710 000 úplně hloupých a zbytečných otázek

(aneb Jízda 1996)

Co bychom si zastírali, dívky jsou povětšinou bytosti proradné, beze smyslu pro Fair - Play a nezkušený mladý muž jim může velmi snadno naletět. Honza a já jsme to nebrali však moc na vědomí. Jedině tím si totiž lze vysvětlit, že jsme na naši prázdninovou cestu vzali i Moniku a Pavlínu, toho času ještě naše dvě milé a celkem i rozumně uvažující kamarádky z kolejí. Ale nerad bych předbíhal událostem.

Kapitola první - Vysočina

Naše výprava začala v Plzni, kde mě Honza vyzvednul z práce svým vozidlem Škoda 120 zelené barvy, důvěrně oslovovaným jako Maruška, kteréžto se mělo na následujících několik dní stát naším domovem. Cestou domů jsme se bavili jásáním nad tím, jak je pěkně, že máme prázdniny a že už nás nemůže nic zastavit. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána a když se po několika smycích podařilo Marušku uvést do klidové polohy, zjistili jsme, že upadnul kus pneumatiky. Přespali jsme u nás a druhý den ráno jsme vyrazili k Benediktům na chatu pro poslední rodičovské rady a sud pro bráchu. Chtěl jet tuším na Berounku. Pak jsme sháněli pneuservis. V jednu chvíli jsem nabyl dojmu, že slova "Škoda 120 " a "pneumatika" pocházejí z nějakého cizího jazyka, kterému v plzeňských pneuservisech nerozumí a někdy to servisáky přímo popuzuje, protože tyto výrazy považují za urážku. Nicméně smířili jsme se s tím, že se po cestě nejspíš někde v zátočině vyflákáme a vyrazili jsme do Českých Budějovic pro Pavlínu s Monikou. Cestou řídil Honza a nejspíš v důsledku právě nabité svobody se řítil po silnicích jako zrychlený sršeň po katapultaci prakem. To, že na nás řidič protijedoucího Porsche zablikal světly, nebylo, jak by napsal Kundera, bezděčné gesto, to bylo prachobyčejné varování, že za zatáčkou měří policajti. Bohužel nám to došlo pozdě. Dojít nám to tak rychle, jak jsme jeli, ušetřili by jsme expediční pokladně tři stovky. Nejrychlejší není smrt. Nejrychlejší je radar. Pokud mohu vajádřit svůj názor na České Budějovice, zcela se stotožňuji s Vavrochem z Cimrmanovy hry Záskok. Totiž, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Tedy kromě mě. Obě dívky jsme zastihli při posledních balicích úpravách. Vzápětí na to vyjádřila svůj vztah k naší expedici Maruška. Posral se startér. Naše další cesta vedla na moravu k mojí babče a byla zpříjemněna několika veselými maličkostmi. Například zastávkou v Telči, kde se na nás holky vykašlali a šli vydrancovat stánek s pohlednicema, nebo tím, že jsme navigaci zcela neuváženě svěřili Pavlíně. Po třiseti kilometrech jízdy se ukázalo, že celou dobu drží autoatlas vzhůru nohama, čili obráceně a my místo na severní moravu směujeme do Rakouska. Když to Honza zjistil, prudce zabrzdil a za hrdelních skřeků pronásledoval Pavlínu se stočeným autlasem v ruce po přilehlých polnostech. Naše putování vysočinou bylo pak ještě přerušeno prohlídkou hradu Pernštejna ( měli zavřeno ), kde jsme s Honzou napodobili na nádvoří známé sousoší. K Milanovi ( To je můj strýc a když říkam, že jedu na moravu k babče, myslím tím k Milanovi ) jsme dorazili v osm, takže jsme krásně stihnuli film Jízda, podle kterého jsme naši expedici nazvali a kvůli kterému jsme hnali už od Telče. V deset jsme postavili stany. Byli jsme poněkud zaskočeni ( Honza a já ), že obě žáby trvaly na tom, že budou spát spolu. Co se mě osobně týká, už od Písku jsme přemýšlel, jak dostat Monču na lopatky a půjčit si její pánev. Milan pak vyhlásil soutěž v chlastání, protože Pavlína mu tvrdila, že vydrží víc neč on. Pavlína je takové malé telátko. Znechuceně jsme se s Honzou šli vykoupat do rybníka pod Bušínem. Nebylo to proto, že bysme snad trpěli nějakým Dušínovským komplexem a abstinovali, ale z toho důvodu, že obě naše expediční kolegyně vzali závod vážně a začali do sebe lít horem dolem Milanovu vlastní slivovici a to nemohlo dopadnout dobře. Taky nedopadlo. Když jsme se za hodinu vrátili, nalezli jsme je všechny tři na bakóně v silně vybočeném stavu, jak hulákají do noci jednu z moravských lidových písní. Znělo to asi jako : Já ti ho tam našroubuju.

P.S. : Poblily se obě, naštěstí mimo stany. Milan se prohlásil za vítěze a otevřel si další lahev.

Kapitola druhá - Slunce, seno, volejbal

Hned ráno jsme my nezvrhlíci , čili Honza a já, roztlačili Marušku a jeli ji provětrat na Bušín. Ačkoli všude byla mlha, nahoře svítilo krásně slunce. Po krátkém seznámení našich dívek s Milanovo vlčákem Ronaldem jsme jim sehnali náplast, opět roztlačili Marušku a jeli na Bouzov přivodit průvodkyni modelovou stresovou situaci. Jen mužská část kolektivu ovšem. Monika s Pavlínou se tvářili, že je výklad ohromě zajímá. Průvodkyně nakonec kapitulovala a pustila nás až do samého vrcholku věže, kde jsme mohli otvorem vystrčit hlavu ven a obdivovat krásy okolí. Nutno podotknout, že jsme si to zasloužili slibem, že už nebudeme stěhovat žádný další nábytek a smát se té babizně na obraze. Následoval přesun k jezírku, jehož jméno si už nepamatuju, ale bylo to někde za Šumperkem. Chvíli jsem se věnoval sebevražedným skokům do vody. Byl jsem označen za šílence. Ostatní, ti moudří členové výpravy plavili asi hodinu a půl sem a tam. Honza se plácal na mělčině. Při zpáteční cestě jsme míjeli chatu, u níž hráli nějací čtyři maniaci volejbal. Teplota se pohybovala mezi 40 stupni celsia a sublimací. Po krátkém vyjednávání přijali naši výzvu a tak jsme sehráli slavný mač. Plzeň - Díra někde u Šumperka 5 : 0 na sety. Byli to žabaři. Během mače se moje kraťasy odebrali do sedací plochy většiny savců ( Do prdele ). Monika mě vyčítala, že vůbec nenahrávám Pavlíně a že když Pavlína neumí volejbal zrovna tak dobře jako já, nevyčleňuje ji to ze hry, Jemně a vtipnou formou jsem Moniku poslal ke kraťasům. Urazila se. O to větší bylo moje překvapení, když se nechala večer celkem bez odporu odtáhnou na Zavadilku do seníku. Bylo to docela příjemné osvěžení. Holky jsou někdy fakt divný. Hlavně Monika. Ráno dělala jako že nic a hned jsme se pohádali.

Kapitola třetí - Zkratky a permoníci

Pneumatika, kterou už třetí den tak strašlivě nutně potřebujeme, je zřejmě z oblasti pověstí a bájí, protože ji nikde nemají a vše nasvědčuje tomu, že drtivá většina moravanů slovo pneumatika ani nezná. Je to taková nehezká charakterová vada na jinak vlídné povaze místních vesničanů. Nakonec se stal zázrak. Potřebovali jsme k tomu jen čtyři a půl hodiny modlení a tři rituální tance. V jednom pneuservisu pod Orlickými horami, kterýžto vypadal spíše jako JZD po srážce s Tatrou, skutečně jednu pneumatiku požadovaného typu po dlouhém hledání vyhrabali z hlubin skladu a dokonce nám ji vyměnili. Dojati až k slzám, požádali jsme majitele servisu, aby nás se starou pneumatikou vyfotografoval, málokdo totiž vlastní momentku se svým potencionálním vrahem. Bohužel, pán byl sice ochotný ale jeho IQ minimální, takže na fotce je Pneuservis, my čtyři, okolní krajina a jenom pneumatika se na ní jaksi nevešla. Po několika zastávkách na jídlo jsme za bujarého zpěvu šlágru " Generál Laudon jede zkrz vesnici " vjeli do Orlických hor. Rozjásáni příjemnou změnou krajiny jsme s Honzou navrhli ( a byl to bohužel hlavně můj nápad ), že by neškodila malá sázka. Spočívala v tom, že zatímco dívky objedou pohoří s Maruškou, my ho překonáme s Honzou pěšky, potažmo během a to v kratším časovém limitu. Byl to nejblbější nápad celé Jízdy. Mapa, kterou jsme měli k dispozici, vypadala sice moderně, ale byla vyrobená roku 1924 pro účely svazu turistů. Kolik jich asi zahynulo v hlubokých lesích … Díky výše zmíněné skutečnosti jsme se po jedenácti kilometrovém vysilujícím běhu ocitli asi dvěstě metrů od místa startu. Za zmínku stojí jistě i příhoda s nahou paní, kterou jsme nechtěně spatřili na zápraží jedné ze samot v příkré stráni. Reagovala kouzelně slovy : Ježíšimarjá Karle, dyž si řikal, že tu nikdo nebude. Karel nás naštěstí nezmlátil, protože měl pochopení a naopak nám ukázal, kudy se máme vrátit na původní trasu. V tomto místě jsme zjistili, že se naše představy o dalším správném směru radikálně rozcházejí ( východ - západ ). Přejeme si tedy vzájemně hodně štěstí a každý se vydáváme tvrdošíjně svým směrem. Pojal jsem nápad, že by nebylo od věci, celou trasu strávit rekreační poklusáváním, aby mě ty tři kilometry mírného klesání rychleji uběhly. Ukázalo se, že to nejsou tři kilometry mírného klesání, ale jedenáct kilometrů serpeninovitého stoupání a pět kilometrů tak prudkého srázu, že jsem si strašlivě nabil držku. Pravdu měl Honza. Jím vytyčená trasa byla skutečně kratší. Měřila ouze 6 kilometrů, ale jelikož Honza celkem uváženě šel pomalu, ba se místy až ležérně loudal, byl jsem na místě srazu dřív asi o půl hodiny. Na noc jsme se rozhodli vetřít se do nějakého tábora, kde by měli teplou vodu, jídlo a byli by nám vděčni, že jim hrajeme na kytaru. Honza chtěl ještě vybírat peníze, ale to jsme mu rozmluvili. Námi náhodně zvolený tábor se jmenoval Radost a byl obsazen početnou skupinou křesťanské mládeže. To jsou takový vocasové, že to nejde ani popsat. Celou noc dělali příšernej vyrvál, protože hráli bojovou hru Permoníci na Arraratu a tahali až do rána z kopce vzdálenýho cca. 5 kilometrů veliký šutry na nšjakou mohylu. Jo, a furt se utoho modlili. Nahlas, cvoci. My jsme hráli volejbal na hřišti do kopce. Vymysleli jsme s Honzou cvičné stanové kolíky. Tři nám totiž zbyli a tak jsme je od toho dne označovali šílenými čísly a z cvičných důvodů je zatloukali v okolí 50 metrů od stanu.

Kapitola čtvrtá - Ja, ja, Adrršpach

Ráno jsme seodhodlali k zoufalému činu - šli jsme se osprchovat do táborové umývárny. Ano, tekla a místy přímo spršila ledová voda. Dokonce mě několikrát zasáhli i kousky ledu. Když potom celýmu táboru hráblo a jali se provozovat jakousi motlitbu, zděšeně prcháme. Ani jsme se nerozloučili, takoví jsme byli. Naše další cesta vedla na Trosky, protože je to vcelku při cestě, a já už tam byl a moc se mi tam líbilo. Prohlídku popisovat nebudu. Kdo už na nějaké té hradní prohlídce byl, ví o co jde, a ti ostatní ať si někam zajedou. Naše slepic holky navrhnuli, že by se mohlo jet do Adrspašských skal, že je to tam žůžo, že tam pro změnu zase byla Monča s tím svým horolezcem. Když to tak zpětně uvážím, byla to jediná smyslupuná, logická a realizovatelná myšlenka, která od našich holek slepic za celou Jízdu vzešla. Do skal jsme dorazili pozdě k večeru a museli jsme dát vopicím za pravdu, byla to paráda. Ještě jedna drobná příhoda - když Maruška ndskočila na železničním přejezdu těstě před skalami, vyhrkli jsme s Honzou oba dva najednou a stejně, bez jakékoliv domluvy slovíčko "Pchue". Bylo to něco podobného jako zajíc a jeho ocas ve tvaru ťupky ( viz. Lopéro je žíla ). Na Ádru (zkráceno) jsme našli hromadu skal, pravou lokálku, dogu jako kráva a krávu. Bylo to fascinující. Nocovali jsme v jednom kempu za celkem přijatelnou sumu peněz. Nocovali tam také nějací skauti, tak jsem jim s Pavlínou zahrál něco písní, a šli jsme spát. Mihule opět tvrdošíjně spali spolu ve stanu. Moje největší přání večera - zabít Moniku. Ještě líp - třikrát ji znásilnit a pak ji pustit k vodě. Je třeba si přiznat, že na Ádru měla tenkrát silně navrch. A dobře mi tak.

Kapitola pátá - Minipovídání o vodopádu

Celý den se nesl ve znamení … , ale houby, co to plácám. Flákali jsme se celej den po skalách. Viděli jsme vodopády ( malej a velkej ), šklebili se na jezírku ( malým ) lidem, co tam jezdili na voru. Všechno vyvrcholilo, když se naše dvě kachny vykoupali v jezeře (velkým ). Bylo zamrzlé. Oni nemají v žilách krev. Oni tam mají fridex. Tím se lecos vysvětluje. Člověk je poznamenán tím, čím si chladí mozek.

Kapitola šestá - Cvičné kolíky

Další den naší, teď už útrpné cesty, jsme se po zajímavých zajížďkách ( řídila Pavlína ) a několika smrtelných situacích na křižovatkách a v zátočinách ( stále ještě řídila Pavlína ) dopravili kousek za osadu Chřibská, kde jsme požádali o azyl ve skautském táboře. Byli jsme přijati velmi vlídně, byli jsme pozváni k večeři a večer nás požádali, abychom jim zahráli u ohně. Sklidili jsme velký úspěch. Nikoli díky našemu umění, ale díky tomu, že projem táborových muzikantů připomínal spíše páření Ondatry pyžmové s rosomákem, nežli hudbu. Naše úhlavní nepřítelkyně se tradičně zavřeli ve stanu a my s Honzou jsme spali pod širákem venku. Noc byla skalena tím, že se přes nás několikrát přehnalo veškeré osazensto tábora a to tam i zpátky. Ráno se vysvětlilo, že jejich hlavňák, tedy po skautsku náčelník, nalezl u umývárky zatlučený náš cvičný kolík. Ten den jsme to opatřili cedulkou s nápisem XCV - 15. Shodou okolností nalezla jeho manželka druhý cvičný kolík na volejbalovém hřišti. Oba tak po vzájemné výměnš informací dospěli k závěru, že se je hystá sousední tábor přepadnou a úpomocí kolíků si značí významné orientační body. Celý tábor pak celou noc pořádal manévry, všichni hlídkovali jak blázni a jednou honili po lese hajného. K tomu, že běhali neustále přes nás možná přispělo také to, že jsme si v té tmě lehnuli s Hopnzou pod vstupní bránu. Zajímalo nás, proč nikdo celou noc nepromluvil jediné slovo, tak jsme se zeptali náčelníka a on nám to velmi jednoduše vysvětlil - nechtěli nás vzbudit. Tak ohleduplní k nám byli. Když jsme jim vysvětlili, že kolíky patří nám a takto je zatloukáme z cvičných důvodů, stali jsme se hrdiny dne a museli jsme se zvěčnit do kroniky. Když v jedenác vylezli ze stanu i příšery, jeli jsme se poidívat po Česko - saském švýcarsku. Navštívili jsme Mariininu a Vilhemininu vyhlídku, příkré schody a Jetřichovice. Pak někoho napadlo, jet se vakoupat do teplé vody do Ústí nad Labem do bazénu. Návrh byl jednomyslně přijat a ihned realizován. V Ústí nás zastavili policajti a voda byla jenom ledová. Ústí je ještě o něco horší než České Budějovice. Cestou zpět měla Pavlína s tou druhou rachejtlí blbý kecy, tak jsem počkal, až Honza usne a hnal jsem Marušku po Labských pískovcích stovkou i do těch nejnepřehlednějších zatáček. Když jsme dojeli, Pavlína se zhroutila a dvě hodiny jsme od ní měli pokoj. Zcela netypicky jsem spal s Monikou ve stanu. Mohla za to bouřka a to, že byla Pavlína líná se do svého stanu vracet.

Kapitola sedmá - Zač je toho Loket

Ráno jsme se probudili nezvykle brzy. Tedy já a potom hned Honza, protože jsem ho šel vzbudit. Skauti měli rozcvičku, běhali po táboře, dělali kliky a jinak blbnuli. Byli při tom zachumlaní do svetrů a dek. Byla hrozná zima. V náhlém návalu inspirace svlékáme se s Honzou do plavek střídáme se. Jeden vždy hlasitě velí a předcvičuje a druhý cvičí, až se z něj kouří. Skauti přestali s vlastní rozcvičkou a nevěřícně nás pozorovali. Celou exhibici jsme zakončili skokem po hlavě do místní horské tůňky. Hloubka byla dostačující, teplota nikoliv. Vyřítili jsme se ven a strašlivou rychlostí začali obíhat tábor, abychom se zahřáli. U osazenstva to vyvolalo hlasitý obdiv a nový zápis do kroniky. Asi se to ještě nikomu nepovedlo, být zapsaán do kroniky dva dny za sebou. Kdyby mě tak tenkrát viděla maminka, ta by měla radost. Nicméně, sbalili jsme se, poděkovali a odrazili na další pouť. Další pouť vedla přes různé okliky do Karlových Varů. Cestou jsme dokonce byli i na střeše světa. Nebo alespoň minimálně na střeše čech ( Krušné hory ). Ve Varech chápeme, že stanovat nám tu asi nepovolí a tak se přesouváme do našeho starého známého Lokte ( viz. Chcípni v terénu 1994, Ohře 1994, Odznak brané zdatnosti Chipa a Dalea 1997 a Slavkovská padesátka 1997 ). Stanujeme ve vodáckém kempu. Je hnusně a nebavíme se spolu. Teda já s Honzou jo. Holky spolu taky. Ale dohromady ne. Druhého dne hned časně z rána šviháme do Plzně. Dívky jsme vyhodili na nádraží a teprve tehdy se v našich romantických duších rozhostil klid a mír. Howg.