Odjezd

Po dlouhém přesvědčování Máši, že i ve dvou je cestování po Rumunsku celkem bezpečné a potom,co jsem pochopil, že to nemá smysl, angažoval jsem jako třetího člena posádky Honzu Piliára, který jediný byl ochotný vyrazit ze dne na den do daleké a neprobádané ciziny. Stačilo mu ukázat několik fotografií z výpravy z roku 1996 a souhlasil. Bohužel se ukázalo, že je celkem nesvéprávný, neboť na místo srazu, tedy na Hlavní vlakové nádraží se dostavil s malým červeným baťůžkem, ve kterém měl pouze několik konzerv, šusťákovou bundu, karimatku a fotoaparát. Zapůjčili jsme mu tedy stan, což se ukázalo jako zásadní chyba, protože jsem ho z něj pak po návratu nemohli dostat. Poučení pro příště tedy zní: už nikdy nikam nejezdit s Piliárem.

Cesta vlakem

Ačkoliv jsme si koupili jízdenku za 1200,- Kč, nebylo v této ceně zahrnuto rezervované místo k sezení. Až do Bratislavy jsme tedy postávali v temné uličce a vedli řeči o všem možném. V Bratislavě se nad námi slitovala hodná paní průvodčí a pustila nás do neobsazeného místenkového kupé a cesta se rázem stala mnohem snesitelnější. Když se rozednilo, vyhlížel jsem netrpělivě most přes Dunaj, ale nějakou záhadnou shodou okolností jsem to prošvihnul. Do té doby jsem netušil, že jde přehlédnout most přes největší evropský tok. Maďarsko působilo značně placatým a značně zelnatým dojmem. Všude byla rovina a zelí. Budapešťské nádraží naopak působilo impozantně, architekt si dal záležet. Přestoupili jsme na jiný vlak a frčeli do hraničního města Biherkelestéz. Průvodčí na nás vlítnul, že nemáme jakýsi příplatek a jelikož v celém vlaku nebyl nikdo, kdo by hovořil jinak, než maďarsky, nakonec jsme mu dali nějaké peníze a byl od něj pokoj. V Biherkelestezu jsme vystoupili z vlaku, protože jsem někde vyčetl, že celníci ve vlaku vybírají nehorázný hraniční poplatek, neb tak něco, a šli stopovat.

Stopování a rumunská železnice

Stopování v Rumunsku se platí. V Maďarsku bohužel někdy taky. Nějací vydřiduši nás za 7 marek svezli na hranice. Celníci samozřejmě vychylovali, ale naknec jsme prošli. Ještě než jsme došli do města Arad, několikrát nás kontrolovali uniformovaní muži se samopalama. Rumuni jsou totiž magoři, asi se bijí, abysme jim neukradli nějakou technologii. Arad jsme prošli až na nádraží, zjistili vlak naším směrem a čekali. Neustále někdo žebral, po nástupišti defilovala přehlídka všelijakých mrzáků a ukřičených ženských s kojencema, co nám vysvětlovali, že nemají co jíst. Pak přijel vlak, na minutu přesně a jelo se. V podlaze byla díra jako vrata, bylo třeba dávat pozor. Nějaká babča vezla v košíku husu a ta občas kejhala. Vystoupili jsme vysoko v horách, než jsme se tam dostali, projel vlak spoustou tunelů a překonal po vachrlatých mostech několik údolí. Protože jsme dorazili pozdě, prošmejdili jsme okolí a nakonec postavili stany pod železniční tratí, asi někomu na zahradě.

Do hor

Brzo ráno jsme sbalili, báli jsme se, že na nás někdo vlítne a šli hledat silničku do hor. To se nám za chvíli podařilo a dokonce nám zastavilo první Aro, co jelo okolo. Všichni v Rumunsku mají buď Dacii nebo Aro. Vyvezl nás poměrně vysoko, až nad mohutnou přehradní nádrž, takže jsme mu nechali asi 5 dolarů, byl moc spokojenej. Kousek od cesty, kde nás vyhodil, jsme rozbalili stany a dospali včerejší noc. Odpoledne jsme se vydali výš. Prolezli jsme lesem, strání, kosodřevinu a skalní sutí, až jsme se ocitli konečně na planinách. Večer byl jako vymalovaný, jen začal trochu foukat vítr. Pak začal foukat víc. Pak opravdu hodně. Pak začala bouřka. A vichřice. Měli jsme stany schovaní mez skalkama, ale stejně jsme měli co dělat, aby nám neuletěli a nepršelo do nich. Opevnili jsme je pláštěnkama a karimatkama, ale moc to nepomohlo. Ráno bylo zase hezky. Podívali jsme se na nedaleký vrcholek, odkud byla pěkně vidět přehrada a vydali se po červené značce do Bihoru. Značení tradičně nic moc, sem tam nějaká značka na kameni, pak tři kilometry nic, pak patnáct značk na dvou metrech, pak zase dlouho nic... Potkali jsme divoké koně, nechali se pohladit, ale svézt nás nechtěli, potvory. Na nejstrmější skále se pásly krávy a dělali, jakože nic, že jsou vlastně na rovině a okol je nahnutý.

Bihor

Do Bihoru jsme slezl po úzkém hřebínku složeném výhradně z ostrých skalních výstupků a začali se rozhlížet po těch ponorných řekách. Nikde jsme je neviděli. Po nějaké té hodině cesty jsme ale narazili na ceduli, která cosi jako jeskyni slibovala. Začal brutální sestup do úzkého údolí. Přidal se k nám nějaký pes a nechtěl se nechat zahnat. Nakonec se ale přidal k protijdoucím turistům a byl od něj pokoj. Jeskyně, ve které se ztrácela říčka byla úžasná, ale jak jsme zjistili, nechali jsme doma jedinou, zato však dost důležitou věc – baterku. To se prostě někdy stává, že jedete do jeskyní a zapomenete baterku. Nebo třeba skáčete padákem a zapomenete padák. Obešli jsme to horem, čili drápali jsme se přes skály, ale byli jsme odměněni úžasným skalnatým kaňonem s vodopádem jenom pro nás. Zabivakovali jsme, udělali baštiznu a šli se pod vodopád osvěžit. Už bylo načase, špinaví jsme byli jako prasata. Ráno nás vzbudila vlna turistů, takže jsem sbalili a vydali se prozkoumat kaňon. Celkem pěkně jsme si zalezli, protože s turisty se tu zřejmě, krom cedulí nikterak nepočítá. Vyškrabali jsme se zpátky nahoru na planiny a hledali koču, tedyturistickou chalupu, protože někteří z nás měli neodolatelnou chuť na maso a mléko. Já. Koču jsme našli obleženou ze všech stran turisty, auty a autobusy, nejvíc českými od Kudrny, nakoupili maso a mléko a znechuceně šli do hor hledat klidné zákoutí. Našli jsme ho. Když se stmívalo, stalo se několik věcí najednou: přehnalo se přes nás stádo koní, pak stádo krav, pak jsme si dali maso a když vyšel měsíc, na nejvyšší skálu vylezl nějaký člověk z jazzovou trubkou a dlouho na ní skvěle hrál do ticha údolí.

Cesta domů

Ráno jsme se vrátili na koču, nasnídali se v hospodě a šli pomalu domů, s tím, že nám to zabere tak tři dny. Za chvíli jsme stopnuli dřevařské auto, svezlo nás asi 20 km. Pak jsme stopli dřevařský truck. Řidič naházel naše bágly na koníka a rozjel to po strmých úbočích šílenou rychlostí, za hodinku či dvě jsme byli dole v nížině. Potkali jsme cirkus. Ještě za tmy jsme stopli náklaďák do Aradu, ale v Aradu o půlnoci se objevil problém – kde spát, města jsou nebezpečná. Složili jsme se na taxík. Jeho řidič uměl anglicky jen jedinou vět: I am a taxi driver. Ale to jsme pochopili, když přijel v taxíku a řídil ho. Dělali jsme machry, že jsme turisti z USA, ale když pak smykem zajel do temného dvora a utekl z auta, kolem nás se objevili čtyři mohutní chlapi s heverem, sklaplo nám. Ukázalo se, že jdou vyměnit kola, protože na hranicích celníci kontrolujou stav vozidla. Oddechli jsme si a přísahali, že už se za Američany nikdy vydávat nebudeme. Přes hranice jsme prošli celkem snadno, celník znal Havla. Šli jsme nocí poměrně dlouho podél dlouhé řady kamionů, až jsme našli pole s kukuřicí, kde jsme zalehli a spali. Ráno úmorné vedro, po několika hodinách marného stopování konečně zastavil nějak člověk a vzal nás. Dohodli jsme se, že se ještě zajedeme vykoupat do Chorvatska k moři, řidič potvrdil německy, že tam skutečně jede. Za několik hodin nás v dešti a uragánu vysadil pět kilometrů od Bratislavy. Vzali jsme si taxík a dali za něj všechny ušetřené peníze za vlak. V Bratislavě na nádraží nás pak okradla paní ve výdejně lístků, když nám dala kurz 1:1 CZK:SK. Cestu domů jsme prospali v zamčeném kupíčku