Benátky podle turistického průvodce Rough Guide, Benátky & Benátsko, 2002

 

Památkami, které přitahují největší davy, jsou bazilika sv. Marka - mauzoleum svatého patrona města - a Dóžecí palác (Palazzo Ducale) - sídlo dóžete a všech vládnoucích orgánů. Bezpochyby se jedná o nejvýraznější stavby ve městě: první je mozaikami obložený památník byzantského pů­vodu Benátek, druhá je pravděpodobně nejkrásnější světskou gotickou stavbou na světě. Návštěvu si zaslouží kterýkoli farní kostel, ačkoli se­znam zajímavých chrámů by obsahoval více než padesát jmen a seznam všech důležitých obrazů a soch v nich uložených by byl dvakrát tak dlou­hý. Dvě z typicky benátských institucí (známé jako scuole) přechovávají vynikající příklady italského renesančního umění — Scuola di San Rocco s řadou obrazů od Tintoretta a Scuola di San Giorgio degli Schiavoni, vyzdobená nádhernou sérií od Carpaccia.

 

Ačkoli řada městských pokladů zůstává v budovách, pro které byla vy­tvořena, značný počet děl byl přesunut do některého z benátských muzeí. Neměli byste si nechat ujít muzeum Accademia, kolekci benátských ob­razů skládající se téměř výlučně z mistrovských děl. Mezi další významné sbírky patří muzeum umění 18. století v Ca'Rezzonico a Museo Correr, benátské městské muzeum — i když úplný seznam by opět naplnil celou stránku.

 

Kulturní dědictví zachované v muzeích a chrámech vzbuzuje trvalý úžas, doporučujeme však vzdát se na jeden den pečlivě připraveného plánu a jen se tak toulat — anonymní části Benátek odhalují stejnou část podstaty tohoto města jako známé památky. Podobně podstatné pro plné pochopení způsobu života a rozvoje Benátek jsou výlety na severní a již­ní ostrovy v laguně, kam jezdí méně turistů.

 

Stručně z historie

 

Malé skupinky rybářů a lovců žily na bahnitých březích Benátské laguny od začátku období křesťanství, větší komunity se tu však usídlily až po nájezdech barbarů v 5. století. První hromadná migrace byla vyvolána nájezdy hunských Attilových hord do Benátská v roce 453 a osídlování se zrychlilo o století později, kdy v roce 568 vtrhly do severní Itálie kmeny Lombardů.

 

Volná konfederace ostrovních komunit, která se začala vyvíjet v šestém století, byla politicky závislá na Byzanci a do konce sedmého století byli její starší představitelé efektivně řízeni byzantskou hierarchií v Raveně. S prudký růstem poctu obyvatel ostrovu, jehož příčinou bylo zvyšování tlaku Lombardů na Benátsko koncem sedmého století, se vazby na císařství oslabily a v roce 726 si osadníci zvolili svého vůdce provinční vlády - prvního dóžete.

 

Kontrola Byzance se brzy stala pouze formální a obyvatele laguny projevili svou nezávislost velkým symbolickým aktem - uloupením těla svatého Marka z Alexandrie v roce 828. Svatý Marek nahradil byzantské ho sv. Teodora v roli patrona města a jeho ostatky byly uloženy v bazilice postavené vedle dóžecího hradu. Tyto dvě budovy, bazilika svatého Mar­ka a Dóžecí palác, zůstaly symboly Benátského státu a středisky moci ve městě po dalších více než tisíc let.

 

Před koncem 10. století byly benátské obchodní sítě pevně zavedeny na východních trzích díky koncesím uděleným Byzancí a díky využívání řek v severní Itálii na dopravu zboží z Levantu. Na začátku 12. století zís­kali benátští kupci osvobození od všech poplatků v rámci východní říše a profitovali z chaosu, který nastal po první křížové výpravě, jež začala v roce 1095. Prosperita se odrazila i na vzhledu města: dnešní bazilika a mnoho z jejích mozaik pochází z tohoto období a na konci jedenáctého století bylo náměstí přestavěno do podoby blížící se jeho modernímu vzhledu. Čtvrtá křížová výprava, kterou Benátčané přesměrovali na Konstantinopol, položila základy jejich námořnímu impériu. Po pádu Konstantinopole v roce 1204 přivezli zpět plné lodě pokladů (včetně koní na chrámu sv. Marka), důležitější však bylo rozdělení dobytého území, při kterém Benátky získaly pod svou kontrolu „čtvrtinu a polovinu čtvrtiny" Římské říše, spolu s řetězem přístavů táhnoucím se téměř bez přerušení od laguny až k Černému moři.

 

Téměř celé 14. století se vládci Benátek snažili o porážku Janova, hlavního rivala Benátek na východních trzích. Nakonec se jim podařilo zajistit republice ekonomickou a politickou nadvládu po vítězství nad Janovany v bitvě u Chioggie (1379-1380). Během tažení proti Janovanům vznikla ústava, která přetrvala až do pádu republiky. Největším krokem v jejím vývoji byl zákon Serrata dei Maggior Consiglio z roku 1297 -opatření, které omezovalo účast ve vládě pouze na rodiny, které již členy vlády byly. Odpor nespokojených aristokratů vedl v roce 1310 k ustano­vení Rady deseti, která měla dohlížet nad vnitřní bezpečností. Původně šlo o mimořádné opatření, které se však v roce 1334 stalo trvalým. Rada deseti pak byla nejtajnější a nejobávanější státní institucí.

 

Benátská zahraniční politika byla od začátku orientována převážně na východ, ale určité výboje na pevninu byly nezbytné pro zachování kontinentálních obchodních cest. V polovině 15. století Benátky ovládaly vnitrozemskou říši. která odolala všem útokům až do příchodu Napoleona.

 

Zatímco však Benátky vítězily doma, objevili se osmanští Turci jako hrozba pro koloniální říši. Konstantinopol padla do rukou sultánovi armády v roce 1453 a po dobytí hlavní pevnosti v Morei (na Peloponésu) v roce 1499 získali Turci kontrolu nad přístupem k Jaderskému moři.

 

Nedůvěra k záměrům Benátek na pevnině a strach z turecké expanze vedly k vytvoření Cambraiské ligy v roce 1508. Pod vedením papeže Julia II., Ludvíka XII., císaře Maxmiliána a španělského krále postavila téměř veškeré mocnosti v Evropě proti Benátčanům s cílem zničit nejprve Benátské impérium a poté dobýt říši Turků. Po skončení bojů v roce 1516 benátská obratná diplomacie zajistila, že republice zůstala téměř veškerá půda, kterou vlastnila před deseti lety, ale mnoho měst v Benátsku bylo zničeno, široká krajina byla vypleněna a benátský poklad byl skoro vy­čerpán. Měly však přijít ještě horší události. Po úspěšné plavbě Vasca da Gamy do Indie kolem mysu Dobré naděje mohli kupci ze severní Evropy opustit pomalé a nákladné pozemní cesty na benátské trhy. Ekonomická rovnováha Evropy se nachýlila na stranu Portugalců, Angličanů a Holan­ďanů.

 

Po dobytí Říma v roce 1527 se celý italský poloostrov, s výjimkou Be­nátek, dostal pod nadvládu císaře Karla V. Obklíčené Benátky byly v prů­běhu dalších let 16. století svědky dalšího osekávání svého zámořského území Turky: v roce 1529 byla Osmanská říše rozšířena na jižní břeh Středozemního moře do Maroka a dokonce i po velkém úspěchu v ná­mořní bitvě u Lepanta v roce 1571 rychle následovala kapitulace Kypru.

 

Na začátku 17. století vyvrcholil spor s Římem týkající se rozsahu pa­pežových pravomocí v rámci republiky exkomunikací města z církve. Po roce dohadů byla na město uvalena papežská klatba, což poškodilo pres­tiž papežství v celé Evropě. Vztahy s Habsburky nebyly o nic snadnější. Rakouská větev působila potíže tím, že podněcovala útoky pirátů na be­nátské loďstvo, a v roce 1618 se nebezpečnější španělské křídlo pokusilo svrhnout Benátský stát pomocí velice odvážného komplotu známého jako Španělské spiknutí. Turci však způsobili Benátkám trvalejší škodu, když v roce 1669 zabrali jediné zbývající opevnění ve Středozemním moři, Krétu.

 

V 18. století Benátky pozbyly politickou moc a byly nuceny zaujímat politiku neozbrojené neutrality. V samotných Benátkách se ekonomika rozvíjela zdravě, ale rozdíl mezi horní vrstvou aristokracie a stále početnější chudší vrstvou obyvatelstva se zvyšoval a všechny pokusy o zmínění nespokojenosti ve městě demokratizací jeho vlády byly potlačeny konzervativní elitou.

 

Politicky skomírající a ústavně zkostnatělé Benátky byly nyní známy nikoli jako jedna z největších mocností v Evropě, ale spíše jako místo zábavy, město kasin a neustálých radovánek. Napoleon tento vývoj ukončil čil. Dne 12. května 1797 se naposledy sešla Velká rada a odsouhlasila přistoupit na Napoleonův požadavek, aby rozpustila vládu. V říjnu se Napoleon vzdal Benátek ve prospěch Rakušanů, ale vrátil se v roce 1805, aby je připojil ke svému Italskému království. Pod francouzskou nadvlá­dou zůstaly Benátky až do bitvy u Waterloo. Poté byly postoupeny zpět Rakousku a zůstaly habsburskou provincií až do sjednocení s Italským královstvím v roce 1866.

 

Za francouzské okupace bylo mnoho budov zbořeno, aby mohly být uskutečněny plány na novou městskou výstavbu; modernizační projekty pokračovaly i za Rakušanů. Vyhloubili většinu rii terrá (suchých kanálů), postavili dva nové mosty přes Velký kanál a vybudovali železniční spojení s pevninou.

 

Přesto Benátky v 19. století upadaly. Protože jejich význam přístav­ního města v Jaderském moři byl zatlačen do pozadí Terstem (tomu Rakušané dávali přednost), dosáhly největšího rozvoje v oblasti turismu a z ostrova Lido se stalo nejmódnější letovisko v Evropě. Potřeba pevněj­ší ekonomické základny vedla na začátku první světové války ke stavbě průmyslového komplexu v mokřinách na druhé straně laguny naproti Benátkám v Margheře. Vyrostlo zde centrum na zpracování a čištění surových materiálů dovezených ze zámoří. V roce 1933 byla postavena silnice na dopravu zaměstnanců z Benátek do stále se rozvíjejícího kom­plexu, ale rozvoj Marghery se zrychlil až po druhé světové válce. Továrny v Margheře jsou nezbytné pro ekonomiku provincie, byly však také pří­činou nemalých problémů: kromě znečištění životního prostředí laguny způsobily, že mnoho lidí se odstěhovalo z Benátek do levnějších sídlišť v Mestre. Mestre-Marghera je dnes třikrát větší než historické centrum Benátek, kde od poslední války klesl počet obyvatel ze 170 000 na asi 80 000. Žádné jiné město netrpí tolik turistikou jako Benátky - ročně je navštíví asi 10 milionů lidí a z nich asi polovina se ani nezdrží přes noc. Na druhou stranu - bez turistů by Benátky asi těžko přežily.

 

San Marco

 

Tato část Benátek uzavřená dolní zákrutou Velkého kanálu - obdélník menší než 1 000 x 500 metrů - představuje v podstatě Benátky uváděné v cestovních příručkách. V sestiere San Marco se soustředí luxusní ho­tely, nóbl obchody a nejznámější kulturní památky města. I když je však tato oblast velmi malá, přesto se zde můžete vyhnout davům.

 

Napoleon popsal její ústřední bod, náměstí sv. Marka, jako „nejkrás­nější obývací pokoj v Evropě". Je to jediná piazza v Benátkách, všechna ostatní náměstí se nazývají campi nebo campielli. Již méně vznosné fráze se hodí k jeho popisu v dusném letním odpoledni, může vás však trochu utěšit vědomí, že toto náměstí je přelidněné úplně vždy. Bezpočet cizinců však není ani moderním fenoménem — zdejší přehlídky, slavnosti a trhy vždy přitahovaly návštěvníky z celého kontinentu i z jiných míst. Největší atrakcí byl velký mezinárodní trh známý jako Fiera della Sensa, který zaplňoval náměstí dva následující týdny po slavnosti sňatku Benátek s mořem v Den Nanebevstoupení Páně. Kavárny na náměstí byly životně důležitou součástí života vyšších vrstev v 18. století a dvě, které zbyly z té doby — Florian a Quadri, jsou dodnes nejelegantnějšími a nejdražšími ve městě: espresso v kavárně Florian vás přijde nejméně na 5,16 €, plus přídavek v podobě poslechu příšerné kapely hrající svou interpretaci skladby My Way nebo nejlepších melodií Lloyd-Webbera.

 

Bazilika svatého Marka

 

Bazilika svatého Marka je nejexotičtější ze všech katedrál v Evropě a žád­ný návštěvník se tváří v tvář k ní neubrání úžasu. Herbertu Spencerovi se zdála ošklivá a považoval ji za dobrou ukázku barbarské architektury, kdežto podle Johna Ruskina je „plná pokladů... a chaoticky krásná". Ať již se nám zdá krásná nebo ne, v každém případě je chaotická, o čemž se přesvědčíte při bližším pohledu, kdy do popředí vystoupí detaily. Se­známení se s historií této stavby však pomůže přinést do tohoto chaosu alespoň nějaký řád.

 

Ačkoli je bazilika otevřena k modlitbám již od 6.30, turisté jsou žádáni, aby do ní nevstupovali před 9.00, a hlavní část kostela je často před touto hodinou ohrazena lany. Chrám se obvykle zavírá v 17.30. Do některých částí chrámu se platí vstupné v celkové výši 4,13 €. Části bazi­liky budou téměř určitě v rekonstrukci nebo uzavřeny z nějakého jiného důvodu. Ačkoli rekonstrukce Capelly Zen a baptisteria byla dokončena, žádná z těchto částí pravděpodobně nebude v nejbližší budoucnosti zno­vu otevřena.

 

Historie baziliky

 

Podle legendy o zvěstování svatého Marka bylo tomuto evangelistovi souzeno spojení s lagunou, když se mu na jeho cestě do Řím zjevil anděl a sdělil mu, že jeho tělo bude odpočívat zde. (Andělův pozdrav - Pax tibi, Marce evangelista meus - je uveden v knize, kterou na všech vyobrazeních drží lev svatého Marka). Zakladatelé Benátek, poté co se přesvědčili o posvěcení svého města, podnikli ve správnou dobu vše, aby vyplnili andělovo proroctví, a v roce 828 přivezli do Benátek tělo sv. Mar­ka ukradené z Alexandrie.

 

Hrobka sv. Marka postavená podle Chrámu dvanácti apoštolů v Kon­stantinopoli byla vysvěcena v roce 832, ale v roce 976 byly chrám i Dó­žecí palác zničeny ohněm při povstání proti dóžeti. Současná bazilika byla původně dokončena v roce 1094 a během následujících století byla stále přizdobována. Kombinace starobylé stavby a pozdější výzdoby je do značné míry rys, díky kterému působí stavba tak chaoticky, její vzhled je však ještě více poznamenán přidáváním prvků ukradených ze zahraničí, které jsou někdy starší než samotná budova a v některých případech ne­mají nic společného s církví. Každá trofej, kterou dóže včlenil do svého chrámu (a uvědomte si, že tento chrám nebyl benátskou katedrálou, ale soukromou kaplí dóžete), byla důkazem světské síly Benátek a tím i du­chovní moci sv. Marka. Evangelisty se Benátčané naopak dovolávali při posvěcení politických akcí a státních rituálů — slavnostní uvedení dóžete do funkce bývalo požehnáno v kostele, vojenští velitelé dostávali svá po­věření u oltáře.

 

Vnějšek, Atrium a Loggia dei Cavalli

 

Z exteriérových prvků, které lze snadno spatřit ze země, přitahují největ­ší pozornost románské reliéfy na prostředním portálu — zejména postavy znázorňující Měsíce a období u středového oblouku a série Benátských řemesel u vnějšího oblouku. Výroba plastik byla zahájena okolo roku 1225 a dokončena na začátku 14. století. Prohlédněte si také mozaiku nad dveřmi úplně vlevo - Přivezení těla sv. Marka - která byla vytvořena okolo roku 1260 (je jedinou starší mozaikou ponechanou na hlavním průčelí) a zahrnuje i nejstarší známé zpodobení této baziliky.

 

Z náměstí projdete do vestibulu známého jako atrium, který je vy zdoben první z mozaik v tomto chrámu: výjevy ze Starého zákona na klenbě a obloucích spolu s mozaikou Madona s apoštoly a evangelisty ve výklenku před hlavními dveřmi - datuje se do 60. let 11. století a jedna se o nejstarší mozaiku v bazilice.

 

Příkré schody vás zavedou od hlavního vchodu nahoru do muzea Museo Marciano a Loggie dei Cavalli (denně 9.45-16.30; 1,55 €). Kromě výhledu na celý chrám je lodžie také nejlepším místem pro prohlídku gotických plastik v nejvyšší části průčelí. Koně umístění zvenku jsou repliky, originální kusy byly přemístěny dovnitř; údajně proto, aby byly chráněny před poškozením povětrnostními podmínkami, ačkoli někteří cynici tvrdili, že tato záchranná operace se týkala spíše marketingové strategie společnosti Olivetti, která celou akci sponzorovala. Originály najdete hned za lodžií, v Gallerii, spolu s několika mozaikami a krásným křídlovým oltářem od Paola Veneziana. Sochy byly ukradeny z Hippodromu v Konstantinopoli v roce 1204 během čtvrté křížové výpravy a jedná se pravděpodobně o římské práce ze 2. století — jedinou tak starou skupi­nu neboli quadrigu, která se zachovala — a jsou vyrobeny z bronzu velmi bohatého na měď.

 

Interiér

 

Se svou zvlněnou podlahou ze zdobeného mramoru z 12. století, deska­mi z kamene dovezeného z východu na nižších částech zdí a 4000 metry čtverečními mozaik pokrývajících každý další centimetr stěn a klenby je interiér baziliky sv. Marka okázalejší než kterákoli jiná katedrála. Jedna návštěva nestačí - je toho zde příliš mnoho, než se dá obsáhnout najed­nou, a světlo s postupem dne odkrývá i skrývá jednotlivé součásti výzdo­by. Pokuste se navštívit tento chrám na půl hodiny v rozmezí několika dnů.

 

Většina mozaik zůstává na svých místech od poloviny 13. století. Ně­které se datují do 14. a 15. století a jiné byly vytvořeny ve století šestnác­tém, aby nahradily poškozené starší části. Podrobný popis těchto mozaik není v našem průvodci možný, mezi ty nejlepší však můžete zahrnout následující. Na západní stěně nad dveřmi — Kristus, Panna Marie a sv. Marek (13. století), západní kopule — Sestup Ducha svatého (začátek 12. století), oblouk mezi západní a centrální kopulí — Ukřižování, Vzkříšení (druhá z těchto mozaik je kopií z 15. století), centrální kopule — Na­nebevstoupení, východní klenba — Kristovo náboženství předpovídané proroky, mezi okny apsidy - Čtyři svatí patroni Benátek, kopule severní příčné chrámové lodi - Skutky sv. Jana Evangelisty, oblouk západně od kopule severní příčné chrámové lodi (pokračující v horní části sousední stěny) - Život Panny Marie a život dítěte Krista, stěna jižní postranní chrámové lodi - Utrpení v zahradě, západní stěna jižní příčné chrámové lodi - Znovuobjevení těla sv. Marka. Poslední výjev se týká příběhu, kdy bylo tělo sv. Marka ukryto v průběhu přestavby baziliky v roce 1063 a by­lo opět nalezeno až v roce 1094, kdy zázračně prolomilo pilíř, ve kterém bylo pohřbeno.

 

Z jižní příčné chrámové lodi můžete vstoupit do Sanktuaria (po-so 9.45- 16.30, ne 13.30-16.30; 1,55 €), kde se za oltářem nachází nejcennější z pokladů v této bazilice - Pala ďOro (zlatý přenosný oltářní obraz) Obraz byl vyroben roce 976 v Konstantinopoli, rozšířen, dozdoben a přepracován byzantskými zlatníky v roce 1105, poté Benátčany v roce 1209 (kteří ho ozdobili některými částmi kořisti ze čtvrté křížové výpravy) a ještě jednou (naposledy) v roce 1345. Povrch dokončeného oltářního obrazu obsahuje 83 emailových desek, 74 emailových kruhových amuletů, 38 vyřezávaných postav, 300 safírů, 300 smaragdů, 400 graná­tů, 15 rubínů, 1 300 perel a několik stovek dalších drahokamů.

 

V rohu jižní příčné chrámové lodi se nacházejí dveře do klenotnice (po-so 9.45-16.30, ne 13.30-16.30; 1,03 €), malé, avšak oslnivé sbírky kalichů, relikviářů, svícnů a dalších předmětů - z nichž značná část vděčí za svou přítomnost zde rozsáhlému vyplenění Konstantinopol v roce 1204.

 

Baptisterium — vedle jižní postranní chrámové lodi — bylo přestavěno do své nynější podoby dóžetem Andreou Dandolem žijícím ve 14. stole­tí, jehož hrobka (obrácená směrem ke dveřím) se podle Ruskina pyšní nejkrásnější monumentální sochou ve městě. Dandolo si objednal také vytvoření mozaik znázorňujících Výjevy ze života Krista a Jana Křtitele, díla, u nichž je přísná formalita byzantského umění spojena s bohatými gotickými detaily.

 

Sousedící Cappella Zen byla vytvořena v letech 1504 až 1521 připoje­ním vchodu na náměstí k atriu, aby zde mohla být uložena hrobka kardi­nála Giambattisty Zena, který věnoval svůj majetek městu za podmínky, že bude pohřben v bazilice sv. Marka. Mozaiky z konce 13. století na klenbě znázorňují Výjevy ze života sv. Marka. Kaple se občas nazývá také kaple Madony se střevícem. Tento název se odvozuje od díla Panna Marie s dítětem od Antonia Lombarda (1506) na hlavním oltáři.

 

Zpět v hlavní části chrámu je spousta dalších zajímavostí v nižších úrovních stěn budovy. Nenechte si ujít mramorové sochy Panna Marie, sv. Marek a apoštolově na zástěně mezi chórem a chrámovou lodí vytesané v roce 1394 hlavními benátskými sochaři té doby, Jacobellem a Pietrem Paolem Dalle Masegnovými. Kazatelny po obou stranách lodě byly se­staveny na začátku 14. století z různých dílů (některé pocházely z Kon-stantinopole). Nový dóže byl lidu představován z pravé kazatelny. Ikona Madony z Nicopeii z 10. století (v kapli na východní straně severní příčné lodi) je nejuctívanějšim náboženským obrazem v Benátkách a bývala nejuctívanější ikonou i v Konstantinopoli. V sousední kapli Cappella della Madonna dei Mascoli si můžete prohlédnout nádherný cyklus mozaik z poloviny 15. století Výjevy ze života Panny Marie, jedno z nejstarších renesančních děl v Benátkách, a na severní straně hlavní chrámové lodě stoji mramorový podstavec vyrobený pro uložení obrazu Kříže na oltáři, len byl dopraven do Benátek v roce 1205 a v roce 1290 začal požívat současné úcty, neboť po pokusu o jeho zničení začal ronit krev.

 

Dóžecí palác

 

Dóžecí palác (duben-říjen: 9.00-19.00; Listopad-březen: 9.00-16 00 vstupné v rámci Biglietto Cumulativo, viz rámeček) byl mnohem více' než sídlem dóžete - byl sídlem všech vládnoucích rad Benátek, mnoha soudů, značného počtu státních úředníků a dokonce i vězením. Vláda byla v Benátkách tvořena složitým systémem volených komisí a rad, jehož cílem bylo omezit moc kteréhokoli jednotlivce, ale v posledních 500 letech existence republiky mohly mít účast na tomto systému pouze rodiny uvedené v registru narození a sňatků šlechty nazývaném Libro ď Oro (Zlatá kniha).

 

V čele tohoto systému stál dóže, jediný politik, který zasedal ve všech hlavních radách státu a který byl také volený doživotně. Mohl mít ne­smírný vliv na politiku řízení státu a přijímání rozhodnutí, a proto bylo na jeho činy uvaleno mnoho omezení, která měla zabránit zneužívání této moci - jeho dopisy byly například čteny cenzory a nemohl přijímat zahraniční poselstva o samotě. Privilegia této funkce však mnohonásob­ně překonávala omezení a mnoho mužů vedlo po celá léta kampaně za zvýšení šance, že budou zvoleni.

 

Stejně jako bazilika sv. Marka byl i Dóžecí palác od svého založení na začátku 9. století mnohokrát přestavován. Palác začal dostávat svou sou­časnou podobu se stavbou nového sálu pro Maggior Consiglio (Velkou radu) v roce 1340. Síň byla postavena paralelně s nábřežím a slavnostně uvedena do provozu v roce 1419. O tři roky později bylo rozhodnuto bu­dovu rozšířit podél Piazzety ve stylu kopírujícím práce ze 14. století. Tato dvě křídla se potkávají v místě, kde stojí o trochu silnější sloup na straně Piazetty pod kruhovitou malbou znázorňující Spravedlnost.

 

Hlavní vchod do paláce — brána Porta della Carta — je jednou z nej­zdobnějších gotických staveb ve městě. Její stavbu si objednal v roce 1438 dóže Francesco Foscari od Bartolomea a Giovanniho Bonových, ale po­stavy Foscariho a jeho lva jsou repliky — originály byly zničeny v roce 1797 vedením cechu kameníků na přání Napoleona. Zničení však unikla Foscariho hlava, která je vystavena uvnitř.

 

Turisté již do budovy nevstupují branou Porta della Carta, místo toho procházejí dveřmi na straně obrácené k laguně. Projdete-li sálem s prodejnou vstupenek, ocitnete se na nádvoří, naproti druhému konci vstupní chodby do paláce — oblouku Arco Foscari. Tento vítězný oblouk byl rovněž objednán u Bonových dóžetem Foscarim, byl však dokončen několik let po jeho smrti Antoniem Rizzem a Antoniem Bregnem. V roce 1483 byla většina křídla po pravici zničena požárem, což znamenalo dal­ší práci pro Rizza — navrhl obrovské schodiště (Scala dei Giganti) a větší část nového křídla. Rekonstrukce pokračovala pod vedením Pietra Lomkbarda, Spaventa a Scarpagnina a nakonec Bartolomea Monopoly, který kolem roku 1600 dokončil nádvoří rozšířením podloubí podél ostatních dvou stran.

 

Některé části Dóžecího paláce lze projít velice rychle. Stěny pokrývá mnoho pláten, ale většina obrazů jsou pouze nezajímavé pokusy malířů o sebeprosazení. V jiných částech však zřejmě nebudete pospíchat, a jest­liže se zde nacházíte v hlavní sezóně, je dobré koupit si lístek nejméně na půl hodiny v rámci otvírací doby. Jedno varování — v Dóžecím paláci neustále probíhají restaurační práce a před návštěvou se nikde nedozvíte, která díla jsou zrovna nepřístupná, je velmi pravděpodobné, že některé z nejvzácnějších prací nebude možno spatřit.

 

Prohlídka začíná na levé straně nádvoří, kde jsou v Museo dell'Opera vystaveny nejkrásnější hlavice z vnějšího podloubí paláce. V prvním pa­tře vás trasa prohlídky zavede skrz soukromé pokoje dóžete do Anticollegia, pokoje, ve kterém museli čekat vyslanci, než byli uvedeni k dóžeti a jeho radě. Z hlediska kvality zde vystavených obrazů je to jedna z nej­bohatších místností v Dóžecím paláci: na zdi u dveří visí čtyři obrazy od Tintoretta a naproti oknu je umístěný Veronesův Únos Európy.

 

Cyklus maleb na stropě sousední síně Sala del Collegio byl vytvořen rovněž Veronesem, který se bohatě podílel i na výzdobě nejkrásnější místnosti v této budově — Síně Velké rady (Sala del Maggior Consiglio). Veronesův stropní panel Apoteóza Benátek je umístěn nad pódiem, ze kterého dóže přihlížel zasedáním hlavního shromáždění města. V pozadí je obrovský Tintorettův Ráj vytvořený na sklonku jeho života s pomocí syna Domenica. Na protějším konci se nachází zvláštní exponát: řada portrétů prvních 76 dóžat (série pokračuje v Sále dello Scrutinio — za dveřmi na vzdálenějším konci) je přerušena namalovaným černým závo­jem označujícím místo, kde by byl umístěn čestný portrét dóžete Marina Faliera, kdyby ovšem tento muž nezosnoval spiknutí proti městu v roce 1355, za kterýžto čin byl sťat.

 

Odtud rychle sejdete dolů, abyste se seznámili s temnějšími stránkami Benátského státu; přejdete Ponte dei Sospiri (Most vzdechů) a dostanete se do vězení. Před postavením těchto cel na začátku 17. století byli všichni vězni drženi v tzv. Piombi (olověných kobkách) pod střechou Dóžecího paláce nebo v Pozzi (studnách) ve dvou spodních podlažích. Nový blok byl obýván zejména lehčími zločinci. Prohlídka končí návratem skrz Pozzi, pokud si však chcete prohlédnout Piombi a místnosti, ve kterých byla uskutečňována každodenní správa Benátek, budete si muset zaplatit Itinerari Segreti del Palazzo Ducale, prohlídku s průvodcem nazvanou Tajné cesty vedoucí změtí kanceláří a průchodů do veřejných místností této budovy. Není zrovna levná (12,39 €), ale stojí za to. Lístky je třeba rezervovat předem zamluvením v paláci nebo na tel: 041/5224951. Prohlídka se koná každý den kromě středy v 10.00 a ve 12.00 v italštině a v 10.30 v angličtině.

 

Kampanila a Torre dell'Orologio

 

Převážná část náměstí pochází z doby rozsáhlé obnovy města, která za­čala na konci 15. století a pokračovala po většinu následujícího století. Jedinou výjimkou - kromě samotné baziliky - je Kampanila (denně 9.45-16.00; 4,13 €), která byla původně postavena jako maják v 9. století a několikrát přestavována až do začátku 16. století. Její současná podoba je ve skutečnosti rekonstrukcí, neboť původní věž se zřítila 14. července 1902. Při této katastrofě naštěstí nebyl nikdo zraněn a připomínají ji fa­lešné pohlednice jakoby vyfotografované při této události z bezprostřední blízkosti. Zřícení zničilo Lodžetu u paty věže, která však byla obnovena do původní podoby. Lodžeta byla postavena v letech  1537 až 1549 Sansovinem a sloužila jako zasedací místnost šlechty, strážnice a místo, kde byla tažena státní loterie. Se svými 99 metry je kampanila nejvyšší stavbou ve městě a z jejího vrcholu uvidíte téměř všechny budovy, ale ani jediný kanál.

 

Druhou věží na náměstí je věž Torre dell'Orologio postavená v letech 1496 až 1506. Rekonstrukce probíhající již několik let zabraňuje návštěv­níkům vystoupit po schodech kolem stroje orloje na terasu, kde stojí tzv. mouřenínové.

 

Procuratie a Museo Correr

 

Vlevo od Torre dell'Orologio se táhne Procuratie Vecchie. Tento blok domů, jehož stavba byla zahájena kolem roku 1500 Codussim, byl síd­lem prokurátorů sv. Marka, komise devíti mužů, jejichž povinností byla údržba baziliky a dalších veřejných budov. Asi za sto let od převzetí bu­dovy byli prokurátoři přestěhováni do budovy na protější straně náměstí, Procuratie Nuove. Napoleon převedl tyto místnosti a kanceláře na králov­ský palác a později, když si uvědomil, že v budově chybí plesový sál, od­stranil tento nedostatek zbořením kostela San Geminiano, aby propojil dvě budovy Procuratie novým křídlem určeným pro pořádání plesů.

 

Tato krátká strana náměstí je obecně známá jako Ala Napoleonica a v její části sídlí Museo Correr (duben-říjen: 9.00-19.00; listopad-březen: 9.00-17.00; vstup v rámci Biglietto Cumulativo, viz rámeček), roz­sáhlé třípodlažní muzeum s velkou historickou sbírkou mincí, zbraní, korunovačních klenotů, tisků, obrazů a dalších předmětů. Pokud nemáte obzvláštní zájem o historii Benátek, bude pro vás většina sbírky únavná. Nachází se tu však krásná výstava užitého benátského umění a nádherný exponát v podobě původních šablon a výtisků nádherného pohledu na Benátky z výšky od Jacopa de'Barbariho, vyrytých v roce 1500. Quadreia ve druhém poschodí nemůže soupeřit se sbírkou Accademie, ale přináší srozumitelný přehled vývoje benátského malířství od 13. století asi do roku 1500 (ačkoli ne všechny obrazy byly namalovány Benátčany) a obsahuje několik skvostů. Z řady vystupuje Pieta od Cosme Tury, Pro­měněni Páně a Mrtvý Kristus nadnášený anděly od Giovanniho Belliniho, spolu s Carpacciovým obrazem obvykle nazývaným Kurtizány, ačkoli se ve skutečnosti jedná o dvojici šlechtických dam oblečených ve výstředním stylu převládajícím na konci 15. století.

 

Z muzea Correr můžete přejít do muzea Museo Archeologico (otví­rací doba a ceny vstupenek jsou stejné jako výše). V mnoha městech by si tak obsáhlá sbírka řeckých a římských soch zasloužila nejvyšší doporu­čení, v Benátkách se však nemusíte cítit provinile, pokud si ji schováte na deštivý den. Další část zabírá Museo del Risorgimento (vstupné je zahr­nuto ve vstupence do muzea Museo Correr), které je věnováno Danielu Maninovi. Pět ze zdejších patnácti místností se zabývá jeho povstáním proti Rakušanům. Poslední součástí muzea Correr je Libreria Sansoviniana, část knihovny Biblioteca Nazionale Marciana (otvírací doba a ceny vstupenek jsou stejné jako výše), která se tyčí nad náměstím Piazzeta. Tyto historické místnosti knihovny byly otevřeny pro veřejnost teprve nedávno a stojí za to najít si čas na prohlídku této části muzea, zejména kvůli schodišti vyzdobenému štuky od Vittoria a sousednímu předpokoji. Tento předpokoj navržený Palladiovým následníkem Scamaozzim krášlí nádherná Tizianova freska Moudrost ve středu stropní plochy obklopená fascinující iluzionistickou perspektivou. V hlavní hale se nacházejí kopie nejcennějších z milionů svazků, které tato knihovna obsahuje, a stěny jsou vyzdobeny freskami znázorňujícími filozofy a ctnosti, jejichž autory jsou Veronese, Tintoretto a další.

 

Piazzetta

 

Piazzetta, otevřené prostranství mezi náměstím sv. Marka a nábřežím nazývaným Molo, bývala místem, kde se před zasedáními scházeli poli-tici. Byla známá také pod názvem Broglio a docházelo zde k jednáním a dohadům, což dalo pravděpodobně vznik anglickému slovu „imbroglio" (zapeklitost, nesnáze). Naproti Dóžecímu paláci stojí mistrovské dílo architekta Sansovina a nejvíce obdivovaná renesanční budova ve městě - Libreria Sansoviniana (viz výše). Práce na budově byly již téměř u konce, když se v prosinci roku 1545 hlavní část budovy zřítila kvůli silnému mrazu. Za tuto nepříjemnost byl architekt na krátký čas vsazen do vězení. Stavba byla dokončena v roce 1591, dvacet let po Sansovinově smrti.

 

Ke knihovně je připojena první velká Sansovinova stavba v Benátkách Zecca (Mincovna), jejíž průčelí je otočeno směrem k laguně. Byla posta­vena v letech 1537-1545 na místě mincovny ze 13. století. Začátkem 15. století byla ekonomická situace města tak dobrá, že benátské mince byly používány ve všech evropských měnách a dóže mohl Benátky oprávněni nazývat „královnou veškerého zlata v křesťanských zemích.

 

Dva sloupy stojící na Piazzetta byly do Benátek přivezeny ve 12. století, spolu s třetím, který spadl ze člunu do vody a dodnes leží někde hluboko pod Molem. Postavy na jejich vrcholcích zpodobňují sv. Theodora (jedná se o kopii, originál je uložen v Dóžecím paláci), patro­na Benátek, dokud byly pod vlivem Byzantské říše, a Chiméru (čínského lva), který byl upraven tak, aby vypadal jako lev sv. Marka. Mezi sloupy se konaly veřejné popravy. Popravovalo se různými způsoby - od oběšení po pohřbení zaživa hlavou dolů. Pověrčiví Benátčané dodnes mezi těmito sloupy neprocházejí.

 

Občas byly čerstvě useknuté hlavy zločinců vystaveny na Pietra Bel Bando, kusu kamene na druhé straně Piazzetty naproti rohu náměstí sv. Marka. Tento sloup byl však běžně používán jako jeden ze dvou kamenů, na kterých byly vyhlašovány zákony republiky (ten druhý se nachází ve čtvrti Rialto). Pietra del Bando byl přivezen zpět do Benátek z Acre poté, co Benátčané porazili Janovany v bitvě u Acre v roce 1256. Dva sloupy blízko něj s krásnými syrskými rytinami z 5. století byly pravděpodobně odvezeny z Konstantinopole v roce 1204.

 

Severně od náměstí sv. Marka

 

Oblast Mercerie tvořená na sebe navazujícími elegantními ulicemi, za­čínající u věže s orlojem a končící u náměstí Campo San Bartolomeo, představuje nejkratší cestu mezi čtvrtěmi Rialto a San Marco, a proto byla vždy hlavní pozemní tepnou města a nejlukrativnější oblastí pro majitele obchodů. Pokud vás nebaví prohlížení výkladů, nemá smysl se zde dlouho zdržovat. Můžete zamířit přímo ke kostelu San Salvador, (po-so 10.00-12.00 a 17.00-19.00, ne 9.00-12.30 a 17.00-19.00; vstup volný). Byl postaven na začátku 16. století a jeho půdorys se skládá ze tří na sebe navazujících řeckých křížů. Spatříte tu dvě významné Tizianovy malby — Proměnění Páně (1560) na hlavním oltáři a Zvěstování (1566). Na konci jižní příčné lodi je uložena hrobka Kateřiny Cornarové, která bývala kyperskou královnou a byla donucena vzdát se tohoto ostrova ve prospěch Benátek.

 

Náměstí Campo San Bartolomeo blízko mostu Rialto je nejpůsobi­vější večer, kdy je podobně jako městské bary plné lidí. Chcete-li poznat povahu Benátčanů, procházejte se chvíli okolo sedmé večer kolem sochy Goldoniho. Pokud se vám zdá, že je tu už velká tlačenice, můžete přejít na vedlejší náměstí Campo San Luca, které je dalším oblíbeným místem schůzek, ale už ne tak frekventovaným jako San Bartolomeo, ačkoli poté, co zde byla stejně jako na náměstí San Bartolomeo postavena restaurace McDonalďs, chodí sem večer ještě více lidí.

 

Vedle náměstí Campo San Luca se nachází náměstí Campo Manin, na jehož jižní straně uvidíte ukazatel k spirálovitému schodišti známému jako Scala del Bovolo (slovo bovolo znamená v benátském nářečí „šnečí ulita"). Jedná se o nádhernou stavbu datující se asi do roku 1500 (bře-zen-říjen: denně 11.00-16.00; 1,55 €). Blízké Museo Fortuny (zavřeno z důvodů opravy, ale některé jeho části jsou občas zpřístupněny, út-ne 10.00-18.00) je podobně schováno na místě, kam byste určitě jen tak nezamířili. Cestu k němu však ukazují malé plakáty umístěné v úrovni očí. Mariano Fortuny se proslavil výrobou slavných hedvábných oděvů, o kterých se říkalo, že jsou tak tenké, že se dají protáhnout snubním prstýnkem. Kromě toho byl malířem, architektem, rytcem, fotografem, návrhářem divadelních kostýmů a sochařem. Muzeum odráží jeho vše­strannost, po jeho prohlídce si však pravděpodobně budete přát, aby zde bylo vystaveno více jeho kostýmů.

 

Západně od náměstí sv. Marka

 

Na široké ulici Calle Larga XXII Marzo se nachází dost obchodů s mód­ními oděvy, převážnou většinu této ulice však tvoří domy bohatých Benát-čanů. Oblast západně od náměstí sv. Marka je méně rušná než ulice na severu. V této části se nenachází žádná z hlavních turistických památek, je však velmi rozmanitá a při procházce z náměstí sv. Marka k mostu Accademia budete procházet přes mnoho náměstí, z nichž se každé liší od předchozího.

 

Dáte-li se z náměstí sv. Marka směrem na západ, brzy dojdete k těž­kopádné budově kostela San Moise (po-so 15.30-19.00, ne 9.00-12.00 a 15.30-19.00; vstup volný), který je zřejmě nejošklivějším kostelem v Benátkách. Jeho průčelí ozdobené sochami, mezi kterými je i poněkud zvláštní druh velblouda, vytvořil v roce 1668 Heinrich Meyring. Pokud se vám jeho vkus zdá poněkud zvláštní, počkejte, až uvidíte jeho oltářní obraz Hora Sinaj s Mojžíšem přijímajícím desky.

 

Asi v polovině ulice Calle Larga XXII Marzo z ní odbočuje vpravo ulice Calle del Sartor da Veste, po které přejdete kanál a dojdete na ná­městí Campo San Fantin, kde se nachází renesanční kostel San Fantin se zvláště pěknou kopulovitou apsidou, jejímž autorem je Jacopo Sansovi-no. Na druhé straně náměstí stojí trosky největšího a nejstaršího divadla v Benátkách, La Fenice, které bylo otevřeno v prosinci 1792 a znovu po­staveno v roce 1836 poté, co bylo zničeno požárem. Tuto budovu bohu­žel stihla stejná pohroma 29. ledna 1996, kdy tu došlo k dalšímu požáru, právě když byla renovace téměř dokončena. Policejní vyšetřování dosud neskončilo (oheň byl téměř jistě založen úmyslně) a La Fenice by měla být oficiálně znovu otevřena v roce 2001. Vzhledem k tomu, že budova zůstala po další čtyři roky pouze ohořelou kostrou, však není toto datum příliš pravděpodobné. V mezidobí se operní a baletní představení konají v Tronchettu, v obrovském stanu nazývaném Palafenice a od března 2001 v nově opraveném divadle Teatro Malibran (informace vám poskyt­nou v turistické informační kanceláři).

 

Na hlavní cestě směrem k Accademii vás čeká další podivný kostel - Santa Maria del Giglio, jinak známý také jako Santa Maria del Zobe-nigo (po-so 10.00- 17.00, ne 15.00-17.00; vstupné v rámci Chorus Pass nebo 1,55 euro). Ani při podrobném pohledu na tuto budovu nenajdete žádnou křesťanskou symboliku. Sochy ztělesňují pět bratrů Barbarových, kteří financovali přestavbu kostela v roce 1678. Obklopují je další sochy znázorňující Ctnost, Čest, Slávu a Rozum. Mapy na reliéfech představují města, která bratři navštívili během svých vojenských a diplomatických cest.

 

Nakloněná zvonice, kterou spatříte nad nezajímavým kostelem San Maurizio, patří ke kostelu Santo Stefano, který stojí na konci dalšího ná­městí — Campo Santo Stefano. Náměstí Campo Santo Stefano je dosta­tečně velké, aby pojalo značný počet turistů i místních, takže je tu vždy rušno, ale nemáte tu pocit tlačenice. Nachází se na něm Paolin, jedna z nejlepších kaváren se zmrzlinou v Benátkách. Pokud jste se ještě nese­tkali se jménem Francesco Morosini, byl to muž, který se proslavil tím, že koncem 17. století nechal vypálit střelu na střechu řeckého Panthenonu. Žil u Velkého kanálu na konci tohoto náměstí (v čísle 2802) a je pohřben v kostele Santo Stefano (po-so 10.00-17.00, ne 13.00-17.00; vstupné v rámci karty Chorus Pass nebo 1,55 €) postaveném ve 13. sto­letí, který byl poprvé přestavěn ve 14. století a znovu v první polovině 15. století. Gotický vstupní prostor a střecha ve tvaru lodního kýlu po­cházejí z tohoto posledního období. Nejzajímavější malby se nacházejí v sakristii — pozdní Tintorettovy obrazy Utrpení v zahradě, Poslední večeře Páně a Omývání učedníkových nohou.

 

Dorsoduro

 

Nejkrásnější architektonické památky v Benátkách, ať již soukromé či ve­řejné stavby, najdeme v sestiere DORSODURO; pravděpodobně proto, že tato čtvrť leží na pevném půdním podloží — Dorsoduro znamená „tvr­dý hřbet". Přesto mnoho z návštěvníků nezavítá do míst ležících mimo oblast mezi hlavními zdejšími památkami - Ca' Rezzonico, Accademii a Salute. Tato čtvrť není jasně ohraničena. Za účelem zjednodušení po­važujeme v tomto průvodci křivku tvořenou kanály Velký kanál - Rio di Ca' Foscari - Rio Nuovo jako hranici mezi Dorsodurem a zbývající částí centrálních Benátek.

 

Galleria dell´Accademia

 

Galleria dell'Accademia (v létě: po 9.00-14.00, út-so 9.00-22.00, ne 9.00- 20.00; v zimě: út-so 9.00-19.00, po a ne 9.00-14.00; 6,20 euro) je jednou z nejkvalitnějších specializovaných sbírek evropského umění která mapuje historii benátského malířství od 14. do 18. století. Při jejím založení v roce 1807 pocházely její exponáty většinou z kostelů a klášte­rů, které byly zrušeny Napoleonem. Mezi budovy, v nichž Accademia od té doby sídlí, patří také dvě bývalé duchovní stavby - kostel Santa Maria della Caritá přestavěný Bartolomeem Bonem ve 40. letech 15. století a nedokončený klášter Convento dei Canonici Lateranensi, částečně po­stavený Palladiem v roce 1561.

 

Accademia je třetí „povinnou" památkou - po bazilice sv. Marka a Dóžecím paláci - kterou musí turista v Benátkách navštívit. Počet lidí, kteří se mohou v budově současně nacházet, byl však omezen na 300. Pokud se sem tedy vypravíte uprostřed léta a nechcete čekat, načasujte si návštěvu asi na 13 hodin, kdy je většina lidí na obědě.

 

Období do ranné renesance

                  

Místnosti galerie jsou uspořádány víceméně chronologicky proti směru hodinových ručiček. První z místností je sál z 15. století, kde se shromaž­ďovali členové scuoly (bratrstva), a obsahuje malby nejstarších známých benátských malířů. Nejzajímavější jsou díla Paola Veneziana (z první poloviny 14. století) a jeho následovníka Lorenza Veneziana.

 

Místnost č. 2 je věnována dílům z konce 15. a začátku 16. století. Najdeme zde velké oltářní obrazy, které působí vážně, i když zpodobňují živé scény. Práce Giovanni Bellini a Cima da Conegliano doplňují hrůzné Ukřižování a velebení zástupu deseti tisíc na hoře Ararat a Uvedení Ježíše do chrámu mistra Carpaccia.

 

V západní místnosti si můžete prohlédnout, jak vzniklo charakteris­tické benátské pojetí barev v dílech do rané renesance. Mnohem zají­mavější jsou však malé obrazy v místnostech č. 4 a 5, které představují vrchol sbírky. Kromě nádherného Mantegnova Sv. Jiří a několika Madon od Giovanniho Belliniho obsahuje tato část úchvatný Giorgionův obraz Bouře. Ještě nikdo nikdy uspokojivě nevysvětlil, co vlastně obraz znázor­ňuje; toto dílo bylo pravděpodobně stejnou záhadou i pro člověka, pro kterého bylo namalováno v roce 1500.

 

Vrcholná renesance

 

V místnosti č. 6 si můžete prohlédnout dílo jednoho z nejvýznamnějších benátských malířů Jacopa Robustiho, známého jako Tintoretto. Na obraze Stvoření zvířat je zpodobněno několik druhů, které už pravděpodobné vyhynuly, stejně jako jednorožec. Dalším velkým umělcem, který je zde zastoupen svým nijak výjimečným obrazem Jan Křtitel (začátek 40. let 16. století), je Tizian (Tiziano Vecellio). ledním z nejhezčích obrazů v té­to galerii je Portrét šlechtice v místnosti č. 7 od Lorenza Lotta.

 

Místnosti č 10. dominují epické náměty. Celou jednu stěnu pokrývá Hostina v domě Leviho od Paola Veronesa. Obraz se původně nazýval Poslední večeře, ale vyvolal odmítavou reakci ze strany církve. Na tak du­chovní námět byl obraz příliš neuctivý, pro mnohé světské prvky - opilce a trpaslíky. Veronese vyslechl námitky inkvizice a problém vyřešil tak, že změnil název obrazu, který se tak pro církev stal přijatelným. Tintorettova díla v této místnosti ilustrují tři legendy o svatém Markovi: obraz Zázrak otroka (1548). kterým se proslavil, Uloupení těla sv. Marka a Svatý Ma-rek zachraňuje Saracéna (oba byly namalovány v 60. letech 16. století). Všechny tyto obrazy dokládají Tintorettovo mistrovské umění zachycení dramatických efektů světla a pohybu - od psychologického napětí zdů­razněného natočenými pozicemi těl znázorněných postav po energické tahy štětce, vnímání barev a používání světla. Naproti visí emotivní obraz pozdního Tízianova období Pieta (ze 70. let 16. století), kterou namalo­val pro svou vlastni hrobku v kostele Frari.

 

18. století

 

V místnosti č. 11 je uloženo několik obrazů od Giambattista Tiepolo, významného benátského malíře 18. století, včetně dvou fragmentů fresek zachráněných z bombou zničeného kostela Scalzi (namalovaných v letech 1743-1745) a obraz Přenesení Svaté chýše do Loreta (1743), náčrtek pro strop tohoto kostela. Najdete tu také další díla od Tintoretta. Na obraze Madonna dei Tesorieri (1566) s nádherně namalovaným sametem můžete spatřit stejné typy lidských tváří, jaké lze v Benátkách potkat dodnes.

Následující řada obrazů ze 17. a 18. století není příliš výjimečná. Za zmínku stojí portréty Rosalby Carrierové a interiéry Pietra Longiho v místnosti č. 17. Práce Carrierové popularizovaly použití pastelu jako techniky. Prohlédněte si její dojemný Vlastní portrét ve stáří (40. léta 18. století), který dokončila těsně předtím, než oslepla. Longhi není nejlepším malířem zastoupeným v Accademii, ale jeho názorné práce při­nášejí obraz o životě Benátek v 18. století.

 

Vivarini, Bellini a Carpaccio

 

V místnostech za rohem a v pravo se nacházejí další práce z 15. a ze začátku 16. století. Hojně jsou zastoupena díla rodiny Vivariniových. Vynikající je obraz Alvise Vivariniho Santa Chiara. Giovanni Bellini je zastoupen čtyřmi triptychy, které spolu se svými pomocníky namaloval pro tento kostel v 60. letech 15. století. Zvláštní obraz Blahoslavený Lo­renza Giustinian namaloval jeho bratr Gentile. Jedná se o jedno z nejstar­ších benátských pláten a nejstarší Gentilovo signované dílo. Je ve velmi špatném stavu, protože bylo pravděpodobně používáno jako prapor při procesích.

 

V místnosti č. 20 je vystavován nádherný cyklus obrazů namalovaných okolo roku 1500 pro Scuolu di San Giovanni Evangelista, které se zabý­vají zázraky sv. Kříže. Všechny obrazy jsou plné fascinujících místních detailů, nejvíce jich však zahrnují Carpacciovo plátno Uzdraveni posedlé­ho a dva obrazy od Gentila Belliniho Znovunalezení sv. Kříže v kanálu Canale di San Lorenza a Procesí na náměstí sv. Marka. Další místnost obsahuje úplný cyklus obrazů Vittore Carpaccia popisující Legendu sv. Voršily, který byl namalován pro Scuolu di SanťOrsola v San Zanipolu (1490-1494). Tyto obrazy byly restaurovány v polovině 80. let 20. století a patří mezi nejkrásnější díla v Itálii. Podle legendy požádal britský princ Hereus o ruku bretaňskou princeznu Voršilu. Voršila se sňatkem souhla­sila pod dvěma podmínkami: že Hereus přestoupí na křesťanství a že po­čká tři roky, dokud Voršila nedokončí svou pouť. Tato pouť, na kterou se vypravila spolu s 11 000 pannami, skončila vyvražděním poutníků Huny u Cologne, jak byla Voršila předem varována ve snu.

 

V  poslední místnosti č. 24 (kde bývaly ubytovací prostory Scuoly) se nachází Tizianovo Uvedení Panny Marie do chrámu (z roku 1539). Bylo namalováno právě pro tuto místnost, stejně jako triptych od Antonia Vi­variniho a Giovanniho ďAlemagny, Tato plátna také patří k nejstarším v Benátkách.

 

Sbírka Peggy Guggenheimové a chrám Salute

 

Asi pět minut pěšky od Accademie se pod náměstím San Vio nachází nedokončený palác Palazzo Venier dei Leoni, ve kterém třicet let žila Peggy Guggenheimová až do své smrti v roce 1979 a kde nyní sídlí Sbírka Peggy Guggenheimové (denně kromě út 10.00-18.00; 6,20 €, www.gug-genheim.org). Její soukromá sbírka obsahuje eklektický, bizarní výběr převážně vynikajících děl zastupujících její oblíbená modernistická hnutí. Mezi skvosty této sbírky patří Brancusiho Pták v prostoru a Maestra, De Chiricova Rudá věž a Básníkova nostalgie, obrazy Maxe Ernsta, sochy od Laurense a Lipchitze, obrazy od Maleviche a koláže od Schwitterse.

 

Půjdete li dále podél Velkého kanálu, dojdete ke kostelu Santa Maria della Salute, který je známější pod zkráceným názvem Salute (denně 9.00-12.00 a 15.00- 17.00). Byl postaven poté, co byl 22. října 1630 vydán dekret Senátu se slibem, že podaří-li se městu osvobodit se od moru, který je sužoval, bude postaven nový kostel zasvěcený Panně Ma­rii. Mor v Benátkách tehdy vyhubil téměř třetinu obyvatel. Práce začaly v roce 1631 podle návrhů Baldessara Longheny a stavba byla dokončena v roce 1681. Kostel však byl vysvěcen až 9. listopadu 1687, pět let po Longhenově smrti. Od té doby se každoročně 21. listopadu koná procesí věřících z náměstí sv. Marka ke kostelu Salute přes speciálně postavený pontonový most, aby vzdalo díky za zdraví města (salute znamená zdraví a spasení). Dodnes je procesí k chrámu Salute jednou z hlavních událostí v benátském kalendáři.

 

V roce 1656 sem bylo převezeno mnoho Tizianových obrazů ze zrušeného kostela Santo Spirito a dnes jsou uloženy v sakristii (1,03 €). Nejkrásnější z nich je oltářní obraz Trůnící sv. Marek se sv. Kosmou, sv. Damiánen, sv. Rochem a sv. Sebestiánem (což byli moroví svatí). Svatba v Káni Galilejské s dramatickým osvětlením a perspektivou je význačným dílem Jacopa Tintoretta (1561) a mnoho postav je namalováno podle umělcových přátel.

 

Dogana di Mare (Námořní celnice) s dórským průčelím (1676-1682) stojí na výčnělku vytvořeném soutokem Velkého kanálu a kanálu Giudec-ca známém jako Punta Dogana. Úplný konec tohoto mysu je krásným místem na piknik, obzvláště při západu slunce. Nápadná zlatá koule slouží jako korouhvička a na jejím vrcholku stojí postava představující Spravedlnost nebo Osud.

 

Podél nábřeží Zattere ke kostelu San Sebastiano

 

Nábřeží Zattere (Prámy) bylo původně místem, kde bylo vykládáno ob-yemné zboží přivážené do Benátek. Nyní je oblíbeným cílem výletů s pik­nikem nebo nedělních procházek. Hlavní památkou na tomto nábřeží je kostel Santa Maria del Rosario, známý jako Gesuati (po-so 8.30- 12.00 a 17.00- 18.00, ne 17.00- 18.00; 1,03 €). Za prohlídku stojí zdejší malby od Giambattisty Tiepola: nástropní fresky Život sv. Dominika a oltářní obraz Panna Maria se světci.

 

Půjdete-li od kostela Gesuati rovně a potom zahnete doprava, pro­jdete kolem squero di San Trovaso, nejrušnější dílny na výrobu gondol v Benátkách, a dále ke kostelu San Trovaso. Říká se, že tento kostel byl je­dinou neutrální půdou pro znepřátelené dělnické frakce Nieolottiů a Cas-tellaniů, kteří v tomto kostele uzavírali smíšená manželství a navštěvovali i další zdejší bohoslužby, ale přicházeli a odcházeli oddělenými dveřmi. Kostel je velký a tmavý a obrazy jsou dobře vidět pouze ráno. Mezi ně patří dvě krásné malby od Tintoretta (Pokušení sv. Antonína a Poslední večeře Páně) a dva velké obrazy, na nichž Tintoretto začal pracovat až na sklonku života, Klanění tří králů a Vyhnání z chrámu.

 

Kostel San Sebastiano (denně 10.00-17.00; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55 (€) hned nad budovou nádraží Stazione Marittima (nepra­videlná otevírací doba) byl postaven v letech 1505-1545. Stal se farním kostelem Paola Veronesa, který je autorem většiny zdejších maleb a je tu také pohřben. Poprvé sem byl pozván, aby vyzdobil strop sakristie freska­mi Korunovace Panny Marie a Čtyři evangelisté. Později namaloval také fresku Život sv. Ester na stropě tohoto kostela. Potom vyzdobil kopuli a kněžiště (které bylo později zničeno) a s pomocí svého bratra Bendetta začal pracovat na stěnách kostela a na chóru. Posledními jeho pracemi v tomto kostele jsou malby okolo hlavního oltáře a varhan vytvořené v 60. letech 16. století.

 

Ca' Rezzonico a okolí                                                                  

 

Od kostela San Sebastiano se můžete dát přímo zpět k Velkému kanálu po ulicích Calle Avogaria a Calle Lunga San Barnaba. Tato trasa vás do­vede na náměstí Campo San Barnaba, kousíček od paláce Ca' Rezzoni­co, nyní muzea Museo del Settecento Veneziano (Muzeum Benátek 18. století), které je zavřeno z důvodu rekonstrukce do roku 2002. Město budovu získalo v roce 1934 a nechalo ji zařídit nábytkem a dekoracemi z 18. století (nebo jejich moderními napodobeninami). Palác tak vypadá spíše jako krásně zařízený dům než jako oficiální muzeum. Co se týče ex­ponátů z oblasti užitého umění, palác se může pochlubit extravagantním vyřezávaným nábytkem Andrey Brustolona, který se vám může i nemusí líbit. Obrazy jsou zastoupeny malbami Pietra Longhiho zachycujícími společenský život v Benátkách a freskami od Giandomenica Tiepo namalovanými na sklonku života. Přestože byly namalovány v době, kdy tento typ obrazů již vycházel z módy, patří tyto fresky plné klaunů a kar nevalových scén (vytvořené původně pro umělcův vlastní dům) k jeho nej­lepším dílům. Příznivci křiklavějšího stylu jeho otce však také nebudou odcházet zklamáni.

 

Blízké Campo Santa Margherita je široké, avšak příjemné náměstí, s každodenním trhem a několika obchůdky, které přispívají k typic­ké atmosféře této čtvrti. Scuola Grande dei Carmini (v létě: po-so 9.00-12.00 a 15.00-18.00, ne 9.00-13.00; v zimě: po-so 9.00-16.00, ne 9.00-13.00; 4,13 €) na západní straně tohoto náměstí je výstavkou prací Giambattisty Tiepola. Nejkrásnější jsou nástropní malby v hlavním sále nad schodištěm vytvořené na začátku 40. let 18. století, s centrálním výjevem Panna Marie ve slávě.

 

San Polo

 

Z praktických důvodů jsme jako SAN POLO označili oblast asi dvakrát tak velkou, jako je stejnojmenná sestiere, včetně velké části sestiere San Croce a části čtvrti Dorsoduro. Hranice této oblasti tvoří Velký kanál a kanály Rio Nuovo-Rio di Ca' Foscari. Na rozdíl od hranic jednotlivých sestieri nemůžete tyto kanály nevědomky minout.

 

Od čtvrti Rialto k muzeu moderního umění

 

Relativně pevné podloží pro stavebnictví a dobrá obranná poloha byly důvody, proč se jedni z prvních obyvatel laguny usídlili na vysokém břehu (rivo alto) nad Velkým kanálem, kde poté vznikla čtvrť Rialto. Zatímco politické centrum nového města vyrostlo v okolí náměstí sv. Marka, čtvrť Rialto se stala komerční zónou. Ve 12. století zde byla otevřena první státní banka v Evropě a zdejší finančníci byli nejbohatšími postavami na mezinárodních peněžních trzích po více než tři další století. Sídlili tu také státní úředníci dohlížející na veškerý námořní obchod a na začátku 16. století byly v nové budově paláce Palazzo dei Camerlenghi vedle mostu Ponte di Rialto otevřeny kanceláře městské pokladnice.

 

Rialto se svým luxusním způsobem života stalo důkazem spojení bo­hatství a morálního úpadku.

 

Díky trhům ve čtvrti Rialto se Benátky proslavily také jako největší evropský bazar. Dá se tu koupit nebo prodat snad úplně všechno: italské látky, drahé kameny, stříbrné podnosy a zlaté šperky, koření a barviva z Orientu. Obchodu se zde dařilo více než 400 let až do roku 1514, kdy byla celá čtvrť kromě kostela zničena požárem. Přestavitelé města sice uvažovali o přemístění obchodního centra, ale toto řešení nenašlo příliš velkou podporu, a proto se téměř okamžitě začalo s rekonstrukcí. Fabbriche Vecchie (budovy s arkádami podél ulice Ruga degli Orefici a v okolí náměstí Campo San Giacomo) byly dokončeny pět let po požáru a Sansovinovy Fabbriche Nuove (táhnoucí se podél Velkého kanálu z náměstí Campo Césare Battisti) asi o třicet let později.

 

Dnešní Haitský trh není tak hektický jako ve vrcholném období Bená­tek, ale dodnes skýtá velice živou podívanou a je jedním z mála míst ve městě, kde z davu neuslyšíte jiný jazyk než italštinu. Okolo kostela a po­dél ulice Ruga degli Orefici mají svá stanoviště prodavači upomínkových předmětů, vlastní trh se rozkládá odtud směrem k Velkému kanálu. Na náměstí Campo San Giacomo najdete převážně stánky s ovocem, stánky se zeleninou a řeznictví se táhnou podél cesty na náměstí Campo Battisti, ze kterého dojdete na rybí trh. (Rybí trh a mnoho dalších stánků zavírá asi ve 13.00, některé z nich se však znovu otevřou později odpoledne.)

 

okolí křižovatky ulic Ruga degli Orefici Ruga Vecchia San Giovanni najdete vynikající obchody se sýrem. Na ulici Ruga Vecchia se nachází také několik výborných obchodů s potravinami alimentari) a prodavačů suvenýrů.

 

Oblíbená benátská pověst tvrdí, že město bylo založeno v pátek 25, března roku 421 v pravé poledne. Z této pověsti se odvozuje domněnka, že kostel San Giacomo di Rialto (denně 10.00-12.00; vstup volný) byl založen ve stejném roce, a je tedy nejstarším kostelem v Benátkách. Ten­to kostel skutečně může být nejstarší. Mimo jakoukoli pochybnost však stojí fakt, že byl přestavěn v roce 1071 a části současné stavby pocházejí z té doby. Příkladem je šest sloupů v interiéru ze starořeckého mramoru, které jsou opatřeny benátsko-byzantskými hlavicemi zlí. století. Půjdete-li směrem ven z Rialta přibližně kolem oblouku Velkého kanálu, dojdete do čtvrti, která ještě více než ostatní části Benátek připomíná labyrint. Toulky v oblasti mezi kanály Rio delle Beccerie a Rio di San Zan De-golá skýtají pitoreskní podívanou: na každém kroku tu potkáte dílničky vmáčknuté do místností v přízemí domů nebo zahrádky zelenající se na zdech nad kanálem.

 

Kostel San Cassiano (po-so 9.45-11.30 a 16.30-19.00) je budova, kterou při procházkách čtvrtí Rialto nemůžete minout. Nenechte se odradit jeho neohrabaným vzhledem: obsahuje tři Tintorettovy obrazy: Zmrtvýchvstání, Sestup do předpeklí a Ukřižování. První dva byly pozna­menány neobratnými restaurátory, Ukřižování je však jedním z nejlep­ších obrazů v Benátkách. V centru pozornosti překvapivě není kříž, ale žebříky, na nichž stojí popravčí.

 

Od kostela vedou ukazatele k blízkému paláci Ca´Pésaro, ve kterém najdete galerii Galleria ďArte Moderna a muzeum Museo Orientale (obě instituce byly v době psaní tohoto průvodce zavřené, nejnovější informa­ce o termínu otevření získáte v turistické informační kanceláři). Větší část sbírky moderního umění tvoří díla zakoupená na Biennale a práce mnoha italských malířů, jejichž jména zřejmě nebudete znát. Sbírka ori­entální galerie včetně kolekce lakovaných prací, zbraní, obrazů, a dalších předmětů se bude líbit hlavně laikům.

 

Campo San Polo

 

Náměstí Campo San Polo, druhé největší benátské náměstí po náměstí sv. Marka, bývalo dějištěm oblíbené zábavy štvaní psů na býka a také místem konání každotýdenních trhů a občasných slavností. Nyní je spíše kombinací společenského centra pod širým nebem a dětského sportoviště.

 

Skličující interiér kostela San Polo (po-so 10.00-17.00, ne 15.00-17.30; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55 €) stojí za návštěvu díky Tintorettově Poslední večeři Páně a sérii obrazů s motivy křížové cesty od Giandomenica Tiepola, které namaloval ve věku pouhých dvaceti let. Pokud jste již navštívili palác Ca' Rezzonico, zřejmě vás překvapí hlubo­ká zbožnost, kterou tato plátna vyzařují. Často se však zdá, že umělec se nesoustředil ani tak na ústřední děj, jako spíše na portréty osob, které stojí mimo centrum pozornosti.

 

Ulice Calle Madoneta vedoucí z tohoto náměstí směrem k Rialtu je první z několika rušných obchodních tříd, na kterých najdete několik dobrých pasticcerií a obchodů s obuví a oblečením. Tuto nákupní oblast doplňují ulice Salizzada San Jolo a Calle dei Saoneri vedoucí opačným směrem z náměstí a dohromady tvoří protiváhu oblasti Mercerie na dru­hé straně Velkého kanálu.

 

Kostel Frari

 

roce 1250, krátce po smrti sv. Františka, připadl františkánům rozsáhlý kus půdy blízko kostela San Polo. Stavba současného kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari, známého spíše pouze jako Frari (po-so 9.00-18.00, ne 13.00-18.00; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55€), na místě původ­ního františkánského kostela byla zahájena v polovině 14. století a trvala více než 100 let. Ať je váš vkus jakýkoli, tato budova se vám určitě zalíbí na první pohled a její sbírka obrazů, soch a památek ji řadí mezi nejlepší z benátských pamětihodností.

 

V každém průvodci po Benátkách se dočtete, že zde nenajdete mnoho prací od Tiziana. Kromě kostela Salute a Accademie je kostel Frari jedinou budovou v Benátkách, která se může pochlubit více než jedním z jeho hlavních děl. Jedno z nich, Nanebevzetí vytvořené v roce 1518, spatříte téměř ihned, jakmile pohlédnete skrz chór k oltáři. Je to úchvatné dílo z hlediska kompozice a použití barev a do té doby nebyl v Benátkách namalován žádný obraz podobného stylu. Dalším Tiziano-vým mistrovským dílem umístěným zde je obraz Madona rodiny Pesarů, který je statičtější, ale stejně inovativní, neboť postava Panny Marie byla umístěna mimo střed obrazu.

 

Na kterémkoli místě v kostele Frari spatříte něco, co bude hodné vaší pozornosti, ale kromě Tizianových obrazů bychom rádi vyzdvihli další tři nebo čtyři díla. Tizianovo Nanebevzetí obklopují dva náhrobky, které jsou důkazem použití renesanční sochařské techniky v Benátkách: vlevo náhrobek dóžete Nicola Trona vytvořený Antonie Rizzem a jeho pomoc­níky z roku 1476; vpravo méně pravidelný náhrobek dóžete Francesca Foscariho, který vytvořili Antonio a Paolo Bregnové krátce po Foscariho smrti v roce 1457. Dřevěnou sochu svatého Jana Křtitele v první kapli napravo si od Donatella objednali padovští kupci v roce 1438. Nedávné restaurační práce obnovily její křiklavě naturalistický zjev. Půjdete-li dále doprava, dojdete ke třetí kapli, která obsahuje typicky živý oltářní obraz Kristus na sarkofágu od Bartolomea Vivariniho. Projděte dveřmi napravo do sakristie, kde je na oltáři (na místě, pro které byl vytvořen) umístěn obraz, který by sám o sobě byl dostatečným důvodem pro návštěvu kos­tela Frari - Trůnící Madona se světci z roku 1488, jejímž autorem je Giovanni Bellini. Řečeno slovy Henryho Jamese, tento obraz je „stejně vážný jako nádherný a stejně jednoduchý jako hluboký".

 

Větší část chrámové lodě zaujímají dvě masivní hrobky. Jednou z nich je okázalý Tizianův pomník postavený v polovině 19. století na předpo­kládaném místě jeho hrobu. Zemřel v roce 1576 při morové epidemii ve věku asi devadesáti let a byl jedinou obětí této nemoci, která byla pohřbe­na v chrámu. Naproti pomníku je umístěna stejně pompézní ale stylově jednodušší Canovova hrobka, která byla postavena v roce 1827 jeho žáky podle návrhu, který tento sochař vytvořil pro Tizianův pomník.

 

Scuola Grande di San Rocco a kostel San Rocco

 

Za kostelem Frari se nachází budova, kterou byste si za žádných okolností neměli nechat ujít: Scuola Grande di San Rocco (v létě: 9.00-17.30; v zi­mě: 10.00- 16.00; 4,65 €). Svatému Rochovi byla připisována schopnost léčit mor a další vážné nemoci. Po přivezení jeho těla do Benátek v roce 1485 proto začala tato scuola profitovat z příspěvků lidí, kteří chtěli po­žádat o jeho pomoc. V roce 1515 si nechala postavit tuto prestižní novou budovu a brzy po jejím dokončení v roce 1560 začaly práce na výzdobě, která měla zastínit všechny další scuoly v Benátkách - cyklu více než 50 hlavních obrazů od Tintoretta.

 

Tintorettovy malby

 

Abyste mohli ocenit vývoj Tintorettova umění, je třeba začít prohlídku v malé místnosti v horním poschodí - Sale dell'Albergo. V roce 1564 Scuola vyhlásila soutěž o smlouvu na první obraz v této místnosti. Ná­mětem mělo být Velebení sv. Kocha. Tintoretto však soutěž vyhrál proto, že vystavil svůj dokončený obraz na místě, kde měla být umístěna vítězná práce — uprostřed stropu. Protesty jeho soupeřů, kteří odevzdali pouze náčrtky, nebyly nic platné. Téměř celou stěnu této místnosti zabírá obrov­ské Ukřižování, obraz, který zanechal Johna Ruskina v němém úžasu. Svého obsáhlého průvodce tímto cyklem uzavřel větou: „Musím nechat tento obraz, aby na diváka zapůsobil svým kouzlem, protože stojí mimo veškerou analýzu a nad vší myslitelnou chválou." Tento obraz nevyhnu­telně zastiňuje další díla na vstupní zdi - Kristus před Pilátem Pontským, Kristus s trnovou korunou a Kristus nesoucí kříž, i ona si však zaslouží důkladnou prohlídku.

 

Tintoretto dokončil výzdobu této místnosti v roce 1567 a o osm let později začal malovat obrazy v hlavním horním sále, který dokončil v roce 1581. Výjevy ze Starého zákona znázorněné na třech velkých nástropních malbách s důrazem na zmírnění fyzického utrpení jsou kódované odkazy na charitativní činnost Scuoly: Mojžíš dobývající vodu ze skály, Zázrak mosazného hada a Sbírání manny. Malby na stěnách s novozákonními náměty jsou nádherným příkladem inovativního přístupu, kdy Tintoretto porušil veškeré konvence týkající se perspektivy, světla, barev a dokonce i anatomie. Iluzionistické plastiky sochaře Francesca Pianta ze 17. století zahrnují i karikaturu popudlivého Tintoretta (s nádobou plnou štětců).

 

Na stojanech v sále nebo v hlavním sále (často se přesunují) si může­te prohlédnout několik obrazů, které jsou v takové konkurenci mnoha návštěvníky pochopitelně přehlíženy. Kristus nesoucí kříž je nyní považo­ván za rané Tizianovo dílo, ačkoli některé prameny dosud uvádějí Giorgi-onovo autorství. Tizianův obraz Zvěstování je podobně ovlivněn starším "mistrem. Odpočinout si můžete pohledem na dvě rané Tiepolovy malby, také na stojanech, plné živých barev.

 

Obrazy v přízemí vznikly v letech 1583-1587, když bylo Tintorettovi přes šedesát let. Bouřlivé Zvěstování je jedním z nejvíce strhujících ob­razů, které byly kdy namalovány. Obrazy Útěk do Egypta a malá plátna Maří Magdaléna a Panna Maria Egyptská doplňuje několik renesančních krajin, podobných krajinám na uvedených obrazech.

 

Kostel San Rocco

 

Další Tintorettovy obrazy zdobí blízký kostel San Rocco (8.00-12.30 a 15.00- 17.00; vstup volný). Na jižní stěně hlavní chrámové lodě najdete obraz Sv. Roch vedený do vězení. V kněžišti jsou umístěny čtyři velké malby, není   však na ně dobře vidět: nejpozoruhodnější je obraz Sv. Roch léčící oběti moru (vpravo dole), dále je zde Sv. Roch ve vězení (vlevo dole). Dva obrazy výše jsou Sv. Roch v osamění a Sv. Roch léčící zvířata, u druhého z nich však opět není jisté autorství.

 

San Pantaleone

 

Na jih od San Rocca vede rušná ulice Crosera San Pantalon. Atmosféru jejích obchůdků, kavárniček a barů ovlivňuje blízkost univerzity. Mezi touto ulicí a kanálem Rio di Ca' Foscari stojí kostel San Pantaleone denně 8.00-11.00 a 16.30- 19.00; vstup volný), který obsahuje obraz Korunovace Panny Marie od Antonia Vivariniho a Giovanniho ď Alemagny vlevo od kněžiště) a poslední Veronesův obraz Svatý Pantalon léčí chlapce (druhá kaple vpravo). Kostel se také může pochlubil nejdojímavějším stropem ve městě: malbou Umučeni a apoteóza svatého Pantalona. Gian Antonio Fumiani na ní pracoval v letech 1680- 1704, nikdy však nedostal příležitost těšit se ze slávy svého díla - zabil se pádem z lešení, na kterém pracoval.

 

Cannaregio

 

V nejsevernější části Benátek CANNAREGIU zažijete v krátké době mnoho extrémů: těsně vedle sebe leží rušné okolí vlakového nádraží a ohavná ulice Lista di Spagna a oblasti, které přestože již nejsou venkov­ské — název Cannaregio pochází se slova canna, které znamená „rákosí" - dosud patří k nejklidnějším a nejhezčím částem města. Tato čtvrť se vyznačuje také tím, že v ní leží původní židovské ghetto.

 

Oblast okolo nádraží

 

První budova, která stojí za prohlídku, když vyjdete z nádraží, je kostel Scalzi vlevo (hrobka posledních dvou dóžat), rovněž nazývaný Santa Maria di Nazareth (denně 6.30-12.00 a 15.30-19.00; vstup volný). Byl postaven v 70. letech 17. století pro bosý (scalzi) řád karmelitánů a jeho interiér od Baldessara Longheny se bude líbit příznivcům baroka. V prv­ní kapli vlevo a ve druhé kapli vpravo se nacházejí fresky Giambattisty Tiepola, ale jeho hlavní práce v tomto kostele, nástropní malba, byla zničena v roce 1915 rakouskou bombou. Podařilo se zachránit pouze několik zlomků, které jsou nyní uloženy v Accademii.

 

V této oblasti bývala soustředěna zahraniční velvyslanectví, aby benát­ské úřady mohly dohlížet na všechna pohromadě. Ulice Lista di Spagna získala své jméno podle španělské ambasády, která sídlila v čísle 168. Uli­ci nyní úplně ovládl cestovní ruch s obchody a stánky, bary, restauracemi a hotely. Pokud byste si chtěli koupit nějaké upomínkové předměty nebo hledáte restauraci či možnost ubytování, poohlédněte se raději někde jinde. Ve všech ostatních částech Benátek dostanete kvalitnější a levnější služby než zde.

 

Kostel San Geremia (po-so 8.00-12.00 a 15.00-19.00, ne 9.15-12.15 a 15.00- 19.00; vstup volný) je zajímavý tím, že jsou v něm uloženy ostatky sv. Lucie umučené v roce 304 v Syrakusách, které byly uloupeny z Konstantinopole benátskými křižáky v roce 1204. Po zboře­ní Palladiová kostela zasvěceného této světici v roce 1863, aby uvolnil místo pro stavbu nového nádraží, byly ostatky přemístěny sem. Lucie si vyloupla oči poté, co nechtěný nápadník neustále opěvoval jejich krásu, a proto se stala svatou patronkou zraku. Skleněná rakev na hlavním oltáři obsahuje její ostatky. Z architektonického hlediska je nejzajímavějším prvkem tohoto kostela jedna z nejstarších kampanil ve městě pocházející z 12. století.

 

Plesový sál paláce Palazzo Labia sousedícího s kostelem obsahuje fresky Giambattisty Tiepola a jeho pomocníků (1745-1750) popisující příběh Antonia a Kleopatry. Současný vlastník, společnost RAI (státní rozhlasová společnost), umožňuje veřejné prohlídky těchto fresek ve středu, ve čtvrtek a v pátek od 15.00 do 16.00 (návštěvu si můžete do­mluvit na tel.: 041/781277).

 

Kanál Canale di Cannaregio býval hlavní přístupovou cestou do Bená­tek před postavením silnice a železnice. Půjdete-li po jeho břehu, dojdete ke kostelu San Giobbe. Díky fyzickému utrpení, kterým byl Job zkoušen ve své víře v Boha — Jobovo tělo bylo „pokryto boláky od hlavy až k pa­tě" — se tento světec stal velmi oblíbeným u Benátčanů, kteří pravidelně trpěli malárií, morem a dalšími nemocemi pocházejícími z vlhkého pro­středí. Kostel byl postaven na místě, kde stávala oratoř. Jeho autorem je benátský gotický architekt Antonio Gambello, později jej zkrášlil Pietro Lombardo přidáním toskánských renesančních prvků. Mezi Lombardiho prvky, které byly jeho první prací v Benátkách, patří vchod, sochy svatého Antonína, svatého Bernarda a svatého Ludvíka a kněžiště. Nejlepší malby - Trůnící Madona se světci od Giovanniho Belliniho a Carpacciovo Uve­dení do chrámu — byly převezeny do suššího prostředí Accademie.

 

Ghetto

 

Benátské ghetto bylo svým způsobem prvním ghettem na světě: toto slovo pochází ze slova getar (slévat) nebo geto (slévárna) v benátském nářečí. Slévárna zde skutečně existovala až do roku 1390. V roce 1516 Rada deseti nařídila všem benátským Židům, aby se vystěhovali na ostrůvek Ghetto Nuovo. Tato enkláva byla v noci uzavřena a hlídána křesťanskými hlídkami, které platili Židé. Všichni Židé museli nosit označení a čapky a byla na ně uvalena různá ekonomická i sociální omezení, ačkoli v Be­nátkách nebyl tento útlak tak tvrdý, jako ve většině ostatních částí Evropy (Benátky byly jeden z mála států, které tolerovaly židovské náboženství - z praktických důvodů: byli obchodní partneři spojení s Evropou). Po masovém vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 a Portugalska v roce 1497 se mnoho z nich usídlilo zde.

 

Každá vlna židovských přistěhovalců si založila vlastní synagogu a za­čala dodržovat své zvyky. Bohatství těchto skupin, které byly důležitými obchodníky v Benátském státě, je zřetelné u staveb Scuola Levantina založené v roce 1538 a Scuola Spagnola, která byla zřejmě založena o dvacet let později. Nový návrh této druhé budovy vytvořil v roce 1584 architekt Longhena (povolání architekta bylo pro Židy zakázané) a je­ho koncepce ovlivnily přestavbu i dalších synagog. Obě dvě se dodnes používají k náboženským obřadům a můžete si je prohlédnout spolu se synagogami Scuola al Canton a Scuola Italiana během fascinující hodi­nové prohlídky s výkladem v několika jazycích, kterou organizuje Ži­dovské muzeum sídlící na náměstí Campo Ghetto Nuovo (červen-září: denně kromě soboty 10.00- 19.00; říjen-květen: denně kromě soboty 10.00-16.30; 2,58 nebo 6,20 € s výkladem). Sbírka v muzeu se skládá zejména ze stříbrného nádobí, výšivek a dalších liturgických předmětů. Na vynikající webové stránce www.jewishvenice.org najdete mnoho odka­zů a dalších informací.

 

Ghetto se od ostatních částí Benátek podstatně liší. Počet židovských obyvatel vzrostl až na 4 000, a ačkoli jim bylo povoleno rozšířit se do dvou dalších enkláv, Ghetto Vecchio a Ghetto Nuovissima, byly tyto čtvr­tě velmi přelidněné. Vzhledem k tomu, že budovy Ghetta nesměly být vyšší o více než jednu třetinu než okolní budovy, výsledkem byly obvykle sedmipatrové domy s velmi nízkými stropy. V roce 1797 nechal Napo­leon zbořit brány Ghetta, ale Rakušané je v roce 1798 postavili znovu. Benátští Židé se dočkali stejných práv, jako měli ostatní Benátčané, až po sjednocení Italské republiky v roce 1866. Po vylidnění během holocaustu se židovská populace opět rozrůstá. Je zde mnoho chasidských Židů, čas­to jsou to mladí lidé ze Spojených států a Izraele, kteří opět žijí a pracují v Ghettu a jeho okolí.

 

SanťAlvise, Madonna dell´Orto a okolí

 

Oblast severovýchodně od Ghetta je jednou z nejklidnějších částí Bená­tek. Dlouhé fondamente obklopené obchůdky s potravinami, bary a trat-toriemi, červené zdi a zelené okenice domů, modré a žluté lodě - to vše dohromady vytváří podívanou připomínající vzpomínky Henryho Jamese na Benátky: „Vidím úzký kanál v srdci města - pás zelené vody s růžový­mi zdmi odrážejícími se na hladině."

 

Několik minut pěšky severně od Ghetta stojí kostel Sanť Alvise (po-so 10.00- 17.00, ne 15.00-17.00; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55 €). Kostel nechala postavit Antonia Venierová, dcera dóžete An­tonia Veniera, poté, co se jí svatý Alvis zjevil v roce 1388. V kostele se nachází jeden vynikající obraz, nedávno restaurovaná Cesta na Kalvárii Giambattisty Tiepola namalovaná v roce 1743. Jeho dřívější práce, Tr­nová koruna a Flagelanství si můžete prohlédnout na pravé stěně hlavní chrámové lodě. Kostel obsahuje také osm malých temperových maleb, obecně známých jako „malí Carpacciové", jak je nazval Ruskin. Datují se do doby Carpacciova dětství (okolo roku 1470), ale Carpaccio není jejich autorem.

 

Okružní procházka směrem na východ vás zavede ke gotickému kostelu Madonna dell'Orto (po-so 10.00-17.00, ne 15.00-17.00; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55 €). Kostel byl zasvěcen svatému Kryštofo­vi kolem roku 1350, ale byl přejmenován poté, co kamenná socha Mado­ny od Giovanniho de'Santiho, která byla nalezena ve zdejší zelinářské za­hradě (orto), začala dělat zázraky. Socha byla přenesena do kostela v roce 1377, kde si ji můžete nádherně zrestaurovanou prohlédnout v kapli San Mauro. Hlavní sochou na průčelí je svatý Kryštof z 15. století od Floren-ťana Nicola di Giovanniho. Portál navrhl Bartolomeo Bon v roce 1460, krátce před svou smrtí. Interiér byl přepracován v 60. letech 19. století, a ačkoli některé nátěry byly odstraněny při restauraci ve 30. letech 20. století, jeho vzhled je dodnes do značné míry poplatný stylu 19. století. Podle zbytků fresek na obloucích a namalovaných paprsků světla si může­te udělat představu, jak asi tento kostel vypadal v 16. století. Tento kostel byl první v Benátkách, který prošel důkladnou rekonstrukcí po záplavách roce 1966. Byla znovu položena podlaha, postaveny nižší části zdí, kaple byly zrestaurovány do podoby před rokem 1864 a všechny obrazy byly vyčištěny. Socha svatého Kryštofa nad dveřmi je první istrijskou sochou, která byla zrestaurována v Benátkách.

 

 

SCUOLE

 

Instituce známé jako scuole zřejmé pocházejí ze 13. století. Pravděpodobně vznikly se vznikem sebemrskačských řádů, jejichž veřejné utrpení mělo přispět k odpuštění hříchů světa. Vzájemné působení mezi těmito skupinami sebemrskačů a bratrstvy založenými městskými větvemi žebravých řádů (františkánů a dominikánů) dalo v roce 1260 vzniknout společnému bratrstvu nazvanému Scuola di Santa Maria della Caritá, první z tzv. scuole grande. Do poloviny 16. století vzniklo pět dalších hlavních bratrstev — San Giovanni Evangelista, San Marco, Santa Maria della Misericordia, San Rocco a San Teodoro a dalších až čtyři sta menších uskupení nazývaných scuole minore.

 

Scuole grande, jejichž členy se stávali příslušníci nejbohatších profesních a obchodnic­kých skupin, měly na svých seznamech až šest set lidí. Vybíraly poplatky, které jim umožňo­valy financovat obrovské architektonické i umělecké projekty. Scuola Grande di San Rocco je toho nejvýmluvnějším dokladem. Scuole minore slučující členy určitých cechů (například zlatníky ve Scuole dei Battioro e Tiraori, ševče ve Scuole dei Calerghi) nebo národností (jako tomu bylo u San Giorgo degli Schiavoni, scuoly Slovanů) si obvykle stavěly mnohem i skromnější cíle. Všechny scuole však měly stejné základní funkce — podporovat své členy (zajišťovat například věno nebo lékařskou pomoc), zajistit místo, kde se budou členové setkávat, a v případě potřeby poskytovat almužny a další služby (v různých situacích od financování snah o potlačení moru po zásobování vojenských jednotek). Do určité miry scuole sloužily jako druh bezpečnostního politického ventilu. Státní rady byly výhradním polem působnosti samozvané patricijské vrstvy města, ale scuole byly otevřené pouze pro obchodníky, lékaře, soudce, umělce a státní úředníky. Neměly žádnou skutečnou moc, ale bohatý soukromý klub, jakým byla například Scuola Grande di San Rocco, mohl, pokud chtěl, působit jako vlivná nátlaková skupina. Podobně jako u ostatních benátských instituci byla činnost scuole ukončena příchodem Napoleona, který je v roce 1806 rozpustil. Dvě z nich však byly obnoveny v polovině 19. století a pokračují ve své práci jako charitativní organizace v nádherně vyzdobených budovách, které nechaly postavit před několika sty let. Jsou to Scuola di San Giorgo degli Schiavoni a Scuola Grande dí San Rocco

 

Farníkem tohoto kostela byl Tintoretto: je zde pohřben v kapli vpravo od hlavního oltáře. Jsou tu pohřbeny i jeho děti, Domenico a Marietta. Nachází se tu mnoho jeho maleb, nejpozoruhodnější jsou obrazy Klanění zlatému teleti a Poslední soud, které obklopují hlavní oltář. Mezi další pa­tří Uvedení Panny Marie do chrámu na konci pravé postranní chrámové lodi a Stětí svatého Pavla po stranách obrazu Zvěstování od Palmy il Gio-vaneho umístěného v kněžišti a Svatý Jan Křtitel a další světci od Cimy da Conegliana na prvním oltáři vpravo. V první kapli vlevo by měl viset obraz Madona s dítětem od Giovanniho Belliniho, který však byl před několika lety ukraden.

 

Od paláce Ca' ď Oro ke kostelu Gesuiti

 

Vydáte-li se zpět směrem k Velkému kanálu, dojdete na hlavní tepnu východního Cannaregia, ulici Strada Nuova, která byla vybourána mezi domy v letech 1871-1872 a nyní je rušnou a různorodou nákupní ulicí, kde můžete koupit cokoli od špaget po zdravotní pomůcky. Asi v polovi­ně dojdete k nenápadné calle (uličce), která získala svůj název podle pa­láce, ke kterému vede, Ca'ď Oro. Tento gotický palác byl do značné míry pozměněn při restauracích a jeho nejkrásnějším prvkem je průčelí, které je viditelné široko daleko. Galerie Galleria Giorgio Franchetti (denně 9.00-18.00; 3,10€) obsahuje expozici skládající se z odkazu muže, který dům vlastnil a opravil na začátku 20. století, a z několika státních sbírek. Jeden z nejcennějších prvků se nachází na nádvoří — kamenná ohlubeň studny od Bartolomea Bona. Mezi další patří obraz Svatý Šebestián od Mantegny a nádherný mramorový dvojportrét Mladý pár od Tullia Lom­barda. Jsou tu zastoupeni i velcí umělci jako Tintoretto a Tizian, ale niko li svými nejlepšími díly. Zajímavější jsou práce od méně renomovaných' umělců - například pohledy na Benátky Piazzetta od kostela San Giorgio a Nábřeží s kostelem Salute od Francesca Guardiho.

 

Na východním konci ulice Strada Nova se rozkládá náměstí Cam­po dei Santi Apostoli, oblíbené místo dostaveníček a křižovatka ulic, kde stojí také kostel Santi Apostoli (denně 7.30-11.30 a 15.30-19.00; vstup volný). Jeho vnější vzhled není nijak zvlášť zajímavý, snad kromě zvláštní zvonice s hodinami ukazujícími 24 hodin, ale zajděte si dovnitř prohlédnout si kapli Cappella Corner: říká se, že ji navrhl Mauro Co-dussi, obraz na hlavním oltáři znázorňuje Přijímání svaté Lucie a byl namalován Giambattistem Tiepoloem a hrobka Marca Cornera (otce Kateřiny Cornerové) se připisuje Tulliu Lombardovi.

 

U severního okraje této oblasti, od nábřeží Fondamente Nuove směrem do středu ostrova, stojí kostel Gesuiti, jak se místně říká kostelu Santa Maria Assunta (denně 10.00-12.00; vstup volný). Jezuité zahájili stavbu tohoto kostela v roce 1714, ale trvalo dalších patnáct let, než byly dokončeny práce na obložení vnitřku kostela mramorem a vytesání mra­morových „závěsů". Interiér je dnes ohromující i pro člověka, který zrov­na nemiluje barokní architekturu. Tizianovo Umučení svatého Vavřince na prvním oltáři vlevo je noční výjev, který ještě více zatemňuje malířovo použití světla.

 

Castello

 

Čtvrť, kterou označujeme jako CASTELLO, zahrnuje celou východní část města a je ohraničena na severozápadě kanály Rio dei Santi Apostoli a Rio dei Gesuiti a na jihozápadě kanálem, který se vine od pošty ve čtvr­ti Rialto k zadní straně náměstí sv. Marka. Z hlediska turistického zájmu je ve středu pozornosti velký kostel Santi Giovanni e Paolo, který je spjat s benátskou historií i mytologií. Několik minut pěšky odtud se nachází tři nádherné kostely, Santa Maria dei Miracoli, Santa Maria Formosa a San Zaccaria spolu s okouzlujícími Carpacciovými obrazy umístěnými v Scu­ole di San Giorgio degli Schiavoni.

 

Bývalé průmyslové centrum města a největší výrobní komplex v Ev­ropě, oblast Arsenale (ve východní části sestiere Castello), je nyní pře­vážně obytnou čtvrtí a není tu skoro nic, co by mělo kulturní význam. Přesto by bylo chybou, kdybyste je nechali úplně bez povšimnutí. V létě každého lichého roku se v pavilonech postavených na zakázku koná umělecká výstava Biennale a i jindy nabízejí zdejší veřejná prostranství - parky Giardini Garibaldi, Giardini Pubblici a Parco della Rimembranz - odpočinek od klaustrofobie, která se po určité době zmocní většiny návštěvníků Benátek.

 

Kostel Miracoli a okolí

 

Pokud se do čtvrti Castello vydáte severním směrem od mostu Rialto, budete procházet kolem útulného kostelíčku San Giovanni Crisostomo (po-so 8.15-12.15 a 15.00-19.00, ne 15.00-19.00; vstup volný), který byl postaven okolo roku 1500 podle návrhů Maura Codussiho. Obsahuje nádhernou malbu od Giovanniho Belliniho z pozdního období Svatý Je­roným se sv. Kryštofem a Augustinem a hezký oltářní obraz od Sebastiana del Piomba Svatý Jan Zlatoústý a šest světců. Za kostelem se nachází Cor-te Scconda del Milion, malé nádvoří obklopené starými budovami. V ně­které z nich (ačkoli si nikdo není jistý ve které) žila rodina Marca Pola.

 

Na kraji kanálu, kousíček směrem na sever od Corte Seconda del Mi­lion, je situován kostel Santa Maria dei Miracoli, známý pouze jako Miracoli (po-so 10.00- 17.00, ne 15.00-17.00; vstup v rámci Chorus Pass nebo 1,55 €), jedna z nejkrásnějších budov v Evropě. Kostel byl postaven v 80. letech 15. století jako svatostánek pro obraz Madony (dosud umís­těný na oltáři), o kterém se říkalo, že způsobil mnoho zázraků, například oživil muže, jenž půl hodiny ležel na dně kanálu Giudecca. Kostel byl údajně navržen Pietrem Lombardem a s určitostí lze říci, že tento umělec se svými dvěma syny Tulliem a Antoniem dohlížel na průběh stavby a je také autorem mnoha plastik. Jedná se o klenot renesanční architektury v Benátkách, u kterého převážila bohatost efektů nad správným použitím klasických prvků — korintské sloupy jsou například umístěny pod jónský­mi, takže divák může lépe ocenit výzdobu těch korintských.

 

Mramorem obložený interiér obsahuje některé nejkvalitnější ozdob­né sochařské práce v Benátkách. Sochy znázorňující horní polovinu těla dvou světců a Zvěstování na balustrádě vyvýšené galerie na východním konci jsou připisovány Tulliovi Lombardovi. Autorství ostatních plastik v této části kostela je sporné, autorem může být jeden z bratrů nebo je­jich otec. Ruskin byl velmi rozrušen hlavami dětí vytesanými podél vrchní/ části oltářního schodiště: „Člověk, který mohl tak dokonale vytesat dět skou hlavu, musel celou svou bytostí toužit po tom, aby mohl useknout dítěti hlavu a připoutat ji za vlasy k lístku vinné révy."

 

Campo Santi Giovanni e Paolo

 

Po náměstí sv. Marka je náměstí Campo Santi Giovanni e Paolo — neboli San Zanipolo v benátském nářečí — nejpůsobivějším otevřeným pro­stranstvím v Benátkách. Dominuje mu velký cihlový kostel, po kterém získalo své jméno, nachází se tu Scuola s nejkrásnějším průčelím ze všech benátských scuole grande a jeden z nejhezčích renesančních jezdeckých pomníků.

 

Socha Bartolomea Colleoniho a Scuola Grande

 

Condottiere (neboli velitel žoldáků) Bartolomeo Colleoni zahájil svou bouřlivou kariéru v benátské armádě v roce 1429. V následujících letech přeběhl do Milána, znovu se vrátil do Benátek, znovu uprchl a nakonec se trvale zapsal do benátské armády v roce 1455. Hned poté začalo dlouhé období míru, takže v dalších dvaceti následujících letech až do své smrti v roce 1475 byl CoIIeoni povolán do boje pouze jednou. Po své smrti zanechal Colleoni svůj značný majetek republice pod podmínkou, že bude před bazilikou svatého Marka postaven jeho pomník. Taková podmínka byla pro vládce Benátek nepřijatelná, neboť by porušila místní tradici anonymity. Představitelé státu však toto dilema vyřešili naprosto geniálně, neboť interpretovali poslední vůli lakovým způsobem, který jim umožnil postavit sochu před Scuolou Grande di San Marco, nikoli před bazilikou, a přesto požadovat peníze.

 

Zakázku na sochu vyhrál Andrea Verrocchio v roce 1481, práce na pomníku se však neobešly bez těžkostí. Když Verrocchio dokončoval práci na koni, doneslo se mu, že na vytvoření sochy jezdce byl najat ně­kdo jiný. Verrocchio poté poškodil již téměř hotovou sochu a uprchl do Florencie. Všechno se nakonec urovnalo a Verrocchio pracoval na soše dál až do své smrti na konci června roku 1488. Poté byl povolán Alessan­dro Leopardi, aby sochu dokončil a vytvořil pro ni podstavec, což učinil a dokonce přidal svůj podpis na podbřišník koně.

 

Pozadí Colleoniho soše tvoří Scuola Grande di San Marco, s oká­zalým průčelím a vstupní halou. V budově později sídlila nemocnice Ospedale Civile až do svého zrušení na začátku 19. století. Práce na prů­čelí zahájili v roce 1487 Pietro Lombardo a Giovanni Buora, bylo však nakonec dokončeno Maurem Codussim po roztržce, ke které došlo mezi Lobradim a Buorou na jedné straně a Scuolou na straně druhé. Jednotli­vé jeho části jsou zajímavější než celek: perspektivním panelům od Tullia a Antonia Lombardových se až tak docela nedaří působit iluzionisticky, jak bylo záměrem umělců, pokud si je však prohlédnete jednotlivě, určitě vás okouzlí.

 

Kostel Santi Giovanni e Paolo

 

Kostel Santi Giovanni e Paolo (po-so 7.30-12.30 a 15.30-18.00, ne 16.00- 18.00; vstup volný), dominikánský protějšek kostela Frari, byl založen roku 1246, přestavěn a rozšířen v roce 1333 a nakonec vysvěcen v roce 1430. Hrobka dóžete Giacoma Tiepola, který toto místo původně dominikánům věnoval, se nachází vlevo od vstupních dveří.

 

Interiér je úchvatný již samotnou svou velikostí: kostel je přibližně 90 metrů dlouhý, 38 metrů široký v místech příčných lodí a uprostřed dosahuje výšky 33 metrů. Nyní se zdá mnohem prostornější než před rokem 1682, kdy byl zbourán dřevěný chór umístěný na stejném místě jako v kostele Frari. Jednoduchost architektonického návrhu sestávající­ho z hlavní lodě se dvěma postranními loděmi a nádhernou vznosnou klenbou je vyvážena mnoha pomníky a hrobkami podél stěn. Zdá se, že jsou tu pohřbena snad všechna dóžata, ale není tomu tak. Odpočívá jich tu pouze 25.

 

Západní stěnu zaujímá rodina Mocenigových: nad dveřmi je umístěn náhrobek dóžete Alvise Moceniga a jeho manželky, jejímž autorem je Pietro Lombardo. Vpravo se nachází památník dóžete Giovanniho Moceniga od lullia Lombarda a nalevo nádherný náhrobek dóžete Pietra Mocemga od Pietra Lombarda, na kterém pracoval spolu se svými syny.

 

V jižní postranní lodi za prvním oltářem si můžete prohlédnout po­mník benátského vojenského velitele Marcantonia Bragadina ke které mu se vaze jedna z nejstrašnějších benátských historií.

 

V roce 1571 byl Bragadin ukřižován Turky, kterým musel postoupit město Famagusta: jeho únosci jej po několik dnů mučili a nakonec jej za živa stáhli z kůže. O několik roků později byla jeho kůže přivezena zpět do Benátek a dnes je uložena v urně umístěné vysoko na zdi.

 

Na vedlejším oltáři se nachází nádherný křídlový oltářní obraz Gio­vanniho Belliniho, zobrazující Svatého Vincence Ferrera se svatým Kryšto­fem a Sebestiánem, spolu s obrazy Zvěstování a Pieta dosud v původním rámu. Na vzdálenějším konci této postranní lodě si předtím, než zahnete do příčné lodi, můžete prohlédnout malou hrobku obsahující nohu svaté Kateřiny Sienské. Většina jejího těla se nachází v Římě, hlava je v jejím kostele v Sienně, jedna noha je zde a další malé části těla jsou roztrouše­ny po celé Itálii.

 

Jižní příčnou loď zdobí desková malba Alvise Vivariniho Kristus ne­soucí kříž (1474) a práce Lorenza Lotta Svatý Antonín (1542), za kterou si nechal zaplatit pouze náklady, ale vyžadoval povolení, aby mohl být pohřben v tomto kostele. Lotto byl bohužel ze svého rodného města vyšíván žárlivostí a komploty ostatních umělců (včetně Tiziana) a zemřel v klášteře v Loretu, kde je i pochován.   

                                           

Vpravo od kněžiště se nachází hrobka dóžete Michela Morosiniho, kterou Ruskin považoval za „nejbohatší pomník gotického období v Be­nátkách". Hrobka dóžete Andrey Vendramina naproti působí jako její naprostý opak. Umělec dokončil pouze tu polovinu hlavy sochy, která je viditelná zdola a Ruskin se o tomto zjednodušení vyjádřil jako o „ex­trému intelektuální a morální degradace". Zodpovědnost za toto dílo se připisuje Tulliovi Lombardovi, kterému pomáhali další spoluvimci - pravděpodobně jeho otec a bratr.

 

Kaple Cappella del Rosario (Růžencová kaple) na konci severní pric-né lodě byla úplně zničena ohněm v roce 1867. Shořely také zde umístě­né obrazy od Tintoretta, Palmy il Giovaneho a dalších. Nejlepšími z jejich nástupců jsou Veronesovy nástropní panely a Klanění pastýřů.

 

Nejpozoruhodnějšími díly v severní postranní lodi jsou sochy na ná­hrobcích. Vlevo od dveří do sakristie se nachází pomník dóžete Pasquale Malipiera od Pietra Lombarda, jedno z nejstarších renesančních sochař­ských děl v Benátkách.

 

Santa Maria Formosa a okolí

 

Jižně od kostela San Zanipolo se rozkládá Campo di Santa Maria For­mosa, náměstí s působivou atmosférou a se skromným ranním trhem, při jehož návštěvě však určitě dostanete chuť na zde prodávané potraviny. Kostel Santa Maria Formosa (po-so 10.00-17.30, ne 15.00-17.30; vstup v rámci hromadné vstupenky Chorus Pass nebo 1,55 €) nechal v sedmém století postavit San Magno, biskup z Ordeza, který byl inspirován snem, ve kterém spatřil kyprou (formosa) postavu Madony. Současná budova je dalším Codussiho dílem postaveným v roce 1492. O nejlepší malbě v tomto kostele, oltářním obrazu Palmy il Vecchia Svatá Barbora, pro­hlásila George Elliotová, že se jedná o „jedinečné ztvárnění hrdinky". Obraz Madonna della Misericordia Bartolomea Vivariniho v postranní kapli je krásným příkladem jedné z nejlaskavějších postav v katolické symbolice — Madona je zde ztvárněna, jak ukrývá skupinu farníků pod svým pláštěm.

 

V renesančním paláci Palazzo Querini-Stampalia za rohem kostela Santa Maria Formosa sídlí obrazárna Pinacoteca Querini-Stampalia (út-čt a ne 10.00-13.00 a 15.00-18.00, pá a so 10.00-13.00 a 15.00-22.00; 6,20 €). Pokud nemáte obzvláštní zálibu v benátském malířství 17. a 18. století, budou se vám více líbit starší díla, například portréty Francesca Queriniho a Paoly Priuli Querini od Palmy il Vecchia a Uvedení do chrá­mu Giovanni Belliniho. Kromě malířských děl je palác zajímavý svou vý­zdobou pokojů z 18. století a stojí za to využít neobvykle dlouhé otvírací doby o víkendu, kdy můžete v klidu vychutnat atmosféru tohoto paláce nebo navštívit klasický koncert (v ceně vstupenky, tel.: 041/2711411). Přízemí a některé vchody byly přestavěny v roce 1963 benátským archi­tektem Carlem Scarpou. Nejpůsobivější je jeho zahrada, charakteristická zvláštní kombinace přísné geometrie a náhody.

 

Kostel San Zaccaria a promenáda Riva degli Schiavoni

 

Náměstí Campo San Zaccaria, několik metrů od nábřeží, má pestřejší minulost než ostatní benátská náměstí — zdejší klášter byl proslulý roz­mařilým životem jeptišek (kdysi sem přišli úředníci, aby zavřeli hovornu jeptišek, ale čekala je zde překážka v podobě zdi z cihel) a v roce 864 zde byl při návratu z večerní modlitby zavražděn dóže Pietro Tradonico. Impozantní kostel San Zaccaria (denně 10.00- 12.00 a 16.00-18.00; vstup volný) je příjemnou kombinací gotiky a renesance. Stavbu začal ztvárňovat Antonio Gambello a po jeho smrti 1481 ji dokončil Mauro Codussi, který je autorem průčelí od prvního poschodí nahoru. Uvnitř se nachází jeden z nejkrásnějších oltářních obrazů ve městě, Madona s dí­tětem a světci od Giovanni Belliniho. Za malý poplatek si budete moci prohlédnout přestavěné pozůstatky původního kostela, kaple Cappella di SanťAtanasio a Cappella di San Tarasio. Zde najdete raný Tintorettův obraz Zrození Jana Křtitele a tři úchvatné oltářní obrazy od Antonia Vivariniho a Giovanniho ďAlemagny. Skrz panely zasazené do dnešní podlahy si můžete prohlédnout mozaiky na podlaze z 9. a 12. století a po schodišti sestoupit do strašidelné, vlhké krypty z 9. století.

 

Hlavní nábřeží v této oblasti Riva degli Schiavoni se táhne zpět až k Molu. Je to oblíbené místo na procházky, obzvláště při západu slunce, a ve zdejších domech a hotelech žila nebo bydlela řada známých osob­ností: v domě č. 4145 krátce přebýval Petrarca se svou dcerou, Henry Ja­mes bydlel poblíž v čísle 4161 v době, kdy dokončoval svou knihu Portrét dámy, a v Hotelu Danieli na vzdálenějším konci nábřeží bydleli George Sandová, Charles Dickens, Proust, Wagner a všudypřítomný Ruskin.

 

V polovině nábřeží stojí kostel Pieta (neboli Santa Maria della Visitazione), který se proslavil jako místo, kde jako sbormistr působil Antonio Vivaldi. Učil také hru na housle ve vedlejším sirotčinci. Soutěž na pře­stavbu tohoto kostela vyhrál v roce 1736 Giorgio Massari a je možné, že se radil s Vivaldim o jeho akustice. Práce však začaly až v roce 1745 a průčelí se zpozdilo ještě více, dokončeno bylo až v roce 1906. V kostele se dodnes konají koncerty a pokud je otevřená pokladna, můžete nahléd­nout přes lana, která zahrazují vstup, a prohlédnout si interiér, který po restauraci vypadá jako svatební dort obrácený naruby. Obsahuje také jednu z nejokázalejších nástropních maleb v Benátkách - Oslavu ráje  Giambattisty Tiepola.

 

Řecká čtvrt' a Scuola di San Giorgio degli Schiavoni

 

Vydejte se na sever podél stěny chrámu Pieta a dojdete do čtvrti, kde v Benátkách sídlila řecká komunita. Tuto čtvrť poznáte již zdaleka podle nebezpečně nakloněné kampanily kostela San Giorgio dei Greci. Od 11. století žila v Benátkách velká řecká komunita a počet jejích členů se ješ­tě zvýšil po dobytí Konstantinopol Turky v roce 1453. Na sklonku 15. století si na tomto místě postavili vlastní kostel, kolej a školu. V současné budově scuoly, navržené stejně jako kolej Baldassarem Longhenou v 17. století, dnes sídlí Museo Dipinti Sacri Bizantini (Muzeum ikon) (po-so 9.00-12.30 a 13.30-16.30, ne 10.00-17.00; 3,62 €). Mnoho z vystave­ných prací (vytvořených v 15. až 18. století) zachovává tradice malby ikon z hlediska kompozice a použití symbolických postav, přesto je zajímavé pozorovat, jak umělci vstřebávali západní vlivy. Kostel obsahuje ikony datující se do 12. století a mnoho prací Michaela Danaskinase, krétského umělce působícího v 16. století.

 

Scuola di San Giorgio degli Schiavoni je odtud vzdálená nějakých sto metrů a její přízemní sál (út-so 10.00-12.30 a 15.30-18.00, ne 9.30-

12.30; 2,58 €) by se zcela jistě dostal na váš seznam deseti nejkrásnějších místností v Evropě. Benátští Slované (Schiavoni), většinou obchodníci, založili tuto scuolu v roce 1451, aby hájila jejich zájmy. Současná budova se datuje na začátek 16. století a její interiér se od té doby mnoho nezmě­nil. Po vstupu vejdete přímo do úžasného dolního sálu, jehož zdi jsou vy­zdobeny cyklem vytvořeným Vittorem Carpacciem v letech 1502-1509. Původně byl namalován pro hořejší sál, ale v roce 1551 byl umístěn sem. Cyklus obrazů znázorňuje pouze výjevy ze života sv. Jiří, sv. Tryphona a sv. Jeronýma (dalmátských světců). Nejlepší z nich je obraz Vidění sv. Augusti­na znázorňující okamžik, kdy měl Augustin vidění o Jeronýmově smrti.

 

Kostel San Francesco della Vigna

 

Kostel San Francesco della Vigna zastrčený u severního okraje čtvrti Cas- ello (denně 8.00-12.00 a 15.30-19.00; vstup volný) dostal jméno podle vinohradu, který se zde rozkládal v roce 1253, kdy františkáni získali ten­to pozemek. Stavba současné budovy byla zahájena v roce 1534 podle návrhu Sansovina a pod jeho dohledem, ale během stavby byl jeho návrh pozměněn a průčelí kostela je Palladiovým dílem. Přestože je tento kostel menší než dva velké kostely žebravých řádů San Zanipolo a Frari, zdá se být méně přívětivý, pravděpodobně díky studeným barvám, které byly použity u jeho renesančních architektonických prvků. Nachází se tu však několik dobrých uměleckých děl, pro které stojí za to se sem vypravit. Připravte si hodně mincí na osvětlovací zařízení. Mezi díla, která byste si neměli nechat ujít, patří: Svatý Jeroným, svatý Bernard a svatý Ludvík od Antonia Vivariniho (vlevo od hlavních dveří), sochy Proroci a Evangelisté od členů rodiny Lombardových (v kapli vlevo od kněžiště) a Svatá rodina a světci od Paola Veronesa (v páté kapli na severní straně).

 

Arsenale a Museo Storico Navale

 

Zkomolenina arabského slova darsin´a (Dům průmyslu), původní ozna­čení Arsenale, svědčí o silném obchodním spojení Benátek s východním Středomořím, a dělníci v těchto docích a továrnách vytvářeli základ ob­chodní a vojenské nadvlády Benátek. Stavba Arsenale začala na počátku 12. století a do 30. let 15. století se Arsenale stalo základnou pro 300 lodních společností, které provozovaly 3 000 veslic s celkovou hmotností 200 tun. O produktivitě Arsenale se vyprávěly legendy: při návštěvě fran­couzského krále Jindřicha III. v roce 1574 arsenalotti postavili kompletní loď během recepce na jeho počest.

 

Rozmach Arsenale pokračoval v 16. století — ve čtyřicátých letech byl například postaven Sanmicheliův krytý dok pro státní loď Bucintoro a v roce 1579 da Ponteova obrovská továrna na výrobu lan (Tana). V té době však již byla námořní převaha Benátek na ústupu. Navzdory jasné­mu vítězství u Lepanta v roce 1571 začaly Benátky upadat i po vojenské stránce a znovuzískání Morey na konci 17. století bylo pouhým zábleskem úspěchu v postupném úpadku. Po ovládnutí města v roce 1797 nechal Napoleon spálit přístavní hráze, potopit poslední Bucintoro a zkonfisko­val zbytek benátského námořnictva.

 

Za rakouské okupace byly doky zrenkonstruovány a byly v provozu až do konce roku 1917. Kvůli tomu, že zde bylo postaveno mnoho lodí pro italské námořnictvo v první světové válce, však byly později rozebrá­ny, aby je nemohl používat nepřítel. Od té doby je námořnictvo používá ke skladovacím účelům a opravám a slouží také jako vedlejší výstavní centrum Bienále. Existují však plány na rozšíření muzea Museo Storico Navale do budov Arsenale a na přebudování dalších částí na sportovní haly, ubytovací prostory pro studenty Univerzity architektury a komplex, společnosti ACTV.

 

Arsenale není veřejnosti přístupný. Některého jeho části si však mů­žete prohlédnout z mostu spojujícího náměstí Campo Arsenale a nábřeží Fondamenta dell'Arsenale. Hlavní brána Arsenale byla postavena roku 1460 Antoniem Gambelem a bývá považována za první renesanční stav­bu v Benátkách. Čtyři lvi střežící bránu jsou pravděpodobně nejfotografo-vanější v celém městě: dva napravo byli zřejmě uloupeni z ostrova Delos (neznámo kdy), ten levý z této dvojice sem byl umístěn na památku zno­vuzískání ostrova Korfu v roce 1716. Větší pár přivezl admirál Francesco Morosini z Pirea v roce 1687 po znovudobytí Morey.

 

Blízko odtud, na druhé straně kanálu Rio dell'Arsenale, stojí čelem k laguně muzeum Museo Storico Navale (po-pá 8.45-13.30, so 8.45-13.00; 1,55 €). Muzeum je zaměřeno na modely benátského loďstva od gondol po Bucintoro a podává podrobný obrázek o pracovním životě v Arsenale a v malých loděnicích v Benátkách. Pokud se však chcete se­známit s historií města návštěvou pouze jednoho muzea, doporučujeme navštívit spíše muzeum Correr.

 

Ostrov San Pietro di Castello

 

V roce 1808 byla větší část kanálu spojujícího Bacino di San Marco se širokou zátokou kanálu Canale di San Pietro zasypána a vznikla tak ulice Via Garibaldi, nejširší ulice ve městě a nejrušnější komerční oblast ve východní čtvrti. Půjdete-li přímo za nosem podél pravého kraje této ulice, přejdete za chvíli most Ponte di Quintavalle vedoucí na ostrov San Piet­ro, který dříve býval duchovním centrem Benátek, dnes je však poněkud zchátralým místem, kde se lidé zabývají zejména opravami lodí.

 

Do roku 775 zdejší osídlení vzrostlo natolik, že ostrov získal povolení k založení biskupství pod správou aquilejského patriarchy z městečka Grado. Politická a ekonomická moc města se od začátku soustředila ve čtvrtích Rialto a San Marco a vztah mezi církví a geograficky vzdálený­mi vládci města nebyl nikdy příliš úzký. V roce 1451 byl ustaven první benátský patriarcha, který však nadále sídlil v Castellu až do roku 1807 (deset let po zániku republiky), kdy mu bylo konečně dovoleno přesídlit do čtvrti San Marco.

 

Podobně jako Arsenale má i ostrov San Pietro svou zajímavou utaje­nou historii, která není na první pohled zřejmá. Zdejší kostel, který byl pojmenován po původním hradu, je ohromná stavba postavená v palla-diovském stylu a není nijak zvlášť zajímavá. Nejpůsobivějším objektem uvnitř je tzv. Stolec sv. Petra (v jižní boční chrámové lodi), mramorový trůn z arabského náhrobního kamene s vyrytými texty z koránu. Naklo­něnou kampanilu, která bývala první kamennou věží v Benátkách, přesta­věl v 80. letech 15. století Codussi.

 

SanťElena

 

Ostrov SanťElena situovaný v nejvýchodnější části města za oblastí, kde stojí pavilony Biennale, byl za rakouské správy desetinásobně rozšířen, částečně proto, aby zde mohly cvičit rakouské jednotky. Většinu plochy ostrova dříve pokrývaly louky, které bývaly oblíbenou oblastí odpočinku v 19. století. Později však zmizely na úkor výstavby domů a zůstal z nich jen park táhnoucí se podél nábřeží. Přesto mají procházky v této části nejvíce venkovský charakter z celých Benátek a kostel SanťElena situo­vaný vedle městského fotbalového stadionu rozhodně stojí za prohlídku. Benátský fotbalový tým se nedávno probojoval do italské nejvyšší ligy, přestože na konci neúspěšné sezóny 2000 je čekal sestup.

 

Kostel zde byl poprvé postaven ve 13. století po získání těla sv. Heleny (Konstantinovy matky) a následně přestavěn v roce 1453. Strohý gotický interiér byl nedávno zrestaurován spolu s křížovou chodbou a kampa-nilou (která nyní vypadá trochu jako elektrárenský komín), všimněte si však zejména vstupních dveří, které byly ozdobeny v 70. letech 15. století Antoniem Rizzem. Sousoší v lunetě, památník velitele Vittore Cappella, který jej zobrazuje klečícího před svatou Helenou, je nejlepším umělec­kým dílem v celé této čtvrti.

 

Velký kanál

 

Velký kanál je hlavní dopravní tepnou Benátek. Je dlouhý asi čtyři kilometry a široký 30 až 70 metrů (na žádném místě však není hlubší než 5 metrů). Rozděluje město na dvě poloviny - tři sestieri na západě a tři na východě. Většina nejdůležitějších paláců v Benátkách stojí u Vel­kého kanálu a všechna jejich hlavní průčelí jsou obrácena čelem ke ka­nálu. Mnoho z nich je možné si dobře prohlédnout pouze z jeho hladiny. Následující část zahrnuje stručný přehled těchto paláců - hlavní kostely a další veřejné budovy jsou popsány u příslušných geografických částí.

 

Levý břeh

 

Prvním z hlavních paláců, které uvidíte, je Palazzo Labia (dokončený okolo roku 1750). Hlavní průčelí budovy se táhne podél kanálu Cannare-gio, ale z Velkého kanálu můžete vidět, jak její postranní křídla obklopují kampanilu sousedního kostela. Toto proplétání je v Benátkách obvyklé, neboť bylo třeba využít maximum dostupného místa.

 

Kousek za ním se tyčí palác Palazzo Vendramin-Calergi postavený Maurem Codussim na začátku 16. století. Jedná se o první budovu v Benátkách postavenou podle klasických pravidel renesančního archi­tektonického stylu formulovaných Albertini a často bývá uváděn jako nejkrásnější budova na březích Velkého kanálu. Okna ve tvaru kulatého oblouku obklopená dvěma podobnými oblouky jsou typickým prvkem Codussiho návrhů. V roce 1883 zde zemřel skladatel Richard Wagner leho patnáctipokojové pronajaté apartmá zaujímalo pouze jednu část mezipatra, z toho si můžete udělat představu o velikosti celého paláce.

 

Hned za kanálem Rio di San Felice se vynoří nejokázalejší palác na březích kanálu - Ca' ďOro. Součástí budovy jsou fragmenty paláce, který původně stával na tomto místě. Stavba Ca' ďOro byla zahájena ve dvacátých letech 15. století a získala přezdívku „Zlatý dům" podle pozlacení, které pokrývalo většinu plastik. Nyní je zde umístěna velká umělecká sbírka.

 

Blízko ústí kanálu Rio dei Santi Apostoli stojí palác Ca' da Mosto. Oblouky v prvním poschodí a ryté panely nad nimi jsou pozůstatky budo­vy ze 13. století v benátsko-byzantském stylu, jedné z nejstarších staveb na Velkém kanálu. Od 15. do 18. století zde sídlil jeden z nejslavnějších benátských hotelů, Albergo del Lion Bianco.

 

Za ohybem kanálu se vynoří Ponte di Rialto (most Rialto). Velká budova před ním s pěti oblouky u hladiny je Fondaco dei Tedeschi, bývalý sklad a ubytovna německých kupců. Po požáru v roce 1505 by a budova zrekonstruována a od té doby ještě několikrát (nejnověji proto, aby sem mohla být přestěhována hlavní pošta). Vnější zdi dříve zdobily Giorgionovy a Tizianovy fresky, jejichž pozůstatky se dnes nacházejí v Ca' ďOro. Most byl postaven v letech 1588-1591 a nahradil dřevěnou a často nespolehlivou stavbu. Až do roku 1854, kdy byl u Accademie postaven železný most, představoval most Rialto jediné místo, kde bylo možné dostat se na druhou stranu Velkého kanálu pěšky.

 

Těsně před ústím dalšího kanálu se nachází Sansovinův první palác v Benátkách, Palazzo Dolfin-Manin. Byl dostavěn koncem třicátých let 16. století, což bylo období, kdy centrum města začaly měnit i další pro­jekty tohoto architekta - knihovna, mincovna a Lodžeta. Palazzo Loredan a Palazzo Farsetti stojící vedle sebe na konci nábřeží Fondamenta del Carbon jsou nákladně zrekonstruované paláce ze 13. století. První z nich byl sídlem Eleny Cornerové-Piscopiové, která v roce 1678 promovala na padovské univerzitě a stala se tak první ženou, jež získala univerzitní titul.

 

Práce na paláci Palazzo Grimani (hned vedle ústí kanálu Rio di San Luca) byly zahájeny v roce 1556 podle návrhů Michela Sanmicheliho, stavba však byla dokončena až v roce 1575, šestnáct let po jeho smrti. Ruskin (1819-1900), který obvykle nebyl velkým příznivcem renesanční architektury, učinil v případě tohoto paláce výjimku a nazval jej „jedno­duchým, elegantním a vznešeným".

 

V blízkosti ostrého ohybu kanálu stojí řada pěti budov, z nichž první čtyři patřily rodině Mocenigových. Tuto skupinu tvoří následující stavby: palác Palazzo Mocenigo-Nero z konce 16. století, dvojitý palác Palazzo Mocenigo postavený v 18. století jako přístavba k paláci Nero, kde několik let žil Lord Byron, a palác Palazzo Mocenigo Vecchio, což je gotický palác přestavěný  v 17. století, v němž údajně straší duch filozofa a alchymisty Giordana  Bruna, kterého zrada Giovanniho Moceniga v roce 1592 vydala na mu-čidla a katovi. Pátým palácem je Palazzo Contarini delle Figure nazvaný podle téměř neviditelných soch u vchodu ze strany kanálu.

 

Velká stará budova za zatáčkou je Palazzo Grassi postavený v letech 1748- 1772. Nyní jej vlastní společnost Fiat, která provedla nákladnou  renovaci a upravila interiér na konferenční centrum a výstavní prostor.

 

Přístavní můstek Santa Maria del Giglio se nachází ve stínu jedné  z nejimpozantnějších budov u Velkého kanálu, Sansovinova paláce Pa­lazzo Corner della Ca' Grande. Dům, který zde stával, byl zničen, když se oheň založený v jedné z místností na vysušení zásob cukru vymkl kon­trole. Sansovino začal stavět tento palác v roce 1545.

 

Naproti kostelu Salute stojí v řadě budov z 15. a 17. století úzký gotický palác Palazzo Contarini-Fasan s unikátní kruhovou kružbou na balkonech. Obecně je známý jako Desdemonin dům, tento název však nemá žádný reálný podklad.

 

Pravý břeh

 

První pamětihodností na pravém břehu je Fondaco dei Turchi. Původně to býval soukromý dům, od 20. let 17. století až do roku 1838 základna tureckých kupců ve městě. V minulém století prošel Fondaco značně neodbornou rekonstrukcí. Přesto si z jeho věží a oblouků při hladině mů­žeme udělat poměrně přesný obraz o typickém benátsko-byzantském pa­láci. Dnes tu sídlí Museo di Storia Naturale (Muzeum historie přírody).

 

Kousek za ním se nachází Longhenův palác Ca' Pésaro bohatě zdobe­ný ornamenty, který byl dokončen v roce 1703, dlouho po architektově smrti. Tento palác má neobvyklé kamenem obložené postranní průčelí: většina budov v Benátkách má postranní zdi z obyčejných cihel, jednak kvůli vysoké ceně kamene a také proto, aby k nim mohly být přistavěny další budovy. V paláci Ca' Pesaro dnes sídlí galerie Galleria ďArte M derna a Museo Orientale.

 

Dále neuvidíte nic výjimečného, dokud nedoplujete k trhům ve čtvrť Rialto, které začínají novogotickou budovou Pescheria (rybího trhu) postavenou v roce 1907. Starší budovy za ní, Fabbriche Nuove di Rialto a Fabbriche Vecchie di Rialto stojící kousek dále od vody, byly navrženy Sansovinem a Searpagninem a nahradily stavby zničené požárem v roce 1514. Velká budova hned u mostu Rialto je Palazzo dei Camerlenghi (1525). bývalé sídlo benátské státní pokladny.

 

Skupina gotických paláců v zátoce La Volta obsahuje jeden z archi­tektonických skvostů města. Palác Ca' Foscari byl postaven v roce 1435. Ruskin jej považoval za „nejvznešenější příklad pozdní gotiky v Benát­kách". Palác býval sídlem dóžete Francesca Foscariho, jehož neobvykle dlouhé funkční období bylo ukončeno nucenou rezignací, která byla částečně zapříčiněna ostrým sporem s rodinou Loredanových a jejich spojenci. Zemřel v roce 1457, za několik týdnu po odchodu z Dóžecího paláce. Vedle paláce Ca' Foscari stojí dvě spojené budovy ze stejného období - Palazzi Giustinian. Pobýval zde Richard Wagner, který v tomto paláci složil druhé dějství Tristana a Isoldy.

 

O kousek dál budete projíždět kolem paláců, které vytvořil Longhen: Ca' Rezzonico, stejně velkolepého jako Ca' Pesaro, ale na pohled méně výrazného. Stavba byla zahájena v roce 1667 na zakázku rodiny Bono­vých, ale jejich ambice přesáhly jejich finanční možnosti a v roce 1750 musela rodina palác prodat Rezzonicovi, který jej dokončil a nechal dokonce přistavět plesový sál a schodiště k zadní části. Převážná část interiéru paláce Ca' Rezzonico je otevřená pro veřejnost, neboť zde sídlí muzeum Museo del Settecento Vencziano. Kousek za náměstím Cam­po San Vio se nachází nedokončený Palazzo dei Leoni, který měl být největším palácem u kanálu, ale jeho stavba zahájená v roce 1759 nikdy nepokročila dále než k prvnímu poschodí, pravděpodobně kvůli vysokým nákladům. V nedokončené stavbě sídlí sbírka moderního umění Peggy Guggenheimové.

 

Jedinou rodinnou budovou mezi tímto palácem a Dogana di Mare (celnicí) na konci kanálu, která stojí za zmínku, je maličký palác Palazzo Dario, o dvě budovy dále od Palazzo dei Leoni. Henry James se o něm vyjádřil jako o „domečku z karet, který drží pohromadě jen silou vůle, takže by bylo katastrofou se ho dotknout". Palác byl postaven na konci 80. let 15. století pro státního úředníka Giovanniho Daria, nikoli pro šlechtickou rodinu. Mnohobarevný mramor na průčelí je charakteristic­kým znakem členů rodiny Lombardových a autorem návrhů je pravděpo­dobně zakladatel dynastie, Pietra Lombardo.

 

Severní ostrovy

 

Ostrovy ležící na sever od Benátek — San Michele, Murano, Burano a Torcello — jsou místa, která je vhodné navštívit, když se vám nával turis­tů v hlavních částech města začíná jevit nesnesitelným. Z těchto ostrovů pochází také většina skleněných předmětů a krajek, které můžete vidět v mnoha benátských obchodech.

 

Hlavní zastávkou vaporetta pro cestu na tyto ostrovy je nábřeží Fondamente Nuove, ačkoli se tam dostanete také linkou č. 70 (jezdící každých 20 minut) přímo od vlakového nádraží. Z Fondamente Nove dojedete linkou č. 41 (každých 20 minut) na ostrovy San Michele a Mu­rano. Linka č. 12 (každých 30 minut) jezdí přímo od Fondamente Nove k zastávce Faro na ostrově Murano a dále na ostrovy Burano a Torcello. Cesta na ostrov Burano trvá 45 minut, odkud je to jen chvilička na os­trov Torcello.

 

San Michele

 

Hřbitovní ostrov San Michele je obklopený vysokou cihlovou zdí. Hned u přístavního mola stojí elegantní bílé průčelí kostela San Michele in Isola, který navrhl v roce 1469 architekt Mauro Codussi. Stavba této bu­dovy pomohla Codussimu prosadit v Benátkách renesanční architekturu a umožnila mu poprvé použít bílý istrijský kámen - vápenec. Tento ká­men, do kterého bylo snadné rýt ornamenty a který byl současně odolný proti působení vody, byl dříve používán jako izolace v přízemí, ale nikdy ještě nebyl použit na celé průčelí. Od dob renesance byl poté použit na průčelí většiny hlavních památek v Benátkách.

 

V hlavní části ostrova, kam se dostanete křížovými chodbami, se nachází městský hřbitov (v létě: 7.30-18.00; v zimě: 7.30-16.00). který byl založen Napoleonovým dekretem a nyní jej stejně jako kostel spravují františkáni. Většina Benátčanů zde odpočívá jen asi deset let, poté jsou je­jich ostatky vyjmuty a převezeny do kostnice a půda se znovu připraví na pohřbení dalšího člověka. Déle zde zůstávají jenom ti, kteří si to mohou dovolit. Hřbitov je rozdělen na několik částí - požádejte u vchodu o ma­lou reklamní mapku. Nejzanedbanější je část protestantská (č. XV), kde si můžete prohlédnout hrob Ezry Pounda. V sektoru XIV jsou uloženy řecké a ruské pravoslavné hroby, včetně strohých náhrobků Igora a Very Stravinských a zdobnější hrobky Sergeje Dagileva, které jsou neustále pokryty květinami.

 

I přes systém obměňování hrobů byla kapacita tohoto ostrova napl­něna, proto se v roce 1998 konala soutěž o návrh přestavby ostrova San Michele. Ve vítězném návrhu anglického architekta Davida Chipperfielda je kolem nové pohřební kaple a krematoria (v poslední době dává církev přednost pohřbívání žehem, které šetří místo) umístěno několik pravi­delných nádvoří. Na východním konci ostrova San Michele budou dvě iávky spojovat obdélníkový prostor vysušené půdy, kde budou situovány tři budovy s pamětními deskami čelem k dvouúrovňovým zahradám na nábřeží, které budou obráceny směrem k centru Benátek. Chipperfieldův návrh počítá s využitím istrijského kamene a kameninových plastik a je příslibem nádherného přírůstku k současnému půdorysu města. První velký architektonický projekt Benátek ve 21. století tak bude něco mezi pohřebištěm a klidným místem na procházky a přemítání.

 

Murano

 

Ostrov Murano je proslavený zejména jako středisko benátského sklářství — foukané sklo; jeho hlavni fondamente jsou přeplněna obchody prodá­vajícími většinou nevkusné produkty ze sklářských pecí. Nenechte se tím však odradit; Murano vám může nabídnout i mnoho jiných zajímavostí.

 

Sklářské pece byly na ostrov Murano převezeny z Benátek v roce 1291 z bezpečnostních důvodů a zdejší obyvatelé tak pečlivě strážili svá výrobní tajemství, že byli po dlouhou dobu monopolními výrobci skle­něných zrcadel v Evropě. Muranští foukači skla měli mnohá privilegia ostatním umělcům zapovězená, například právo nosit meč. Od roku 1376 mohli být potomci zrození z manželství mezi benátskými šlechtici a dcerami sklářů zaznamenáváni do Zlaté knihy (Libro ďOro) na rozdíl od dětí z ostatních smíšených manželství mezi jednotlivými vrstvami společnosti.

 

Mnohem zajímavější než většina hotových výrobků je proces jejich výroby. Můžete zde navštívit mnoho sklářských dílen. V žádné se neplatí vstupné, ale předpokládá se, že si pak budete chtít něco koupit, ačkoli vás k tomu nebude nikdo nijak zvlášť nutit. Většinu dílen najdete podél nábřeží Fondamenta dei Vertrai, které, jak již název naznačuje, je tradič­ním centrem výroby skla.

 

V roce 1797, kdy Benátská republika padla do rukou Napoleona, bylo na ostrově Murano sedmnáct kostelů. Dnes jsou otevřeny pouze dva. Prvním z nich je San Pietro Martire (denně 8.00-12.30 a 13.30-18.30; vstup volný), dominikánský kostel, jehož stavba byla zahájena v roce 1363 a který byl po požáru v roce 1474 z větší části vystavěn znovu. Hlav­ním důvodem k návštěvě je velký a půvabný obraz Giovanni Belliniho: Madona s dítětem, světci a dóžetem Baribagem (1488). Druhé jeho dílo, Nanebevzetí, prochází v současnosti restaurací.

 

Muzeum skla

 

Blízko odtud, na nábřeží Fondamenta Cavour, najdete muzeum Museo Vetrario sídlící v paláci Palazzo Giustinian (v létě: denně kromě středy 10.00-17.00; v zimě: denně kromě středy 10.00-16.00; 4,13 €). Nej­větším skvostem je tmavomodrá Barovierova svatební číše vytvořená okolo roku 1470. Je vystavena v místnosti č. 1 v prvním poschodí spolu s několika fantastickými renesančními skleněnými předměty zdobenými smaltem a malbou. Každá místnost však obsahuje úžasné výtvory: skle­něné nádobky, které vypadají, jako kdyby byly vyrobeny ze žilkovaného kamene, tácy ze 16. století připomínající kusy popraskaného ledu, ošklivé dekorativní předměty z 19. století s tlustými ptáčky zapletenými do skle­něného mřížoví. Samostatná místnost obsahuje velice zajímavou výstavu mapující historii sklářských výrobních postupů používaných na ostrově Murano.

 

V  současné době je celá výstava popsána i v angličtině. Prohlédněte si zvláštní techniku murine in canna, která spočívá v kombinaci různo­barevných pásů skla tak, aby v průřezu vytvořily nějaký obrazec. Sbírka moderního a současného sklářského umění zde zatím není vystavena celá, neboť některé její exponáty dosud nebyly do této budovy převezeny. Najdete zde však několik kusů funkčního skleněného nádobí, které mají vypadat jako modernistické sochy, a jednu nebo dvě modernistické so­chy, které vypadají jako obrovské skleněné nádobí. Je zde však vystaveno několik zajímavých prací - například socha dítěte od Alfreda Borbiniho, která vypadá, jako kdyby byla vytvořena z lávy, a zrcadlo se zlatým listem od Piera Fornasettiho.

 

Santi Maria e Donato

 

Hlavní pamětihodností ostrova Murano je benátsko-byzantská bazilika Santi Maria e Donato, která byla založena v sedmém století a přestavě­ní, ve 12   století (denně 8.00-12.00 a 16.00-19.00; vstup volný). V její nádherné mozaikové podlaze z roku 1141 v hlavní chrámové lodi se prolínají abstraktní vzory s obrazy zvířat a ptáků - je zde například znázorněn orel unášející jelena nebo dva kohouti odnášející lišku zavě­šenou na tyči. Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii, ale v roce 1125 byl po přivezení ostatků svatého Donata z Keffalone zasvěcen tomuto světci. Za oltářem jsou zavěšeny čtyři ohromné kosti draka, který byl zabit posvěceným roštem svatého Donata. Apsidu zdobí mozaika Ma­dony z 12. století a fresky zpodobňují evangelisty z 15. století. Můžete si koupit informačního průvodce o kostelu. Výtěžek z jeho prodeje bude použit na renovační práce. 

                                                                 

Burano

 

Hlavní třída do vesnice Burano je úzká ulice plná obchodů s krajkami, která se brzy rozšiřuje a odkrývá domky v samotné vesničce natřené pestrými barvami. Použité barvy mívaly svou symboliku, její význam však byl v průběhu času pozapomenut a lidé nyní natírají své domy barvami podle své fantazie.

 

Dosud se jedná o převážně rybářskou komunitu. Největší zisk laguně přinášejí různí korýši, například vognole (malí mlži) a malí krabi. (Úlovek si můžete koupit zde, na nábřeží Fondamenta Pescheria, nebo v Benát­kách na trhu Rialto.) Rybářství je osamělé řemeslo. Jeden nebo dva lidé si dokonce postavili chatrně vypadající domy na o něco vyvýšeném bahni­tém břehu převážně z materiálu nasbíraného v naplaveninách.

 

Podobně jako muži na ostrově získávají obživu především z moře, ženy jsou do značné míry závislé na výrobě krajek. Výroba buranských a benátských krajek je velice náročná práce. Je k ní nutná velká manuální zručnost, je monotónní a enormně zatěžuje zrak. Každá žena se speci­alizuje na určitý steh, proto každý výrobek během svého vzniku koluje po jakési „výrobní lince". Tato dovednost se vyučuje ve škole Scuola dei Merletti (duben-říjen: denně kromě úterý 10.00-17.00; listopad-březen: denně kromě úterý 10.00-16.00; 4,13 €). Nachází se na prostorném ná­městí Piazza Baldessare Galuppi, je kombinací krajkářské školy a muzea a doporučujeme ji navštívit dříve, než si něco koupíte. (Většina výrobku v obchodech je vyrobena strojově a dovezena.) Škola byla otevřena v roce 1872 - poté, co toto původní řemeslo téměř zaniklo. Muzeum vystavuje i práce datující se do 16. století, většina exponátů však byla vyrobena v minulých sto letech.

 

Torcello

 

Ostrov Torcello prošel celým vývojovým cyklem: byl osídlen již v 5. stole­tí, v roce 638 se stal sídlem biskupa z Altina a ve 14. století zde žilo téměr 20 000 obyvatel. Z rozmachem Benátek však začal upadat a začátkem 17. století byl téměř opuštěn. Dnes žije na Torcellu pouhých sto obyvatel a zůstalo zde jen málo důkazů dřívější slávy ostrova: dva kostely a několik budov kolem prašného náměstí spolu s keramickými střepy roztroušený­mi po polích.

 

Hlavním důvodem návštěvy většiny turistů je první katedrála v Be­nátkách, Santa Maria dell'Assunta (denně 10.30-17.30; v zimě zavírá v 17.00; 2,58 € včetně zvukového průvodce. Původní kostel na tomto místě byl přeměněn na katedrálu po příjezdu biskupa z Altina spolu s dalšími přistěhovalci s pevniny. Současná benátsko-byzantská budova má přibližně stejný půdorys jako stavba ze 7. století, v 60. letech 9. sto­letí však byla rozsáhle přestavěna a znovu upravena v roce 1008. Vlhká krypta uvnitř je jediným pozůstatkem z původního kostela. Baptisterium se také datuje do 7. století, zůstaly však z něj pouze kruhové základy před hlavním vchodem.

 

Interiéru dominují světlé, šedozelené mramorové sloupy a panelové obložení. Mozaiková podlaha pochází z 11. století, ale dva dřevěné pa­nely odhalují původní podlahu vespod. Poloviční kopuli apsidy pokrývá nádherná mozaika Madony s dítětem z 12. století na pozadí z čistého zlata vedle mozaikového vlysu z 11. století znázorňujícího apoštoly. Ve střední části vlysu pod oknem se nachází obraz sv. Heliodora, prvního biskupa z Altina, jehož pozůstatky sem přivezli první osadníci. Je zajíma­vé porovnat tento obraz se zlatou obličejovou maskou, která byla uložena s jeho pozůstatky v římském sarkofágu před původním oltářem ze 7. sto­letí. Ruskin popsal výhled z kampanily (duben-říjen: denně 11.00-17.00; 1,55 €) dokončené ve 12. století jako „jednu z nejkrásnějších scenérií v tomto širém světě". Po třiceti letech, kdy nebylo bezpečné ji navštívit, byli holubi vystěhováni a zvonice byla zrekonstruována a vyčištěna, takže nyní se můžete výhledem pokochat na vlastní oči. Na vrchol vede 50me-trový jednoduchý výstup. Skupiny vycházejí každou půlhodinu a lístky si můžete koupit ve stánku s pohlednicemi u kostela Santa Maria dell'Assunta.

 

Kostel Santa Fosca (stejná otevírací doba a vstupenky jako u kostela Santa Maria) byl postaven v 11. a 12. století jako svatostánek pro tělo stejnojmenného světce, které bylo na ostrov Torcello přivezeno z Libye okolo roku 1011 a nyní odpočívá pod oltářem. I po rozsáhlé rekonstruk­ci si kostel zachoval půdorys řeckého kříže a pěknou venkovní apsidu a uvnitř elegantní cihlové oblouky směřující k dřevěné kopuli. Navzdory návštěvám turistů si oba dva kostely zachovaly vznešený klid.

 

Na venkovním nádvoří se nachází zvláštní Altilův trůn. Místní pověst říká, že pokud se na něj posadíte, do roka se vdáte, nebo oženíte. Za ním stojí muzeum Museo dell´Estuario (duben-září: út-ne 10.00-12.30 a 14.00- 17.50; říjen březen: út-ne 10.00-12.50 a 14.00 16.00; 1,55€), které obsahuje zlaté figurky, části mozaik a šperky. Exponáty jsou pěkně uspořádány a muzeum stoji za návštěvu.

 

Jižní ostrovy  

 

Část laguny jižně od Benátek, obklopená dlouhými ostrovy Lido a Pellestrina, obsahuje mnohem méně ostrůvků pevné půdy než jeji severní po­lovina, jakmile minete ostrovy Giudceea a San Giorgio Maggiore - které jsou ve skutečnosti samostatně stojící části centrálních Benátek — podívá­te se směrem k pevnině a odmyslíte si malé ostrůvky poblíž střední části ostrova Lido. můžete mít za určitého počasí pocit, jako kdybyste byli na otevřeném moři. Bližší ostrovy jsou zajímavější: vzdálenější osídlení v jižní části laguny hrála důležitou roli v historii Benátek, podobné jako známější severní ostrovy, dnes však představují pouze místa, kam si můžete udělat příjemný výlet.

                                                              

San Giorgio Maggiore  

                                             

Význačnost Palladiová kostela San Giorgio Maggiore (denně 9.30- 12.00 a 14.30- 17.00, vstup volný) vás téměř nutí k tomu, abyste si udělali názor na jeho architekturu. Ruskinovi se kostel příliš nelíbil: ,.|e téměř nemož­né si představit návrh více primitivní, barbarštější, hloupější ve své kon­cepci, servilnější ve svém plagiátorství, s bezvýraznějším výsledkem a více zavrženíhodný ve všech směrech racionálního uvažování." Na Palladiový následovníky však zapůsobil lépe a stal se jedním z návrhů, které nejvíce ovlivnily stavby renesančních kostelů.

 

Dokonale propočtené rozměry a protireformační jednoduchost interiéru Ruskinovi připomínaly shromažďovací místnost. Podle jeho názoru byly jediným důvodem, proč sem vůbec vstoupit, zde zavěšené obrazy. V kněžišti visí dva Tintorettovy obrazy. Sbírání many a Poslední večeře Páně, jeho pravděpodobné nejslavnější obraz. Namaloval je jako pár v letech 1592-1594, těsně před svou smrtí. Další Tintorettův obraz ze stejného období - Kladeni do hrobu - visí v kapli Cappella dei Morti, kam se dostanete dveřmi vpravo od chóru.

 

Chodba vlevo od chóru vede ke kampanile (1,55€) znovu postavené v roce 1791 po zřícení původní stavby, ledna se o jedno ze dvou míst ve městě s nejlepší vyhlídkou, tím druhým je zvonice na náměstí sv. Marka.

 

Bývalý benediktinský klášter vedle kostela, dnešní sídlo uměleckého institutu, řemeslné školy a námořnické koleje známý jako Fondazione Giorgio Cini je jedním z architektonických skvostů Benátek a místem pravidelných výstav (které jsou jediným obdobím, kdy je Fondazione otevřený pro veřejnost, podrobnosti se dozvíte na tel.: 041/5289900). Zahrnuje 128 metrů dlouhý dormitář navržený Giovannim Buorou oko­lo roku 1494, dvojité schodiště a knihovnu, jejímž autorem je Longhe-na. Dále velkolepý Palladiův refektář a připojené křížové chodby. Jednu naplánoval Giovanni Buora a postavil jeho syn, druhou navrhl Andrea Palladio.

 

Ostrov Giudecca

 

V nejstarších záznamech o Benátkách se ostrov Giudecca nazývá Spina Longa (Dlouhý hřbet), což je název zjevně odvozený od jeho tvaru. Jeho moderní název pravděpodobně odkazuje na Židy (Giudei), kteří tu žili od konce 13. století, nebo na kritizující šlechtické rodiny, které byly od 9. století odsouvány na tento pás ostrovů, aby byly umlčeny (gíudicati znamená „odsouzení"). Předtím, než se prestižní lokalitou pro letní sídla staly břehy řeky Brenta, byl ostrov Giudecca místem, kde si své vily stavěli nejbohatší šlechtici raně renesančních Benátek a na některých místech můžete dosud vidět zbytky jejich zahrad. Současné předměstí je zvláštní směsicí zchátralosti a vitality. Na jižní straně se střídají doky a rybářské hráze s poloopuštěnými továrnami a hangáry bez střech a dokonce i stra­na otočená směrem k městu se vyznačuje pozoruhodným ekonomickým kontrastem: na západním okraji stojí opuštěný novogotický opevněný Mulino Stucky, mlýn na obilí postavený v roce 1895, a na druhé straně je situován hotel Cipriani, nejdražší hotel v Benátkách.

 

Hlavním architektonickým památníkem na tomto ostrově je františ­kánský kostel Redentore (po-so 10.00-17.00, ne 15.00-17.00; 1,55 €) navržený Palladiem v roce 1577. V letech 1575-1576 v Benátkách vypukl dýmějový mor, který vyhladil téměř 50 000 lidí - tedy asi jednu třetinu obyvatel města. Kostel Rendetore byl vybudován jako poděkování za osvobození Benátek od moru a každoročně až do pádu republiky dóže a jeho senátoři navštěvovali mši slouženou na svátek vykupitele (Festa del Rendetore), aby vyjádřili svou vděčnost za zachování města. Procesí přicházelo od kostela Zattere po pontonovém mostě a obyvatelé Benátek tento obřad dodnes slaví třetí neděli v červenci.

 

Při dlouhotrvající restauraci interiéru byl odstraněn nepořádek a od­halena geniální původní mistrova koncepce. Například jasná, světlá omít­ka je důkazem mistrovského použití různé intenzity světla v různých čás-tcih kostela tak, aby přitáhly pohled návštěvníka k jednotlivým prvkům. Sám architekt k tomu napsal: „Ze všech barev není žádná vhodnější pro použití v chrámech než bílá, protože čistota této barvy je přijatelnější pro Boha." Nejlepší malby v kostele, včetně Madony s dítětem a anděly Alvise Vivariniho, najdete v sakristii, kde vás překvapí také galerie voskových hlav nejvýznamnějších františkánů vystavených ve skleněných skříňkách okolo místnosti.

 

San Lazzaro degli Armeni

 

Žádná jiná cizí komunita v Benátkách nemá tak dlouhou historii jako Arméni: usídlili se zde koncem 13. století a téměř pět set let měli kostel několik metrů od náměstí sv. Marka (v Calle degli Arméni). Dnes je je­jich komunita mnohem méně početná a nejzřetelnějším znakem jejich přítomnosti je arménský ostrov blízko Lida, San Lazzaro degli Armeni (denně 15.00-17.00, vstupné 5,16€, jeďte vaporettem odjíždějícím těsně před 15 hodinou). Ostrov rozeznáte podle cibulovitého vrcholku zdejší zvonice. Římskokatolický arménský klášter založil v roce 1717 Manug di Pietra (známý jako Mechitar — „Utěšitel"), který odvodil jeho název z dří­vější funkce ostrova jako útulku pro nemocné leprou — neboť Lazarus je jejich svatý patron.

 

Arménští mniši byli vždy známí jako učitelé a lingvisti a klášterní sbírka rukopisů (některé pocházejí už z 5. století) a knih je velice vzácná. Dalšími zajímavostmi jsou Tiepolova nástropní malba a pokoj, ve kterém bydlel Byron, když pomáhal s přípravou arménsko-anglického slovníku.

 

Ostrov Lido a jižní laguna

 

Po osm století se na ostrov Lido soustředila pozornost při každoročních oslavách „Sňatku Benátek s mořem", kdy dóže přijel k přístavišti Porto di Lido, aby hodil do vody zlatý prsten, a poté přistál u kostela San Nicolo al Lido, aby se zúčastnil mše. Tehdy to býval neposkvrněný pás země, kte­rým zůstal až do 19. století. Během třiceti let se z ostrova stalo elegantní přímořské letovisko v Itálii. Dnes není tak vznešené jako v době, kdy sem Thomas Mann zasadil děj svého románu Smrt v Benátkách, přesto jsou jeho pláže více přelidněné než kdykoli předtím. Pokud se však neuby­tujete v některém z okázalých hotelů lemujících nábřeží nebo nebudete ochotni zaplatit absurdní denní poplatek za pronájem jednoho z jejich plážových přístřešků, nebudete mít příležitost vyzkoušet nejznámější pláže Lida na vlastní kůži. Neupravované veřejné pláže se nacházejí na severním a jižním konci ostrova, ačkoli je záhadou, proč lidé vůbec risku­ji své zdraví koupáním ve zdejší špinavé vodě.

 

Koncem srpna a začátkem září se v paláci Palazzo del Cinema na Lidu koná filmový festival, jinak však tento ostrov nemá mnoho co nabídnout, ačkoli notoričtí hráči vlastnící formální oblečení mohou vyzkoušet zdejší letní kasino.

 

Z Lida do Chioggie

 

Výlet přes lagunu do Chioggie je delší než jízda autobusem z Piazzale Aroma, můžete si však odpočinout na čerstvém slaném vzduchu a získáte také další poznatky o laguně. Z ulice Gran Viale Santa Maria Elisabetta - hlavní ulice vedoucí od přístavního mola Lida směrem k nábřeží - jezdí v zhruba hodinových intervalech autobus č. 11 dolů do Alberoni, kde se nalodí na trajekt a absolvuje kratičkou, pětiminutovou cestu na ostrov Pellestrina. Desetikilometrový úsek na jižní výběžek ostrova Pellestrina je veden po silnici a pak přestoupíte z autobusu na parník, který vás za 25 minut převeze do Chioggie. Celá cesta trvá asi 80 minut a stojí 4,13 € včetně krátké přeplavby ze San Zaccaria na Lido. Pečlivě si zkontro­lujte jízdní řád na zastávce Gran Viale Santa Maria Elisabetta, protože ne všechny linky č. 11 jedou až do Chioggie. Nejrychlejší cesta zpět do Benátek je autobusem od dómu nebo Sottomariny na Piazzale Roma. Je to však únavná jízda, pouze asi o osm minut kratší než cesta přes ostrovy a pouze o tisíc lir levnější (navíc tu neplatí jízdenky ACTV, protože se jedná o mimoměstskou autobusovou linku). Celkem vzato je nejlepší koupit si jízdenku ACTV a absolvovat celý výlet do Chioggia cestou po ostrovech.

 

Rybářská vesnička Malamocco stojí na místě starodávného sídliště, které bylo v 8. století hlavním městem konfederace ostrovů v laguně. V roce 810 bylo město obsazeno Pipinem, synem Karla Velikého, a poté následovala jedna z nejkrvavějších bitev v historii Benátek, kdy byla Pipi-nova flotila, která se snažila dosáhnout ostrovů, na nichž později vznikly Benátky, uvězněna u bahnitých břehů a zmasakrována. Po bitvě bylo hlavní město rychle přemístěno na bezpečnější ostrovy Rivoalto. V roce 1107 bylo staré město Malamocca smeteno přílivovou vlnou. Během pře­jezdu z Pellestrina Cimitero do Chioggie se vám naskytne nejlepší pohled na poslední velký pomník republiky - Murazzi. Tato kolosální hradba z istrijských balvanů, 4 km dlouhá a u základů 14 metrů široká, byla po­stavena podél Porto di Chioggia na ochranu Benátek před napadením z moře a tomuto účelu bezchybně sloužila od svého dokončení (v roce 1782) až do záplav v listopadu 1966.

 

Chioggia

 

V  roce 1379 byla Chioggia dějištěm nejvážnějšího ohrožení Benátek od Pipinova vpádu, kdy město ovládli Janované za cenu krvavých ztrát na obou stranách. Dlouhé obléhání vedlo k téměř úplnému zničení středověké Chioggie. Nepřítel se vzdal až v červnu roku 1380. Od té doby až do příjezdu Napoleonových lodí se nikdo jiný do Benátské laguny nedostal.

 

Moderní Chioggia je druhým největším osídlením v laguně po Benát­kách a jedním z nejrušnějších italských rybářských přístavů. Není nijak výjimečná a vše, co tu stojí za vidění, můžete absolvovat v rámci hodinové procházky po ulici Corso del Popolo, hlavní ulici na půdorysu Chioggie připomínajícím mřížku. Hlavními lákadly jsou rybí trh (út-ne ráno) a dóm, který byl Longhenovou první velkou zakázkou a obsahuje několik dobrých obrazů z 18. století.

 

Od dómu jezdí autobusy do Sottomariny, méně okázalého letoviska podobného benátskému Lidu. Na plážích Sottomariny budete o něco blíže přírodě než na Lidu a středisko má ještě jednu velkou výhodu — až se vykoupáte, můžete se vrátit zpět na Corso a dát si jídlo připravené z čerstvých mořských plodů, které je zde levnější a lepší než v kterékoli benátské restauraci.

(text byl převzatý z průvodce ROUGH GUIDE Benátky & Benátsko, 2004)

 

VENEZIA! BELLA!

 

(z knihy Jana Wericha Italské prázdniny)

 

            A TEĎ JEŠTĚ JEDNOU jako ve filmu: zatem­nili jsme a prolnuli jsme se z času minulého do času bližšího dnešku. Jsme uvnitř automobi­lu, jedoucího směrem na Benátky. Opět jsme jej přeplavili na Lido. Protože jsme tentokrát ne­byli hosty žádného festivalu, zastavili jsme před malým „pensione", můžeme mu říkat tře­ba „Adriatico".

            Vykukoval na nás ze zahrádky, vylepšené vše­lijakými rostlinami v kořenáčích, aby se zná­sobila bujnost přírody. Kořenáče byly pomalo­vány vlajkami různých států na důkaz mezinárodnosti podniku. Ruka, která vlajky malova­la, patřila asi majiteli a majitel vyloženě pře­hlížel nebo neuznával pravidla a rozměry vla­jek, ba dokonce mu ve světovém dění leccos ušlo, protože jeden kořenáč byl pomalován vlajkou Rakousko-Uherska. Rostla v něm ob­rovská aspidistra, známější pod jménem domá­cí štěstí.

            Ještě jsme ani vrátka za sebou nedovřeli. a už se řítil. Byl to veliký, malounko otylý muž, kdysi plavovlasý, soudě podle zbytku césarského věnce kolem pleše; hlučný řečí, kterou proplétal nepřetržitým smíchem, trvale mírně zpocený takže cvikr, model Woodrow Wilson mohl považovat jeho dlouhý nos za kluzký lyžařský můstek a chystal se neustále ke skoku. Tomu on zabraňoval častým posunováním cvikru na původní místo a přispíval tím k větší barvitosti italských gest.

            Byl jsem fascinován. Kulový blesk nabitý optimismem mě donutil zacouvat do zahrádky, nevím, jak se zmocnil našich kufrů, a také si nevzpomínám, jak mě donutil, abych za bílé­ho dne rozsvěcel, zhasínal a rozsvěcel žárovky, kterými bylo propleteno vše, co mělo větve.

            Představil nám kuchařku, to byla jeho ses­tra.

            Představil nám pokojskou, to byla jeho neteř.

            Představil nám číšnici, to byla jeho dcera.

            Pak nám představil smutného chlapce, který měl zlomenou nohu a čekal trpělivě v křesle až se mu zahojí. Něco o něm dlouho říkal, ale nerozuměl jsem.

            Sotva jsme se udomácnili a sešli na zahrád­ku už se zase řítil. Tentokrát na nás mluvil jazykem, který mu činil zvukové potíže. Můj sluch mi někdy provádí taškářství a slyší lec­cos, co druzí neřekli. Ale tohle přece, hrome, to znělo jako „ř"!

            A „ř" je jen v jediném jazyku, pokud vím. Moje dcera povídá tiše: „On chvilkami mluví česky!"

            Česky to tedy nebylo, spíš to byla slovanšti­na se základy chorvatštiny, trochu rusínsky po užhorodsku, sem tam idiom pražského nářečí a zarámováno to bylo do smíchu a výkřiků Óóóó! nebo Áááá!, kdykoliv mluvčí myslil rych­leji, než mohl slovně vyjádřit.

            On si prý teprve teď všiml, že náš vůz má československou značku! Jeden pohled na pís­mena CS, a rázem se mu vybavilo mládí, kdy byl v Československu a prodával tehdejšímu železničnímu eráru látky na uniformy železni­čářů. Spatně při tom nepochodil, jinak by jeho vzpomínky nebyly tak vřelé.

            Odběhl a za chvíli tu byl uřícený. V každé ruce držel obrovskou kameninovou vázu, karpatoukrajinský folklór.

            „Podívajeti sja! Lepo? Lepo? Da? Nie je nět? I da! Užgorod, cha! Chacha! Óóóó!"

            Toho, že obě ruce byly zaměstnány vázaný využil cvikr, rozjel se po nose a podnikl obrov­ský skok. Dopadl a bylo po cvikru.

Postavil vázy, sáhl do kapsy, vyňal pouzdro, otevřel a nasadil na nos dalšího wilsona.

            „Nevadilo! Sehr billig, počkjiťa... kako česky... lácinó... lacííno?... Kako v Praze... počekali, počekali... ja, weiss schon... za babka, za bab­ka... chachachachááá! Nezabudil! Nur eine Di­optrie, sehr billig!"

            Během dalších dnů jsme se naučili jeho pri­vátní řeči. Oblíbil si nás a stával u našeho sto­lu, když jsme jedli. Nebylo jiného východiska než si zvyknout. Mluvil o všem možném. Tr­pěli jsme to, jako lidé u nás v restauraci trpí žvatlání rozhlasu, a nemajíce kuráž požádat, aby to někdo vypjal, tváří se, jako by poslou­chali.

            Jednou mi málem zaskočilo leknutím. To bylo, když se náhle zeptal: „Co dělá Klofáč?"

            Naštěstí za pár dní se zahrádka zalidnila. Přijel jeden Turek, který byl vlastně Řek a měl automobil, se kterým neuměl jezdit. Než zacouval do zahrádky, odřel několik blatníků, leč vždycky na cizích vozech. Jeden z blatníků byl můj. Za Turkem přijel krásný mladík, který mluvil německy, seděli spolu opodál, tiše si po­vídali a dopoledne se jezdili koupat. Mladík ří­jil a Turek jej obdivoval. Víc o něm nevím. Mnoho se mnou nenamluvil, nebyl jsem jeho typ.

            Pak přijeli čtyři černoši, dva taneční páry, kteří vystupovali v baru Casina. Přijeli zrovna z Lisabonu a byli ještě vyděšeni událostmi na Blízkém východě. Jeden z nich byl filmový he­rec a hrál ve filmu v Keni. Vyprávěl mi smut­ně o hnutí Mau Mau, o rozporech mezi černo­chy v Africe. Nejvíce se ho dotklo, že se ho ta-mější černoši stranili a nechtěli s ním mluvit. Zajímalo mne proč.

            „Vyčítali mi, že chodím oblečený. Že necho­dím nahý jako oni."

            Pak se u nás v penzioně objevil vůz s řím­ským číslem. Vystoupil z něho párek. On byl malý, něžný, elegantní, usměvavý. Ona byla robustní, tvář měla neměnnou, takže kdyby hrála poker, nikdo by neuhádl, co má pod ru­kou. Seděli vedle nás u stolu. On se usmíval, ona nic. On zdravil každého napřed, ona nikdy nikoho. Vedli jeden hovor.

            On: „Rosso?" - Ona: „No." - On: „Bian­co?" - Ona: „No." - On: „Aqua minerále?" -Ona: „Si."

            Na pláži ona seděla oblečená a četla. On se svlékl a šel plavat. Zdravil, koho potkal, a usmíval se. Ona přestala číst a sledovala jej triedrem. Za hodinu připlaval, oblékl se a ode­šli.

            Večer povečeřeli záhy a odešli do pokoje. Za chvíli on se objevil ve smokingu, s každým se rozloučil a šel do herny. Vracel se k ránu. Za čtyři dny odjeli. Asi všecko prohrál.

            Člověk může být Seveřan, jaký chce, ale za dopoledne a půl odpoledne má slunce, moře i vzduchu dost. Tak kolem čtvrté odpoledne se stíny začnou prodlužovat, a kdo se narodil a vyrostl ve městě, rád by si vykročil někam po dlažbě. Luna je krásná, ale pěkná neonka má také svoje kouzlo.

            To se v Lidu vecpete na vaporetto čili parníček a ten vás za chvilku vyplivne v Benátkách. A tam jsou uličky a zase uličky a další uličky a pod vámi asfalt nebo dlažba, nad vámi nebe a neonky a paláce a chrámy, ale ty nemají tolik rozmanitých tvarů a osudů a tužeb a zklamaní jako lidé, které potkáváte. Gondola, gondola! volají vám do ucha. Jsou prostovlasí, pro­tože gondoliérské klobouky nosí turisti a už dávno ne ti, kteří jim dali jméno.

            Nikdy jsem nejel v gondole. Jsou černé. Dře­vo natřené černým lakem mi připomíná rakev. Díváme se s Janou za výklady a hrajeme hru "Co bych komu koupil, kdybych na to měl". Když jsme byli fiktivně podělili všechny přátele i nepřátele, spatřili jsme před vchodem jedno­ho krámu viset sputnik. Nafukovací, z prů­hledné gumy, uvnitř s gumovým, rovněž nafu­kovacím psíkem. Janě jsem připadal jako otec dětina, když jsem se rozhodl, že si jej koupím. Svedl jsem s obchodníkem bitvu o sputnik. Vyhodil cenu. Já ji lomil dvěma, on zanaříkal a žádal čtyři pětiny původní ceny. Vysmál jsem se mu a připustil, že bych tak dal nejvýše tři pětiny.

Zaskočil mne, vypustil vzduch ze sputniku a dal jej do šuplete, že zavírá. Nedá se nic dělat, povídám a chci odejít.

Dá se dělat! volá obchodník, nafukuje sputnik a žádá alespoň tři a půl pětiny ceny. Předvedu v duchu tři a půl pětiny na třetiny a po­vídám, že buď dvě a půl třetiny, nebo nic. Tak tedy ano, a zalomil rukama. Zaplatím a nesu si sputnik domů. Na vaporettu jsme to s Janou spočítali s tužkou v ruce a zjistili, že jsem mu dal vlastně o sto jedenáct lir víc, neboť v zápa­lu smlouvání jsem zapomněl, jaká byla původ­ní cena, a patrně jsem se dopustil chyby i při převádění na společného jmenovatele.

            Druhého dne ráno jsme se probudili a bylo pod mrakem. Sluníčku nezbylo než protlačovat paprsky závojem rozprášeného mléka a nemělo čas prosazovat plastičnost a perspektivu. Tak vznikl jeden z těch placatých dnů, kdy hory jsou stejně daleko jako dům přes ulici, člověk kráčí opuštěn vlastním stínem, kdy při citlivosti 15/10° DIN pro jednu padesátinu vteřiny dáváme clonu 5,6.

Byli jsme oba rádi. Tvářili jsme se na druhého, jako bychom litovali, že nebudeme celý den u moře, a předstírajíce takto nespokojenost, posnídali jsme spokojeně.

            Dcera, neteř i sestra majitele nás obsluhovaly a radovaly se, že je ticho, protože jejich otec, strýc a bratr ještě spí. Oslavoval celou noc sedmdesáté narozeniny svého strýce, který přijel včera na návštěvu a teď čerstvě oholen vyhlížel z okna kuchyně a sháněl něco na zub. Vypadal jako reklama na užívání novokainu.

            „Víš co?" povídám Janě, „sbalíme a jedem dál. Co ty na to?"

            Ona na to, že když začneme teď balit a bu­deme jen balit a balit, tak stejně vyjedeme až večer. Abychom si to rozdělili na dvě etapy. Dnes balit, zítra vyrazit.

            Asi tak v jednu hodinu jsme zjistili, že co se v Praze vešlo do tří kufrů, v Lidu se nevejde do čtyř, a že bude nejlíp, když přikoupíme ješ­tě jeden kufr, eventuelně dva. Vypravili jsme se do Benátek, kamž jsme dorazili právě v oka­mžiku, kdy zavřeli všechny krámy s kufry. Vy­pukla siesta.

            A touto shodou okolností jsme se stali svěd­ky něčeho, co by se mohlo nazvat „Potvrzení teorie o masové užitečnosti podmíněných refle­xů nižší nervové soustavy u ptactva".

            Táhlo na druhou. Za stolkem u Floriana na náměstí svatého Marka jsme čekali, až otevřou krámy. Mladý číšník v bílém sáčku k černým kalhotám, servítek přes rameno, tak jako vo­jáci mívají uloženou čapku, paže založené, nás po očku pozoroval.

            Nešířím kolem sebe opar otcovské důstojnos­ti a nevyžaduji od svého potomka neustálé pro­jevy vděčnosti za to, že jsem ho spolu přivedl na svět, za jehož kvalitu nemohu vzít odpověd­nost. To patrně číšníka mátlo a nevěděl, do jaké kategorie zařadit dva jediné hosty. Když si byl všiml, že já jsem si všiml, že on si nás všímá, usmál se, a aniž přestal mít založené paže, uvolnil pravou ruku a zdvihl ukazováček. Zdvihl ukazováček jako Leonardův svatý Jan Křtitel, ukazováčkem poodhrnul spodní víčko levého oka a zakoulel jím po okolí. Pak ohnul ukazováček a jeho kloubem si něžně pohladil tvář a pravil: „Venezia bella! Bella!" A ukázal nám skvostný chrup.                                    I

            Mědění chlapi na věži s hodinami uhodili jed­nou do zvonu. Za pět minut dvě.

            Ten zvuk se musil velice líbit, neboť vyvolal aplaus. Zpočátku nesmělý dalo by se to popsat j jako ojedinělé plácání, které narůstalo do spon­tánního aplausu.

            To holubi plácali křídly! Kde se vzali, tu se vzali, stále víc a víc, desítky, stovky, milióóóny! daleko hezčí, než by je Picasso svedl, přilétali od všech lagun, od kanálů, z říms a bání a usa-zovali se na všem, co vyčnívá nad náměstím sv. Marka a kolem něho, na výstupcích, na hla­vách soch a na nosech, na ramenou a žezlech dóžat, řadili se, tlačili se, těsnili a chtěli druh druha vyšťouchnout z lepšího místa. Přeleto­vali do výhodnějších pozic, až dokonale všech­no všude olemovali polokoulemi holubích vo­lat, která se leskla jako kov.

            A jak se každý z nich nafukoval sebevědo­mým usedlictvím a vrkal si se sousedem, při­padali mi jako stadion nabitý diváctvem, kte­ré čeká na senzaci. Senzace se měla dostavit asi od Campanily. Všechny zobáčky ukazovaly tím směrem.

            Vrkání stouplo o tercii. Od Campanily vyšel muž v uniformě městského zřízence. Nesl vel­kou červenou kropicí konev - bez cedníku -a kráčel k protějšímu konci náměstí.

            Nedočkavci vzlétli a vzniklé letky začaly kroužit. A protože radostná holubí nedočka­vost jest spojena s uvolněním jistého svalu, mnoho turistů na náměstí se zastavovalo v po­horšeném údivu: „Proč zrovna na mne?" A hle­dali po kapsách kapesník.

            Další holubi začali kroužit.

            Běželi jsme za mužem s konví a postavili se do kruhu diváků, který tam mezitím vznikl.

            Muž stanul - konev k noze! - a trval v pozo­ru.

            Letky holubů zakroužily níž.

            Mědění chlapi uhodili čtyři čtvrtě a pak DVĚ!

            Holubi se zvedli a zatmělo se. Mrak holubů zahalil nebe.

            Muž vzal konev a vykročil. Kráčel pomalu cestou myšlené spirály a lil hrdlem konve proud kukuřičného zrna. Mrak holubů poma­lu začal řídnout a opět svítalo. To jak sedali na žluti kutálivých zrníček, těsně v patách mu­ži, až došel do středu spirály a octl se upro­střed modře se lesknoucí záplavy holubů sám s prázdnou konví.

            Zůstal stát bez pohnutí a díval se s námi, jak přilétali další a další, jak usedali a zobali, jak ti noví, nemajíce místa, sedali na ty první a šla­pali po nich, jak hledali mezeru, kterou by se protlačili blíž k zrnu, blíž k zrnu! A noví sedají na ty hledající, šlapou po sobě hlava nehla­va, peří poletuje, a vrkají, vztekle vrkají, pada­jí, klopýtají, klofou po sobě. Tři patra, tři živé vrstvy jedna na druhé, už ne bratříčci z bání a říms, ale volata chtivá zrna, chamtivé zobá­ky zobají a zobají a peří lítá.

            Díval jsem se na to holubí dopuštění a najed­nou mi svitlo. Holubicí povaha v praxi.

            Otevřeli krámy a koupili jsme si nikoliv kufr, ale pytel, takový, jako berou s sebou námořní­ci na cesty kolem světa. Pro pocit jistoty.

            Holubi již dávno spali a měli zlé sny po pl­ných volatech, zatímco my klečeli na víku po­sledního kufru. Cvaklo to a bylo spakováno.

            Vzpomněl jsem si, že mám ještě načaté valpolicello. Není hospodárné láhev platiti a ne­dokončiti.

            Proto jsme sešli do zahrádky a vyhledali svou láhev. Byla teplá noc. Přes krále Karla a pana Buška z Velhartic a přes dubový stůl a mnohou číši, přes zprvu trpké zdá se - a jak je to dál? -no, zkrátka padlo slovo, padlo druhé, a najed­nou si povídáme o tom, co asi dělá máma ve Velharticích...

            Takových mám, co nejsou už mladé a ještě nejsou staré, je moc, v mnohých Velharticích, zatímco my si jezdíme a radujeme se změnou prostředí, změnou vzduchu, změnou jízdního řádu všedních dnů, změnou pořadí navyklých asociací. Neboť život jest změna a člověk jest život, a proto není stroj.

            V letním čase je mnoho míst po naší vlasti, kde nějaká máma čte na pohlednici s cizí, známkou chvatný pozdrav psaný tak známým, tak známým rukopisem, a dodává statečně „Šak já mu to přeju."

            A člověk dumá: „Ta by se byla nasmála. To hle by měla vidět. Tohle a támhle a vůbec!"

            „Jí by se všechno vešlo do kufrů, a jak rychle!" věcně uvažuje její dcera.          

            Valpolicello je krotké víno, ale někdy zavede myšlenky na tenký led. Jako třeba moje myšlenky.                                              

            Sakra, myslím si, proč se dva lidi berou? Protože se rýmujou; protože se k sobě hodí, protože chtějí být, a když se to vyvede, protože jsou jeden o druhého bohatší.

            Proč tedy vznikají Penelopy?...

            „Povídám, že by uměla líp zapakovat než dva!" mluví Jana hlasitě.

            Sny a bezcenné úvahy trvají mnohdy jen zlo­mek vteřiny.

            „Já slyším dobře!" lžu.

            „Copak ses zasnil?"

            Obracím řeč. „Zdá se mi, člověče zasmušilá, že tvoje láhev není prázdná!"

            „To je Vančura, hrál jsi v tom a už jsi mi to tisíckrát vyprávěl. Tvoje láhev je už prázdná a ráno jedeme. Pojď spát."

            Ráno se celá rodina s námi rozloučila. Číšni­ce Gabrielina, sestra kuchařka, pokojská Ma­ria Antoinetta, a ovšem otec, bratr a strýc s wilsonem na nose.

            Jana nakládala sputnika. „Lajka, Lajka!" volal chlapec, který trpělivě čekal, až se mu zahojí zlomená noha. Pokulhával k nám, při­tiskl nos na sputnika jako na výklad u cukrá­ře a smál se. Dali jsme mu sputnika a vyjeli jsme. Viděl jsem je všechny v zrcátku nad vo­lantem, jak se zmenšovali a nepřestávali má­vat.

            Vtěsnali jsme vůz na parní prám a jeli k Mes­tre. Byla tam chevroletka z Holandska. Za­bouchli dvířka a klíček nechali vevnitř. Měli však větší štěstí než my v Rakousku. Na lodi byla dílna, zhotovili nástroj, klíček vyvlíkli a bylo to. Nafilmoval jsem si tu příhodu, ale ne­vyšlo to moc dramaticky. Škoda materiálu.

            Vyjíždíme z Mestre. Všímám si, že na stropě v autě sedí moucha a ani se nehne.

            Jestlipak ví, že jedu na Bolognu? Jestlipak tam má známé mouchy?

 





Kliknutím se otevře nové okno s mapou celého města

mapa je převzatá ze serveru ViaMichelin
www.viamichelin.co.uk