Nevěda, co s načnutou nedělí, vypravili jsme se s Andrejkou za dobrodružstvím k jihu. Vik nás už týden lnařil ku sjíždění Otavy, že je to prý juzo (čti žůžo) a na jaře, když taje sníh je to prý úplně nejlepší. Inu, nechali jsme se přesvědčit, na vodě jsme letos ještě nebyli, navíc já o Otavě slyšel už legendy. Ráno nás vyzvedl Charlie Medvěd (i když doteď nemá zcela jasno, kré jméno platí), v Holýšově jsme naložili Vika, pak v Oplotě raft od jakéhosi kováře-zámečníka a za juchavých výkřiků (hráli jsme s Vikem scrabble) uháněl na Klatovy. Pak na Sušici a pak ještě objížďkou přes Kašperské hory na Renštejn a Čeňkovu pilu. Legendy nelhaly, voda vířila v mohutných vlnách, pěnila se v hlubinách a cákala jako blbá. Přesto jsme nafoukli lodě. Někdo Pálavy, někdo raft. Nějací Vikovi kamarádi s raftem nás přesvědčovali, ať jedeme s nimi, ale nevěřili jsme jim. Pochopili jsme hned za první vlnou, loď se stala zcela neovladatelnou, neb Andrejka přestala pádlovat, zřejmě pod vlivem šoku. I já byl v šoku, řeka se propadala a zase nořila z hloubek a kolem nás radostně proplouvali vyjevení kajakáři a řvali nadšením. Nakonec se nám podařilo přistát. Sice na šatném břehu, ale i tak. Rafťáci na nás počkali a kormidelník Kaštan se pro nás dokonce staristlicě vrátil. Přepluli jsme nějakým zázrakem řeku na ten správný břeh, hodili naši vyděšenou Pálavu na rafťácký Ducato a dál pokračovali na raftu s vodními skauty. Jak to jen říct - kromě mě byli všichni v neoprému až po uši. Já jen po lokty a koleny. Bez ponožek. Kolik asi tak může mít tající sníh, když je v něm člověk zhruba 25 minut až po kolena ponořený? Já ti to, mlj milý deníčku řeknu zcela přesně: kurevsky málo. Ale dojeli jsme to, já pak ještě jednou, Andrejka fotila. Z toho důvodu, ač jí to v neoprému sluší, není ani na jedné fotce a to jsem hledal opravdu důkladně. Našel jsem jen jedny její záda a ty se nepočítají.

(24.04.2006, Denny)