O kytaře, holkách a tak

(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)

kapitola třetí – technická stránka

Slovníček

Vlastní mluvou disponují všechna společenství a komunity a kytaristé nejsou výjimkou – stejně jako zedník neřekne hladítko, ale lajblík, leckterý kytarista neřekne kytara ale například Kejta, Dřevo, nebo něco podobného. Spousta výrazů samozřejmě je běžnému smrtelníkovi srozumitelná a jaksi vzdáleně povědomá, nicméně myslím si, že neuškodí si je všechny trochu podrobněji probrat. Být v obraze je vždy výhoda.

Akord - Souzvuk tří a více tónu. Rozeznáváme akordy durové, mollové a nechytatelné. Těch posledních je většina. Vznikají tak, že prsty levé ruky přitiskneme na hmatník kytary v kolmém směru a v předem stanovené pozici a pravou rukou přejedeme struny nad ozvučným otvorem. Jsou šílenci, kteří stačí pravou rukou ještě brnkat, ale to se všem začátečníkům jeví jako anomální úchylka. Základní akordy jsou : E, A, D, G, C, F. Ostatní se od nich víceméně odvíjejí, ač vypadají úplně jinak, což bývá hlavním zdrojem začátečníkových potíží. O akordech bude zvláštní kapitola.

Kolečko - Několik po sobě jdoucích akordů, které se opakují stále dokola. Na tomto principu je založena většina známých písní. Na kolečko G, Emi, C, D lze zahrát Dajánu, Kde ty kytky jsou, Mlynářovu dceru a dvacet sedm dalších písní mdlého obsahu.

Struna - Dlouhá tenká věc, podle druhu různého průměru. Obvykle vyrobená z nějakého kovu. Strun na kytaru je šest až dvanáct, podle kytary. Jsou to struny E1, H, G, D, A, E. Zapamatovat si je lze pomocí věty Eda Hodil Granát Do Atomové Elektrárny. E1 je struna nejtenčí, E struna nejtlustší. Je známá tím, že se nejhůře natahuje na mechaniku.

Kobylka – Taková ta dřevěná věc vepředu, vedou z ní struny. Obvykle se struny do kobylky důmyslně zavazují, ale třeba u španělky je mnohdy stačí jen provléct. Kobylka má tendence se odlepovat.

Hlava – Část kytary, kde jsou struny natočené na mechaniku. Dražší modely mívají hlavy nějak elegantně zdobené. Rána hlavou kytary do zubů je smrtící, rána do holeně paralyzující. Lze využít k likvidaci konkurenčních kytaristů.

Ozvučný otvor – Díra do kytary, kterou dovnitř pronikají vyluzované zvuky a rezonují. Elektrické kytar ozvučný otvor nemají, ty mají snímač a zesilovač, kteří to řeší elektronickou cestou.

Mechanika - Čudlíky a ozubená kolečka na konci kytary. Sloučí k tomu, aby se na ně navíjely struny, které lze následně jemným otáčením čudlíků ladit. Každý čudlík má ve svém točivém momentu alespoň jedno místo, kdy to v něm cvakne, cinkne a čudlík přeskočí o dvě jemná pootočení dopředu. Způsob, jak dostat čudlík do polohy mezi dvěma jemnými otočeními neexistuje. Zhusta se ono škodolibé cvaknutí a cinknutí ozve tehdy, když je žádaná přeskočená poloha jediná možná pro správné naladění. Popsané zvěrstva se dějí pouze u kytary španělské.

Španělka - Kytara vzniklá ve Španělsku. V Čechách masově rozšířená. Španělka je určená pro hru klasických skladeb, ke kterémuž účelu je stavěná na nilonové struny. V Čechách je ovšem národní zvyk natahovat na španělku struny kovové, které podstatně víc táhnou, čímž vzniká zmíněný cvakací a cinkací efekt v mechanice.

Jumbo - Džambo. Kytara rozšířená hlavně v amerických zemích. Typické pro ní je, že má úzký krk, tudíž se na ní ze začátku daleko hůře chytají akordy. Jumbo je oblíbené mezi bluegrasisty, kteří na něm předvádějí zběsilé jízdy po hmatníku, pro normální smrtelníky zcela nepochopitelné.

Ovation - Ouvejšn. Kytara, která má dřevěnou pouze horní desku, tělo má z jakési plastické hmoty. Je velice drahá, má výborný zvuk a je vhodná k hraní přes zesilovač. Výjimku tvoří Slávek Janoušek, který má Ouvejšna, mlátí do něj bez trsátka a je slyšet i v průměrně rušné hospodě.

Trsátko - Plastiková nebo bakelitová věcička velikosti nehtu na palci. Dociluje se s ním hlasitějšího zvuku a umožňuje rychlejší brnkání, zejména v kombinaci s prstýnkem. Čím tlustší trsátko, tím větší vyrvál. Hlavní funkce trsátka ale spočívá v tom, že se neustále ztrácí a padá dovnitř do kytary.

Prstýnek - Zde se nejedná o ozdobu ruky ale o zcela praktickou věc. Jakmile se kytarista naučí jakž takž něco brnkat, zjistí, že je mu to stejně houby platné, jelikož vedle další kytary není absolutně slyšet. Vedlejší kytarista totiž mívá trsátko tloušťky dva milimetry, což už pomalu připomíná cihlu a mlátí do své kytary jak o život. Tady nastupují prstýnky. Prstýnky se obvykle používají tři - na palci, na ukazováčku a na prostředníčku pravé ruky. Samozřejmě lze prstýnků použít i více. Prstýnky jsou kovové a dají se přizpůsobit tvaru prstu. Hra s prstýnky působí začátečníkovi nepředstavitelná muka, neboť struny nepřirozeně drnčí, prsty bolí a nedá se to stíhat, protože se s prstýnky do strun velice špatně strefuje.

Kapodastr - Česky zvyšec. Slouží k tomu, aby nefungoval, když má (levné typy s látkovou páskou) a k tomu aby zvýšil tóninu při použití stejného hmatu (dražší typy bez látkové pásky). Díky kapodastru můžeme přinutit ostatní nesympatické kytaristy, pokud sami kapodastr nemají, aby alespoň na chvíli přestali hrát. Zvláště když umístíme kapodastr na liché políčko na hmatníku.

Řemen - Kožený či jiný pás, který se uchytí na oba konce kytary a přehodí přes kytaristův krk. Díky tomu je možná i hra vstoje. Je to praktické zejména v uličce jedoucího vlaku nebo za chůze. Druhý případ je typický pouze pro fanatické hráče, maniaky a hazardéry se zdravím, bolí od toho totiž páteř.

Nepříjemné situace nás nemohou zaskočit

Ke kytaře se samozřejmě váže také bezpočet situací, kterými by neměl být kytarista zaskočen, když nastanou. Když to vezmeme popořadě, nejčastěji se vám asi stane, že se vám odlepí kobylka. Tedy, nestane se vám to asi mnohokrát, ale alespoň jednou pravděpodobně ano. V tom případě nezoufejte, nepropadejte panice, neodhlašujte se z bytu, ani nevolejte rodičům, ale pěkně v klidu si dojděte do nejbližší opravny hudebních nástrojů. Poradí vám tam, spraví vám to a vysvětlí vám, jak předejít tomu, aby se vám to stalo znovu. Stává se to z vlhka nebo z horka. Bude tedy stačit, když si kytaru nebudete brát s sebou na dovolenou do Egypta nebo do Amazonských pralesů (když přeci jen budete muset, použijte nějaký kvalitní kufr). Co ale nedělejte určitě – nepokoušejte se kobylku sami přilepit sami, v 99% případů to vede ke zničení nástroje.

Kytaru vám může někdo taktéž rozšlápnout. Opět se nepokoušejte ji sami opravit, ale zaběhněte do té opravny, co vám lepili kobylku. Určitě vás rádi uvidí.

Kytara vám může spadnout do vody, třeba do rybníka. Mě se to stalo. Shodila mě jí tam Lucie. Neúmyslně. Faktem ale je, že bylo po kytaře. V takové situaci už vám nepomůže nic a nikdo, namočená kytara je jako rozšlápnuté housle. Bohužel.

Z méně tragických situací musíme zmínit prasklou strunu – nebojte se, aby vás šlehla přes obličej, to byste museli kytaru držet opravdu nešikovně, nebo přímo nahlížet do jejích útrob ozvučným otvorem v okamžiku prasknutí. Nicméně, když struna praskne, je dobré mít po ruce sadu strun náhradních, právě pro tyto případy. Struny se prodávají v různí kvalitě, to je ostatně nejčastěji odlišeno jejich cenou, ale hlavně v různé. Platí, že čím tvrdší struny (například 13tky už jsou hodně tvrdé), tím zvonivější zvuk, ale tím těžší bývá je „umáčknout“. Tvrdé struny používají nejčastěji bluegrassisté, protože do nich mohou řezat trsátkem o stošest a struny skoro nepraskají. Měkčí struny používají začátečníci a folkaři a nebo prostě jen lidé, kterým víc vyhovují, je to celé jen na vkusu a zvyku kytaristy. Teď zpět k situaci prasklá struna. Když se to stane někde u ohně, dá se struna vyměnit zhruba za minutu až dvě, tedy než váš kolega dohraje píseň. Faktem nicméně je že struny by se měly měnit všechny najednou, neboť pět strun již „ohraných“ a jedna struna nová, ještě s tím kovovým zvukem, nejdou moc dohromady. U ohně se to ztratí, v tichu domova je to disharmonie.

Trsátko zapadlé do kytary taky není žádný velký problém. Stačí s nástrojem pořádně zatřást a chvilku šikovně manipulovat. Koupit se dají i plastová držadla na trsátka, lepí se přímo na korpus kytary a pojmou trsátek i několik.

Kytara je rozladěná. Třeba tím, jak byla dlouho v obalu nebo v kufru, nebo jak na ni pražilo slunce. Nebo jak si s ní hrál váš malý bratranec, kterého byste stejně nejraději zašlapali do země. Tedy až po tom, co by dostal naflákáno na hubu. Taky žádný problém. Nejprve tedy naflákáme bratranci, aby si pamatoval, že už to nemá dělat, případně požádáme někoho, aby naflákal nám, abychom si zapamatovali, že kytara na slunce nepatří a pak se dáme do ladění. Postup budu popisovat v nějaké jiné kapitol, teď jen to know-how. Ladit můžeme podle sluchu, nebo podle ladičky. Pokud máme sluch a to se u kytaristy jaksi bere za základní předpoklad hry, požádáme nějakého jiného muzikanta, aby nám udal tón a jdeme na věc. Když v okolí nikdo takový není a nejbližší zvuk je opilecké blábolení souseda z vedlejší chaty, vypomůžeme se ladičkou. Ladičky se dají opět pořídit různé. Nejlevnější vypadá jako malá kovová tyčinka a to proto, že to není nic jiného, než malá, kovová tyčinka. S tou udeříme o něco tvrdého, třeba o stůl, o roh zdi nebo o hlavu malého bratrance, pokud už se probouzí z mdlob po předešlém naflákán a tyčinka vydá zvuk. Komorní A to bývá. Ladí se podle toho fakt blbě. Takže raději máme v zásobě ladičku elektronickou, kterou buď přiložíme co nejblíže k ozvučnému otvoru, nebo přicucneme její kablík s přicucávácí koncovkou na korpus nástroje, nebo – a to je nejlepší – pokud vlastníme ladičku i kytaru kvalitní, zasuneme konektor kablíku z ladičky přímo do kytary, tedy to elektronického kytarového snímače. Roztomilý barevný displayík nám pak rozverně ukazuje, jestli máme kroutit čudlíkem doleva, nebo doprava. Všechny způsoby ladění vyžadují většinou ticho a klid, nebo dokonalý sluch. Ve vlaku se zavřeme na umývárku a odrážíme útoky dotěrného průvodčího, u ohně diskrétně poodejdeme do přítmí nejbližšího les a omluvíme se vyrušenému milostnému páru. Doma to neřešíme, stačí vypnout rádio.