Ohře 1995

(někdy v srpnu)

Člověk, ač nerad, stár. Nedá se s tím nic dělat, ani to z povzdálí pozorovat a dělat, jako že nic. Když už je pak člověk starej, nemůže jezdit se školou, musí jezdit sám. Tedy v partě. Takže jsme se domluvili a jeli na Ohři. To my znamená Lucku a mě, Klátila s Bambusákem, Čendu s Dádou a Mrkváče s Honzou, kteří trvali oba na tom, že pojedou v lodi sami. Ve zkratce by se dalo říct, že jsme přijeli vlakem do Chebu, valili přes celé město můj sud s radioaktivním materiálem a za týden skončili v Perštejně. Ale to by nebyl deník, to by byl telegram. Takže takhle nějak to tenkrát bylo:

Den první, slunečno

    V Chebu pod starým železničním mostem jsme se nasoukali do lodí, kteréžto jsme si vtipně polepili samolepkami s lebkami a skříženými hnáty. My s Luckou jsme nazvali naši zelenou Vydru drsným názvem El Fůňo, což znamená a tuto informaci uvádím především pro ty, kteří neumí cizí jazyky, Borec. Honza nazval svoji Vertexku El Nino, což, opět pro čtenáře nezběhlé v mezinárodní komunikaci, je španělsky a znamená to Ďábel.

    Ohře je v Chebu přímo strašně špinavá, líně se vlekoucí úzká stoka. Dokonce jsem v jednom místě spatřil na břehu dva kapry, jak stavěli stan. Ptal jsem se, co to má znamenat a bylo mi sděleno, že je to pro ně daleko zdravější, než zůstat v řece.

    Hned první jez, který jsme potkali byl silně nestandardní - k našemu překvapení přes něj netekla žádná voda. Přes klasický jez betonový byla položena velká gumová roura či hadice, naplněná patrně vodou, na obou koncích uzavřená, tím pádem to bezvadně těsnilo a přes jez se skutečně nedostala ani kapka a zdálo se, že řeka končila. Kdepak milé děti, nekončila, to zlý mlynář svedl nenápadným náhonem všechnu vodu ke svému mlýnu a rybičky už nic nezbylo. A zazvonil zvonec a řeky byl kon... tedy, jakmile jsme zjistili, že si na gumovou rouru stačí sednout a svoji vahou ji tak zatížit a voda se značně líně přelívat, čímž gumovej nesmysl parádně namočí, jali jsme se provozovat zcela nový druh sportu, Honzou výstižně nazvaný Sjezd po gumě s držením rovnováhy a ekvivalentním rozběhem po břehu. Jezdili jsem rovně, bokem, snožmo i roznožmo, pak se Čenda pokoušel za jízdy postavit, takže i po hubě. Vyváděli jsme tak, že nás přišel místní vodník seřvat, ať už konečně držíme hubu.

    To byly, tuším, olympijské hry v Moskvě a měli ve znaku toho roztomilého medvídka. Další cesta vedla více méně po suchu, protože voda, jak už jsem napsal, byl odvedena korytem k mlýnu. Vláčeli jsme lodě suchým korytem a nadávali, jenom Čenda každou chvíli upozorňoval, že vidí štiku, lína a jednou dokonce párek pářících se sumců. Čenda by se měl léčit.

    Hned asi sto metrů od místa, kde se náhon vrátil do původního koryta, vyhlásil Mrkváč konec dnešní etapy. Ono místo přípomínalo z jednoho konce romantickou zátoku a z toho druhého jsme měl pocit, že jsme nějakým způsobem vjeli do rybníka na návsi v Kotěhůlkách. Všude bahno, žabinec a Kachny. Přilehlá louka, na které jsme rozbili svůj první tábor, byla přímo ohromná a Klátila stále zajímalo, proč asi, když tu nikdo kromě nás není. Asi minutu na to se ze všech stran začali hrnou v šílených počtech vodáci. Dokonce někteří přijeli odspodu proti proudu a jedny přivezl vládní vrtulník., Bambusák přiběhl a křičel, že jedna parta se právě vykovává ze země, ale bližším prozkoumání jsme konstatovali, že se jedná kopáče firmy Telecom. Každopádně louka byla za chvíli totálně plná a šlo se do hospody.

    Ta louka, o které jsem se před chvilkou tak sáhodlouze a možná trochu zbytečně dlouze, i když ne z vlastní obsese, nýbrž ze snahy informovat co nejobjektivněji a nedat tak šanci pro případné spory stran uspořádání, zeměpisné polohy nebo atmosféry a vztahů v naší výpravě .... teď jsem na chvilku ztratil nit ... aha, rozepsal, byla u vesničky jménem Tršnice. V Tršnici mají pouze tu hospodu a ohromné nákladové nádraží. Hospoda je přirozeně v nádražní budově. Počítám, že přes léto ji navštěvují pouze vodáci a v zimě se stává doupětem hříchu a hazardních her pro zaměstnance Českých drah. Možná sem jezdí i Koblih. Nacpali jsme se utopenci a seznámili se s Jumou, krásným černým Labradorem, štěnětem, patřícím česky hovořícím němcům.

    Večer šla Lucka spát a protože mě se ještě nechtělo, vyrazili jsme s Honzou na průzkum nádraží, zatímco ostatní se opět vydali do hospody na průzkum místního piva. Prolezli jsme všechno co se dalo a proběhli se po střechách nákladní soupravy, škoda že se nakonec rozjela a my museli skákat dolů v již poměrně velké rychlosti. Když jsme zalézali po půlnoci, hospoda hučela jako čtyři úly najednou, ale přesto šel jasně rozeznat čendům opilecký, neskutečně falešný zpěv, než ho harmonikář omráčil židlí.

Den druhý, ráno šero

    Slunce se vyspalo do zelena, proč taky ne, do růžova se umí vyspat kdejakej blbec a začalo do nás prát UV záření jako pominutý. Dnešním cílem bylo se pozvolna až ležérně přesunout do Kynšperka nad Ohří. To já rád, protože tam bydlí Hanička a tu já platonicky miluju. Jak se na to tváří Lucka, to nikdo radši ani nechtějte vědět. Řeka od Tršnice tekla přímo skvěle prudce, ale jak se za několik okamžiků ukázalo, bylo to jenom proto, aby naše lodě získali rychlost a my už nestihli zastavit, když se nás rozhodli z mostu nějací mladí lidé bombardovat drny. Jediný Klátil s Bambusákem byli úspěšní a s vypětím všech sil se jim pod mostem podařilo zastavit. Měli z toho radost. Mladí lidé na mostě také, do stojící lodě se strefuje daleko lépe.

    Pak následoval asi čtyřhodinový úsek, kdy to neteklo ani náhodou, spíš jsem měl dojem, že se proud obrátil Do Kynšperka jsem dorazili zcela zemdleni, ale okamžitě nás osvěžilo, že tam mají fantasticky vysokej jez. Sice nejde jet ani skočit, ale když se člověk nasouká do plovací vesty, rozběhne a skočí z něj placáka, je to žůžo. Žůžovali jsme poměrně dlouho. Jenom Čenda si zapomněl vzít tu vestu a spálil si břicho.

    Pak jsme sjeli ještě asi o 200 metrů níž, do kempu a na břehu potkali Fouska s Lysíkem. Po vřelém přivítání (dalo by se také říci po neúpěšném pokusu dělat, že se nevidíme) jsme se přepravili k Haničce domů, ale byla tam bohužel jen její hluchá babička a ta si myslela, že jsme jí přišli prodat bibli a pustila na nás psa. Když jsme se s ním dostatečně pomazlili, dali mu najíst a vrátili ho majitelce, šli jsme otravovat Jardu. Ten doma byl a chodil v hlubokém předklonu nervózně po bytě. Ukázalo se, že jeho přítelkyně, nám známá z tábora jako Šněková, se dnes po týdnu vrací ze služební cesty a Jarda se již velice těší. Pak řekl, že to půjde radši rozjezdit, vzal kolo a zmizel.

    Večer jsme se na srubu sešli s Lubošem, Digim, Fouskem a Lysíkem a po slaňování opuštěného několikapatrového domu (Digi je fakt neuvěřitelnej člověk) jsme usedli k táboráku. Je zvláštní, jak lidi, co neumějí ani trochu vyprávět vtipy ty vtipy vypráví k smrti rádi, nedají se zastavit, vynechávají pointy i tak hloupých historek a se slovy "Moc jsme se tenkrát nasmály, ale to byste tam museli bejt" se řežou jak idioti. Čenda například.

Den třetí, opět slunečno

    Od Kynšperka nastal radikální obrat v průtokovosti a povrchu hladiny. Řeka se zbláznila a teče a teče jako blbá, člověk by řekl, že je to snad z kopce, či co.    Nicméně krajina nabrala na zajímavosti a nudné louky zarostlé plevelem a bolševníky vystřídalo o něco sevřenější a vyšší údolí. Co chvilku stavíme v některé z hospod, kde nezřízeně žereme, což myslím nemusím nijak rozvádět. Asi v polovině etapy jsme se Honza, Lucka a já vydali napřed, neb ostatní žerou moc dlouho a nám už to přijde celkem jako nuda, páč žrát se dá i doma a nemusí se nikam tahat lodě. Když jsme uprostřed Sokolova, spouští se hustý déšť a tak pádlujem jako o život. My a parta s Jumou. Do lokte dorážíme zcela mokří a vymrzlí. Definitivně jsem propadl alkoholu, protože intenzivně, tedy jako o život grogujeme a pivujeme. Prohlídka Lokte, hlavně zajímavého obloukového mostu. kde Honza upozorňuje na zajímavý akustický efekt, který se hned rozhodujeme vyzkoušet v praxi. Já na jedné straně, Honza na druhé si u patek oblouku šeptáme sprostá slova, která se na vrcholu oblouku potkávají a znějí dvojhlasně nahlas. Bohužel, zrovna v tu chvíli podplouvala most loď se staršími lidmi a paní, vychovaná zřejmě za první republiky, nebo zblbnutá filmy s Oldřichem Novým, zakřičela Sprosťáci, což samozřejmě neměla dělat, protože výsledný efekt se rovnal několika naplno zesíleným mnohowatovým reprobednám. Neznámí slušní vodáci přestali rázem slyšet. Večer dorazil podroušený zbytek expedice a šlo se spát.

Den čtvrtý, počasí v normě

    Popisovat neustále, kdo se kdy cvaknul je nuda, tudíž dojeli jsme do Karlových varů ... Ale jo, cvaknul se Klátil s Bambusákem, dvakrát, podruhý, když nám ukazovali, jak se to stalo. Za Varama jsme si sjeli žůžo peřejky a zabrzdili o Hubertus, to je taková velká peřej, cvičná, jsme si těďka přečetl ...

    Zabivakovali jsme a šli do města na letňák, dávali předpremiérově Leona od Luca Bessona s Jeanem Renem, to bylo ještě větší žůžo, než Hubertus. Večer byl trochu zkažen tím, že mrzlo a došli mě prachy.

Den pátý a všechny ostatní, počasí různorodé

Dojeli jsme do Klášterce nad Ohří a švihali vlakem přes Cheb zpákty domů. Co mám taky psát, když si to moc nepamatuju, že jo. Chápu, že sestupná úroveň zápisů deníku moc nepřidala, ale každý den to bylo to samé - voda, šutry, Klátil se hádá s Bambusákem, všichni kalí ... A to je vše, milé děti, dobrou noc :))