Skoro jsem měl cukání název knihy přepsat na Mauricville, byť se tam nesetkáte ani s inteligentními hlodavci, ani s jejich rovněž čtyřnohým principálem. Ale to podstatné, co Mauric a Mořičvíl mají společné, je nádech Zeměplochy, vzdálený avšak více než zřetelný. Místo Neviditelné univerzity tu je (velmi viditelné, při výbuších i slyšitelné) Muzeum, slečnu Zuzanku tam najdete pod pseudonymem slečna Zuzanka, čarodějky jsou substituovány jednou stařenkou, věchýtkem, který skály láme a silné muže z hospody vyhazuje, místo Noční hlídky pak Speciální městskou stráž (SMS), jejíž velitel Mataharis má manželkou zakázaný alkohol...

Jako určitý nezanedbatelný bonus a nadstavbu nad zeměplošské odkazy tu pak najdete Jamese Blonda, hraběte Stokera (upíra, který z neznalosti zkusí vycucnout Zuzanku a stane se z něj dívka), pivo v hliníkových plechovkách či Železnici, která právě zdražila jízdné na osminásobek. A spoustu humoru, vtipů a situačních gagů. Celá kniha je něčím jako studentskou féerií, do níž autor napěchoval nápady a myšlenky létající na kolejních pokojích. Leč provedl to způsobem, jakým slaměný vdovec balí kufr na služební cestu - popadl co bylo kde bylo a bez ladu, skladu a čichu to vše nacpal do útvaru délky románu.

Ačkoliv se autor poctivě snažil o vytvoření zápletky, celá kniha je ze všeho nejvíc sledem (více nebo někdy i méně) vtipných obrazů, skečů, scének a anekdot. Statisticky nejvíce narážek tam je samozřejmě na Zeměplochu, ale vedle již zmíněného Blonda a Stokera jsem tam našel odkaz na Back to the Future III, citován byl i můj veleoblíbený Jaroslav Žák a mihlo se tam ještě několik podobných momentů a momentíků. Ze Zeměplochy se autor inspiroval také poznámkami pod čarou. Některé z nich byly opravdu vtipné, některé byly řetězené, všechny ale nesly v sobě identifikaci své inspirace.

Úroveň humoru byla pro vnějšího čtenáře dost rozkolísaná. Kamarádi na texty reagují jinak, než lidé, pro které to je „jen“ kniha, nikoliv téměř každodenní součást života (jako tomu je třeba pro čtenáře Mořičvílských listů). Zápletka a příběh jsou velmi prosté, úžasně jednoduché a téměř bez problémů zanikající v humorných pasážích - první třetina knihy nedává žádný náznak wo tso go, a jediný citelnější signál na straně 54 je rozkódován až mnohem později. Řada scén tam byla vložena spíše jako oslava Zeměplochy a jejích postav (například výborným způsobem inovovaný Smrť).

Jako čtení pro kamarády (byť třeba jen virtuální) to určitě je vynikající pobavení. Dokonce i pro ostatní to je ještě přiměřeně průměrná humorná fanfiction (byť ne přímo využívající reálií Zempělochy), přitom by ale stačilo relativně málo, aby autor kvalitu pozvedl o citelný kus. Především by pomohlo rozčlenění textu do jednotlivých samostatných povídek, a to i se zachováním existujícího volného spojujícího motivu. Dále by bylo dobré vypustit některé pasáže, které už jenom rozemílaly a opakovaly humor nalezený čtenářem o kousek dřív.

(Pagi)