Rakousko

Den první, sobota 7. srpna 2004

Jsou různé typy cestovních deníků. Některé květnatě líčí, jak cestovatel zažil neuvěřitelné dobrodružství, převážně díky náhodě a nenápadně vyzdvihují cestovatelův pevný charakter, krásu a inteligenci. Takže takhle ne. To bych se upsal.

My jsme se naskládali do Česti, což je Náčelníkův Seat Cordoba 1.4, až spodek vozu drhnul o chodník a vyjeli. Nejprve do Klatov, kde jsme nabrali Honzu a pak ven z České republiky, směrem na Itálii. V autě byl silný nedostatek místa, takže všem, kdo by chtěli podobně cestovat ve čtyřech lidech to můžeme myslím všichni svorně nedoporučit.

Cesta Německem nebyla ničím zajímavá, jeli jsme skoro pořád po dálnici, takže prvním zásadním místem, které jsme navštívili bylo jezero Obertrumer see, kde jsme se vykoupali, protože vládlo nesnesitelné vedro.

Zastávka v Salzburku. Město usínalo večerním klidem, na hrad mířili davy turistů, včetně nás, samozřejmě a funěli, protože Salzburgský hrad někdo postavil na nejpitomějším a nejvyšším kopci v celých Alpách.

Po krátkém motání v ulicích města, mapa tradičně byla na nic, jsme hledali místo pro nocleh a tu, jakoby samo nebe chtělo zasáhnout, zjevilo se nám jezero Wolfgang see, kde se smělo stanovat, rozdělávat ohně a věřím tomu, že i lovit ryby. Dali jsme si baštu a šli spát. V noci se pod vodou uprostřed jezera objevila světla a blížila se vytrvale ke břehu. Nebyla to lochneska, byli to čeští potápěči.

Den druhý, neděle 8. srpna 2004

Ráno, hned po probuzení a krátké koupeli jsme byli zahnaní na rychlý ústup davy a davy lidí, co se chtěli v jezeře koupat, potápět a jinak blbnout. Objevili se na minutu přesně v sedm hodin, odkdy už bylo táboření zakázané. Člověk, co sem dával tu ceduli musel dobře vědět, co dělá.

Zastavili jsme se u Hallstattského jezera a kochali se výhledem a v městečku Bad Ausee, kde jsme pro změnu očumovali místní nádraží. Alpy všeobecně byly hodné kochání, jenom Česťa toho měl v kopcích asi dost, protože jsme ho honili po vedlejších cestách, abychom z těch hor taky něco měli.

Nejvyšší hřeben hor jsme překonávali v sedle Sölkpass – 1790 m. n. m. Nahoře byla spousta motorkářů, asi se tam nějak rojili, nebo co. Sjezd stál za to, málem jsme zavařili brzdy, takže jsme museli dát pauzu a udělat dlabanec, abychom nemrhali časem. Motorkáři jezdili kolem jako šílený.

Cestou ještě zastávka v městečku Friesach. Procházíme historické centrum, protože už jsme z jízdy unavení a Andrejka propadla své procházecí vášni. V Klagenfurtu další zastávka, tentokrát kvůli bloudění. Následující stoupání nás vede neuvěřitelnými silničními konstrukcemi na hranici Rakouska se Slovinskem. Hraniční čára je uprostřed tunelu, celnice za tunelem. Za hraničním tunele taky dochází k prudké změně rázu krajiny. V Rakousku jsou alpské svahy zelené a upravené, ve Slovinsku jsou samej šutr a skála.

V Tržiči jsme odbočili na Jelendol, Andrejka tu nedávno byla, tak nás naviguje na nějaké místo, kde se dá spát pod širákem. Projíždíme Dovžanovu soutěsku – vytesaný tunel ve skále na vodopádem a dál stoupáme mohutnými serpentýnami. Je to tu o dost lepší než v Rakousku. Místo na spaní jsme našli a bez delších cavyků padli do spacáků.

pokračování v sekci Slovinsko 2004

mihl

sexy

ošňoř

sešňoř

tepá

laje

no