožky a vrhl se na Davida. Protože předpokládám, že ani Kachnův silikonový mozek nevyprodukoval myšlenku na to, že by Davida přepral, jsem nucen se domnívat, že jeho útok byl motivován čistě sexuálně. Bohužel, Lukáš to celé vyfotil a jelikož nejsou vidět obličeje, všude to teď ukazují a dělají ze mě uchyla. Telefonicky se ozval Honza Zábran, že dorazí čase X vlakem do Tábora a setká se s námi. Nevěříme mu ani slovo, je to Honza Zábran. Do tábora dorážíme po nudné rychlé plavbě, kdy se nestalo vůbec nic zvláštního. Vítá nás krásný železniční most, ze kterého na nás mává Zázvi. Nevěřímu, že je to on, je to přeci Honza Zábran a jedeme dál, jako by se nic nestalo. Stalo se vzápětí, přišel další jez a my jsme přízrakem z Újezda zákeřně dostihnuti při přenášení. Slibuje, že na nás počká na Harachovce, což je kemp pod Táborem. Pod Táborem je nejen kemp, ale i kaskáda několika peřejí, při současné vodě nesjetelných. Já to pochopil a tak jsem Kachnu nechal jet samotného. Projel. David s Lukášem dělali machry a jeli oba. Neprojeli. Smějeme se s Kachnou a máme hřejivý pocit zadostiučinění. Kempujeme na Harachovce, neb je tam krásně a místní hospodě mají spoustu jídla a pití. Dalo by se možná i říci, že jsme si ožrali držky. Ano, i Kachna, ale ten je naštěstí ještě schopný nás odvést ke stanům a mě rozmluvit objednávku další porce rakviček.

Den třetí, sobota, počasí: hnusně, zima, prší.


Ráno opět budíček v tradičních 10:48, následuje rozcvička do půl těl, předcvičuje vždy jeden a řve na ostatní, po minutě se střídáme. Takto napruzeni balíme a za hlubokého nenávistného mlčení vyjíždíme dál. Honza Zábran startuje žigulíka a míří do našeho cíle, Bečkovic. Setkáváme se s ním zhruba uprostřed trasy, kam stihnul dorazit. Opět náhodou, neb jen tak pro radost křičím, že již nemám Zábran a z lesa se ozvalo Zde! V Bečkovicích končíme. Už bylo na čase.Zázvi se nám nacpal do lodi, nechal se vézt a celou cestu loudil cigarety.

Domů dorážíme ve večerních hodinách s vyděšenou posádkou, protože jsem řídil já a chtěl jsem stihnout Pavlušu na letišti v Ruzyni, neb se vracela z Nedobrovolně spojených států. Howg