O kytaře, holkách a tak
(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)
kapitola první – začínáme
Kytaru si člověk
vymyslel pravděpodobně proto, aby mohl balit holky. Není to ale moc úspěšná
metoda, protože zatímco kytarista podává svůj vrcholný výkon, všechny přítomné
dívky a slečny, omámeny jeho hrou, vrhají se do náručí zcela cizích mužů a
nejhorší na tom je, že ti cizí mužové jsou hudebně tak neschopní, že
nerozeznají ani čembalo od saxofonu. Je tedy třeba se
hned na začátku smířit s jednou věcí - buď z vás bude dobrý kytarista, nebo
sbalíte slečnu. Oboje dohromady se povede jen opravdu výjimečně a u slečny to
předpokládá poměrně vysoké IQ, estetické cítění, hudební sluch, cit pro melodii
a vrozený odpor k blonďatým individuím mužského pohlaví, která jsou zároveň
kulturisty, domácími kutily, vyhraněnými intelektuály, mají velký smysl pro
pořádek a zodpovědnost a vypadají mužně. Pakliže takovou dívku potkáte při
nějaké své hudební produkci, můžete si blahopřát a otevírat lahve se
šampaňským. Dotyčná vám přinese mnoho pozitivního. Pro ty ostatní, kteří takové
štěstí mít nebudou, mám jednu radu - vykašlete se na holky a věnujte se hudbě.
Budete na to potřebovat obě ruce.
Jaký zvolit nástroj?
Tohle je hned po přetěžkém rozhodování, jestli vůbec na kytaru
začít hrát ten největší problém. Všechno ostatní už je brnkačka (a docela
zajímavá slovní hříčka, he, he,
he). Je totiž třeba si uvědomit, že to, jaký nástroj
si pořídíte, ovlivní vaše následující kroky velmi výrazným způsobem. Je velký
rozdíl mezi nástrojem za tři stovky a za padesát tisíc. Pravděpodobně se
setkáte s tvrzením, že dobrý muzikant zahraje na cokoliv. Není to pravda. Na
cokoliv se hrát nedá a z vlastní zkušenosti vím, že kvalita nástroje je přímo
úměrná snadnosti a rychlosti jeho zvládnutí. Když si budete seřezávat prsty na
kytaře po strýčkovi, na které nikdo třicet let nevyměnil struny, bezpochyby to
bude jiné, než když dostanete do ruky kytaru, která se rozezní jenom tím, že se
dotknete strun (můj osobní sabotér, otec, mě kdysi vrazil do ruky svoji kytaru
z dětství, která měla struny natažené přibližně centimetr nad hmatníkem, což
vedlo k tomu, že když se mě pak dostal do ruky normální nástroj, hrál tak nějak
sám od sebe a já se za čtrnáct dní naučil tolik, co před tím za dva roky). Co
vás tedy při hledání vhodné kytary může potkat:
Největší pozor si dejte ale na následující věc: Nikdy, opakuji
NIKDY, nepoužívejte španělku s nataženými kovovými
strunami. Je to jev v Čechách velmi rozšířený a vy se snažte neopakovat stejnou
chybu, jako tisíce lidí před vámi, jinak skončíte u Dajány
a Pampelišek, což jsou nenáročné písně infaltilního
charakteru, které jdou zahrát i na kliku od špajzu. Možná by vás teď zajímalo,
proč to nedělat, takže je to proto, že normální akustická kytara má ve svém
krku takový drát a ten je vyšponovaný do protitahu vzhledem ke strunám. Struny
jsou na akustické kytaře kovové, tudíž táhnou poměrně dost a ohnuly by krk. Ten
drát tomu zabraňuje. Naproti tomu kytara španělská žádný drát nemá, jelikož
byla navržená a postavená pro struny nilonové, které
mají tah zhruba poloviční, ne-li ještě menší. Sami si už jistě představíte, co
se stane. Správně, ohne se krk a kytara nejde naladit (v tom lepším případě),
nebo rovnou uletí kobylka (v horším a častějším případě).
Něco o mé cestě k
vhodné kytaře
Hrát jsem začínal v roce 1988, jak už jsem se zmínil, na otcovu
šílenou španělku s kovovými strunami (takže vím, o
čem píšu) a docela dlouho jsem se vztekal. Moje první nová kytara byla červená dvanáctistrunka z Lub u Chebu. Je
to pravděpodobně plošný jev, že když se člověk naučí pár akordů, cítí se jako
mistr světa a říká si, že dvanáct strun je lepších než šest. Je a není. Každá
kytara (šesti, devíti i dvanácti -strunná) je určená pro jiný styl hry.
Každopádně tehdy stála astronomickou sumu 3700,- Kčs a padly na ní moje úspory
a všechny peníze, co jsme vyškemral na příbuzných pod příslibem, že alespoň
deset let nebudu chtít nic k narozeninám. Zmíněná kytara byla tehdy rozšířená
hlavně díky tomu, že jiná se sehnat nedala. Vydržela hrát bez závad asi čtrnáct
dní a pak se jí začala odlepovat kobylka, přecvakávat
mechanika a bylo po ptákách. Takže jsem se trápil
další čtyři roky. Pak jsem si pořídil značku Epiphone,
model Baxter s krásným vykrojením a byl jsem konečně
spokojený. Stála pouhých 15000,- Kč. Značku můžu všem doporučit a pět na ni jen
samou chválu. Teď, jak už jsem se zmínil používám Schneidera a lepší už nepotřebuju. Líbila by se mi, to ano, ale zhodnotil jsem,
co asi tak umím zahrát a konstatoval jsem, že tahle je to tak akorát. Z toho
plyne jedna věc - začněte se učit na kvalitní nástroj (= bude docela drahý), je
to investice, která se vám vyplatí, ušetří vám mnoho let učení a mnoho dalších
let, které byste jste věnovali odnaučování špatného držení. Na druhou stranu,
nepořizujte si nástroj, který je svojí cenou násobkem vašeho potenciálu, to je
vyhazování peněz.
A nyní klíčová otázka -
Proč právě kytara?
Odpověď je jednoduchá - proč ne. Kytara je jeden z mála nástrojů,
na které zahrajete prakticky všechno a to všechno bude znít dobře. Dobrá,
fanfáry kněžny Libuše by asi zněly přinejmenším zajímavě, ale to teď nebudeme
nijak detailně rozebírat. Hlavní výhody kytary jsou zhruba takovéto:
Aby to ale nevypadalo, že kytara má jen samé výhody a ostatní
hudební nástroje jsou na nic, je namístě uvést i nevýhody. Dělám to sice nerad,
ale zůstaňme objektivní, aby nedošlo v budoucnosti k nějakému nemilému
překvapení.
Když už budete v tom
nakupování, můžete se podívat ještě po několika doplňcích - jsou to kapodastr, česky zvyšec, trsátka,
náhradní struny, řemen přes rameno a kufr (kupujete-li dražší nástroj) nebo
plátěný obal (pro levnější typy). Všechny tyhle věci sice ještě nějakou dobu
nebudete potřebovat, ale jednou ano a prodavač vám dá třeba hromadnou slevu,
když to koupíte všechno najednou.