Obyčejný večer

(povídka)

Muzeum se topilo ve tmě jako koráb na dně oceánu. Pozdě večer utichly všechny malé i větší výbuchy a ztratil se zvuk převodů a rozbíjených vitrín i neurotický křik. V celé budově byli pouze dva lidé - noční hlídač Brouzdal a ředitel muzea, profesor Myrtil Kuštil. Brouzdal krmil kocoura Matyldu senem a připravoval se na pravidelnou obchůzku. To obnášelo navlečení se do ochranného obleku, který se skládal především z několika ocelových plátů, chrániče hlavy a dlouhé tyče pro průzkum prostorů za rohem. Brouzdal v muzeu už nějaký ten pátek pracoval a tak se nechtěl nechat překvapit nějakým tím utíkajícím nábytkem, nebo kyselinou, která se šla v noci projít. Myrtil oproti tomu dokončil svůj poslední pokus, při kterém se jednalo především o to, by velmi malá kolečka rozhýbala velmi velká kolečka a celé to pak dělalo skrcbucbuc, sundal si bílý plášť a vyšel na chodbu. Pro jistotu se ale ještě jednou vrátil a zkontroloval, jestli opravdu zamknul, protože v budově se vyskytovali i tací jedinci, kteří považovali za opravdu velmi legrační, když vám vnikli do kanceláře, přestavěli vám nábytek vzhůru nohama, na strop nalepili koberec a vytapetovali vám stěny vzorem s růžovými medvídky. Pak se s tichým hvízdáním vydal prázdnou chodbou k východu. Jeho kroky se rozléhaly ztichlými prostorami jako v chrámu s vysokou lodí. Cestou Myrtil přemýšlel, proč má poslední dobou tolik práce, když by tomu mělo být naopak. Je přeci jedním z nejbohatších mužů ve městě a možná i v širokém dalekém okolí, řízení muzea si ponechal jako koníček a očekával od toho, že teď, když nebude muset řešit otázku peněz, už všechno půjde jako po másle. Ukázalo se ale, že je tomu na opak. Řídit tak velkou společnost, jako městské muzeum, vyžadovalo celého muže. Teď, když neměl jinou starost, to Myrtil začínal opravdu chápat. Nikdo vás nebude otravovat fantastickými žádostmi, když ví, že máte plat jen o něco málo vyšší než on. Jakmile se ale vaše jmění rozroste řádově o mnoho nul, najde se velká spousta chytráků, kteří okamžitě mají v zásobě nepřeberné množství nápadů, jak s nimi naložit. To bylo stále něco - oddělení Triviálních dějinných příčin si vymyslelo, že chce nový archív. Moderní, přístupný z potrubí, police pěkně zdobené… a chudák ředitel, aby sehnal peníze. Nebo je dal ze svého, to by bylo vůbec nejlepší. Nebo Bublající roztoky. Jeroným včera přišel, že by nebylo špatné vybudovat na dvoře speciální kádě na nebezpečné látky, nejlépe z olova a zapuštěné hluboko do země. Jenže kdyby se to tak udělalo, první výbuch by nerozmetal pouze několik místností, ale celé muzeum. Proč si tedy pokládat výbušniny do základů, že. Nebo agenda. Ještě, že tady byla sekretářka, ale i tak se denně Myrtilovi na stole objevilo minimálně padesát emajlů a alespoň dvacet klasických dopisů. A všichni jejich autoři trvali na tom, aby je Myrtil vyřídil osobně. Od žádostí ke vstupu do muzejních sbírek, přes žádosti o zapůjčení nějakého exponátu, až po výhružné dopisy, slibující střídavě jemu a ostatním zaměstnancům fyzickou likvidaci. Takové emajly Myrtil rovnou posílal Mataharisovi a dál se o to nestaral, protože to by musel mít hlavu nafukovací. A když si udělal v poledne dvouhodinovou pauzu, zašla za ním občas Zuzanka a informovala ho o takové spoustě věcí, až mu z toho šla hlava kolem dokola. Někdy se na své okružní cestě dokonce potkávala. Nikdy by nevěřil, jak je to náročné, být bohatý. Pozitivní na tom bylo, že měl člověk tolik peněz, že nevěděl, co s nimi, takže nakonec přispíval na všechny možné dobročinné organizace (1) a byl rád, že na všechno má lidi. I když v tomto konkrétním případě se jednalo pouze o jednoho člověka a tím byla slečna Zuzanka, která si vzala Mořičvílské podzemní železnice na starost a Myrtila nezatěžovala podrobnostmi. Když Myrtil vycházel ze své kanceláře, měl zcela jasnou představu, jak si zavolá některý ze žlutých kočárů společnosti Tak-si-nastupte a nechá se odvézt do svého nového domu na Borůvkovém pahorku, naloží se do kádě s horkou vodou a pořádně se uvolní. Ale jak se blížil k východu, dostávaly jeho myšlenky poněkud jiný směr. Možná by se mohl zastavit u Jeronýma na kus řeči, určitě ještě nebude spát, obvykle si čte pěkně dlouho do noci ty jeho nesmysly o barevných vodičkách. Možná by si u něj dal i čaj. Nebo pivo. Nebo by spolu mohli zajít k Vyšinutému mamutovi, točené je vždycky lepší, i když i plechovky mají hodně do sebe. Než Myrtil budovu muzea opustil, měl zcela jasnou představu o nadcházejícím pozdním večeru. Koneckonců, pracovat se nedá pořád, člověk si musí někdy trochu odpočinout.

V jiné části města, ve čtvrti Nasládlých hrušek, dokončoval tou dobou svoji pravidelnou pochůzku lampář Jouza. Dlouhou tyčí rozsvěcoval poslední pouliční lampy, do kterých před chvilkou doplnil olej. Na zádech měl skládací žebřík, nádobu s olejem a několik různých nástavců na svoji tyč, protože ve městě bylo mnoho různých typů osvětlení a nebylo nástroje, který by postihl všechny. Jouza byl nenáročný člověk. Svoji práci vykonával rád a poctivě a za ta dlouhá léta se ji naučil dělat i velmi dobře. Dokázal za hodinu rozsvítit celou Obilnou čtvrť a ještě stihnul trochu pomoci svému kolegovi, který obhospodařoval Parkovou oblast. Mezi lampáři nebyl Jouza nejstarší, ale už se tomu pomalu blížil. V rozsvěcování a zhasínání lamp bylo něco magického. Když jste kráčeli za soumraku ulicí a tyčí se dotýkali těch malých skřínek na kovaných sloupech a uchycených do domů, měli jste v rukou na kratičký okamžik budoucnost. Na vás záleželo, jestli lidé uvidí na cestu, až se budou v noci vracet domů nebo naopak vyrážet ven. To vy jste svítili lidem na cestu a ukazovali jim, kam šlapat a kam ne. Když se zhasínalo, bylo to, jako když si předáváte směnu se sluncem. Přes den Jouza většinou chodil po městě a kochal se. Vždy mu přišlo nesmírně zajímavé pozorovat život v ulicích a představovat si, co jsou ti lidé asi zač a kam spěchají. Jouza nespěchal nikdy, měl rád svůj klid. Jako starý mládenec měl času na rozdávání. Většinou se uvelebil na nějaké lavičce, vytáhl svůj blok a tužku a kresli to, co právě viděl. Nedělal si nějaké umělecké ambice, ale byl přesvědčený o tom, že kreslí dobře. Tedy, minimálně lépe než průměrně. Občas ho požádal některý z kamarádů o kresbičku dcery, syna, psa, nebo čehokoli a zaplatil mu lahví rumu, balíčkem doutníků nebo prostě jenom poděkoval. Peníze Jouza nijak zvlášť nepotřeboval, málokdo totiž věděl, že jich má poměrně dost. Rozhodně mnohem víc, než si průměrný lampář vydělá. Jouza měl totiž svoje tajemství. Jednou za čas za ním přišel muž zahalený do tmavého kabátu, s kloboukem naraženým hluboko do čela a požádal Jouzu o službu. Jouza nabídku přijal. Noc, která následovala, pak patřila Jouzovi. Změnil se z obyčejného lampáře na někoho velmi vyjímečného, na někoho, kým nemohl být každý. Vyžadovalo to velké soustředění, nevšední schopnosti a velmi, ale opravdu velmi jistou ruku. A správný pohled na věc. Dnes byla ta noc, kdy mělo dojít k další schůzce. Tajemný muž v kabátu dobře platil. Přinesl vždycky váček s honorářem za minulou službu a mezi mincemi byla pokaždé další objednávka - lístek se jménem, někdy se jmény. Jouza rozsvítil poslední lampu v Rozmarýnové ulici, složil svoji tyč a loudavou chůzí se vydal za tajemným neznámým k místu jejich setkání - k hostinci U Vyšinutého mamuta.

Myrtil se unaveně svalil na lavici hned u barového pultu a objednal si u T´aBasca tuplák tmavého piva. Jeroným nebyl doma. To Myrtila rozladilo, protože když už nejsou v noci doma ani nejlepší přátelé, kam ten svět vlastně směřuje? Někdy přemýšlel, jestli se mu pradědeček spíš nepomstil, protože od toho slavného objevu se Myrtilův život od základu změnil. Sice stále pracoval v muzeu, ale to bylo asi tak všechno. Předně se s rodinou přestěhovali na Borůvkový pahorek, manželka na tom trvala, když si to teď mohli dovolit. Myrtil koupil velký dům se dvěma křídly a ohromnou zahradou od jakéhosi zchudlého šlechtice, zaplatil všechny opravy, pořídil kočár a koně a zaměstnal zahradníka, několik služebných a kuchaře. Ale stále to nebylo ono, necítil se tam jako doma. V jejich starém bytě v Dlážděné ulici to bylo sice o dost menší, ale člověk tam alespoň svoji rodinu potkával. Na Borůvkovém pahorku bylo třeba dotyčného nejprve najít, když se s ním chtěl vidět. Položil-li si ve starém domově na krb knížku, věděl, že ji tam druhý den zase najde. Teď to bylo něco zcela jiného, většinou mu ji uklidil sluha do knihovny, nebo zapomněl, na kterém krbu ji nechal. Také se najednou cítil jako malý mravenec ve Čtvrti architektů. Dům byl jedním slovem obrovský a druhým slovem strašně starý. Všude bylo nekonečné množství dveří, dvířek, točitých schodů, pavlačí a prolisů do zdi. Myrtila napadlo, že až přijde jednou účet za malíře, bude ho to stát majlant. Sídlo svoji velikostí skoro připomínalo muzeum. Ve spoustě pokojů dokonce Myrtil zatím ani jednou nebyl. Prošel si obydlené křídlo, pětkrát při tom zabloudil, jednou omylem vešel do pokojíku pro služebnou, když se zrovna převlékala, a nakonec objevil knihovnu. Knihovnu s velkým K. Police s knihami se táhly mnoho desítek metrů do dálky sálu a výška jim nezůstávala nic dlužná. V ten okamžik Myrtil pochopil, že aristokracie nemůže střední třídě nikdy rozumět už jen proto, že dřív, než by našli manuál v té spoustě výtisků kolem, byli by po smrti. Knihovna se stala nakonec jediným místem v domě, kde se Myrtil necítil ztracený. Většinu volného času trávil tím, že postrkoval po kolejnicích žebřík a prohlížel si tu ohromnou spoustu titulů, které teď nějakým nedopatřením vlastnil. Bylo tam všechno - od kuchařek, přes slavné romány, knihy o historii, příručky pro opravu kuchyňského dřezu až po lexikon aristokracie vydaný zhruba před tisícem let. Myrtil hned druhý den najal profesionálního knihovníka, založil mu v bance tučný účet a pověřil ho jediným úkolem - aktualizovat knihovnu. Nějak podvědomě cítil, že to je jeden z těch dobrých způsobů, jak s penězi naložit. Negativní stránka celé věci s penězi ovšem spočívala ještě v něčem jiném, než jen v domě, kde se dá během odpoledne zabloudit - všichni jeho přátelé zůstali bydlet dole ve městě a měli to k Myrtilovi najednou strašně daleko. Změnili se také lidé, se kterými se Myrtilova rodina stýkala. Dřív stačilo napsat Jeronýmovi, nebo v případě nouze i profesoru Rosničkovi, emajl a za půl hodiny už Myrtil seděl v některé putyce u piva a debatoval o nových ozubených kolečkách z Benzindorfu. Teď chodili potrubím pozvánky. Vyražené zlatou barvou na drahém papíru, plné vzletných slov a obrázků holubic, andělíčků a podobných nesmyslů. Myrtil si ani nevšiml okamžiku, kdy přestal chodit do hospody a začal navštěvovat party, večírky, soaré a všechny ty další věci. Lidé ho na nich většinou k smrti nudili, ale jeho žena si byla jistá, že se to časem poddá. Když Myrtilovi nějaký baron líčil, jak jednou ranou skolil srnce, myslel Myrtil na to, jak Jeroným jednou židlí skolil opilce, co je obtěžoval U Nenasytné Barbory. Když byl zatažen do diskuse na téma pozdně podzimní počasí v oblastech Vrcholů, jeho mozek se zabýval tím, že by mohl vyrazit s Rosničkou na ryby. Necítil se nešťastný, ale ke spokojenosti to mělo také hodně daleko.

"Tady máte to pivo, pane Kuštile," vyrušil ho z rozjímání hostinský Alen T´aBasco a spiklenecky na něj mrknul (2).

"Díky, Ale," oplatil mu Myrtil a zhluboka se napil.

Ani Jeroným není doma! Asi je někde se Zuzanou, pomyslel si Myrtil.

"Počkej, hned to zaplatím, nebudu tu dlouho," zadržel odcházejícího hostinského a začal rukou šmátrat v kapse. Ozvalo se kovové cinknutí, jaké vydává jen mince spadlá na dlážděnou podlahu.

"Kruci," zaklel Myrtil, "tak jo, přijď za chvilku, já teď budu chvilku hledat zlaťák," řekl T´aBascovi. Ten chápavě pokrčil rameny a odešel obsloužit další stůl. Myrtil se sklonil pod ten svůj a začal očima pátrat po zemi. Bezvýsledně. Klekl si tedy na všechny čtyři a začal prostor pod stolem podrobně prohledávat zblízka. Vždycky razil zásadu, že jeden zlaťák hotovosti je pro něj až dost, alespoň se potom moc neopije a nezavdá příčinu pouličním lupičům tím, že mu cinká vyboulená kapsa. Držel se svého hesla i potom, co tak náhle zbohatnul. Vraťme se teď zpět v čase o nějakou tu vteřinu. Myrtil sahá do kapsy a jak vytahuje ruku zase ven, vyklouzává mu mince z dlaně a padá dolů. Na podlaze se díky své rychlosti odrazí a pokračuje ve svém letu k noze stolu, o kterou se odrazí ještě jednou a teprve pak padá definitivně na podlahu. Díky zákonům nepravděpodobnosti na svoji hranu a začíná se kotoulet, v čemž pokračuje, dokud nenarazí na škvíru ve stěně za Myrtilovými zády a nezapadne do ní tak, že kouká jen její nepatrná část. Teď se můžeme vrátit. Myrtil prohledal poctivě celý prostor pod stolem a už se chtěl zvednout zklamaně zpátky a vysvětlit T´aBascovi, že zaplatí příště, když koutkem oka zahlédl lesk dole u podlahy, v místě, kde se stěna boxu za ním stýkala se zdí hostince.

"A mám tě," zabrumlal si potichu a sehnul se opět dolů.

Mince držela jako přibitá, zaseknutá mezi dřevěnou a kamennou stěnou. Myrtil tedy opět klesl na kolena, vyndal s kapsy svůj zavírací nůž a dal se do páčení.

"... zvládnete to ještě dnes v noci?" uslyšel za stěnou rozhovor mezerou těsně u zdi.

Hlasy byly dva, jeden velmi hluboký a jeden, který zněl staře.

"Jistě."

"Dobrá. Je to pokoj 54. Dotyčná osoba se jmenuje Jennifer a nemá o ničem tušení. Mělo by to být překvapení, jestli mi dobře rozumíte, ah, ah, ah." zasmál se velmi zvláštním způsobem hluboký hlas.

Myrtil rozhovoru nevěnoval nijak velkou pozornost, koneckonců, nebyl určen pro jeho uši. Od toho měl T´aBasco v sálu boxy, aby měli hosté soukromí.

"Rozumím vám velmi dobře," potvrdil starší hlas.

"Tak je to správné. Abych nezapomněl, nestojíme o žádné svědky," ozval se opět baryton.

Myrtilovi cosi říkalo, že by rozhovoru možná přeci jen trochu pozornosti věnovat měl.

"Žádný strach, víte, že pracuji rád sám. Jen já a klient."

"Ah, ah, ah, rozumím." Ten smích byl protivný už od základu, zněl jako smích někoho, kdo právě utopil pytel koťat a teď se to chystá nějak hodně ošklivě sdělit jejich majitelce.

"Jak dlouho myslíte, že to zůstane utajené?"

"Moc ne, zítra to bude v tisku."

"Nevadí," to už budu dávno někdo jiný.

"V pořádku. Takže jsme domluveni, uděláte to dnes v noci. Nechám otevřené postranní dveře, abyste se snadno dostal dovnitř. Až bude po všem, jenom za sebou zabouchnete, já už všechno uklidím. Máte vlastní nářadí?"

"Jistě, jsem profesionál!"

Myrtil se vztyčil. Jestli tomu dobře rozuměl, ti dva muži za dřevěnou přepážkou...

Když Myrtil dorazil pozdě v noci domů, přivítala ho manželka s válečkem v ruce už ve vstupní hale.

"Mám tě rovnou praštit, nebo si dneska najdeš nějakou originální výmluvu?" zeptala se ho mezi dveřmi, když si zouval boty.

"Nech toho, Květuše," zamručel Myrtil, "možná jsem na stopě zločinu!"

"To by jako originální výmluva skoro šlo uznat," pokývala hlavou Květuše Kuštilová, " už tady byla povodeň lokálního charakteru, napadení nepřátelskými mravenci, státní návštěva z Abu-Baby, ale zločin, to slyším prvně."

"Ta návštěva byla skutečná!"

"Ale jistě, miláčku, jak jinak. Nechala si u tebe v kabátu kapesníček!"

"Ten kapesníček patří naší recepční. Půjčila mi ho, abych mohl zastavit krvácení z nosu."

"Ale? Skutečně? Ty jsi se s tou návštěvou snad popral?"

"S návštěvou ne. S Rosničkou."

"Jste oba jako malý kluci! Paní Rosničková to nemá o moc lehčí, než já! Zrovna předevčírem jsme se potkaly u Kefíra, prý jsi Rosničkovi namazal kliku klihem. Je to pravda?"

"Je. Ale měla bys vědět, že to byla jenom odplata za to, že mi dal housenky do svačiny."

"Víš, co si, Myrtile, někdy říkám?" dala si paní Kuštilová ruce v bok.

"Ne."

"Že jsem si měla vzít tenkrát pytláka Prudila. V noci by byl sice v lese, ale přes den by na mě měl čas a navíc by byla doma čerstvá zvěřina."

Myrtil si pomyslel, že to není možná až tak špatná myšlenka, ale nahlas řekl:

"Prudila? Ha! S tím bys to tedy vyhrála! A vůbec, stejně si vzal Máňu z Tomanovo samoty. Mají spolu sedm dětí a vlastní jenom jednu kozu! Máňa ji pase, aby k těm zajícům, co tahá Prudil domů, měli co pít!"

"Ty jsi nějak informovaný!"

"Byl jsem se tam podívat docela nedávno. Máňa mi napsala, jestli bych se nepodíval jejímu manželovi na železa, že to nějak zlobí a ona by byla nerada vdovou."

"To ti tak budu věřit! Spíš bych věřila tomu, že jsi dostal chuť na pečenýho zajíce, žroute! Ještě že s námi přes rok Evelína nebydlí a tobě nemá kdo po nocích vyvařovat, jinak bys prasknul!"

"Evelínu do toho netahej, ano? Učí se dobře a jednou z ní bude paní doktorka."

"Vážně? Tak víš co ti teď řeknu?" nadechla se paní Kuštilová.

Myrtil svěsil ramena a vypnul uši. Tuto dovednost dotáhl za léta manželství k dokonalosti. Jeho mozek sice vnímal, co mu manželka říkala, ale vyhodnocoval z toho jen ty informace, na které bylo třeba nějak reagovat, většinou slovy "jistě miláčku", "ne miláčku" nebo krátkým pousmáním. Během tohoto procesu se zbytek Myrtilovy mozkové kapacity většinou zaobíral nějakým technickým problémem.

"… tohle jsem si nezasloužila!!!" skončila Květuše Kuštilová, práskla dveřmi a odešla trucovat do svého pokoje. Myrtil se spokojeně usmál a rozběhl se do knihovny k chytroušovi poslat jeden velmi důležitý emajl.

Jeroným se ploužil pozdně večerní ulicí a kopal do prázdné plechovky od piva. Ačkoliv podzim už klepal na dveře a všude byla záplava pestrobarevného listí, počasí si udržovalo letní nádech a tak bylo, celkově vzato, docela příjemné teplo, tu a tam prošpikované osvěžujícím vánkem. Podzimní Mořičvíl vám dovolil mnoho úžasných pohledů, a to především díky faktu, že kromě lidí v něm žily hlavně stromy, zastoupené všemi možnými druhy. Některé stromy dokonce ani nikde jinde na světě už nerostly, protože vhodné podmínky pro jejich růst byly právě jen v Mořičvílu (3) . Díky tomu jste mohli v době opadávání najít na zemi ty nejneskutečnější listy všech tvarů, velikostí a barev. To bylo ovšem to poslední, co Jeronýma zajímalo. Tvářil se zachmuřeně, loudavou chůzí se kolébal ode zdi ke zdi a směřoval do vyhlášené Javorové čtvrti (4) , a to s jediným cílem - najít někde nějakou hodně nebezpečnou hospodu, v ní se opít a v tom lepším případě tam vyprovokovat rvačku, při které by se mohl pořádně vybít, potažmo dostat po hubě. Když míjel salon Madam Čurbesové, na chvilku se zabýval myšlenkou, že by zašel dovnitř na skleničku, seznámil se s některou z dívek, případně s ní poklábosil, ale pak tu myšlenku zavrhnul, mávnul rukou a kráčel dál. Minul hostinec U Zlomené pařáty (5) , prošel parkem Přepadeného muže a ocitl se u dveří baru Čičinka & kamarádky. To by mohlo být ono, pomyslel si a chystal se vstoupit. Tmou se cosi mihlo a do dveří se kousek od jeho hlavy zabodnul nůž. Jeroným se zděšeně otočil. Za ním stála podivná dvojka. Vyšší muž byl oblečený celý do kůže a na hlavě mel klobouk. V ruce držel obušek pobitý hřeby. Menší z dvojice byl navlečený do něčeho, co bylo kdysi pravděpodobně kostýmem na některý z maškarních plesů.

"Přejete si?" zeptal se Jeroným nenaloženě.

"Přejeme," uchechtl se ten menší, "peníze, šperky, zlato, drahokamy, cokoliv máte, nejsme nijak zvlášť vybíraví."

"Aha. To bude problém. Mám u sebe jenom něco okolo deset zlaťáků, ale ty vám nemůžu dát, protože se za ně hodlám opít," pokýval hlavou Jeroným.

"Žádný strachy, vznešenej pane," řekl ten vyšší, "my to kliďánko uděláme za vás, žádný strachy. Lupneme si jí za vaše peníze takovou, že nebudeme vědět, jak se jmenujem. Vy budete mít stejně ouplně jiný starosti!"

"Skutečně? A jaké například?" začínal být dožraný Jeroným a navzdory faktu, že nikdy nebyl žádný rváč a ti druzí byli dva, měl chuť na ně být drzý. Deprese bývá často horší než absence pudu sebezáchovy.

"Například jak posbírat ze země všechny zuby zlomenejma prstama!" zasmál se menší bandita.

Jeroným vytrhl ze dveří zabodnutý nůž a zamával s ním směrem k banditům.

"To je zbytečný, pane," ujistil ho ten větší, "budete to mít jenom horší. Vás by teď mohl totiž zachránit jedině zázrak!"

Odkudsi z temnoty protějšího dvoru s hvízdáním přiletěl vzduchem kámen a složil většího muže k zemi.

"Co to sakra bylo???" otočil se jeho malý kolega právě tak na to, aby ho další kámen trefil do obličeje a omráčil.

"Zázrak," ozvalo se ze tmy. Pod lucernu před barem vyšel statný muž s profesionálním sympatickým úsměvem, oblečený do kvalitního černého obleku.

"Pan Blond?" podivil se Jeroným.

"Dobrý večer, pane Myšpulko, jste v pořádku?" zeptal se starostlivě James.

"Ano, děkuji."

"A mohl byste tedy v tom případě přestat šermovat tím nožem?"

Jeroným se teprve teď všimnul, že se ho snaží zasáhnout ostřím do žaludku.

"Oh, ano, jistě, promiňte," vzpamatoval se a rychle hodil nůž na zem, "nepřepadávají mě zase tak často, takže mě to trochu vykolejilo. Díky za pomoc," podal Jamesovi ruku.

"To nestojí za řeč. Byl jsem se trochu projít a člověk alespoň nevyjde ze cviku. Co tady děláte vy? Jsme docela daleko od muzea?"

"Ale, znáte to, vlahý večer, vyšel jsem se trochu pobavit," řekl s přehnanou bezstarostností Jeroným.

"Opravdu? Spíš bych čekal, že budete se slečnou Zuzanou," podivil se James.

Jeroným zasmušile pokýval hlavou.

"To je právě ono, Zuzana na mě nemá čas," přiznal nakonec.

Blond mu položil přátelsky ruku na rameno:

"To snad není konec světa, ne? Vyjdete si s ní zítra," navrhnul.

"Kdepak," zavrtěl hlavou Jeroným, "nevyjdu. Neviděli jsme se už čtrnáct dní. Většinou od ní jenom dostanu vzkaz, že má nějaké důležité jednání. Už si ani nevybavuje, jak vypadá."

"Tak to je něco jiného," pokýval Blond chápavě hlavou. "Jestli vám to trochu pomůže, taky jsem se nešel projít jen tak."

"Nepovídejte, muž jako vy! Ženy se o vás musí prát!" zpozorněl Jeroným. To byla informace, kterou by nečekal.

James se smutně usmál.

"To je jeden velký předsudek. Předně, ačkoliv už jsem se seznámil s velkým počtem dívek, nikdy nemám tolik času, abych se zdržel více jak dva dny, a to se jich kupodivu vždycky strašlivě dotkne a už mě nechtějí vidět."

"To jsem netušil," řekl překvapeně Jeroným.

"Vidíte. Většina lidí předpokládá, že když jste tajným agentem, že se vám ženy sami vrhají do náruče, ale to vůbec není pravda. No, abych byl upřímný, v Abu-Babě je jedna moje kolegyně…. ale tu potkávám málokdy a potom jsme nuceni většinou svést zápas o nějaké tajné materiály a to musíte uznat sám, není právě vhodné prostředí pro něco trvalejšího."

"Vida, doteď jsem žil v omylu. Přiznám se, nejprve jsem na vás trochu žárlil, kvůli Zuzaně," řekl opatrně Jeroným.

"Ale jděte," mávnul rukou Blond. "Zuzanka je velmi přitažlivá dívka, ale stačilo, jak se na mě podívala, a hned bylo jasné, že by z toho nic nebylo. A potom, zásadně se nepokouším svádět zamilované dívky. A to ona do vás bezpochyby je."

Jeden z banditů přišel k sobě a zmateně se postavil.

"Je?" řekl.

Blond ho jen tak mimochodem omráčil pěstí.

"To si právě už nejsem jistý," řekl Jeroným, "proto jsem taky vyrazil sem."

"Jak to?" nechápal James.

"Vždyť jsem vám to říkal. Pokaždé se najde dost důležitějších věcí, než se se mnou sejít."

"Hmm. Tohle vlastně dělá i Monika Pětníková. Člověk se snaží a co z toho? Většinou mě utře jako servírovací stolek po mejdanu."
"Nezajdeme na skleničku?" navrhnul Jeroným.

"Podívejte se, jestli to je zase nějaká levárna…" šeptal Myrtilovi profesor Rosnička, skrčený za vikýřem na střeše domu číslo 14 v Modřínové ulici.

"Žádný strach, nic takového," ujistil ho Myrtil.

"No jen aby!" zasyčel výhružně Rosnička. "Z některých prstů ještě nemůžu dostat klíh!"

"Dobře vám tak!" řekl už skoro nahlas Myrtil. "Já když vidím housenku, mám neodolatelnou touhu zvracet!"

"Dobrá, dobrá, to nebudeme teď rozmazávat. Jak jste na to vůbec přišel?" hodil profesor Rosnička hlavou příslušným směrem.

"Náhodou, zaslechl jsem ten rozhovor u vedlejšího stolu U Vyšinutého mamuta."

Profesor Rosnička se opatrně stáhnul zpátky za vikýř a zamaskoval se pod jehličnatou větev stromu, který rostl u domu (6).

"Co když nepřijde? Budeme tu jako dva šašci na střeše," zapochyboval profesor.

"Já doufám, že se objeví. Budeme je sledovat, zabráníme zločinu a pachatele pak slavnostně předáme Mataharisovi."

"Zní to celkem slibně, ale co když jde jen o něco nevinného?" trval na svém Rosnička.

"Věřte mi, nabízel mu dost peněz na to, aby se jednalo o nájemnou vraždu," ujistil ho Myrtil.

"To doufám. Musel jsem lhát svojí Hermíně."

"Co jste jí řekl?"

"Hned jak přišel váš emajl, oblékl jsem si vestu a řekl jí, že se v muzeu zjevil duch profesora Šušníka."

"Takovou pitomost?"

"Ale zabralo to, mám to vyzkoušené, Hermína se na mě jenom podívala tím svým způsobem a nakonec řekla, že když chci jít na pivo, můžu to říct rovnou."

"Aha. To budu muset někdy vyzkoušet. A co když to řeknete skutečně rovnou, že chcete jít na pivo?" nedalo to Myrtilovi.

"Tak nikam nesmím," řekl smutně profesor Rosnička. "Jak se podařilo odejít vám?"

"Podobně, kolego, podobně, řekl jsem Květuši, že si půjdu ještě před spaním zaběhat. To je totiž takový nesmysl, že mě pak nepodezřívá z vedlejších úmyslů."

Na ulici pod oběma vědci se ozvaly vzdálené kroky.

"Už jde," zašeptal Myrtil.

"Co tady vlastně dělá?"

"Jde si pro klíč od toho pokoje číslo 54, domlouvali se, že to tak bude jistější!" vysvětloval šeptem Myrtil.

Pod lampou uprostřed náměstíčka se za okamžik potkaly dvě postavy. Každá přišla z jiné strany, ale obě byly oblečené do černých plášťů s kápí.

"Vidíte? Typičtí spiklenci," ukázal na ně Myrtil.

"Takže? Nerozmyslel jste si to?" zeptal se baryton.

"Ne, jak se mě na něco takového můžete ptát. Víte sám dobře, že mi to dělá velké potěšení!" odpověděl skoro uraženě Jouza.

"Dobrá, tady je klíč od pokoje. A buďte opatrný, nechci žádný zbytečný rozruch."

"Jistě, všechno, jak jsme se domluvili," potvrdil Jouza.

Pak se každý vydal svým směrem.

Myrtil s profesorem Rosničkou sešplhali po stromu dolů na ulici.

"Co jsem říkal?" nadhodil vítězoslavně Myrtil.

"Jistě, teď už není pochyb! Chytají se zabít nevinnou oběť! Tomu musíme zabránit!!"

"Jsem rád, že se shodneme," poklepal ho Myrtil po rameni. "Nuže, vřed!"

"A jach si řikal, že ti řechla?"

"Ty můj macičkej blonďáčku, cha cha cha!"

"Blonďáchku jo? To je teda něco!"

"Ale jestli mě tak řechneš ty, tak si nepřej!!!

"Nebuj se. He he he, blonďáchek!"

"Náchodou, Monča je koška!"

"A pěkně drápe, co?"

"Jasně! Eště jednu pintu!!!"

"Zuzana je taky skvělá, náhodou!"

"No jasně!"

"Jenomže nemá čas!!"

"To vony většinou nemají. Nabaží se, zašadí si tě k pološkám ´Získáno´ a konec."

"To si, Jimi, řekl moc chesky! Na zdraví!"

"A na sex!"

"To taky!"

"A neříchej mi Jimi!!!"

"Promiň, blondac…. Jamesi!"

"Hele!!"

"A kam půjdeme technont?"

"Znám jednu putychu tady za rohem, roznáší tam děsně chezká blondýna!"

"Bývorně!!!"

Jouza šel nočními ulicemi poměrně rychle a z nějakého, pro Myrtila nepochopitelného, důvodu šel skoro vždy ve stínu, jako by měl v hlavě přesný dosah světla ze všech lamp. Oba profesoři měli co dělat, aby mu stačili. V ulici Přezrálých melounů byli málem prozrazeni, ale profesor Rosnička reagoval rychle a strhnul Myrtila do stínu jednoho z průjezdů. Noční Mořičvíl naštěstí skýtal podobných míst spoustu, a tak se sledování dařilo. Město ani zdaleka neleželo v rovině, nezávislý pozorovatel by spíš řekl, že bylo postaveno na tom nejnevhodnějším místě, a to na sedmi pahorcích, z nichž každý by sám o sobě mohl být klasifikován jako menší stolová hora. Mezi pahorky se klikatila řeka, překlenutá velkým množstvím mostů všech druhů, které jednotlivé pahorky spojovaly. Některé pahorky byly samozřejmě vyšší a některé nižší, takže se všeobecně mělo za to, že čím výše měl člověk dům, tím byl důležitější. Toto pravidlo trochu narušoval panovnický palác, protože ten byl postavený na nejnižším místě, které ve městě bylo, ale to mělo racionální důvod (7) . Naopak Borůvková čtvrť čněla vysoko nad městem a byl z ní krásný rozhled. Jako stříbrná nit prošívanou dekou se pak celou zástavbou vlnil Nepraktický kanál, který ve vyšších místech města mizel do tunýlků a v nižších se klenul v akvaduktech. Pokud někdo procházel městem, narazil na veliké množství schodů a stupňů, kterými menší uličky stoupaly k obydlím těch bohatých, nebo naopak klesaly k domkům těch chudších. Myrtil s Rosničkou sledovali Jouzu asi půl hodiny.

"Nejsme náhodou v Javorové čtvrti?" řekl najednou Myrtil.

"No, tady odtud, jak stojím já, to tak vypadá," přisvědčil váhavě Rosnička.

"Tady někde je přeci salón Madam Čurbesové, ne?" zeptal se Myrtil.

Nastala ta chvilka ticha, která se dostavuje v okamžicích, kdy člověk přemýšlí, jestli zvolil opravdu ta nejvhodnější slova.

"Tedy, mohl by být, samozřejmě," dodal po chvilce Myrtil.

"Také jsem o tom slyšel," potvrdil rychle Rosnička, "když se prý jde touhle ulicí a pak se zahne do té, jak v ní jsou v oknech petúnie, dostanete se prý na Kosočtvercový plácek a pak už je to, alespoň jak jsem to já slyšel, jenom kousek ulicí Na pahorku."

"Ano, to souhlasí, myslíte, jak bydlí Venuše?"

"Tak."

"Dobrá."

"Ehm…"

"Je dusno, co?"

"To ano."

Uličkou se ozval zvuk odsouvané kanálové mřížky. Myrtil i Rosnička rychle odskočili do stínů. Uprostřed ulice vykoukla z kanalizace hlava v okované přilbě a opatrně se rozhlédla. Za hlavou následovalo svalnaté tělo a dvoubřitá sekera.

"Tsss… hej, vy dva!" křikla postava.

"To skoro vypadá, jako by mluvil na nás, co?"

"No tak, nedělejte se, vím že tam jste!"

"On mluví na nás!!! Jak nás může vidět?"

„Podívejte se, já nemám čas!"

Myrtil opatrně vykročil do ulice, neochotně následovaný Rosničkou.

"Tak vidíte, že to jde, mě se nemusíte bát, jenom potřebuju trochu pomoct."

"Ehm, a jak si tu pomoc představujete?" řekl opatrně Myrtil a nespouštěl ze sekery oči.

"Nemáte náhodou kostku?" zeptal se ho ozbrojenec.

"Prosím?" nechápal Myrtil.

"Kostku. Obyčejnou hrací kostku. Nejlepší by byla desetistěnná, ale stačila by i obyčejná."

"Aha, vy myslíte tu hranatou věc, která se používá při hře Pedouši, neštvi mě?"

"To nevím, co to je ten Pedouš, ale kostka je taková hranatá věc a na každý stěně to má různej počet puntíků."

Myrtil pokýval hlavou.

"To by mohlo být ono, ale bohužel, nemám."

"Sakra!" zaklel hromotluk. "Já mu to říkal, ale to ne, musí si s ní házet a kde je najednou kostka? Jako kdyby nestačilo, že včera ztratil kostičkovanej papír, kašpar. Stejně díky, dobří lidé," zaklel a zalezl zpátky do kanálu.

"Alespoň koukej pořádně svítit těma tvejma bleskama!" slyšeli ještě z kanálu vzdalující se hlas.

"Vy jste tomu rozuměl?"

"O nic víc než vy!"

"Dobrá, teď se věnujme našemu problému. Máte představu, kam mohli jít?"

"Mám. Do salónu přeci. Směřují tam od chvíle, co je sledujeme, a potom, salón má přeci 60 pokojů, takže má i číslo 54."

Nastala krátká chvíle ticha.

"Prý."

"Samozřejmě."

"HESLO!" řekl hrubý hlas za dveřmi. Z dotyčného člověka byly vidět jen nepříjemné oči malým průhledem asi metr a půl nad zemí.

"Brouk Pytlík," řekl pán v buřince a kabátu a nervózně se rozhlížel kolem.

"To bylo včera!!" nesouhlasil hlas za dveřmi.

"Moment.. jak to jenom… Ferda…, ne, počkat, už to mám! Beruška."

"Dobře, tak pojďte dál."

Postranní vchod do salónu Madam Čurbesové byl v Diskrétní uličce a využívali ho především dobře situovaní, avšak ženatí pánové, kteří potřebovali zařízení co nejrychleji v tichosti opustit a dodavatelé, kteří sice na dodávkách pro salón vydělávali slušné peníze, ale nestáli o to být s ním spojováni. Dveře vypadaly, jako by je tam architekt dal jaksi náhodou, že už mu nikde jinde nezbylo místo a že jsou naprosto nepoužívané. To bylo docíleno pravidelnou údržbou a kolonií červotočů, které tam chovala madam Květa. Jouza počkal ve stínu, až mužík v buřince zmizel uvnitř, pak se ke dveřím přikradl a jemně do nich strčil. Dveře se potichu otevřely dovnitř, hromotluk, který za nimi seděl na malé židličce a třímal v ruce obušek, si Jouzu změřil pohledem, ale pak stočil oči zpět k Mořičvílským listům, které mu ležely na kolenou. Jouza kolem něj prošel tak, jako by se to nikdy nestalo. Dveře se opět zaklaply.

"Tak a co teď?" zajímalo Rosničku.

"Nevím. Co taky zaklepat?" navrhl Myrtil.

"A co řekneme? Promiňte, ale nevešli sem před chvilkou chlápci s kapucí? My máme podezření, že chtějí někoho zabít?"

"To by přeci šlo, ne?"

"Proboha, nebuďte včerejší! Tady vám řeknou: Jistě, kterou slečnu si vyberete? A má se tvářit jako oběť?"

"A co se tam dostat někudy jinudy?" dostal další nápad Myrtil, ale Rosnička opět nesouhlasil.

"Jako hlavním vchodem? Víte kdo tady uklízí na vedlejšák?"

"Ne, kdo?"

"Stará Pěničková. To je hrozná baba, ale nejhorší je, že bydlí kousek od nás a zná se s jistou paní Rosničkovou, víte?"

"To je náhoda, co? Ta paní Rosničková, myslím, není to vaše příbuzná?" řekl bezelstně Myrtil.

"Neberte si tentokrát osobně, ale prostě nechápu, jak jste se mohl zrovna vy stát ředitelem. Jistě, že je to moje příbuzná, sakra!!! Před třiceti lety jsem si ji vzal za manželku."

"Aha!" rozjasnilo se Myrtilovi, "ale to jste mohl říct rovnou…"

"A co kdybychom vyšplhali po jednom z těch stromů a pak to zkusili po střeše?" ignoroval poslední větu Rosnička.

Salón Madam Čurbesové měl spoustu vlastností, které byste u jiných budov marně hledali. Jedním z nich bylo i automatické zabezpečení před nevítanými pozorovateli. Osazenstvo podniku vycházelo z myšlenky, proč by měl zvenku někdo zadarmo pozorovat něco, za co lidé uvnitř platí. To se také stalo osudným oběma profesorům.

"Jak se vám visí?" rozkrojil ticho konverzačním tónem Myrtil.

"Nic moc, trochu mě znervózňuje ta hloubka pod námi," odpověděl mu neméně klidně Rosnička.

"Kdo by to čekal, co?"

"Obávám se, kolego, že kromě nás dvou téměř každý."

"Máte nějaký plán, jak se odtud dostat, než si nás někdo všimne? Mám takový mlhavý dojem, že se k lidem v naší pozici dívky ze salónu nebudou chovat právě zdvořile."

"Nepovídejte? Kdo vám to řekl?"

"Ále, Žblabuňka se jednou celkem zajímavě rozpovídal…" mávnul rukou Rosnička, což ho málem stálo pád do hlubin.

"Sakra!"
"Opatrně, Rosničko!" varoval ho Myrtil.

"Bez starosti, ano? Myslíte, že kdybych se rozhoupal…"

"Možná. Pamatujete, jak Jeroným a jeho parta vyhodili do vzduchu horní patra severního křídla?"

"Obávám se, že na to se nedá jen tak zapomenout. Hlavně pokud byl člověk v okamžiku výbuchu právě v těch horních patrech!"

"Oh!"

"No jistě, tenkrát jsme tam viseli s kolegou Žblabuňkou nejméně sedm hodin, než se dým rozptýlil a někdo si nás všimnul," zavzpomínal rozhořčeně Rosnička.

"To jsem netušil, my jsme byli zasypáni ve sklepě!"

"To si nevyberete," pokrčil Rosnička rameny a opět málem sletěl.

"Tak já jdu na to, držte mi palce," řekl, když se vytáhnul zpátky.

Profesor Rosnička se pomalu rozhoupal a když jeho tělo dosáhlo požadované rychlosti, vymrštil se a skočil na střechu salónu. Dopadl tak, že se tak tak nepřevrátil zpátky do ulice.

"Je to bezpečné," zavolal na Myrtila, který jeho výkon vzápětí zopakoval. Veverka, která dlela tou dobou na blízkém javoru a celý výjev pozorovala, znechuceně zakroutila hlavou a hned druhý den se odstěhovala do temného hvozdu, kde strávila zbytek života opatrnou chůzí po zemi.

"Navrhuji protáhnout se tímhle okýnkem na půdu a pak se uvidí," řekl Myrtil a protože Rosnička souhlasně pokýval hlavou, zapáčil za plechový kryt kominického vlezu a zmizel v temnotě pod ním.

"Uáááájauvaáááájskrucihymllljásenato...!"

Nejvyšší kněz řádu Osvícených dogmatiků, otec Milchama, skončil s leštěním svícnů chvilku před půlnocí, sklidil náčiní a šel se převléknout do zpovědního roucha. Milchama byl jeden z těch kněží, kteří vlastní tak vysoké IQ, že se musí hodně přetvařovat, aby vyšli s ostatními lidmi. Nepatřil k zakladatelům řádu, ani nebyl zdaleka nejstarším členem, ale pod jeho vedením to teprve dostalo ty správné grády. Jeho předchůdci se spokojili s tím, že každou neděli odsloužili složitý rituál, pronesli krátký projev a vybrali almužnu na údržbu kostela. To Milchama nechápal. Když už se podařilo shromáždit dostatečný dav lidí, kteří se potřebují o všem radit s nějakým bohem, byla škoda to nevyužít a Milchama, jak si sám přiznal, přišel právě včas. Zrušil nedělní mše a zavedl každodenní mše. Zrušil krátké proslovy a zavedl dlouhá kázání. Zrušil dobrovolné příspěvky a zavedl povinné dary. A aby to dotáhl k dokonalosti, vypracoval složitý systém zákazů a přikázání, kterými se musí každý správný věřící řídit. Jako inspirace mu posloužila kniha jménem Bichle, kterou našel na půdě domu, kde bydlel ještě jako malý kluk, a která byla evidentně dílem chorého mozku, který za vším viděl spiknutí nebo posedlost démonem. Vlastně více chorých mozků, protože do Bichle za ta léta, co uplynula od jejího napsání, přidalo svoje poznatky ještě několik podobných maniaků. Milchama zastával názor, že je velká škoda, že tito lidé nežili ve stejném století a jejich existence byly roztroušeny po celé historii města, protože s takovým potenciálem by se daly dokázat zázraky. Nicméně i tak byla Bichle nadmíru užitečná. Slibte lidem po smrti život v blahobytu, ukažte jim knihu starou dva tisíce let, kde se o tom píše, a můžete si s nimi dělat, co chcete. Svoje telátka měl Milchama rozdělené do několika kategorií.
Tak především tady byli lidé poměrně bohatí, plni zášti a chamtivosti, kteří by si nechali pro měďák nejen vrtat koleno, ale klidně i odšroubovat hlavu. Jejich osobní charisma a poněkud primitivní vystupování jim však nedokázaly zaručit vážnost a respekt. Milchama jim to zaručit mohl, alespoň v rámci řádu. Tito lidé dostali každý nějakou bezvýznamnou funkci, jako byl například Vrchní správce rituálních svícnů nebo Hlavní dohlížitel nad pravostí svatých ostatků, a měli jste vidět, co to s nimi udělalo. Řád se stal středem jejich vesmíru a jelikož si i přes svoji jednoduchost uvědomovali, že s řádem bude slábnout i jejich vlastní, tak pracně získaná důležitost, dělali první poslední, aby tomu tak nebylo.
Pak tu byli lidé ani ne bohatí, ani chudí, kteří si sami s životem nedokázali poradit, a proto hledali nějaký návod, nebo alespoň informační brožurku. To jim dokázal Milchama dát také. Obzvláště pyšný byl na přikázání číslo 19 ( Neposkytneš půjčku nikomu vyjma svého řádu, abys penězi nepřivedl jej v pokušení), lidé alespoň zbytečně nerozhazovali peníze a měli na povinné dary.

Další skupinu tvořili lidé chudí, kteří netoužili po ničem jiném, než někam patřit, což se jim v řádu Osvícených dogmatiků snadno podařilo. Stačilo dodržovat všech 96 přikázání a hned jste měli pocit, že se podílíte na něčem velkém a správném, na rozdíl od toho hříšníka ze sousedství, který si klidně svoje peníze utrácí, za co chce, jí, když má hlad, a chodí za ženskýma, za což jistě brzy přijde do pekla. Poslední skupina obsahovala lidi, kteří byli i bohatí i chytří a proto si dali dvě a dvě dohromady a spočítali si, že členství v řádu pro ně má řadu výhod, především tu, že nemusí platit tak vysoké daně. To stálo za ten malý obnos, kterým řádu přispívali, a občasnou návštěvu chrámu. Milchama se jim nebránil, protože se vždycky hodilo, když jste se mohli ohánět jmény známých osobností. Co se týká víry, ta byla postavená na myšlence boha Bedřicha(8), který sídlí na vysoké hoře kdesi ve Vrcholech a svým moudrým zrakem dbá na bezpečnost a blahobyt věřících. Když věřící náhodou ani jedním netrpěli, vysvětlil jim Milchama, že nejspíš Béďu nějak namíchli a že by místo remcání měli zpytovat svoje svědomí. V zajetí 96 přikázání řádu se dal bůh Bedřich namíchnout velice snadno. Sám Milchama byl zarytý ateista, protože, jak říkal s oblibou sám sobě ráno před zrcadlem, není přeci blázen. Ve skutečnosti Bedřich samozřejmě existoval a už se moc těšil, až se za pár let s Milchamou osobně setká a položí mu několik velice osobních otázek, například, jak to celé myslel a co si představuje, že s ním jako bude dál.

"Tak, synu, co tíží tvoji mysl?" řekl Milchama zvučným hlasem k mřížce ve zpovědnici, za kterou byl první hříšník.

"Víte, otče, vzal jsem Bedřichovo jméno nadarmo," špitnul človíček.

"To je vážný hřích, synu, jak k tomu došlo?"

"Klepnul jsem se kladívkem, když jsem opravoval trakař, a zvolal jsem … vy víte co, otče."

"Rozzlobil jsi Ho, synu, ale protože Bedřich je laskavý, myslím, že to spraví desetkrát motlitba číslo 17."

"Děkuji, otče."

"A příspěvek do chrámové pokladničky, samozřejmě."

"Samozřejmě, otče," souhlasil horlivě šťastný opravář trakařů a rychle se ze zpovědnice vzdálil. Na lavici se podle charakteristického zavrzání dřeva usadila další zbloudilá duše. Milchama doufal, že to bude něco zajímavějšího, než obyčejné zaklení."

"Zhřešila jsem, otče," slyšel dívčí hlas. Milchama okamžitě pookřál, protože hříchy mladých dívek obvykle stály za to.

"Vyprávěj mi o tom, dcero," odpověděl vlídně.

"Našla jsem zalíbení ve své přítelkyni."

"V jakém smyslu, dcero," nemohl se dočkat Milchama, kterého ze všech možných hříchů právě tenhle zajímal nejvíc. Skoro by se dalo říci, že teprve tohle dávalo jeho práci smysl. "Sešly jsme se s Vilhemínou u jejího dědečka v Jahodové ulici, protože on vždycky večer chodí na ryby a nikdo u něj není doma, a vlezly jsme si pod peřinu, potom…"

"Počkej dcero!" zarazil ji Milchama, který se přeci jen vzpamatoval a připomněl si, co je jeho hlavním úkolem.
"To je těžký hřích. Tolikrát jsem již říkal, jak je zhoubné hledat uspokojení v náruči člověka stejného pohlaví, ale ty jsi byla hluchá k mým argumentům. Cožpak není nad slunce jasné, že Bedřich stvořil člověka k obrazu svému? Z vašeho vztahu nikdy nevzejde potomek, který by mohl Bedřicha následovat. Nikdy nedojde k naplnění tvého života! Jsi pokleslá žena a zasloužíš přísně potrestat!"

"Ano, otče," odpověděla sklíčeně dívka.

"Vím, že se ve městě vyskytly hlasy, které říkají, že je to věc naprosto normální, ale takových tmářů nesmíme brát vážně. To by to vypadalo, kdyby si lidé dělali všechno podle své vůle! Kde by byla ctnost a morálka? Je třeba dodržovat Bedřichova přikázání, neboť on jediný je pravda! On jediný je světlo v našich životech! Bichle se o tom vyjadřuje naprosto jednoznačně. Poslouchej dobře, dcero, a pak zpytuj své svědomí," rozohnil se Milchama a vyndal ze zásuvky jeden z výtisků Bichle, v němž rychle nalezl pasáž vhodnou k odcitování:

"Honza, 14.5, list Kořínkovským: Neboť pravím já, nelze trpět tyto zvrhlé jedince, kteří jsou vyděděnci slušné společnosti a n amísto, aby trávili svůj čas v motlitbách a rozjímání, vyhledávají pochybné existence stejného pohlaví a s těmi se pak oddávají rozkoším těla i mysli, bláhově se domnívajíc, že jsou šťastni."

"Mrzí mě to," pípla dívka.

"Jak jsi stará, dcero?" přehodil Milchama téma hovoru.

"Je mi sedmnáct let, otče."

"Dobrá, slyš tedy rozhřešení," zahřímal opět Milchama. "Budeš se celý měsíc modlit Strejdonáš, postíš se a budeš chodit se zahalenou tváří!"

"Ano, děkuji ti, otče, jsi příliš laskav."

"A zítra odpoledne se u mě zastavíš a dopodrobna mi vylíčíš, jak se to stalo," dodal Milchama už normálním hlasem, plným očekávání.

Půda salónu Madam Čurbesové se nijak nelišila od půd běžných domů - byla na ní absolutní tma a spousta věcí, o které se člověk hned po prvním kroku přerazí.

"Auvajs! Kdo to sem, sakra, dal!?!" zaklel Myrtil.

"Nemáte zápalky?" zašmátral ve tmě Rosnička.

"Jistě, něco by se našlo," řekl Myrtil znechuceně, protože Rosnička šmátral po něm.

"Díky. Doutníček by nebyl?"

"Počkat, myslel jsem, že si chcete posvítit!"

"Vidíte, to je taky dobrý nápad," souhlasil Rosnička.

Myrtil zakroutil nevěřícně hlavou. Ozvalo se škrtnutí a půdní prostor ozářil jasný plamen.

"Co to je za značku?" podivil se Rosnička, "svítí to jako malý táborák a nějak pomalu to hoří."

"To mám od Jeronýma," řekl Myrtil, "teď na tom celé jeho oddělení pracuje, nějaká nová směs, nebo co."

"A nemá to nějaké vedlejší účinky?" zděsil se Rosnička.

"Žádné, o kterých bych věděl," uklidnil ho Myrtil.

"Necítíte nic?" začichal Rosnička.

"A víte, že ano?" nasál vzduch i Myrtil.

"Jako by tu voněl nějaký parfém!"

"Velice výrazný parfém!"

"Jakoby šeřík s angreštem, viďte?"

"Mně to připomíná tu voňavku, jakou používá Jennifer," souhlasil Myrtil

"---"

"Ano, to je ono. To jsem samozřejmě také slyšel, ne že bych to věděl z vlastní zkušenosti!"

"Samozřejmě! Ale je kouzelná, viďte?"

"Je."

"No, tak se posuneme zase kousek dál, co říkáte?" přerušil Rosnička po chvíli nastalé rozpačité ticho.

„Auuuuu!!! Kur… sakra chci říct! Tady je to samej krám!!!

Na zem se převrátila truhla, do které Rosnička narazil, a okolo ní se rozsypal její obsah. Oba dva vědci se se zájmem sklonili a začali si předměty prohlížet. Po chvilce promluvil jako první opatrně Rosnička:

"No, je to bezpochyby zajímavé, že?"

"To jistě, hlavně ty kovové úchyty tady na těch řemenech…"

"Jak to mohlo někoho napadnout?" prohlížel si předmět Rosnička.

"Já se spíš divím, že takové věci nemají v katalogu, já bych to třeba uvítal…"

"Taky, co jsme mohli čekat, že, kdybychom byli na půdě pana Kefíra, nejspíš by v bednách bylo zlevněné zboží, takže tady je jenom logické, že je tu…"

Rosnička si odkašlal.

"Pravda. Člověk kolikrát najde na půdě věci…"

"To ano," kýval hlavou Myrtil, "já tam jednou načapal naší Evelínu, jak zkouší kouřit…"

"????!!!!!"

"Doutník, člověče!!!"

"Oh! No, navrhuji pokračovat dál a dávat větší pozor, kam šlapeme."

"Souhlasím," řekl Myrtil a oddechl si. "Ale nejprve vraťte tu věc zpátky do bedny!"

"Jakou?" tvářil se Rosnička nechápavě.

"Tu, jak vám vykukuje z kapsy!"

"Aha, tohle!" udělal překvapený výraz Rosnička, "to se asi zachytilo, ha ha ha, jak jsem se zvedal. Nejspíš tady za tu gumovou část…"

"Jistě. Jinak to ani nemohlo být. V druhé kapse se vám také něco zachytilo!"

"Cha, cha, ehm…ehm.." zasmál se křečovitě Rosnička, "to je humorné viďte? Ta náhoda…."

Myrtil už to nijak nekomentoval, škrtnul další sirkou, spokojeně si k ní čichnul a vydal se hledat schody.

Uklízečka Pěničková pracovala v baru U Čičinek už léta. Za tu dobu si zvykla na to, že občas viděla věci, o které nestála, a slyšela výrazy, které slyšet nechtěla. Dokonce si vypěstovala návyk, jak tohle všechno úspěšně ignorovat. Byla to taková nepsaná dohoda mezi návštěvníky baru a babou Pěničkovou, jak jí všichni přezdívali, že ona se nebude starat o ně a oni si nebudou všímat jí. Navíc Pěničková nebyla žádná drbna a donášení ze srdce nesnášela. Velkou měrou k tomu přispívalo i to, že Pěničková bydlela na druhé straně města, návštěvníky baru znala jen od vidění, a tudíž to byli cizí lidé. Právě dnes se ale Pěničková rozhodla udělat jednu z těch velkých vyjímek. Sama by pravděpodobně po nějaké chvilce přiznala, že je o trochu víc hádavější, než je obvyklé. Možná by přistoupila i na to, že se s ní někdy dá těžko vyjít. Ale celkově byla toho názoru, že není špatný člověk a dá se s ní rozumně mluvit. To samé bohužel nemohla říct o svém sousedovi, profesoru Rosničkovi z mořičvílského městského muzea. Kdybychom řekli, že ho neměla ráda, nevystihovalo by to přesně situaci. Říci, že ho nenáviděla, by se realitě už vzdáleně blížilo. Pěničková by Rosničku nejraději viděla mrtvého a pohřbeného někde hodně daleko, nejlépe z druhé strany Vrcholů. V olověné rakvi. Možná by mu i usekla hlavu, do úst nacpala česnek a do srdce vklála kůl, kdyby jí zbyla chvilka. Její vztah k Rosničkovi se formoval léta. Začalo to, když se Rosničkovi přistěhovali a Rosnička jí zdravil jenom na půl pusy. Pokračovalo to jeho nočními návraty, při kterých si pravidelně pletl patro, vnikal k ní do bytu, pil její kávu a vzpamatoval se, až když místo syna hladil po hlavě kamenného andělíčka. Jako by to nestačilo, občas zapomněl Rosnička zastavit vodu a Pěničková měla rázem v bytě malý bazén. Časem se to začalo střádat. Jednou Rosnička zakopl a zalehl její kočku, kterou měla v současné době zarámovanou nad postelí. Podruhé trefil Pěničkovou prakem, když vystřeloval jakési kovové koule do vichřice. Potřetí mu utekly žáby a rozhodly se žádat o azyl o patro níž. Pěničková, která měla ze žab fobii, to odstonala se srdeční příhodou. Jaksi matně tušila, že to Rosnička nedělá schválně, ale faktem bylo, že to dělal a to bylo rozhodující. Když uviděla Rosničku, jak ještě s jedním potrhlým vědátorem visí na okapu salonu Madam Čurbesové a zírají oknem dovnitř, pochopila, že teď má jedinečnou šanci mu všechno vrátit i s úroky a udělat mu ze života peklo. Možná by bylo vhodné napsat, že přeci jen chvilku váhala o morálních aspektech svého rozhodnutí, ale nebyla by to pravda. Svědomí baby Pěničkové otevřelo šampaňské, sehnalo dostatek brambůrků a konfet a pozvalo výčitky svědomí na bouřlivou oslavu. To všechno se stalo před necelými deseti minutami. Teď už Pěničková byla zpátky v baru U Čičinek a bušila kladívkem do chytrouše emajl pro paní Rosničkovou.

Nastala půlnoc. Noční ticho přerušila kakofonie velkého množství zvonů, odbíjejících najednou konec starého a začátek nového dne. Jednou z mála vyjímek byl kostel svatého Kuby, který byl už léta nepoužívaný a vesele si chátral. Svaz architektů ho nechal jako názorný příklad toho, co se stane, když se budova neudržuje, a prohlásil ho za městem chráněnou památku. Původní církev Jistoty tří teplých jídel denně zanikla díky hromadné otravě jejích členů muchomůrkou klokaní a nenašel se nikdo, kdo by o chrám jevil zájem. Přesto se jednou měsíčně uvnitř mohutné stavby sešlo tajemné společenství a věnovalo se svým temným rituálům. Stalo se tak i dnešní den. V hlavní chrámové lodi byl mezi sutí podlouhlý stůl a za ním sedělo dvanáct mladých mužů v černých pláštích. Další dva stáli před stolem a bylo na nich znát určité napětí. Jeden byl hezký světlovlasý mladík s ušlechtilou tváří, druhý robustní hromotluk se zamračeným výrazem. Při bližším pohledu by bystrý pozorovatel zjistil, že na obou jsou znát stopy nedávného zápasu - pomuchlané košile, drobné oděrky na rukou a sem tam utržený knoflík. Mladíci za stolem povstali jako jeden muž a prostřední z nich promluvil:
"Po soutěži v klasickém zápasu tedy Mastič vyrovnal skóre s Krosnou na dva ku dvěma. Rozhodne tedy poslední disciplína - připravili jste si oba něco, co by obohatilo historii Javorové čtvrti nebo přispělo k rozvoji našeho Fontského hnutí?"

Hlas mluvčího byl klidný a vyrovnaný, přesto plný očekávání.

Oba oslovení přikývli.

"Tak tedy nejprve ty, Mastiči, co jsi si připravil?"

Mastič postoupil o krok dopředu a bojovně vystrčil bradu:

"Objevil jsem tajnou chodbu, která spojuje chrám svatého Kuby s domem v Jilmové ulici," řekl vyzývavě a posměšně si změřil svého soupeře.

Ze všech dvanácti hrdel se vydral užaslý vzdech.

"Můžeš nám tu chodbu ukázat?" zeptal se mluvčí rady.

"Jistě, ústí kousek odtud, …"

"Počkejte!" vykřikl Krosna a všichni se na něj otočili.

"Je to neuvěřitelné, ale objevil jsem tu samou chodbu!!!"

Všichni přítomní opět zašuměli překvapením, jenom Mastič se na Krosnu zamračeně podíval a zlostně zaklel O několik metrů dál od Velké Fontské rady, za hromadou sutin v ústí tajné chodby se krčila pětice chlapců.

"Měli jsme štěstí, ještě že to s nim Krosna tak chytře sehrál," zašeptal jeden z nich.

"Tiše, Stonožko, prozradíš nás!" sykl na něj jeho kamarád v zelené lodičce, přezdívaný Rákosníček.

"Buďte zticha oba!" napomenul je nejvyšší člen party, "teď jde o všechno. Doufám, že Krosna dodrží slovo!"

Mezitím se Velká Fontská rada dohodla.

"Jestliže jste oba přišli se stejnou věcí, rozhodne podle pravidel o vítězi los!" řekl mluvčí.

"A co když mám ještě něco?" řekl vzrušeně Krosna. "Něco neuvěřitelného, něco, co ještě nikdo přede mnou nikdy nedokázal!"

"Pak by vítězství patřilo samozřejmě tobě," řekl překvapeně mluvčí rady. "Co je ta tvoje velká věc?"

"Umím vyjmout mravenečníka z klece!"

Nastala chvilka ohromeného ticha, ale pak začali všichni mluvit najednou. Po nějaké chvíli je hlavní Font utišil.

"Ale jak nám to chceš dokázat? Mravenečníka v kleci obdrží až nově zvolený Velký Font, naše zákony mluví jasně! Do té doby musí hlavolam zůstat v péči rady!" řekl vzrušeně.

"Potřebuji jen dvě minuty, bratře Southerme!" řekl Krosna a oči se mu leskly očekáváním.

"Dobrá, rada bude hlasovat," pokynul oběma kandidátům rukou Southerm na znamení, že se mají odebrat do ústraní.

"Co myslíte, půjčí mu ho?" šeptal rozrušeně Rákosníček.

"Pokud ano, budeme po mnoha letech první lidé, kteří ho opět uvidí," chvěl se Stonožkovi hlas.

Porada trvala necelých pět minut, během kterých si všichni členové rady bouřlivě vyměňovali názory.

"Přistup blíž," vyzval Krosnu bratr Southerm, "zapůjčíme ti na okamžik mravenečníka v kleci, pokud chceš soukromí, otoč se tak, abychom neviděli, co s ním provádíš. Jenom prosím opatrně, je už starý a nemá rád prudké pohyby."

Krosna obřadně přijal hlavolam a otočil se ke stěně.

"Ještěže nikoho nenapadlo, že dno se dá úplně normálně odšroubovat, co?" tetelil se Stonožka vzrušením v přítmí chodby.

"MÁM TO, PODÍVEJTE SE!!!" zakřičel najednou Krosna a mával ve vzduchu zděšeným mravenečníkem, který se pokoušel zvracet. "Už jste ho někdy viděli takhle?"

"Ještě zpět!" zvolal mluvčí rady, "ještě zpět!!!"

Krosna se opět otočil a po chvilce podal radě vítězoslavně klec, ve které byl zavřený mravenečník.

"Kdo by to byl řekl, co? Zajímalo by mě, jak to udělal! Já osobně jsem mu jednou nedal týden žrát, až zhubnul skoro o polovinu, ale mřížemi stejně neprolezl!"

"Pak není co řešit," řekl nahlas bratr Southerm, "vítězem se nade vší pochybnost stává Krosna. Bratře Fujijamo, předej mu prosím dokumenty a symbol jeho úřadu - mravenečníka v kleci, který mu teď už právem náleží!"

"NICHDY!" rozlehl se chrámovou lodí výkřik a ze stínů se vyřítil James Blond následovaný Jeronýmem. Když míjeli Fontskou radu, vytrhl Blond bratru Fujijamovi hlavolam a utíkal směrem k tajné chodbě. Krosna se ho sice pokusil zadržet, ale byl sražen rozběhnutým Jeronýmem.
"To nesmíme dopustit!" vykřikl bratr Southerm, přeskočil stůl a rozběhl se za vetřelci, následován celou radou. Když se Blond a Jeroným dostali až k ústí chodby, cestu jim zastoupilo pět ke všemu odhodlaných postav se švihadly kolem pasu, ale Blond se s nimi vůbec nezdržoval a pomocí několika hmatů a chvatů je, byť byl silně pod vlivem alkoholu a pravděpodobně si ani neuvědomoval, co dělá, srazil k zemi. Pádili s Jeronýmem chodbou dál do tmy. Mravenečník zezelenal a vyvrhl obsah večeře na Blonda. Šťastní mravenci se rozutekli do všech zákoutí, které skýtaly jeho vesta a košile.

"Jauuuuuu!!!!" zakřičel Blond.

"Já ti šíkal, že sem nemáme, to, jach se to řechne, lézt!" křičel udýchaně Jeroným.

"Kdo mohl tušit, že tu budou ti zachracený blablenci!" pokusil se o odpověď Blond.

"Ale jinak je to sranda!" hulákal na celé podzemí Jeroným se šťastným úsměvem ve tváři.

Přiblížili se ke stoce, která křižovala chodbu a bylo třeba ji přeskočit. První skákal Blond a pravděpodobně silou zvyku udělal rovnou dvojité salto. Vlivem značného množství alkoholu v krvi to sice nebylo dokonalé, ale ocenit se dala především snaha. Mravenečník s údivem zjistil, že už nemá co vyvrhnout a rozhodl se, že jakmile se zase dostane ven, Blonda nějak hodně bestiálně pokouše, i kdyby si při tom měl vykloubit sosák. Jeronýmův skok sice nebyl tak složitý, ale také splnil svůj účel, i když to bylo jen tak tak a u poroty by dostal pravděpodobně samé jedničky. Daleko hůř dopadli pronásledovatelé, kteří se, hnáni vztekem, řítili úzkou chodbou. Bratr Southerm stoku zahlédl na poslední chvíli. Začal brzdit, brzdil, brzdil, ale neubrzdil. Hned za ním čvachtnul do splašků bratr Fujijama, potom bratři Tahoma, Arial a Courier. Bratr Garamond se pokusil přeběhnout po jejich potápějících se tělech, ale omráčil se o klenbu a zcela chodbu zablokoval. "Protestuji! To je nečestné a nesportovní!!!" zaslechli Fontové Mastičův plačtivý hlas, když se vyhrabali ze stoky ven.

"OKAMŽITĚ ODLOŽTE ZBRANĚ!!!" zakřičel Rosnička, když spolu s Myrtilem vykopli dveře pokoje číslo 54.

Všichni přítomní se na ně zděšeně podívali. Myrtil byl ozbrojený … no řekněme to takhle, je to velké, černé a kožené a používají to obvykle ošklivé slečny, když se cítí být osamělé. Nebo ty hezké, když už neví coby. Rosnička měl v ruce černou krajkovou podprsenku a v ní něco, co by se dalo popsat jako kulečníková koule s koženými přezkami a mával s celou soustavou jako s prakem.

"Promiňte, ale to bude asi omyl," řekla opatrně jedna ze tří dívek, které se v pokoji nalézaly, "tyhle věci poskytuje na čtyřce madam Laura."
Myrtil znejistěl a pozorně se rozhlédl kolem sebe. Na podstavci uprostřed místnosti seděla na zdobeném křesle slečna Jennifer, oblečená do velmi důmyslného… kousků látky. Další spoře oděné dívky seděly spolu s mužem, kterého Myrtil identifikoval jako tajemnou postavu z hostince U Vyšinutého mamuta, na lavici pod oknem. Před slečnou Jennifer byl stojan s plátnem, na které ji právě celkem věrně zachycoval uhlem lampář Jouza. Na zemi už leželo několik návrhů obálek proslulého katalog Madam Čurbesové právě s Jennifer.

"Ééééééé…" hledal Myrtil slova a začal se červenat.

"Ano?" řekla Jennifer.

"Ouuuuu…"

"Poslyšte, nejste vy z muzea?" optal se věcně Jouza.

"Ne," vypravil ze sebe konečně Myrtil.

"Kdepak," přispěchal mu rychle na pomoc Rosnička, "co to je, to muzeum?"

"Ale jo," pokýval hlavou Jouza. "Já mám na lidi paměť. Jmenujete se Kuštil a chodíte na pivo k Mamutovi, že jo?"

"To nejsem já!" protestoval rychle Myrtil, "já jenom tak vypadám, lidé si nás často pletou…"

"A já taky nejsem já," přidal se iniciativně Rosnička, který se dokázal poněkud rychleji zorientovat, "jsme oba tajnými agenty SMS a provádíme tady pátrání po nebezpečném zločinci. Takže tady nebyl? Dobře, musíme jít, povinnost volá!" "Jistě," chopil se šance Myrtil, musíme ještě prohlédnout ostatní pokoje a to je něco dveří, že, takže nashledanou a někdy snad…."

"EHM, EHM, ozvalo se z místa, které bylo zakryto vyvrácenými dveřmi, když se oba profesoři snažili zmizet. Pak se dveře odvalily od stěny a za nimi stála madam Květa.

"Myrtile, Škeblíne! Okamžitě se oba dva vraťte!!!"

Ten hlas oba znali, provázel je celou střední školu a patřil jejich bývalé spolužačce, dnes madam celého salonu, Květě Opršálkové.

Svítalo. Město se probouzelo k životu. Tedy alespoň ta jeho část, která šla večer spát. Do ulic vyrazili dodavatelé mléka, pekaři, ranní hlídky a podnikavci, kteří sbírali opilce a za malý obnos je rozváželi na dvoukoláku domů. Na dlažbu se snášel jemný podzimní deštík a při zemi se válely chuchvalce mlhy. Milchama vstal, jako ostatně každý den, velmi časně a zacvičil si při otevřeném okně. Do postele se sice dostal poměrně pozdě, ale péče o tělo byla důležitá, jak má člověk pouštět z kazatelny hromy a blesky, bolí-li ho záda. Když si zacvičil, vykoupal se na dvorku v kádi se studenou vodou a oblékl se do svého kněžského roucha - zářivě bíle tuniky. Na krk si zavěsil robustní stříbrný řetěz a na zápěstí a na čelo opatrně cáknul trochu parfému pro lepší efekt a vydal se do chrámu. Když vystoupal po všech dvanácti chodech, naskytl se mu velice zvláštní pohled. Přímo ve vchodových vratech leželi dva muži ve velmi výmluvné pozici a jeden z nich byl dokonce do půli těla svlečený. Vedle nich se válela klec s nějakým blíže neidentifikovatelným živočichem, několik lahví s pozůstatky nejrůznějšího alkoholu, obraz jakýchsi lidí, jak večeří, a kůže z medvěda.
"Oni si prostě nedají pokoj," řekl si Milchama spíš pro sebe. Neměl tyhle lidi ani trochu rád. Kdyby byli všichni po jejich vzoru spokojení sami od sebe, k čemu by tady pak byly církve a řády? Vyhrožovat někomu věčným zatracením, když mu nic nechybí, jde jenom velice těžko. Tihle se navíc nebáli uspořádat si svoje orgie přímo na prahu jeho chrámu. Milchama doufal, že je nikdo neviděl dřív než on. Když to vzal kolem a kolem, vlastně na nich nebylo nic špatného - žili si sami pro sebe a málokdy se nechali odhalit, ale dávali příklad a to se muselo zarazit. Milchama měl dokonce podezření, že některá jeho telátka trpí stejnou chorobou, ale bojí se ho natolik, že to nedávají znát. A tam, kde se lidé bojí, se dá teprve pracovat. Žádné vyjímky. Lidé by si nakonec řekli proč ne, vždyť co je na tom špatného, ne? Nebo, poslyšte, a co když žádný Bedřich ani není? Také by je mohlo napadnout, co se stává z penězi, které církvi darují každou sobotu. Řád Osvícených dogmatiků by pak musel dost věcí vysvětlovat a to by bylo značně nepříjemné. Tohle všechno si Milchama dobře uvědomoval, takže oba opilé spáče potichu obešel a z chrámu si přinesl několik dalších rekvizit, které ještě dolaďovali situaci a čekal spokojeně na první věřící.

Jsou různé druhy probuzení. Ráno, kdy otevřete oči a s hrůzou konstatujete, že strop nad vámi neznáte, patří k těm příjemnějším. Jsou totiž bohužel i rána, která si nedokáže vymyslet ani sebevíc nadaný autor levných hororových románů, takže to nakonec zbývá na ránech samotných, aby se prostě udála. Například chvíle, kdy Myrtil otevřel oči a zjistil několik velmi důležitých věcí. Z a prvé - ležel v roztrhaných šatech v hale salonu Madam Čurbesové a byl od rtěnky. Všude. Za druhé - okolo něj spalo v alkoholickém opojení několik děvčat, z nichž většina byla oblečená jen do náramku na noze nebo páru náušnic. Za třetí - profesor Rosnička ležel hned vedle a se šťastným úsměvem spal v náručí madam Květy. A konečně za čtvrté a za nejhorší - na dveře někdo bušil a hlas, který by Myrtil poznal i o půlnoci a i kdyby se ozýval jenom šeptem zpoza vzdáleného kopce, křičel:
"Myrtile Kuštile, okamžitě otevři ty dveře a postav se mi jako chlap!!!"

Během jedné jediné sekundy dokázal Myrtil vystřízlivět a velice přesně si vzpomenout, co se v noci odehrálo. V okamžiku, kdy je madam Květa identifikovala a zavolala je zpět, se oba s Rosničkou shodně pokusili o třístý prvý chvat bojového umění Kykyrykae (rychlý ústup). Jelikož se ale madam Květa dala do pronásledování, vyšponoval se profesor Rosnička k chvatu číslo tři sta dva (zběsilý úprk), a Myrtil okamžitě následoval jeho příkladu. Na chvat číslo tři sta tři (nadávání z bezpečné vzdálenosti) už bohužel nedošlo, protože celou akci zkazily nejbližší dveře, které se kupodivu otevíraly k sobě a ne od sebe, jak předpokládal profesor Rosnička. Když přišli oba k sobě, bylo už pozdě. Dívky zaměstnané u madam Květy je napájely lihovinami různých druhů a síly a madam Květa stále opakovala, že tak vzácnou příležitost si přeci nenechá ujít a že ještě muzeu dluží za instalaci protipožárního systému. Na námitky, že se to dá srovnat nějakou finanční částkou a není potřeba hned sahat… k násilným opatřením, nebyl brán zřetel. Přibližně po dvanácté skleničce, shodou okolností to bylo muzejní archivní bílé, Myrtilův mozek rezignoval, zavřel zodpovědnost do levé hemisféry k důstojnosti a rozhodl se užít si také trochu života. Nutno podotknout, že tak učinil na četné žádosti několika ostatních orgánů. Co bylo pak, by se dalo shrnout do několika neslušných, avšak výstižných vět. Myrtil probudil mohutným zacloumáním Rosničku a, zatímco jeho kumpán procházel podobnými fázemi, jako on sám před chvílí, snažil se odhadnout šance na útěk. Bohužel, právě v té chvíli dveře povolily a objevily se v nich siluety paní Kuštilové s válečkem a paní Rosničkové s pohrabáčem.


V regeneračním hostinci U Příšerného šklebu vládlo pochmurné ticho, přerušené pouze občasným povzdechnutím, nebo zvuky, které doprovázely účinky některých lektvarů. Jeroným s Blondem seděli zničeně v rohu a vzájemně si obvazovali rány materiálem z lékárničky, kterou jim obsluha ochotně poskytla. Když se k nim dopotáceli Myrtil s Rosničkou, Jeroným jim jenom kývl na pozdrav a snažil se dál Blondovi sešít natržené obočí. Rosnička požádal servírku o desinfekci, hromadu obvazů a několik dlah a tázavě se podíval na Jeronýma.

"Kněz," zašeptal křaplavým hlasem Jeroným. "Napadl mě šílený kněz. Křičel něco o konci světa, sodovkárně v komoře a zatímco do mě bušil tou svojí obřadní holí, křičel na mě, že jsem zvrhlý žalud."

Rosnička chápavě pokýval hlavou.

"Bukvice," zachrčel Blond a v jeho nateklém obličeji se dal rozeznat bolestivý výraz.

"Cože?"

"Neříkal žalud, ale bukvice. Čert ví, co tím myslel… au!"

Jeroným zubama přetrhl nit a poodsedl si, aby si své dílo prohlédl z dálky.

"To by mohlo stačit, myslím. Esteticky nic moc, ale krvácení to snad zastaví."

"Díky," řekl vděčně Blond.

"Co se stalo vám, Jamesi?" chtěl vědět Myrtil, "taky rozzuřený kněz?"

"Ale kdepak, podařilo se mi uniknout, když mlátil Jeronýma."

"Vy jste ho tam nechal?"

"Ne. Chtěl jsem ho odtáhnout do bezpečí, ale napadl mne mravenečník a podívejte se, jak mě zřídil! Kdyby tam alespoň nebylo tolik lidí!"

"Vy jste měli k tomu všemu ještě publikum?" zděsil se Rosnička.

"Ano. Ke konci všichni fandili mravenečníkovi. Až já ho chytnu, ten ať si mě nepřeje!!! "Sssss," stáhnul Blond obličej do bolestivého šklebu.

"Nesmíš se tak cukat," poradil mu Jeroným.

"Jistě."

"A co potkalo vás, pane?" oplatil Myrtilovi Jeroným zdvořile otázku.

Myrtil mávl znechuceně rukou.

"Kdybych vám řekl, že jsme se trapným omylem ocitli v salonu Madam Čurbesové a byli jsme proti své vůli omámeni alkoholem a vtaženi do divokých orgií, věřili byste mi?"

"Ne." Řekli současně Jeroným i Blond, kterého to stálo jeden povolený steh.

"Vidíte, a co teprve moje Květa."

Blond s pochopením opatrně pokýval hlavou.

Do hostince se vpotácel muž, který měl v noze zakousnutého krokodýla, na krku utrženou oprátku a v zádech zabodnuté kopí. Posadil se ke stolu vedle nich a objednal si pivo.

"To byste nevěřil, co se mi právě stalo," obrátil se na Rosničku s výrazem člověka, který to prostě musí někomu sdělit.
"Neotravuj," řekl mu Rosnička, "na nudný historky tady nemá nikdo náladu!"

Utekl nějaký čas.

Jamese Blonda probudil zvuk, který by normální člověk jen stěží zachytil. Opatrně se překulil z postele a jako stín se dostal k oknu. Rány už měl díky péči doktora Quvida zahojené, takže mu to nedělalo žádný problém. Něco bylo za oknem a to něco sedělo na větvi velké lípy. Blond automaticky sejmul ze zdi kuši, natáhl ji a přemetem se dostal k oknu, rozkopl ho a namířil na větev. K jeho překvapení tam spatřil velmi zbědovaného mravenečníka. Po celou tu dlouhou dobu, kdy na něj Blond mířil a mravenečník si Blonda s provinilým výrazem prohlížel, běžely Blondovi před očima události minulých tří týdnů: Jeroným mu sešívá obočí U Příšerného šklebu; přivolaná hlídka ho na nosítkách eskortuje do budovy SMS, jelikož ztratil vědomí; operace u doktora Quvida; rekonvalescence, kde se znovu setkal s Jeronýmem, který byl na sále hned po něm; bolestivé pokusy, když se pokoušel znovu chodit; hojení všech tří zlomenin; jizvy na rukou, podle kterých by zdatný dentista sestavil přesný odlitek mravenečníkova chrupu, a spousta dalších podobných věcí. Potom Blond kuši sklonil, pohlédl na mravenečníka, který měl evidentně během těch tří týdnů velké problémy s asimilací do městské populace, a řekl smířlivě:

"Tak pojď dál."

Konec

(1) I když někdy se stalo, že bylo nutné příspěvek zpětně vymáhat, jako při aféře se Sdružením pro materiální zabezpečení Pecivála Hlíšky, ale to bylo jenom jednou a Myrtil se vyloženě přehlédl a nevěděl, co podepisuje. Přišlo se na to až po třech měsících, když udělal Hlíška tu chybu, že poslal žádost o nový diamantový prsten s odůvodněním, že ten starý už tak nějak ztrácí lesk. V současné době Pecivál Hlíška pracoval jako profesionální lamač kamene s pracovním místem jistým na příštích dvacet let.

(2) O tom zase jindy :)

(3) Podobně, jako je v Indii posvátné zvíře kráva a místní obyvatelé by raději zemřeli hlady, než by nějakou porazili a snědli, v Mořičvílu tuto funkci zastupovala flóra. Typický Mořičvílský občan by v zimě raději zmrzl, než by se vydal před dům porazit strom. Stromy jste našli prakticky všude, někdy i na těch nejnemožnějších místech, a záhony s květinami vyplňovaly zbylé místo.

(4)Podobnou čtvrť můžete najít v každém větším městě, skládá se převážně z barů pochybné pověsti, domů s červenými lucerničkami, domů, u kterých si nejste jisti, jestli v nich žijí lidé, nebo jsou to jen sklady, a zvýšené kriminality.

(5)Noví návštěvníci většinou velmi rychle zjistili, odkud se jméno podniku vzalo.

(6) Když pracujete v muzeu natolik dlouho, aby vám vyryli vaše jméno na mosaznou tabulku na dveře, pak jste pravděpodobně prošli přirozeným výběrem. Na místě, kde co chvíli padá nějaké to patro a kde vás může ze zálohy překvapit zdivočelý kredenc, přežívají jen ti nejschopnější. Umění šplhat po výškových budovách, přeskakovat po střechách a ručkovat po okapech patřila k základním vlastnostem zasloužilých pracovníků muzea.

(7)Architekt trpěl vzácnou kombinací závratě a agrofobie.

(8) Což byl velmi známý bůh odjakživa, ale Milchama tu myšlenku uměl prostě velmi originálně podat. Mimo jiné byly velmi populární noční zpovědi. Když je tma, povíte toho na sebe mnohem víc a máte při tom pocit, že vás nikdo nevidí.