Odjezd, jak už je dobrou tradicí, se několikrát operativně přesouval tam a zase zpět, až se ustálil na sobotě dopoledne. I počet účastníků se operativně měnil, až jsme na konec jeli s Andrejkou sami, jen za tiché podpory obou Šťovíků, Králíka a Beduchy, která už čekala zabalená pod Česťovým zadním sklem.

Cesta po německých dálnicích byla jako vždy nudná a ubíjející, takže jsem si ji krátil snahou o ekonomickou jízdu a pozoroval, kdy se rafička na palivoměru odlepí od pravé strany. Stalo se tak až na obchvatu Berlína.

V Rostocku jsme s Andrejkou úžasem zjistili, že od vydání mapy tu místní vybudovali tunel do Vardemünde a do mapy už to nikdo nezakreslil, takže jsme se projeli pod mořem za 2,- € pod přístavem tam, pak celým městem, abychom zjistili, že trajekt se na nás tlemí z druhé strany zálivu a pak zase za 2,- € zpátky na původní trasu. Teprve potom jsme se nalodili na trajekt do dánského Getseru. Spali jsme na ostrově mezi dvěma mosty, neb je tam příjemné tábořiště zdarma a romantický výhled na zátoku.

Jestliže jsou německé dálnice nudné, dánské jsou ještě nudnější - smí se na nich jezdit jen 110 km/h, častěji však jen 90 km/h, to když jsou na trase zatáčky, nebo nějaký dům na obzoru.

Okolo Kodaně jsme profrčeli dokonce sedmdesátkou, protože tam neustále na obchvatu něco opravují nebo předělávají. Trajekt v Helsingoru jsme stihli přesně, jen co jsme se nalodili, rozjel se. Tentokrát jsem to nevydržel a koupil si pytlík bonbónů, co se tvářili jako gumoví medvídci. Bylo to všechno, jen ne gumoví medvídci! $%^%$#%*&^%!!! Andrejka stále pokukovala po jakémsi flakónu voňavky Ralph Loren Tentokrát mi ani nebylo špatně, jak mě na trajektech obvykle bývá.

Švédsko Docházejí nám gumové třešně značky Harribo, nevím, co budeme dělat, až už je nebudeme mít, asi začnu žvýkat gumové těsnění z oken. Při výjezdu z trajektu v Helsingborgu na nás mávají chlapci z české dodávky, prý jedou na ryby. Kam taky jinam, evidentně jsme jediní, kdo jede do Norska do hor. Míjíme Göteborg, s tím, že v něm, stejně jako v Kodani zastavíme při zpáteční cestě. Cesta je nekonečná a ještě horší to je, když skončí dálnice, suneme se jako šneci s alzhaimrovou chorobou. Navíc to vypadá, že jsme jediní, kdo dodržuje předepsanou maximální rychlost, všichni ostatní nás zvesela předjíždějí a ještě se po nás divně koukají.

Hranice s Norskem. Oproti loňskému roku tu vyrostlo mnoho nových obchodních domů a norům konečně docvaklo, že když je k jejich hranicím přes celou Evropu vedená dálnice, nebylo by od věci v ní pokračovat dál na sever, takže se tu všude mocně buduje a bourají skály. Svinesundkým mostem jsme se ani nestačili moc pokochat, protože na něm nejde zastavit, ale v informačním centru jsme si vyzvedli zajímavou brožuru s mnoha fotografiemi z jeho stavby. Včera měl první výročí otevření.

Před Oslem jsme byli vytroubeni kolonou, která se vytvořila za námi, jelikož jsme opět jeli předpisově 80 km/h. Jak podotkla Andrejka, co si odhlasovali, to tady mají.

Před Ohlavním městem byla taky šílená kolona, tvrdli jsme v ní aslespoň 2 hodiny, ale když jsme se konečně probojovali do centra města, dokázal jsem si vzpomenout, kde zdarma zaparkovat blízko centra. Bylo osm hodin večer, mohli jsme vyrazit do sluncem zalitého města.

V přístavu se ozýval burácivý aplaus - když jsme se šli podívat, co se děje, uviděli jsme přírodní amfiteátr našlapaný nory, kteří sledovali na velkém projekčním plátnu MS ve fotbale v Německu. Hrála Itálie už nevím s kým, napadlo mě, jestli se norové vůbec na MS probojovali, když je naši vyklepli v kvalifikaci.

Radnice celá cihlová a s největšími věžními hodinami v Evropě zaujala spíš mě, než romantičtěji založenou Andrejku, takže jsme jí nevěnovali moc pozornosti. Čeho jsme se ale všimli, byl Nobelův institut, který se tvářil, že tam vlastně ani není, vypadalo to spíš jako větší trafika. Parlament naopak vévodí celému náměstí a hlídají ho kamenní lvi. Královský palác hlídají vojáci v tradičních - rozuměj neuvěřitelně pitomých - uniformách a několikrát denně se střídají za mohutného dupání a řvaní na sebe. Inu, lidé dělají různé věci. Poslední věcí, kterou jsme viděli a předesílám, že to už bylo okolo půl jedenácté večer a slunce ani trochu nevypadalo, že bude zapadat, byl Frognerův park nebo také Vigeland Sculpture Park. To byl kdysi jeden vyšinutý sochař, co měl neustálé sklony tesat do kamene a odlívat z různých kovů uchylně vypadající postavy a ten se nějak záhadně domluvil s radnicí, že mu město dá dostatek materiálu a prostoru, aby mohl všechny své vize uskutečnit, takže za městem je obrovský park plný soch a plastik, korunovaný vysokým sloupem z kamenných lidských těl. Jak to loni řekl výstižně Marian, Osvětim hadr.

V deset hodin večer jsme opustili Oslo a hledali nocleh za městem Dramen. Zvláštní úkaz - slunce ještě nestačilo zapadnout a už začalo vycházet. Inu, sever.

Ani jsme nestačili pořádně usnout a už jsme balili věci na další cestu. První noc v novém stanu byla hodnocena různě - podle mě super, Andrejce byla zima. Posunovali jsme se po silnici č. 40 k severu, s občasnými zásobovacími a kochacími zastávkami. Znovuobjevil jsme kouzlo krevetového salátu s majonézou a norského přetučněného mléka, kteréžto potraviny jsme pořídili v městečku Vigli - to je to místo, kde si člověk může pronajmout šlapací drezínu a projet se po zrušené trati.

Při jedné ze zastávek u jezera jednoho jsem se odhodlal ke koupačce a zlotřilá Andrejka mě hned musela fotit. Projeli jsme lesy a hory, spoustu serpentin, až jsme dojeli do městečka Gol, kde jsme se napojili na silnici č. 51, která vede přes národní park Jotunheim a oplývá řadou pěkných a romantických výhledů na zasněžené vrcholky hor. Jak jsme tak stoupali výš a výš, klesala teplota níž a níž, z původních nížinných 30 stupňů až na horskou nulu. Taky se objevil sníh a stromy a trávu vystřídali šutry a štěrk. vyfotili jsme se u jednoho sněhopádu a natočili velký kus cesty videokamerou. Úplně nahoře byly tyče podél silnice, aby až napadne sníh místní věděli, kudy prohrabovat.

Pak začala silnice klesat a objevila se i první kosodřevina. Pak i jezero Gjende. V kempu jsme se osprchovali v horké vodě, každý za 15 NOK a jeli se ubytovat k mostu přes vodopád, jak tam vloni nechtěl nikdo spát, že bychom se nevešli. My dva jsme se vešli bez problémů poměrně komfortně, zapálili si ohníček a i na kytaru jsem si zabrnkal. Bylo to romantické. Tak romantické, že jsem Andrejku požádal o ruku. Řekla ano.

Vstali jsme sice Brzy, ale snídaně dole u auta (Čestmíra, samozřejmě, teď nam ě troubil, on jak má ta hliníková kola, tak je děsně citlivej) nám zabrala tři hodiny. A to jsme ještě ujistili, že nám od včera uplavaly tři plechovky s pivem, co jsme si dali do podvodopádové tišiny vychladit. Na tůru jsme tedy vyráželi až v 10 hodin. Podle průvodce nás čekala lehká šestihodinová chůze po hřebenu tam a pak ještě lehčí kolem jezera čtyři hodiny zpátky. Skutečnost byla zcela jiná. Výstup byl naprosto zdrcující, bylo to furt do kopce, pak kolmo, byl tam řetěz a cesta skrz vodopád, prostě žůžo. Pak se terén trochu narovnal (z 90 na 60 stupňů), ale zase začala firnová pole. Pro ty z nás, kteří jsme šli v kraťasech a co chvíli do sněhu zahučeli až po pás to byla neocenitelná životní zkušenost.

I na firnová pole se ale nakonec dalo zvyknout, vždyť v botách jenom mrazivě štípal sníh. Pak ale začalo pršet. ne normálně zhora, začalo pršet zdola. Šli jsme téměř po kraji hřebenu, kdy na jedné straně se mírně svažovalo kamenné a firnové pole a na straně druhé kolmo padal skalnatý sráz několik set metrů. A právě z tohohle srázu přepadával odtávajícíc sníh do mohutnývh vodopádů, jejichž tříšť vítr zvedal a flákal nám ji do obličejů. Nakonec začal ale vichr skutečně fičet, takže mě nejprve sundal kšiltovku, která proletěla vzduchem a zastavila se těsně na okraji srázu, kam už jsem se neodvážil, protože mě něco říkalo, že převis je jen sněhový. Pak čepice zmizela okrajem a já se s ní rozloučil nostalgickým pohledem, byla to dobrá čepice. Pak se stal zázrak. Vítr se zvedl, čepice se objevila ve vzduchu a přistála kousek ode mě. Pokračovali jsme dálk jihu a těšili se, jak zdoláme úzkou šíji mezi jezery, odkud jsou krásné romantické výhledy, ale osud tomu chtěl jinak. U inkriminovaného místa byl vichr taksilný, že jsem se tak tak udrželi na skalním chodníku a hrozilo, že se zřítíme do hlubin. Takže jsem se otočili a celou cestu zpátky jsme se vzájemně přesvědčovali, jak jsme udělali dobře. K Čestmírovi jsme se dovlekli celkem po 12,5 hodinách, přičemž jsme urazili ani ne polovinu plánované trasy. Autor průvodce byl s největší pravděpodobností kamzík.

Spali jsme opět u mostu přes vodopád, tentokrát jsme se ale až skoro k nocležišti dostali autem přes asi tři zákazy vjezdu. Ohýnek jsme nedělali, šli jsme hned spát. Já jsem se cítil víc jako turistická mrtvola, než cokoliv jiného.

Vyspáni do sytosti, nabaštili jsme se a vydali se opět nahoru směrem k jezeru Gjende, tentokrát však jen napůl cesty, protože právě tam začínala jakási naučná ztezka lesnatým údolím a my měli po včerejšku, jak to jen říct, hor už plné zuby. Ztezku onjevila Andrejka, ona je taková všímavá. Začínala, ta ztezka, ne Andrejka, příjemným mostem přes řeku Sjou. Sjoa v těch místech působí spíše rozvláčným a líným dojmem, ale to je jen zastírací trik, o pár kilometrů níž už burácí úzkými kaňony a padá v mohutných vodopádech.

Cedulí bylo celkem patnáct a občas i anglicky návštěvníkům ukazovali, jak vypadají losí bobky, kudy vedla obchodní cesta a proč si datel nerozbije kebuli o strom. Zhruba uprostřed okruhu byl "picknik poit", tedy malebné místo u jezera uprostřed lesů, s výhledem na zasněžené vrcholky hor, stolečkem, lavicemi a neuvěřitelně čistým WC s teplou vodou. Jak to norové udělali vážně netuším, ale oni mají takové sklony. I když cedule na začátku slibovala 2-3 hodiny lehké, pohodové chůze, my to šli hodin pět.
Cestou z Jotungeimenu dolů jsme se zastavili u kaňonu "Rytýřský skok", tedy v místech, kde už Sjoa nevypadá jako klidný horský potůček, ale jako ze řetězu urvaná povodeň spoutaná jen trochu skalami. Kdysi tu prý nějaký rytýř přinutil svého koně to přeskočit, když zdrhal s nějakou ženskou před jejím rozzuřeným manželem, manžel to prý chtěl skočit taky, ale jeho kůň ne, takže se mu ostatní z družiny vysmáli. Alespoň ušetřil svému koni za psychoterapeuta, na kterém musel ten první rytýř nechat majlant. Já to chtěl přeskočit i bez koně, ale Andrejka mě řekla, že jsem blbeček.

Dole ve městě Lom jsme našli, konečně, jeden z mála zachovalých sloupových kostelů, ale rozhodli jsme se, vzhledem k pozdní hodině, vrátit se se maž ráno a vydali se hledat nocleh. Nocleh nebyl. Jeli jsme stále dál a dál z města, ale všude u cest byly cedule NO CAMPING, že to norům nebylo trapný. Odbočili jsme tedy do jednoho z údolí a stoupali a stoupali, až skončil les, potom kosodřevina, nakonec tráva a my byli před horskou chatou Spitterstulen a okolo nás byli jen zasněžené vrcholky Jotunheimských horských velikánů.

Šli jsme si tedy rezignovaně zaplatit nocleh na recepci a zjistili jsme vcelku překvapující věc - z jedné strany se nad námi tyčil Galdhopigen, nejvyšší skandinávská hora a odnaproti z druhé strany údolí se na ní křenil Glitterind, hora co do výšky v rámci skandinávie na místě druhém.

Postavili jsme stan kousek od chaty, za potokem u kterého byla cedule "V žádném případě, ani omylem nepijte proudící vodu" a popili Becherovku s přátelským švédem Harrym a jeho norskou přítelkyní Joalanou. Harry zrovna řešil problém co dělat, když si člověk doma zapomene turistické boty a zjistí to až pod kopcem. Druhý den měli v plánu Glitterind. Měli s sebou mazlicí psu Bellu a odporný, pendrekoidní alkohol, proti němuž je UZO ostružinové víno vybrané chuti. Každopádně o zítřejšku bylo rohodnuto - Galdhopigen.

Ráno, téměř hned po probuzení se Andrejka pokusila odpálit náš stan do vzduchu neodbornou manipulací s redukcí na plynové láhvy, takže jsme se s odchodem trochu zdrželi, protože odmítala převzít odpovědnost a mě to rozčilovalo. Chtěli jsme využít toho, že se nahoru na vrchol chystalo osmdesát malých norských dětí s místními protřelými průvodci, a chtěli jsme se k nim přidat, jelikož nic nenamítali. Příhoda s únikem plynu však naše plánu trochu překazila, takže jsem při počátečním stoupáním viděli celu mateřskou školku kus před námi, jak malí caparti optimisticky skáčou přes vodopády a koulují se na malých firnových polích. Čekalo nás převýšení přes 1500 metrů, to jevíc, než kdyby člověk ráno vyrazil z pláže od moře a odpoledne se koukal dolů ze Sněžky. Výstup byl tedy daleko strmější než procházka na Bessegenský hřeben. Po cestě jsme našli dtskou botu a vzali jsme ji s sebou, kdyby se náhodou jednalo o botu rezervní a některému z prcků chyběla.

Když začala velká firnová pole, byl jsem už připravený a vyndal jsem z batohu návleky. Andrejka návleky neměla (konečně něco, co já mám a ona ještě ne), ale zase měla džíny a pod nima něco na způsob dupaček. Značka se sněhu vyhýbala, dokud to jen šlo, ale pak přišel okamžik, kdy už to prostě nešlo a najednou skončilo léto a udeřila tuhá zima. Dohnali jsme kupodivu děteskou výpravu, protože my stoupali přímo a je jejich vůdci vedli cik-cak, aby to neměli tak prudké. Jeden z horských průvodců nám zdarma poskytl spoustu neocelnitelných rad, mimo jiné i tu, že první předvrchol jde obejít o ledovci. ŠKoda, že jsme tu odbočku minuli, mohli jsme si ušetřit kilometr stoupání, závratí a pocitů na zvracení nahoře a sebevražedný sestup po ledu dolů do sedla. Taky nám zase utekjli děti, protože ty to po ledovci brali svižnou chůzí, zatímco my o sto metrů nad nimi zápasili s namrzlým sešupem.

Pak už byla jen drsná zamrzlá stráň, skoro kolmo nahoru, kterou bylo třeba vydusat a neumřít, druhý před vrchol, ještě drsnější stráň nahoru - to už byl všude okolo jen sníh, i ledovec zůstal hluboko pod námi - a vyrcholek byl na dosah. Byli jsme tam první, sice na pokraji vysílení, ale první. Faktem tedy je, že proti nám sestupovalo množství svěžích nrů, kteří nás předbíhali cestou nahoru. Poslední stoupák bych popsal zhruba takhle: vezmete rybník a necháte ho zamrznout. Led pak oddělíte a namontujete ho na nejvyšší kopec široko daleko pod úhlem minimálně 80 stupňů. Vyfotili jsme se, rozhlédli a dorazili děti. A bylo po klidu. Bota jejich nebyla.

Sestup zpátky k Čestíkovi a ke stanu jsme zahájili vcelku ochotně, protože nahoře bylo odhadem pod nulou a foukal silný vítr. Dětičky se hnali rozjásané dolů spolu se svými vůdci, takže nám prakticky hned zmizeli z očí, ale my se nedali a jali jsme se je pronásledovat, což v některých chvílích vedlo k trochu sebevražedným situacím. Posledního člena jejich výpravy, statného zarostlého vůdce, jsme dostihli na začátku ledovce - ukázal nám, kudy přes něj a zůstal vzadu, protože musel smotat lano. Zkrátili jsme si cestu dobře o půl hodiny. Pak jsme zjistili zajímavou věc - děti i jejich doprovod vyndali ze svých tlumoků podprdeláky, jak se u nás v Čechách říká umělohmotným plackám pro sjíždění na sněhu a frčeli dolů jako o závod. Když jsme šplhali nahoru, kráčeli jsmefirnem opatrně, abychom se nezabořili a teď se našel způsob, jak ho pomocí gravitace a rozložení hmotnosti zdolat elegantně a rychle. Jen ty podprdeláky nám chyběli. Zvátězil však vynalézavý duch a neohrožená mysl a na řadu přišla alumatka. Fičeli jsme dilů stejně jako caparti a v jednu chvíli jsme je dokonce dohnali. Časově jsmesi sestup zkrátili odhadem o dvě hodiny, možná i o víc, těžko říct.

Dole jsme se labunicky vyspršili v horké vodě, protože majitelé chaty používali mozek a jednomu noclehu nám dali dva žetony na sprchu. Bylo to báječně očišťující. Zbalili jsme všechno do Česti, ve kterém už to pomalu začínalo vypadat jako ve válečném transportéru a sjeli dolů do civilizace, do městea Lom. Tady musím přiznat, že tenhle hloupý nápad byl můj - Andrejka chtěla strávit ještě jednu noc nahoře v horách v kempu i Spitterstulenu. Nahoře bychom zaplatili za kemp málo a byla by v něm sprcha, dole ve městě to stálo dvakrát tolik a bylo to bez sprchy. Usnuli jsme hned.

Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text Text

Zříceniny hradu nad obcí Spišské Podhradie navýrazném travertinovém bradle, 634 m.n.m, v Hornádské kotlině. Jeden z největších hradů střední evropy, dominanta kraje, národní kulturní památka. Na rozhraní středověku a novověku žilo na hradě 2000 osob - panstvo, služebnictvo a ozbrojenci. Hrad byl od 12. do 18. století vojenskou pevností, odolal i útoku Tatarů počátkem 13.-tého století. Na pěti nádvořích hradu jsou zříceninyojektů z 12. - 17.-tého století. Nejstarší původního románského kamenného hradu je obranná věž 19,25 m vysoká s obvodem 40 m a rytýřský palác.