Mořičvíl

(román)

Krátký úvod

 

(Ve kterém se dozvíme informace o světě, kde se bude odehrávat náš příběh.)

 

Většinu věcí na světě určují souřadnice. Nejen ty zeměpisné, ale i ty, které udávají kromě kde také kdy. Vezměte si třeba takovou Loge. Město poměrně veliké, spousta přidružených vesniček, které si hrdě říkají čtvrti, protékající řeka, která horským městem spíš vodopádí než teče, velké jezero u hradeb a čilý obchodní ruch. To je ten jednodušší popis místa. Když změníte kdy, může to vypadat i takhle: Močál, močál, ostrůvek s uschlým stromem, močál, močál, močál, dvě bojující monstra s mnoha zuby, močál a vyděšená opice, která to ze stromu všechno pozoruje. Nebo co třeba: Pět dřevěných srubů, náčelník, který umírá na nějakou hodně ošklivou ne­moc, nesmělé hradby vztyčené kolem a ženy, které v opravdu blíz­kém okolí perou na kameni prádlo, žvýkají kůže a nad ohništěm opékají králíka. To všechno je Lodge. Šlo by jistě použít To všech­no byla Lodge, ale to záleží na tom, odkud se díváte.

Když jste dobrý pozorovatel, nedělá vám kdy moc velkou starost, je to jen čárka na pomyslné ose. Když jste ještě lepší pozorovatel, vidíte těch os několik, každá z nich se v každém okamžiku dělí na nekonečný počet dalších. Když jste opravdu dobrý pozorovatel, dokážete jich sledovat několik najednou a přesto jste schopný ráno vždy vyjít ven dveřmi a nemluvit pozpátku. Když si totiž jen myslíte, že máte pozorovací talent, a zkoušíte vidět něco, na co není váš mozek připravený, může se vám stát, že zcela samozřejmě namažete marmeládu na gauč a zapijete to okenicí. Je to celé o správném odhadu vlastních možností.

Nad světem, kde se právě pohybujeme, bdí bůh Bedřich. Je prastarý, ale ne zase tak, aby trpěl všemi neduhy pokročilého věku. Rád se zasměje, pamatuje si, co bylo včera, a někdy si jde zahrát volejbal s ostatními z budovy. Bedřich je opravdu dobrý pozorovatel, má na to přirozený talent. Dokáže pozorovat nejen velké množství věcí, dokáže je pozorovat všechny. Někdy trochu zatáhne tuhle, zatlačí támhle, nebo dotáhne nějaký povolený šroubek. Nedělá to často, protože není údržbář, považuje se spíš za drobného domácího kutila, který se sem tam snaží něco trochu vylepšit.

Lidé dole na povrchu mají o Bedřichovi různé představy. Jedna skupina si myslí, že se jedná o vousatého dědu, který pluje na obláč­ku a spokojeně bafá ze své fajfky. To je verze, kterou se dospělí ob­vykle snaží podstrčit dětem, protože si sami nejsou jisti, jak to vlastně je. Jiná skupina je přesvědčená, že Bedřich je nevidi­telná sub­stan­ce, něco jako inteligentní mlha, která se rozprostírá všude kolem všeho a tak může také všechno vidět a vědět. Skupinka fantastů v jižní Abu-Babě prohlašuje s nezvratnou jistotou, že Bedřich je člověk s býčí hlavou a že mu dělá dobře, když se mu přinášejí oběti, takže díky tomu utrácí skoro všechny svoje pe­níze za nešťastná kuřata a brusiče nožů. V Benzindorfu je Bedřich braný jako nejvyšší autorita, ikona, která je tak svatá a dokonalá, že může existovat jen ve vitrážích kostelních oken a na svatých obráz­cích. Veliké množství lidí si jeho portrét věší nad postele a večer mu žaluje, co jim kdo přes den provedl.

V krajích na druhé straně Vrcholů, ledovcového pohoří tak vysokého, že mizí mezi mraky, funguje Bedřich jako rocková hvězda. Kdyby si někdo dal tu práci, překročil Vrcholy a nespadl do nějaké strže nebo propasti, nenechal se sežrat některým z mnoha podivných tvorů, kteří ve Vrcholech žijí, došel až k oceánu, sehnal loď a oceán přeplul, ocitl by se v zemi, kde jsou motlitby k Bedřichovi chápány jako velká šou doprovázená prodejními stán­ky, hromadným tancem a zpěvem hodně, ale opravdu hodně odvázaných písní.

Na jihu se prý Bedřich zjevuje jako mstitel, proto je třeba se vy­varovat všech hříchů a pokušení, nejlépe tak, že budete žít v úplné chudobě a všechen svůj případný majetek budete odevzdávat někte­rému z kněží. Pak se vám nemůže stát například to, že se samovzní­títe uprostřed noci ve své posteli, nebo že náhodou spadnete ze skály na nějaký tvrdý kámen uprostřed potoka.

Ve městě Squíza je Bedřich inspirací a tím, komu místní lidé dě­kují za všechno, co se jim daří. Když se jim něco nedaří, přisuzují to tomu, že se Bedřich špatně vyspal.

V místě zvaném Jantarová země je Bedřich nejvyšší úředník. Každá motlitba nebo obřad jsou tam velmi složité. Kdyby byly jednoduché, mohli by je vykonávat všichni, takhle to správně dokáže jen několik obtloustlých mnichů.

Jeden domorodý kmen na západ od Vrcholů na Bedřicha nevěří. Náčelník to svému lidu každý den připomíná. Hrozí při tom pěstí a mlátí hlavou do bubínku. Kdepak Bedřich, říká, ten zcela jistě ne­existuje, naším bohem je Matka příroda[1].

Bedřich má mnoho podob, většinou podle místní módy. Ale není sám. V sousedních světech a subkulturách lidé vyznávají kdeco. Společenství malých černých lidiček ve vzdálené zemi fandí Kloka­novi, bohu, který hraje geniálně košíkovou. Bedřich se nezlobí, pro­tože Klokan je jeho dlouholetý přítel (pokud zrovna netvrdí, že bílí muži neumějí skákat, to Bedřicha dokáže opravdu vytočit). V jedné části Vrcholů existuje zapomenutá vesnice, jejíž obyvatelé vzývají Boha Fridolína, který je podle nich pověřen dohledem nad tím, aby jejich vesnice zůstala i nadále zapomenutá a nelezli jim tam turisti.

Bedřich je ze všech známých bohů nejpopulárnější, i když se lidé, jak už jsme si řekli, nedokáží shodnout ani na tom, jak vlastně vypadá.

Bedřich je vším, co si lidé dokáží představit. My se na něj pro zjednodušení budeme dívat jako na příjemného chlapíka ve středních letech, s pěstěnou bradkou a mírným sklonem k vyprávění zbytečných podrobností.

b

Tohle bude příběh o místě, které je pod Bedřichovým dohledem.

b

Město je výhodně umístěné kousek pod Vrcholy, které ho chrání ze severu a ze západu. Z východní strany mu lehce stíní Temný hvozd, pozůstatek kdysi rozsáhlého pralesa. Do všech významných měst je to z Mořičvílu kousek, ne víc jak tři dny cesty. K moři to je ještě blíž, tak den rychlé chůze. Co je za mořem, nikdo neví, nikdo ho ještě nepřeplul, lidé mu říkají Neko­nečné.

Město pulzuje životem, prochází obdobím, kdy prožívá svůj velký rozmach. Cizinci říkají Mořičvílu město, které nechodí spát. Není to úplně pravda, každou noc je možné zaznamenat zhruba dva­cet minut, kdy noční život už utichl a tomu rannímu se ještě nechce z postele.

V Mořičvílu, stejně jako v jiných městech tohoto světa, funguje zákon postavený na mnohaletých zkušenostech, několika lynčování panovníků, třech popravách a železné logice, kte­rou mají obyvatelé pravděpodobně vrozenou. Systém je založený na odvetných opatřeních, která jak se zdá zatím fungují. Toleruje se prakticky cokoliv, co neznečišťuje ulice a nevraždí lidi. Pokud doká­žete obě podmínky dodržet, můžete v Mořičvílu dokázat téměř všechno.

Staří historikové a dějepisci Mořičvílu se nikdy neshodli na jedné základní věci – kdy a jak bylo město založeno. Existují samozřejmě nejrůznější teorie. Většina z nich zcela popírá ty ostatní, a těch několik víceméně podobných se zase liší v některých zcela zásadních detailech. Nejrozšířenější verze mluví o Bed­řichovi, který se jednou odpoledne nudil a napadlo ho, co se asi sta­ne, když založí město, postaví pár prvních budov a nasadí do nich zkusmo několik lidí.

Kritici ovšem namítají, že Bedřich se nikdy nudit nemůže, protože má spoustu jiné práce, například trestat hříšníky, dělat počasí, starat se o svého psa Hafula a vysvětlovat manželce, kde že to byl minulou středu, protože tvrdil, že dohlížel na hurikán nad Benzindorfem, ale v Benzindorfu bylo tou dobou prokazatelně slunečno a úplné bezvětří. Zastánci teorie oponují, že počasí se jaksi tvoří samo, Haful že je samostatné zvíře a Bedřich že je prostě blázen do modelařiny.

Jiná teorie je vystavěna na myšlence dvou bratrů, kteří kdysi pradávno orali na poli, a protože už bylo pozdě na to vracet se domů, založili si přímo na místě malou osadu. Bratři se měli jme­no­vat Ríša a Míša a byli prý zvoleni prvními panovníky, vládli spra­ved­livě až do smrti a poté byli povoláni k Bedřichovi, aby mu dě­la­li poradce přes sociologii.

Vyskytla se i odvážná myšlenka, že Mořičvíl vznikl jako vedlejší produkt velkého hudebního festivalu, protože se pořadatelům po je­ho skon­­čení nechtělo uklízet, a tak raději celý prostor obehnali plo­tem a budky pro vybírání vstupného opatřili domovními čísly.

Kněz Milchama, představený řádu Spravedlivých dogmatiků, kaž­dou neděli kázal o tom, jak město povstalo z popela po veliké a rozhodující bitvě, kterou svedl Bedřich proti silám zla, představova­ným nečleny řádu Spravedlivých a zejména homosexuály. Pro Mil­cha­mu už měl Lucipéro na Bedřicho­vu přímluvu připrave­no v pekle speciální oddělení, ve kterém nosi­li čerti havajské košile a oslovovali se navzájem brouku.

Metař Věchýtek byl přesvědčený, že Mořičvíl založil nějaký darebák, aby mu přidělal práci.

Pravda byla ale úplně někde jinde, ukrytá v čase tak dokonale, že i samotný Čas tuhle informaci dávno zapomněl (a Bedřicha, který to věděl, se ptát nechtěl, aby nevypadal hloupě). Město bylo mnohem starší než všechna ostatní města v jeho okolí. Benzindorf, který se blížil třetímu tisíciletí své existence, ani Abu-Baba, o které se všeobecně mínilo, že je stará okolo dvanácti tisíc let, se s Mořičvílem nemohly ani vzdáleně srovnávat. Je pravda, že Mořičvíl nebyl vždy klasické město, ale pokud bychom brali výraz sídlo jako území, které je obydlené, byl Mořičvíl starý přibližně stejně jako pohoří Vrcholy. Možná ještě o něco víc. Na místě, kde v dnešních dnech stojí Ostrov umění, už bylo během věků ledacos, od obětiště přes amfiteátr až po trh s leguány. Jedna velmi stará civilizace měla na mís­tě dnešního ostrova umění dokonce sklad teflonových pánví.

Byla opravdu velká škoda, že se lidé tenkrát nevěnovali kuchyňské technice o něco více než vývoji zcela převratných raket krátkého, středního a dalekého doletu – zmíněná civilizace tu moh­la být dodnes[2].

Jenže to už bylo dávno, velmi dávno. Světem se toulali jiní lidé a žili jiné životy. Co bylo kdysi bylo zapomenuto a co bylo dlou­ho po ­tom přetrvávalo jen mlhavě, předáváno z generace na generaci jako úsměvná historka pro pobavení při zahradní párty.

Kapitola první

 

(O poměrně komplikovaném pokusu vyhubit hlodavce v mořičvíl­ském městském muzeu.)

 

Noční hlídač Brouzdal měl svou práci rád. Nebyla zas tak úplně bezpečná, jak by se mohlo na první pohled zdát, dokonce by se dalo říci, že byla značně riziková, ale člověk se nenudil a dostal slušně zaplaceno. Stačilo mít nervy ze železa a netvářit se překvapeně, když jste spatřili něco méně obvyklého. Například krokodýla ve skafandru, který hraje na mandolínu. V Městském muzeu se totiž dělo několik méně obvyklých věcí denně a za nějaký čas se na to dalo celkem zvyknout. Brouzdal si zvykl rychle. Když před lety absolvoval přijímací pohovor, docela ho překvapilo, že test obsahoval otázky typu: „Jaký máte názor na hysterický nábytek?” nebo „Byl ve vaší rodině nějaký sebevrah?”, ale časem pochopil a většinu věcí, co se kolem něj v pracovní době děly, prostě ignoroval. Dnešní noc byl klid, ale to ještě nic neznamenalo. Všechny okamžiky, kdy mu šlo o život (což se stávalo zhruba třikrát do měsíce), začínaly tak, že byl klid. Pak obvykle zmizela střecha nebo kolem proběhla almara a tančila kankán. Jednou narazil i na zelenou rosolovitou hmotu, která se pokoušela tvářit jako turista z Abu-Baby. Této noci však Brouzdal nepotkal nikoho. Beztak byl přesvědčený, že jeho místo je pouze symbolické a že byl přijat na základě něčí domněnky, že muzeum by hlídače tak nějak mít mělo, protože se to všeobecně očekává. Každý alespoň trochu soudný zločinec se totiž muzeu instinktivně vyhýbal několikakilometrovými oklikami. Kdysi dávno se prý jeden poberta pokusil ukrást sbírku Bagatelizova­ných nerostů a byl nemile zaskočen faktem, že se nerosty pokoušely bránit, vulgárně mu nadávaly a navzájem se po něm házely.

Jediné světlo vycházelo z laboratoře profesora Myšpulky, ale tím se Brouzdal nezaobíral. V muzeu často někdo zůstával přes noc a pracoval na nějakém objevu nebo vynálezu. Faktem bylo, že občas bylo ráno třeba vyrazit do ulic a dotyčného badatele najít a vyprostit, ale i na to si Brouzdal dávno zvykl a pokládal to za příjemné zpestření jinak monotónní práce. Profesor Myšpulka byl už několikrát tím vyprošťovaným, jelikož všechny jeho vynálezy byly postaveny na použití nějaké výbušniny a při testování docházelo k nepřed­vídatelným nehodám. Brouzdal opatrně prošel kolem pootevřených dveří s mosaznou cedulkou

 

PROF. JERONÝM MYŠPULKA

vedoucí oddělení Bublajících roztoků

 

a pokračoval chodbou dál, zatímco uvnitř se odvíjel vzrušený roz­hovor:

„Hmm. Takže vy tvrdíte, že ta oranžová věc, kterou jste právě nalil do kádinky, tam opravdu patří?” nakláněl hlavu na stranu druhý muž v místnosti, profesor Myrtil Kuštil, ředitel muzea a Jeronýmův dlouholetý přítel.

„Víceméně.”

„Teď na mě mrkla!” odskočil Myrtil prudce od kádinky.

„Toho si nevšímejte,” nenechal se přerušit Jeroným v práci.

„Klidně. Ale můžete tomu říct, aby si to nevšímalo mě?” začal se Myrtil opět pomalu přibližovat ke kádince. Oranžový rosol se tvářil netečně.

„Ťu, ťu, ťu…” poklepal Myrtil na kádinku prstem.

„Poněkud infantilní, nemyslíte? ” otočil se na něj Jeroným.

„Možná bych našel kostku cukru,” začal se probírat kapsami svého letitého saka Myrtil, aniž by si Jeronýmovy poznámky všímal.

Jeroným zakroutil hlavou, pomocí dlouhých kleští uchopil modrou kostku velikosti krabičky zápalek a opatrně ji spustil do další ká­dinky na svém pracovním stole. Ozvalo se zasyčení a nad kádinkou se objevil mrak páry.

„Má to nějaké jméno?” zkoumal zatím Myrtil kádinku s oran­žovou hmotou, která se pomalu začínala rozpouštět.

„Jistě,” odtušil Jeroným, „děláte ťu ťu ťu na Evrtův urychlovač, nejnebezpečnější známou výbušninu na planetě.”

Myrtil se zastavil uprostřed pohybu, to znamená, že na poslední chvíli chytil cukr, který chtěl do kádinky upustit, a naprázdno polkl.

„Vážně? Ani na to nevypadá… Jen tak pro zajímavost, co by se stalo, kdyby se to s něčím smíchalo?”

„Řekněme, že byste dostal na celou záležitost patřičný nadhled,” zamumlal soustředěně Jeroným, který stál k Myrtilovi zády a nemohl vidět, jak jeho přítel po špičkách couvá a ukrývá se za katedru. „Přibližně sedmdesát metrů,” dodal.

„Aha.”

„Ale nemusíte se bát, kdo by tam co házel, že?”

„No jistě… ha, ha…” ozvalo se křečovitě zpoza katedry.

„Koneckonců, do mé laboratoře nevpouštím jen tak někoho, mohlo by to být nebezpečné, všechny ty kyseliny a chemikálie…” neodpustil si Jeroným, zatímco opatrně míchal směs ve své kádince a přisypával fialový prášek.

„To je správné,” souhlasil Myrtil, „ještě by se mohlo něco stát.”

„Například za katedrou mám momentálně schované silně těkavé halucinogeny, o které mě požádal kolega Rosnička…”

„Éééé???”

„Ale koho by napadlo válet se za katedrou,” dodal Jeroným.

„Íiiiééé!!”

„Mohl byste mi podat ten červený sáček se žlutou stuhou? Je na polici hned nad vámi. A přestaňte dělat ty obličeje, byl to jen vtip.”

Myrtilovi ztuhla v obličeji vytřeštěná grimasa, kterou vystřídal zamračený a spravedlivě znechucený obličej.

„To bylo vážně legrační…” podal Jeronýmovi požadovaný sáček.

„Teď pozor, smícháme obě kádinky a jsme skoro hotovi,” ignoroval Jeroným Myrtila a soustředil se na práci.

„A nevybuchne to? ”

„Možné je všechno, jestli jste tam ten cukr vážně hodil…”

„Tohle už nebudeme rozmazávat, ano? ”

„Dobře, teď mi to prosím podržte… tak… a teď to opatrně položte na stůl, musíme chvilku počkat.

Oba vědci přešli na druhý konec laboratoře a usadili se do poho­dlných křesel ke stolku s lahví vína. Pracoviště profesora Myšpulky nebylo jen místem bádání a pokusů, ale časem se stalo i místem téměř celodenního pobytu. Postupem doby se v místnosti objevila nejen dvě křesla a stoleček, ale i několik svícnů, almara na oblečení, velká vana na zakřivených nožičkách, petrolejka, vyřezávaná postel a stojan na kuželky.

Být zaměstnaný v muzeu vyžadovalo zvláštní povahu. Člověk musel především disponovat nezdolným přesvědčením, že právě ten další pokus už bude úspěšný a nezpůsobí větší škody než ten předešlý. Potom to samozřejmě chtělo výbornou fyzičku, protože někdy bylo třeba pár desítek minut viset za okap, než vás Brouzdal ze žebříku sundal, nebo utíkat před nečím s mnoha nohami a trojnásobným počtem zubů.

Muzeum bylo rozdělené na sedm oddělení. Jeroným byl vedoucím oddělení bublajících roztoků, které se zabývalo především kombinacemi výbušných a jiných směsí a jejich využitím v reálném živo­tě. Z laboratoří oddělení vzešlo v historii mnoho užitečných vynále­zů, které výrazně přispěly k rozvoji města Mořičvílu a jeho přileh­lého okolí.

Profesor Kuštil stál nejen v čele muzea, ale byl i čestným vedoucím oddělení mechanických převodů a Jeronýmův dlouholetý učitel, přítel a diverzant většiny Jeronýmových pokusů.

b

„A jak to bude fungovat? ” zajímalo ho právě teď.

„Tak to nemám ani tu nejmenší představu,” připustil Jeroným, „našel jsem recepturu až vzadu v archivu.”

„Začíná mi těch krys být trochu líto, abych řekl pravdu.”

„Tak to vůbec nemusí. Jsou to potvory, co sežerou všechno na co přijdou. Vlastně ohrožují celou budovu[3].”

„To většina zaměstnanců, Jeronýme, a nikdo se je nesnaží vyhodit do povětří,” konstatoval smutně Myrtil.

„Většina z té většiny se o to, pokud vím, pokouší už celá léta sama. Někteří z nich byli celkem úspěšní,” poznamenal ironicky Jeroným a pomocí dlouhých kleští přidal do baňky černý prášek z krabičky označené černou lebkou na žlutém pozadí.

„Já vím,” pokýval hlavou Myrtil, „ale přeci jenom, výbušnina třetího stupně…”

„Pouze nepatrné množství,” opravil ho Jeroným.

„Nepatrné množství výbušniny druhého stupně vytvořilo Hornoskalní sedlo, pokud se dobře pamatuji. Do té doby na jeho místě nějaké to tisíciletí stávala Kukaččí hora,” neodpustil si poznámku Myrtil.

„Profesor Šušník se dopustil drobné chyby ve výpočtu, to je celé,” namítl Jeroným, zatímco ředil obsah kádinky čímsi žlutým a rosolovitým.

„Drobná chyba ve výpočtu profesora Šušníka přemístila osm tisíc tun horniny, převážně žuly a břidlice, jestli se nepletu. Stejně jako vy tvrdil, že to udělá jen takové malé BLAM a bude klid.”

Myrtil Kuštil přešel k oknu a zadíval se zamyšleně ven do tmy.

Jeroným přiklopil baňku skleněnou zátkou a vhodil ji do olověného kýble s ledovou vodou. Potom se vrhnul pod katedru a zamával na Myrtila ve výmluvném gestu.

„Víte jistě, Jeronýme, že nevyhodíme do vzduchu celé muzeum? ” zeptal se Myrtil, když přistál elegantně vedle svého kolegy.

„Nevím,” přiznal Jeroným.

„Říkám si, jestli to byl dobrý nápad. Možná jsme je měli vytopit.”

Místností se rozlilo jasné oranžové světlo, následované gejzírem fialových jiskřiček.

„To už zkoušel váš předchůdce, pane, ředitel Kvasnička[4].“

„Kvasnička že zkoušel vytopit krysy?” podivil se Myrtil, „to jsou mi ale věci. Vždycky jsem si myslel, že je to spíš takový ten úřednický typ.”

„Slyšel jsem to od správcové. Prý k tomu přikročil až poté, co mu jedna z těch příšer snědla výroční zprávu čítající přes šest stovek stran.”

„Tak to s ním máte hodně společného, že?” neodpustil si Myrtil.

„Tak trochu,” odtušil Jeroným.

„A jak to tenkrát dopadlo, to správcová neříkala?” přikrčil se Myrtil před zelenou mlhou, která se začala šířit z baňky.

„Špatně. Když docent Kvasnička lil do krysí díry ve svém kabinetu vodu již pátý den, přišel si stěžovat ředitel Městského divadla, že mají zatopené celé hlediště.”

U stropu se začalo tvořit černé mračno.

„Skutečně? Vždyť je to vzdušnou čarou dobrá míle!”

„No právě,” podal Jeroným Myrtilovi helmu, „kdo ví, kam ty jejich nory vedou.”

Na helmy začaly pršet zelené gumové kachničky.

„Ty kachničky, Jeronýme, to je v pořádku?” zeptal se opatrně Myrtil.

Jeroným se pro jednu kachničku natáhnul a pozorně si ji prohlédl.

„Moc ne, měly mít oranžový zobáček, tohle spíš vypadá jako nepovedený krokodýl.”

Myrtil nevěřícně zakroutil hlavou.

„To chcete říct, že je normální, když při výrobě výbušniny vznikají jako vedlejší produkt hračky?”

„Jistě. Vím o jednom alchymistovi v Abu-Babě a ten si na tom založil velmi výnosný podnik. Vlastní továrnu na houpací koně a na druhé straně města má výnosný kamenolom,” souhlasil Jeroným.

„Houpací koně?”

„No ovšem, výsledná podoba hračky se dá dopředu sice velmi těžko odhadnout, ale když víte, co jste do toho na začátku vrazil…”

„Zjišťuji, že bych se měl víc zajímat i o ostatní vědecké obory než jen o ten svůj,” povzdechl si Myrtil.

„To jistě nikdy neuškodí,” usmál se Jeroným.

„Vždycky jsem si myslel, že hračky vyrábí po večerech lidé v roubených chaloupkách, vypráví si při tom pohádky…” mumlal si spíš pro sebe Myrtil.

„Možná to tak kdysi bylo, ale teď už je to pouze lidová slovesnost. Víte, kde se vzal například řetízkový kolotoč před budovou městské knihovny? ”

„Počkejte, snad nechcete říct, že…”

„Ale ano. To byl ovšem extrémní případ. Profesor Šušník byl na tomto poli velkým průkopníkem.”

„To byl ten šílený výbuch, jak jsem o něm mluvil?”

„Ano. Na náves v Podlouhlé Lhotě dopadla houpačka a v Le­dovém jezírku se objevilo několik parníčků. Tedy před tím, než se tam objevila poněkud transformovaná Kukaččí hora a změnila ráz celé krajiny.”

Vzduch v kabinetu se náhle vyčistil a světlo se vrátilo ke svému původnímu odstínu. Myrtil si sundal helmu a vystrčil opatrně hlavu zpoza katedry.

„To je celé,” zvednul se Jeroným a došel ke stolu, na kterém zanechal baňku. Namísto baňky ležela na pracovní desce červená kulička.

„A kde je ta baňka?” zajímalo Myrtila.

„Vstřebala se během reakce.”

„Skvěle. No, alespoň že nám tady zůstal ten stůl, že ano.”

„Podívejte, pane, já připouštím, že výrobní postup je poněkud nestandardní, ale na druhou stranu účinnost E trojky je přirovnatelná k výbuchu sopky,” ohradil se Jeroným.

„To jsem rád, že jste mi to připomněl, Jeronýme, chtěl jsem se vás totiž v souvislosti s tím zeptat, co myslíte, že se stane, když nám pod muzeem vybuchne sopka?”

Jeroným otevřel jednu ze skříněk a vyňal z ní malou klec, ve které se cosi pohybovalo.

„Vylepšil jsem E trojku o Galvinův koncentrátor, takže epicentrum odhaduji na pouhých několik centimetrů. V podstatě se bude jednat o takový malý výbuch obrovské intenzity.”

Myrtil se krátce zamyslel a potom začal přecházet po míst­nosti mezi spoustou gumových kačenek.

„Jestli tomu tedy dobře rozumím, E trojka vybuchne jenom do okolí několika centimetrů. Dál už ne?” zeptal se opatrně Myrtil.

„Ne. Je to vcelku bezpečné,” ujistil ho Jeroným.

„Dobře. Takže se nemůže stát, že by to zničilo, dejme tomu, všechno v okruhu několika mil? ”

„To se nemůže stát.”

„Tak mi tedy vysvětlete, jak to chcete udělat, aby to zabilo vše­chny ty krysy! To je chcete nejdřív pochytat a pak to mezi ně hodit do té klece?!”

Jeroným vzhlédl od stolu.

„To jistě ne, na to mám speciální fintu. Z městské knihovny mám několik ochočených šotků[5], kteří E trojku do krysího doupěte propašují a pak se dají na úprk. Výbušnina se aktivuje při větším nárazu, takže stačí, aby se jí dotkla nějaká zvědavější krysa čumákem, a je to.”

„Skutečně nápadité. Jak jste k tomu ty šotky přesvědčil?”

„Slíbil jsem jim Velký Lučanův naučný slovník.”

„A nebojíte se, že vám ty šotky krysy sežerou?”

Jeroným se na Myrtila vyčítavě podíval.

„Šotek je nejrychlejší tvor na světě. Kdybyste s ním chtěl závodit, měl byste šanci pouze při volném pádu. Sice vydrží rychle utíkat jen na krátkou vzdálenost, ale zato je to fofr. Proč myslíte, že se tak obtížně chytají?”

Myrtil pokrčil rameny. „Dobrá, přesvědčil jste mě, vypusťte šotky!” zvolal pateticky.

Jeroným se ušklíbl a opatrně vyndal z klece jednoho šotka, který mu zasalutoval.”

„Kam to bude, šéfe?” zeptal se pisklavým hláskem.

 

Kapitola druhá

 

(Ve které se hostinský T´aBasco nemůže zbavit dvou nočních hostů a je mimoděk zatažen do jejich bláznivého rozhovoru.)

 

Hostinský Alen T´aBasco nervózně přecházel po lokále. Důvodem byli dva poslední návštěvníci, kteří tvrdošíjně odmítali opustit jeho hostinec „U Vyšinutého mamuta“. Obvykle měl T´aBasco na podobné návštěvníky několik stupňů domluv, zakončených obuškem potaženým kůží, ale tihle dva v sobě měli něco, co mu bránilo na něj i jen pomyslet. Za prvé – ani jeden z nich nebyl, technicky vzato, člověk. Vyšší z nich byl zcela průsvitný a měřil dva a půl metru. V průhledné substanci, která ho tvořila, takže zároveň byl a nebyl přítomný, šlo rozeznat drahý, i když léty notně opotřebený společenský oblek včetně dlouhého béžového pláště, kvalitní boty, motýlka a uhlazený účes. Ve tváři se mu kdysi usadil výraz nekonečné dobroty, podtržený spoustou vrásek a příjemným úsměvem starého muže. Naproti tomu druhý muž byl malý a skládal se výhradně z ohromných svalů a dlouhé srsti. Na sobě měl sice košili, kravatu a kalhoty, ale stav jeho svršků napovídal, že je nosí jen s největším odporem – košile byla pomuchlaná, kravata natržená a na kalhotách bylo několik neuměle našitých záplat. Boty, které měl malý muž na sobě, se spíš hodily k práci v těžkém terénu než ke společenským událostem.

b

Oba se v hostinci usadili chvilku po poledni, objednávali si stří­davě zázvorovou limonádu a rybízový koktejl a neustále se o ně­co přeli. Hostinský T´aBasco celou tu dobu doufal, že dostane zapla­ceno, protože celkový objem vypitých tekutin už dosahoval několika hektolitrů a T´aBasco si musel přiznat, že se obou návštěvníků bojí.

b

„Promiňte,“ zkusil to opatrně a díval se při tom na velké kyvadlové hodiny na stěně, které odbíjely jedenáct večer, „ale kdyby vám to nevadilo, rád už bych si šel lehnout. To víte, je už dost pozdě, zítra, tedy už za chvíli, bude na Ibiškovém plácku jarmark, musím narazit pár sudů, porazit prase, sehnat holky…“

„Ale nám to přeci vůbec nevadí, pane hostinský,“ otočil se na něj přátelsky průsvitný dlouhán, „klidně se jděte prospat, my si musíme tady s Cyrilem ještě něco vysvětlit.“

„To je fakt,“ souhlasil chlupáč, „von si tady Vilda stojí už pár hodin tvrdošíjně na svým a von jak se zasekne, tak to vždycky trvá děsně dlouho.

„Hmm, jak asi tak přibližně dlouho?“ odvážil se hostinský položit riskantní otázku.

„Hodně. Posledně jsme se dohadovali tak urputně, že kdyby nezačalo pršet a my se nemuseli běžet schovat, hádali bychom se možná dodnes,“ sdělil mu průsvitný dlouhán, oslovovaný svým přítelem jako Vilda.

„Jo, to si pamatuju,“ zabručel jeho chlupatý kamarád, „to bylo v tý poušti na druhý straně Vrcholů.“

Hostinský Alen T´aBasco obrátil oči v sloup.

„A že jsem tak smělý, pánové, co je jaksi předmětem vašeho sporu?“ osmělil se.

„Ále, taková maličkost,“ mávnul tlapou chlupatý Cyril a dal tím svému okolí jednoznačně najevo, že pokud se jeho týká, celou záležitostí by se vůbec nezabýval, ale jsou tady i tací, Vilda například, kteří se v tom musí neustále šťourat.

„To není žádná maličkost!“ nesouhlasil Vilda, „to jenom ty to zlehčuješ. Podívejte se, pane hostinský,“ obrátil se na T´aBasca, „kdybyste šel takhle v noci lesem…“

„Já lesem v noci nikdy nechodím, nejsem blázen,“ ohradil se T´aBasco.

„Říkám kdyby. Jenom jako. Hypoteticky.“

„Ani hypoteticky, ani jinak! Lesy jsou i ve dne plný loupežníků, bubáků, hejkalů a jinejch příšerností, natož pak v noci. Kdepak, do lesa mě nikdo nedostane, já mám rád svý jistý,“ trval na svém T´aBasco.

„Já náhodou jsem hejkal, abyste věděl!“ řekl dotčeně Cyril. T´aBasco ztuhnul.

„Hejkal?“ ujistil se a ustoupil o dva kroky.

„Máte něco proti hejkalům?“ zajímalo Cyrila.

„Ani ne,“ špitnul T´aBasco a snažil se být nejmenším na celém světě.

Hejkal Cyril se ale stále tvářil nevraživě a ublíženě současně, a tak se T´aBasco prosebně podíval na jeho průhledného parťáka. Ten se k němu naklonil a o poznání tišeji řekl:

„To je dobře, Cyril je totiž deprimovaný, trpí tím už od dětství. Když mu někdo řekne, že ho nemá rád, hrozně si to bere. Většinou pak pláče.“

„A vy jste kdo?“ risknul to T´aBasco.

„Vilém Tříska,“ dvorně kývl hlavou dlouhán, „duch na penzi.“

„Jasně. Mohlo mě to napadnout, když váš přítel je hejkal,“ mumlal si pro sebe T´aBasco a úkosem se na hejkala podíval. Zdálo se, že chlupáč nabírá k pláči.

Duch Vilém došel k baru, vzal z něj jednu z lahví a nalil T´aBascovi plnou sklenici. Pak ho vzal přátelsky průhlednou ru­kou kolem ramen:

„Víte, za předpokladu, že se budete hodně snažit, nemohl byste někdy, třeba úplnou náhodou, jít v noci, nebo aspoň za soumraku, lesem? Možná by nebyla ještě ani taková tma…“

„Asi tak ve čtyři odpoledne?“ snažil se být vstřícný hostinský, který nepřestával pozorovat hejkala.

„Asi tak, ale na podzim,“ souhlasil duch Vilém.

„Víte co? Já to teda prubnu!“ rozzářil se T´aBasco s pocitem, jaký je to odvaz.

„Výborně,“ usadil Vilém T´aBasca na jednu z lavic a sedl si naproti němu, „a teď si představte, že na vás vyskočí tudle Cyril a udělá na vás bububu…“

„Víte co? Já si to představuju docela živě,“ probral se z euforie T´aBasco, „to na mě to bububu bude dělat přes tu hlásnou troubu, co má v pazourech, že jo?“

„No…“ připustil Vilém.

„Tak to by teda nešlo! Ukecali jste mě k procházce. Prosím, když to udělá tady panu hejkalovi radost, proč ne, každej někdy potřebujeme povzbudit, ale aby tam na mě někdo vyskakoval a dělal bububu, navíc přes tlampač, takovej blázen vážně nejsem!“

„Ani kdyby to bylo jenom takové malé, symbolické bububu?“ zkusil to Vilém.

„Možná by nebylo ani přes tu troubu…“

„Ne, a basta!“

„Jakoby z dálky…“

„Už jsem řekl!“

„Béééééééé,“ rozvzlykal se Cyril a jeho nářek začal nabírat na intenzitě, slabší skleničky začaly v policích praskat.

„Vidíte? Já jsem vám to říkal, teď bude trvat pěkně dlouho, než se uklidní!“ řekl hostinskému vyčítavě Vilém a snažil se Cyrila utišit.

„Bůůůůůů… Hůůůůůůůůů!“

„Ale no tak dobře,“ řekl rozpačitě T´aBasco a snažil se zachránit situaci, drahé sklenice a především svůj sluch, „ale jenom bez trouby a zpoza hodně vzdálenýho kopce.“

„Vy byste… vzlyk… vy byste kvůli mně tím lesem vážně šel?“ kuckal Cyril.

„To víte, že šel, hlavně už neplačte, všechno bude v pořádku,“ položil T´aBasco hejkalovi ruku na rameno. Bylo to stejné, jako by ji položil na žulový masiv.

Vilém se narovnal.

„Dobře, tak kde jsme to skončili? Aha, takže jdete takhle v noci lesem…“

„Ve čtyři odpoledne, je zrovna slunovrat.“

„Jdete takhle o slunovratu ve čtyři hodiny odpoledne lesem a…“

„Je to spíš takovej remízek, nic hustýho.“

„…a v tom na vás, z ničeho nic, vyskočí…“

„No, trochu to čekám, nejsem slepej, že jo?“

„… vyskočí na vás tuhle Cyril a udělá bububu…“

„A vůbec to není přes tu hlásnou troubu, co má v tlapě, teda v ruce.“

„…“

„Vlastně je to takový malý, neznatelný a téměř neslyšitelný bububu, jako kdyby někdo v dálce šeptal,“ rozvíjel myšlenku T´aBasco.

„Ještě nějaká připomínka?“ podíval se na něj Vilém a v očích mu sálaly zlověstné plamínky.

„Ne,“ špitnul hostinský.

„To jsem opravdu rád,“ plamínky zhasly, „takže abychom si to shrnuli: jdete si takhle o slunovratu, ve čtyři hodiny odpoledne, kolem nepatrně zalesněného remízku. Souhlasí?

„Souhlasí,“ přisvědčil T´aBasco.

„A najednou na vás vybafne tady Cyril. A teď si představte, že na vás potom vytasí tohle!“ Vilém vsunul T´aBascovi do ruky zmačkaný pergamen. Ten si ho pečlivě prohlédl a pak se zeptal:

„A to je jako co?“

„Anketa,“ špitl hejkal.

Na pergamenu stálo:

 

-----------------------------------------------------------------------------

Děkujeme Vám, že jste se nechal vystrašit společností Vilém a Cyril. Abychom mohli i nadále zkvalitňovat naše služby, věnujte prosím chvilku zodpovězení naší anketní otázky. Lekl jste se:

vůbec

nepatrně

středně

hodně

příšerně

jsem mrtvý, selhalo mi srdce (doplňte případně jiný orgán)

-----------------------------------------------------------------------------

Protože T´aBasco na pergamen dlouho nevěřícně zíral, ujal se slova opět Vilém:

„Cyril si to nechal vyrobit u tiskaře Hubičky na Třešňové třídě, jeden náš klient totiž ztratil na útěku knihu Marketingové kličky a finty pro začínající managery a Cyril se z ní dozvěděl spoustu věcí. Už jsme měli jednu zástavu srdce a několik lidí jsme museli do rána honit po lese a pak jim vysvětlovat, že to byla jenom taková legrace. Já jsem Cyrilovi říkal, že u toho nemá tak ječet a používat ten tlampač, ale nedá si říct…“

„A po mně chcete co?“ vypravil ze sebe zděšený T´aBasco.

„Vždyť to je nasnadě! Zajímá nás váš nezaujatý názor. Teď jsme tady pěkně v klidu, v teple, nejbližší les je docela daleko, navíc víte od začátku, o co jde…“ díval se na T´aBasca Vilém s očekáváním.

„Já vám teda něco řeknu,“ začal pohnutě hostinský, „už jsem slyšel ledacos, na baru se dřív či později rozpovídá každej. Měl jsem tady loupežníka melancholika, kterýho dojímaly šlechtičny, takže jim většinou namísto oloupení něco daroval. Taky tu byl trpaslík, co chtěl hrát volejbal. Nebo upír s alergií na krev. Ale tohle je fakt moc i na mě.“

„Myslíte?“ zeptal se zkroušeně Cyril.

„Nemyslím, jsem o tom přesvědčený.“

„Ale v tý knížce psali...“

„Co se píše v knížkách, je jedna věc, vážený pane, realita bývá pokaždý někde jinde. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste šel taky do důchodu, jako tady pan Vilém?

„Ne, proč?“ podivil se hejkal.

„Jestli už není na čase, příště by vás mohlo napadnout něco horšího.“

„Ono už ho napadlo,“ vložil se do rozhovoru opět Vilém, „naposledy křičel na chudáka pocestného přes tu svojí troubu KAMERA! KLAPKA! AKCE! Toho jsme už nedohnali.

„To je ale přesně to, co se vám snažím říct,“ podíval se na něj vděčně zpocený T´aBasco, který se stále ještě vnitřně nesmířil s představou, že by se tohle všechno mohlo jednou v temném lese stát i jemu.

 

VZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ...

PRÁSK!

 

Střecha Vyšinutého Mamuta se rozletěla na milion kousků a do výčepu dopadly dvě zaprášené postavy neurčitého vzhledu a tvaru.

„Náhodou to nebyl špatný plán, ale nemohl jsem vědět, že mají doupě přímo pod námi,“ řekla jedna z nich omluvně.

„Přestěhuju se k bratrancovi na kraj města,“ brumlal si kvapně odcházející T´aBasco, „člověka tam sice můžou zamordovat, ale nebudou mě tam po lokále běhat strašidla a střechou dovnitř padat ti šílenci z muzea!“

 

 

 

 

 

Kapitola třetí

 

(Ve které se seznámíme se slečnou Zuzankou, jejím pohostinským zařízením a několika dalšími postavami důležitými pro náš příběh. Nebudou chybět ani upíři, vlkodlaci a jiné nadpřirozené bytosti obvyklé v tomto druhu pokleslé literatury.)

 

Zázvorová ulička patřila k tomu druhu ulic, které snadno přehlédnete. Vchod do ní byl nenápadně zaklíněný mezi dvě vysoké budovy na Hyacintovém nábřeží a většinu dne se tvářil, že tam vlastně ani není, že šel jenom kolem a potřeboval se na chvilku posadit. Z toho důvodu o Zázvorové uličce většina obyvatel města neměla ani ponětí, a kdybyste se zeptali deseti náhodných chodců, devět z nich by vám řeklo, že ulice toho jména v Mořičvílu není a nikdy nebyla.

b

Kdo naopak o Zázvorové uličce věděl naprosto přesně, byli lidé zvyklí na noční život, dobrodruzi, lupiči, notoričtí opilci, daňoví úředníci a jiná individua. Když jste totiž prošli do Zázvorové uličky, nečekalo vás kupodivu tajemné příšeří a mechem porostlé neomítnuté stěny, ze kterých odkapává voda a plíseň. Žádná vysoko posazená, pavučinami a prachem zanesená okna, zapomenutý povoz a hromady odpadků. Dokonce se v dohledu nenalézal ani jeden dvoumetrový hromotluk s kyjem a chutí vyvolávat nepříjemnosti. Zázvorová ulička byla vzorem čistoty. Hned za svým ústím prudce zahýbala doleva, takže do ní nebylo z Hyacintového nábřeží vidět, a nabízela návštěvníkovi pohled na čistotou zářící plácek vydlážděný krásně pravidelným vzorem z žulových kostek. Ulička nevedla nikam. Plácek byl vymezený zadními stranami okolostojících domů a jedinou stavbou s průčelím a vývěsním štítem, před kterým stály dva mohutné duby a pohodlná lavička. Na vývěsním štítu byl nápis „U příšerného šklebu“ a pod ním ještě jeden, menší, „Vstup jen na vlastní nebezpečí“.

b

Hostinec U příšerného šklebu patřil slečně Zuzance a stál v Zázvorové uličce od nepaměti. Byl místem poslední záchrany, když se člověk vracel nad ránem domů a potřeboval se vzpamatovat z předešlé noci. Útočiště tu nacházely jak kriminální živly, tak jejich pronásledovatelé, strašidla, odpadlíci, muži na útěku, barmani z okolních hospod, ponocní i sličné dívky s bledou tváří, které návštěvu Příšerného šklebu považovaly za něco, co právě frčí. Platila nepsaná dohoda, že celé území Zázvorové uličky je neutrální zónou, kde nikdo nikoho nevraždí ani nezatýká. Koneckonců, každý si potřebuje někdy odpočinout.

b

Myrtil s Jeronýmem se do hostince dovlekli ve značně zbědovaném stavu. Složili svá zhmožděná těla na lavici u rohového stolu, který byl vyhrazený pracovníkům muzea, a objednali si Hopinkové kapky[6].

„Hubili jste krysy?“ zeptala se Zuzanka s vědoucím pohledem, když si zapisovala objednávku.

„Ale tentokrát jsme byli opravdu blízko!“ odvětil Myrtil, zatímco si odtrhával od košile zbytek levého rukávu.

„To je pravda. Pak se nám ale začalo muzeum trochu vzdalovat,“ řekl potlučený Jeroným.

„Já vás varoval, že trojka je moc silná!“ podíval se na něj vyčítavě Myrtil.

„Po bitvě je každý generál! Kdo vykřikoval: Je to malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo, aha?“ nedal se Jeroným.

„Nechal jsem se trochu unést euforií okamžiku, to se může stát každému!“

„Dost vážně pochybuji, že váš zběsilý tanec po mé laboratoři se dá označit slovem euforie…“ řekl ironicky Jeroným.

Do hostince se pod prahem začala valit hustá mlha.

„Hrabě Stoker!“ zvolala Zuzanka,. „Omluvte mě na okamžik, pánové,“ usmála se omluvně na oba vědce a odešla otevřít dveře. Mlha do lokálu doslova vpadla a rozprostřela se u vedlejší lavice.

„Šarikův vyprošťovák jako obvykle?“ zeptala se mlhy Zuzanka.

Mlha se pokusila o něco, co by se dalo čistě technicky nazvat kývnutím. Zuzanka odspěchala za barový pult a vrátila se s lahvičkou s temně rudým obsahem, odšroubovala víčko a nechala do mlhy skanout několik kapek. Mlha okamžitě ožila a začala na sebe brát podobu sedícího člověka ve smokingu. Když transmutace skončila, byl za stolem elegantně oblečený aristokrat s výrazem někoho, kdo právě zažil cosi neskutečného a stále tomu odmítá uvěřit.

„V pořádku, Same?“ položila mu Zuzanka ruku na rameno.

„Já tu rodinu vysávám už celá staletí!“ vypravil ze sebe nepřítomně otřesený gentleman. „Vždyť já už jsem za ta léta něco jako rodinný přítel! Na svátek Sestry broskvové mě pravidelně zvou na večeři, několikrát jsem jim hlídal malou Veroniku, když byli na dovolené. Nikdy žádný problém, vycházeli jsme spolu vždycky skvěle, a teď tohle!“ Pan Stoker složil hlavu do dlaní a smutně s ní kroutil.

„Promiňte,“ naklonil se k němu opatrně Myrtil, „vy jste, ehm, upír?“

„Ano. Hrabě Samuel Stoker,“ ozvalo se zpod dlaní. Pak se hrabě zvedl a nabídl Myrtilovi ruku.

„Rád vás poznávám, i když nejsem právě v tom pravém stavu, pane…?“

„Myrtil Kuštil, ředitel mořičvílského městského muzea. A tohle je můj kolega Jeroným Myšpulka, moc nás těší.“

„I mě,“ pokýval hrabě hlavou a všichni se opět posadili, „znal jsem vašeho dědečka, AB negativní, že? Skvělý muž, užili jsme si spolu moc legrace.“

„Vážně? To je překvapení!“ podivil se Myrtil.

„Co se vám stalo, hrabě?“ zajímalo Jeronýma.

„Ále, taková lapálie,“ mávnul hrabě Stoker znechuceně rukou kamsi do prostoru. „Jistě víte, že na upíry platí jen několik druhů zbraní. Když nás chcete vy lidé usmrtit, používáte nejčastěji dubový kolík vražený do srdce, useknutí hlavy a samozřejmě česnek. Je to tak?“

„Ne, že bych s tím měl nějakou zkušenost, ale takhle nějak jsem to slyšel od babičky,“ potvrdil Jeroným.

„Správně,“ souhlasil hrabě, „to jsou nejrozšířenější způsoby. Já jsem samozřejmě nesmrtelný, otázkou je vždy pouze to, za jak dlouho se zvládnu dostat zpět do formy. Když mě probodnete kolíkem, stačí počkat pár let, kolík zetlí a je po problému. Nebo, když není příliš hluboko, se člověk, tedy upír, abych byl zcela přesný, po chvíli alespoň trochu vzpamatuje, aby mohl transmutovat do něja­ké­ho ji­né­ho skupenství. Když vám useknou hlavu, je to trochu horší, ale časem se to taky spraví. Česnek ani nezmiňuji, to je jenom taková nepříjemnost, něco jako špatná večeře a ranní bolesti břicha. Každopádně to vždycky dost bolí, ty grimasy při tom neděláme na efekt, jak se většinou vesničané s vidlemi mylně domnívají. Jednoho to tak akorát celkem naštve.“

Zuzanka přinesla všem třem korbele se světle modrou tekutinou.

„Ranní ustalovač, nový recept od stařenky Vyprášilové, měli byste to zkusit,“ řekla na vysvětlenou.

Myrtil pokrčil rameny a pozvedl korbel. Když si vši­chni tři ťukli a zhluboka se napili, hrabě Stoker pokračoval ve výkladu:

„Přiletěl jsem, jako každou první středu v měsíci, k sídlu sira a lady Drtilových a pronikl do vstupní haly. Lady Veronika nechává vždy otevřené větrací okénko, abych se nemusel cpát komínem, přeci jen už nejsem nejmladší a navíc je pak všechno od sazí. Když jsem pak vystoupal hlavním schodištěm do přijímacího salonku, vrhla se na mě ta strašná ženská, hodila mi na krk věnec z česnekových paliček, probodla mě dubovým kolíkem, omráčila stříbrným svícnem a než jsem se stačil vzpamatovat, ťala mi po krku dvou­bři­tou sekerou. To je poslední, co si ještě pamatuji, ale musela mě potom spálit a popel nasypat do Nepraktického kanálu. Taková nehoráznost! Podám stížnost u městského soudu pro znečištění veřejného toku!“[7]

„To je ale vážně hulvátství!“ pohoršila se Zuzanka, která se zaujetím vyprávění poslouchala.

„Viďte? Když jsem se probral, plul jsem zrovna kolem Příšerného šklebu, a tak jsem se z posledních sil změnil v mlhu a dosublimoval až sem. Až se dám trochu do kupy, budu se muset poohlédnout po zbytku mého popela, pochybuji, že jsem se posbíral celý.“

„Dal byste si ještě něco, Same?“ zajímala se s účastí Zuzanka.

„Snad trochu toho vašeho zeleného sirupu, ten by mi mohl trochu spravit chuť,“ poprosil hrabě.

„Lidé jsou opravdu bezohlední,“ pokýval hlavou Myrtil.

„Tak, tak,“ souhlasil hrabě, „kdoví, co mě potká příště. Kam jsme to dopracovali, když už ani nemůžete po nocích vysávat lidi!“

„My se vlastně taky dnes v noci proletěli,“ poznamenal Myrtil. Sice jen několik bloků, ale i to se počítá. Tady mladý Jeroným dělal takový zajímavý pokus a nějak se mu to vymklo z rukou. Naštěstí se nic vážného nestalo…“

„Jak komu,“ ucedil Jeroným.

„To je to vaše mládí, jste přecitlivělý,“ poplácal ho Myrtil po rameni.

„Rád bych se jednou dožil stáří, kdyby vám to nevadilo,“ setřásl Jeroným Myrtilovu ruku nevybíravě ze zbytků svého saka.

„Není se kam hnát, Jeronýme, stáří skýtá mnohá úskalí a nepříjemné choroby. Podívejte se například na mě, chrm, chrm, kašly, kašly…“

„Skutečně?“ pozvedl Jeroným obočí. „Minulý týden jste zmlátil tři pouliční lupiče jejich náčelníkem!“

„To byla jen série trapných náhod a nešťastných zakopnutí a ten jejich „náčelník“ byl pěkná sušinka.“

„Ale v brnění!“

„Mosaz se nepočítá!“

„Ehm,“ odkašlal si hrabě Stoker, takže oba vědci na okamžik přerušili vznikající hádku.

„Nerad vám, pánové, vstupuji do jistě zajímavé debaty, ale tady se musím pana profesora Kuštila zastat. Jeho tělesné dispozice jsou jaksi dány rodovou linií. Abnormální fyzická kondice se v jeho rodu dědí již několik generací, už od dob jeho pradědečka Alberta. Starý pán dokázal ještě ve svých sto šesti letech zdolat holýma rukama medvěda, já u toho byl! Pravdou je, že zmíněnému medvědovi bylo sto deset a už sotva lezl, ale i tak to byl tenkrát obdivuhodný výkon!“

„Pradědeček Albert?“ zeptal se nevěřícně Myrtil.

„Jistě, trávívali jsme spolu celkem dost času, kolikrát i celé týdny. Vyráželi jsme do hor na lov, do nížin za děvčaty…“

„Pravda je,“ připustil Myrtil, „že pradědeček Albert prý měřil přes dva metry. No, ale medvěda?“

„Vyrobil pro mě zuby z titanu,“ rozvzpomínal se hrabě. „To víte, vysajte dva tři trpaslíky a nějakého toho pitomečka v brnění a můžete se rozloučit s dvojkou vlevo nahoře.“

„Jednou maminka povídala, že snad doma i něco opravil… grizzlyho jste říkal?“

„A je to tady zase,“ povzdechnul si Jeroným směrem k Zuzance, která mezitím hraběti Stokerovi přinesla zelený lektvar. Zuzanka se na Jeronýma usmála a očima naznačila, že to se nedá zkrátka nic dělat.

„A že to byly nějaké zuby! Lady Carmilla mi za ně nabízela dvanáct litrů dvounulky, ale já je nevyměnil. Takové zuby se už dneska nedělají. S těma se sálo, panečku…“

„Máme ale dneska hezké ráno, co?“ využil Jeroným chvilky ticha.

„…sto šest jste říkal?“

„Kdybych jednou nenarazil v obchodním domě pana Kefíra na bronzovou figurínu v životní velikosti a nedošlo k tomu trap­né­mu omy­lu, měl bych je dodnes.“

„Jen aby nám vydrželo.“

„Měl jsem pradědečka vždycky spíš za nudného člověka. Osobně už jsem ho bohužel nepoznal, ale podle toho, co o něm vždycky říkala babička, hmm…“

„Tak, tak, ale profesor Rosnička říkal něco o tom, že bude pěkně až do pátku. Dvacet sedm stupňů.“

„On je to taky nápad, posadit si bronzovou figurínu na noc do křesla ve své kanceláři!“

„Vypadá to, že profesor Kuštil našel spřízněnou duši.“

„Pamatuju si, jak říkala, že ke stáru buď něco kutil ve sklepě, nebo se toulal s nějakou partou kreatur…“

„To máš pravdu, Zuzanko. On je sice neobyčejně fyzicky silný, ale když ho postihne nějaký traumatický zážitek, mívá problém opustit myšlenku. Ten dnešní výbuch a následný let nad městem ho pravděpodobně nastartovaly…“

„Věřili byste tomu, že jí ten člověk oblékl i spodní prádlo?“

„To je u Sama to samé. Vždycky, když ho někdo zabije, bývá potom trochu roztržitý.“

„I když, jak tak o tom přemýšlím, babička byla spíš domácí typ a pro vědu neměla moc pochopení.“

Do příšerného šklebu se začali trousit další ranní hosté. Kromě jedné použitě vypadající postavy, která vypadala, jako by se rozhodla zachránit odbyt lihovarnického průmyslu i za cenu vlastní­ho sebe­zničení, se ke stolu u krbu usadili ještě tři trpaslíci se zelenými obli­če­ji a polovina personálu salonu madam Čurbesové[8] včetně klaví­risty.

„Promiň, Jeronýme, musím obsloužit hosty,“ omluvila se Zuzanka.

„To nic, půjdu se projít na zahradu, když dovolíš,“ povzdechl si Jeroným.

Na Zuzanku zamávalo jedno z děvčat madam Čurbesové.

„Co to bude, Aničko?“

„Dvanáctkrát turbolomcováka,“ zašeptala odevzdaně Anička.

„Špatná noc?“

„Byl u nás zájezd trpaslíků z Vrcholů.“

Když si Zuzanka zapsala objednávku a otočila se k odchodu, zaslechla za sebou slabé zasténání:

„Pro mě trojitou dávku speciál a hrneček s kolomazí, prosím,“ zachrčel klavírista. Trpaslice přijely taky.

b

Jeroným vešel do zahrady za Příšerným šklebem a labužnicky se protáhl. Zahrada byla poměrně rozlehlá a nabízela svým návštěvníkům trochu soukromí, neboť byla osázena všemi myslitelnými stro­my a keři, které tvořily několikametrovou přírodní clonu. Zuzanka při obvodových zdech pěstovala různé tajemné byliny, ke kterým bylo lepší se vůbec nepřibližovat, když jste se chtěli ze zahrady vrátit v tom samém stavu, v jakém jste do ní vstupovali.

Jeroným navštěvoval Příšerný škleb už dlouho, možná i několik let, a za tu dobu se se Zuzankou sblížil natolik, že měl jako jeden z mála výsadu smět navštěvovat zahradu za hostincem. Každý pracovník muzea byl vystaven řadě různých nebezpečí, a tak nebylo nic neobvyklého, že potlučení a potrhaní vědci i personál navštěvovali Příšerný škleb i několikrát za měsíc. Vždy se jim dostalo té nejnutnější pomoci, vlídného slova a nějaké té skleničky transparentně barevného lektvaru, po kterém se jim zdál svět opět vcelku příjemným místem pro existenci. Největší riziko práce v muzeu bylo, že jste sice občas zjistili, jak která věc uvnitř funguje, ale na oplátku ona věc zjistila, jak fungujete uvnitř vy.

Jeroným tahle rána miloval. Když si odmyslel všechna povrchová zranění a pohmožděniny, mohl nerušeně obdivovat okolní zeleň, ladné květy stromů a rostlin, poslouchat zpěv ptáků, popřípadě se posadit na lavičku u jezírka a jen tak si nerušeně přemýšlet o všehomíru. Navíc se celou zahradou nesla typická vůně (konkrétně zápach z Gerhardovy továrny na doutníky smíšený s nezaměnitelným aromatem Vývrtkovy apatyky.

Jeroným ve svém rozjímání nedošel ještě ani ke konci zahrady, když se za ním objevila Zuzanka a přitiskla mu na zátylek něco studeného. Jeroným se lekl a prudce se obrátil.

„Myslela jsem si, že ti něco studeného udělá dobře,“ řekla s omluvným úsměvem a podala Jeronýmovi kovový váleček, ve kterém něco šplouchalo.

„Co to je?“ chtěl vědět Jeroným, který potěžkal předmět v ruce.

„Novinka. Říká se tomu plechovkové pivo, když to tady tímhle zobáčkem otevřeš, je v tom Scottova řezaná sedmnáctka[9].

Jeroným opatrně odtrhnul otevírací plíšek, plechovka udělala pššššštšplouch a Jeroným se opatrně napil.

„Chutná to přímo výborně,“ rozzářil se.

„To je tím, že to piješ z té plechovky.“

„To by mohlo být ono,“ napil se ještě jednou Jeroným, „je to příjemně chladivé a takové… kovové.“

„Já vím,“ usmála se Zuzanka.

„Kdo to vyrábí?“

„Nevím. Koupit se dají u Jindry Podržtašky, toho hokynáře, jak má krámek hned za rohem, ale je o ně veliký zájem a jsou dost drahé.“

„To je zvláštní, že o tom ještě nic nevím, profesor Rosnička se takovéhle věci většinou domákne jako první…“

„Mám je teprve dva dny, u Podržtašky na dvoře se o ně strhla veliká bitva. Pan Kefír nakonec poslal svoji osobní ochranku a koupil všechno zboží, odvážel si čtyři plné žebřiňáky. Byla jsem ráda, že jsem ukořistila deset plechovek.“

„Inu, pokrok nelze zastavit. Opravdu mi ale vrtá hlavou, že o tom v muzeu nic nevíme, takovéhle věci většinou vznikají u nás…“ kroutil hlavou Jeroným.

Ze dveří hostince se vyřítil na zahradu Myrtil a zběsile mával rukama.

„Jeronýme! Tomu nebudete věřit!!!“

Chytil Jeronýma a zacloumal s ním. Potom mu vyškubl plechovku, bez rozmýšlení ji celou vypil, dal Zuzance pusu a s rozhazováním rukama se vřítil zase zpátky do lokálu.

„Stalo se něco vážného,“ řekl Jeroným.

„Ano? A jak jsi to poznal, to mi teda řekni?“ utírala si Zuzanka naštvaně pusu.

„Je to zarytý abstinent.“

b

„Aha,“ řekl Jeroným, když se spolu se Zuzankou vrátili do lokálu a podařilo se jim Myrtila trochu uklidnit, „takže vy tvrdíte, že váš pradědeček zanechal nějaké ohromné dědictví?“

„Cha, chá, to netvrdím já, to mi právě řekl tady pan hrabě Stoker!“ vykřikl Myrtil.

„Dobrá. A jak velké je to dědictví? Stačí zhruba.“

Hrabě Stoker si navyklým pohybem upravil motýlka a zlehka se napil svého koktejlu.

„Tak to bohužel přesně nevím, ale pan Albert hovořil o něčem, a teď doslova cituji: velkém a těžkém.“

„Tak to je jasné, to bude zlato!“ propadl opět euforii Myrtil. „Možná celé tuny zlata. To bude balík!“

„Taky by to klidně mohla být nějaká skála. Ta je taky hodně velká a těžká,“ utrousila stále ještě zamračeně Zuzanka.

„Nezmínil se starý pan Albert, tedy z vaším dovolením, Myrtile,“ podíval se Jeroným na svého kolegu, který kývl hlavou, že mu takové oslovení jeho dědečka nevadí, „kde by to dědictví mohlo být? Třeba jen tak mezi řečí?“

„Hmm, tak to bohužel nezmínil. Vždycky říkal, že si ho vezme s sebou do hrobu a nikdo nebude mít ani páru o tom, o co šlo,“ řekl omluvně hrabě.

„Tak to je nesmysl, protože pradědeček se nechal zpopelnit!“ nesouhlasil Myrtil.

„Taky to odporuje té teorii, že je to něco velkého a těžkého. To se totiž bere do hrobu poměrně špatně,“ poznamenala Zuzanka.

„Tak to je vážně poněkud nejasné,“ zamyslil se Jeroným. „U vás v rodině se o dědictví nikdy nemluvilo, Myrtile?“

„Ale to víte, že ano. Občas s tím někdo přijde, ale já si vždycky myslel, že to jsou jenom takové báchorky. Když to mám ale teď potvrzené od člověka, pardon, od upíra, který se s pradědečkem znal osobně, je to něco jiného.“

„A zkoušeli jste to dědictví někdy hledat?“ chtěla vědět Zuzanka, u které zvědavost převážila nad zdravou pohoršeností.

„Jak kdo. Občas některý člen rodiny. Sestřenice kdysi se svým manželem převrátila dědečkův dům vzhůru nohama, ale nic nenašli, jen nějaké patenty a tak, nic důležitého.“

„A co na zahradě?“

„Ještě dneska se nemusí na podzim rýt, stačí ji jen tak nalehko projet hráběmi… I když počkejte, teď si vzpomínám, švagr tam tenkrát vykopal takovou bedničku…“

„No vidíte, přeci jen něco!“ zajásal Jeroným.

„Ale když pak kadibudku vrátili na původní místo, musel ji zase dát zpátky, babička byla v podobných otázkách dost nekompromisní.“

„Aha. Takže zase h…“ začal znechuceně Jeroným, ale pak si povšiml Zuzančina významného pohledu. O Zuzance bylo široko daleko známo, že netrpí žádné hrubosti.

„Hluboká nevědomost jsem chtěl samozřejmě říct,“ dokončil, aniž by mrkl.

„Ještě říkal něco o nějakém živlu…“ rozvzpomínal se hrabě Stoker.

„Tak to on zase ano. To on byl pořád ve svém živlu. Babička říkala, že nejšťastnější byl, když mohl zůstat přes noc v muzeu a něco tam kutit.“

„Počkejte, Myrtile,“ zarazil rozdováděného vědce Jeroným, „možná, že právě tohle je ta klíčová stopa k pokladu.“

„Pokladu?“ zeptala se Zuzanka.

„No jistě, co jiného by to tak asi mohlo být?“

„Jen abyste pak nebyli všichni zklamaní, napadlo vás někoho, proč když měl pradědeček poklad, měl potřebu ho někam zakopávat, namísto toho, aby si ho pořádně užil?“

„No tak, Zuzanko, ty se v tom moc šťouráš, třeba to byl prostě jenom zodpovědný muž a chtěl poklad nechat příštím generacím…“

„Tak to musím poněkud nesouhlasit,“ ozval se hrabě Stoker, „pan Albert byl skvělý muž, to ano, byla s ním legrace, užili jsme si mnoho dobrodružství, ale zodpovědný, to on moc nebyl. Spíš lehkovážný. Ostatně, měl na to ve svém věku nárok.“

„Tak to souhlasí,“ pokývala Zuzanka hlavou, „další shodný dědičný znak.“

„Já vůbec netuším, kam tím míříte,“ ohradil se Myrtil.

„Zodpovědný člověk by se nevrhal na nejbližší ženu, aby jí olízl!“

„Dobrá, tak já se vám omlouvám, ano? Byl jsem prostě rozrušený z té zprávy o dědictví a nevěděl jsem, co dělám.“

„Jenom aby!“

„Vážně! Nechápu, proč mi nevěříte.“

„Protože už vás nějaký ten pátek znám. Onehdy vás pronásledovala policie!“

„To se ale vysvětlilo! Spletli si mě s jedním exhibicionistou. Já jsem se bál, že jim to nebudu umět vysvětlit a tak jsem se dal na útěk.“

„Tak spletli, ano? A s exhibicionistou? Hmm… a jakpak to?“

„Protože jsem na sobě náhodou neměl úplně všechny šaty, no…“

„Vážně? A kdepak jste je měl?“ Zuzančiny otázky začaly nabírat na obrátkách.

„U Rosničky v bytě, nic neobvyklého,“ bránil se stále chaběji Myrtil.

„Pročpak?“

„Hráli jsme na fanty a mně se zrovna nedařilo.“

„Na fanty? Vy a Rosnička?“

„Ne. Ještě docent Žblabuňka a asistent Třasořitka.“

„A jak jste se dostal na tu ulici?“ zajímalo neodbytně Zuzanku.

„Vypadl jsem z okna. Když jsem nechtěl přijít i o spodní prádlo, musel jsem v okně dělat kočkodana. Nějak jsem se špatně chytil a už jsem letěl. Nemůžu za to, že dole šla zrovna třída z dívčího lycea slečny Prvořadé. Nebudeme to teď přeci rozebírat, ne? Vraťme se k otázce pradědečkova pokladu, co říkáte?“

„Já jen, až zase budete mít dojem, že jste odpovědný,“ neodpustila si Zuzanka, ale řekla to už značně smířlivěji, zřejmě uspokojena Myrtilovým vysvětlením a potlačovanými úsměvy Jeronýma a hraběte Stokera.

„Pokud tedy proti tomu nic nemáte…“ podíval se na Zuzanku hrabě, a když souhlasně kývla, pokračoval ve vyprávění:

„Vysáli jsme tehdy s lady Carmillou několik opilců ve dvorku za Zmačkaným hroznem, to byla ve své době opravdu známá hospoda, a pak jsme potkali pana Alberta se slečnou Otýlií…!

„S kým?“ ožil opět Myrtil.

„Se slečnou Otýlií. Vy neznáte slečnu Otýlii? To byla tenkrát velmi známá…“ hrabě Stoker se zarazil a uvědomil si, že kolem něj vládne napjaté ticho.

„…mladá dáma se sklonem k romantickým, ale opravdu romantickým chvilkám,“ dokončil a kradmo se podíval na Zuzanku, která mezitím odešla posbírat prázdné sklenice ke stolu děvčat madam Čurbesové. Pak se naklonil přes stůl a zašeptal:

„Kdybyste pánové viděli ty její…“

„Já to slyším Same! A vy víte moc dobře, že tohle je počestný podnik a já tady nebudu tolerovat žádné obhroublé výrazy nebo narážky!“ ozvala se přes celý lokál Zuzanka, popírajíc tak základní fyzikální zákony. Především ty o akustice.

„…střevíčky! Měl jsem na mysli střevíčky! To byly boty, panečku. Úplný hit módní sezóny, za chvíli je nosila polovina města[10]. Dokonce se po slečně Otýlii i jmenovaly, říkalo se jim Otylky. Kde jsem to skončil? Aha. Takže jsme šli k Vyšinutému mamutovi na nějakou tu skleničku. Tenkrát to patřilo ještě prapředkovi dnešní­ho ma­ji­tele, jistému Woodymu T´aBascovi. Uměl namíchat nejlepší kok­tejly ve městě, to se s tím dnešním barmanem nedá vůbec srov­návat…“

„To dědictví, pane hrabě,“ připomněla upírovi nosné téma Zuzanka, která se mezitím vrátila s utěrkou a čistila okolní stoly.

„Dědictví? Jaké dědictví? Oh! Jistě! Dědictví!“ naskočil hrabě opět do správného dostavníku. „Takže jsme šli k Vyšinutému mamutovi, protože slečna Otýlie neustále vykřikovala Co s načatým večerem a to bylo vážně legrační, protože už byly tři hodiny ráno a to on vždycky Woody…“

„Ehmm, ehmm,“ odkašlala si Zuzanka.

„A pan Albert stále opakoval, že musí koupit někde velkou hromadu uhlí a slečna Otylka zase nabízela království za kousek kaučuku…“ rozjařil se hrabě.

„Pozoruhodné,“ poznamenal Jeroným.

„To ale musely být střevíce!“ odtušil Myrtil.

„Pak se právě pan Albert rozpovídal o tom dědictví. Říkal, že si ho s sebou vezme do hrobu, aby ho nenašli jeho nenasytní příbuzní.“

„To by mě tedy opravdu zajímalo, koho tím měl na mysli…“ nechápal Myrtil.

Zuzanka přinesla zpoza barového pultu lá­hev s tma­vou te­ku­ti­nou a postavila ji před hraběte.

„To je něco na zlepšení koncentrace, možná byste si měl dát pár skleniček,“ řekla mu.

„Neměl byste si taky jednu nebo dvě dát?“ zeptal se Jeroným Myrtila.

„Já? Jak jste na tohle přišel?“ zvýšil Myrtil pobouřeně hlas.

„To jste hodná, Zuzanko,“ odmítavě odsunul láhev hrabě, ale děkuji vám. Deprimuje mě, jak mi potom jde pára z uší.

„A to říká někdo, kdo byl ještě nedávno mlha se zubama,“ poznamenal lakonicky klavírista ze salonu madam Čurbesové, který celý rozhovor už nějakou chvíli poslouchal. Vysloužil si však okamžitě čtyři nevraživé pohledy, a tak se zase se svým pitím odšoural zpátky ke stolu s děvčaty.

„Každopádně také tenkrát řekl, a teď si na to vzpomínám celkem zřetelně, že kdyby se náhodou v průběhu věků v jeho rodině vyskytl někdo alespoň trochu příčetný, má hledat na místě, kde se protínají živly. Byl toho názoru, že když to řekne mně a Carmille, bude to stále živá informace.“

„No sláva, takže jsme se k těm živlům nakonec přeci jen dobrali,“ zajásal Jeroným.

„To měl na mysli určitě mě, to je jasné,“ řekl Myrtil.

„Prosím?“ nechápal Jeroným.

„Tím příčetným členem rodiny. Jsem od dědečkových dob jediný Kuštil, který se vydal na pole vědy.“

„Vy tedy myslíte, že váš pradědeček nějakým šestým smyslem vytušil, že se jednoho dne narodíte vy, budete nějakých dvacet let studovat a pak z vás bude vědec?“ zeptala se Zuzanka.

„No samozř… aha.“

„Pan Albert za několik dní zemřel,“ dodal smutně hrabě Stoker.

„Opravdu?“

„Ano, přirozenou smrtí,“ potvrdil upír.

Nastalo krátké ticho, pak promluvila Zuzanka:

„Chcete říct, že pradědeček Kuštil dokázal ve svých přibližně sto letech prohýřit a propít celou noc, a to všechno navíc ještě s nějakou Otýlií?“

„Ano. A kdyby nezemřel, dokázal by to jistě i spoustu let potom,“ souhlasil hrabě.

„Říkal jste ale, že zemřel přirozenou smrtí, to znamená sešlostí věkem?!“

„To ne, to neznamená, přejel ho povoz,“ řekl hrabě.

„Ale jak to? To přeci není moc přirozená smrt!“ nesouhlasil Jeroným.

„Jistěže je! Při způsobu života, jaký pan Albert vedl, to ne­moh­lo ani jinak dopadnout. Víte, jak často se vracel domů nad ránem v podroušeném stavu? Jeho motem bylo: Užívej si života, dokud jsi ve zralém věku.“

„Tohle říkal ve svých sto letech?“

„Ve sto sedmi,“ upřesnil hrabě.

„To je sice úžasné,“ pokrčil rameny Myrtil, „ale moc nám to nepomůže.“

„Jak to, že ne? Víme přeci, že poklad je tam, kde se kříží čtyři živly, nebo ne?“ odporoval mu Jeroným.

„A to je jako zhruba kde?“ zajímalo Myrtila.

„Tak to bohužel nevím, ale ty čtyři živly budou zřejmě voda, vzduch, oheň a země. Alespoň podle známého starověkého filozofa Plebejotela. Myslím. Tedy. Ehmmm,“ odkašlal si Jeroným.

„Podle mě je vodou myšleno moře, co myslíte?“ navrhnul hrabě Stoker.

„Oheň by mohla být nějaká sopka,“ souhlasil Jeroným.

„Možná,“ připustil Myrtil, „mimochodem, vy čtete ty Plebejotelovy nesmysly?“

„Nesmysly to mohou být jenom pro někoho, kdo je celý den zavřený ve své pochybné laboratoři a montuje si tam z kyva­dlo­vek je­řáb!“ urazil se Jeroným.

„Pochybná laboratoř jste říkal?“ zrudnul Myrtil. „Pochybná je ta vaše laboratoř! Samá kádinka, zkumavka a všude to bublá a prská, ale nic pořádného z toho zatím nebylo! Maximálně tak leštidlo na parkety!“

„Tak to pozor!“ přešel do protiútoku Jeroným. „U mě v labora­toři vznikají samé užitečné a praktické věci! A u vás? Kolečko sem, páčka tam, ale neumíte si ani uvařit kakao! Tuhle jsem na vás kou­kal, sypal jste kakaový prášek do vody a míchal to vidličkou. Bublající roztoky tu nejsou pro legraci, víme?“

„Tak vy takhle? Tak já vám něco řeknu! Co je vám platné, že si umíte uvařit čaj, když vám vržou panty na dveřích! A kdyby jenom panty, pod oknem máte korouhvičku a ta vydává tak příšerné zvuky, že už si na vás několik kolegů u mě stěžovalo! Ona ta moje kolečka nejsou jen tak, ahá!“

„Vážně? Možná mi pod oknem vrže korouhvička, ale nedívám se z okna do vodotrysku a nemyslím si, že se voda skládá ze zinku a hélia!“

„Ale pánové, no tak…“ snažila se je usmířit Zuzanka, ale oba zúčastnění jí nevěnovali sebemenší pozornost, neboť byla dotčena sama podstata jejich vědeckého bádání.

„Tak zinek, ano? A kdo posledně vyhodil do vzduchu celé oddělení Bagatelizovaných nerostů a pak trapně tvrdil, že si spletl Evrtův urychlovač se Střapíkovou plíživou pumelenicí???“

„No tohle teda…“ nadechoval se Jeroným k odpovědi, ale Myrtil ho nenechal domluvit:

„Jenže, milý kolego, Evrt je modrá kapalina, zatímco pumelenice je žlutá kostka křídy!!!“

„Mně se zase netoulá materiál po budově, jako někomu!“

„To bylo jenom párkrát!“ vykřikl na obhajobu Myrtil.

„To sice ano, ale posledně vám utekla vaše inovovaná šatní skříň s výklopným žehlicím prknem až do záhonku docenta Žblabuňky a zavrtala se tam až po panty! A to proto, že jste do ní chtěl přidat ještě nějaké beranidlo, chudák nábytek!“

Zuzanka přivlekla odkudsi nepozorovaně velkou válečnou se­ke­ru a ve chvíli, kdy se oba rozhněvaní kolegové nadechovali k další hádce, mocným obloukem ji zasekla do stolu mezi ně. V hostin­ci nastalo hrobové ticho. Myrtil i Jeroným zapomněli dýchat a jako hyp­notizovaní pozorovali zatnuté ostří.

„To jsem opravdu ráda, že mi věnujete pozornost,“ řekla Zuzana.

Zdálo se, že přítomní věnují pozornost spíše sekeře.

„A teď, všichni za mnou do muzejní zahrady!“ zavelela.

Kapitola čtvrtá

 

(Která nenásilnou formou čtenáře seznamuje s principem fungování mořičvílského potrubí a chytrouše a popisuje trápení strážníka Skořápky. Kapitola také obsahuje nejdelší poznámku pod čarou z celé knihy.)

 

Lady Kateřina Hastingsová seděla ve svém pokoji a pracovala na svém osobním chytroušovi. Chytrouš byl v luxusním provedení, s mosaznou klávesnicí a mahagonovým zásobníkem na prkýnka, a pracovat na něm bylo opravdu příjemné[11]. Rodiče lady Kateřiny si moh­li dovolit leccos, protože jejich rodinný majetek se odhadoval na mnoho desítek tisíc zlatých a sir i lady Hastingsovi se rozhodli poskytnout své dceři to nejlepší vzdělání. Lady Kateřina studovala posledním rokem v dívčím lyceu slečny Prvořadé, nejdražší mořičvílské soukromé škole pro dívky ze zámožných rodin. Mluvila plynně pěti jazyky, byla dobrá gymnastka, ovládala dějiny města i všech měst okolních, uměla vypočítat obsah skvrny od inkoustu a rozuměla tomu, proč se světlo láme ve skleněném hranolu. Dívčí lyceum slečny Prvořadé poskytovalo mladým dámám opravdu to nejlepší vzdělání, ovšem nikdo nepočítal s tím, že by ho mladé dívky někdy využily.

Z bran školy každý rok vyšlo několik dokonale vzdělaných dívek, které byly několik měsíců nato zpravidla provdány za podobně vzdělané mladé muže. Pak už se od nich nikdy nic nevyžadovalo, vzdělání se pokládalo za důležité proto, aby se netvářily hloupě, nebo nedej Bedřichu[12] nechápavě, když vedl jejich manžel s někým odborný rozhovor.

Kateřině se taková vyhlídka ani trochu nezamlouvala. Ona už dokonce svého budoucího manžela znala. Ten se jí nezamlouval ještě o něco víc. Její rodiče se při několika přátelských návštěvách dohodli s jeho rodiči, že by bylo tak nějak vhodné jejich děti sezdat, udělat několik výhodných fůzí svých podniků a pak už se jen těšit na vnoučata. To se Kateřině příčilo ze všeho nejvíc. Chtěla cestovat, podnikat, vykrádat banky, nebo cokoliv jiného kromě manželství. Představa, že tráví celé dny vysedáváním u okna, vyšíváním gobelínů a vždy ve středu se bude scházet s podobně postiženými děvčaty ji uváděla ve stavy čirého zoufalství.

Jednoho dne požádala rodiče o chytrouše. Sir Hastings nic nenamítal, byl ochotný do dcery jakkoli investovat. Vyjma investice citové. Kateřina uměla chytrouše ovládat už ze školy, takže ještě ten večer, kdy firma Krybus & vnuci dodala krásnou krabici s drahým strojem začala plánovat svůj první útěk z domova. Objednala si přes potrubí proslulou Lopérovu bandu, aby ji unesla a dopravila do Benzindorfu. Plán nevyšel jen díky tomu, že Kateřinin otec prozíravě ten samý den, co Kateřina dostala chytrouše, zaměstnal i osobního strážce Igora, který sice nevynikal nijak závrat­nou inteligencí, ale svoji práci odváděl dokonale. Nutno podotknout, že protože se sir Hastings považoval vždy za gentlemana a férového hráče, uhradil celé Lopérově bandě pobyt v nemocnici i následnou rekonvalescenci do posledního měďáku.

Od toho dne se pokoušela Kateřina utéct zhruba dvakrát do týdne, ale pokaždé byly její snahy Igorem zmařeny již v zárodku. Igor nebyl zlý, jen byl slepě poslušný rozkazů svého pána. Když se Kateřina spustila z okna po svázaných prostěradlech, čekal Igor již nějakou chvíli pod oknem. Když se pokusila dostat z domu v koši na špinavé prádlo, Igor byl nějakou nevysvětlitelnou náhodou zrovna ten den dobrovolník na vynášení prádla.

Kateřina se však nevzdávala a v potrubí dál hledala schopnou firmu, která by jí pomohla utéct a dostat svůj život pod kontrolu. Neměla ani nejmenší tušení, že se vytoužený den se rychle blíží, jen nebude ani trochu vypadat podle jejích představ.

b

Strážník Skořápka nemohl říct, že by svou práci nějak zvlášť miloval, ale když procházel po ránu mořičvílskými ulicemi a slunce nechávalo nad dlažbou válet cáry mlhy, byl by klidně přiznal, že je celkem spokojený. Nebyl policistou z přesvědčení, ale protože potřeboval peníze. Nenosil uniformu z toho důvodu, že by si přál už od dětství ochraňovat bezúhonné občany před kriminálníky, ale protože ji jako policista nosit musel. Strážník Skořápka totiž iluze ztratil už před mnoha a mnoha lety. Uvědomoval si zcela jasně, že na celém světě neexistuje osoba, která by se dala označit jako nevinná. Koneckonců znal sám sebe, a tak věděl, o čem mluví. K městské stráži se přihlásil pro nedostatek vhodnějších nabídek hned po škole, kde se učil sedm let truhlářem. Představa, že bude za pár měďáků hoblovat trámy, se ve srovnání s vidinou tří teplých jídel denně, služebního oblečení se zimní vložkou a broskvové prémie zdála směšná. Nikdy nelitoval. Peníze nevydělával nikterak závratné, ale ani malé, kolegové byli většinou fajn a o život mu šlo jenom třikrát. Našel si dívku, oženil se s ní a začal pozvolna tloustnout. Po třiceti letech služby měl pěkný byt, dvě děti, které už dávno žily daleko od rodičů, a vyhlídku na blížící se penzi.

Když došel na roh Jasanové nábližky a Kaštanové spojky[13], opřel se o zeď, která ohraničovala sídlo rodiny Hastingsů, zapálil si Gerhardův odlehčený doutník a vychutnával kouzlo rána. Kochal se vycházejícím sluncem, záhonem tulipánů a vůní kávy z kavárny sester Jacobsových, kde právě otevírali, když byla náhle idyla drasticky přerušena. Na hlavu strážníka Skořápky dopadla středně velká žehlička, a i když měl na hlavě předpisově upnutou přilbu, svezl se pomalu v bezvědomí k zemi. Žehlička byla následována svázanými ručníky, po kterých hbitě sešplhala lady Kateřina. Když uviděla omráčeného Skořápku, položila k jeho tělu s omluvným úsměvem několik zlatých mincí a rozeběhla se Jasanovou nábliž­kou do pro­bouzejícího se města.

Když se Skořápka probral, nemohl si za žádnou cenu vybavit, cože se to vlastně stalo. Ztěžka se postavil na nohy a zamyšleně vzal do ruky konec svázaných prostěradel. Do hlavy se mu začala vkrádat myšlenka, že byl přepaden prchajícím vězněm, ale ihned se dostala do logického rozporu s jinou myšlenkou, která se ironicky ptala, proč by Hastingsovi někoho věznili. Chvilku nato byl znovu omráčený padajícím dvoumetrovým barbarem.

b

Uteklo několik minut. Strážník Skořápka se malátně zvedl ze země, spočítal všech dvanáct miniaturních rozverných broskviček[14], které mu tančily ve vzduchu okolo hlavy a hlasitě se hádaly, a zaostřil pohled. Potom se obezřetně rozhlédl kolem sebe, nad sebe i pod sebe, jestli mu nehrozí, že by na něj ještě něco odněkud padalo, a vydal se kulhavým krokem někam hodně daleko. Tedy minimálně k Vyšinutému mamutovi na panáka.

Když míjel budovu opery, spatřil v mlze před sebou dvě postavy zabrané do hlasitého hovoru. Nedokázal ani jednu z nich pořádně rozeznat, ale byl si jistý, že ta menší vypadá jako nepovedená opice, která schovává něco za zády, a ta druhá že působí dojmem, jako by byla sama součástí mlhy, která má pod určitým světlem tvar dvoumetrového člověka ve společenském obleku.

„Vždyť se ti to snažím vysvětlit už podvacáté!“ rozčilovala se právě průhledná postava.

„No jo, vždyť já tě slyším,“ tvářila se zkroušeně ta malá a chlupatá.

Strážník Skořápka si narazil svou zdeformovanou přilbu hloubě­ji do čela, což mu způsobilo silnou bolest, a vykročil rázně vpřed, odhodlaný dostat ze sebe všechnu zlost. Jeho tělo sice protestovalo, protože po srážce s Igorem mělo trochu problémy s rozpohybováním končetin, ale Skořápkova vůle byla silnější.

„Jé, hele, uniforma!“ ukázal na něj chlupatec.

„Ale je už nějaká použitá, vypadá pomačkaně,“ doplnil jeho přítel.

Ve Skořápkovi se vzbouřil strážník Skořápka, tedy přesněji jeho profesionální sebevědomí, které si stihl za všechna léta své služby už slušně vybudovat. Rozkročil se uprostřed ulice a nasadil výraz Opovažte se se mnou v něčem nesouhlasit, už jsem dneska zabil tři lidi a jednoho koně. Zcela při tom ignoroval svůj pud sebezáchovy, který mu opatrně naznačoval, že tady není něco v pořádku.

„Asi někde zakopnul o nohu zákona, ha, ha, ha,“ zasmál se Cyril.

„O ruku, Cyrile, musí to být ruka,“ opravil ho Vilém.

„Vážně? A už jsi někdy viděl, jak někdo zakopnul o ruku? Já teda ne!“

Teď už i Skořápkovo profesionální sebevědomí zachytilo slabý varovný signál. Obvykle měli občané i kriminální živly před uniformou příslušníka městské stráže respekt, ale tihle dva sice prokazatelně vnímali, že před nimi stojí policista, ale stejně prokazatelně si z toho nic nedělali.

„Víš ty co? Já na něj houknu,“ napadlo radostně Cyrila a hned se začal nadechovat.

„Opovaž se!“ zhrozil se Vilém, „víš moc dobře, že ve městě se houkat nesmí!“

„Jenom malinko…“

„NE!“

Skořápkův pud sebezáchovy mlátil ocelovou tyčí do kolejnice vědomí, ale Skořápkova zvědavost byla bohužel silnější. Skořápkova zvědavost byla tedy především hluchá. Skořápka ne. Tedy v této chvíli ještě ne.

 

Juhehehehehojdalárydýýýýý!!!

 

Právě teď je vhodné použít vyprávěcí postup, který je znám spíše z filmových produkcí a jmenuje se zpomalený záběr[15].

b

Zpomaleně, ale opravdu zpomaleně:

b

Obličej strážníka Skořápky se roztáhl do maximální možné šířky (vzhledem k tomu, že strážník Skořápka byl velký gurmán a paní Skořápková zdatná kuchařka, jednalo se v tomto případě o úctyhodný rozměr), nepatrnou chvilku v tomto stavu setrval a pak strážní­ku Skořápkovi v mentálním slova smyslu vybuchla hlava. V praxi to vypadalo zhruba tak, jako by si všechny mozkové buňky daly v jednu a tu samou chvíli pauzu na svačinu a odskočily si do hypofýzy na hamburger a trochu hranolků. Každá jinými dveřmi, ovšem.

b

Konec zpomaleného záběru, můžete začít opět číst normální rychlostí.

b

Strážník Skořápka sebou začal v rychlém tempu škubat, potom se mu v obličeji po několika pokusech ustálil výraz právě vyléčeného alkoholika, který hned naproti léčebně uviděl otevřenou hospodu, a nebohý policista se rozběhl proti nejbližší­mu stro­mu a začal do něj mlátit hlavou.

O malou chvilku později bylo slyšet spěšně se vzdalující hlasy:

„Hned, jak se vrátíme domů, tak dáš tu hlásnou troubu kováři a já osobně dohlédnu na to, že ji rozklepe!“

„Ano, Vildo.“

„A ty tvoje anketní lístečky spálíme hned, jak vyjdeme z města!“

„Samozřejmě, Vildo.“

„To jsi se ho musel hned jak se trochu vzpamatoval ptát, jestli se jako dítě bál polednice?“

„Nemusel, Vildo.“

„Přestaň na mě dělat ty psí oči!“

„Promiň, Vildo.“

„A okamžitě zahoď tu přilbu!!!“

 

 

Kapitola pátá

 

(Ke slovu se dostává tajný superagent, jeho nejvyšší nadřízený a geniální vědec s opravdu zvláštním koníčkem. Taktéž dojde k osvětlení některých bezpečnostních principů, na kterých město Mořičvíl už dlouhá léta staví.)

 

Teď se přeneseme o několik bloků dál, do honosného sídla lorda Jenkinse, kde se, zatímco Kateřina zoufale posílá emajly na všechny strany, právě děje zločin.

Z krbu v hale vystoupil muž v dokonale padnoucím večerním obleku, upravil si motýlka a lehkým krokem se vydal k obrazu prababičky lorda Jenkinse, který visel na protější stěně. Když byl několik kroků od obrazu, vystoupil zpoza výklenku obrovitý barbar v uniformě majordoma a máchnul pěstí. Muž v obleku se elegantně sehnul a udeřil barbara pravým hákem do žaludku. Na barbara to nemělo ani ten nejmenší účinek. Uchopil muže v obleku a zvedl jej do výšky. Muž však nahmatal ve svém šosu nenápadnou malou kuličku, vyhodil ji do výšky a píchl barbara dvěma prsty do oka. Ten svého soupeře pustil a jednou rukou se chytil za zraněné oko, zatímco druhou se snažil vytáhnout z pochvy u pa­su meč.

Nenápadná kulička se na vrcholu své trajektorie rozprostřela do veliké rybářské sítě opatřené v rozích škorpióny přivázanými za klepeta. Pak začala klesat. Na barbara dopadla, když se mu podařilo vytasit meč a zaostřit pohled.

„Nesnáším hluk,“ řekl přátelsky muž v obleku, usmál se omluvně na barbara a došel k obrazu. Chvilku ho zkoumavě pozoroval a pak jej zkušeným pohybem nadzvedl. Pod obrazem se skrýval trezor značky Manfréd Lupin a dcery. Muž v obleku se vrátil k barbarovi, který se snažil tvářit, jako že tady vůbec není a že hmota, která vyplňuje určitý barbarovitý prostor, se sem dostala jen nějakou náhodou.

„Dovolíte, příteli?“ zeptal se muž a zručným pohybem odtrhl z rohu sítě jednoho rozzuřeného škorpióna. Stiskl nepříčetného pre­dátora šikovně mezi prsty vrátil se k trezoru. Tam vsunul škorpiónův jedovatý osten do zámku trezoru a začal s ním jemně kroutit. Škorpión na okamžik zanechal osvobozovacích pokusů a konsternovaně zíral na svého trýznitele. Za svůj poměrně krátký život už viděl ledacos, ale tentokrát si byl jistý, že mu tuhle příhodu nikdo věřit nebude.

Muž v obleku jemně odsunul dveře trezoru, vyňal z něj několik listin, zběžně je prohlédl a pak je zasunul kamsi do hlubin svého smokingu. Potom trezor opět pomocí škorpióna zamknul a odho­dil nebohé zvíře k nohám nehybného barbara. Potom odešel z haly hlavními dveřmi. Ve vstupní hale narazil na komorníka, který čistil svícny.

„Odcházíte, pane?“ zeptal se komorník s profesionálním výrazem, který dával tušit, že by jeho majitele nepřekvapil ani zelený slon hrající na citeru.

„Ano.“

„Pane?“

„Ano?“

„S kým měl trezor sira Jenkinse čest?“

Muž v obleku se na komorníka podíval s distingovaným výrazem.

„Jmenuji se Blond. James Blond.“

b

Budova Speciální městské stráže měla jeden výrazný rys – byla absolutně nenápadná. Stavitel ji navrhnul tak, aby byla v okolní zástavbě co nejméně vidět a aby pokud možno co nejvíce splývala s okolím. Omítka byla záměrně zaprášená, tu a tam prosvítalo kamenné zdivo a dveře i okna nesly známky přítomnosti červotočů. Truhlář pan Hoblíček strávil spoustu času s nebozezem v jedné a lupou v druhé ruce, když je vyráběl. Iluze byla tak dokonalá, že do budovy nechodila pošta, protože doručovatel, skřet Rekomandos, ji nikdy nenašel a samotní zaměstnanci někdy omylem přicházeli ráno místo na své pracoviště do budovy městského muzea, se kterým sídlo Speciální městské stráže sousedilo. Náplní Speciální městské stráže (pro zjednodušení budeme napříště používat zkratku SMS) byl boj proti speciálním druhům zločinu, výzvědná služba v okolních městských státech a boj proti speciálním městským strážím z okolních městských států.

Když James Blond vstoupil do přijímací haly, seděla asistentka velitele Mataharise, slečna Monika Pětníková, u klávesnice nejnovějšího modelu chytrouše a něco do něj bušila stříbrným kladívkem.

„V těch tvých úderech je něco velmi přitažlivého, Moniko,“ řekl Blond.

„Pozor na to, které místo je pro ty údery přitažlivé, Jamesi,“ zašveholila Monika Pětníková, aniž přestala v práci.

„Jako vždy pohotová.“

„To ne, možná v pohotovosti, Jamesi, až budu jednou pohotová, bude tě to mrzet.“

„Jistě, nemohu se dočkat. Jak se dnes šéf vyspal?“

„Být tebou, mluvila bych tiše a vyhýbala bych se výraznějším citoslovcím.“

„Děkuji,“ uklonil se Blond a odhodlaně vstoupil do kanceláře velitele Mataharise.

b

Velitel Speciální městské stráže, sir Ramon Mataharis, působil na své okolí jako milý, usměvavý člověk. Ve svých padesáti letech už měl se životem bohaté zkušenosti a dospěl k tomu, že je mnohem výhodnější se na své okolí usmívat než mračit. Koneckonců zatknout jste své okolí mohli kdykoliv. Už nějaký ten rok nesloužil jako aktivní agent a na jeho postavě se to začínalo pomalu a nenápadně projevovat. SMS vedl pevnou rukou a byl mezi podří­ze­ný­mi více­méně oblíben, i když se dal jen těžko obalamutit – z dob své aktivní služby v terénu znal všechny fígle a finty a nebylo jednoduché mu něco nabulíkovat.

Povolání tajného agenta si nezvolil dobrovolně, ostatně tak ja­ko nikdo z mladých osmiletých mužů, které jejich otcové jednoho pod­zimního rána přivedli na dvůr SMS, dali jim malý kufřík, něco má­lo peněz a slib, že se za deset let zase uvidí. Mataharise tajné agento­vání začalo bavit a byl v něm dobrý. Byl dobrý i v mnoha dalších vě­cech, takže se časem propracoval mezi agentskou elitu, a když odchá­zel starý velitel Bavlna do důchodu, byl jmenován jeho nástupcem.

Spolu s úřadem velitele SMS zdědil po lordu Bavlnovi i živý inventář společnosti, doktora Quivida. Doktor byl pro agenty technickým zázemím, mechanikem, lékařem a poradcem v jedné osobě. Sídlil v podzemních prostorách budovy a věnoval se zefekti­vňování činnosti tajných agentů a léčení jejich tržných ran. Protože příběh o tom, jak přibyl k mořičvílské SMS, bude o několik kapitol dál vyprávět sám Mataharis, budeme se teď věnovat tomu, jak doktor Quivido vypadal: Věk tak neurčitý, že si nikdo nebyl zcela jist, má-li doktorovi vykat, říkat pane, tykat nebo s ním hovor jako první vůbec nezačínat a počkat, až jak se to samo vyvrbí. Doktor Quivido totiž nejraději ze všeho chodil oblečený do starého praco­vního pláště s mnoha kapsami a obličej si maskoval za pomoci brýlí s kostěnou černou obroučkou. Byl vysoký a hubený, chodil lehce nahrbený a za všech okolností zachovával klid.

b

„Á, Jamesi, pojďte dál a posaďte se,“ uvítal Blonda Mataharis se špatně hraným bodrým úsměvem, „zrovna tady s doktorem Quividem zkoušíme takový malý vynález. Jak se máte, Jamesi?“

Velitel Mataharis otáčel v ruce malou dýku a ohmatával její rukojeť.

„Dobře, pane, děkuji, a vy?“

„Já? Kdosi se vloupal do domu lorda Jenkinse a odcizil recept na výrobu Zmateného Ichtila[16], nějaká neznámá banda přepadla budovu opery a orvala ze střechy všechen hliník a před chvilkou tady byl strážník Skořápka a žádal mě o okamžité uvolnění ze služby. Mám se prostě skvěle.“

„To je mi líto, pane.“

„Jistě, jak jinak…“

„Ramone, nesahej na ten čud-“ ozval se doktor Quivido. Z dýky se vyvalil modrý kouř a zcela Mataharise zavalil.

„Ještě to není pořádně vyzkoušené,“ řekl doktor Quivido Blondo­vi, „ta mlha obsahuje barvivo z rozmnožovacích žláz Nezničitelné­ho pindrušoida[17] a reaguje se vzduchem. Reakce je závislá na momentální náladě zasaženého – když je dotyčný v psychické pohodě, je velmi slabá, ale čím více projevuje oběť nervozitu, tím se reakce stává prudší.“

„Takže?“ zeptal se Blond.

„Nejméně do večera ta modrá barva nepůjde dolů a potom jenom s použitím hodně hrubého kartáče. Teď pracuji na zelené.“

b

Uteklo pět minut hutného ticha.

b

„Abychom se vrátili k tomu, proč jsem vás dnes zavolal, Jamesi,“ řekl velitel Mataharis, zatímco se balil do ručníku.

„Poslouchám, pane.“

„Lady Hastingsová, má dávná přítelkyně, vyjádřila obavy o svoji dceru Kateřinu, která dnes časně ráno uprchla ze svého domova.“

„Ale to je o slečně Kateřině přece známé, pane, že pravidelně prchá z domova.“

„Ano, to je, ale obvykle ji její tělesný strážce dokáže do několika minut nalézt a vrátit rodičům.“

„Hádám, že tentokrát se mu to nepovedlo.“

„Správně. Myslím, že už se mu nepovede nic. Zmizel stejně jak jeho svěřenkyně.“  

„Pozoruhodné.“

„Jistě. Mimochodem, pane Blonde, jste si jistý, že jsem vám dal příkaz k akci v sídle rodiny Jenkinsnových?“

„Ano, pane, ta vzpomínka je stále živá.“

„Skutečně? Tak na to rychle zapomeňte, zdá se, že se nám v administrativě vyskytla malá chybička.“

„Pane?“

„Slečna Monika se překlepla a jak jí sjela palička, udělala ze sira Jenkinse podezřelého z padělání jeho vlastního piva, což je samozřejmě nesmysl. Jen tak na okraj, na toho strážce jste zřejmě velmi zapůsobil.“

„Opravdu?“

„Ano, pokud jsou mé zdroje skutečně důvěryhodné, přihlásil se okamžitě po vyproštění z té sítě do Církve nenásilného odporu, do Ligy smířlivých a do Klubu přátel paličkování krajek.“

Nastala krátká pauza.

„Nicméně, teď jděte s Quividem do jeho pracovny, myslím, že pro vás má něco nového, a pak se vydejte po Kateřininých stopách.“

b

Pracovna doktora Quivida byla ve velkém podzemním sálu pod budovou Speciální městské stráže. Tvořilo ji několik oddělených prostor, jejichž hranicí byly nejčastěji pytle s pískem naskládané na sebe v rafinované struktuře. Jednu část tvořil velký bazén, na jehož hladině kotvilo několik roztodivných plavidel. Po zdech visely nejrůznější zbraně, od lehké dýky a vrhacích hvězdic až po dobývací stroj zavěšený pod stropem, na kterém doktor Quivido evidentně opravoval podvozek. V jižní části stála vitrína s trojitým sklem a kovanou trojitou mříží, která obsahovala několik gramů Loštického zrajícího ponořeného do rtuti. [18]

„Dnes pro vás mám speciální novinku, Jamesi,“ položil Blondovi ruku na rameno doktor, když sestupovali po točitých schodech do podzemí. „Upravil jsem pro vaše potřeby běžný vůz, jaký vyrábí mistr Austin v Kovotepecké ulici.“

Doktor Quivido natáhl ruku a zavěsil se na jeden z mnoha provazů visících od stopu. Ve zdi se otevřela dřevěná vrata a oběma mužům sjel k nohám samospádem krytý formanský vůz.

„To je velice efektní,“ poznamenal Blond.

„Děkuji. Bohužel ale příliš namáhavé, než se mi ho vždycky podaří vystrkat zpátky na rampu, trvá to celou věčnost.“

„Jistě.“

„Takže se na to podíváme, Jamesi.“ Doktor stiskl nenápadný knoflík pod kozlíkem a před nepřítomného kočího se z hlou­bi vo­zu vysunul ovládací panel podobný chytroušovi.

„Trubky Potrubí budu pravděpodobně pokládat za vozem,“ podotknul Blond.

„Opravdu duchaplná narážka, Jamesi. Mimochodem, mobilní potrubí jsem také instaloval, funguje na principu drobných opeřenců. Červený knoflík spouští samostříly ukryté pod nápravami vozu. Máte k dispozici šest střel směrem dozadu, šest směrem dopředu a po třech střelách do stran. Pro všechny případy jsem zabudoval i dvě střely směrem vzhůru.“

„Chápu, to kdyby se mě pokusila napadnout rozzuřená sýkorka…“

„Vaše vtipkování není na místě. Zelený knoflík vyhodí za vaším vozem velkou rybářskou síť. Modrý vystřeluje v určeném směru kotvičku s třiceti metry lana, a teď pozor – černý knoflík zapálí celý vůz a vy máte jen několik sekund na útěk. Použijte ho pouze v případě nejvyšší nouze, ten vůz stál dost peněz.“

„Budu se snažit. A co ty ostatní knoflíky?“

„Pouze standardní vybavení. Hlásná trouba a čtveřice naslouchadel zabudovaných do středů kol, láhev s olejem pod zadní osou, která dokáže pronásledovatele dostat do smyku, truhla plná originálních předmětů a různé sečné a bodné zbraně ukryté v postranicích.“

„Dovolíte, doktore?“

„Samozřejmě, jenom opatrně, Jamesi.“

James Blond se elegantně vyšvihl na kozlík a vzal do jedné ruky ovládací panel a do druhé kladívko zavěšené na rámu plachty. Potom se pozorně zadíval po podzemní dílně a napřáhl se.

„Blonde, ne…“

Okýnkem u bazénu se do laboratoře doktora Quivida protáhla kočka a teď se plížila k vitrínce s Loštickým zrajícím[19]. Blond udeřil do červeného knoflíku. Ze strany vozu vyletěl kovový šíp přesně na druhou stranu od vitríny se sýrem, odrazil se od klenutí stropu směrem na doktora Quivida, mihl se mu před očima, odrazil se od trupu jednoho z plavidel kotvících v bazénu a vyrazil ke stropu nad kočkou, která se právě chystala ke skoku na vitrínu. Když byla kočka na vrcholku skoku, uvědomila si instinktivně důsledek své­ho činu a snažila se ještě ve vzduchu zahrabat nohama do proti­smě­ru, aby změnila místo svého dopadu, ale marně. V tom okamžiku nad je­­jí hla­vou letící šíp přeťal úchyt vystaveného vá­leč­né­ho ští­tu a ten spadl zvířeti přímo do dráhy. Ozval se tupý náraz a štít i koč­ka se zřítili k zemi.

„Zachránil jste tomu zvířeti život. A nám možná také,“ vydechl doktor Quivido.

„Doktore?“ otočil se Blond na odchodu z doktorova podzemí.

„Ano?“

„Víte, zase ten starý problém…“

„Aha, barva se vám začíná smývat z vlasů, že?“

„Ano. Obávám se, že moje původní zrzavá se k mému jmé­nu příliš nehodí.“

„To máte pravdu. Ale nepropadejte panice, milý Blonde, něco pro vás mám.“

Doktor Quivido sáhl do jedné ze svých kapes a vytáhl malou kameninovou lahvičku.

„Je to můj patent, funguje to na stejném principu jako ta modrá, co jste viděl nahoře u šéfa, takže pozor! Opatrně nanést několik kapek na vlasy, spláchnout vodou a do svátku sestry Broskvové by mělo být po starostech.“

„Děkuji, doktore, jsem vám skutečně zavázán.“

„To je v pořádku, Jamesi. Náhradní lahvičku na cesty jsem vám přibalil do vozu.

b

Velitel Mataharis za sebou zavřel dveře své pracovny, došel ke koženému křeslu za rozložitým dubovým stolem a zamyšleně se zahleděl na velkou knihovnu za ním. Potom z ní vyndal tlustou, v kůži vázanou knihu, která měla na hřbetě vyraženo zla­tý­mi pís­meny Sbírka zákonem nepostihnutelných nelegálních kliček, opatrně ji položil na stůl, rozhlédl se kolem sebe, a když se ujistil, že je v místnosti sám, pohodlně se rozvalil do křesla. Hned naproti sto­lu měl Mataharis velký průhled, který mu umožňoval překrásný výhled na řeku a velkou část levého břehu, zvenku ovšem vypadal jako staré, zaprášené a dlouho nepoužívané okno.[20] Mataharis otevřel duté desky Sbírky kliček, vyndal z nich láhev pravé Cerubářské whisky a broušenou sklenici a rozvážně ji do čtvrtiny naplnil zlatavou tekutinou. Potom se přes sklenici podíval proti světlu a znalecky pozoroval hru slunečních odlesků. Labužnicky zavřel oči a přiložil sklenici k ústům.

„Ehm, dobré ráno, pane.“

Sklenice vyletěla Mataharisovi z rukou, opsala oblouk přes ce­lou místnost a rozbila se o komodu v protějším rohu.

„Stuarte!“

„Ano, pane?“ Na tváři sekretáře Stuarta se nedal rozpoznat sebemenší náznak jakéhokoliv výrazu.

„Jste tady dlouho?“

„Dá se říci, že ano, pane. Po celou dobu vaší přítomnosti.“

„Aha. A viděl jste tady během té chvíle něco… jak bych to nejlépe… něco poněkud zvláštního?“

„Samozřejmě, pane.“

„A týkala se ta neobvyklá věc, které jste si všiml, nějak přání mé manželky, abych se nepřibližoval k alkoholu?“

„Ne, pane.“

„Ne? Ale co jste tedy potom viděl, Stuarte?“ vypadl na chvilku Mataharis ze své role, kdy byl připraven dát dohromady i tu nej­neuvěřitelnější výmluvu.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jste poněkud modrý, pane.“

„Ach tak. Doktor Quivido sestrojil takovou malou za­jíma­vou vě­cičku a nešťastnou náhodou došlo k malé nehodě.“

„Bylo to něco podobného, jako když jste minulý týden přišel s ohořelou hlavou, pane?“

„Tak, tak, něco podobného,“ povzdechl si Mataharis, „ale teď mě tak napadlo, co jste tady dělal tak brzy ráno?“

„Vaše choť, lady Caroline, mě požádala, abych vyměnil obsah té lahve, co máte před sebou, za leštičku na parkety, pane.“

„Cože to po vás chtěla?“ vyskočil Mataharis ze svého křesla.

„Abych vyměnil vaši whisky za leštičku.“

„Tu láhev mi věnoval velitel Brolin z Abu-Baby, Stuarte,“ řekl zničeně Mataharis.

„Já vím, pane.“

„Je stará přes čtyři sta let, jenom její zrání trvá skoro celé století. Vyrábí se ze šestnácti těch nejvzácnějších bylinek, které kdy vyrostly. Vždyť některé z nich už ani neexistují! Dnes už se nedá ani za nic na světě nikde koupit. Je mi úplně jasné, že velitel Brolin nasadil své nejlepší muže k jejímu získání, jenom aby mě mohl ohromit. Štval jsem tenkrát Blonda přes celé Vrcholy, aby pro mne získal steak z Neuvěřitelného buvola[21]. Servírovali jsme ho Brolinovi při jeho oficiální návštěvě Mořičvílu, abychom zachova­li de­ko­rum.“

„Jistě, pane.“

„A přesto jste moji whisky vylil?“

„Nikoliv, pane.“

„Jak to? Z toho, co jste říkal, jsem měl takový dojem, že…“

„Lady Caroline mluvila zcela jasně o záměně, o znehodnocování nepadlo ani slovo.“

„Vy jste geniální, Stuarte.“

„Děkuji, pane.“

„Kde je tedy má whisky?“

„V lahvi od leštičky na parkety, pane.“

„Aha, jistě.“

„Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Domnívám se, že by bylo večer vhodné předstírat žaludeční nevolnost. Lady Caroline to podle mého názoru očekává.“

„Dobrý nápad, Stuarte. Ještě něco?“

„Ano, pane. Shodou okolností jsem byl svědkem toho, jak správce Buchtička leští parkety v Záložním sále.“

„A?“

„Již jsem objednal nové parkety. Ty staré se teď opile kymácí na schodech do sklepa.“

„Víte, Stuarte, popravdě řečeno, musíme být objektivní. Ten steak z Nepolapitelného buvola jsme tenkrát tři dny louhovali v tabasku. Nechápu, jak se Brolinovi podařilo po ce­lou do­bu náv­ště­vy zachovat vážný obličej.“

„Ani mně to není jasné, pane.“

„Takže to budeme brát jako vyrovnání skóre, ke kterému došlo, když nebyl soupeř přítomen na hřišti, a nebudeme z toho dělat vědu.“

„Přejete si teď prohlédnout došlé emajly, pane?“

„Ano, pusťte se do toho, Stuarte.“

Stuart přitlačil z vedlejší místnosti servírovací stolek plný dřevěných pouzder a vzal do ruky první z nich.

„Agent 023 posílá tajný seznam, který se mu podařilo získat v Abu-Babě. Seznam obsahuje jména všech domácích mazlíčků jeho veličenstva Bathoryho XXXII.“

„Pozoruhodné. K čemu nám to asi tak bude dobré? No, zařaďte to do archivu.“

„Dále nás sir Haston žádá o zrušení pátrací akce po jeho dce­ři Ka­teřině. Vrátila se prý k ránu živá a zdravá domů.“

„No vida, nezapomeňte odvolat Blonda.“

„Nezapomenu, pane. Pak tu máme omluvnou nótu z muzea. Prý je moc mrzí noční exploze, která vznikla chybou ve výpočtu, a ptají se, jestli se u nás čistě náhodou nenachází profesor Rosnička.“

„A nachází?“

„Nachází, pane, dopadl do skleníku. Zdá se ale, že jej odmítá dobrovolně opustit.“

„Tak ho tam pár dní nechte a do muzea napište, že je u nás na ošetřovně. Alespoň nám tam vychytá všechny mouchy.“

„Také postrádají pana Kuštila a pana Myšpulku, pane, o těch ale nic nevím, bohužel. Dále přišel nejnovější katalog ze salonu madam Čurbesové.“

„A je adresován někomu konkrétnímu?“

„Nikoliv, pane.“

„Aha. Takže ho pošlete jako obvykle doktoru Quividovi dolů do la­bo­ratoře a budeme dělat, jako že o ničem nevíme. Mimochodem, to je to číslo s nákresy slečny Simony?“

„To je ono, pane.“

„Co myslíte, Stuarte, je možné, aby se k dok­toro­vi dos­ta­lo s mír­ným zpožděním?“

„Obvykle nechávám poštu pro doktora Quivida ležet na konferenčním stolku v předsálí až do večera.“

„To děláte znamenitě, Stuarte.“

„Děkuji, pane.“

„Nemusím doufám nijak zdůrazňovat, že se jedná o mého dáv­ného koníčka, tedy sbírání neobvyklých formátů tiskovin, a že nejde v žádném případě o to, abych si mohl prohlédnout ty nestydaté obrázky.“

„To je nade vše jasné, pane.“

„Člověk by měl mít svého koníčka. Něco ušlechtilého a neobvy­klé­ho. Nic extrémního, samozřejmě, ale jistá originalita je namístě. Katalogy madam Čurbesové jsou pro každého sběratele neocenitelným příspěvkem k rozšíření obzorů.“

„Jistě, pane.“

„Například v loňském podzimním čísle byly strany pět a šest natištěné na světle růžovém křídovém papíru, a to dokonce v trojná­sobném formátu, než je běžná strana. Doktor to má myslím doteď vylepené na stěně. Nádherná ukázka abu-babské techniky tisku.“

„Máte velké znalosti, pane.“

„Děkuji vám, Stuarte. Lidé by měli umět ocenit, když se obvyklá mladická záliba stane celoživotním koníčkem.“

„Jistě, pane. Když dovolíte, na straně sedmnáct je velmi kvalitní hrubozrnný papír dosud nepoužitého formátu.“

„Ach, děkuji vám, Stuarte, vy jste muž na pravém místě.“

„Dále tady máme dotaz Spolku pro ochranu zeleně, zda bylo nutné pošlapat záhony v Hyacintové ulici.“

„Obávám se, že ano. Neumím si představit, jak jinak by se podařilo toho splašeného býka zneškodnit. Pokuste se odpovědět v duchu této myšlenky, Stuarte.“

„Jistě, pane. S tím souvisí i další emajl – Spolek na ochranu zví­řat za­jímá, proč jsme nechali Fanouše[22] omráčit zmíněného býka ky­jem, když se dalo použít i mnohem mírnějších metod. Spolek ja­ko příklad uvádí asertivní metodu oboustranně výhodné­ho kom­pro­misu.“

„Cože to uvedli jako příklad? Napište jim, že jsme samozřejmě měli možnost využít vyjednávací taktiku, ale že jsme nutně potřebovali záminku k pošlapání několika záhonů. Já jim ukážu asertivní kom­pro­mis, že je to bude mrzet, kašpary.“

„Dívčí lyceum slečny Prvořadé nás požádalo, zda bychom k nim mohli vyslat některého z našich agentů s přednáškou na téma Náročná služba městu.“

„Pošlete tam nula nula dvojku.“

„Když dovolíte, pane, agent 002 se svým věkem již značně přiblížil sto dvacítce a od svých devadesáti je na invalidním vozíčku.“

„Alespoň se nebudou posluchačky moc rozptylovat. Když jsme tam loni poslali 025, byly z toho jenom nepříjemnosti, doteď chodí na naši adresu každý týden alespoň jeden zamilovaný dopis.“

„Doktor Quivido je sbírá, pane.“

„No jistě, doktor Quivido. To je zcela zvláštní kapitola.“

Velitel Mataharis si protáhnul prsty a nepatrně zívnul.

„Starosta Vymleté díry se zajímá o důvod několikanásobného zdražení jízdného Spojených železnic. Do týdne prý ztratí všechny zákazníky, protože vyjde levněji vozit obilí koňmi na druhou stranu vrcholů.“

„Ano? A nepíše starosta o kolik přibližně zdražili?“

„Nepíše, pane. Ale dovolil jsem se informovat přímo v kan­celáři Spojených železnic. O 700% během včerejška.“

„Skutečně???“ vyskočil Mataharis ze židle.

„Je to vpravdě poněkud překvapivé, pane,“ souhlasil Stuart.

„To je víc než překvapivé, Stuarte. Spojené železnice jsou nej­více prosperující podnik na naší straně Vrcholů. Jestliže skuteč­ně zdra­žily jízdné o takovou strašnou částku, nebude mít na jejich služby většina lidí vůbec peníze.“

„To je velice pravděpodobné, pane.“

„Jenom je mi divné, že se ještě neozvala Abu-Baba.“

„Když dovolíte, pane, to je hned další emajl.“

„Aha. Domluvte mi okamžitě audienci u předsedy správní rady a připravte mi podrobný seznam akcionářů Spojené železnice.“

„Jen našich, nebo mám požádat o spolupráci sira Brolina?“

„Hmm. Situace je vážná. Omluvte se mu mým jménem za ten steak, něco si vymyslete a požádejte ho o schůzku na nejvyšší úrovni dnes večer na nějaké neutrální půdě.“

„Jistě, pane. Vyhovoval by vám zájezdní hostinec stařenky Vyprášilové v pět hodin odpoledne?“

„Vyhovoval. Také tady chci mít co nejdříve Blonda. Je tam ještě něco? Ale rychle, Stuarte.“

„Jen pravidelná hlášení z rozpracovaných akcí.“

„Udělat kopie a zařadit do archivu, originály Monice.“

„Královský palác v Abu-Babě posílá pozůstatky agenta 023.“

„To je nepříjemné. Na seznam domácích mazlíčků, co poslal 023, připište větu JEN PRO ORIENTACI a nechte po městě vyvěsit obvyklé letáky.“

„Myslíte ty letáky, co nabízí rozmanitou práci na čerstvém vzduchu a dobrý kolektiv?“

„To jsou přesně ty letáky, o kterých jsem mluvil.“

„Už jsem si dovolil pověřit Fanouše.“

„Vás je tady, Stuarte, skutečně veliká škoda. Tak, to je vše?“

„Ano, pane.“

„Výborně. Můžete jít, potřebuji ty seznamy co nejrychleji.“

„Ano, pane. Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Dovolíte poznámku, pane?“

„Směle do toho, Stuarte.“

„Ta modrá barva Vám sluší, pane.“

„Skutečně, Stuarte?“

„Ano, pane, přidává vám na výrazu.“

 

Kapitola šestá

 

(Ve které se vydáme do podzemí, bude se střídavě rozsvěcet a zhasínat a nakonec se dozvíme něco z intimního života upírské komunity.)

 

Zahrada městského muzea se vyznačovala dvěma zásadními znaky – byla rozlehlá a zarostlá. Protože byla umístěna doprostřed muzejních budov, byla prosta jakéhokoliv hluku z ulice, a protože byla obrovská, většina pracovníků muzea se do ní bála chodit. Tedy vyjma profesora Rosničky, který byl zelení přímo posedlý, i když jak s oblibou říkal, zase takový blázen, aby se o zahradu sám staral, to zase ne.

„Víte, tady už nikdo nebyl celé věky. Na hřišti, to ano, tam všichni musíme[23], ale o tomhle místě pravděpodobně většina zaměstnanců ani neví,“ řekl omluvně Myrtil, když se celá průzkumná skupina, tedy Myrtil, Jeroným, Zuzanka a hrabě Samuel Stoker prodírali přes křoví do muzejní zahrady.

„Taky je to poznat na jejich nezdravé barvě,“ utrousila Zuzana zamotaná do šlahounů jakési popínavé rostliny.

„Jestli myslíte docenta Žblabuňku, tak to si udělal při pokusu s E jedničkou a na jeho obranu musím podotknout, že mu oranžové vlasy celkem sluší,“ ozval se Myrtil.

„Rozhodně víc než ty původní zelené,“ neodpustil si Jeroným.

„Myslela jsem i vaši nezdravou barvu. Chodíte vůbec někdy do přírody?“

„A proč jako?“ zajímalo Myrtila.

„Voda, vzduch, ptáci, stromy…“

„Všechno máme ve městě v dostatečném množství,“ ohradil se Jeroným, „tak proč kvůli tomu chodit do nějaké přírody?“

„To je pravda, Zuzanko,“ přispěchal Jeronýmovi na pomoc Myrtil, „snad jste nezapomněla na zeleňomila Jimbyho? Stromy jsou pře­ce na každém kroku.“

„A na stromech jsou logicky ptáci…“ navázal okamžitě Jeroným.

„Je přece známá věc, že zeleň produkuje kyslík, tedy zdravý vzduch…“ vzal si slovo opět Myrtil.

„A vody tu je také dost, máme přeci Nepraktický kanál, že…“ přidal se hrabě Stoker.

„I vy, hrabě? Myslela jsem, že jako upír pocházíte z nějakých opuštěných hor.“

„Ale kdepak, já jsem se narodil tady, v Mořičvílu.“

„Dobrá,“ nevzdávala se Kateřina, „a co zvěř, aha? Maximálně tady potkáte koně nebo psa, ale jinak do styku se zvířaty nepřijdete. A víte proč? Já vám to klidně řeknu, protože jste stále u těch vašich kn…“

„Bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů…“ rozlehlo se džunglí zahrady.

„Co to bylo?“ řekla překvapeně Zuzana.

„Na tom stromě nad vámi právě bučela kráva,“ vysvětlil jí pohotově hrabě Stoker.

„Aha.“

„Vidíte, zvířata na každém kroku,“ pokrčil rameny Myrtil.

„Samozřejmě,“ přitakala zmatená Zuzana

„Pojď dolů, Matyldo, čičičičiči!“

„Čičičiči?“

„Matylda je kocour.“

„Kocour????“

„Ano, patřil paní správcové, ale po jisté nešťastné nehodě s trávením krys,“ Myrtil se významně podíval na Jeronýma, který v tu chvíli věnoval veškerou svoji pozornost pampelišce u své nohy, „trpí fixní ideou, že je kráva.“

„A máte tady takových případů víc? Já jen abych si ušetřila další leknutí…“ vzpamatovala se Zuzana a vrátila se ke svému obvyklému, mírně cynickému tónu.

„Pak už jen našeho Čestmíra.“

„Čestmír je kdo?“

„Kůň.“

„A ve skutečnosti?“

„Žralok.“

„Taky nehoda?“

„To ne, Čestmír se už tak narodil a moc ho to trápí. Profesor Rosnička mu udělal vodní povoz, aby se mohl občas zapřáhnout.“ [24]

„Chápu, proč ne. Mohl byste mi, pane hrabě, pomoci přes tuhle skalku?“

„Obávám se, Zuzanko, že to není skalka, ale stará kašna, jsme přesně uprostřed zahrady.“

„Kašna říkáte? Mně to připadá jako skalka.“

„To ona schválně.“

„Podívejte se, Myrtile,“ dala si Zuzana ruce v bok, „bučící kocour, dobrá, žralok, co si myslí, že je kůň, dobrá, ale nechcete mi přece namluvit, že tohle je kašna trpící utkvělou představou, že je skalka!“

Kdesi blízko zařehtal kůň a vzápětí se ozvalo mohutné šplouchnutí.

„Dobrá, je tady vůbec někdo normální?“

Ze stromu skočil na Zuzanu angorský kocour a něžně jí zabučel do ucha.

b

„Myslíte, slečno Zuzanko, že už byste nám mohla prozradit, proč jsme tady?“ zeptal se opatrně Myrtil.

„Proč ne, ale čekala bych, že na to přijdete sami.“

„Počkejte, má to nějakou souvislost s tím dědictvím?“ zajímalo hraběte Stokera.

„To tedy má, přece si nemyslíte, že bych vás sem vytáhla jen tak, že mě to baví.“

„No, moc dobře si pamatuji, jak jste před třemi léty vylákala celé muzeum v zimě na Vrcholy pod falešnou záminkou ob­je­vu sněž­né­ho muže,“ nesouhlasil Myrtil.

„Někdo to udělat musel, jinak byste všichni zakrněli. A navíc, většině zaměstnanců se to tehdy líbilo natolik, že začali na Vrcholy jezdit pravidelně.“

„No jistě, profesor Rosnička, ten aby se toho hned nechytl,“ mrmlal Myrtil.

„Když dovolíte, pane,“ poznamenal Jeroným, „já tam s profe­so­rem Ros­ničkou taky jezdím a je to velmi osvěžující.“

„Podle mě je pro vás nejvíce osvěžující skutečnost, že tam jezdí i slečna Zuzana. Normálního člověka přece nemůže uspokojit, když se brodí sněhem a leze po kopcích.“

„Vidíte, pane Kuštile, a přece se najde dost lidí, kterým to vyho­vu­je. Navíc nejde jenom o to vaše brodění, například loni napad­lo profesora Rosničku napustit tukem pytel od mouky, pak ho na­plnil senem, a to byste koukal, jak jsme si na něm z kopce zajezdili!“

„To z vás museli mít vesničané radost!“

„Také že měli. Loni už jezdila celá vesnice, dokonce si udě­la­li ta­kovou zajímavou dráhu se skokánkem.“

„No dobrá, vraťme se k tomu, proč jsme tady,“ bručel Myrtil, když pochopil, že bude v otázce zimních sportů přehlasován.

„Zkuste trochu přemýšlet a přijdete na to sám,“ navrhla Zuzana.

„Jsme tady kvůli dědictví mého pradědečka,“ zkusil to opatrně Myrtil.

„Ano, ale to už jsem říkala.“

„A to se údajně nalézá v místě, kde se protínají čtyři živly,“ pokračoval Myrtil.

„To souhlasí,“ usmívala se Zuzana.

„Tak co sakra děláme v muzejní zahradě?“ ulevil si Myrtil.

Zuzana zakroutila hlavou směrem k obloze.

„Počkejte, já už asi začínám tušit,“ mnul si bradu Jeroným a vypadal zamyšleně.

„Skutečně, Jeronýme?“ otočila se na něj překvapeně Zuzanka.

„Ta vaše větrná korouhvička, nemohl by to být symbol vzduchu?“

„Příjemně jsi mě překvapil, Jeronýme,“ usmála se Zuzana.

„Děkuji. Potom, já mám u kanceláře vodotrysk, to je symbol vody. Pak je tu ještě ten záhon a oheň, který se pořádá na svátek sestry Broskvové.“

„Aha, a co jako?“ nechápal Myrtil.

„Profesore, soustřeďte se, když jsou ta znamení na rozích budovy, kde se asi tak můžou protínat?“

„?“

„Přece na z…“

„Na z...“

„Přece na zah…“

„Na zah…“

„Profesore!“

„Už to mám! Musí se přece logicky protínat na zahradě! Ještě že mě máte!“

„To ještě působí ten lektvar?“

„Ne, to on někdy dělá zcela samostatně.“

„Nuže, vzhůru za pokladem!“

„Ale přejde ho to brzy, doufám.“

Jeroným obešel fontánku a zkoumavě si začal prohlížet štukovou výzdobu.

„Hledáte zprávu?“ zajímalo hraběte.

„Tak trochu, nebo alespoň nějakou stopu. Víte, že jsem tady skutečně ještě nikdy nebyl?“

„Tomu klidně věřím, podle toho, jak je to tady zarostlé, tady už dlouho nebyl vůbec nikdo,“ poznamenala Zuzana.

„Hledáme něco zvláštního, něco, co sem evidentně nepatří…“

„Bůůů!“

„Duševně vyšinutá zvířata se nepočítají!“

b

„Tady je tma jako v…“ ozvala se první věta výpravy v podzemí.

„Jeronýme!“

„Promiň, to mi jen tak ujelo, když jsem na něco šlápl.“

„To zcela chápu,“ ozval se přiškrceným hlasem hrabě Stoker, „ale jestli ze mě okamžitě neslezete, taky mi něco ujede!“

„Promiňte, hrabě.“

„Můžete někdo rozsvítit?“

„Ano? A jak si to představujete, že jako zavolám Budiž světlo! a…“

Podzemní chodbou se rozlila jasná nažloutlá záře a odhalila rozlehlou klenutou chodbu, která mizela za blízkou zatáčkou. Prostory byly evidentně dlouho nepoužívané, protože všude byla spousta pavučin a prachu.

„Milion zlaťáků! Tady!!!“ zakřičel snaživě Myrtil.

„Ha ha ha,“ neudržel se Jeroným, „kdyby měl mamon podobu, vypadá jako vy.“

„Já si vyprošuji poznámky tohoto druhu! Ty peníze bych samozřejmě použil pro naše muzeum.“

„Ano. Pořídil byste si větší pracovnu a detašované pracoviště na Borůvkovém vrchu.“

„No dovolte!“

„Víte, nerada vám skáču do vaší celkem zajímavé výměny názorů, ale vám není divné, co to tady svítí?“ vložila se do věci Zuzana.

„-“

„Aha. To je nakonec pravda. Co to tady svítí?“

„Ale to jsem se právě ptala já!“

„Počkejte… něco mě napadlo,“ pronesl Myrtil zamyšleně.

„Ano?“ otočili se na něj zbývající členové výpravy.

„Tma!“ zakřičel Myrtil.

Světlo dál zaplavovalo celou chodbu.

„To je zvláštní, předpokládal jsem, že to zhasne.“

„A co takhle zkusit říct to jinak?“ navrhnul Jeroným.

„A máte na mysli nějaký konkrétní výraz?“ řekl uštěpačně Myrtil.

„Jistě, zkuste slovo zhasnout,“ nenechal se vtáhnout do hádky Jeroným.

„Zhasnout!“ zvolal Myrtil

V podzemí opět nastala tma.

„Vidíte?“ poznamenal Jeroným.

„Ne.“

„Myslel jsem to obrazně, přirozeně.“

„Hrabě?“

„Ano?“

„Já jen, jestli jste tady, jste nějak potichu!“

„Jsem tady celou dobu.“

„A v jakém skupenství, Same?“ zajímalo Zuzanu.

„Teď zrovna jsem mlha. Nezlobte se, ale to prostředí, mám to tak nějak v sobě.“

„Ale nebudete se pokoušet někoho vysát, že ne?“

„Aha, takže by vám to vadilo,“ ozvalo se ze tmy zklamaně.

„To máte pravdu, to by mi vadilo.“

„Dobře. Odpusťte mi prosím, jsou chvíle, kdy zafungují po staletí rozvíjené reflexy.“

„Podívejte se, drahá mlho, já to chápu, ale jestli mě hned teď nepřestanete kousat do krku, budete se divit, jaké reflexy mám já. SVĚTLO!!!“

Když se v podzemí opět rozlilo světlo, spatřili Jeroným s Myrti­lem, jak je Zuzana omotaná mlhou, ze které koukají velké zuby.

„Poslechněte, hrabě, to je ale opravdu neslušné!“ zastal se Zuzany Myrtil. Hrabě se mezitím začal zhmotňovat do své humanoidní podoby.

„Vidíte, když je světlo, hned je to lepší,“ řekl omluvně hrabě, když byla metamorfóza u konce.

„Tak už to nebudeme rozpitvávat a půjdeme dál, ne?“ navrhla Zuzana.

„Mě by zajímalo, jestli se teď Zuzanka změní taky v upíra,“ nedal se zviklat Jeroným.

„Tak to bych se nebála,“ zasmála se Zuzana. „Když má někdo takový hostinec jako já, je pravděpodobné, že bude proti podobným věcem odolný. Já například zdědila hodně vlastností po babičce, která se ve svém životě setkala jako vymítačka ďábla s ledasčím a dožila se ve zdraví sto dvaceti let. Daleko pravdě­podob­nější je, že se tady pan Stoker změní v Zuzanu.“

„Ale jděte…“ špitnul hrabě a držel se za špičáky.

„No, jak myslíte. Tak půjdeme?“

„Jistě,“ řekl Jeroným a vyrazil nebojácně vpřed.

„Zhasnout!“

„Myrtile!“

„Promiňte, celkem mě to zaujalo. Světlo!“

„Kam myslíte, že to vede?“

„Zhasnout!“

„Já vás varuju, profesore!“

„Světlo!“

„No kam? K pokladu pradědečka Kuštila.“

„Zhasnout!“

„Ještě to uděláte jednou a vezmu vás něčím po hlavě!“

„Sám víte, že byste něčeho takového nebyl schopen!“

„Světlo!!! Tak to zkuste a uvidíte.“

„Zhasnout!“

„Světlo!!! Já vás varoval…“

V chodbě před nimi se otevřel v podlaze poklop a z něj se vysoukala podivná postava. Měla na výšku asi 20 centimetrů a byla celá zelená, až na malou červenou špičatou čepičku. Pohled, který se jí naskytnul, byl asi následující: Jeroným držel v ruce klacek v nápřahu, Myrtil měl v obličeji překvapený výraz a slečna Zuzana hleděla nevěříc­ně ke stropu a kroutila hlavou. Hrabě byl o dva kroky vzadu a zniče­ně sledoval, jak jeho nehty dostávají růžovou barvu.

„Nechtěli byste se už konečně rozmyslet, jestli chcete mít rozsvíceno nebo tmu?“ zeptal se malý mužíček naštvaně.

Chvilka nechápavého ticha.

„Promiňte, ale vy jste kdo?“ zeptal se první Jeroným.

„Co byste asi tak řekli?“ dal si mužíček ruce v bok.

„Trpaslík?“

„Skřet?“

„Krtek?“

„No dovolte?! Krtek?!!“ praštil mužík svojí červenou čepič­kou o zem.

„A co je tedy správně?“

„Jsem lumík!“ zvedl lumík bojovně bradu vzhůru, čepičku zvedl a urovnal si ji na hlavě.

„Lu co?“

„To nebylo právě taktní, hrabě.“

„Lumík!!!“

„A že jsem tak smělý, pane lumíku, to vy tady rozsvěcujete a zhasínáte?“

„Jo, to sedí.“

„A mohli bychom vědět proč?“

„Jak proč? Vždyť jste to sami říkali, nejdřív světlo a potom zhasnout. Ale jestli si budete vymejšlet nesmysly, tak se vám na to vybodnu, já tu nejsem pro legraci.“

„My se vám omlouváme, pane lumíku,“ řekl smířlivě Jeroným, „máme mezi sebou některé jedince a ti se zřejmě vrací do dětských let.“

„Nechápu, proč se díval na mě,“ vyžadoval si udiveným pohledem od svých druhů souhlas Myrtil.

„No proto!“ mračil se lumík. „Pan Kuštil mi zaplatil na dvě stě let dopředu, ale o takovým šaškování nebyla řeč!“

„Říkal jste pan Kuštil?“ chtěl se ujistit Jeroným.

„No jasně že říkal!“ vztekal se lumík. „Vy seshora jste snad hluchý nebo co!“

„Pan profesor Albert Kuštil?“

„Jestli byl profesor, to nemám šajn, ale jinak to sedí.“

„A jak přesně jste se tedy s panem Kuštilem domluvili?“

„Vy jste co zač, že se furt tak vyptáváte?“ znejistěl lumík a začal si skupinu podezřívavě prohlížet.

„Nebudete tomu věřit, ale tady profesor Myrtil je prapravnuk pana Kuštila a hledáme… uhuhuh, no, Zuzanko, co to mělo… Aha! Prostě jsme se vydali podívat tam, kam chodíval pradědeček.“

„Chodíval říkáte? Podívejte se, já vám něco řeknu, já jsem lumík, ale nejsem blbej, víme? Vy totiž hledáte tu věc, co schoval pan Kuštil dolů do podzemí, že jo?“

„No, víceméně máte pravdu, abych tak řekl,“ souhlasil Myrtil.

„Aha, takže to jste chtěl furt zhasínat a rozsvěcovat?“

„Popravdě, abych tak, jistě že základ téhle informace je v jádru pravdivý…“

„Tak vy mlčte, vy totiž nevíte, co chcete!“

„Myrtil měl výjimečně pravdu…“ začal Jeroným.

„Výjimečně? Slyšeli jste to?“

„…skutečně tady hledáme pozůstalost starého pana Alberta.“

„Tak to je rovně a potom doleva,“ mávnul lumík rukou směrem do chodby, „a jestli budete zase blbnout, pudete tam potmě a basta.“

Na to lumík zmizel v poklopu a už se neukázal.

„Slyšel jste to, Myrtile?“ podíval se Jeroným výhružně na svého přítele.

„Ale ovšem!“ zabručel Myrtil.

„Hrabě, vy jste si upletl cop?“

Když skupinka odešla dále do chodby, z poklopu se vynořila lumíkova hlavička.

„Blázni,“ mrmlal si pro sebe, „starej pan Kuštil byl taky trhlej, ale tihle teda vedou.“

„Není vám tady něco divného?“ zeptala se Zuzana po nějaké chvíli.

„Samozřejmě, hraběti začínají růst prsa,“ odpověděl okamžitě Jeroným.

„Já myslela něco opravdu divného. Za tohle si může hrabě sám.“

„Myslíte, že je to jenom dočasně?“ zajímalo hraběte Stokera.

„Doufejte,“ řekla temně Zuzana.

„Mně je třeba celou cestu divná jedna věc,“ řekl Myrtil.

„No vidíte. A co, Myrtile?“

„Jak udělal pradědeček to světlo. Že to rozsvěcuje pan Lumík, to je jasné, ale co rozsvěcuje, to je záhada. Kdybych to mohl ještě jednou…“ řekl zamyšleně Myrtil.

„To jsme si snad už jednou vysvětlili,“ zamračila se Zuzana.

„Já vím, ale přece jenom…“

„Ne!“

„Dobrá, nemusíte hned křičet.“

„Já asi vím, co myslíš, Zuzano,“ ozval se Jeroným, „ta chodba, kterou jdeme, se nám nějak podezřele rozšířila.“

„To je ono! Už nejsme v žádné chodbičce, ale v pořádném tunelu.“

„Když dovolíte,“ přestal se hrabě na okamžik zničeně prohlížet, „to se dá celkem jednoduše vysvětlit. Podle mého názoru jsme pronikli do staré kanalizace. Tunely se táhnou v několika patrech míle pod celým městem. Je to pozůstatek starého města. Já už to nepa­ma­tu­ji, ale moje babička mi vyprávěla, že si sem chodily s kama­rád­ka­mi po škole hrát.“

„Na co?“

„Prosím?“

„Ptala jsem se, na co si sem chodily hrát. Přijde mi divné, že se mladé dívky seberou a jdou si hrát do podzemí.“

„Nezapomínejte, že jsem z upírské rodiny. Babička a její kamarádky si chytly nějakého osamělého záškoláka a tady pak pěkně v kli­du…“

„Hrabě! Nemusíte to rozvádět zase do takových detailů!“

„Ale vždyť to není nic špatného! Ony ho nevysály úplně. Ale cuc­nuly si.“

„Počkejte – já si myslel, že upírem se stanete, když vás nějaký kousne,“ zajímalo Jeronýma.

„To jsou jenom takové povídačky. Samozřejmě, že to funguje, ale jenom když kousnete do určité tepny. To by potom musel být upír pomalu každý, nemyslíte?“

„No mně to právě vždycky vrtalo hlavou, víte? Protože prostým výpočtem geometrické řady musíte dospět k závěru, že když každý upír nakazí za rok dva lidi, za takových šedesát let musí logicky dojít lidé.“

„To je správná úvaha. Navíc, kdyby každý upír kousnul jenom jednoho člověka za rok, za chvíli by došli upíři.“

„Jak to?“

„Zemřeli by hlady.“

„Aha. Takže takhle.“

Zuzana se najednou zastavila.

„Teď mě napadlo, Same, známe se už nejméně 15 let, ale nikdy jste mi nevyprávěl o svojí rodině…“

„Když vy jste se nikdy neptala.“

„…a že jste mi vyprávěl tedy ledacos.“

„Když vy jste byla velmi vnímavé dítě.“

„Já si právě vždycky myslela, že něco jako upírská rodina neexistuje, že prostě upír vznikne tak, že člověka nějaký již existující upír kousne, do určité tepny samozřejmě, jak jste nám před chvilkou osvětlil.“

„Tak to pozor, Zuzanko. Já mám také rodinu, jako běžný člověk. Moje maminka už bohužel zemřela, ale otec, dva bratři a strýček ještě nežijí. Strýček Eulián dokonce stále bydlí ve starém rodinném sídle na úpatí Vrcholů v Temném hvozdu.“

„Promiňte hrabě, nechtěla jsem se vás dotknout. A co se stalo mamince?“

„Byla to tragická nehoda. Maminka byla na procházce s přítelkyní Alžbětou a připletly se k dopravní nehodě. Zelinář Jouza nezvládl řízení a převrátil svůj vůz přesně na maminku. Bohužel zrovna pašoval česnek.“

„Aha, chápu.“

„Ale nechápete. To by ani tak nevadilo, maminka byla velmi silná a dostala by se z toho, ale vesničané maminku neznali a vzali ji k panu faráři. Ten jí až do rána omýval rány, a jelikož jediná voda, kterou na faře měl, byla svěcená…“

„Tak moment!“ probral se Myrtil. „Proč by jí omýval rány až do rána? To přece stačí omýt jednou, nanejvýš dvakrát, a pak ovázat fáčem.“

„Tady je namístě říci,“ vysvětloval hrabě, „že moje maminka i ve svých 715 letech vypadala na 17.“

„No a?“

„Jak, no a? Maminku samozřejmě svěcená voda pálila, a tak vzdychala. Farář si to vyložil zcela opačně, a tak omýval a omýval, až…“

„Až?“

„Až ji omyl! Nezůstalo z ní prakticky nic, a než se farář probral, začalo ke všemu ještě svítat.“

„Musel jste pro ni velmi truchlit.“

„Ani ne. Mrtvá byla prakticky již od mého narození a člověk si časem zvykne žít s myšlenkou, že má rodiče po smrti.“

„No, tak dosti tlachů, abych tak řekl, a někdo mně poraďte, kudy teď,“ ozval se Myrtil.

„-“

„To je pravda, nějak jsme se zapovídali, vy někdo víte, kde teď jsme?“

„Já to říkal hned na začátku, ale vy jste mi museli okřikovat!“ poznamenal Myrtil.

„Tak vy nedáte pokoj, profesore?“

Dopředu i dozadu se táhly nekonečné obrovské tunely.

„Nerada to říkám, ale zabloudili jsme,“ vzdychla Zuzana.

b

„Tak to vám teda pěkně děkuju,“ zamručel naštvaně hrabě Samuel Stoker a prohlížel si se znechucením svoje tělo.

„Můžete si za to sám, já vám neříkala, abyste do mě kousal.“

Hrabě Stoker vypadal jako hraběnka Stokerová.

„Nemáte pocit roztěkanosti?“ chtěl vědět Myrtil.

„Mám pocit, že mi narostly kozy,“ odsekl hrabě.

„Přestaňte být vulgární, hrabě, ano?“

„Promiňte, Zuzanko, ale jak byste se cítila vy, kdyby vám najednou narostl…“ zarazil se hrabě.

„Ano?“

„Chtěl jsem říci knír. Ano, to je to slovo, co jsem měl na mysli.“

„Já vím, co bych nedělala před tím. Nekousala bych do vás,“ ujistila ho Zuzana.

„Ale vy nejste upír!“ zaúpěl hrabě.

„Vy zase nejste zrovna k sežrání.“

„To bylo pod pás…“ protestoval hrabě.

„Tak to se pletete. Bylo to přesně do krku, tady, podívejte,“ vyhrnula si Zuzana límec košile. Hrabě rychle odvrátil zrak.

„Vidíte, ještě mě pokoušejte. Já za to nemůžu, jsem prostě upír a s tím se nedá nic dělat. Uvědomte si, v jakém jsme prostředí. Tma, vlhko, kolem dokola krypta, teď váš rozkošný krk do toho… to se pak nesmí nikdo divit.“

„Promiňte, hrabě, ale jediný, kdo se teď diví, jste vy,“ poznamenal Jeroným.

„Ještě vy s tím začínejte. Myslíte, že to brzo zmizí?“

„Tak to nemám nejmenší tušení,“ řekla popravdě Zuzana.

„Víte, když já už budu brzy muset… no, jak bych to řekl…“

„Myslíte na toaletu? He he, tak to vám teda nezávidím. Počkejte, chcete říct, že jste transmutoval úplně celý?“ zarazil se Myrtil.

„Já sice nevím, co to je, ale jestli myslíte to, co já, tak bohužel ano.“

Myrtil a Jeroným propadli ve stejný okamžik neo­vla­datel­né­mu záchvatu smíchu.

„Nevím, co je tady vtipného,“ urazil se hrabě Stoker.

„Okamžitě se přestaňte smát cizímu neštěstí!“ napomenula je Zuzana a odvrátila od hraběte rychle tvář, ve které i jí začínalo cu­kat.

„Chechechechechecheche… promiňte… ale…“ dusil se Myrtil smíchem, „ale teď mě trochu mrzí… neurazte se, Zuzanko… chechecheche… že tu jste s námi!“

„Já se neurazím, ale celkem by mě zajímalo proč?“

„Protože mě napadá takové množství vulgárních, ale trefných poznámek, jako nikdy, a pouze vaše přítomnost mi brání v tom, abych je tady hraběti neřekl nahlas,“ držel se za břicho Myrtil.

Hrabě byl stále uražený a předstíral, že se ho celá věc netýká. Zuzana se ještě nějakou chvíli snažila předstírat vážnost, ale nakonec se přidala k Myrtilovi s Jeronýmem.

Lumík, který je tajně celou dobu sledoval, zakroutil hlavou a znechuceně se vydal na zpáteční cestu.

b

Hlavní jeskyně lumíků se nacházela přibližně třicet metrů pod budovou opery. Lumíci, a že jich tady nebylo málo, se věnovali své nejoblíbenější činnosti – překonávání sluje. Tato činnost jim byla vlastní již od dob, které si nikdo z nich nepamatoval, ale protože sluje překonávali jejich otcové, dědové, jejich pradědové a tak dál, dělali to také a většinou v tom našli i zalíbení. Existovaly podrobné záznamy staré dokonce několik tisíc let, ve kterých generace lumíků archivářů shromažďovaly přesné údaje o tom, kdy se kterou sluj podařilo překonat, jakou fintou a kolik lumíků při tom zemřelo. Úmrtnost při překonávání slují byla bohužel velice vysoká, hlavně při prvních pokusech, protože každá z jeskyní obsahovala bezpočet pastí a chytáků a chybný krok se rovnal ztrátě neopatrného lumíka.

„Stejně ti řeknu, Pepo, někdy bych s tím praštil,“ otřel si jeden z lumíků čelo a zahodil krumpáč.

„Ale dyť jo,“ souhlasil Pepa, „až se dostaneme na druhou stranu, bude zase rok pauza. Chytíš si nějakou babu, budete mít deset dětí…“

„Já bych s tím seknul, ale napořád, ne že už se těším na pauzu.“

„Jak, napořád? Tebe to nebaví?“

„Ne.“

„Víš co se stane těm, který vedou takovýhle řeči?“

„To sou jenom takový pohádky pro zastrašení malejch dětí. Už jsi někdy něco takovýho viděl, he?“

„No, neviděl,“ připustil Pepa, „ale stejně bych si dal pozor, co ty víš?“

„Náhodou vím. Blbneme tady jako nějaký cvoci. Místo toho, abychom honili ženský, lezeme přes krápníky a prokopáváme se stalagtitama…“

„Stalagmitama.“

„Vidíš, to je právě ono, blbý krápníky od sebe rozeznáš i poslepu, ale napadlo tě, co je asi tam nahoře?“

„No, co by tam bylo? Prošlý jeskyně, co jinýho?“

„Jo? A nejni ti divný, že ze starý vyjdeš dveřma rovně a do nový spadneš na čumák seshora?“

„Ne, proč?“

„Ach jo. Někde přece ty blbý jeskyně musí končit!“

„Proč?“

„Víš, Pepo, já ti trochu závidím, žádný starosti, jenom si kopeš a jsi spokojenej.“

„Dyť jo, jak jinak,“ souhlasil Pepa.

„Nenávidím to tady!!!“ zakřičel nespokojený lumík na celou sluj, až se po něm všichni zděšeně otočili. Nejednou Pepa ztuhl a postavil se do pozoru.

„Je to tady, utíkejte!!!“

Lumíci se rozprchli do všech stran a snažili se najít nějakou zasutou škvíru mezi krápníky, ale všichni se postupně proti své vůli postavili, podobně jako Pepa, do pozoru. Nad hlavou se jim objevila červeně svítící pětka a lumíci se začali třást.

„Dělej něco!“ bědoval Pepa na svého kamaráda, který se třásl vedle něj.

„A co, ty chytrej?“

„Tak jsi měl pravdu a ta pověst funguje. Teď jsi spokojenej?“

„Já jestli jsem spokojenej? Já neměl blbý kecy, já teda ne! Teď už je to stejně jedno. Moje praprababička to v mládí viděla na vlastní oči.“

„Jo? A co dělala? Už tam svítí čtyřka!“

„Nic, utíkala.“

„Trojka!“

„Buď chlap!“

„Tobě se to kecá!“

„Mně se to kecá? A kdo křičel, že to tady nenávidí, aha?“

„No, kdo?“

„Ty přece!!!“

„Jo já?“

„Dvojka, maminkóóó!!!“

„Neřvi, zemřeme důstojně!“

„Houby důstojně, vybuchneme!“

„Jo? To jsem ale nevěděl, já vždycky myslel, že se jako rozplyneme, nebo tak něco…“

„Ne, úplně normálně vybouchneme, na tisíc barevnejch kousíčků.“

„Tatííííí…“

b

„Tomu vy říkáte kouzlo, hrabě?“

„Trochu mi to sjelo…“

„Vždyť jste mohl způsobit nějaké neštěstí!“

„Ale jděte, prosím vás, tak málem vybuchlo pár kamenů, no, to je toho.“

„Co kdyby to zasáhlo i nějakou živou bytost?“

„Tak to vám můžu říct úplně přesně.“

„Skutečně, co by se tedy stalo?“

„Už by to nebyla živá bytost.“

„Velice vtipné. Nemohl byste alespoň zrušit ta čísla?“

Hrabě Stoker cosi nesrozumitelně zamumlal a červeně svítící jedničky nad několika menšími kameny kolem nich zhasnuly.

„Co to vlastně bylo?“

„A víte, že ani nevím? Naučila mě to maminka, když jsem byl ještě malý upír s takhle malinkými zoubky.“

„A to vám neřekla, na co to je?“

„Ale ano, pamatujete, jak jsem vám říkal, že si sem chodily s kamarádkami vysát sem tam nějakého spolužáka? Tak se jim to prý tenkrát moc hodilo, když chtěly mít klid. Víc mi k tomu bohužel neřekla, a tak jsem myslel, že by nám to mohlo také pomoci, jenže, jak jste právě viděli, drtí to akorát deseticentimetrové kameny.“

„Ještě že jste to stopnul, neznáme sílu výbuchu,“ poznamenal Jeroným.

„Maminka říkala, že to vždycky stačilo tak akorát a byl klid.“

„Zvláštní, no nic, popojedem.“

„Cože?“

„Popojedem, to se tak říká.“

„Kde se to říká?“ zajímalo Zuzanu.

„No tak, třeba u nás v muzeu se to říká, profesor Henry Ryba to říká.“

„Není to ten, jak skládá ty sonáty pro oslavu Dne Sestry Broskvové?“ zeptal se Myrtil.

„Jistě, to je on,“ souhlasil Jeroným, „Nosí s sebou stále malý triangl a vždycky, když to řekne, tak do něj dvakrát uhodí.“

„Něco mi říká, že byste potřebovali v muzeu taky někoho normálního, nebo brzy špatně skončíte.“

„To teda nechápu proč, u nás pracují samí erudovaní vědci,“ nafoukl se Myrtil.

„No dovolte?!“ ohradil se Jeroným.

„Až na výjimky, samozřejmě,“ loupnul směrem k Jeroný­movi očima Myrtil. „To není nic neslušného, kolego, to znamená věci znalí.“

„Aha, ale to jste mohl říct rovnou.“

„Kdybych to řekl rovnou, neznělo by to erudovaně.“

„Jsou chvíle, kdy vám, mladší generaci, prostě nerozumím,“ řekl hrabě.

„Z toho si nic nedělejte,“ poplácala ho Zuzana po rameni, „já jsem mladší generace a nerozumím jim taky.“

„To nic,“ řekl konejšivě Jeroným, „Myrtil má už zase dvacet dva hlav.“[25]

„Chtělo by to méně futuristických dvojsmyslů a více přemýšlet o tom, jak najdeme ten pradědečkův poklad,“ poznamenala Zuzana.

Myrtil se rozběhl do temné chodby.

„Co to dělá?“

„Vylučovací metodu, řekl bych,“ vysvětlil Jeroným, „uchyluje se k ní, když všechny ostatní selžou. Například jeho slavný Nadýmač částic vynalezl přesně tímto způsobem.“

„To jako taky zběsile běhal nazdařbůh?“ chtěl vědět hrabě, zatímco se Myrtil mihnul v jedné z postranních chodeb.

„Ale ne, samozřejmě. Tak dlouho zkoušel různé kombinace, až se strefil na tu správnou. Bohužel to tenkrát odneslo celé jižní křídlo budovy.“

„A co to vlastně je ten Nadýmač částic?“

„Nevím jak to funguje, ale hodně se to rozšířilo jako náhražka kvasnic.“

„Nemyslíte vy ty pytlíky, jak se dají koupit v obchodním domě pana Kefíra v Předlážděné ulici?“

„Ano, to je ono. Za peníze, které Myrtil dostal za patent, jsme znovu dostavěli muzeum do původní podoby.“

„Je to praktické, nasypete to do těsta a ono strašně rychle nakyne.“

„Hmmm,“ řekl nepřítomně Jeroným.

„Babička jednou omylem přiklopila hrnec a zapomněla na něj. Puklice proletěla stropem až na střechu,“ vzpomínala Zuzana.

„Hmm.“

„Jeronýme?“

„Hmm?“

„Je vám něco?“

„Ne, ne, nic, jenom mě napadlo, že kdyby se to vymrštění puklice dalo nějak pravidelně opakovat…“

Myrtil se jako blesk zjevil v jedné z chodeb a zase okamžitě zmizel v další.“

„…v uzavřeném prostoru, samozřejmě, plus nějaký ten přepouštěcí ventil…“

Z jedné z menších chodeb se ozvala drsná kletba. Zuzana a hrabě se tím směrem rozběhli, jenom Jeroným se pomalu loudal za nimi s nepřítomným pohledem.

„Je vám něco, Myrtile?“

„*#$%^%#^&!!!“ ozvalo se z jámy, která zela v temném místě chodby.

„…dal by se vymyslet takový píst s převodem na ozubené kolo…“

„MÁM TO!!!“ zakřičeli současně Jeroným i Myrtil.

b

„Tak to bylo těsně!“ oddechl si lumík Pepa.

„-“

„Jsi v pořádku?“ obrátil se na svého kamaráda, ale ten už vedle něj nestál. Držel v ruce krumpáč a zběsile se prokopával stalagmitem.

„Hrozně mě to baví, miluju to, jsem nejšťastnější lumík pod… ale to je jedno, prostě jsem nejšťastnější lumík ze všech. Hlavně nepřemejšlet o blbostech.“

A kutal a kutal.

 

Kapitola sedmá

 

(Krátká kapitola, ve které se na scénu vracejí hejkal Cyril a Vilém, duch ve výslužbě. Též se znovu objeví strážník Skořápka, ale tentokrát se zachová jako správný muž zákona.)

 

HOKYNÁŘSKÝ krámek obchodníka Štrůdlíka se krčil mezi skladem firmy Kefír & dcery a skladem firmy Gerhard & synové. Štrůdlíkova rodina ho vlastnila již několik generací a za tu do­bu mu udělala natolik dobré jméno, že se stal vyhledávaným místem všech obyvatel Mořičvílu, kteří se pokoušeli podomácku provozovat nějaké to řemeslo. V policích jste mohli najít vše od nejmenšího hřebíku, přes hoblíky, pily a šroubováky až po staveb­ni­ci mlýnského kola. Celý krámek i přes to působil domáckým prostře­dím, protože hokynář Štrůdlík udržoval zboží v policích a na regá­lech v takovém rozložení, že působilo dojmem velké neus­po­řáda­nosti a neurčitého stáří. Sem tam ozdobil police nějakou pavuči­nou nebo posypal prachem. Zákazníci se k němu rádi vraceli, proto­že se mo­hli dosytosti přehrabovat v nářadí, které vypadalo, ja­ko když pa­třilo nějakému neznámému starému mistrovi, a od Štrů­dlí­ka dostali hrnek kafe a jedno velké naslouchající ucho.

Toho rána Štrůdlík jako obvykle vytáhnul dveřní roletu, pověsil na háček pod výlohou cedulku OTEVŘENO a šel rozhodit vystavené zboží, protože zákazníci měli vždy tendenci ho po prohlédnutí do polic rovnat.

„Dobrý den,“ uslyšel skřehotavý hlas, který ho poněkud překvapil, protože nejen že neviděl do obchodu nikoho vcházet, ale ani teď neviděl, že by uvnitř někdo vůbec byl.

„Myslíš, že bych měl víc zakřičet, Vildo?“

„To už jsme si snad vysvětlili, Cyrile!“

„Dobře. Ale jinak si mě nevšimne!“

„Zkus vyskočit na pult.“

Štrůdlík byl zmatený. Slyšel sice dva hlasy, ale neviděl nikoho, komu by patřily.

„Je tu někdo?“ zeptal se pro jistotu.

„Samozřejmě, že je tu někdo, myslíte si, že vás zdravila pokladna?“

„Pro-promiňte, ale nějak vás nemohu nalézt,“ koktal Štrůdlík.

„Za pultem.“

Štrůdlík se nahnul přes pult a spatřil malého, neuvěřitelně chlupatého tvora s hlásnou troubou.

„Aha, tady jste. A na co máte tu hlásnou troubu?“

„Vy to vážně chcete vědět?“

„Já tě varuji, Cyrile!“

„Teď!!! Slyšel jsem ještě jeden hlas!“ vykřikl Štrůdlík.

„Myslíte mě?“ ozvalo se mu u ucha.

Štrůdlík polekaně odskočil.

„Kdo jste?“

„Vilém Tříska, duch ve výslužbě. Víte, na denním světle nejsem vidět a lidi to trochu mate.“

„Aha, duch,“ ve Štrůdlíkovi převládnul obchodník Štrůdlík nad vystrašeným Štrůdlíkem, „a co byste si vy dva přáli?“

„Kladivo. To největší, které máte.“

„Kladivo?“

„Ano, kladivo, je na tom něco divného?“

„Nepraštíte mě s ním a neseberete mi všechny peníze?“

„V žádném případě. Už jste viděl nějaké strašidlo, které potřebuje peníze?“ zasmál se Vilém.

„No, abych řekl pravdu, slyšel jsem, že v lesích pod Vrcholama je hejkal, a ten je na peníze jak blázen,“ řekl Štrůdlík a nahmatal pod pultem topůrko od sekery.

„To je sprostá pomluva,“ ozvalo se zpod pultu, „prapradědeček možná někdy, jednou, někomu sebral nějaký ty peníze, ale to by­lo jenom jednou a ještě byl opilej. Nevíte, k čemu by asi tak hej­kalovi byly peníze?“

Štrůdlík pustil topůrko.

„Navíc, proč bychom vás mlátili? Jeden nikdy neví, kdy od vás bude zase něco potřebovat,“ zašustil hlasem Vilém.

„A víte, že na tom, co říkáte, přece jenom něco je? Proč byste mě mlátili, že jo? Třeba si zase někdy vzpomenete, že potřebujete třeba klíh, nebo pilku, a kam si pro ni zajdete?“

„Nevím,“ připustil Vilém.

„Přece do Mořičvílu ke Štrůdlíkovi!“

„Samozřejmě.“

„A peníze? Na co by vám byly peníze, přece vám nebudou li­di platit za to, že je strašíte.“

„To je právě vono, Vildo. Dědečkovi tenkrát ten člověk zaplatil, aby toho strašení nechal.“

„Ticho, Cyrile.“

„Jistě, to je bystrá úvaha. Mohl byste nám tedy podat to kladivo?“

„Ale s radostí,“ smál se křečovitě Štrůdlík a vytáhl ze zásuvky ve stole kladivo typu turbo, „tady to je, pánové.“

„Jste velice laskav. Cyrile?“

„Musí to bejt, Vildo?“

„Musí, a nepokoušej se škemrat!!!“

„No tak dobře,“ Cyril zvednul jednou ze svých tlap obrovské kladivo, druhou položil na pult svoji hlásnou troubu a mocně udeřil.

„–”

„To jsem fakt nechtěl,“ řekl omluvně Cyril nad pultem, který se rozpadl na několik menších kousků.

„Vypadal staře, možná nám ještě jednou poděkuje za záminku, proč koupit nový,“ ozval se šustivý hlas.

„Že vypadal staře??? Víte, co to dalo práce, aby vypadal staře? Vyvrtat tam všechny ty díry a poškrábat ho?“

„Děkujeme za to kladivo.“ položil Cyril nástroj na zbytky pultu.

„Cože?“

„Doporučíme vás všem našim přátelům. Třeba Konrád bude mile překvapen, až mu povíme, na jak ochotného obchodníka jsme tady narazili. Víte, on je drak a potřeboval by trochu doladit plamen v tlamě,“ zašustil Vilém.

„Jak?“

„No, nic. Všechno jednou končí, i my musíme jít, tady Cyril slíbil stařence Vyprášilové, že jí večer naštípá dřevo, a je to kus cesty.“

„Proč?“

„Nashledanou, pane Štrůdlíku, rádi jsme vás poznali.“

„TAK MOMENT!!!“ vrátil se Štrůdlík na chvíli do příčet­né­ho stavu, protože jsou okamžiky, kdy každý obchodník zbystří, byť by byl v bezvědomí. Jedním z takových okamžiků je chvíle, kdy se chystá zákazník odejít bez placení.

„Ano?“

„Dostanu sedm měďáků za kladivo, topůrko je za tolar, a kdyby na mě hajnej… Ne, počkat, jo, už to mám, sedm měďáků za kladivo a deset zlatých za pult!“

„Chcete po nás peníze?“

„To si pište, že jo. A pěkně na ruku!“

„Ale k čemu by nám byly peníze?“

„Jasně,“ přidal se Cyril, „přece byste nechtěl, aby nám lidi platili za to, že je strašíme!“

„Je mi úplně jedno, kde je vezmete, ale chci je hned teď, nebo zavolám strážníka!“

„Víte, my nemáme žádné peníze. A navíc, to kladivo jsme vám vrátili a Cyril se vám za ten rozbitý pult omluvil.“

„Vrátili? Jak, vrátili, tady není žádná půjčovna kladiv! Vidíte venku ceduli, na který je napsaný: Potřebujete něco roztlouct? Přijďte, půjčíme vám nářadí? Nevidíte! A víte proč? Protože tam nikdy taková cedule nebyla!!!“

Do obchodu vstoupil strážník Skořápka.

„Zdravíčko, Štrůdlíku, udělej mi prosím tě jedno kafe a…“

Skořápka spatřil Cyrila nad hromadou třísek.

„Jak se máte, strážníku?“ zeptal se Cyril.

„Proboha vás prosím, jenom zase nekřičte!“ padnul Skořápka na kolena a sepjal ruce.

„To byla nehoda,“ ozval se za ním šustivý hlas, „vážně nás to moc mrzí.“

„Vy jste ten průsvitnej, že jo?“

„Počkat!!!“ zakřičel hystericky Štrůdlík. „Co to děláte, strážníku? Chci, abyste je oba zatknul! Rozbili mi pult, odřeli kladivo a teď chtějí odejít bez placení!“

„Vy jste mu rozbili pult?“

„Víte, Cyril tím kladivem rozklepal tu svoji hlásnou troubu a tro­chu to přehnal s nápřahem,“ vysvětloval Vilém.

„Takže on už nemá tu strašnou věc, do který křičel?“

„Ne, po té nešťastné události dnes ráno mi musel slíbit, že se jí zbaví.“

„Tak co bude, strážníku? Jste placený i z mých daní, tak je zatkněte, nebo si na vás budu stěžovat!“

„Hele, Vildo, ty jsi říkal, že ve městě se křičet nesmí, a tady ten řve jako tur už pěknou dobu!“

„To je něco jiného, Cyrile, pan Štrůdlík není ve své kůži a je trochu rozrušený.“

„To bych řek, že jsem rozrušený!“ křičel Štrůdlík. „Vandalové! A co s tím dělá městská stráž? Nic, válí se tady po zemi. Ale já to tak nenechám!!!“

„Poslyšte, Štrůdlíku, zdálo se mi to, nebo jste právě urazil člena městské stráže?“ ozval se strážmistr Skořápka, který se po zjištění, že hlásná trouba už neexistuje, dostal rychle zpátky do formy.

„A vážně si tu troubu rozklepal sám?“ zašeptal do místa, kde tušil Viléma.

„Ano. Moc ho to mrzelo,“ přisvědčil šeptem Vilém.

„Cože?“ znejistěl Štrůdlík. „Nic takového jsem neřekl, jenom jsem chtěl, abyste je zatknul!“

„Řekl, že jste vandal, já to moc dobře slyšel,“ řekl Cyril.

„To není pravda!“ bránil se Štrůdlík.

„Ale je,“ nedal se Cyril, „a mával jste při tom nad hlavou topůrkem od sekery. Víte, že je to nebezpečné?“

„Ale? Takže pokus o napadení?“ začal si Skořápka poklepávat obuškem o dlaň ruky.

„Co to tady všichni plácáte? To vy jste mi rozbili pult!“

„A odřeli kladivo,“ doplnil Vilém.

„Správně! Vy mi dlužíte peníze!!!“ Štrůdlík se přiblížil k hranici zdravého rozumu.

„Podívej se, Štrůdlíku,“ vzal Skořápka hokynáře kolem ramen, „to, jak tady pan Cyril rozklepal tu svoji strašnou troubu, to byl čin pro blaho celého města. Měl bys být rád, že jsi k němu mohl přispět svojí skromnou pomocí, v tomto případě zapůjčením kladiva. A ten rozbitý pult je vlastně taky tvoje vina. Čí bylo to kladivo?“

„Přece jeho!“ blekotal zmatený Štrůdlík.

„Ale vždyť jsi mu ho neprodal. Vrátil ti ho, takže je stále tvoje. Takže se uklidni, udělej si kávu a celou záležitost smeteme ze stolu…“

„Promiňte, strážníku,“ podotknul Vilém, „to nebylo přesné, stůl je na padrť.“

„Děkuji. Zkrátka na celou záležitost zapomeneme a já tě neobviním z toho, že jsi mě slovně napadl a vyhrožoval mi topůrkem, ano?“

Štrůdlík si zdrceně sedl do trosek svého pultu a sledoval, jak strážník Skořápka a dva podivní zákazníci opouští krám. Jak se vzdalovali, doléhal k němu stále slábnoucí hovor.

„Víte, připadal jste mi divnej, ale vy jste docela fajn chlap, strážníku!“

„To víte, uniforma někdy klame.“

„A nemohli bychom si tykat?“

„Proč ne? Já jsem Bledulín.“

„Bledulín? To je dobrý. Říkej mi Cyrile.“

„Dobře, Cyrile, nezajdeme na skleničku? Stejně mi za chvilku končí služba. Půjdeš taky, Vildo?“

„Jistě, proč ne.“

„Ale stejně jsi s tím Štrůdlíkem zaválel.“

„Přirozená autorita, nic víc.“

b

Štrůdlík odvrátil tvář a hořce zaštkal.

 

 

Kapitola osmá

 

(Která s hlavní dějovou linií nijak výrazně nesouvisí, ale dozvíme se díky ní co je to Temný hvozd, kdo je stařenka Vyprášilová a jak to všechno vypadá z druhé strany. Na konci kapitoly budeme svědky toho, jak hejkal Cyril tone v existenční nejistotě.)

 

Tesař Jakub Glokvička byl spokojený mladý muž. Měl práci, která ho bavila, znal lidi, kteří ho měli rádi, a venku by­lo vět­ši­nou celkem hezky. Měl i dům, který si sám postavil, a v něm kočku, kterou našel v lese, ale jedna věc mu přece jenom chyběla – Jakub nikdy neměl žádnou dívku. Tedy, ne že by nikdy nebyl s žád­nou dívkou, to ne, salon madam Čurbesové pomohl v tomto smě­ru mnoha mladým mužům a Jakub rozhodně mladý byl, ale nikdy neměl žádnou dívku, která by s ním byla ochotná bydlet, vařit mu a čekat na něj, až se vrátí večer domů. Mohl za to Jakubův obličej. Dílem vinou přírody, dílem vinou opilého porodního dědka vypadal Jakub jako středně propečený hroch v majonézové zálivce.

O to větší bylo jeho překvapení, když k němu přistoupila dívka krásná jako prvomájová noc a zeptala se ho, jestli by ji mohl doprovodit přes les. Jakub právě dokončoval krov na domu povozníka Louhala a překvapením pustil provaz, kterým nahoru vytahoval obrovský trám.

„Prosím?“

„Chtěla jsem vědět, jestli bys byl tak laskavý a doprovodil mě přes les ke stařence Vyprášilové,“ opakovala dívka zvonivým hlasem.

„Ale jistě, jenom tady musím něco dodělat,“ souhlasil překvapený Jakub, který byl spíš zvyklý na to, že když se někde objevil, přítomné dívky se dožadovaly doprovodu přítomných chlapců.

„Neboj se, on to ráno někdo dodělá, věř mi,“ usmála se na něj dívka, „jmenuju se Markétka.“

„Jakub,“ začervenal se tesař a uvědomil si, že ačkoliv nikdy před­tím ne­o­de­šel od rozdělané práce, teď mu to nepři­šlo ani tro­chu divné.

„V lese je to strašně strašidelné, víš?“ vysvětlila mu Markétka.

„Ani ne, jenom Cyril to někdy přežene s tou svojí troubou, ale většinou je s ním Vilém, a ten ho usměrní,“ nesouhlasil s ní Jakub.

„Ty se v lese nebojíš?“

„Ne, čeho bych se měl taky bát? Lidi se většinou bojí mě,“ povzdechl si Jakub.

„A proč?“ zajímalo Markétku.

„Copak ty nevidíš, jak vypadám?“

„Právě že vidím. Vidím hodného a ochotného mladíka.“

„A co můj obličej?“

„Jaký obličej?“

„Tobě na něm nepřipadá nic zvláštního?“

„Ale ano, máš moc hezký oči. Je v nich hloubka.“

„Aha,“ vzmohl se na reakci zmatený Jakub.

Dlouho šli mlčky. Jakub přemýšlel o tom, jestli je Markétka slepá, pomatená nebo z jiné planety, a Markétka se na něj občas usmála svým zářivým úsměvem. Jakubovi se to celé nějak nezdálo. Tak za prvé – lidé se většinou smáli jemu, ne na něj, za druhé, nikdo mu nikdy neřekl, že by na něm bylo něco hezkého, a to si sám uvědomoval, že až na ten nešťastný obličej je chlap jako hora, a hlavně za třetí – žádná dívka se nikdy neodvážila být s ním sama v místnosti, i u madam Čurbesové s ním šly na pokoj vždy alespoň dvě.

„Víš, Markétko, nechci, aby to vypadalo, že jsem nějak moc zvědavý, ale proč ty vlastně jdeš do hostince ke stařence Vyprášilový?“

„Mám tam nějakou práci.“

Jakub chvíli mlčel, ale pak mu to přece jen nedalo:

„Jakou práci?“

„Práci, znáš to, někdy prostě děláš přesčas.“

„Jasně, jednou jsem dělal pro pana Gerharda na zahrad… počkej, co je to za práci, když děláš přesčas v noci, a navíc ještě v hospodě u stařenky Vyprášilový… nejsi jedna z těch… že ne?“

„Ne, nejsem, neboj.“

„Tak co můžeš dělat?“

„Jak kdy, někdy lidem pomáhám, jindy moc ne.“

„A to chodíš často takhle po lesích?“ nechápal stále Jakub.

„Ani ne, ale s tebou jsem se chtěla projít, vždycky ses mi líbil.“

Jakub ztuhnul.

„Cože?“

„Říkám, že ses mi vždycky líbil,“ opakovala Markétka.

„Já se ale nikomu nelíbím, a navíc jsem tě nikdy neviděl.“

„Ale viděl, a mockrát.“

„Ale jak to?“

„Pamatuješ třeba, když jsi pomáhal Cyrilovi s Vilémem pochovat v lese toho poustevníka?“

„Samozřejmě, že si to pamatuju, byl to moc fajn stařeček, učil mě číst, když jsem byl ještě prcek. Někdo ho pochovat musel.“

„Vidíš, proto ses mi vždycky líbil, záleželo ti na životě, i když nebyl tvůj.“

„Ale tam jsi nemohla být! Nikdo tam nebyl, kromě nás teda. Ani by tam nevydržel, Cyril začal strašně kvílet.“

„Byla jsem tam celou tu dobu, jenom ty jsi mě neviděl.“

„Tomu nerozumím.“

„To já vím. Nebo si vzpomeň na to, jak tě maminka houpala, když jsi byl ještě prcek.“

„To si pamatuju moc dobře, uměla moc hezky vyprávět pohádky.“

„Byla jsem i u toho, když zemřela.“

„Tam bylo tenkrát moc lidí, celá vesnice.“

„A víš, co ti maminka říkala nejčastěji?“

„Abych si nedělal nic z toho, že se mi děti smějou, že až jednou umřu, přijde si pro mě hezká slečna a odvede mě do nebe.“

„Co ti ještě říkala?“

„Že tam se mi nikdo smát nebude a všichni na mě budou hod­ný…“

„A jak měla vypadat ta hezká slečna, Jakube?“

„No jak, asi, přece jako… Jako ty!!!“

„Vidíš.“

„Já si hned říkal, že tě odněkud znám.“

„Dívám se na tebe už odmalička, Jakube, a moc jsem se těšila, až se jednou potkáme osobně.“

„Takže já už jsem… a jak?“

„Ten trám. Byl jsi unavený, neudržel bys ho, ani kdybys chtěl.“

„Aha. A co teď?“

„Projdeme se lesem. Můžu tě vzít za ruku?“

„Za ruku?“

„Ano.“

„Víš, pořád si nemůžu zvyknout, kvůli tomu mému obličeji se mě moc lidí zatím nedotklo.“

„Opravdu? Tak se na sebe podívej.“

Markétka podala Jakubovi malé zrcátko. Tvář, která se v něm objevila, byla Jakubova, ale přitom úplně cizí. Měla sice Jakubovy rysy, ale byla… byla krásná.“

„Jak to, to přece nejsem já!“

„Ale jsi. To, jaký jsi, nemá přece s tvým tělem nic společného.“

Jakub se na sebe nemohl vynadívat.

„Můžeme se tady ještě chvíli zdržet?“

„Proč ne, máme pro sebe celou noc.“

b

V hostinci „U zdravé výživy“ stařenky Vyprášilové zatím bylo rušno. Nealkoholické pivo teklo proudem, nože létaly vzduchem a okny pronikal ven bujarý zpěv. „U zdravé výživy“ nebyl ale obyčejný hostinec. Hlavní odlišnost od těch obyčejných spočívala v tom, že stál uprostřed Temného hvozdu, rozlehlého lesa několik ki­lometrů od Mořičvílu, nedala se v něm koupit ani kapka alkoholu, a přesto neměl o hosty nouzi. Majitelka podniku, stařenka Vyprášilová, totiž disponovala nekonečnými znalostmi z oblasti bylinek a přírody vůbec a alkohol pokládala za přirozeného nepřítele všehomíra. U zdravé výživy se tedy čepovalo nealkoholické pivo, rozlévalo kozí mléko a paraplíčkem zdobily ovocné koktejly. Přesto si ale jen málokdo mohl stěžovat na jejich chuť, protože stařenka dokázala pomocí neznámých malých rostlinek nahradit jakoukoliv chuť a ještě do zá­kazníka jaksi mimochodem vpravit s nápojem něco těch vitamínů a minerálů.

Hostinec bylo poctivé stavení z dubových trámů s několika pokoji nahoře v patře a velkým výčepem v přízemí. Nacházeli tu azyl lapkové, zbojníci, muži na útěku, zhrzení milenci, strašidla i cizinci, zkrátka všichni, kteří nestáli o přílišnou pozornost a mnoho otázek. V několikakilometrovém okolí bylo bezpečno jako nikde na světě, protože stařenka Vyprášilová si osobně došlápla na každého, kdo by chtěl dělat rozruch. A když si stařenka na někoho došlápla, pamatoval si to ještě pěkně dlouho. O stařenčině mládí toho moc známo ne­bylo, ale jedna věc byla jistá, studovala v jednom z těch klášterů ve ska­lách ve vrcholech a šel z ní strach.

Od té doby, co stařenka Vyprášilová podnik otevřela, se v okolí stalo několik zásadních změn. Tak například bezpečnost na cestách – žádný z loupežníků nebyl tak šílený, aby se k hostinci přiblížil na víc jak dvacet mil, když zrovna pracoval, protože mu hrozilo reálné nebezpečí, že bude spatřen některým ze stařenčiných přátel a donucen štípat dřevo, natřít verandu, nebo něco podobného. Stařenka byla v tomto ohledu nekompromisní. Pokud byl ale člověk shodou okolností zrovna psanec na útěku před zákonem, našel v hostinci spolehlivě azyl a práci na tak dlouho, dokud se celá záležitost nějak rozumně nevysvětlila. Personál Zdravé výživy tak tvořili z drtivé většiny bývalí vězni, zběhlí vojáci, zneuznaní umělci a podobné živly, ženskou část pak převážně bývalé zaměstnankyně salonu madam Čurbesové. Také co se týká potravního řetězce, zjistila mnohá zvířata, že bude nutné změnit návyky nebo si najít jiný les. Tak bylo například možné celkem běžně spatřit zajíce, jak jde na návštěvu do vlčího doupěte, nebo jak lasička pomáhá slepicím hlídat kuřata. Jak to stařenka dokázala nikdo nevěděl, ale celý systém už léta fungoval a okolí Zdravé výživy bylo jediné místo na světě, kde byl i medvěd vegetarián.

b

K barovému pultu se přiklátil dvoumetrový barbar, praštil do něj pěstí a poručil si Skřetí kořalku. Barmanka Klára tekutinu s odporem nalila a jala se leštit jednu z nespočetných sklenic. Z této činnosti ji za chvilku vyrušil zvuk rozbíjeného skla a hlasitý křik:

„Tohle že je kořalka?“ hulákal barbar.

„Ano prosím,“ řekla nenuceně Klára.

„Tohle spíš chutná jako převařenej hadr na podlahu!!!“

„To se zdá jenom vám, pane,“ namítla Klára.

„To je právě ten problém! Kdyby se to zdálo někomu jinýmu, tak je mi to totiž úplně ukradený, ale zdá se to mně, a to je špatný!“

„Zkuste to zapít něčím slabším, co třeba kozí mléko?“ doporučila Klára.

„Já ti ukážu kozí mlíko, až ti upadne hlava!“ řval barbar a vzal do ruky barovou židli. „Koukej mi nalejt pořádnou kořalku!!!“

Barbara trochu zarazilo, že se Klářin výraz za celou do­bu jeho vystoupení ani o trochu nezměnil a že nepřestala leštit sklenici.

„Jsem tady snad pro srandu?!“

„Ne, proč, pane?“

Zpoza polic s lahvemi se přišoural malý obrýlený mužíček a zatahal barbara za košili.

„Co?“

„To byste neměl dělat,“ řekl mu mužíček.

„Co bych neměl dělat skrčku?“

„Křičet na slečnu Klárku, mohl byste probudit stařenku.“

„Koho že bych mohl probudit? Ha ha ha ha.“

Najednou nastalo hrobové ticho, do kterého bylo slyšet jen přibližující se šouravé kroky. Za okamžik po schodech sešla malá stařenka, která se opírala o hůlku.

„Mě, mladý muži,“ řekla.

„A vy jste kdo?“ zajímal se barbar.

„Vidím, že jste z daleka a ještě to tady neznáte. Já jsem stařenka Vyprášilová a tohle je můj hostinec. Nad dveřmi visí velká cedule U zdravé výživy, takže předpokládám, že i vám muselo dojít, že alkoholu tady moc nenajdete. Pokud tedy umíte číst, samozřejmě. Kořalka, kterou jste právě vypil a následně vyplivl na podlahu, je skutečně skřetí, ale jedná se o speciální druh, který vyrábí jenom pro náš podnik pan Vrzal a který je založen na bázi zkvašeného sýra. Máte ještě nějaké otázky?“

„Děláte si ze mě legraci? Nikdo přece nepije zkvašenej todlecto. Koukejte mi navalit zpátky prachy,“ zahromoval barbar.

„Aha, takže jste mě přece jen zcela správně nepochopil. No, co se dá dělat, zopakuji vám to tedy ještě jednou: nedostanete zpátky žádné peníze, vy naopak zaplatíte zničenou sklenici a pak vytřete podlahu, kbelík je támhle v rohu.“

Za celou dobu stařenčiny řeči se nikdo v místnosti ani nepohnul. Barbar také ne. Něco tady nehrálo, jenže nemohl přijít na to, co. Všude, kde zatím byl, a že byl už skoro všude, jeho bububu metoda zabírala, ale tady se ho evidentně nikdo nebál. Nakonec v něm zvítězily přirozené vlastnosti, a tak se, ač nerad, rozhodl, že té babě ukáže, zač je toho loket.

Když se probral, ležel před hostincem a bolelo ho celé tělo. Z lokálu už se zase ozývaly typické zvuky noční zábavy. Barbar si ohmatal hlavu, zjistil, že počet souhlasí, a pokusil se vstát. Okamžitě si ovšem zase sednul, protože ho nohy příliš neposlouchaly. Vtom vrznuly dveře a před hostinec vyšla Klára.

„Stařenka ti posílá vodu na umytí a vzkazuje ti, že kbelík stále čeká v rohu.“

„Ale co… co se stalo?“

„Myslíš hned po tom, co jsi se pokusil dát stařence pěstí do nosu?“

„No, tak nějak.“

„Přesně to pojmenovat neumím, ale mám dojem, že tě stařenka kopla do zátylku, zkroutila ti obě ruce za záda a chvilku ti otloukala hlavu o trám nad krbem. Jo, a taky ti mezitím stihla myslím dát pár facek a říct ti… počkej, jak ono to bylo… jo, asi takhle: Ty ošklivý, zlobivý barbare, to se dělá, mlátit holky?“

„To že mi řekla?“

„Přibližně.“

„Kolik jí je proboha let?“

„To nikdo neví, ale bude to něco kolem pár století.“

„Cože?“

„No, to dělají ty její lektvary a recepty.“

„A kde se naučila to, no víš, co myslím.“

„Jo prát? Zná nějaký mnichy ve Vrcholech.“

„Aha. No, promiň, víš, to vevnitř.“

„Ale to nic, já jsem zvyklá, on se občas nějakej cizinec najde. Ale máš štěstí, kdyby si stařenka myslela, že se s tebou nedá nic dělat, zmalovala by tě daleko víc a už by tě nezvala zpátky.“

„Zpátky?“

„Ano. Až to vytřeš, mám ti nalít ještě jednu skřetí kořalku. Na účet podniku.“

b

Někde na půli cesty mezi Markétkou a Jakubem a hostincem stařenky Vyprášilové zatím probíhal zcela zásadní rozhovor dvou nám už známých strašidel:

„Podívej, Cyrile, tak ještě jednou, ale už naposled. Ty jsi hejkal, s tím se nedá nic dělat, nemůžeš být víla Amálka.“

„Ale já bych nosil závoj…“

„Nejde to, Cyrile, smiř se s tím.“

„Ale já to tak nějak cítím. Chtěl bych tančit po louce a vít věnce.“

„To je mi líto, Cyrile. Ale ty jsi hejkal. Maximálně bys mohl být víl, ale s tvojí postavou nevím, nevím.“

„Myslíš, že by to šlo?“

„Aby z tebe byl víl?“

„Ano, prosím, prosím…“

Vilém Tříska si svého kamaráda změřil přísným a zkoumavým pohledem.

„No… kdybys se oholil, trochu se narovnal…“

„Tak?“

„Tak by si možná mohl, snad, někdo, kdo dost dobře nevidí a má hodně velkou fantazii třeba chvilku myslet, že tady někde mohl v minulosti nějaký ten víl být. Teda možná. Kdyby byla velká mlha.“

„Ty jsi můj nejlepší kamarád, Viléme,“ objal mu Cyril dojatě nohy.

„No, no, jenom žádné citové výlevy. Nejdříve musíme poprosit stařenku Vyprášilovou, jestli by nám nepůjčila břitvu.“

„Nebo se můžeme vrátit do města do toho krámu. Ten prodavač byl milej, určitě by měl radost, že nás zase vidí.“

„Já bych to moc nepřeháněl,“ zavrtěl hlavou Vilém, „aby to nevzal jako nezdvořilost.“

„A budu moct sbírat kytky?“

„Jistě.“

„A tancovat?“

„Taky.“

„A co hejkat?“

„Tak to asi ne, Cyrile, to asi ne. Buď budeš víl, nebo hejkal.“

„A nešlo by to nějak spojit dohromady?“

„Jako jak?“

„Že bych byl třeba hejvíl.“

Vilém se dlouze zamyslel a pak se začal potutelně usmívat.

„Nakonec, proč ne. Myslím, že to bude vítané zpestření, alespoň nám klienti nezakrní.“

 

 

 

Kapitola devátá

 

(Během níž dojde k setkání na nejvyšší úrovni mezi velitelem mořičvílské speciální stráže, sirem Ramonem Mataharisem – za doprovodu agenta 007 Jamese Blonda, sekretáře Stuarta a doktora Quivida – s velitelem abu-babské speciální stráže Brolinem a jeho lidmi. Předtím si ale osvětlíme princip fungování mořičvílských Spojených železnic.)

 

Kanceláře Spojených železnic a. s. [26] se nacházely v Kaš­tanovém domě na Neúměrném náměstí, a protože Spojené železnice a. s. patřily k nejstarším a nejbohatším firmám v Mořičvílu, bylo už na první pohled patrné, komu Kaštanový dům patří. Fasáda byla zdobená množstvím umělecky velmi cenných fresek a štukatur, mezi nimiž bylo možné poznat práce takových mistrů, jako by­li například Leopold z Vrcholů, Bazilik Protilehlý, či dokonce mistr Ervín Krybus. Všechna okna měla bohatě vyzdobené rámy, v každém patře od jiného řezbáře (poslední řadu oken zpracoval osobně Peťulín z Levé zvonice), skládaná skla vyrobená v hutích lorda Isztvána v Abu-Babě, dveře sesazovali truhláři z Hornoskalního sedla, a to
přímo ze dřeva Umanutého modřínu, střešní tašky vypálili skřeti z Brčálového lomu a kliky a panty vykoval mistr Přehádav z Vranové Lhoty. Celou stavbu pak navrhl profesor Hluboké univerzity ve Vymleté díře, stavitel Jasmín Přesmyčka, autor takových architektonických skvostů, jako například jižního křídla mořičvílského muzea, budovy Speciální městské stráže nebo poloviny Překříženého mostu.

V přízemí Kaštanového domu byly kanceláře společnosti, které zajišťovaly příjem zakázek, účetnictví a výplaty pro zaměstnance, první patro zabíralo oddělení údržby tratě, ve druhém bylo ředitelství a v podkroví měl rezidenci ředitel společnosti, lord Petrescu Kašmil.

Rodina lorda Kašmila patřila mezi zakladatele Mořičvílu a její rodová linie se táhla dějinami města jako had. Kašmilové měli pokaždé svého zástupce v městské radě, několikrát v historii dokonce stanul příslušník rodu Kašmilů v čele celého města. Spojené železnice založil sir Kryštof Kašmil spolu s baronem Laszlem z Abu-Ba­by a princem Ozswaldem, vládcem Hornoskalního krá­lov­ství, a to na svou dobu velmi převratným způsobem. Když pečlivě propočítali a naplánovali celý systém železniční dopravy, došli k závěru, že ani jejich nemalé finanční prostředky na tak velký podnik ani zdaleka nestačí a že tedy bude nutné sehnat peníze ještě někde jinde. Oslovili proto nejmajetnější rodiny jak v Mořičvílu, tak v Abu-Babě (v Hornoskalním království byl jediný bohatý člověk princ Ozswald) a nabídli jim podíly na dosud neexistující společnosti. Většina tehdejší aristokracie s pohrdlivým úsměškem odmítla, ale našlo se i několik prozíravých lidí, kteří do Spojených železnic a. s. vložili nemalé jmění. Za 650 let existence firmy se ukázalo, jak moudré to bylo rozhodnutí. Zatímco v době založení společnosti stál jeden podíl 100 zlatých, v současné době se dal pořídit, pokud by se našel takový blázen, který by jej chtěl prodat, za přibližně tisícinásobek a svoji pořizovací hodnotu vynášel majiteli každých čtrnáct dní. Vlastnit podíly Spojených železnic a. s. bylo prestižní záležitostí a faktem dávaným na obdiv.

Systém Spojených železnic a. s. fungoval na jednoduchém principu nakloněné roviny – koleje začínaly u Datlové stěny vysoko ve Vrcholech a klesaly pozvolna celými Vrcholy do Abu-Baby a odtud do Mořičvílu. Po celé trati bylo množství mostů a tunelů, aby byl zachován optimální spád – některé mosty dosahovaly rekordních výšek, protože bylo při stavbě trati jednodušší zaplatit mistru Přesmyčkovi za odvážný projekt než údolí obkličovat. Jednou z nejpozoruhodnějších staveb celé trati byl bezespo­ru Hli­níkový most tyčící se nad kaňonem řeky Trhavice kousek od vesnice (tedy spíš vysoko nad vesnicí) Vymletá díra. V tomto případě postavil profesor Přesmyčka dílo vskutku kolosální – vždyť se jedna­lo o stavbu, na kterou se díval každý den z okna Hluboké univerzity. Nosná konstrukce mostu byla natolik složitá, převážně díky důmyslnému systému, který v zimě vyrovnával roztažnost kovů, že musel být jako stavební materiál použitý hliník, aby se vlastní vahou nezbortila. [27]

Na Spojených železnicích a. s. bylo město více či méně závislé, to záleželo na počasí a roční době. Když bylo teplo a příjemně, dopravovalo se zboží z hor do města a zpátky tradičním způsobem, tedy vozem a koňmi, a železnici využívaly pouze velké společno­sti k přepravě materiálu z hor a zpracovaných výrobků do hor. Když ale napadl sníh nebo udeřila sucha, využívali služeb společnosti té­měř všichni bez výjimky, protože vagony cestovaly za každých okol­ností přibližně stejnou rychlostí a nebyly závislé na protažených sil­nicích nebo počtu napajedel po cestě. V zimním období zařazovala společnost na začátek soupravy celokovový vagón, ve kterém udržovali dva zaměstnanci stále oheň, takže se celá souprava případnými závějemi hravě protála[28] a mohla okamžitě pokračovat v cestě.

Návrat prázdných vagónů zpět do hor zajišťovali koně[29], kteří se cestou dolů vezli na plošině posledního vagónu a vesele řehtali, neboť se jim jízda nesmírně líbila, takže lidé už z dálky věděli, že se blíží vlak. Z větších stanic se oddělovaly koleje do odlehlejších údolí, kde byly lomy a doly, aby se pak obloukem vrátily tunelem na hlavní trať.

Po lesní cestě drkotal kočár Speciální městské stráže. Kočí Kryštof se snažil nespěchat, i když mu velitel Mataharis několikrát do měsíce kladl na srdce, že rychlost jsou peníze. Kryštof o tom věděl svoje – peníze jsou peníze a zlomené žebro je zlomené žebro. Když přejížděli kamenný most přes Trhavici, nadskočil kočár na výmolu tak prudce, že se všichni čtyři pasažéři uhodili o strop kabiny.

„Skoro bych řekl, že se při našem tempu něco takového stát nemůže,“ podotknul doktor Quivido.

„Nezapomeňte, doktore, že Kryštof většinou plní úkoly spíš sledovacího typu. Například minulý týden jsme ho nasadili na sledování podezřelého povozu s hlávkovým zelím. Kryštof se za ním dokázal loudat městem celé hodiny a nebýt podezřelý,“ zastal se Kryštofa Stuart.

„To by mě tedy zajímalo, jak se dokáže vyhnout podezření kočár, který jede sotva pětkou a zastavuje u každého krámku,“ mrmlal doktor Quivido.

„Ta akce měla náhodou překvapivé výsledky,“ řekl uraženě Mataharis.

„Ale, skutečně? Že by náš zelinář pašoval čabajky?“

„Váš sarkasmus není ani trochu na místě, doktore. Zelinář nepašoval nic, ale když Kryštof na jedné křižovatce špatně zahnul, přistihl Podmostní gang Křiváka Lopéra, jak se snaží rozebrat Překapávací fontánu.“

„Na co může někdo potřebovat tunu železa?“ nechápal doktor.

„Promiňte, pane, ale to nebylo zcela přesné. Překapávací fontána má železné pouze oko na soše sestry Broskvové a překapávací ventil, jinak je převážně z hliníku,“ opět poopravil doktora Quivida Stuart.

Velitel Mataharis se odmlčel a podíval se z okna na do soumraku ubíhající krajinu.

„Vaše znalosti jsou skutečně neobyčejně hluboké, Stuarte,“ řekl potom s tváří stále odvrácenou.

„Děkuji, pane. Mořičvílský vodovodní systém je můj koníček,“ mírně se uklonil Stuart.

„Váš předchůdce Sedrik byl kolikrát rád, když našel východ z budo­vy, a když se mu jednou za rok podařilo zařadit listiny do archi­vu správně, pořádali jsme oslavu,“ usmál se Mataharis.

„To bylo jistě velmi smutné, pane,“ podotknul Stuart.

„To ano. Tady doktor by vám mohl vyprávět, bral si ho občas dolů do laboratoře a zkoušel na něm nové zbraně. Tedy ne že by do něj střílel, samozřejmě. Prostě mu dotyčnou zbraň dal do ruky a čekal, co se stane.“

„Nebylo to příliš riskantní, pane?“ objevil se ve Stuartově tváři starostlivý výraz.

„To tedy sakra bylo,“ ozval se doktor Quivido, „ale hlavně pro mě. Když jsem mu dal do ruky kuši upravenou pro extrémní dostřely, pažbou si vyrazil zuby, tětivou se švihl do oka a vystřelený šíp rozbil vitrínu s Loštickým zrajícím.“

„Na to si živě vzpomínám,“ přivřel oči spokojeně Mataharis. „Byla to nádherná evakuace.“

„Když dovolíte, pane, stále jsem nemohl přijít na to, proč mají vaše výrobky polstrované pažby,“ řekl s pochopením Stuart.

„Tak teď už to víte. Díky Sedrikovi máme uživatelsky nejbezpečnější vybavení ze všech speciálních městských stráží. Stačilo mu dát něco do ruky a on to neomylně použil tím nejpitomějším způsobem. To se to pak dělaly vychytávky, jedna radost.“

Někde v lese zatroubil jelen, kočár si dál poskakoval lesní cestou svojí konstantní rychlostí.

„Kde tak asi jsme?“ prohodil nezávazně Mataharis.

„Deset kilometrů od hostince, pane,“ řekl okamžitě Stuart.

„Jak to můžete sakra tak přesně vědět, Stuarte?“ nadskočil doktor Quivido, který si zakládal na svých dedukčních schopnostech a teď byl uveden v existenciální zmatek.

„To je velmi prosté, pane. Všiml jsem si polohy slunce, když jsme odjížděli z Mořičvílu, a vzhledem k tomu, že cesta je vzdušnou čarou dlouhá okolo 30 kilometrů a při použití Evrtova porovnávacího pravidla lze odhadnout úhel, o který jsme se během naší cesty pootočili, je to potom už jednoduché dopočítat, pokud berete v úvahu převýšení a rychlost kočáru.“

„Dobrá, pochopil jsem,“ mávnul znechuceně doktor Quivido rukou a začal rychle provádět výpočty do svého zápisníku.

„To byl žert, pane,“ řekl po pěti minutách s kamennou tváří Stuart, když se doktor stále nedobíral výsledku.

„Prosím?“

„Ve skutečnosti jsme minuli ukazatel, kde to bylo napsané.“

Doktor odložil kapesní počítadlo na protější stěnu kočá­ru tak prudce, až se utrhly kuličky z horního patra, a chytil se hlavu.

„Poslyšte, Blonde, co vy si tam celou tu dobu čtete?“ zeptal se rychle Mataharis, aby zaplašil vznikající dusnou atmosféru v kočáře.

„Metalurgii lehkých kovů, pane,“ odvětil Blond, aniž by zvedl od knihy oči.

„A ten druhý svazek?“ nedal se odbýt Mataharis.

„Kapesního průvodce po architektonických skvostech středních Vrcholů.“

„Aha. Má to nějakou spojitost?“ dotazoval se dál přívětivě Mataharis.

„Mám jistou teorii, pane.“

„Dobrá, předpokládám, že mi k tomu nic víc neřeknete.“

„Ne.“

„Jistě. Víte o tom, že jsem váš nadřízený?“

„Ano.“

„Potom je nejspíš všechno v pořádku,“ pokýval hlavou Mata­haris. Mnoho lidí přemýšlelo o tom, jak dokáže řídit tak složi­tou organizaci, jako je Speciální městská stráž, a zachovat si při tom zdravý rozum. Mataharis to věděl naprosto přesně – bylo to v umění vycházet s lidmi. Člověk je nesměl řídit, musel s nimi jednoduše vycházet. Například doktorovi Quvidovi stačilo tolerovat jeho drobné úchylky a byl to společník k pohledání. Třeba ti jeho pavouci. Doktorovou velkou vášní bylo sbírání těch nejjedovatějších druhů tarantulí a podobných příšerností. To samo o sobě ani tak nevadilo, kdyby je přechovával pěkně v bezpečí své laboratoře, ale doktor vám každou chvíli přinesl jednu z těch potvor ukázat a chtěl po vás, abyste si ji pohladili. U Stuarta si člověk zase musel zvyknout na to, že než jste stačili nějaký příkaz vyslovit, Stuart už ho s předstihem několika minut až dní vykonal. Mataharis nikdy nepřišel na to, jak to dělá. Blonda pro změnu zachvacovaly stavy, kdy na několik dní zmizel, a když se vrátil, přivedl vám spoutaného nějakého dlou­ho hle­dané­ho padoucha. Tvrdošíjně odmítal spolupracovat s jinými agenty, a když chtěl Mataharis náhodou opravdu nutně vědět, jak pokračuje pátrání, musel to z Blonda páčit těmi nejtvrdšími prostředky. Navíc měl přibližně jednou za měsíc pocit, že mu na hlavě zahlédl prosvítat zrzavé vlasy, ale to se mu nejspíš jenom zdálo.

V tom okamžiku byl Mataharis ze svých myšlenek vytrhnutý prudkým zabržděním kočáru, pakliže tak lze nazvat děj, při němž vůz jedoucí rychlostí pěti kilometrů v hodině přejde do kli­dové­ho stavu.

„Přepadení!“ ozval se z kozlíku Kryštof.

„Prosím?“ vyklonil Mataharis hlavu z okna.

„Ten člověk uprostřed cesty říká, že je to přepadení, pane.“

„A nemůže to být jenom nějaký nepovedený žert, Kryštofe?“

„Nezdá se mi, pane. Má v jedné ruce velký meč a v druhé nabitou kuši.“

„No, co se dá dělat, budeme muset vystoupit…“ začal se zvedat Mataharis.

„Tak to teda ne!“ ozvalo se mu těsně u ucha. „Žádný takový, to už známe. Pak vás budu honit po lese. Já už taky nejsem nejmladší, víme?“

Vedle kočáru stál středně velký člověk s maskou přes obličej a mířil Mataharisovi doprostřed čela. Trochu ho ale znervózňoval fakt, že na Mataharise to nemělo ani nemenší účinek a jak se zdálo, ani nikdo z ostatních cestujících si ho příliš nevšímal. Jeden si četl, jako by se nechumelilo, druhý se tvářil neutrálně až kamenně a třetí spravoval kuličkové počítadlo.

„No tak, co bude?“ zahřměl děsivým hlasem.

„Prosím? Co byste si přesně přál?“ zeptal se ho Mataharis se stále stejným přívětivým úsměvem.

„To je snad každýmu jasný, kruci. Peníze sem, a rychle.“

„Dovolíš, Ramone?“ zvednul se ze své sedačky doktor Quivido a přesunul se přes Mataharise k okénku s banditou.

„Ale jistě, doktore, jistě,“ uvolnil mu Mataharis ochotně své místo.

„Kam přesně máte na mysli, příteli?“ zeptal se doktor bandity mile.

„Teď něco uvidíte!“ zašeptal Mataharis k Blondovi, který poprvé během celé jízdy odložil knihu a v obličeji se mu objevil náznak zájmu.

„Kam mám na mysli? No přece sem, ke mně!“ odpověděl zmatený lupič.

„To právě vůbec není jednoznačné, víte? Pokud myslíte sebe jako osobnost, měl byste nám blíže specifikovat číslo vašeho účtu a kód bankovního domu, ale pokud myslíte sebe jako fyzickou osobu, bylo by vhodné zase upřesnit kam, například do klobou­ku ne­bo tak podobně. Přece po vás ty peníze nebudeme jen tak náhodně házet.“

„No… tak třeba do toho klobouku, ale rychle, co kdyby zase někdo jel kolem, já nemám jenom vás!“

„Jistě, jistě, a dáte nám stvrzenku?“ nedal se znervóznit doktor Quivido.

„Vidíte, já vám to říkal, už se začíná rozehřívat,“ tetelil se nadšením Mataharis a šťouchal spiklenecky do Blonda.

„Stvrzenku?“

„Samozřejmě, copak vy nevíte, že uloupená hotovost je položka odečitatelná z daní?“

„Ne. A jak to vlastně myslíte, ty daně?“ vypadl lupič již definitivně z konceptu.

„Milý příteli,“ pravil doktor Quivido, vystoupil z kočáru a vzal konsternovaného banditu otcovsky kolem ramen, „pokud doložím ve svém bankovním domě, že jsem byl řádně okraden, banka mi peníze vrátí jako plnění pojistné události a jelikož tak učiním až po skončení fiskálního roku, můžu si tu samou částku ještě jednou odečíst z daní, takže mi bude ještě jednou vyplacena s přeplatkem za nájem.“

„Za nájem?“

„Ano, jsem přeci státní zaměstnanec,“ ujistil ho doktor Quivido.

„To jde?“

„Samozřejmě, milý příteli, stačí se jen trochu orientovat v účetních vyhláškách.

„Aha. Počkejte chvilku, jestli tomu dobře rozumím, tak když já tady někoho okradu, tak on si v klidu dojede do města a v bance mu dají dvakrát tolik peněz?“ zamyslel se lupič.

„No, je to trochu kostrbaté, ale v zásadě se dá s vaším tvrzením souhlasit,“ rozzářil se doktor Quivido s nadšením člověka, který našel konečně spřízněnou duši, která mu rozumí.

„To je teda něco, já se tady dřu, vstávám už v půl šestý, aby mi neutekl žádnej kupec, a ty potvory bohatý na mně stejně ještě vydělávaj. Já se na to taky ale můžu klidně vybodnout a budou mít po ptákách.“

„Velmi správná myšlenka,“ přitakával doktor Quivido, „to přece nejde, aby vy jste byl neustále jednou nohou ve vězení a někdo jiný si na tom zcela legálně mastil kapsu.“

„Správně, nevěděl byste náhodou o nějaké takové bance, taky bych se nechal pojistit?“

„Shodou okolností jsem zaměstnancem jedné takové banky.“

„To je ale náhoda!“ zvolal radostně lupič. „A myslíte, že byste mě mohl pojistit?“

„Popravdě řečeno, vy jako lupič máte poměrně rizikové povolání, nevím, nevím,“ zamyšleně si mnul bradu doktor Quivido.

„Ale vždyť já jsem s tím před chvílí skončil!“ bránil se lupič.

„A co zázemí, máte? Nějakou nemovitost nebo jinou věc trvalé hodnoty?“

„Tak to bohužel nemám. Jenom dvě truhly drobností, převážně od klientů.“

„Od klientů?“ pohoršil se doktor Quivido.

„Od bývalých klientů, samozřejmě,“ opravil se lupič rychle.

„No, možná by se s tím dalo něco dělat, ale budu nucen vyžadovat vyšší vstupní vklad, než bývá zvykem,“ tvářil se doktor Quivido neoblomně.

Mezitím uvnitř kočáru probíhala bouřlivá diskuse.

„Promiňte, pane,“ naklonil se Stuart k Mataharisovi, „ale nemohl jsem si nevšimnout změny v doktorově chování.“

„To je jen záblesk doktorovy minulosti,“ vysvětlil Mataharis.

„Upřímně řečeno, pane, bylo logické toho muže prostě zatknout.“

„To by jistě bylo, Stuarte, ale zatčení by bylo pro toho banditu spíše dobrým skutkem v porovnání s tím, co mu nasadí do hlavy doktor.“

„Promiňte, pane,“ promluvil Blond, „ale mohl byste se o doktorově minulosti rozhovořit poněkud šířeji? Když se nad tím zamyslím, vlastně o něm dodnes nic nevíme, že Stuarte?“

„Téměř nic, pane Blonde. Známe jen doktorovu záli­bu v jedovatých pavoucích, sbírku obousměrných tomahavků a četbu katalogů madam Čurbesové,“ kývl Stuart.

„S tím souhlasím, ovšem katalog madam Čurbesové bych do toho netahal, ten nečte jen doktor,“ ušklíbl se James.

„Narážíte tím na něco, Blonde?“ zeptal se se zlověstným úsměvem Mataharis.

„To bych si nikdy nedovolil, pane.“

„To máte také štěstí. Nicméně o doktorovi se téměř neví, že když byl ještě mladík, nebyl to ani zdaleka ten doktor, jakého známe dnes. Potloukal se po obou stranách vrcholů a živil se neuvěřitelně složitými podvody.“

„To bych do něj nikdy neřekl, pane,“ kroutil nevěřícně hlavou James Blond.

„Říkáte, že by ty dvě truhly mohly stačit? To jste mě ale skutečně potěšil!“ byl zvenku slyšet nadšený bandita.

„I když, možná bych měl někdy své názory trochu přehodnotit,“ dodal plynule James.

„No. Rád bych pokračoval, pane Blonde.“

„Jistě, promiňte.“

„Podařily se mu takové kousky, že se o nich dnešním podvodníkům ani nezdá. Do služeb SMS vstoupil koneckonců kuriózním způsobem sobě vlastním. Můj předchůdce, velitel Austin, se jednou po práci ještě vrátil do budovy SMS pro zapomenu­tou dým­ku a přistihl doktora, jak uzavírá prodejní smlouvu na budovu s abu-babským velvyslancem.“

„Skutečně? Jak se mu to podařilo?“

„Prohlásil se za mořičvílského velvyslance v Mořičvílu, který se rozhodl změnit sídlo ambasády a staré prodává. Abu-Babanovi na tom kupodivu nebylo nic podezřelého.“

„Když mi pomůžete, můžeme pro ně dojít třeba hned!“ nešetřil venku entuziasmem bandita.

„Když si doktor odseděl deset měsíců, prošel přijímacími testy a nastoupil u nás jako výzkumný pracovník.“

„Co ho k tomu vedlo, pane? Dalo by se předpokládat, že se Mořičvílu bude zdaleka vyhýbat.“

„Když prováděl Abu-Babana budovou, narazil v knihovně na archiv katalogů madam Čurbesové. Jak bych to nejlépe… velitel Austin se snažil sledovat madam Čurbesovou velmi bedlivě, protože byl posedlý myšlenkou, že jde o tajnou abu-babskou agentku. Z toho důvodu jsou dodnes v naší knihovně všechny výtisky včetně výročního speciálu se sestrou Broskvovou.“

„Se sestrou Broskvovou? V kterém oddělení, pane?“ zeptali se najednou Blond i Stuart.

„Ptám se čistě ze studijních důvodů,“ dodal Blond.

„Říkal jsem si, že by chtěla knihovna znovu zkatalogizovat,“ doplnil Stuart.

„No jistě, chápu, vaše pohnutky jsou, předpokládám, vedeny stejnou silou, jaká mě žene do sbírání neobvyklých formátů.“

„Jistě, jak jinak, skutečně všechny výtisky?“ ujišťoval se Blond.

„Ano, všechny. Co kdybychom se například příští čtvrtek setkali, dejme tomu v sedm večer v knihovně, oddělení 57/563b, a trochu si o svých koníčcích pohovořili?“ navrhl Mataharis.

„To by bylo skvělé, pane,“ souhlasil Stuart s kamennou tváří.

„Podařilo se mi zabavit pašerácké bandě z vrcholů nějaký bourbon, myslím, že bychom ho mohli trochu prozkoumat, jestli se nejedná o falsifikát,“ navrhnul Blond.

„Tomu říkám nápad!“ souhlasil Mataharis. „Doktor Quivido má myslím někde dole ještě schovány Gerhardovy doutníky po dědečkovi, ty by stály také za prozkoumání, nemyslíte? Padělatelé dnes dokáží neuvěřitelné věci, je třeba být neustále ve střehu.“

Kočár se zhoupnul a současně se ozvala dvě těžká zadunění, jak někdo dozadu nakládal dvojici těžkých truhel. Za malý okamžik se do kabiny kočáru nasoukal doktor Quivido a kočár se rozjel.

„Doufám, doktore, že to zlato dáte na účet SMS.“

„Samozřejmě,“ zatvářil se doktor dotčeně, „nejsem přece žádný podvodník!“

„To přece nikdo netvrdí, já jen tak, pro jistotu,“ usmál se potutelně Mataharis a mrknul na Blonda se Stuartem.

„Tak to je něco jiného,“ řekl smířlivě doktor.

„Mimochodem, doktore, co děláte ve čtvrtek přibližně v sedm večer?“

„Oddělení 57/563b, přezkoušení doutníků?“ ožil doktor.

„Tak nějak, řekl jsem našim mladším kolegům, aby přišli také, už jsou u SMS myslím dostatečně dlouho.“

„Jistě,“ souhlasil doktor, „sám už jsem uvažoval o tom, že jim to navrhnu, tady Blond má myslím ještě nějaký bourbon z toho zátahu na pašeráky z Vrcholů.“

„Takže ve čtvrtek v sedm a nebudeme o tom už mluvit, jsme přeci ve službě,“ uzavřel Mataharis.

 

Kapitola desátá

 

(Ve které konečně dojde k objevení pokladu po pradě­deč­ko­vi Al­ber­tovi, ale protože osud má smysl pro humor, vyvstanou okamžitě další závažné obtíže, jako naříklad co s transsexuálním hrabětem Samuelem.)

 

„Ano, takhle by to vypadalo,“ povzdechl si Jeroným. Otvor, kterým se Myrtil propadl podlahou, odkrýval pozoruhodný výhled. Ohromná jeskyně byla vyplněna velkým množstvím různých přístrojů, nářadí a měřáků, několika truhlářskými stoly, kovářskou výhní, kovotepeckou dílnou a spoustou dalších věcí ze všech známých řemeslných oborů. Hlavní dominantou sluje byl ale jakýsi ohromný stroj, který byl opatřen sedmi páry kol a stál na kolejích, jaké používaly Spojené železnice.

„Nestalo se vám nic, Myrtile?“ zavolala dolů Zuzana.

„Nebojte se, jsem v pořádku,“ zahalekal šťastně Myrtil a se záj-

mem se rozhlížel kolem sebe.

„To možná nebyla zcela přesná definice,“ naklonil se Jeroným k hraběti, „spíš měl říct, že se mu po fyzické stránce nic nestalo.“

„Alespoň někdo se tady těší dobrému zdraví. Nemáte náhodou hřeben? Přece tam dolů nepůjdu takhle,“ řekl pištivým hlasem hrabě Samuel.

„Odvahu, hrabě, hlavně odvahu, musíte být statečný,“ poplácal ho Jeroným soustrastně po zádech a odhodlaně skočil otvorem za Myrtilem.

„Podívejte se kolem sebe, Jeronýme,“ přivítal ho nadšeně Myrtil, „víte co to znamená pro muzeum? Ušetří nám to léta výzkumů a bádání.“

„Mě to právě ušetřilo spoustu peněz, které jsem za to mohl dostat,“ poznamenal sarkasicky Jeroným.

„Jak?“ nechápal Myrtil.

„To nic, pusťte to z hlavy,“ položil mu Jeroným ruku na rameno, „tak tohle je tedy ten pradědečkův poklad?“

„No jistě, jenom škoda, že to není zlato, ale tahle kovová rachotina.“

„Rachotina??? Myrtile, to, co tady před námi stojí, způsobí převrat v železniční dopravě a muzeu to přinese tolik peněz, že budeme moci otevřít filiálky po celém světě. Tedy po celém dosud známém světě.“

„Neříkejte, a jakpak to?“ vytvořil Myrtil grimasu nechá­pavé­ho zájmu.

„Jak, jakpakto? Copak jste to nepochopil? Tenhle stroj se dokáže pohybovat sám od sebe. Žádní koně, jenom nějaké to palivo a tradá.“

„Hahahaha, to bylo povedené, Jeronýme, ale teď vážně, vidíte těch přístrojů a měřáků kolem? To by trvalo roky, něž bychom si mohli něco takového dovolit…“

„Vy evidentně schválně zlehčujete situaci!“ řekl Jeroným.

„Ale vůbec ne, jenom nechápu vaši radost s něčeho tak ošklivého, jako je tohle.“

„Aha, takže vidím, že vás budu muset přesvědčit názorně. Jako vždycky, že.“

„Haló, vy tam dole, mohl byste někdo hraběti vysvětlit, že ta vesta, co má sobě, mu sluší a je zbytečné teď shánět nějaké vhodnější šaty?“

„To není žádná legrace, abyste věděli,“ ozval se hrabě vysokým hláskem, „vám to asi nepřijde důležité, ale to, jak člověk vypadá, je jeho první vizitka. A vám se, Zuzanko, divím, vy byste se mnou měla být na jedné lodi.“

„Pojďte sem dolů a můžete být na jednom vlaku, jenom opatrně při dopadu, je tady dost štěrku,“ navrhl Jeroným.

„Musíme někde sehnat upíra, který bude ochotný hraběte pokousat, jinak s ním nevydržíme,“ zamumlal Myrtil.

„Co jste to říkal?“ otočil se na něj Jeroným od kotle, ve kterém se pokoušel rozdělat oheň.

„Že musíme nechat hraběte pokousat upírem, jinak se z něj co nevidět stane ženská se vším všudy. Vy jste neslyšel, co říkal o té vestě?“

„Slyšel. Je s tím už otravný. Kdyby Zuzanu nekousnul, nemusel by se teď starat o to, jestli mu nějaká vesta jde k pleti. A vy myslíte, že to pomůže, když ho nějaký jeho kolega kousne?“

„Proč by to nemělo pomoci? Pokud vím, a koneckonců, hrabě nám to také tak vysvětloval, než se z něj stal ten trapný vestita, že když se strefíte do té správné tepny, stane se z oběti upír. A to přece potřebujeme, ne?“

„Ale to není vůbec špatný nápad, jenom nám schází ten upír.“

„Tak ukažte, já vám pomůžu zatopit a jedem,“ koncetroval se Myrtil na přístroj, protože nadšení technika v něm zvítězilo nad uraženou ješitností.

„Kam?“ chtěl vědět Jeroným.

„Ty koleje přece někam vést musí, nemyslíte?“

„Ale to jistě, ale co ten váš názorový obrat?“ neodpustil si Jeroným.

„To víte, co kdybyste měl pravdu. U převratného obje­vu nech­ci chybět.“

„Íííííííííí… žuch.“

„Á, slečna Zuzana dopadla,“ poznamenal Myrtil.

„Vyprošuji si, abyste mě takhle podceňoval,“ ozvala se Zuzana Myrtilovi za zády, „to byl hrabě.“

„Au, to bolí. Íííííí. Umazala jsem si kalhoty,“ bědoval na zemi hrabě Stoker, tedy spíše hraběnka Stokerová.

„To není možný,“ zakroutil Myrtil hlavou. Já ho snad půjdu kousnout sám, vestita.“

„Kohože, Myrtile?“ zajímalo Zuzanu.

„Vestita. Hrabě je totiž vestit.“

„Vestit?“

„Jistě, vestit. Máte něco proti vestitům?“ připojil se Jeroným.

„Pokud myslíte hraběte, tak jenom to, že už mi leze s tím fňukáním na nervy. To takhle dělají všechny ženský?“

Myrtil a Jeroným smutně pokývali hlavou.

„Aha. No, neměla jsem se tak hloupě ptát. Popojedem.“

b

„Ještě jednou upustíte ten kapesník, hrabě, tak vám naplácám na zadek!“

„A to byste vážně udělal? Božíčku…“

„Štípněte mě někdo, ať vím, že se mi to jenom zdá,“ sepnul ruce Myrtil.

„Vy ne, hrabě!!!“

Hrabě Stoker se uraženě usadil na tendr a nafoukl tváře.

„Dospívá, všimli jste si toho? Teď je někde uprostřed puberty,“ řekla Zuzana.

„Upíři nestárnou, Zuzanko.“

„Já vím, Jeronýme, ale on dospívá duševně. Když vydržíme ještě několik hodin, bude s ním zase řeč. Tedy bude s ní zase řeč.“

„Už aby to bylo. Všimnul jsem si, že každých patnáct minut má stavy nekontrolovatelné hysterie a bolí ho břicho. Když se to přepočte na reálný čas, počkejte… aha, už to mám. Bohužel to bude o něco víc, než jen pár hodin. Spíš několik dní.“

„Jaký je tlak?“ ozval se Myrtil, ve kterém se probudil jeho profesní zájem a neustále zkoumal všechny přístroje v kabině.

„Ručička se blíží k té červené rysce,“ hlásila Zuzana, zatímco Jeroným ládoval polena do kotle.

„Tak jí nechte přelézt ještě dál.“

„Ale Myrtile, u té další rysky je nakreslená lebka s překříženými hnáty!“ nesouhlasila opatrně Zuzana.

„Věřte mi, jsem taky Kuštil jako pradědeček. U nás v rodině se vždycky hodně přehánělo.“

„Kam to asi tak vede?“ zeptala se Zuzana.

„Tak to nemám ani tušení. Pod celým Mořičvílem jsou míle starých chodeb, a jestli využil starý pan Kuštil svůj vynález v celém rozsahu, jaký se nabízí, můžeme se hezky projet,“ rozvíjel Jeroným myšlenku.

„Teplota?“

„Strašně rychle stoupá.“

„Víte co mě napadlo? Nemáte u sebe někdo kousek té kvasnicové náhražky?“ zeptal se Jeroným.

„Myslel jste můj Nadýmač částic, že ano?“ ozvalo se zpod podvozku.

„Jistě Myrtile, promiňte. Nemáte u sebe někdo náho­dou Myrtilův Nadýmač těstových částic?“ opravil se Jeroným.

„Já to moc dobře slyšel,“ zahuhlal Myrtil, „mám, abyste věděl. To mi připomíná, že jsem šel včera původně nakoupit a že až se vrátím domů, tak mě manželka pravděpodobně zabije.“

„Žádné strachy. Zabila vás, když jste zboural jižní křídlo?“ utěšoval ho Jeroným. Myrtil mezitím vylezl zpod kol a podal mu balíček s urychlovačem.

„To ne, ale jenom proto, že ona byla pod jižním křídlem, když se po stalo. Nesla mi tenkrát svačinu.“

„Našel jsem v kapse ještě trochu Evrta,“ zajásal Jeroným.

„Chápu dobře, že chcete obě směsi zamíchat do kotle s vodou?“

„Chápete. Umíte si představit ten výkon?“

„Dokonale, chlapče, dokonale,“ pokýval Myrtil chmurně hlavou.

„Je to bezpečné?“ zajímalo Zuzanu.

„Ne,“ řekli současně Myrtil i Jeroným.

„Dobrá, v tom případě to tam klidně hoďte, já jen abych věděla, na čem jsem.“

„Nechci sýčkovat, ale hrabě je už nějak dlouho potichu,“ začal se kolem sebe rozhlížet Jeroným.

„Tak to buďte v klidu. Maluje si uhlem oči.“

„Co dělá ta ručička, Zuzanko?“

„Teď už nic, ale jak jste hodil do kotle ty věci, tak se třikrát protočila kolem dokola.“

„Výborně, takže se připravte, jdeme na to,“ zamnul si ruce Myrtil.

„Neměli bychom alespoň sundat hraběte Stokera sem dolů k nám? Vždyť nevíte, co to udělá,“ strachovala se Zuzana.

„Na tom něco je,“ souhlasil Jeroným. „Pane hrabě, pojďte sem k nám dolů, ať nám neofouknete!“

„Tsss…“

„Nastydnete a budete se muset alespoň čtrnáct dní poctivě potit v posteli.“

„To asi nebyla ta správná připomínka, Zuzanko, pokud vím, tak upíři jsou fyzicky prakticky nezničitelní, takže nějaká rýma…“ podotknul Jeroným.

„To je sice pravda, ale on už přece není upír, ne?“

„Jakýpak prošení,“ zaburácel Myrtil, „okamžitě dolů, nebo ti seberu šminky a vymaluju pokojíček na zeleno!“

Hrabě Stoker kupodivu okamžitě slezl dolů a trucovitě se usadil mezi lopaty. Kus uhlu si schoval do náručí.

„Fantastické, jak jste to dokázal?“ zeptala se udiveně Zuzana.

„Nezapomeňte, že mám dceru.“

„Myslíte Evelínu? Jak se má?“

„To se ani neptejte, někdy mám pocit, že ji mám za trest.“

„Ale copak? Zase něco provedla? Ten poslední kousek s natřením kosočtvercového vodotrysku narůžovo mi přišel celkem zábavný,“ zasmál se škodolibě Jeroným.

„Vám to přišlo zábavné a mě to přišlo na dvě stě zlatých.“

„Měl byste respektovat, že už má svoje názory.“

„Vy mi něco vykládejte! Já moc dobře vím, že jste jí minule přinesl prak a kovové matice.“

„Je hravá, to je třeba rozvíjet.“

„Slyšíte ho, Zuzanko?“ otočil se Myrtil na Zuzanu, která potichu rozmlouvala s hrabětem Stokerem.

„Mě do toho nepleťte, já mám teď jiné starosti.“

„Víte, co je na tom nejhorší, Jeronýme? Když se zavře s kamarádkami do pokoje a hihňají se. Ale kdyby se jenom hihňaly, to ne. Ony většinou navíc ještě něco vymyslí. Minulý týden mi oznámila, že nebude jíst maso, protože zvířata jsou její bratři. Kam se teď člověk podívá, všude leží misky s naklíčeným zrním!“

„Taky byste nejedl své příbuzné.“

„Vy abyste se jí nezastával! Jste úplně stejný jako ona, jediný rozdíl je v tom, že máte k dispozici víc hraček!“

„Ano? Jestli si dobře vzpomínám, leží u vás v pracovně hromada barevných kostiček a shodou okolností jsou ty kostičky poskládané do celkem zajímavého hradu!“

„To je v rámci mých výzkumů,“ zklidnil hlas Myrtil.

„Nepovídejte! Možná nějaký výzkum třecích ploch dvou kvádrů, co říkáte? Ale potom nechápu, proč se vždycky tak vztekáte, když vám to spadne.“

„Vy zase vyrábíte bouchací kuličky,“ přešel do protiútoku Myrtil, „nemyslete si, že to nevím. A dáváte je profesoru Rosničkovi, to vím náhodou také!“

„To je sprostá pomluva!“

„A jak mi teda vysvětlíte, že jsem našel větší než malé množství těch vašich petard i v pokoji u Evelíny a na všech byl váš monogram?“

„Vy jí prohlížíte pokoj???“

„No… jednou jsem tam převlékal postel, a jak jsem se náhodou sehnul, uviděl jsem pod postelí…“

„Vy jste převlékal Evelíně postel? Vy?“

„A co je na tom divného, jsem starostlivý otec…“

„To vám nikdo nebere, ale já jsem vás jednou postel převlékat viděl, na konferenci v Abu-Babě, a to mi úplně stačilo. Vždyť jste se málem uškrtil!“

„To je pravda, a proto chodím občas k Evelíně trénovat.“

„Myrtile! Vy jste tam úplně normálně šmejdil!“

„To bylo vulgární, nemyslíte?“

„To bylo! Víte, jak by se jí to dotklo, kdyby to zjistila?“

„Měl jsem starost, no! Copak vy nevíte, jak se poslední dobou rozmohla ta věc?“

„Jaká věc, přišel jsem o něco?“

„Ale no tak, vždyť víte…“

„To tedy nevím. Ty víš, Zuzanko, o čem mluví?“

Zuzana zavrtěla hlavou a dál se věnovala šeptem hraběti.

„Nedělejte hloupého, Jeronýme, přeci ten časopis…“

„Časopis???“

„No ano, jmenuje se to Sláva a v rubrice Láska, sex a něžnosti tam píšou neuvěřitelné věci…“

„A vy se bojíte, že to bude Evelína číst, a tak se to snažíte z jejího pokoje odstranit?“ zeptal se s účastí Jeroným.

„Ale ne, mám strach, že o něco přijdu…“ přiznal se Myrtil.

„Proč nejsem překvapený,“ podíval se k nebi, přesněji ke stropu krypty, Jeroným.

Myrtil zatím zatáhl za táhlo nad svojí hlavou. Jeskyní se rozlehl táhlý pištivý zvuk.

„Co to bylo?“

„Nevím, ale přišlo mi, že to k tomu tak nějak patří.“

Jeroným se opřel o přístrojovou desku a chystal se Myrtila ještě na cosi zeptat, ale jeho loket zavadil o nenápadnou červe­nou páč­ku s bleskem a stlačil ji dolů. Lokomotiva vypustila oblak páry, protočila všechna kola a vyrazila neuvěřitelnou rychlostí vpřed.

b

Řítila se podzemními tunely jako blesk. Jiskry se odrážely od stěn, kouř vyplňoval celý zbylý prostor za rozjetým vlakem a tunelem se rozléhal ďábelský zvuk.

„To je síla, co?“ křičel Myrtil.

„Nemohli bychom zpomalit?“ odpovídala mu také křikem Zuzana.

„Já bych rád, ale nevím jak,“ smál se šíleně Myrtil.

„Zkuste vrátit tu páčku do původní polohy!“ napovídal Jeroným.

„Ale kterou, je jich tady strašná spousta!“

„Tak je vyzkoušejte všechny, ale rychle, ty koleje by mohly každou chvilku skončit!“

Myrtil pokrčil rameny a přepnul první páčku, která mu přišla pod ruku.

Ozvala se řada kovových zvuků a ze stran kotle začaly vyjíždět aerodynamické spoilery.

„Zkuste jinou!“

Další táhlo způsobilo, že do okýnek v kabině vyjely skleněné výplně.

Další zakrytovala kola.

„A dost!“ Zuzana se vrhnula k ovládacímu panelu a udeřila do něj pěstí. Vlak začal se skřípěním kol brzdit a kryty začaly zajíždět zpátky do jeho útrob.

b

„To by mě ale skutečně zajímalo, kde asi tak jsme,“ zamyslela se Zuzana, když stroj zastavil a celá skupina vystoupila na koleje před něj.

„Počítám, že pod městem už asi ne, jeli jsme moc dlouho.“

„Hlavně jsme jeli moc rychle. Hrabě, nemohl byste toho nechat?“

Hrabě Stoker se k Myrtilovi přestal vinout a nasadil uražený výraz.

„Jestli s ním rychle něco neuděláme, stane se neštěstí,“ prohlásil rezolutně Myrtil.

„Co navrhujete?“ zajímalo Jeronýma, „že bychom použili nějaké zaklínadlo? No to je nápad! Zná někdo nějaké? Ne? To je ale překvapení!“

„Jízlivost je přesně to, co nám teď pomůže!“ ohradil se Myrtil.

„To nebyla jízlivost, to bylo konstatování. Není nic, co by se s tím teď dalo dělat.“

„Jestli se nepletu, tak jsme někde pod Temným hvozdem,“ ozvala se Zuzana.

„A jak si můžete být tak jistá?“

„Je to tady napsané,“ ukázala Zuzana na jednu část obří přístrojové desky.

„A víte, že ano?“ řekl uznale Myrtil a sklonil se k přístroji. V ovládacím panelu byl až u země, zřejmě pro nedostatek místa kdekoliv jinde, výřez asi půl na půl metru a v něm bílá deska s něčím, co připomínalo mapu. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco na obyčejné mapě je krajina barevně rozlišena systémem zelená les, modrá voda, černá stavby, na téhle byly všechny zmíněné části pouze obrysově vytečkovány a hlavní dominantu tvořily černé čáry v popředí.

„Všimla jsem si toho hned, jak se ta šílenost rozjela. Ta mapa se pohybovala současně s námi a tahle malá jehla uprostřed zřejmě ukazuje, kde právě jsme.“

„Slečno Zuzanko, uvažovala jste někdy o kariéře v našem muzeu?“ zajímalo Myrtila.

„Ani ne, já mám svůj podnik a to mi stačí.“

„Aha. Nicméně, pokud byste někdy… stačí říct.“

„Tohle ale vypadá, že se náš tunel táhne až někam k…“ jel po mapě prstem Jeroným, až se zastavil u červeného kolečka, kde černá čára končila.

„Váš pradědeček všechno tohle podnikal, aby mohl jezdit do hospody?“

Myrtil poněkud znejistěl a pečlivě si prohlédl místo, kam ukazoval Jeronýmův prst.

„No, pokud vím, prababička byla v tomhle ohledu dost přísná, tedy pokud ještě žila, samozřejmě. Dokonce se v naší rodině traduje taková historka…“

„?“

„No víte, je to taková… no dobře, zkrátka když prý prababička umřela, způsobil si pradědeček otravu alkoholem. Bylo to ně­co po­dobného, jako když se dostane trosečník po létech samoty na ostrově, kde se živil jenom kokosy a pomalými žížalami, do obchod­ního domu pana Kefíra.“

„Tohle nikdy nepochopím,“ řekla Zuzana a kroutila nechápavě hlavou, „jeden by si myslel, že podobné vynálezy vznikají kvůli nějakým vznešeným ideálům a najednou se dozví, že někdo vynalezne převratný způsob dopravy jenom proto, aby se mohl v noci vyplížit z ložnice a dojet si sedmdesát kilometrů na pivo.“

„Zase to nepřehánějte, Zuzanko, ano? U stařenky Vyprášilové žádný alkoholický nápoj nedostanete. Pouze velmi výjimečně.“

„Skutečně?“ podivila se Zuzana tím způsobem, který říkal To si pište, že ano!, „Mařenka je shodou okolností moje kamarádka a já vám můžu s určitostí říci, že alkohol se U zdravé výživy sice koupit nedá, ale kdyby dal, bylo by to nejmíň neškodné pití. Většina mých koktejlů pochází od stařenky, a to jenom proto, že se jí zdály moc slabé. Už jste si tam někdy zkoušel dát třeba konopnou limonádu?“

„No, abych řekl pravdu, je to už docela dávno, co jsem tam byl, a nějak zvlášť si to nepamatuji…“

„Tak to jste si ji bezpochyby dal. Možná nejen to.“

„Myslíte?“

„Vím. V Mořičvílu platí zákaz podávání takových věcí, a to je ten důvod, proč stařenka tak prosperuje. Vy jste si nevšimnul, že kolem hostince vládne klid a mír do okruhu několika mil?“

„Abych pravdu řekl, mám to nějaké zamlžené…“

„To je právě ono.“

„Pradědečkovi se ale musí nechat,“ poznamenal Jeroným, „že to byl koumák. Tady vidíte, kam až může člověka dohnat manželské jho.“

Zuzana se na Jeronýma podívala pohledem, který nasazují všechny ženy po celém světě, jakmile jim jejich vnitřní radar naznačí, že někde poblíž je šovinista.

„Ale!“

„Myslel jsem jenom,“ pípnul Jeroným a v tu chvíli mu bylo jasné, jak pravděpodobně jednou skončí, „že kdyby si vzal pradědeček tady pana Myrtila nějakou jinou ženu, nikdy by nevynalezl tenhle samochod,“ pokoušel se o nemožné.

„To známe!“ připojil se překvapivě hrabě, „nejdřív krásný řečičky, a jak do toho chudák ženská vlítne, dělají, že ji nikdy neviděli!“

„Hrabě!!!“ vykřikli překvapeně všichni tři.

„No co je? Já jsem pro rovnoprávnost!“

„Napadá vás něco horšího, než je radikální feministický upír, který se považuje za ženskou?“ zajímalo Jeronýma.

„No, ještě jsem slyšel o takové úchylce, která se týkala převážně malých mrtvých zvířátek…“ začal Myrtil.

„Myrtile!!!“

„…byli to samí samečci…“

Tunelem se rozlehl mohutný hvizd parní píšťaly.

„Už jste se uklidnili?“ zeptala se Zuzana, když se situace pomalu stabilizovala.

„To mně osobně ještě nějaký ten den potrvá,“ přiznal Jeroným, který byl o píšťalu ve chvíli hvizdu opřený. Každým okem šilhal na jinou stranu, vlasy mu odstávaly ve všech možných směrech a v obličeji měl zděšený výraz. Myrtil ležel na podlaze kabiny a připitoměle se usmíval.

„Kde je hrabě?“ všimnul si Jeroným.

Hrabě byl zahrabaný v tendru v uhlí a něco si pro sebe huhlal.

„Nemá proboha nějaké příbuzné? Vždyť by stačilo, aby ho hryzli jenom trochu, pro člena vlastní rodiny by to přece udělat mohli, ne?“

„Pane hrabě, haló! No tak, hrabě, vnímáte nás?“ zkusila to Zuzana. Hrabě však pravděpodobně právě v tu chvíli bloudil lány konopí.

„Zkuste ho oslovit hraběnko,“ navrhnul Jeroným.

„Haló, paní hraběnko, je někdo doma?“

Hrabě otevřel oči a zdálo se, že dokonce zaostřuje. Byly jasně modré.

„Hmm. Teď jsem si všimnul, neměl hrabě ty oči původně žluté?“ podotkl Myrtil.

„Hrudník měl taky původně poněkud méně klenutý.“

„To je pravda. Paní hraběnko, víte, potřebujeme od vás slyšet, jestli nemáte nějaké příbuzné,“ zřetelně artikuloval Myrtil.

„Ale jistě,“ promluvil hrabě, „strýček Eulián žije ve Hvozdu v rodinném sídle.“

„No výborně,“ zajásal Jeroným, „a co byste řekl na to, kdybychom ho šli navštívit?“

„Ano? No to by bylo rozkošné!“ ožil hrabě.

„Hlavně by to už bylo na čase, když vás tak poslouchám!“ zamrmlal Myrtil.

b

„Tohle není les! To je džungle,“ zaklel Myrtil.

„A co jste čekal? Turistické značky?“

„Cože to?“

„Turistické značky, vy to neznáte?“ podivila se Zuzana.

„Slečno Zuzanko, při vaší inteligenci, ptal bych se vás, co to je turistická značka, kdybych to věděl?“

Zuzana poznámku ignorovala.

„Já to znám, pane,“ zafuněl Jeroným ze změti větví, „je to poměrně nová záležitost a jistou důležitou roli v tom hraje profesor Rosnička.“

„Nepovídejte? Takže to má něco společného se salonem madam Čurbesové? Něco jako šipky namalované na tělo, pro úplné začátečníky?“ podivil se Myrtil.

„Pane Myrtile! Někdy mám pocit, že ještě navštěvujete mořičvílskou základní!“ zvýšila varovně hlas Zuzana.

„Já nevím, proč se stále pohoršujete,“ bránil se Myrtil, „vždyť k vám celé osazenstvo včetně madam Čurbesové chodí na snídani.“

„To ano,“ připustila Zuzana, „ale o práci se u mě nebaví. To je pravidlo. Mně je jedno, kdo přijde a co si dá k pití, ale pracovní záležitosti si musí nechat na doma. Víte, že ke mně chodí i podomní čistič žump a kanalizací Hovnocuc?“

„Skutečně?“

„Skutečně. A víte, co by to bylo, kdyby mně nebo některé­mu z ostatních hostů začal vyprávět, jak bylo v práci?“

„Na tom něco je, pane,“ zastal se Zuzany Jeroným.

„Řeknete mi už konečně, co jsou to ty turistické značky?“ snažil se odvést řeč jiným směrem Myrtil.

„Profesor Rosnička založil Klub mořičvílských turistů, a…“

„Co že to založil?“

„To je spolek lidí, kteří chodí po lese a ve skalách a tak podobně. Alespoň myslím, že to tak je.“

„A jaký to má smysl?“ nechápal Myrtil.

„Kochají se přírodou, sbírají borůvky, angreštojdíky[30], maliny…“

„To já přece dělám taky a nepotřebuju se sdružovat do nějakýho klubu!“

„Ale oni navíc právě malujou po stromech barevný puntíky, aby i ostatní turisti věděli, kudy mají jít.“

„Snad po cestě, ne? Když hledám houby, tak jdu do mlází, když chci ostružiny, jdu do ostružiní. Když nevím, kde jsem, tak se zeptám. Na co sakra nějaký puntíky?“

„No, aby se nemusel člověk ptát, kde je?“ zkusil to Jeroným.

„A navíc to musí docela hyzdit les, ne? Samej puntík. A jestli potom všichni chodí stejnou cestou, tam to musí vypadat!“

„Taky tesají do pískovcových skal schůdky a připevňují tam zábradlí,“ doplnila jen pro upřesnění Zuzana, ale už pochopila, že to nemá valnějšího smyslu. Když si vzal Myrtil do hlavy, že je něco nesmysl, dokázal vás o tom spolehlivě přesvědčit.

„Takže navíc ještě hyzdí skály, ano? Aby tam mohl lézt kdejakej trouba a vykřikovat óch, jaký nádherný výhled! Jenom toho smetí, co se musí podél těch vašich značek válet!“

„Dělají na rozcestí cedulky,“ pípnul Jeroným.

„Asi si budu muset s Rosničkou promluvit. Nejenom že na mě neustále valí oči, on mi ještě krade barvu na cedulky!“

„Ale no tak, Myrtile, snad nebude tak zle,“ konejšil ho Jeroným.

„Turista.“

„No, klid,“ přidala se Zuzana.

„Rosnička. Už mě štve dlouho! Celých těch čtyřicet let, co je v muzeu, odebírá katalog Madam Čurbesové, a myslíte si, že mě nechal alespoň jednou podívat?“

„Nechal?“ zkusila to Zuzana, která na okamžik zapomněla na svoje pevné morální zásady a převládla u ní přirozená zvědavost.

„Nenechal, kruci! Musím si kupovat svůj, a to není vůbec laciná záležitost. Speciál se Sladkou Lulu stál přes 4 zlaté, víte co to je, taková spousta peněz?“

Jeroným zúčastněně pokýval hlavou a na chvilku se nepřítomně zadíval směrem k vrcholkům stromů. Zuzaně se naopak ve tváři objevil překvapený výraz. Asi jako člověku, který zjistí, že jeho soused pěstuje ve sklepě krokodýly.

„Vystřihuje si z něj obrázky a lepí si je na zeď! Ale já mu to zatrhnu. Celé oddělení se musí podělit o jedno číslo a milostpán má svoje!“

Myrtil klel ještě poměrně dlouhou dobu, ale po nějakém čase se nakonec přeci jen uklidnil. Prodírali se hustým lesem, kde se dalo orientovat pouze Jeronýmovou progresivní směrovou metodou, která spočívala v tom, že dva členové skupiny se postavili za sebe v předpokládaném směru a třetí si stoupl nějaký ten kus cesty před ně do zákrytu. Potom poslední přešel dopředu a celý postup se stále dokola opakoval. Podle Jeronýma to byl jediný způsob, jak se vyhnout situaci, kdy po dvoudenním pochodu dorazíte na místo, kde najdete svoje vlastní konzervy[31]. Celé to kazil pouze hrabě, který pobíhal mezi stromy, sbíral sporadicky se vyskytující lesní květiny a pletl z nich věneček.

„Já nevím, že si někdo postaví hrad na tak blbým místě,“ poznamenal Myrtil.

„Je to upírský hrad, u toho se to tak nějak předpokládá. Buďte rád, že se k němu neblížíme od bažiny,“ namítla Zuzana.

„Tady je někde bažina?“

„Samozřejmě že ano. Taky se klidně vsaďte, že v noci uvidíte měsíc v úplňku, jak se překrývá s věží.“

„Ale vždyť jsi tam nikdy nebyla, jak to můžeš vědět?“ zajímalo Jeronýma.

„Nezapomeň, že mám hostinec U příšerného šklebu. Stejně tak bych vám uměla popsat vlkodlačí doupě nebo dračí sluj.

„K vám chodí i draci? Já myslel, že neexistují!“

„Nechodí. Ale sem tam zaskočí nějaká ta čerstvě zachráněná princezna. Většinou si objednávají velkého panáka.“

„To by mě zajímalo, kdy už tam budeme, docela mě unavuje to nekonečné přelézání padlých kmenů. Ještě že jenom obyčejně bloudíme. Teď si představte, kdybychom bloudili a ještě k to­mu byli turisti. To by bylo trauma, značka nikde…“ přisadil si Myrtil, ale nikdo to nekomentoval.

„Slečno Zuzanko,“ ozval se náhle hrabě, který najednou přestal hopsat kolem.

„Ano, hrabě?“

„Něco bych vám ráda řekla, něco velmi diskrétního,“ zčervenal hrabě.

Zuzana k němu přišla blíž a hrabě jí něco pošeptal do ucha.

„Jistě,“ řekla Zuzana, „pánové, počkejte na nás chvilku, musíme se jít podívat támhle za ten keřík, hrabě našel opravdu pěknou květinu.“

Když odešli, povzdechl si Jeroným:

„Už abychom tam byli a strýček ho kousnul. Teď už je z něj ženská se vším všudy.“

„A to doteď nebyla?“ podivil se Myrtil.

„Něco tomu chybělo, nevšimnul jste si?“

„Ani ne, co?“

„Má nutkání chodit čůrat ve dvou.“

b

„Slyšeli jste to? Někdo našel vchod do podzemí a zahoukal na píšťalu!“ zastavil se Myrtil.

„Těžko,“ nesouhlasil Jeroným, „Tohle by píšťalu přinejmenším roztrhlo. To bylo daleko silnější. A nebezpečně blízko!“

„Navíc, osobně jsem ten poklop maskovala větvemi,“ poznamenal hrabě.

„To mohl být jedině Cyril,“ řekla klidně Zuzana.

„Kdo?“

„Cyril, hejkal. Jednou za čas se u mě zastaví se svým přítelem Vilémem. To je duch.“

„Aha. Samozřejmě. Jsou agresivní?“

„Cyril s Vilémem? Kdepak. To jsou milí… Jsou prostě milí. Cyril mi většinou naštípe dřevo na celý měsíc. Má ohromnou sílu.“

„No dobrá. Myslíte, že už budeme u hradu?“

„Počítám, že tak za půl minuty,“ řekla Zuzana.

„Vy to víte takhle přesně?“

„Ano. Vidíte támhletu skálu zarostlou mlázím?“

„Samozřejmě, takhle velkou skálu přece musí vidět každý.“

„Tak to je on.“

„Kdo?“

„Hrad přece.“

Myrtil s Jeronýmem se zkoumavě zahleděli na skálu a po chvilce museli oba konstatovat, že na ní skutečně není něco v pořádku. Byla sice téměř kompletně pokrytá velkou vrstvou ostružiní a břečťanu, ale rozhodně bylo zvláštní, že se v ní daly po chvíli vypozorovat spáry a obrovská hradní brána, změněná vegetací k nepoznání. Branou do hradu nikdo už dlouho evidentně nevešel. Když se Jeroným zaklonil a pokusil se pohledem proniknout hustou clonou tvo­ře­nou korunami stromů, jeho mozek mu z různých střípků poskládal siluetu několika věží.

„Je to vůbec obydlené?“

„Nezapomeňte, že každý upír se umí proměnit v mlhu nebo v netopýra. Potom se jakákoliv brána jeví jako velká zbytečnost.“

„Tak proč tady ksakru je?“

„Tradice, Myrtile. Už jste viděl hrad bez brány?“

„Takže je to podobný případ, jako když se na svátek sestry Broskvové dává nade dveře kočka v kšandách a nikdo vlastně pořádně neví proč, ale všichni to tak dělají?“

„Něco takového. I když já osobně to považuji za surovost,“ přikývnula Zuzana.

„No, náhodou, naše Micka se na to každý rok strašně těší. Dokáže se na těch kšandách houpat celé hodiny. Největší radost má z toho, když k nám někdo přijde a pořádně ji rozhoupe. Ostatně, Jeroným by vám mohl vyprávět. Zrovna vloni mě přemlouval, jestli bych ho nemohl pověsit vedle Micky.“

„Jeronýme, je to pravda?!“

„Ano, je to pravda,“ připustil Jeroným, „ale je třeba dodat, že to už bylo silně k ránu, bylo to na Překříženém mostě a ne u Kuštilů doma, že při tom Myrtil neustále křičel Jump, jump a že se tam na těch kšandách skákalo celkem běžně. Pan Kefír tam měl takové zařízení, že s ním potom člověka vytáhli zase nahoru, když se kšandy ustálily. Stálo to tuším deset měďáků a Myrtil sám skákal aspoň sedmkrát.“

Myrtil se otočil k nebi a pozorně začal zkoumat koruny borovic.

„Vy se začínáte pěkně vybarvovat, Myrtile,“ řekla mu Zuzana, „když se u mě objevíte na snídani, tváříte se jako slušný člověk, a teď se dozvídám takovéhle věci. Kolik jste toho tenkrát vypili?“

„Jenom trochu vína a nějakou tu skleničku whisky.“

„Jak kdo,“ poznamenal Jeroným.

„Ano?“ zpozorněla Zuzana.

„Já skutečně vypil jenom několik skleniček vína, ale co se týče Myrtila, ten by měl mít kocovinu ještě dneska.“

„Já bych to nepřeháněl,“ brblal Myrtil.

„Vy už jste to přehnal. Neměl jste mi ty kšandy přeřezat, mlčel bych.“

„On vám ty kšandy přeříznul?!“

„Ano. Spíš přepižlal.“

„Vždyť se mohl zabít, Myrtile!“ zhrozila se Zuzana.

„Ale nemohl,“ protestoval Myrtil.

„To je pravda,“ souhlasil Jeroným, „ale jenom proto, že pod mostem projížděla nákladní loďka s hnojem ze stájí pana Žužly,“ dodal naštvaně.

„A co byste chtěl? Víte kolik jsem toho v sobě měl? Taky mě to mohlo klidně napadnout, když pod mostem projížděla loď plná hřebíků!“

„A to prý nemám přehánět. Jen to řekněte, co jste všechno vypil. A že to byl váš nápad, jít na most.“

„Dobře!!! Měli jsme v muzeu takové sezení u příležitosti to­ho svátku a stále se jen připíjelo na zdraví sestry Broskvové, potom na její kotníky, pak na kolena… Zkrátka než jsme s propili k očím, leckdo už nevěděl, kdo to sestra Broskvová je. Vydržel jsem jenom já a Rosnička.“

„Pěkně to z vás leze, Myrtile…“

„Já se nemám za co stydět. Měla byste vidět, jak do­padli ostatní. Docenta Křovínka museli sundávat z kašny před divadlem. Seděl až úplně nahoře a dělal chrliče.“

„Myslíte tu obrovskou kašnu před divadlem?[32] Jak se tam proboha dostal?“

„To vám můžu říct naprosto přesně,“ řekl Jeroným, „odnesl ho tam asistent Žlababka, který se vydával za kondora.“

„Za kondora? Jeronýme! To nemyslíte vážně!“

„Myslím to naprosto vážně. A to zdaleka nebylo to nejhorší. Celé oddělení Bagatelizovaných nerostů se svléklo donaha a uspořádalo závod v běhu napříč nábřežím. Velitel Mataharis to tenkrát pozo­roval z okna a dělal si poznámky. Jednou se jim to těžce vymstí, Mataharis má paměť jako slon.“

„Poslouchejte, co když necháme tu dávnou historii prostě už spát a zaklepeme na tu bránu?“ navrhnul Myrtil.

„Dobrá, ale nemyslete si, že si to nebudu pamatovat. Až se letos ráno po dni sestry Broskvové připotácíte pro nějaký vyprošťovák, nemyslete si, že vás budu litovat!“

„Dobrá, dobrá… tak já klepu, ano?“

Brána se otevřela vteřinu předtím, než na ni udeřila Myrtilova pěst.

 

Kapitola jedenáctá

 

(Ve které se opět podíváme na ducha Viléma a hejkala Cyrila a jejich trampoty s Cyrilovým rozštěpením osobnosti.)

 

Poštovní doručovatel Jakoblesk uháněl na svém koni temným lesním hvozdem a chvěl se strachy. Do rajonu stařenky Vyprášilové mu zbývalo ještě mnoho mil a on si jasně uvědomoval, že jestliže tam bude v naprostém bezpečí, pak v místě, kde se nachází právě teď, to ani náhodou neplatí. O Temném hvozdu kolovaly různé pověsti, a kdyby z nich byla pravda byť jen jedna desetina, tak by sem stejně vlezl jedině sebevrah. Jakoblesk sebevrah nebyl. Ale musel živit rodinu a to nebylo jen tak, tři děti toho přece jenom sní docela dost. A tak když se ráno dozvěděl, že mořičvílský poštovní úřad rozvázal dohodu se Spojenou železnicí a že se bude pošta do hor doručovat postaru, tedy koňmo, jenom pokrčil rameny a šel sedlat. Teď toho litoval. Tma byla skutečně hustá a slabý sluneční svit, který pronikal mezi stromy, stačil sotva na to, aby nesjel z cesty, která by se hledala špatně, i kdyby bylo světla dost.

„Bububububu,“ ozvalo se mu náhle za zády.

A už je to tady, pomyslel si Jakoblesk a pobídl koně.

„Bubububu!“

Jakoblesk se neodvažoval otočit.

„BUBUBUBU!!!!“

Hrůza ho obcházela a mlsně se šklebila, ale Jakoblesk stále urputně zíral před sebe a pobízel koně k šílenému výkonu.

„Promiňte, mohl byste zastavit to zvíře?“

Jakoblesk poslechl a když se uřícený kůň dostal do klidového stavu, rozhodl se zariskovat a otočil se. Ke svému úžasu nespatřil absolutně nic.

„Asi je vám divné, že nic nevidíte, že?“

„To je pravda,“ vykoktal ze sebe Jakoblesk.

„To bude tím, že jsem duch a jsem neviditelný.“

„Aha.“

„Hlavně neomdlévejte nebo tak něco, já vám nic neudělám.“

Jakoblesk zahnal motání hlavy.

„A proč jste na mě teda dělal to bubububu?“

„Abyste se lekl a spadnul z koně.“

„Tak to mi teda zrovna vy vykládejte, že mi nic neuděláte, to jo,“ rozzlobil se Jakoblesk.

„No, neudělám, jenom jsem potřeboval, abyste zastavil.“

„Jo? Tak proč jste to normálně neřekl?“

„A vy byste zastavil?“

„Ani náhodou!“

„Tak vidíte!“

„Přece nebudu zastavovat duchovi!“

„Ale já jsem hodný duch.“

„Ale to já přece nemůžu vědět.“

„Vždyť vám to říkám!“

„Teď, ale jak jsem to mohl vědět, když jsem to valil tady na Karlovi.“

„Hele, chlape, já sice jsem hodnej duch, ale to se může snadno změnit!“

„Dobře, dobře, snad nebude hned tak zle. Co vlastně potřebujete?“

A Vilém se dal do vysvětlování.

b

„Tak, Cyrile, jdi na to,“ poplácal Vilém Cyrila po rameni a ukázal na lesní cestu, po které se blížil pomalý poštovní doručovatel.

„Když já mám strašnou trému, Vildo.“

„Ničeho se neboj, každej víl musí nějak začít.“

„Když já fakt nevím, Vildo…“

„Teď už se nedá nic dělat, dělej, než odjede!“

„Tak teda jo…“

Cyril, oblečený do čehosi, co se skládalo ze sto let staré záclony, spousty kapradí a věnečku z pampelišek, vyběhl doprostřed cesty a začal tančit menuet (měl při tom naprosto soustředěný výraz, který ale občas zkazilo, když zakopnul o závoj). V přímém kontrastu s oblečením bylo jeho hustou srstí porostlé tělo, které na mnoha místech prosvítalo. Celý výjev působil jako noční můra všech příznivců baletu, módy a zoologie.

Poštovní muž omdlel a svezl se k zemi.

Vilém Tříska se chytil za svoji průsvitnou hlavu.

b

„No tak, pane Jakoblesk, proberte se!“ pleskal Vilém po tváři bezvědomého muže.

„Víš, Viléme, já vím, že jsi kamarád, ale podívej se, co se tomu člověku stalo!“

„Chtěl jsem ti udělat radost.“

„To je od tebe pěkný, ale přece jenom, co když už se neprobere?“

„Možná bys mohl výjimečně, ale skutečně výjimečně trochu houknout,“ navrhl Vilém.

Cyril okamžitě ožil.

„Vážně Vildo?“

„Jasně. Ale jenom fakt malinko.“

„Ale… víš, že to nemá stařenka ráda, když jí houkám v okolí hostince.“

„Tady jsme docela daleko, neboj.“

„No, když já se znám. A stařenka má uši jako netopýr. Já bych ti nikdy nepřál, aby ti promlouvala do duše jako mně. Fakt ne. Byl jsem takhle malinkej,“ ukázal Cyril mikroskopickou mezeru mezi dvěma prsty. I když mluvit v Cyrilově případě o prstech nebylo právě to nejvýstižnější označení.

„Tohle pochopí. A navíc, víš, že to zabere, pamatuješ na krávu pana Šimíčka? Stačilo trochu houknout a bažina nebažina, za chvíli byla venku. A sama.“

„Tak já to teda zkusim, když myslíš.“

 

Huehajodlyjáááááááááááááááááá

 

„Co?“ vyskočil Jakoblesk jako blesk a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Potom spatřil Cyrila a ulehčeně vydechl.

„Hejkal? Zaplaťpánbůh za ty dary. To byste mi pánové nevěřili, co jsem před chvílí viděl.“

„Ano?“ zajímalo Cyrila.

„No, tak byla tam taková… au!!!“

„Promiňte, asi jsem vám omylem šlápl na nohu,“ omluvně se usmál Vilém. Možná byste měl raději rychle odjet, víte, když jsme vás křísili, tak vám to Cyrilovo zahejkání pomohlo, ale nejsem si jistý, co by to s vámi udělalo za bdělého stavu.“

„Ale já… au!!!“

„No, už zase, promiňte!“

„Co to děl…“

„Promiňte!!!“

„Aha. Samozřejmě. No tak to já tedy raději skutečně pojedu, když myslíte,“ řekl spěšně Jakoblesk, nasedl na koně a spěšně odjel.

„Ty, Viléme, co jsi mu to vlastně napovídal?“

„No co, že mám stydlivýho kamaráda a chci mu udělat radost a jestli by nemohl dělat nadšeného obdivovatele a…“

„Skutečně?“ V některých chvílích si Cyril pravděpodobně půjčoval intelekt od kolemjdoucí zvěře. Od velkého množství zvěře.

„No…“

„Viléme!“

„Popravdě řečeno, řekl jsem mu, že je to kamarádka.“

„Jaká kamarádka?“

„Víla.“

„Takže ne já jako víl?“

„Ne. Víla. Hezká víla. Tak jo… musel jsem ho strašně dlouho přemlouvat a zabralo až to, když jsem mu řekl, že ta kamarádka má strašně ráda osamělé poštovní doručovatele a hned jak dotančí, tak se něj vrhne a…“

„Co, a?“ Intelekt se vrátil původním majitelům.

„Cyrile, některý věci ti snad nemusím vysvětlovat, nemyslíš?“

„Ale když mě by to …“

„Prostě ne. Zapomeneme na to, jo? Budeme dělat, že se nic nestalo a nebudeme se o tom už bavit.“

„Myslíš něco podobnýho, jako když jsem chtěl bejt včera permoník a ten strašně velkej chlap se málem usmál k smrti?“

„To nebylo málem, Cyrile. On se skutečně usmál k smrti. Ano, něco takového.“

„Nebo jak jsem se vloni převlíknul za sestru Broskvovou a museli evakuovat celý internát?“

„Ano, Cyrile, a už o tom skutečně nebudeme mluvit, ano?“

„Ještě jsem si vzpomněl na princeznu Jasněnku, ta se mi fakt povedla.“

„Cyrile, nech toho. Chudák švec. Mohl doletět poměrně daleko, kdybys na něj nedělal ty obličeje!“

„Já vím, Vildo. Jsi kamarád, já si toho vážím.“

„To jsem rád. Co bys říkal tomu, kdybychom zašli ke stařence na žejdlík fialovýho poháněče?“

„No jasně, Vildo, ty máš vždycky skvělý nápady!“

Jasně, pomyslel si Vilém, skvělý nápady a nejlepšího kamaráda multivestitu.

 

 

Kapitola dvanáctá

 

(Ve které budeme svědky tajné konspirativní schůzky na téma ‚Proč Mořičvílské železnice zdražily ze dne na den jízdné o 700 procent a co z toho vyplývá‛.)

 

„Pánové, přejděme rovnou k věci,“ zahájil tajnou schůzku v salonku hostince stařenky Vyprášilové Mataharis, „základním tématem je, proč ono drastické zdražení.“

Kolem kulatého stolu seděli kromě Mataharise a doktora Quivida ještě velitel Speciální městské stráže v Abu-Babě Brolin, předseda správní rady Spojených železnic a. s. sir Petrescu Kašmil, jeho zástupce baron Lazslo, pokladník společnosti sir Haston, tajemník prince Ozswalda XXXIV. Ervín, zástupce mořičvílského panovníka sir Petrželka a abu-babský protějšek doktora Quivida profesor Laktosos. V rohu místnosti stál tiše James Blond se Stuartem a šeptem si cosi ukazovali v rozečtené knize.

„Víte, sire Mataharisi,“ ozval se nesměle baron Lazslo, „nejedná se vlastně o nic neobvyklého, abych tak řekl. Ve světě je to naprosto běžné.“

„Barone, mluvíme tady o jediné železnici na světě, žádná jiná už neexistuje!!!“

„Ale no tak, veliteli, vy toho naděláte kvůli několika zlatým…“ mávnul rukou sir Petrescu.

„Několika zlatým? Jízdenka z Mořičvílu do Hornoskalního sedla stála ještě minulý týden 15 zlaťáků. A dnes?“

„Něco málo přes stovku…“ špitnul Laszlo.

Mataharis se podíval na Brolina a pozvedl tázavě obočí. Jsou chvíle, kdy se i největší sokové a konkurenti musí domlouvat takovýmhle způsobem, vyžaduje-li to situace. V minulosti už bylo vedeno mnoho důležitých jednání právě takhle a ve všech případech kladlo pozvednuté obočí stejnou otázku: Máte s tím vy nebo vaši lidé něco společného?

Velitel Brolin zavrtěl hlavou a stočil pohled významně na sira Petrželku. Teď zavrtěl hlavou Mataharis a Brolin pokrčil rameny.

„Kolik činily zisky minulý rok?“ uhodil Mataharis na sira Kašmila.

„Ale veliteli, snad si nemyslíte, že vám prozradím tak důvěrnou informaci?“

„Jednalo se o statisíce zlatých,“ řekl Brolin.

„Děkuji,“ odpověděl přes rameno Mataharis a stále se díval na Kašmila, „důvěrnou informaci, říkáte? A jak je tedy možné, že ji abu-babská Speciální městská stráž zná? A nejen ona. Bylo to přesně 987 657 zlaťáků, 7 stříbrných, 5 měďáků a tři slepice od vdovy Maříkové, která neměla hotovost,“ zahřměl Mataharis, zatímco Brolin nasadil kamenný výraz.

„Abyste věděl, jde tady o vážnou věc! Nejen, že ve vaší společnosti má uloženo poměrně dost prostředků většina mořičvílské šlechty, ale z daní, které městu odvádíte, se financuje údržba silnic (na tohle byl Mataharis obzvláště pyšný, donutit Spojené železnice a. s., aby podporovaly konkurenci, byl těžký úkol, ale ten pocit stál za to) a kanalizačního systému, ale taky všech pět sirotčinců a tři lazarety! Když zdražíte takovýmto způsobem, do čtrnácti dnů zkrachujete a systém se zhroutí!“

„Byl slabší rok, a navíc musíme obměnit vozový park a velkou část kolejí,“ protestoval baron Laszlo.

„Na to jste se vymlouvali loni při daňovém zúčtování. A proš­lo vám to jenom proto, že má celá městská rada u vás podíly.“

„To nemůžete dokázat!“

„Myslíte?“ usmál se Mataharis. „Opravte mě, jestli se pletu, ale nekoupil si náhodou pár dní po daňové uzávěrce hlavní účetní dům u Překříženého mostu?“

„Prostě je to spořivý člověk, no…“

„A co zapisovatelka, slečna Lasičková? Ta je taky spořivá? No možné to je, třeba si dokázala ze svého skromného platu naspořit na nový kočár i s kočím, co říkáte?“

„Dobrá, nebudeme to rozmazávat, ano? Máme pro zdražení svoje důvody,“ pokusil se urovnat situaci sir Kašmil.

„Konečně jste uhodil hřebíček na hlavičku,“ zareagoval Mataharis, „teď už mě ty důvody jenom prozraďte a můžeme jít domů. Respektive dolů do šenku na nějaký ten drink.“

„Nezapomeňte, že jsme momentálně v ne příliš přátelském vztahu,“ poznamenal Brolin, „měl byste zatknout každého Abu-Babana, který nemá platný pas. Jestli nás uvidí, jak dole v šenku spolu popíjíme…“

„Dejte s tím pokoj alespoň teď, příteli,“ otočil se Mataharis na svého kolegu, „to bych musel pozatýkat minimálně pět lidí přímo u nás na velitelství.“

„Vy o nich víte?“ špitl překvapený Brolin.

„Jistě, vy zase víte o našich, takže to necháme tak, jak to je, a budeme se věnovat našemu problému, ano?“

„To bude nejlepší,“ souhlasil rychle Brolin.

„Výborně, takže ten důvod zdražení, pánové.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

„Ehmmm…“ zakašlal Blond.

„Ano?“ otočil se na něj Mataharis.

„Když dovolíte, pane, rád bych se zeptal zde přítomných gentlemanů na několik drobností.“

„Ale samozřejmě, jistě vám rádi odpoví.“

Drtivá většina přítomných se tvářila, že odpovídat na jakékoliv otázky je pro ně v současné situaci krajně nepřípustné.

„Tedy, rád bych se vás, pánové, optal na vaše děti,“ řekl Blond.

„Prosím?“ zeptali se současně Mataharis a Brolin.

„Jak se mají vaše děti, není to žádná složitá otázka,“ trval na svém Blond.

„No, pánové, pan Blond se vás na něco ptal,“ otočil se Mataharis vlídně na přítomné.

„Ale to víte, zlobí, zlobí…“

„No, je to klacek…“

„Začala se tahat s tím darebákem …“

„Učí se na banjo, to se nedá vydržet…“

„Víte, ptám se proto, že podle našich záznamů jste všichni, jak jste tady, nahlásili v minulém měsíci zmizení některého z vašich potomků. Nejen vy ovšem, také všichni členové dozorčí rady.“

„Ale, že by se nám situace trochu zdramatizovala?“ pozvedl obočí Mataharis. Brolin pochmurně pokýval hlavou. V mezinárodní posunkové řeči nejvyšší úrovně to volně přeloženo znamená Aha, taky mě to mohlo napadnout jako prvního.

„A všichni jste svoje oznámení stáhli do několika dnů s tím, že se váš ztracený syn nebo ztracená dcera našli nějakým zcela prostým způsobem. Pouze baron Laszlo měl ze zmizení svého syna neskrývanou radost, ale pokud si dobře vzpomínám na sira Laszla juniora, v tomto případě se to dá myslím pochopit.“

„Co tím chcete naznačit, pane Blonde?“ ozval se sir Kašmil.

„Nic, sire. Já jsem si totiž zcela jistý, že ani jedna z pohřešovaných osob se nikdy domů nevrátila.“

„No dovolte! Máte nás za lháře?“ vyskočil ze svého křesla sir Petrželka.

„To nikoliv, sire. Jen za velmi starostlivé rodiče, kteří se bojí o své děti.“

„Tak co nám k tomu řeknete, pánové?“ řekl velitel Mataharis a všechny přítomné měřil přísným pohledem, zatímco zúčastnění nacházeli po místnosti zajímavé věci zasluhující si pozornost. Například sir Kašmil úpěnlivě pozoroval petrolejovou lampu, jako by se jednalo o zářící sošku sestry Broskvové.

„Já čekám, pánové…“ zahřměl Mataharis.

Jako první se odhodlal mluvit sir Kašmil. Sklopil pohled do klína a téměř šeptal.

„Začalo to minulý úplněk. Náš Lorin se nevrátil večer domů, tak jsme poslali sluhu, aby se po něm podíval. Pak se nevrátil ani sluha, to už byl další večer. Místo toho nám přišel tenhle dopis,“ podal Petrescu Mataharisovi složený list papíru.

Vážený sire,

 

máme Vašeho syna (bohužel i sluhu, který odmítá naši skrýš opustit s tím, že se musí postarat o mladého pána). Pokud se s ním chcete ještě někdy setkat, neopovažujte se cokoliv ohlásit městské stráži a vyčkejte dalších příkazů. Pokud jste již zmizení syna ohlásil, dementujte tuto zprávu nějakou vhodnou historkou.

b

Velitel Mataharis podal pergamen Blondovi a obrátil se na ostatní přítomné.

„Má ještě někdo z vás podobný problém, pánové?“

Všichni postupně sáhli do kapes a podali mu lístek víceméně podobného znění. Jenom dopis pro barona Laszla vyhrožoval adresátovi, že jestli neuposlechne všech příkazů, bude mu jeho syn v naprostém pořádku vrácen.

„No vida, konečně jsme se dobrali alespoň k nějaké spolupráci. To zdražení vám nařídil ten anonym, že?“

„Ano, ale veliteli, životy našich dětí jsou v ohrožení!“

„Jistě, nemusíte mít strach. Určitě hned nepoběžím na Překřížený most vykřikovat to, co jsem tady slyšel. Má někdo z vás nějaké podezření?“

„Vždyť víte, že nemáme žádnou konkurenci, veliteli…“ řekl zasmušile Ervín.

„Zatím,“ podotknul doktor Quivido, aniž zvedl hlavu od Blondovy knihy o metalurgii.

„Vidíte, to je trefná poznámka, díky, doktore,“ ukázal na doktora Mataharis, „ve stávajících podmínkách by totiž měla potencionální konkurence půdu dokonale připravenou.“

„Přece není nikdo tak šílený, aby znovu budoval míle a míle kolejí!“

„Nebudoval,“ poznamenal opět doktor.

„Děkuji, doktore!!“ odpověděl mu Mataharis.

„Vy myslíte, že by použil ty naše?“

„Pokud budete jako společnost trvat na současných cenách, nezbude vám nic jiného, než trať prodat, abyste mohli vyplatit podílníky.“

„Víte, my jsme původně mysleli, že se jedná o akci Svazu povozníků. Pro ně by přece přerušení naší činnosti zname­na­lo obrov­ský zisk.“

„To není jisté, co v zimě?“ ozval se opět doktor.

„Doktore!!!“

„Promiňte, jako bych tady nebyl“

Velitel Mataharis počkal, až se doktor Quivido opět zabere do četby, a potom se opět otočil ke stolu.

„Doktorova nevhodná, i když správná poznámka má svoje opodstatnění, pánové. Svaz povozníků přece využívá železnici jako každý jiný, dokonce u vás mají značné objemové slevy, že?“

„To je sprostá pomluva!“

„Nechte toho, pane barone,“ usadil Laszla Mataharis, „zapomněl jste na smlouvu, kterou jste vy osobně podepsal před sedmi lety v tomto pokoji, na tomto stole a pod touto lampou?“

„Ale…“

„Mimochodem, je to moc pěkná lampa, připomíná mi sestr…“ začal sir Kašmil, ale Mataharis ho ostře přerušil.

„Sire!“

„Promiňte, veliteli, to ta hra stínů. Když se totiž podíváte tady ode mě, musíte támhle v té části jednoznačně poznat…“

„Sire Kašmile, já znám vaše záliby lépe než vy sám, ostatně platím značné peníze za to, abych se to dozvěděl, takže toho okamžitě nechte, mrháte časem nás obou!“

„No dovolte, vy mě snad špehujete?“

„To bych si nikdy nedovolil, sire. Kupuji ty informace od pana Brolina.“

„Je to pravda?“ obrátil se Kašmil pohoršeně na Brolina. Ten jen lehce pokýval hlavou a mírně se usmál.

„Ale to je přece skandál!“ vykřikl Kašmil.

„Jestli na tom trváte, můžu tady přítomným pánům oznámit, o kom prodáváte informace vy…“

„To stačí,“ změnil okamžitě výraz Kašmil, „přece se tady nebudeme zabývat takovými maličkostmi, že? Máme přece na starosti důležitější věci.“

„No vidíte, já vám to ovšem říkal hned na začátku. Vy jste musel začínat s tou lampou. I když, teď jak se na ní dívám…“ zasnil se Mataharis.

„Ehm, ehm…“

„Á, pravda, díky doktore. Takže Svaz povozníků vyloučíme, ano?“

„Když dovolíte, pane…“

„Ano, pane Blonde?“

„Víte, zajímalo by mě, kolik mostů je po celé trati.“

Baron Laszlo se na chvilku zamyslel.

„Tuším, že asi tak nějak okolo 215, proč?“

„A jak jsou konstrukčně řešeny, barone? Myslím převážně.“

„Když se trať začínala stavět, používalo se nejvíc kamenných klenutých oblouků, takových mostů je něco okolo 150, ale když se stavěl most přes Vymletou díru, použili jsme poprvé nosnou konstrukci z hliníku. Na kamenný oblouk je kaňon moc široký. Potom už se mosty z ničeho jiného nikdy nestavěly. Hliník je totiž pro tyto účely naprosto ideální, je lehký a když se něco nepovede, dá se snadno přetavit. Ale stále nechápu, kam tím míříte, pane Blonde?“

„Ještě chvilku, barone. Pánové, co byste říkali na malé občerstvení?“

Všichni přítomní byli pro, a tak Blond zavolal šenkýřku a cosi jí dlouze šeptal do ucha. Šenkýřka sice začala odmítavě vrtět hlavou, ale pak zahlaholila něco jako „Pokusím se, pane“ a odběhla po schodech zpátky dolů do šenku.

b

„Teda to je něco, a to můžeš dělat, kdy tě napadne?“ zajímalo Jakuba Glokvičku.

„Jasně, stačí se soustředit, zkus si to taky, jestli chceš,“ smála se na něj Markétka.

„Vážně můžu?“

„Můžeš, zkus to třeba támhle s tou petrolejkou.“

„Tak jo. Soustředím se a představuju si… třeba sestru Broskvovou.“

Z petrolejové lampy se začala pomalu stávat soška krásné dívky.

„No to je něco. Vážně nás ty lidi nevidí?“

„Neboj se, nevidí.“

„Mně to přijde, jako když tu petrolejku pozorujou nějak moc po­drob­­ně.“

„To je pravda. Nezapomeň, že to jsou tajní agenti a ti jsou schopní vypozorovat ledacos. Ale i tak budou mít maximálně pocit, že je něco jinak, neboj se.“

„Tak, a teď zkusíme třeba…“

b

Šenkýřka postavila na stůl před Mataharise tác s plechovkami, udělala pukrle a odcupitala z místnosti.

„Tak, pánové, na zdraví a brzké vyřešení případu,“ pozvedl jednu z plechovek Mataharis a chystal se napít. Po něm tak učinili i všichni ostatní.

„Moment,“ zarazil se Mataharis a pozorně se zahleděl na plechovku.

„Blonde?“

„Ano, pane?“

„Připomeňte mi až se vrátíme, že vám mám zvýšit plat a současně udělit vysokou pokutu za dělání pitomce z nadřízeného.“

„Jistě, pane.“

„Stalo se něco, veliteli?“ chtěl vědět baron Laszlo.

„Ano, stalo. Či spíš stane. Prohlédněte si pozorně tu věc, co držíte v ruce, ano?“

„Obyčejná plechovka. Pro obyčejného člověka je to možná novinka, ale lidé v našem postavení to již berou několik měsíců jako samozřejmost, předpokládám,“ nechápal Laszlo.

„Ano, obyčejná plechovka. Důležité je, z čeho je ta plechovka vyrobená.“

„Z hliníku, přece, to každý ví.“

„Ano, barone, to je ono! Hliník. Našemu pachateli nejde o převzetí vaší železnice. Tedy ne v prvním sledu. Ale to už vám jistě vysvětlí pan Blond.“

„Děkuji, pane. Takže pouze stručně. Náš neznámý muž, či žena, vás nejprve donutí zkrachovat. Poté od vás odkoupí celou trať a okamžitě rozebere všechny hliníkové mosty, čímž získá dostatečné množství surovin na výrobu velkých zásob plechovek. Zatímco bude vyrábět plechovky, postaví nové mosty. Budou dejme tomu v kombinaci dřeva a kamene – sice o dost nákladnější než ty původní hliníkové, ale v konečném součtu zisků z prodeje plechovek se mu celá akce bohatě vyplatí. Jak jistě všichni víte, skleněné lahve jsou nejen dost nákladné na výrobu, ale především je u nich velká ztrátovost při přepravě, ať už vozem nebo po kolejích. Ale použijete-li hliníkové plechovky, snížíte ztrátovost téměř na nulu. Navíc v celých horách platí pivo za velmi žádaný artikl, a jestliže náš neznámý navíc získá téměř zadarmo i funkční distribuční síť, v našem případě Spojené železnice, čekají ho tak vysoké zisky, že si to nikdo neumí ani představit.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Jako první promluvil velitel Mataharis.

„Jak dlouho, pánové, vydrží Spojené železnice, aniž by musely sáhnout k prodeji firmy?“

„Přibližně tři dny,“ hlesnul sir Kašmil, „potom musíme začít rozprodávat majetek, abychom vyplatili podílníky, jinak nás rozcupují na malé kousíčky.“

„Takže to nebudeme protahovat. Teď se všichni rozejdeme a budeme dělat svoji práci. Vy, pánové, držte společnost, jak dlouho to jen půjde, i kdybyste měli rozprodat nějaké méně důležité části, my s panem Brolinem zahájíme okamžitě pátrání.“

„Skvělé, skutečně brilantní. Nicméně doufám, že platí naše dohoda a při příští krizi bude vedení v mých rukou,“ naklonil se k Mataharisovi Brolin.

„Děkuji. Nemějte obavy, příští krize je vaše, jak jsme se dohodli, jednou vy, jednou já. Ale musíte mi slíbit, že vynecháte ty světelné efekty, lidi to minule trochu mátlo.“

„To ten nešťastný požár, už se to nebude opakovat.“

„Jistě, nuže do práce.“

b

Nad Temným hvozdem se rozložila temná noc. Byla tak temná, že i měsíc zbaběle utekl za nejbližší horu a strašidla s méně odolnou psychikou nevylézala ze svých doupat. Jediná světla, která bylo možné v okolí několika čtverečních mil spatřit, vycházela z hostince stařenky Vyprášilové U zdravé výživy. Okna zářila do noci a ani jeden host neměl sebemenší strach, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí. Jestliže se totiž ta mírnější strašidla krčila kdesi v temných koutech, ta strašlivá seděla či visela v šenku a nalévala se mrkvovou šťávou, dýňovými šejky či jablečným moštem.

V šenku vyhrávala kapela The Lobsters, čtveřice mladíků s poněkud přerostlými vlasy, na pódiu tančila skupinka obnažených dívek a za barem čaroval se sklenicemi barman Símouš. O dvě patra výš seděl za vyřezávaným stolem velitel Mataharis, James Blond, doktor Quivido a Stuart, kteří se po skončení jednání ještě zdrželi a popíjeli angreštový džus.

„Předpokládám, že potencionálních pachatelů nebude moc,“ nadnesl Mataharis.

„Když dovolíte, pane,“ připomněl Stuart, „celá operace vyžaduje silné finanční zázemí a je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba má nějakou spojitost s ústředím Spojených železnic, vzhledem k tomu, že má evidentně podrobné informace.“

„Jistě, Stuarte, ale nikdo přece není tak bohatý, aby si mohl dovolit koupit Spojené železnice,“ namítl Mataharis.

„To máte pravdu, pane, ale nezapomeňte, že se budou s největší pravděpodobností prodávat pod cenou, právě proto, aby je vůbec někdo koupil.“

„Třeba jich je víc,“ vložil se do hovoru doktor Quivido.

„To si nemyslím,“ ozval se Blond, „při tak náročné akci je nutné vysoké utajení a já pochybuji, že by se na světě našli dva lidé, kteří by se byli schopni domluvit a pak oba mlčet. Je to celkem běžný jev – jeden ze společníků si připadá podvedený, a tak se svěří někomu blízkému a informační lavina je odpálená. Já osobně si jasně vzpomínám na případ krádeže obrazu Mony Culiculintus, kdy se sice loupež zdařila, ale jeden z pachatelů měl dojem, že mu jeho komplicové odpírají část zisku z prodeje, a tak obraz demonstrativně vrátil majiteli.“

„To vypadá pravděpodobně,“ připustil Mataharis.

„Já bych zkusil hledat mezi výrobci piva, potažmo mezi těmi, co pivo stáčí do plechovek,“ navrhl Stuart.

„Tak to můžeme vyloučit téměř okamžitě,“ zavrtěl hlavou doktor Quivido. „Takový výrobce je jen jeden, a to je shodou okolností pan Kefír a toho sledujeme téměř nepřetržitě. On sice spí se svojí sekretářkou a krátí město na daních, ale rozhodně nemá čas na něco takového.“

„Mám plán,“ přerušil Mataharis svoje rozjímání, „vzpomínáte si Blonde na tu krádež receptu na Harrisovo pivo z minulého měsíce? To je ono. Znamená to, že na výrobu a distribuci falsifikátu se chystá někdo mimo branži.“

„A to nám nějak pomohlo?“ nadhodil ironicky doktor.

„Samozřejmě že ano. Nikdo, kdo má takové prostředky, je nebude mít zašité v polštáři, daleko výhodnější je uložit je v bance a vydělávat na úrocích nebo zainvestovat do podílů velkých společností, ale i potom jdou všechny finance přes banku.“

„Aha, začínám tušit.“

„Správně. Pan Blond se ihned odebere zpět do města, pronikne postupně do všech bankovních domů a projede záznamy. My se zatím pokusíme přesvědčit Křiváka Lopéra, aby nám prozradil jméno svého zaměstnavatele.“

„Když dovolíte, pane, nebylo by od věci prohledat záznamy o kupních smlouvách výrobních prostor, pivo přece nejde vyrábět někde ve sklepě, to vyžaduje spoustu zařízení a hlavně místa,“ navrhl Stuart.

„Výborně, Stuarte, vezmete si to na starost se slečnou Monikou, u vás mám alespoň jistotu, že se skutečně budete věnovat pouze hledání údajů.“

James Blond se na Mataharise vyčítavě podíval.

„Nedělejte na mě ty obličeje, Blonde, naposledy jste se věnovali namísto katalogizace nižších delikventů z okolí Jablečného tržiště činnosti zcela odlišné a velice přesně specifikovatelné.“

„To by mě zajímalo, o tom jsem nic neslyšel,“ zpozorněl doktor.

„Překřížený most, doktore, stavěli ze špejlí Překřížený most.“

Kapitola třináctá

 

(Ve které se seznámíme se strýčkem hraběte Samuela Stokera, hrabětem Euliánem, a dozvíme se o tom, že není chytrouš jako chytrouš. Svoji roli bude hrát i Zuzana, která překvapí všechny přítomné, Jeronýma ovšem ze všech nejvíc.)

 

V KRBU PRASKALA dubová polena a celým sálem se šířilo příjemné teplo. Po všech možných částech starého vyřezávaného nábytku, kterým byla místnost bohatě vybavena, byly rozvěšené různé části oblečení, ze kterých stoupala pára. V mohutných křeslech se pod medvědími kůžemi krčili Myrtil, Jeroným, Zuzana a hrabě Stoker. Před krbem stál mohutný muž a pohrabáčem upravoval ohniště.

„Neměl byste prosím trochu čaje?“ zachraptěla Zuzana.

Obr u krbu se otočil.

„Samozřejmě, někde tady jistě bude, jenom nevím kde, už jsem čaj nepil několik století.“

Hrabě Eulián Stoker byl skutečně impozantní postavou – měřil přes dva metry, měl dlouhé blond vlasy spletené do copu a jeho tvář byla jednoduše řečeno krásná.

„Že jsem tak smělý, to děláte všem návštěvám?“ zahuhlal Myrtil a mocně se vysmrkal.

„Ani ne, většinou sem nikdo nechodí. Můj předek, Samuelův dědeček, návštěvy rovnou vysával.“

„Ale tuhle tradici už doufám neudržujete, že ne?“ zeptal se Myrtil.

„Bohužel,“ povzdechl si Eulián, „doktor mi zakázal pití krve, protože mi nedělá dobře na játra.“

„To je mi líto,“ zakašlala Zuzana.

„Mně také. Odpusťte mi prosím to propadlo,“ omlouval se upír, „ale neměl jsem návštěvu už strašně dlouho a tak nějak mi vypadlo z paměti, že u brány nějaké propadlo vůbec je.“

„To nic, hrabě, jiný kraj, jiný mrav.“

„Máte celkem štěstí i při tom, co se vám stalo, původně byly v nádrži ještě piraně, ale jak neměly co jíst, pravděpodobně se požraly mezi sebou.“

„Strýčku?“ zašpital altem hraběnka.

„Ano, Samueli?“

„Mohla bych si jít lehnout? Strašně mě bolí hlava a ten venkovský vzduch…“ kníknul hraběnka.

Eulián si povzdechl a tázavě se podíval na Myrtila.

„Jestli můžete, odveďte ho někam, kde ho dlouho neuvidím,“ poprosil ho Myrtil.

Hrabě Eulián luskl prsty a ze stínu jedné komody vystoupila svalnatá postava porostlá srstí.

„To je Bohoušek,“ představil stvoření hrabě. „Bohoušku, odveď prosím tady… ehm… tu osobu do některého z pokojů pro hosty a ulož ji do postele, ano?“

Bohoušek něco zavrčel.

„Ne, Bohoušku, žádné obtěžování, je to taky upír, mohlo by se ti to vymstít.“

Bohoušek udělal v místě, kde bylo možné tušit obličej, ekvivalent zklamaného výrazu, přehodil si překvapeného hraběn­ku přes ra­me­no a zmizel do tmy.

„Víte,“ odkašlal si hrabě Eulián, „Bohoušek je člověkodlak a má trochu problémy s identitou.“

„Člověkodlak? Co to proboha živého má znamenat?“ zděsil se Myrtil.

„Abych pravdu řekl, ze začátku jsem o tom také přemýšlel, ale pak jsem se smířil s myšlenkou, že matka příroda pravděpodobně měla dojem, že je to dobrý vtip. Bohoušek je původně jezevec trpící vzácnou formou lykantropie. Mění se když vyjde měsíc, nebo když ho něco rozruší.“

„Je to od vás hezké, že jste se ho ujal,“ řekla soucitně Zuzana.

„Vlastně to bylo trochu jinak… Bohoušek mě neustále přepadával a pokoušel se mě zakousnout a já mu ani za nic na světě nemohl vysvětlit, že by se měl bát on mě a ne naopak. Nakonec jsme se skamarádili, a tak tady se mnou bydlí a funguje jako majordomus.“

„Jistě, hlavně že jsou lidé schopni se domluvit. Pokud dovolíte, rád bych se taky odebral spát, ta koupel mě nějak unavila…“ zasmál se nuceně Jeroným a Zuzana souhlasně přikývla.

„Ale jistě, jenže teď tu není nikdo, kdo by vás doprovodil do pokojů…“ zamyslel se hrabě Eulián.

„To nevadí, jenom nám ukažte kudy, buďte tak laskav, snad trefíme,“ zvedla se z křesla Zuzana.

„Nahoru po schodech a pak u vycpaného medvěda doprava. Kdyby si s vámi chtěl povídat, tak si ho nevšímejte, chvíli bude žbrblat, ale pak dá pokoj,“ ukázal hrabě neurčitý směr někam do tmy. Jeroným a Zuzana se zvedli a pohroužili se do stínů.

„Vy nejste unavený, pane Kuštile?“ zeptal se pak hrabě Myrtila hledícího zamyšleně do plamenů.

„Ani ne, abych řekl pravdu, ale víte co je mi divné? Že nás znáte všechny jménem. Když tedy pominu vašeho… neteř.“

Hrabě se pousmál a usadil se do křesla vedle Myrtila. Před tím ale vyndal z jednoho z četných stolků v hale krásnou brouše­nou la­hev a nalil dvě skleničky zlatavé tekutiny.

„To je jednoduché. Lítat po lesích a vysávat osamělé poutníky mě bavilo prvních několik set let, ale pak vás to otráví. To je samé kvílení, když letíte smrkovým porostem, větvičky vás šlehají do obličeje… Zkrátka, jedné krásné noci jsem si řekl, že bych se mohl věnovat pro změnu něčemu užitečnějšímu. V knihovně po ta­tínkovi jsem našel dostatek studijního materiálu na dalších pár století, a tak jsem se začal vzdělávat. Mám všechny dostupné doktoráty z Hluboké univerzity, Abu-Babské univerzity a Školy pro snobské děti v Lodge. Hodně mi pomohl vynález potrubí a dálkového studia.“

„Promiňte, hrabě,“ vstoupil mu do toho Myrtil, „ale nějak mi uniká souvislost…“

„Hned to bude, vydržte. Jelikož se snažím stále sledovat nové objevy na všech polích vědy, nemohly mi uniknout ani vaše a Jeronýmovy práce. Konkrétně u vás mě velice zaujala myšlenka pružinového pohonu.“

„Ale jděte,“ mávl rukou Myrtil, „to je jenom taková hračka, aby to dokázalo něco pohánět, musela by mít pružina gigantické rozměry a stále je třeba k jejímu natažení víc energie, než kolik potom pružina vydá.“

„To máte naprostou pravdu, kolego… mohu vám tak říkat?“

„Ale samozřejmě, pane hrabě!“ ožil Myrtil, tuše fundovanou vědeckou debatu.

„Ale nechte si toho hraběte od cesty, jsem Eulián,“ nabídl mu hrabě ruku.

„Výborně, těší mě, Myrtil,“ pozvedl Myrtil skleničku k přípitku. Hrabě o ni ťukl svojí a oba se labužnicky napili.

Myrtil však ztuhl a vytřeštil do skleničky oči.

„Ale… to je přece pravá Cerubářská whisky!!!“

„Jistě, je na tom něco divného?“ podivil se hrabě a podíval se na skleničku zkoumavě proti krbu.

„Sklenička pravé Cerubářské vyjde v Mořičvílu na celé jmění! Pokud by se tedy našel někdo, kdo by ji chtěl prodávat!“

„Neříkejte?! Já jí mám plný celý jeden sklep, ještě po předcích. Kdybych pil skleničku každou hodinu, vydrží mi stejně na hodně dlouho. Nikdy mě nenapadlo, že by to byla nějaká zvláštnost.“

„To víte, Euliáne, že je to zvláštnost!“ třásl se Myrtilovi vzrušením hlas. „Pokud je mi známo, v celém Mořičvílu vlastní jednu lahev velitel Mataharis a soudek je ve sklepeních u mořičvílského panovníka, a ten hlídá ve dne v noci polovina armády.“

„Pozoruhodné, budu tam muset zaletět a zjistit aktuální poměry.“

„Jak dlouho jste ve městě nebyl?“

Hrabě se zamyslel.

„A víte, že už to nějaké to století bude? Vyplašil jsem tam jednu malou holčičku, zcela nechtěně. Sice nechápu, co dělala v jednu ráno na střeše Opery, ale i tak na ni nebyl hezký pohled. Moc mě to tenkrát mrzelo a tak jsem se městu začal vyhýbat a nakonec jsem tam ani neměl potřebu létat, koneckonců, od čeho je potrubí.“

„Zvláštní příběh,“ pokýval Myrtil hlavou a znovu se napil. „Víte, poznal jsem Cerubářskou jenom proto, že Mataharis není žádný škrt a jednou mě pozval na malou skleničku. Ale takhle, když se nemusím omezovat na tak malé množství, je to ještě lepší…“ zářily mu oči.

„Pokud vám to udělá radost, kolego, a neurazíte se, rád bych vám věnoval alespoň jeden sud…“ navrhnul hrabě. Myrtil zakoulel očima a sesunul se do křesla.

Když ho hrabě pomocí další skleničky přivedl k vědomí, nalil mu ještě jednu a pozvedl ji k přípitku.

„Drahý Euliáne,“ řekl dojatě Myrtil, „dal jste mému životu nový smysl.“

b

„Je tu pořádná zima,“ zamumlala Zuzana z pod mocné peřiny. V pokoji bylo nesnesitelné vedro díky krbu, který roztopil nějakým zaříkadlem Bohoušek.

„Mně je celkem fajn,“ ozval se Jeroným z postele u druhé stěny místnosti.

„Ta postel je totiž strašně velká, připadám si tu jako ztracená…“

„No vidíš, mně to vyhovuje. Ta moje v muzeu připomíná spíš trochu širší prkno, tady se můžu pěkně rozvalit…“ konstatoval Jeroným.

Zuzana si řekla, že to snad ani není pravda. Celá ta léta, co Jeronýma znala, se ji nesměle pokoušel vzít za ruku, a občas jí propašoval do lokálu květiny a dělal, že o ničem neví. Dělal to tak, že Zuzaně muselo být jasné, že o tom samozřejmě ví. Na svátek sestry Broskvové jí každoročně pozval na pouť a vystřelil jí množství růží. Celá ta léta se mu Zuzana snažila naznačit, že nemá nic proti tomu, aby se trochu sblížili. Jenže Jeroným žil pravděpodobně v nějakém paralelním vesmíru a byl proti jakýmkoliv náznakům zcela imunní. Jeden čas si Zuzana myslela, jestli za to nemůže škodlivý vliv nějaké z jeho chemikálií, ale když viděla při jedné návštěvě muzea, co všechno se tam děje, dospěla k názoru, že člověk, který tam dokázal přežít takovou dobu, je pravděpodobně odolný i proti kou­pe­li v kyselině sírové.

„Nějak tě špatně slyším,“ zkusila to jinak.

„To je tím, jak hučí ten krb!“ zakřičel Jeroným.

Zuzana byla jako ve snách.

„Trochu se tu sama bojím,“ řekla jako poslední pokus.

„To nemusíš, kdo by se odvážil k upírovi do hradu?“

Na to se Zuzana vymrštila ze své postele, chrstla do kr­bu vědro vody, otevřela všech šest oken a vrhla se tak, jak byla, tedy jen v přiléhavé noční poloko­šili, k Jeronýmovi do postele.

b

„A jak přesně to děláte?“ chtěl vědět Myrtil. V hlavním sále u krbu právě probíhala vědecká debata.

„To je jednoduché, nejprve necháte pacienta vypít Dračí sen, stačí pár miligramů, mám ho na objednávku od stařenky Vyprášilové, a potom počkáte, až usne. I kdybyste mu potom uříznul ruku, nebude to ještě tři dny cítit. Občas ovšem nastane problém, jak pacienta zbavit na Dračím snu závislosti,“ ochotně vysvětloval hrabě Eulián.

„No, dobře, ale když mu rozříznete hrudník, moc dlouho naživu přece nevydrží…“ namítnul Myrtil.

„Teoreticky by vydržet měl, když ho obložíte dostatečným množstvím ledu, ale to používám jen v nouzových případech.“

„A co používáte v těch nenouzových?“

„Jako upír se dokážu přeměnit v mlhu, jak jistě víte, takže pokud se jedná o opravdu složitý zákrok, proniknu do pacienta a provedu předoperační vyšetření, aniž bych se těla ve fyzickém smyslu vůbec dotknul.

„To je skutečně důmyslné… neměl byste ještě jednu láhev?“

„Ale samozřejmě…“ naklonil se hrabě nad konferenční stolek plný roztodivných lahví a džbánků, „co byste řekl například Hornoskalní režné?“

„Výborně! Ta se nevyrábí už tři sta let,“ zasmál se Myrtil.

„To nás přece nerozhází! My máme zásoby,“ přidal se s bujarým smíchem hrabě.

Když si přiťukli a vyprázdnili obsah sklenic, zakuckal se náhle hrabě a udělal grimasu říkající ‚ale teď jsem si na něco vzpomněl, to prostě musíte vidět‛ a zvednul se z křesla.

„Víte, co mě napadlo? Co si takhle pustit na chvíli chytrouše? Mám poslední model, turbozrychlovače potrubí každých dvě stě metrů až do města…“

„Máte taky tu novou klávesnici, tu co se do ní nemusí mlátit kladívkem, stačí zmáčknout knoflík?“

„Samozřejmě, jdu s dobou.“

„Tak to je můj patent, abyste věděl,“ vypnul hruď Myrtil a navrhl další přípitek, což hrabě s radostí přijal.

„Také jsem to trochu vylepšil,“ pochlubil se hrabě, když dopili, „je to sice trochu komplikované na údržbu, ale jinak to funguje skvěle, pojďte se podívat.“

Myrtil se ochotně zvedl z křesla, do každé ruky vzal jednu láhev a následoval hraběte Euliána do jedněch z mnoha dveří v hale.

Místnosti, do které vešli, vévodila obrovská deska, která zabírala celou jednu stěnu. Když se Myrtil podíval pozorně, zjistil, že se jedná o gigantickou plástev s ohromným množstvím včel usazených v jednotlivých komůrkách. To celé chráněné skleněnou deskou.

„Pozoruhodné, k čemu je to dobré?“ zajímalo Myrtila.

„To je prosté, už mě nebavilo luštit zprávy z dřevěných prkýnek, tak jsem vymyslel tohle.

„Chcete říct, že to umí číst emajly?“

„Tohle, jak jistě vidíte, je včelí roj. Patrně víte, že včely nemají samostatně žádnou inteligenci, ale disponují něčím, čemu se říká kolektivní vědomí.“

„Něco takového jednou říkal profesor Rosnička,“ vzpomněl si Myrtil.

„To je právě ono. Stačilo věnovat čas výcviku, a tohle je výsledek. Chytrouš přijme emajl, přes soustavu čoček, která ho zmenší na odpovídající velikost, si ho prohlédne královna matka, předá příslušné rozkazy a jednotlivé včely v plástvi buď vystrčí hlavičku, nebo… no, tu druhou část.“

„To je zajímavé, nicméně stále nějak nechápu…“

„Ale vždyť je to jednoduché, kolego,“ nakrabatil čelo hrabě, „když se na to díváte z velké dálky, složí se vám text z emajlu na plástvi. Včely mají přece zadečky černé a hlavičky šedé.“

Myrtil úžasem otevřel pusu, zatímco hrabě se spokojeně usmál.

„Jak jste to dokázal?“ řekl Myrtil ohromeně.

„No, sklo mi dodali z Vymleté díry a ten rám…“ začal vysvětlovat hrabě, ale Myrtil ho přerušil:

„Myslím přesvědčit ty včely, aby to dělaly?!“

„A tak. Nezapomeňte, že jsem upír a umím se proměnit v ledasco. V tomto případě bylo sice těžké přesvědčit královnu matku, aby jednala s mlhou, ale nakonec byl výsledek schůzky oboustranně výhodný. Ony mně zvětšují emajly, já je pouštím do skleníku opylovávat mé květiny. Myslím, že rozhodl fakt, že tam mám i některé dost vzácné druhy liliána popínavého[33].“

„To je naprosto kolosální,“ prohlásil Myrtil a zcela negentlemansky se pořádně napil přímo z lahve.

„Ale to není zdaleka všechno, kolego,“ vzal hrabě Myrtila přátelsky kolem ramen, „královna matka je poměrně dost vstřícná, takže jsme se dohodli i na jakémsi společném jazyku a podnikáme různé experimenty. Stačí napsat sled příkazů, matka to pošle do venkovního úlu, ten chvíli bzučí a pak vám na plástvi ukážou výsledek.“

„Vy do toho máte zapojený i venkovní úl?“

„Zdaleka ne jen jeden. Včely jsou inteligentní. Stačí, když jim udržujete úly v pořádku a necháváte jim med a udělaly by pro vás první poslední.“

„Kolik tady máte těch úlů?“ posadil se Myrtil do křesla před plástev.

„To je celkem zajímavé,“ posadil se hrabě do druhého křesla a přisunul si před sebe dotykovou klávesnici. „Když jsem měl jeden, tak to nefungovalo, pak mě napadlo připojit dva a už to frčelo. Když jsem napojil třetí, objevily se chyby, ale když byly úly čtyři, všechno bylo zase v pohodě, dokonce rychlejší. Takže jsem přišel na to, že včely pracují pouze v geometrické řadě. Teď jsem na čtyřiašedesáti a je to obávám se hranice mých možností.“

„A nenapadlo vás dát si to patentovat?“ navrhl Myrtil.

„Ani ne, abych řekl pravdu, ještě to není dotažené do konce,“ zavrtěl hrabě hlavou.

„Mně to přijde celkem dobré…“ oponoval Myrtil.

„Mně leze na nervy, že je výsledný obraz pouze černobílý, takže teď jednám s královnou matkou o tom, že by se včelám nabarvily zadečky…“

„A jak to vypadá?“

„Nemůžeme se shodnout na tom, které barvy použít, protože se ukázalo, že každá včela je sice samostatně téměř bez inteligence, ale v otázkách oblékání mají všechny celkem jasno. Bohužel každá jinak.“

„Chcete říct, že se dohadují o módě?“ zatvářil se překvapeně Myrtil.

„Přesně tak. V současné době myslím hlasují o tom, jestli je přijatelnější modrá nebo zelená.“

Myrtil pokýval hlavou a otočil prázdnou lahev hrdlem dolů. Hrabě se ďábelsky zašklebil a odzátkoval další.

„Taky jsem se zabýval myšlenkou přenosného chytrouše, jenže s blechami se nedá jednat. Jsou strašně nestálé…“

b

„Teda Zuzanko,“ dopadl na postel zadýchaný Jeroným, „kde jsi se tohle naučila?“

Zuzana se k němu přitulila a spokojeně zavřela oči.

„Nic než teorie, nezapomeň, že personál podniku paní Čurbesové jsou moji stálí klienti. Někdy mi v soukromí vypráví věci… No, času máme teď myslím dost.“

Jeroným zíral vytřeštěně do stropu nepřítomným pohledem. Asi jako člověk, který z ničeho nic zjistí, že jeho soused, který byl vždy spíše zamlklý, se sklony k pěstování anglického trávníku, je ve skutečnosti hledaný terorista. Zuzana spokojeně usnula.

Jenom by mě zajímalo, pomyslel si Jeroným, když se vynadíval do stropu, jak ráno vysvětlím hraběti ten rozbitý nábytek, koberec nacpaný do krbu a strhané tapety.

b

Sál s chytroušem hraběte Euliána byl ozářen spoustou zapálených loučí a ohněm z krbu. Ve velké plástvi na stěně tisíce včel vystrkovaly a zase schovávaly v ďábelském tempu ty části tělíček, které obvykle slouží jako držák žihadla. Za ovládací klávesnicí seděli rozjařený hrabě a Myrtil a střídavě mlátili do kláves, křičeli výrazy jako ‚Sestřel ho Ele!‛ a ‚Doleva, doleva!‛ a chytali se za hlavu. Kolem se válelo množství prázdných lahví a soudků, v popelníku na stole bylo několik zbytků vykouřených doutníků.

Plástev zčernala.

„Sakra!“ vykřikl hrabě, „To mi dělá schválně! To se jí to hraje, když má k dispozici tolik úlů!“

„Klid, Ele, klid,“ konejšil ho Myrtil, „v příští hře jí to nandáš.“

„To si piš, že jo, škyt, je to koneckonců jenom včela. Možná královna, ale pořád jenom včela!“ odpotácel se hrabě pro další drink.

Když vstoupil Jeroným, nevěřil svým očím.

„Jeronýme, chlapče!“ zahalekal Myrtil, když ho spatřil. „Pojď mezi nás!“

„Není už trochu pozdě, pane?“ zeptal se Jeroným opatrně.

„Ale dej pokoj s tím pánem, kruci,“ rozpřáhl ruce Myrtil, „já jsem přece Myrtil, tohle je Eluluiluán… prostě El a do rána je daleko!“ hulákal. Hrabě jenom pokýval nesymetrickým způsobem hlavou a napřáhl k Jeronýmovi ruku.

„Víte, že až nás načapá Zuzanka, bude zl… Počkat!“ zarazil se Jeroným.

„Copak?“ zastavil se Myrtil.

„Tak abychom si to ujasnili. Zuzana se jen tak neprobere. A i kdyby se probrala, nemá mi do toho co mluvit, ne? To je snad Cerubářská?!“

„Samozřejmě, dáš si skleničku? Nebo rovnou sud?“ přitakal hrabě.

Jeroným se ohlédl směrem ke dveřím, pak se mu usadil na tváři odhodlaný výraz, který mohl znamenat ‚Dneska už se mi toho stalo tolik, že věřím všemu‛ a vzal do ruky nejbližší lahev.

„Jasně, a už to sem ládujte, kluci!“ zvolal.

 

 

 

Kapitola čtrnáctá

 

(Monotématická kapitola, která se soustředí výhradně na popis toho, jaké bylo ráno, takže se v ní setkáme se všemi našimi hrdiny naráz.)

 

Ráno bylo kalné. Mataharis se probudil za svým stolem v pracovně Speciální městské stráže a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je. Když zaostřil oči, spatřil Stuarta, zcela neobvykle rozvaleného na pohovce pod oknem, jak spí a něco si mrmlá. Po celé pracovně bylo rozházené množství papírů a šálků od kávy. Pokusil se vzpomenout si, co se dělo před tím, než usnul, ale nějak se mu to nedařilo, takže se dopotácel k oknu a otevřel ho dokořán. Naskytl se mu nádherný pohled na probouzející se město, ulice lemované stromy, malebnou řeku a Překřížený most. Bloudil pohledem dál a zaregistroval několik nevýznamných věží, Borůvkový vrch a kopuli nákladového nádraží. V tom mu to došlo. Rychle se vrátil ke stolu, prohlédl si list papíru, který ležel až nahoře, a plácl se do čela. Pak se vyřítil do koupelny, skočil do kádě s ledovou vodou, naházel na sebe čisté oblečení a vydal se spěšně ke dveřím.

„Když dovolíte, pane,“ vrazil téměř do Moniky Pětníkové, „připravila jsem vám lehkou snídani.“

„Teď není čas, Moniko, snažil se ji obejít Mataharis, ale Monika mu zastoupila cestu.

„James Vám vzkazuje, že je na cestě do Temného hvozdu a jestli byste byl tak laskav a zařídil ‚ty záležitosti ve městě‛. Nechala jsem přistavit kočár a Fanouše.“

Mataharis se zastavil a pomyslel si, že není možné, aby byl jeho podřízený vždy o krok napřed a navíc ještě nějakým způsobem vytušil, na co přijde v nejbližší době jeho nadřízený.

„Dobrá,“ řekl, „sním si to cestou.“

„Smím vědět, kam jedete, pane? Kdyby vás někdo sháněl…“

„Koupit si pilník, ale mám dojem, že už je pozdě,“ odvětil Mataharis a dusal po schodech k zadnímu východu z budovy.

b

Ráno bylo kalné. Jeroným se probudil pod stolem a měl pocit, že mu v hlavě bzučí roj včel. Pak si uvědomil, že se mu to nezdá, že skutečně slyší bzučet včely, které vlétají a vylétají rozbitým oknem a spořádaně usedají na svá místa v maxiplástvi na stěně. Když se rozhlédl po místnosti, spatřil dílo zkázy. Kromě neuvěřitelného nepořádku, rozbitého nábytku a množství prázdných lahví uviděl i Myrtila, jak visí za nohu z lustru a hlasitě chrápe. Po zemi se válela opilá mlha, ale to už Jeronýma nepřekvapilo, jen si v duchu udělal poznámku, že když se dostane upír do nějakého výjimečného stavu, má přirozené sklony metamorfovat. Co bylo ale horší, na kožešině před krbem spatřil dvě dryády oblečené jen do řetízku na noze. V krbu ještě doutnaly zbytky jejich luků. Náhlý záblesk vzpomínek osvítil Jeronýmovu mysl. Viděl průběh večera jako náhodný a nezúčastněný pozorovatel, i když pravda trochu mlhavě. Po jeho příchodu ho Myrtil s Euliánem zasvěcují do pravidel hry běžící na plástvi. Cílem bylo patrně zasáhnout co nejvíce běžících jelenů. Oknem pronikají do sálu dvě dryády a celkem slušně se ptají, jestli by nemohli obyvatelé hradu přestat s tím strašným randálem, že se v lese nedá spát. Hrabě metamorfuje do rozkvetlé jabloně a promlouvá k dryádám sametovým hlasem cosi v jejich jazyce. Ty nasazují překvapený výraz a jdou si na některé větvě zvědavě sáhnout. Myrtil začíná pět opilecké songy. Mlha. Do sálu vchází Bohoušek a mění se na jezevce a zase zpět tak rychle, že se to nedá sledovat. Jedna dryáda se kamsi ztrácí s hrabětem. Druhá láká Myrtila na lustr, kde předvádí svůdné pózy jako vystřižené z letošního výroční­ho ka­ta­lo­gu madam Čurbesové. Konkrétně se jedná o strany 17, 18, 24-26 a 32.

Jeronýmovi na chvilku zatrnulo. Další vzpomínka představovala hraběnku Samuela Stokera, jak předvádí na stole striptýz, ale naštěstí je kolektivně vyhozen, než stačí odložit spodní prádlo.

Jeroným se otřásl, a když si uvědomil, čeho se zúčastnil, upadl opět do sladkého bezvědomí.

b

Ráno bylo kalné. Cyril se vyhrabal z hromady listí a vyčítavě se podíval na Viléma, který seděl na hromadě klád u cesty.

„Ty jsi to udělal schválně!“

„Neudělal, byla to nehoda,“ odpověděl Vilém.

„Nehoda? Ty jsi vystrašil celej kočovnej cirkus takovým způsobem, že já jsem vedle toho se svým houkáním jenom amatér. A tomu říkáš nehoda?“

Vilem sklopil oči.

„Trochu mi to ujelo, no.“

„Víš jak jsem se bál?“

„Promiň…“

„Já to nechápu, nestrašíš celou věčnost a pak tě to najednou popadne!“ spílal hejkal.

„Když já se bál, že tě vážně vezmou s sebou jako tanečnici, promiň,“ červenal se Vilém. Vlastně šlo jen o červený odstín průhledné barvy.

„Vidíš, to je ono!“ zalkal Cyril. „Konečně jsem měl šanci začít znovu! Úplně nový život! Haldy ctitelů! A ty? Ten kůň, co táhnul klec se lvem, se už z toho podle mě nevzpamatuje!“

„Trochu jsem to přehnal…“

„Trochu?! A co ten lev? Viděl jsi ho? Rozkousal mříže a skočil do náručí ošetřovateli! A třásl se tam hrůzou!!!“

„Když já už jsem strašně dlouho nestrašil a už jsem ztratil ten odhad…“

Cyril se trochu uklidnil a posadil se vedle Viléma. Ten mu nabídl sušenku.

„Proč jsi to vlastně udělal?“ zeptal se už klidně Cyril.

„Proč asi? Oni by tě vzali, ty bys to jednoho dne nevydržel, zahejkal bys a neštěstí by bylo na světě. Lepší vystrašenej cirkus, než náměstí plný lidí po tvým zahejkání!“

„No jo, vždyť já vím,“ pokýval hlavou Cyril, „tak já se zase převleču do civilu a skočíme se podívat za stařenkou, jo? Slíbil jsem jí to dřevo.“

b

Ráno bylo kalné. Hned jak se vzbudilo, vědělo, že je kalné. Ale nemohlo s tím nic dělat, tak nespokojeně zabručelo a vydalo se pomalým krokem vstříc dopoledni.

b

Ráno bylo potměšilé. Stařenka Vyprášilová opatrně zaklepala na podkrovní pokoj. Chvilku počkala, a když se nikdo neozval, nakoukla dovnitř. Na posteli bylo zmuchlané prostěradlo, svíčky byly vyhořelé a okno dokořán. Stařenka se spokojeně usmála a šla sehnat někoho, kdo by zajel pochovat mrtvé tělo přimáčknuté k zemi spadlým trámem ze starostova krovu.

b

Ráno bylo komické. Zuzana otevřela oči, protáhla se jako kočka a labužnicky se posadila na posteli. Přelétla pohledem pokoj a musela se usmát. Nábytek se válel po podlaze rozložený na prvočinitele, jedno křeslo dokonce ještě doutnalo v krbu, okna byla rozbitá, víno rozlité, ze stěn visely zbytky tapet, lustr se válel rozbitý na kousky na zemi… dílo zkázy není jistě ten nejvýstižnější výraz.

Zuzana slastně přivřela oči a řekla si: Kdo by to byl do něj řekl? Potom vstala, vyhrabala ze spouště kolem sebe Jeronýmovu košili, oblékla se do ní a šla se podívat dolů, co je s ostatními. Pohled, jaký se jí naskytl, když otevřela dveře sálu s chytroušem, jí stáhnul koutky úst do úsměvu. Tak především tady byl hrabě Eulián s hlavou ovázanou mokrým ručníkem, s koštětem a kýblem vody, který se snažil vytírat podlahu plnou různých skvrn. Potom Myrtil, který právě zvracel, Bohoušek, který zasklíval okna a dvojice podivných stvoření, o kterých by se dalo s velkou fantazií říci, že jsou to dryády. Zuzana jednu z nich znala, protože kdysi dávno navštívila Příšerný škleb. Jeroným stěhoval nábytek na jeho původní místo a jeho obličej hrál všemi barvami. Když vešla, všichni se na ni provinile podívali a dělali, že v místnosti nejsou. Obzvlášť komické to bylo v případě Myrtila, který při tom nepřestal zvracet z okna, jenom vytvořil ve svém obličeji výraz, který se dal vyložit jako ‚Šlo by to na chvilku odložit?‛.

K všeobecnému překvapení Zuzana došla k jedné z nedopitých lahví, mocně si přihnula, otřela si pusu rukávem, zatřepala hlavou, až jí vlasy vytvořily přes obličej vodopád, a pronesla zásadní větu:

„Tak co, má někdo nějakej plán?“

b

Ráno bylo prosluněné. Strážník Skořápka si upravil přilbu, zapálil si Gerhardův speciál, zkontroloval obušek a vykročil do svítání. Vědomí poslední služby v týdnu ho naplňovalo pohodou. K té samozřejmě přispívalo i sluníčko vynořující se z tradiční mořičvílské mlhy, spousta rozkvetlých stromů v ulicích a rosou vlhká dlažba. Navíc strážník Skořápka prožil v minulém dni několik dost významných událostí. Tak za prvé, byl přepaden, zesměšněn a hlavně omráčen zvukem od dvou nadpřirozených individuí. Skořápka se samozřejmě ani nepokoušel předstírat, že by na nadpřirozené jevy nevěřil, na to byl dostatečně chytrý, a navíc žil přece v Mořičvílu, kde něco takového sice nebylo zcela běžné, ale na druhou stra­nu ani neobvyklé. Vědělo se o upírech. Nepotkali jste je sice každou noc na ulici, ale sem tam se nějaký vyskytnul. Koneckonců nebylo na tom nic zvláštního, když může existovat skřet Pedouš a slečna Prvořadá, není o nic méně pravděpodobné, že budou existovat i upíři. O dryádách se vědělo. Spatřit je se podařilo jen několika málo lidem, ale byly to reálné postavy. Přežívaly v Temném hvozdu a podle vyprávění svědků jsou to prý celkem přátelské osoby. Pokud jste tedy zrovna plodný a sympatický muž. Trpaslíci byli celkem běžný jev, skřeti jakbysmet, s oběma skupinami se dalo rozumně mluvit. Jestli měl Mořičvíl spoustu zvláštních zvyků, tak mezi ně patřil i nedostatek xenofobie[34]. Dokonce se proslýchalo, že někde ve Vrcholech žije drak, ale to byla pravděpodobně jenom legenda. Pak tu byly víly. Několik se jich asimilovalo i do města a stávaly se z nich vynikající lékárnice, léčitelky a v jednom případě i výborná zaměstnankyně salonu madam Čurbesové, ale to byla všeobecně uznávaná přírodní anomálie. Hejkala jste sice tak často nepotkali, ale někdy, když bylo jasné počasí, jste ho mohli zaslechnout. A to se právě stalo Skořápkovi. Nejen že bylo pěkné počasí, ale hejkala Cyrila zaslechl z blízkosti několika centimetrů. Nakonec se to ale ukázalo jako celkem dobrá věc. Když šel plný vzteku a prakticky hluchý podat na velitelství výpověď, velitel Mataharis ho opro­ti všem předpokladům ujistil, že celou záležitost prošetří, a – světe div se – přidal mu k platu deset tolarů týdně, prý jako rizikový pří­platek. Dokonce mu nalil skleničku whisky a nabídl mu doutník. Ještě odpoledne potkal Skořápka hejkala Cyrila a jeho přítele ducha Viléma znovu a nakonec se skamarádili. Manželka mu večer upekla jeho oblíbené makové buchty, dcera Kryšpína dostala ve škole jedničku z historie a v kartách obehrál konstábla Hlušinu o pěknou sumičku. Zkrátka život se zdál Skořápkovi na­jed­nou krásný a plný světlé budoucnosti.

Když už byl v takovém rozpoložení, napadlo ho, že by mohl zajít za Štrůdlíkem, dát si u něj kafe a nějak přátelsky mu vysvětlit, že nemohl jednat jinak a tak nějak opatrně se mu možná i trochu omluvit. Možná by mu mohl dokonce pomoct s opravou rozbitého pultu.

Skořápka se usmál nad svým dobrotivým plánem, začal si pohvizdovat známý evergreen Já se vrátím tam do Mořičvílu a vydal se ke Štrůdlíkovu krámu.

 

Kapitola patnáctá

 

(Ve které se konečně dostáváme k jádru celého zločinu a na stopu hlavnímu padouchovi, který za vším stojí. Jen tak mimochodem se také dozvíme, jak se pan Kefír, jeden z nejbohatších mužů ve městě, dobral svého majetku.)

 

Velitel Mataharis nadskakoval na kozlíku vedle Fanouše jako hadr na holi. S Fanoušem nebylo možné vést jakýkoliv dialog. Museli jste mu klást jednoduché otázky a formulovat je tak, aby na ně bylo možné odpovědět pouze ano nebo ne. Navíc bylo potřeba dát si pozor, aby rozkazy udělené Fanoušovi byly zcela jednoznačné a nepřipouštěly žádný jiný výklad. Osudové chyby se dopustil Mataharis hned po Fanoušově nástupu do služby, když ho poslal hlídat před hlavní vchod Speciální městské stráže, aby se nedostal nikdo cizí dovnitř, a myslel si, že bude od Fanouše do večera pokoj. První problém nastal, když Fanouš nepustil dovnitř skutečně nikoho cizího, tedy nikoho, protože cizí pro něj nebyl pouze Mataharis. Agenti 001, 002, 005 a 009 vnikli do budovy okny, 003 se z cvičných důvodů prokopal, 004, 006 a 008 rezignovali a pokoušeli se Fanouše uplatit. Pouze Blond dokázal Fanouše obelstít provokativním zvoláním „Hele, ptáček!“ a proklouznout mu za zády.

Na druhou stranu, pokud jste dokázali Fanouše správně instruovat, plnil svoje povinnosti do puntíku. Když mu Mataharis přikázal, aby ho zavezl do Fialkové ulice, mohl si být jistý, že i kdyby přes cestu najednou spadla věž kostela, Fanouš by ji zahodil na stranu a moc by o tom nepřemýšlel.

Nicméně žádná z kostelních věží, které míjeli, na to nevypadala. Mataharis byl téměř stoprocentně přesvědčený, že jejich mise je o několik hodin zpožděná, ale bylo třeba učinit povinnosti za dost. Stále mu nešlo do hlavy, jak dokázal Blond celou situaci odhalit rychleji než on. Mataharis celou svoji školní docházku i celé studium na Hluboké univerzitě ve Vymleté díře vyhrával všechny soutěže, kde bylo zapotřebí byť i jen trochu použít logiky. Měl ve svém pokoji řadu diplomů a různých cen, ale na Blonda byl evidentně krátký. Blond jednal vždy o něco rychleji. Mataharis děkoval všem známým bohům, že je Blond jeho podřízený a ne zaměstnanec nějaké konkurenční speciální stráže. Například Brolin měl k dispozici agenta s označením Alfa. Byl to takový abu-babský zvyk, že místo číslic používali Lodžskou abecedu. Alfa nebyl špatný, dokonce byl přímo výborný, ale ani Brolin, ani Mataharis se nikdy neodvážili poslat je proti sobě s Blondem. Navíc panovalo podezření, že jsou oba spolužáci, protože ani jeden z nich nikdy neprozradil sebemenší údaj o své minulosti. Dokonce to vypadalo, jako by žádnou minulost ani neměli.

Blond dokázal mluvit prakticky jakoukoliv řečí, pokud jste mu na půl hodiny půjčili příslušný slovník, a dokonce používat slangové výrazy a místní přízvuk. O jeho fyzické kondici nemělo vůbec smysl začínat debaty, protože kdyby Blond chtěl, mohl z něj být klidně vyhazovač, vrah, lovec, námezdní žoldák, podpěra balkónu a spousta dalších povolání, kde se na fyzičku klade důraz. Když jste se ho zeptali na jakoukoliv informaci, řekl vám ji s takovým výrazem, že jste měli dojem, že nevědět to je jaksi proti přírodě. Z toho důvodu Blonda ze srdce nenáviděla slečna Roháčková, která měla malý prosperující podnik zabývající se sestavováním různých kvízů a hádanek. Za tolar jste si mohli koupit jeden výtisk, a když jste všechny otištěné úkoly správně vyřešili, byli jste zařazeni do slosování o pěkný balík. Když Blond vyhrál jako jediný správný řešitel poosmnácté v řadě, zařadila slečna Roháčková na titulní stránku standardně nápis oznamující, že tajným agentům je účast v soutěži zakázána. Od té doby Blond zdarma posílal správná řešení různým mořičvílským dobročinným spolkům a tak z větší části financoval jejich činnost.

Mataharis se probral ze zamyšlení, když kočár zastavil před krámkem pana Štrůdlíka. Na místě, kde krámek ještě včera stál, byly ohořelé trosky a naštvaný strážník Skořápka. Mataharis seskočil z kozlíku, požádal Fanouše, aby ho nikdo kromě zaměstnanců SMS nerušil, a došel ke Skořápkovi.

„Co se tu proboha stalo, Bledulíne?“

„Nevím, pane!“ zasalutoval předpisově Skořápka. „Když jsem dorazil na místo, krámek právě dohoříval. Po Štrůdlíkovi není nikde ani památky, ani po… no, víte po čem…“

„Máte na mysli kostru? Ostatky?“

„Ano, pane.“

„Myslel jsem si to,“ zamručel Mataharis. Vyslechl jste ty lidi kolem?“ ukázal na dav čumilů držící se v uctivé vzdálenosti od Fanouše.“

„Vyslechl, pane.“

„A kdo tedy viděl Štrůdlíka naposledy?“

„Já, pane.“

Mataharis pozdvihl udiveně obočí a Skořápka pokračoval:

„Včera se tu odehrál menší incident se dvěma nadpři­rozený­mi by­tostmi, hlásnou troubou a rozbitým prodejním pultem. Zasáhl jsem a celý konflikt diplomaticky urovnal. Podle svědků pak pan Štrůdlík zavřel krám a od té doby ho nikdo nespatřil. Požár vypukl dnes ráno, a než sem dorazil hasičský sbor, nebylo co hasit.“

„Aha. No, podrobnosti toho konfliktu zřejmě nejsou důležité, viďte?“

„Ne, pane. Jednalo se o lokální konfrontaci názorů na některé aspekty tržního mechanismu.“

„Dobrá. Tak mě napadlo, Skořápko, vy chodíte na nějaké kurzy?“

„Ano, manželka mě přihlásila do večerních kurzů pro začínající obchodníky. Chce si na penzi otevřít malý krámek.“

„Krámek? A s čím, jestli se mohu zeptat?“

„Chce prodávat použité knížky, pane,“ začervenal se Skořápka.

„No vida, neotřelý nápad. A kde je vezme?“

„Koupí. Pak přidá tu… no… při-da-nou hodnotu a zase je prodá.“

„A tak. No dobrá, tak ať se vám daří. A kdy že to jdete do penze?“

„Příští rok, pane.“

„Tak to máte na studium ještě dostatek času. Co myslíte, vypadám já jako vystudovaný člověk?“ zeptal se Mataharis, aniž polevil s úsměvem.

„Jistě, pane.“

„Skvěle. Takže buďte tak hodný a přestaňte na mě používat obchodní slovník a řekněte mi sakra, co se tady včera stalo!“

Překvapený Skořápka zalapal po dechu.

„Jestli můžu hádat, byl tady Cyril s Vilémem, že ano? Ten včerejší řev se nedal přeslechnout,“ nadhodil Mataharis.

„Ano, pane,“ postavil se Skořápka do pozoru, „byli tady a chtěli po Štrůdlíkovi půjčit kladivo, aby mohli rozmlátit hlásnou troubu. Ehm.. vy znáte Cyrila s Vilémem?“ osmělil se Skořápka.

„Několikrát jsme se setkali,“ připustil Mataharis. Potom pokýval soustředěně hlavou a rozhlédl se po okolí. Štrůdlíkův krámek byl zapasován mezi dva známé mořičvílské výrobce – Gerhardovu továrnu na doutníky a Společnost pana Kefíra, která v pravém slova smyslu vyráběla pouze peníze, čili obchodovala ve velkém. Před vstupem do Gerhardovy továrny stál jako socha tvor podobný Fanoušovi. Mataharis si ho všimnul až na poslední chvíli, protože tvor stál absolutně nehybně, prach a saze ze Štrůdlíkova krámku udělaly také své, a tak splýval s pozadím očazené budovy. Mataharis si ho šel prohlédnout z blízka a musel konstatovat, že se jedná pravděpodobně o Fanoušova blízkého příbuzného s rozkazem hlídat továrnu před nepovolanými lidmi.

„Fanouši, máš nějakého bratra?“ zeptal se přes rameno a zkoumal tvorův obličej.

„Hmmrm,“ zamručel Fanouš.

„Tohle je tvůj bratr?“

„Hmmmrm.“

„Dobře. Teď poslouchej, Fanouši, abychom to zkrátili, zeptej se tohohle svého bratra, jestli tady stojí celou noc. Jestli viděl pana Štrůdlíka před požárem odcházet a jestli viděl někoho vejít dovnitř od chvíle, kdy odešel tady strážmistr Skořápka. Pochopils to, Fanouši?“

Následovala asi pětiminutová pauza, kdy se Fanouš tvářil soustředěně, než nakonec řekl:

„Hmrrrmm.“

Potom přistoupil ke svému bratrovi a oba si vyměnili několik různě intenzivních hmmmrm. Když skončili, otočil se Fanouš na Mataharise a kývnul hlavou. Mataharis zvedl oči k nebi, jako by se ptal, za co musí zrovna on pracovat s Fanoušem.

„Stojí tu celou noc, Fanouši?“

Kývnutí.

„Šel Štrůdlík pryč, než začalo hořet?“

Zavrtění hlavou.

„Šel někdo dovnitř?“

Zavrtění hlavou.

Mataharis pokýval hlavou, dal Fanoušovi kostku cukru, které pro tyhle případy nosil po kapsách, a šel si prohlédnout spáleniště. Dav okolostojících zevlounů se mezitím rozrostl zhruba na dvojnásobek. Mataharis kývnul na Fanouše a ukázal hlavou směrem k davu. Některé posunky totiž Fanouš chápal naprosto přesně, na druhou stranu, v tomhle případě projevili rychlou chápavost i přihlížející lidé, a tak než k nim Fanouš vykročil, nebyla okolo místa činu ani noha. [35]

Mataharis chvilku hloubal nad troskami a potom zavolal na Fanouše, něco mu polohlasem řekl, Fanoušovi se blýskly oči a dal se do rozebírání trosek. Mataharis naskočil na kozlík a odjel zpět na velitelství SMS.

b

Když se Mataharis vrátil ke zbytkům Štrůdlíkova krámku, byl Fanouš s rozebíráním trosek téměř hotov. Pod hromadou trámů a suti zel středně velký otvor do podzemí. Kromě Mataharise z kočá­ru vystoupili i čtyři členové SMS vybavení kušemi typu Turbo schopnými pěti výstřelů bez dobíjení. [36] Všichni včetně Fanouše se pak spustili do podzemí. Otvor vedl do úzké klesající chodby, která ústila do poměrně širokého tunelu, pravděpodobně pozůstatku po staré kanalizaci. Co bylo však divné, na dně tunelu byly stejné koleje, jaké používala Spojená mořičvílská železnice. Mataharis rozsvítil lucernu a podrobně prozkoumal jednu z kolejí. Byla značně ošoupaná, což svědčilo o jejím častém používání. Mataharis pokrčil rameny, mávnul rukou na své muže, aby ho následovali, a vydal se po kolejích do hloubi podzemí.

b

Hubert Kefír byl bohatý muž. Byl to ten případ, kdy člověk zdědí po svých rodičích fungující obchod a vlastním přičiněním ho dokáže dovést k ještě větší prosperitě. Tradice obchodování rodu Kefírů sahala několik století nazpátek, ale až Hubert Kefír dostal nějakou náhodou do genetické výbavy toho správného obchodního du­cha. Když obdržel od svého otce ve svých pětadvaceti letech klíč od krámku v Řemeslnické ulici, řekl si, proč se držet při zemi, a v současné době, tedy po třiceti letech, vlastnil síť pěti obchodních domů (vlastního vynálezu) po celém Mořičvílu, jednu pobo­čku v Abu-Babě a v jednání bylo vybudování prodejny ve Vymleté díře. Fígl, kterým Hubert Kefír dosáhl takového úspěchu, byl celkem jednoduchý – dejte lidem, co chtějí, a když vám zbude trochu času, donuťte je, aby chtěli to, co zrovna máte na skladě.

Nejdříve to byly gumové kachničky, věc do té doby nevídaná a celkem zbytečná. Hubert Kefír si všiml, že kachničky vznikají jako vedlejší produkt při výrobě výbušnin, a tak si jich objednal v muzeu několik velkých beden a vložil všechny peníze do útočné reklamy. Slogan zněl ‚Kdo nemá ve vaně naši kachničku, neumí si koupání užít‛. Kachniček bylo v Mořičvílu v té době samozřejmě velké množství, ale obchodník Kefír dal na ty své vytisknout svoji značku. Jakmile si někdo koupil první kachničku, odstartoval tím přímo nákupní horečku. Když ji má soused, proč bych si ji nemohl dovolit taky, řekla si většina lidí a firma Kefír zaznamenala obrovský zisk. Cena kachničky, za kterou ji Kefír koupil v muzeu, byla půl tolaru, potisk vyšel na několik měďáků a prodejní cena byla tolarů deset.

Dalším nápadem pana Kefíra bylo zužitkování kachničkové horečky pro prodej dalších věcí, v tomto případě ručníků. Nový slogan byl ‚Ke každé kachničce značkový ručník‛. A opět se ukázalo, že největším přítelem každého obchodníka je snobský zákazník. Každý, kdo měl kachničku, chtěl mít automaticky i ručník, bohatší rodiny dokonce hned několik ručníků. Co na tom, že byl o dvacet tolarů dražší než stejný ručník koupený někde jinde, tenhle byl od Kefíra, a to už něco znamenalo.

K ručníku se samozřejmě hodil župan, k županu dobrý doutník, a tak dále. Do dvou let prodával Kefír kdeco, a protože mě­lo jeho zboží na­tištěnou značku, považovalo se automaticky za lepší.

Další věcí, které si pan Kefír všimnul, byla nevyužitá kupní síla těch obyvatel, kteří si jeho zboží nemohli dovolit, což byla dost podstatná část obyvatel města. Chvilku o problému uvažoval a pak přišel opět s novátorským nápadem – zavedl slevy. A opět to fungovalo. Když jste například prodávali mýdlo za pět tolarů a nešlo na odbyt, protože bylo příliš drahé, začali jste ho prodávat za šest, čímž se stalo ještě dražší a nekupoval ho skoro nikdo. Za měsíc jste šli s ce­nou na čtyři tolary a dali jste k němu zadarmo krabi­čku pá­rá­tek. V tu chvíli vypuklo davové šílenství a po mýdlu se jenom zaprášilo, protože kdo by odolal možnosti ušetřit dva tolary a ještě dostat párátka. Že výrobní cena mýdla i s párátky byla dohromady tolar a za rohem jste ho mohli koupit za dva tolary padesát celou tu do­bu, ale zabalené do obyčejného papíru a bez párátek, si nikdo ani nevšimnul.          

Obaly byly další vynález, kterým Hubert Kefír přispěl do mořičvílského obchodního systému. Když jste chtěli prodat dejme tomu sekyrku a nebyl o ni zájem, stačilo ji zabalit do pěkné krabičky a nechat na ní namalovat elfku, jak drží zmíněný výrobek v ruce a kácí strom. A za pár dní bylo po sekerkách.              

Poslední věcí, která dopomohla Hubertu Kefíro­vi k sou­čas­né­mu bohatství, byla soutěž. Nic nedonutilo obyvatele města utrácet víc než možnost získat něco zadarmo. Za každých deset utracených tolarů v jakémkoliv obchodě firmy Kefír jste dostali jeden bod. Když bylo bodů dvacet, dostali jste za ně kachničku na památku Kefí­rových začátků. Za sto bodů jste mohli obdržet župan, za pět set sadu Gerhardových doutníků typu Medium, a tak dál.

Hubert Kefír byl tedy bohatý muž, kterého nenávi­dě­li vši­chni obchodníci z celého města, ale protože to byl i muž mimořádně inteligentní, měli jeho zaměstnanci příkaz poslat zákazníka ke konkurenci, pokud že požadované zboží nebylo zrovna na skladě, takže nenávist mořičvílských obchodníků nebyla zase tak veliká, aby se musel obávat o svoji bezpečnost. Kefír se za své bohatství nikdy nestyděl a nebál se ho dávat najevo – vlastnil několik lukra­tivních pozemků po celém Mořičvílu a na každém z nich měl postavený překrásný dům. Vlastnil podíly v množství mořičvílských podniků, v bankovním domě Lupin dokonce podíl rozhodující. Choval koně, měl farmu na zpracování vlny ve Vrcholech, provozoval doručovací službu (pro svoje zboží samozřejmě) a přemýšlel o vlastní třídící stanici pro potrubí.

Díky svému společenskému postavení měl samozřejmě i dobré styky s mořičvílskou smetánkou. Ve čtvrtek se v jeho vile na Borůvkovém kopci pravidelně scházeli největší boháči a vlivní lidé z celého města. Mezi nimi i velitel Speciální městské stráže velitel Mataharis. O to větší překvapení pro Huberta Kefíra bylo, když v jeho domě na Lotosovém nábřeží jmenovaný vystoupil z krbu, následován čtveřicí drsných mužů se samostříly.

„Představte si, Huberte,“ oprášil si Mataharis z šatů prach, „řekl jsem si, co kdybych se prošel trochu podzemím a podíval se, kam vedou ty chodby s kolejemi. A na co nepřijdu – jeden vchod je od vás z krbu, to je ale náhoda, co? A víte, co je na tom nejlepší? Další vchod je u Štrůdlíka v krámku. Tedy v bývalém krámku, on mu totiž dnes v noci shořel, ale to už asi víte.“

„Já nemám slov,“ zalapal po dechu Kefír.

„To ani není třeba, drahý Huberte,“ ujistil ho Mataharis, „klidně budu mluvit sám. Víte, myslím si, že to bylo asi takhle: Jakmile někdo přišel na ten nápad s plechovkami z hliníku, předpokládám, že jste byl první, kdo se toho chytil. Je to praktické, dobře se chladí, a ta zvláštní chuť, jakou pivo získá. Tak jsem si říkal, kde je asi nějaká plechovkárna, ale nic takového ve městě nemáme. Ani v nejbližším okolí ne. Tak kde asi tak můžete ty plechovky brát, co? A co plnění? Pokud vím, to by si vyžádalo další prostory a celkem složité zařízení, ale to žádný pivovar k dnešnímu dni nemá. A pak je tady samozřejmě doprava, protože já osobně jsem ve městě moc povozů s tímhle zbožím nepotkal. A přitom jsou plechovky už všude. Takže když si to dám dohromady, Huberte, napadá mě jediná věc – podzemí. Pod zem se dá schovat celá výroba i dopravní systém, stačí natáhnout koleje ve starých kanálech a obchod století je na světě. Žádná konkurence, která by vám ukradla technologii, žádné dopravní zácpy v ulicích, všechno rychlé a bezpečné.“

Kefír se posadil do křesla a otřel si kapesníkem čelo.

„Vlastně je to dobrý nápad,“ pokračoval Mataharis, „a není na něm nic špatného. Musel jste vydělat spoustu peněz. Jenže problém byl v nedostatku hliníku, že ano? Na světě je ho jen omezené množství, takže plechovky nejde vyrábět donekonečna. Sbírat staré a ty pak přetavovat, to je jistě řešení, ale nefunguje stoprocentně. Takže je třeba vymyslet způsob, jak obstarat stále větší množství hliníku. Chvíli stačí drobnější krádeže – například kašna, okapy z opery a podobně. Pak někoho napadne jiná věc: kde je nejvíc hliníku pohromadě? Přece hliníkový most nad Vymletou dírou, jenže jak ho ukrást? A co koupit Spojené železnice, most prostě rozebrat a nahradit ho třeba dřevěným, nebo kamenným, to už je jedno. Nový most určitě vyjde dráž než ten původní z hliníku, určitě taky bude mnohokrát náročnější ho postavit, ale vzhledem k tomu, že získáte nejen obrovské množství materiálu na plechovky, ale také monopol na dopravu do Vrcholů, a tím i nový trh, tak se to mnohonásobně vyplatí. A dá se předpokládat, že plechovkové pivo je takový hit, že se po něm lidé utlučou i v horách.“

Kefír se teď potil už zcela nekontrolovatelně. Na křesle se, obrazně řečeno, zhroutil sám do sebe.

„Ale víte, Huberte, co mi do toho nezapadá?“ pokračoval nemilosrdně Mataharis. „Podzemní slévárna, to je váš styl, vždycky jste měl před konkurencí velký náskok, podzemní stáčírna, proč ne. Koleje v kanálech? Geniální, koho jiného než vás by to mohlo napadnout uvést do praxe, navíc, vy na to máte peníze. Ale krást hliník? To ne, Huberte, natolik vás za ta léta znám. To není váš případ. Vydírat představitele Spojených železnic? To už vůbec nejste vy.“

Kefír si ulehčeně vydechl, ale na jeho pozici v křesle se jinak nezměnilo vůbec nic.

„Vy jistě víte, Huberte, že Spojené železnice nezdražily jenom tak z dlouhé chvíle nebo proto, že by si myslely, že vydělávají málo. Jste určitě informován, že jsou k tomu tlačeni únosem svých potomků. Ale nemyslím si, že byste v tom byl nějak zapletený, jen že o tom víte. Podle mého názoru totiž existuje další osoba, která to celé vymyslela. Náš neznámý muž nějakou náhodou objevil vaše tajemství, mám na mysli podzemní výrobu a distribuci. Pak přišel na nápad s krachem Spojených železnic, a protože to byl evidentně někdo, kdo na to měl žaludek a mozkovou kapacitu, začal svůj plán uskutečňovat. A hlavně začal vydírat. I vás, Huberte. Jenom mi vrtalo hlavou, jak a čím vás vydírá. Žádné děti nemáte, vlastně ani příbuzné, jenom manželku. A ta, jak jsem zjistil, se těší dobrému zdraví ve vašem domě na nábřeží. Takže jsem dospěl k závěru, že jste provedl něco hodně špatného a on to na vás zjistil. Pak jsem si řekl, co by to asi tak mohlo být.“

Kefír se v křesle ještě zmenšil. Teď už vypadal jako plyšový medvídek po vyprání v ricinovém oleji.

„Já čekám, Huberte,“ posadil se Mataharis do křesla naproti Kefírovi.

Kefír se schoulil ještě víc, ale pak jako by z něj spadla všechna tíha a on se rozhodl ke všemu přiznat s vědomím, že se pak možná konečně pořádně vyspí.

„Mám milenku,“ pípnul.

„Myslíte vaši sekretářku?“ zeptal se Mataharis a připálil si doutník, který ležel v krabici na stole.

„Vy o ní víte?“ zděsil se Kefír.

„Ne, to mě jen tak napadlo,“ utrousil mezi zuby Mataharis a vypustil obláček kouře.

„Aha. Kdyby to zjistila Hermína, byl by to můj konec. Polovina majetku pryč, ale to by nevadilo tolik jako to, co všechno bych si musel vyslechnout.“

„Vidíte, že to jde.“

„On nás viděl. Nechal nás namalovat při tom… no, vždyť víte při čem. Ve městě je jeden lampář, který umí malovat pekelně rychle a přesně, a on si ho na mě najal! Ten člověk v sobě nemá kousek slitování, je to příšera beze studu!“ Kefír se opět zhroutil.

„Takže už nám zbývá jenom jedna otázka. Kdo je ten ON?“

Kefír se pohroužil do hlubokého mlčení. Mataharis chvilku la­bužnicky vychutnával chuť doutníku a potom navázal:

„Popravdě řečeno, nečekal jsem, že mi to jen tak prozradíte, znám vaši manželku natolik dobře, že si zcela jasně uvědomuji, co by pro vás znamenalo prozrazení vašich aktivit se slečnou Barborkou. S několikaletým žalářem je to ne­s­rov­natelné. Já osobně bych se také dlouho nerozmýšlel. Ve vězení je koneckonců jenom chlad a vlhko, možná nějaká ta krysa, když budete mít štěstí. Za dvacet, třicet let vás pustí, vrátíte se do podniku, který mezitím budou spravovat vaši podřízení, začnete znovu… Ale výčitky paní Hermíny, to je skutečné peklo. Možná na vás bude křičet celé hodiny, už jen ta představa je téměř nesnesitelná. A majetek? Škoda že nemáte nějakého schopného právníka, který by doložil, že máte na majetku daleko větší podíl, než vaše paní…“

„Dost!!!“ vyskočil Kefír. „Já vám to řeknu, ale musíte mi slíbit, že se ho dopadnete dřív, než to stihne prozradit Hermíně, ano?“

„Máte moje slovo, přirozeně.“

„A vaši muži?“

„Tihle?“ ukázal Mataharis na čtveřici ozbrojenců. „Pane Hoblíku, byl byste tak laskav a popsal byste prosím tady panu Kefírovi, co jste viděl před několika týdny v jeho pracovně?“

„Slečna Barborka byla oblečená do takových zajímavých řemenů a pan Kefír jí…“ začal agent Hoblík, ale Kefír ho rázně umlčel.

„Vy mě špehujete, veliteli?“

„Já? Nikoliv. A co podniká ve svém volném čase pan Hoblík, to je čistě jeho soukromá věc. Spíš si všimněte jiné věci – evidentně zná vaše hříchy do nejmenších detailů a všimnul jste si, že by vaše manželka něco věděla? Musím k tomu ještě něco dodávat?“

Kefír opět svěsil ramena, která před chvílí bojovně narovnal.

„Dobrá, věřím vám. Ono mi nic jiného ani nezbývá, že?“

Mataharis zachovával tvář hráče pokeru.

„Nevím, kdo to je, nebo jak se jmenuje, nechává si říkat Šéf. Viděl jsem ho jenom několikrát a to měl vždycky na obličeji masku Mikuláše, takže ani nevím, jak vypadá.“

„Asi tak metr šedesát vysoký?“ nadhodil Mataharis.

„Asi tak, zase jenom hádáte?“

„Tentokrát ne. Tentokrát si ověřuji fakta. Všimnul jste si někdy jeho bot?“

„Samozřejmě. Měl je vždycky strašně zaprášené.“

„Dobře, zdá se, že mluvíte pravdu. Takže kdybyste byl teď tak laskav a zavedl nás do vašich podzemních prostor.“

 

 

Kapitola šestnáctá

 

(Ve které James Blond přijíždí k hraběti Euliánovi s prosbou o pomoc a jednotlivé dějové linky se nám krásně začínají sbíhat před závěrečnou monumentální honičkou.)

 

James Blond uvázal koně ke kované mříži u vstupní branky do rozlehlé zahrady hraběte Euliána a vydal se tichým krokem k hradu. Zahrada obsahovala množství roztodivných květin a rostlin vůbec a Blond si musel dávat veliký pozor, aby se mu některá z nich nestala osudnou. Obratně se vyhnul kořenům dubohlavníku podlého, který byl známý tím, že dokáže lapit i menšího jelena, a když po několika týdnech své kořeny opět rozplete, zůstanou na zemi jenom parohy. [37] Tiše se proplížil kolem švihatky polonahé[38] a prosmýkl se i okolo zlomyslných leknínů. [39] Osudným se mu stal nenápadný dub. [40] Blond ale za okamžik vstal, ohmatal si hlavu a pokračoval k hradu. Když došel ke zdi, sejmul z ramene lano s kotvou a vrhnul jej nahoru k jednomu z chrličů. Lano se úspěšně omotalo kolem čumáku s vyceněnými zuby a Blond začal šplhat. Jakmile dosáhl třetího patra, vyhoupl se na širokou římsu, přešel k jednomu z oken a nahlédl dovnitř. Spatřil dlouhý jídelní stůl, za kterým seděli kromě hraběte Euliána a Bohouška i dva zaměstnanci muzea, z nichž v jednom Blond poznal jeho ředitele, a slečna Zuzana, majitelka hostince U příšerného šklebu.

Blond někdy absolvoval akce, po jejichž skončení bylo více než záhodno svěřit se do péče jejích nápojů. Navíc v Příšerném šklebu bylo silně neutrální území. Kolikrát tam potkal největší kriminální živly, nepřátelské agenty a podobné existence, ale v hostinci se jaksi neslušelo o tom mluvit. Blond si živě vybavoval, jak mu jednou agent dvojitá delta z Abu-Baby přidržoval kbelík po jednom náročném diplomatickém večírku, když se oba ve Šklebu ráno sešli a léčili si následky. V tu chvíli bylo zapomenuto, že se před třemi dny utkali na půdě Lodžského velvyslanectví o pergamen s údaji o královské rodině. U příšerného šklebu ne­by­lo místo na pracovní ani jinou rivalitu.

Blond chvilku pozoroval společnost u stolu a nemohl se zbavit dojmu, že mají všichni trochu nezdravou barvu, vyjma slečny Zuzany, která zářila svěžestí a spokojeností. Ostatní vypadali, jako by absolvovali náročnou noc. Blond zaklepal na okno a vstoupil.

„Dobrý den,“ pozdravil, když seskočil na zem, „našlo by se u vašeho stolu ještě jedno místo, prosím?“

Reakce byly různé. Myrtil ani nezaregistroval, že někdo přišel, a dál do sebe se soustředěným výrazem lil pelyňkový čaj, Zuzana nasadila užaslý výraz a řekla „no, Jamesi…“, Jeroným se okamžitě po Zuzanině reakci na Blonda zamračil, Bohoušek kývnul chlupatou hlavou na pozdrav a hrabě Eulián pokynul rukou na znamení, že u stolu je místa dost. Hraběnka Samuel se začal červenat.

„Co vás ke mně přivádí, Jamesi?“ otázal se hrabě, když se všichni přítomní představili. „Zase potřebujete udělat chemický rozbor?“

„Nikoliv, hrabě. Tentokrát vás chci poprosit o zapůjčení vašeho chytrouše, potřebuji opravdu rychlý stroj.“

„Ty ho znáš, Zuzanko???“

„Jistě, Jamesi, je vám k dispozici, jedná se o něco vážného?“

„Jistě, je na tom něco divného???“

„Bohužel ano, každá minuta je v tomto případě drahá. Konkrétně se jedná řádově o několik tisíc tolarů.“

„Že se na tebe tak divně podíval!“

„Tak to nemůžeme meškat, omluvíte nás, pánové? Zuzanko?“

„Snad bys nežárlil?!“

„Žárlil? Já? Jak jsi na tohle přišla?“

„Skoro to tak vypadá!“

„Já mám jen strach, abys nenalítla nějakýmu floutkovi.“

„James, a floutek? Ha ha ha!“

Jeronýma najednou zarazilo, že je u stolu ticho a všechny zraky se upírají na něj a na Zuzanu. Nenuceně si upravil límec u košile a odkašlal si.

„Prosím?“ řekl. „Přišel jsem o něco?“

„Pan Blond by rád využil mého chytrouše, jedná se prý o něco velmi vážného,“ vysvětlil hrabě.

„Aha. A můžeme se podívat?“

„Jistě, proč ne,“ souhlasil Blond.

Celá společnost, vyjma Bohouška, který se rozhodl nenechat ani kousek jídla nazmar, se pak přesunula do sálu s chytroušem.

b

„A co byste přesně potřeboval, Jamesi?“ chtěl vědět hrabě Eulián, když se s Blondem posadil před klávesnici chytrouše. Ostatní postávali za nimi a se zájmem je sledovali. Včelí plástev byla celá černá – včely tak signalizovaly, že jsou připravené k práci.

„Můžete zobrazit mapu Mořičvílu, přibližně v oblasti Řemeslnické ulice?“

„Ale jistě, to je maličkost,“ řekl nadšeně hrabě a jeho prsty se rozeběhly po klávesnici. Na plástvi se objevilo:

 

Mapa/Moricvil/Rem. ul/2xzoom

 

„Co to je, hrabě?“ pookřál Myrtil.

„To jsme si domluvili s královnou matkou. Teď sledujte.“

Ve všech šedesáti čtyřech úlech pod okny to začalo hučet a včely začaly houfně vylétat. Za chvilku se vysunul z Euliánova chytrouše emajl se žádostí o příslušnou mapu do Mořičvílu.

„Jak dlouho to bude asi tak trvat?“ zajímalo Jeronýma.

„Podle toho, jak je ucpané potrubí, ale obvykle nečekám déle než dvacet minut.“

„Víte,“ pokračoval Jeroným, „už několikrát jsem o tom přemýšlel – nešlo by to urychlit pomocí nějaké výbušniny?“

„Vy si prostě nedáte pokoj, že ano?“ zeptal se Jeronýma nakvašeně Myrtil.

„Už jsem vám to několikrát vysvětloval,“ ohradil se Jeroným, „nikdo nemohl tušit, že mají hnízdo přímo pod námi.“

„O co jde?“ chtěl vědět hrabě.

„Ále, taková lapálie,“ mávnul rukou Myrtil, „tady Jeroným se pokoušel zlikvidovat krysí doupě a zlikvidoval si celou laboratoř.“

„Ale pokud by se použily masivní kovové trubky, nic takového by nehrozilo…“

„To známe! Nejdřív je důležité všechny ubezpečit, že žádné nebezpečí nehrozí, pak začnou padat gumové kachničky, a najednou člověk letí nad městem a diví se, co se vlastně stalo!“ řekl naštvaně Myrtil.

„A co světlo?“ přerušila jeho lamentování Zuzana.

„Prosím?“ řekli najednou Myrtil, Jeroným i hrabě.

„Obyčejné světlo,“ opakovala Zuzana, „když už budete mít natažené rovné trubky, stačilo by vymyslet systém záblesků a způsob, jak je převést… no, do včel, abych tak řekla.“

Nastalo ticho. Všichni tři muži usilovně přemýšleli. Bohoušek byl zrovna jezevec, hraběnka Samuel vyšívala kapesník a James Blond zachovával mlčení.

„No, kdyby byl zdroj světla dostatečně silný…“ uvažoval nahlas Jeroným.

„Zatáčky by se daly vyřešit pomocí zrcadel…“ pokračoval Myrtil.

„A co se týká toho systému, stačilo by záblesk-tma…“ připojil se hrabě.

„Kdyby záblesky přicházely dejme tomu ve skupině po osmi, z toho první čtyři by udávaly pozici, další třeba barvu…“

„Promiňte, že vás přerušuji,“ vložil se do úvah tří vědců Blond.

„Ano?“

„Cestou sem jsem se zastavil ve společnosti pro očis­tu mořič­víl­ských kanálů…“

„Myslíte První Žumponorskou a synové?“ zajímalo Myrtila.

„Ano, tu. A vypůjčil jsem si plánky městské kanalizace…“

„Oni vám je půjčili? Tuhle jsem po nich něco chtěl a nedalo se s nimi mluvit!“ podivil se Myrtil.

„Nepůjčili. Já jsem si je půjčil. Bylo by možné, pane hrabě, zobrazit současně plánek kanalizace i plánek měs­ta?“

„Aha, chcete vědět, kudy kanály vedou?“ pookřál hrabě Eulián.

„Ano, tak nějak,“ souhlasil Blond.

„Tak to je samozřejmě možné, půjčte mi ten plánek, nechám to načíst. Mám na to takové zařízení…“ vzal si hrabě od Blonda požadovaný dokument a otevřel jednu ze skříní v sále. Zařízení, které z ní vyndal, připomínalo ze všeho nejvíc bednu s odklápěcím víkem. Hrabě připojil do bedny jednu z hadic, které vyčuhovaly z chytrouše, a otevřel její bok. Ukázalo se, že v bedně není prakticky nic kromě olejové lampy a krabičky sirek značky Sušic & sestřenice. Eulián zapálil lampu a bednu opět zavřel, potom poodklopil horní desku a na sklo, které se pod ní skrývalo, položil Blondův vypůjčený plánek a víko opět zaklapl.

„Že jsem tak smělý, hrabě, jak to funguje? Tady selhává i moje představivost,“ zajímal se Myrtil.

„Za chvilku pustím dovnitř tady tou hadicí jeden z rojů. Včely se usadí na dno krabice tak, aby vytvořily prosvícený obrázek ze skla. Pozici si zapamatují, pak se přesunou do plástve na stěně a sednou si přesně stejně. Takže ten plánek dostaneme na plástev. Až přijde z města plán míst okolo Řemeslnické ulice, včely ho jednoduše překryjí a výsledek je na světě. Ještě jsem uvažoval o tom, že bych je přesvědčil, aby se nechaly zavřít do emajlu a někam poslat, ale ony strašně nerady takhle cestují.“

„To je opravdu škoda, hrabě,“ přidal se Jeroným, „mohl byste tímhle způsobem poslat jakýkoliv obrázek každému, kdo by měl podobnou plástev jako vy.“

„Já vím, Jeronýme, já vím. Ale pracuji na tom. Jakmile to všechno doladím, hodlám konkurovat Lehkému Mikroušovi a vybudovat vlastní potrubí, ale to je zatím hudba budoucnosti.“

„To je skutečně smělý plán. Já bych měla strach, že se mi to někdo pokusí ukrást,“ řekla Zuzana.

Všichni se podívali na Blonda.

„To ne…“ začal se smát hrabě. „Od pana Blonda se není čeho obávat. On mi slíbil, že všechno, co je u mě k vidění, uchová v tajnosti, a já mu za to poskytuji chytrouše pro jeho náročné povolání. Dokonce jsme některé věci vymysleli společně.“

„No dobrá, ale co ostatní živly?“

„Většinu odradí už ten fakt, že jsem upír, většina z toho zbytku se ke mně prostě nedostane, protože klepat na bránu nenapadne nikoho a přes zahradu se sem umí dostat jedině Blond. Byli tady pravda některé výjimky, ale ti to také nikomu nepoví. Někdy mi krev přece jen přijde k duhu.“

„Vy je vysáváte?“

„No, tak úplně ne, ale cucnu si.“

„A co je s nimi potom?“

„Úplně normálně je vyhodím. Nevím, jestli už vám někdo sál krev, ale pokud já vím, nikdo nestojí o to zkusit to dvakrát.“

„Mně sál krev váš povedený synovec a skutečně bych to podruhé nemusela zažít,“ souhlasila Zuzana.

„Vidíte, na toho bych málem zapomněl. Díval jsem se před snídaní do našeho rodokmenu a podobný případ se už jednou vyskytnul. Před zhruba třemi tisíci lety chtěl náš prapra­pře­dek Hugo vysát selku ze statku pod hradem a narazil na genotyp silnější, než byl ten jeho, podobně jako se to stalo Samuelovi.“

„A jak se z toho dostal?“

„Nijak, přešlo to samo. Stačilo hodně celeru a pobyt na zdravém vzduchu. Takže si ho tady nějaký čas nechám a počítám, že na podzim by mohl být v pořádku.“

„Ono mu to možná jen prospěje, kdybyste slyšel, co nám vyprávěl o svém nočním životě…“ začala Zuzana, ale pak si uvědomila, co se dělo minulou noc, a ztichla.

 

„Tak se do toho dáme,“ usadil se před klávesnici chytrouše hrabě Eulián. Vyťukal několik příkazů a na plástvi se objevil plánek Mořičvílu současně s plánem městské kanalizační sítě.

„Ano, tušil jsem to,“ řekl Blond.

„Vy v tom něco vidíte?“ zajímalo Jeronýma. „Tady odsud to vypadá jako náhodná změť čar.“

„To skutečně jen tak vypadá. Potřeboval jsem vědět, kde se sbíhá nejvíce kanálů.“

„A kde to je?“

„Tady,“ řekl Blond a ukázal kamsi na plástev, „pod budovou muzea.“

„Ale to jste se mohl zeptat, pane Blonde,“ řekl překvapeně Myrtil. „Rádi bychom vám to řekli. Proč jste to vůbec potřeboval vědět?“

Teď vypadal překvapeně pro změnu Blond.

„Jak tohle víte?“ pohlédl postupně na všechny v místnosti. Potom usoudil, že jediný hrabě Eulián zřejmě neví, co se před ním snaží zatajit.

„Dobrá, navrhuji tohle – já vám řeknu proč to potřebuji vědět a vy mně na oplátku řeknete jak to víte, ano?“

Myrtil se podíval na Jeronýma a Zuzanu. Jeroným pokrčil rameny a Zuzana se dívala z okna. Hrabě Eulián se tvářil zvědavě.

„Ale tak dobrá,“ řekl nakonec Myrtil, „hledali jsme v podzemí poklad, respektive dědictví po mém dědečkovi, a našli jsme jeho tajnou dílnu.“

„Zajímavé, a co bylo v té dílně?“

„Jeroným tomu říká lokomotiva, ale ve skutečnosti je to stroj na kolejích, který se pohybuje na principu páry.“

„Na páru? To je možné?“

„Když dovolíte, pane Blonde,“ ozval se Jeroným, „zkuste si představit konvici na čaj, která je vyrobená tak, že nemá víčko, ale je celá uzavřená. Vodu do ní nalijete jenom malým otvorem a ten pak pečlivě uzavřete špuntem. Co se asi stane, když budete vodu v konvici dostatečně dlouho vařit a pára nebude moci ven?“

Blond se dlouze zamyslel a pak se neznatelně pousmál, jako člověk, který má mnoho let přímo před domem velkou hroudu zlata a najednou si jí všimnul.

„Vy máte skutečně stroj, který se pohybuje po kolejích a pohání ho pára? To je ale skvělé!“

„Můžu vědět proč?“ řekl podezřívavě Myrtil.

„Ale jistě, teď už vám to mohu klidně říct, protože vás hodlám požádat o zapůjčení té vaší lokomotivy. Někdo unesl děti významných mořičvílských občanů, osnuje podvod století a usiluje o krach městského systému. Ale hlavní je, že všechnu tuto činnost páchá pravděpodobně v podzemních tunelech. Pokud vy vlastníte lokomotivu, jsou šance celkem vyrovnané.“

V místnosti na chvilku zavládlo ticho. Potom promluvila Zuzana:

„Já jsem celkem pro, ale pod podmínkou, že nás vezmete s sebou. Mně osobně se nestává, že bych mohla každý den zachraňovat město od šílených megalomanů.“

b

„Jupíííí!“ křičela Zuzana a vykláněla se z kabiny bleskem letící lokomotivy.

„Zase to nepřehánějte, Zuzanko,“ varoval ji Myrtil, „stačí, aby něco trčelo ze zdi tunelu, a neštěstí je hotové.“

„Ale dejte pokoj, Myrtile, užívejte si to jako já, kdy jindy se vám to povede?“

„No, abych pravdu řekl, začal jsem uvažovat o tom, že bych založil společnost na podzemní dopravu,“ odpověděl Myrtil.

„To ale není vůbec špatný nápad,“ podotkl Jeroným a hodil do kotle další poleno, „ale chtělo by to důkladně rozmyslet, například ty tunely patří vlastně městu a to bude chtít platit pronájem.“

Lokomotiva vypustila mohutný oblak kouře, který byl ale okamžitě vysán jedním ze stropních otvorů.

„To by mě celkem zajímalo, kam ten kouř jde,“ zamyslel se Jeroným.

„Kam by asi tak mohl jít?“ podivila se Zuzana. „Přece na povrch starými kanály, alespoň některé z nich se přeci musely zachovat.“

„Pronájem kanalizace nemůže stát tolik peněz, vzhledem k tomu, kolik bude celý podnik vydělávat. Představte si to, chcete například vzít manželku do opery a namísto toho, abyste se mačkal v nějakém fiakru za hříšné peníze, dojdete si prostě k nejbližší stanici podzemní železnice a pěkně v klidu se tam necháte svézt…“ rozvíjel svoje plány Myrtil.

„Nerad vám kazím radost,“ ozval se Blond, „ale tenhle nápad už měl pravděpodobně muž, kterého hledáme, a zásobuje tímto způsobem po celém městě hostince plechovkovým pivem.“

„Skutečně? To je ale darebák!“

„To jistě je, proto o něj má Speciální městská stráž takový zájem,“ souhlasil Blond.

„Ještě jste nám neřekl, co vlastně provedl?“ chtěla vědět Zuzana.

„Snaží se přinutit Spojené železnice ke krachu, když to shrnu,“ vysvětlil Blond.

„Ano?“ pozvedl obočí Myrtil. „No, v tom případě jsem nucen přehodnotit svoje stanovisko, Spojené železnice jsou mojí potenciální konkurencí, tudíž mi přijde jejich krach jako celkem dobrý nápad. Co myslíte, pane Blonde, za kolik by asi tak mohli prodat trať k Vrcholům?“

„Tedy Myrtile!“ řekla pohoršeně Zuzana. „Já nevěřím svým uším! Z vás se stává pěkný hamoun!“

„Viďte, taky jsem si všimnul! Od té chvíle, co jsem si uvědomil, že jsem zdědil největší vynález hned po potrubí, dívám se na všechno trochu jinak,“ souhlasil Myrtil.

„Tak toho koukejte honem zase nechat!“

„Podíly se vyplácí zítra v poledne, a pokud se do té doby nepodaří únosce odhalit, zkrachuje nejen železnice, ale zhroutí se i sociální systém ve městě,“ pokračoval Blond.

„Prosím?“ ozval se Jeroným.

„Je to jednoduché,“ vysvětloval Blond, zatímco nepřestával zrakem kontrolovat trasu jízdy. „Město by přišlo o poměrně velkou část daní a tudíž by muselo omezit financování různých veřejně prospěšných věcí, například obnovu ulic, výsadbu zeleně a tak podobně. Spousta lidí by přišla o práci, proto by se předpokládám zvedla i zločinnost. Svoji šanci by rychle pochopili výrobci povozů a chovatelé tažných zvířat, a tak by neuvěřitelně vzrostla spotřeba krmiva. Nezapomeňte, že Mořičvíl je postavený na nejrůznějších do sebe zapadajících systémech, a pokud se rozbije jedno kolečko, zastaví se celý stroj. Ještě jsem zapomněl na to nejdůležitější – pokud přestane fungovat železnice, ztratíme dodavatele z Vrcholů, protože ani seberychlejší a sebevětší povoz nepřepraví za týden tolik železné rudy, jako jeden vagón v jednom vlaku. To by znamenalo zastavení, nebo alespoň drastické omezení, výroby téměř ve všech odvětvích, tudíž nezaměstnanost, demonstrace a tak dál.“

„Páni!“ hvízdnul Myrtil. „Když to teď vidím v takových souvislostech… nemůžeme jet rychleji?“

„Ovšem tohle všechno je jenom zástěrka,“ řekl Blond.

„Zástěrka?“ podivila se Zuzana.

„Náš neznámý muž s tím počítá. Nechá situaci vyhrotit, ale nikoliv dospět ke zkáze města.“

„Koupí železnice?“ zeptala se Zuzana.

„Ano,“ přitakal Blond, „počká několik dní, až bude situace v ulicích zoufalá, a koupí společnost za směšně nízkou cenu. A začne vydělávat neuvěřitelné peníze. Navíc náš neznámý vlastní továrnu na plnění plechovek, takže vrhne na trh v masovém měřítku věc, která je už sice známá, tudíž značně proslavená, ale zatím stále nedostatková.“

„Jenže nedostatková je proto, že hliníku je pouze omezené množství a stačí tak tak na to, aby byli uspokojeni zákazníci ve městě. O tom náhodou vím, kupuji je od pana Kefíra,“ ozvala se Zuzana.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Blond, „jenže v tom je právě ta genialita celého plánu našeho protivníka. Jakmile koupí Spojené železnice, koupí zároveň i Hliníkový most nad Vymletou dírou. A najednou má materiálu tolik, že může vyrobit dostatečné množství plechovek pro celé Vrcholy, kde mu mimochodem půjdou přímo skvěle na odbyt, protože lidé z Vrcholů znají plechovkové pivo ze svých návštěv města, ale je u nich tak nedostatkové, že si ho nemůže skoro nikdo dovolit. U nás stojí plechovka 10 tolarů, ale ve Vrcholech pořídíte tu samou plechovku za 150 tolarů. Už chápete? Je chytřejší než všichni obchodníci na světě. Dovezl do vrcholů pár krabic a vy-tvořil tak poptávku. Jakmile začne dovážet plechovky s pivem v dostatečném množství a za rozumnou cenu, nebude mít s odbytem sebemenší problém.“

„To je přímo neuvěřitelné!“ zvolal Myrtil.

„To ano,“ řekla Zuzana, „ale když rozebere Hliníkový most, jak potom bude dovážet do hor pivo, když si zničí trať?“

„Nejprve jsem myslel, že začne okamžitě budovat nový most, třeba kamenný, nebo ze dřeva, ale pak jsem si vzpomněl na svoje studia ve Vymleté díře a na to, že pět mil proti proudu Trhavice je starý most ještě z dob osidlování Vrcholů. Kaňon je v těch místech široký sotva dvacet metrů a most je postavený z žulových kvádrů, tudíž po něm vlak může bezpečně přejet, aniž by hrozilo zřícení.“

„Samozřejmě,“ přitakal Myrtil, „křtili se na něm noví studenti, nevěděl jsem, že jsme studovali stejnou školu!“

Blond spojil ruce do jakéhosi znamení a provedl půlobrat vlevo, poskočil na jedné noze a zakokrhal. K údivu Zuzany a Jeronýma Myrtil celý rituál naprosto stejně zopakoval.

„Alfa alfa gama 13!“ zvolali Myrtil i Blond současně.

„Asi se zbláznili, to je z toho kouře!“ pošeptala Zuzana Jeronýmovi.

„Abyste tomu rozuměli,“ snažil se vysvětlit Myrtil, „Alfa alfa gama 13 je studentský klub ve Vymleté díře pro úzký okruh studentů s nejlepším prospěchem.“

„Aha. A ten tanec patří k tomu všemu?“ zajímalo Jeronýma.

„Jistě,“ potvrdil Myrtil.

„Nejlepších studentů jste povídal?“

„No jistě! Něco se vám nezdá?“

„Ale ne, v pořádku,“ culil se Jeroným a šťouchnul do Zuzany, která nepokrytě prskala smíchy do kapesníku.

„Závidíte, tak je to!“ urazil se Myrtil.

„Ale no tak, pane…“ chlácholil ho Jeroným

„Já vůbec nechápu, na co narážíte tím vaším smíchem, Zuzanko!“

„Víte, Myrtile, Jeroným mi jednou vyprávěl, jak jste zkonstruoval patentní zámek na muzejní vrata.“

Myrtil se podíval s despektem na Jeronýma: „Tedy kolego, to jste skutečně přehnal!“

„Promiňte, pane,“ smál se Jeroným už na celé kolo, „když to je jedna z nejlepších historek, jaké umím vyprávět.“

„Dobrá, pochopil jsem. Kde jsme to skončili, pane Blonde?“

„Tak a teď se mnou nebude alespoň dvacet minut mluvit!“

„Strašné, co?“

„Říkal jsem,“ pokračoval Blond, „že náš neznámý pachatel chce použít starý kamenný most nad Vymletou dírou.“

„To je od něj jistě důmyslné. Ale řekněte mi, příteli, když toho tolik víte, jak to, že ještě neznáte onoho neznámého?“

„Možná mě bude dokonce ignorovat!“

„To je přímo hanebné!“

„Nemohu to říci s určitostí na sto procent, ale domnívám se, že vím, kdo to je.“

„Ano? A kdo?“ zpozorněl Myrtil.

„Když chvilku vydržíte a budeme mít štěstí, za chvíli se s ním setkáme. Velitel Mataharis po něm pátrá ve městě a já už mám díky pomoci hraběte Euliána taky celkem přesnou představu, kde ho hledat,“ usmál se Blond a začal brzdit.

 

 

Kapitola sedmnáctá

 

(Ve které se dozvíme motivaci hlavního padoucha a rozpoutá se slibovaná monumentální honička.)

 

„Ehm, když dovolíte, pane, něco jsem zaslechl z toho tunelu za námi,“ upozornil Mataharise jeden z jeho podřízených, když už nějakou dobu postupovali spletí podzemních tunelů.

„Je možné, že se vám to jenom zdálo.“

„Ale pane,“ namítl další z mužů se samostřílem, „já to zaslechl také!“

Mataharis se zastavil a pozorně se zaposlouchal. Někde na pokraji vědomí si skutečně uvědomil přítomnost jakéhosi nezvyklého zvuku, který zněl asi jako šikatakašikataka. To už se ale jeho muži zděšeně klidili ke stěnám tunelu. Zvláštní, pomyslel si Mataharis, mám něco s ušima. Vzápětí ale i on uskočil stranou před kovovou příšerností, která s mocným skřípěním zastavila na místě, kde před chvílí stál. Kovová věc vypouštěla oblaka páry a dýmu.

„Naskočte si, veliteli,“ ozval se odněkud seshora Blondův hlas. Mataharis jenom zakroutil hlavou. Kdyby byl Blond šéfem zločineckého podsvětí, chtěl bych být raději jeho účetní, než nepřítel, pomyslel si, když šplhal po schůdkách.

b

Hlavní padouch, úlisný únosce a autor geniálního plánu na ovládnutí mořičvílského obchodu Milyvoj Štrůdlík, procházel mezi káděmi s pivem. Za ním se kolébal Fanouš s mohutným kyjem. Rod Fanoušů byl roztroušený po celém městě a většina z nich ani nevěděla, že má nějaké příbuzné. Byli si velice podobní a nechávali se najímat jako osobní ostraha nebo vyhazovači do nočních podniků a ke štěstí jim stačilo, že mohli do něčeho občas praštit a moc nepřemýšlet. Štrůdlíkův Fanouš nebyl v tomto ohledu výjim­kou. Chodil za svým zaměstnavatelem a vykonával občasné rozkazy typu „Udělej mi místo, bouchni ho, prokopej se tady“ a podobně. Jediné, co mu za celou tu dobu, co u Štrůdlíka pracoval, bylo divné, bylo to, že se většina pracovní doby odehrávala v podzemí. Na povrch se dostal pouze několikrát, a to když pro Štrůdlíka získával ty uječené děti, které musel trochu klepnout, aby se zbavil toho strašli­vé­ho vřískání.

Podnik, který v podzemí Štrůdlík vybudoval, vyžadoval, alespoň prozatím, přísné utajení. Utajení by bývalo Štrůdlíkovi ještě nějakou dobu vydrželo, nebýt návštěvy těch dvou příšer v jeho krámku. Mohl by vesele dál předstírat obyčejného hokynáře, se kterým je příjemné rozmlouvat nad regály plnými nástrojů, zatímco venku prší. Mohl večer v sedm zavřít krám, sestoupit do podzemí a počítat peníze, které mu přes den vydělal obchod s plechovkovým pivem. Mohl přes noc dolaďovat svoje geniální plány. Nebo mohl zajít za Kefírem a mít potměšilou radost, že ten tlusťoch nemá ani ponětí, že nemluví s obyčejným zákazníkem, ale se svým velkým šéfem.

To všechno by mohl i nadále dělat, být spokojený a čekat na krach Spojených železnic. Místo toho mu prostě a jednoduše ujely nervy, zazmatkoval a na chvilku se přiklonil k názoru, že tohle všechno nemá zapotřebí. Zapálil krámek a zinscenoval svoji smrt. Teď toho litoval. Měl ten půlden, co mu ještě zbýval, vydržet a zůstat u svého původního plánu. Ale to ne. Zrovna k němu do krámku se musí přikolébat hejkal a duch a dělat z něj pitomce. Měl sto chutí je zastřelit rovnou, nebo na ně zavolat svoje muže z továrny na plechovky. Ale to by se všechno prozradilo, a to neměl Štrůdlík ani v nejmenším v úmyslu.

Zatímco takhle uvažoval, kontroloval jednotlivé úseky výroby. V tavírně hliníku právě tavili kašnu a množství normálně vrácených plechovek. Ale to nestačilo. Nestačilo ani to, že Kefír přišel s tím geniálním nápadem platit za prázdnou plechovku dva měďáky, spousta lidí byla líná plechovku vrátit, radši ji hodili do kamen a nechali spéct s obyčejným popelem. Takové znehodnocování drahé suroviny Štrůdlíka v jistém smyslu skoro bolelo. V jeskyni, kde se vařilo pivo, bylo také všechno v pořádku, kádě se utěšeně plnily, najatí trpaslíci se v práci vyznali. Plnírna šlapala na sto procent, tiskárna tiskla na plechovky Kefírův obchodní znak ostošest. Štrůdlík se pro jistotu zašel ještě podívat na zajatce. Bylo mu jich téměř líto, ale nedalo se nic dělat, účel světí prostředky, jak se říká. U mladé Kateřiny dokonce uvažoval o tom, že by ji pustil, ale to byla jenom chvilková indispozice způsobená Kateřininým zjevem a nespornou inteligencí. U syna barona Laszla se zase celkem dlouho vážně rozmýšlel, že ho nechá zastřelit, aby mu nedemoralizoval mužstvo, protože kdyby byl dotyčný ještě o něco málo víc nepříjemný, dalo už by se mluvit o zaměstnanci daňového úřadu. A Štrůdlík žádné daně neplatil a nehodlal na tom nic měnit. Mladý Lazslo stihnul za svůj krátký pobyt v podzemní kobce rozhádat tři stráže a znechutit své spoluvězně tak, že raději začali spolupracovat, aby už to měli co nejrychleji za sebou. Proto mu bylo také líto Kateřiny, protože té dělal Laszlo neustále nemravné návrhy takového druhu, že by se za ně nemusela stydět ani Kefírova milenka Barborka, a to už bylo co říct.

Nakonec se zašel podívat na expedici, jeho největší vynález a chloubu. Když začal vydírat Kefíra a nechal si v podzemí ukázat celou výrobu, nemohl si nevšimnout, kolika tunely jsou vedeny koleje. Doteď nepřišel na to, kdo je tam dal a kdy, ale to nebylo důležité, důležité bylo, jak toho využít. Kefír sice už jakýsi systém v té době používal, ale Štrůdlíkovi přišlo koňské spřežení moc pomalé, a navíc bylo nutné zvířata něčím krmit a starat se o ně, a to zaměstnávalo zbytečně moc lidí. Tehdy mu pomohla šťastná náhoda. V jednom tunelu nalezli jeho lidé hromadu železného šrotu, ze které se po bližším ohledání vyklubal revoluční stroj poháněný – světe div se – obyčejnou párou. Na kotli měl nakreslenou vel­kou dvanáctku, z čehož si Štrůdlík domyslel, že autor vynálezu před tím musel sestrojit ještě jedenáct podobných modelů, než se dopracoval k finálnímu výrobku. Po několikatýdenním hledání se podařilo jeho lidem nalézt další tři. Co ale nenašli nikdy, bylo doupě onoho záhadného vynálezce. Štrůdlík se smířil s tím, že nemůže mít všechno, a začal prototypy lokomotivy používat k rozvozu piva. Jenom jedna věc ho stále trápila – jestli neexistuje ještě nějaká třináctka. Dvanáctka sice jezdila jako drak, ale co když to stále ještě nebyla finální verze, co když neznámý vynálezce sestrojil ještě daleko lepší stroj.

Tunelem se rozlehl hvizd parní píšťaly. Štrůdlík se zamračil – teď měly být tři stroje v terénu a dvanáctka zaparkovaná poblíž jeskyně s rukojmími, kde ji měli dělníci vyleštit na zítřejší triumfální jízdu po mořičvílském nádraží.

„Milyvoji Štrůdlíku!“ rozlehl se po jeskyni hlas a Štrůdlíkovi došlo, že třináctka se přihlásila sama.

„Ano?“ zkusil získat čas a opatrně začal ustupovat do tmy.

„Tady je Speciální městská stráž. Jste zatčen, zvedněte ruce nad hlavu a vyčkejte příchodu našich agentů!“ děl Mataharis, ale Štrůdlík udělal přesný opak, otočil se a následován Fanoušem prchal směrem k zaparkované dvanáctce.

„To je jedna z jistot naší práce,“ podotknul Mataharis k přítom­ným, „padouch se nikdy nevzdá dobrovolně. Teď bude pravděpodobně následovat zběsilá honička.“

„Mám rukojmí!“ vykřikl ze tmy Štrůdlík a vláčel za sebou svá­zanou Kateřinu.

„Vidíte? Co jsem říkal?“ otočil se vítězoslavně Mataharis na Jeronýma. „Teď bude chtít výkupné a volnou cestu z města.“

Neozvalo se však nic.

„Nechcete nám něco říct, Štrůdlíku?“ zahřměl Mataharis do tlampače.

„To si pište, že chci!“ zakřičel Štrůdlík. „Jak jste mě sakra našli?!“

„To je na dlouhé povídání, nesedneme si k tomu?“ navrhnul Mataharis.

„Tak dobře,“ souhlasil Štrůdlík, pustil Kateřinu a vydal se směrem k mužům SMS. Pak se ale vzpamatoval, Kateřinu znovu popadl a zakřičel:

„Na to mě nedostanete. Chci volnou cestu z města! A výkupné, samozřejmě, ale to se ještě domluvíme. A žádný podrazy, rozumíte? Nebo tu holku zabiju!“

Mataharis se podíval na Blonda. Ten mu pohled oplatil a pousmál se.

„A co bude následovat teď?“ zajímala se šeptem Zuzana.

„Pravděpodobně se pokusí o útěk. My ho budeme pronásledovat, užijeme si to a nakonec ho nějakým neuvěřitelným způsobem tady Blond dopadne a pronese nějakou vtipnou větu,“ pokýval hlavou Mataharis a bylo na něm vidět, že se na to vyloženě těší.

„Jak to můžete vědět takhle přesně?“ divil se Myrtil.

„Já to přece nevím, ale většinou to tak končí. Navíc, nic jiného stejně dělat nemůžeme. Nemám tušení, jestli jenom blafuje, nebo lady Kateřině skutečně něco udělá, když mu nevyhovíme. Takže počkáme, až rozjede ten svůj pekelný stroj, a vyrazíme za ním. Doufám, že nevybuchneme.“

„No dovolte, veliteli!“ ohradil se Myrtil. „Můj pradědeček nebyl žádný amatér. Navíc, my už jsme to celkem vyzkoušeli a nezdá se, že by hrozilo nějaké nebezpečí.“

„Dobrá, dobrá,“ poplácal ho Mataharis po rameni.

„Tak co bude?“ zakřičel na ně netrpělivě Štrůdlík, který se mezitím dostal na dvanáctku a pokoušel se rozjet.

„Dobrá,“ řekl Mataharis do hlásné trouby, „přistupujeme na vaše podmínky!“

Štrůdlík se ďábelsky uchechtl, ale udělal to spíš jen proto, že si myslel, že to k tomu tak nějak patří. Vyndal Kateřině z úst roubík a rozjel stroj. Fanouše postavil k tendru a nechal ho přikládat.

„Vidíte?“ řekl Mataharis.

„Jedeme za ním?“ navrhla nedočkavě Zuzana.

„Tohle je policejní akce,“ řekl rezolutně Mataharis, „Civilisté dolů, už tak jste viděli dost.“

„Tak moment,“ ozval se Myrtil, „tohle je moje lokomotiva. Buď pojedeme s vámi, nebo si vystupte a kupte si jízdenku jako každý normální cestující.“

„Myrtile, na vaši lokomotivu se neprodávají žádné jízdenky,“ upozornil ho opatrně Jeroným.

„Ne?“ řekl překvapeně Myrtil. „Tak potom je to bez diskuse: dolů a basta. Bez jízdenky nikoho vozit nebudu. Měli jste mít taky tak šikovného pradědečka jako já a mohli jste se teď vozit.“

„Uvědomujete si, že vás můžu dát zatknout pro maření úředního výkonu?“ zeptal se Mataharis.

„To tedy ani omylem, jsem členem akademické rady mořičvílského muzea, a jako takový mám akademickou imunitu,“ protestoval Myrtil.

„Pane Blonde, připomněl byste mi prosím, kdo vymyslel akademickou imunitu?“ požádal Mataharis Blonda.

„Jistě, pane. Byl to sir Geofrey Plachťák před sedmi sty devadesáti pěti léty při takzvané Abu-Babské dohodě.“

„Dobrá, až se vrátíme, naleznete jeho potomky a napaříte jim takovou pokutu, až se z toho osypou!“

„Jistě.“

„A teď vy, pane Kuštile! I přes vaši akademickou imunitu, uvědomujete si, že se váš stroj pohybuje ve staré kanalizační síti, a ta je majetkem města, jehož já jsem tady čistě náhodou zástupcem?“

„Tak to se hodí, potřeboval bych si kanalizaci pronajmout. Kolik byste asi tak zhruba chtěl?“ zeptal se s nevinnou tváří Myrtil.

Mataharis si ho nevěřícně prohlédl. Pak mávnul rukou.

„Dobrá! Tak ať je po vašem! Vy čtyři, osvobodit zajatce a odvést ke mně do kanceláře, Fanouš ke kotli, a ať to lítá!!!“

b

„Až vás chytí, nepřejte si vědět, co s vámi udělají!“ poznamenala Kateřina. Lokomotiva číslo dvanáct se dostala jedním z tunelů na koleje Spojených železnic a teď uháněla pryč z města.

„To si teda radši skutečně nepředstavuju,“ souhlasil Štrůdlík.

„Naši vás nechají zavřít na doživotí!“

„Skutečně? Žádné polehčující okolnosti?“

„Ne.“

„Dobrá, takže když jsme zhodnotili situaci, a pro mě z ní nevyplývá žádná naděje na záchranu, pokud vás pustím, vypadá to, že zůstanu i nadále padouchem a nikam vás pouštět nebudu.“

„Ha!“

„Žádné ‚Ha!‛,“ zasmál se Štrůdlík, „jste v pasti a nemůžete s tím nic dělat. Tak se alespoň nevyklánějte, ať se vám něco nestane!“

„To je najednou strachu! Ještě před malou chvílí jste mě nechal ležet svázanou vedle toho žvanila!“

„To byla nutnost. Jste známá svými útěky, nemohl jsem nic riskovat!“ ohradil se Štrůdlík.

„Jak to, že mě nenašel Igor?“ chtěla vědět Kateřina.

„Nebudete tomu věřit, slečno, ale s tím, co vám teď řeknu, nemám vůbec nic společného. Igora našli mrtvého chvilku po vašem únosu. Usmál se k smrti.“

Kateřina zbledla.

„Věřte mi, já to nebyl. Fanouš na něj sice číhal za rohem, aby ho trošku bacil po hlavě, ale Igor vás nesledoval.“

„Nevěřím vám ani slovo!“ vykřikla Kateřina.

„To je mi sice líto, ale to už je jenom váš problém,“ pokrčil rameny Štrůdlík.

„Stejně vás dopadnou, ve Vrcholech koleje končí!“

„Já vím, proto mám vás. Zmizím pěkně v klidu v horách a nikdo se mě neodváží sledovat, protože se o vás budou bát. Ha!“

„Velmi vtipné!“

„Viďte? A to jste ještě neslyšela to nejlepší! Až budeme v horách, budete mi vařit, žvýkat kožešiny, a když se budu muset skrývat moc dlouho, možná si z vás udělám i manželku.“

Kateřina vzala jedno z polínek a praštila Štrůdlíka do hlavy. Pak zděšeně couvla. Štrůdlík se chytil za hlavu a podíval se na ni.

„To se vám povedlo! Uvědomujete si, že vy tenhle stroj řídit neumíte a chtít to po Fanoušovi je nesmysl? Aha, slečno chytrá? Jestli mě zneškodníte, řídit bude kdo?“

„Vy mě ale vysloveně podceňujete, drahý padouchu,“ uchechtla se Kateřina, „tahle věc se zastaví sama od sebe, až jí dojde palivo!“

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Štrůdlík, „ale Fanouše nezastaví nikdo. Když mě omráčíte, bude přikládat a přikládat a nakonec to napálíme někam do skály, až budou v horách končit koleje!“

b

„Nikdy by mě nenapadlo, jak může být taková projížďka romantická,“ rozplývala se Zuzana, zatímco ďábelskou rychlostí projížděli podél levého břehu Stromové řeky.[41] Naskytl se jim pohled na Ostrov umění[42].

„Za jiných okolností by mi to přišlo nesmírně poutavé,“ souhlasil Mataharis, „nicméně v současné době se věnuji spíš sledování pana Štrůdlíka před námi.“

„Myslíte, že ho doženeme?“

„Jistě, už ho doháníme, otázkou je, jak ho zastavíme, má přece rukojmí.“

„No, víte, něco mi říká, že by bylo vhodné ho dojet, pak by měl někdo skočit na jeho lokomotivu a zastavit ji,“ navrhnul Myrtil.

„Nepovídejte, a na to jste přišel úplně sám?“ chtěl vědět Mataharis.

„No, vlastně ano,“ přiznal Myrtil.

Vyjížděli z města. Vznosné a velké domy nahradily stále menší stavby, pak tovární bloky, a nakonec minuli hůlkejové hřiště a vjeli do Temného hvozdu. Vypadalo to, jako by se setmělo.

„Co když bude něco na trati, třeba zapomenutý vagón?“ napadlo Zuzanu.

„Tak v tom případě máme vyřešený nejenom problém, jak Štrůdlíka zastavit, ale i co s rukojmím. Prostě si ho posbíráme po okolí,“ ušklíbl se Mataharis, „ale toho bych se nijak zvlášť neobával, protože Štrůdlík nechal trať určitě vyčistit. Je to zločinec, nikoli sebevrah.“

„No, nikdy nevíte, co můžete od člověka čekat. Vás by to napadlo, že za tím vším stojí on?“

„Mě to napadlo,“ ozval se od řídícího pultu Blond.

b

„Co vás to sakra vůbec napadlo?“ zaklela Kateřina.

„Co jako? Vzít roha? To tak nějak samo vyplynulo ze situace.“

„Myslím tu šílenost s únosem, ovládnutím železnice a výrobou piva do plechovek!“ zavrčela Kateřina.

Štrůdlíkovi přeběhl po tváří příšerný výraz. Pak se ale opět uvolnil a otočil se ke Kateřině.

„Jelikož k nejbližší výhybce je to ještě asi deset minut, pokud udržíme tohle tempo, nic mi nebrání v tom, abych vám to celé osvětlil. Berte to jako takovou malou satisfakci za nepohodlí u mě ve sklepě.“

Kateřina se jen ušklíbla, ale zvědavost přemohla hrdost.

„Když jsem byl ještě malý chlapec, brával mě tatínek do krámu a učil mě řemeslo,“ začal vyprávět Štrůdlík. „Líbilo se mi přehrabovat se v policích s nářadím a brousit sekyrky, balit zboží do papíru nebo vypisovat účetní knihy. Když mi potom otec obchod v mých dvaceti letech přenechal, dalo by se říct, že mi nic nechybělo k absolutnímu štěstí. Přes týden jsem prodával dláta a o víkendech chodil na ryby. Ale pak přišla ona. Dcera prodavače ryb z Jitrocelové ulice, moje budoucí manželka Vilma. Poslechl jsem rodiče a oženil se s ní, protože mi zatím vždycky radili dobře. Zpočátku nám všechno klapalo, dokonce i obchody se začaly dařit, ale časem si Vilma na peníze začala stále víc a víc zvykat. Kupovala si stále víc šatů a nových bot, ale mně to nijak zvlášť nevadilo, peněz jsem vydělával celkem dost. Problém nastal, když začala strašlivě jíst. Někdy se její oběd blížil přímo orgiím. Ládovala do sebe čokoládu a jeden dort za druhým. Tím pádem začala samozřejmě rychle tloustnout. I to jsem nějak překonal, koneckonců, byla to moje manželka. Ale ona začala být přímo nesnesitelná. Neustále mě komandovala a vytýkala mi, že jsem jenom obyčejný prodavač. Když už jsem byl úplně na dně, podařilo se jejímu otci nějakým způsobem získat jeden podíl v mořičvílských Spojených železnicích a začal strašně bohatnout. Vilma mě okamžitě opustila a při rozvodu jsem přišel skoro o všechno, protože si mohla z otcových peněz zaplatit dobrého právníka. Já v té době už moc peněz neměl, protože skoro všechno projedla. A drtivou většinu z toho, co mi ještě zbylo, stejně shrábla ona. Přísahal jsem jí strašnou pomstu. Rozhodl jsem se, že ji přinutím jíst jenom suchý chléb a pít vodu z Nepraktického kanálu. Vymyslel jsem geniální plán, ale chyběly mi finance na to ho uskutečnit.“

Kateřina ani nedýchala, Fanouš monotónně přikládal pod oheň.

„Pomohla mi náhoda. Když jsem rozšiřoval sklep pod krámkem, propadl jsem se do staré kanalizace. A hádejte kam? Přímo Kefírovi do podzemní plnírny. Nejdřív jsem nevěděl, co se to okolo mě děje, ale pak jsem pochopil, že pan Kefír přímo pod mým domem vydělává tolik peněz, kolik by nenašetřilo za celý život ani sto Štrůdlíků. Našel jsem svůj zdroj financí.“

„To chcete říct, že jste jen tak zašel za Kefírem a řekl mu „Hele Huberte, dej mi milión a ovládneme město?“

„Vůbec ne. Kefír je sice obchodník každým coulem a pro peníze je schopný téměř všeho, ale na druhou stranu obchoduje férově. Vždyť i já od něj kupuji nějaké zboží. Uvědomil jsem si, že by na to nikdy nepřistoupil dobrovolně, že ho budu muset donutit.“

„Ale to jste přeci mohl donutit prakticky kohokoliv, nemyslíte?“

Štrůdlík se na Kateřinu skoro sympaticky pousmál.

„Víte, Kateřino, když plánujete dokonalý zločin, musíte počítat se vším. Kdyby nějaký zámožný člověk převedl zčista jasna tak velkou sumu peněz, jakou jsem potřeboval, na můj účet, vzbudilo by to okamžitě podezření. Teď nemluvím o bankách, ty jsou ve městě vesměs velmi solidní, ale minimálně na daních by se to poznalo. To jsem přece nemohl potřebovat. Kefírova podzemní továrna byla přímo ideální z toho důvodu, že o ní nikdo nevěděl, ale hlavně, Kefír z ní neplatil daně. Ty peníze byly nevystopovatelné a neustále se množily.“

„Ale jak jste ho donutil, aby vám je dal?“

„Jednoduše, já jsem je po něm nechtěl. Ale popořadě – nejprve jsem prodal všechno, co jsem mohl, vybral zbytky úspor a zašel k madam Čurbesové…“

„Ale pane Štrůdlíku!“ pohoršila se naoko Kateřina. „To snad ne! Vy jste si šel užít do bord…“

„Ne!“ zarazil ji Štrůdlík, „Zašel jsem za madam Čurbesovou a najal jsem si jednu z jejích pracovnic, slečnu Barborku. Zaplatil jsem jí, aby se stala Kefírovou milenkou. Když se jí to podařilo, najal jsem malíře, a pak už stačilo vědět, kam s Barborkou Kefír chodí, schovat se za zástěnu a nechat celou situaci namalovat. Trvalo to sice několik dní, ale výsledek stál za to. Zamaskoval jsem se, ukázal Kefírovi obraz a navrhl mu obchodní spolupráci. Souhlasil prakticky ihned, ono také, kdybyste znala paní Kefírovou…“

„Já ji znám velice dobře, je to jedna z přítelkyň mé matky, povzdechla si Kateřina.

„Vidíte. Dohoda zněla jednoduše – veškerý zisk z plecho­vek s pivem jsme ukládali na speciální konto v Abu-Babě. Je naprosto nevystopovatelné. A peníze se utěšeně množily. Jenže nám začal docházet hliník. Když jsem přemýšlel, kde ho vzít, napadl mě okamžitě Hliníkový most, takže se můj plán stal geniálním na druhou. Pak jsme vás unesli. Vás a ještě několik ostatních dětí akcionářů železnice. A dál už si to domyslíte.“

„Domýšlím si to velice přesně. Je to skutečně geniální plán.“

„Děkuji,“ uklonil se Štrůdlík.

„Ale ten konec vám nějak nevyšel, jak se zdá.“

„Jak se to vezme. Nestanu se sice majitelem Spojených železnic, ale i tak není výsledek špatný. V Abu-Babě mám uložené množství peněz, takže když se mi tam podaří dostat, najmu si nějaké únosce, zavřu Vilmu jednoduše do sklepa a nedám jí týden najíst. A budu ji tam držet tak dlouho, dokud zase nezhubne.“

„Vy jste na ty sklepy tak trochu ujetej, že jo?“

„Nechte toho, Kateřino. Co vám chybí – zažíváte přeci dobrodružství, jste na čerstvém vzduchu, až se dostaneme do Abu-Baby, čeká vás život celkem v blahobytu, když nebudete mít přemrštěné požadavky, tak o co vám jde?“

„Jde mi o to, že s vámi vůbec nechci do Abu-Baby. Mně se v Mořičvílu líbí. Je mi líto, co se vám přihodilo s manželkou, a jestli jí zavřete do sklepa, pak si to jistě zaslouží, ale já s tím nechci mít nic společného.“

„Hmm. Tak trochu mě to napadlo,“ přiznal Štrůdlík, „ale když vás pustím, skočí mi na lokomotivu Blond a bude po žížalkách, po Abu-Babě i Vilmě ve sklepě. Takže se nedá nic dělat, do Abu-Baby budete muset se mnou. Pak se uvidí. Souhlasíte?“

„Hmm. Dojedeme na konečnou a pak se uvidí.“

Kapitola osmnáctá

 

(Ve které se do vlakové honičky nečekaně zapojí tlupa loupežníků z Temného hvozdu a všechno dobře dopadne.)

 

I když vliv stařenky Vyprášilové na bezpečnost v Temném hvozdu byl nesporný, jeho plošná působnost měla své hranice, a tak jestliže na jihovýchodní straně jste si mohli třeba o půlnoci vyrazit na palouk na piknik a nemuseli jste se ničeho bát, v severní části lesa se loupežné bandy vyskytovaly ve značném počtu. Jelikož ale v této části hvozdu nebylo prakticky koho okrádat, protože všichni obyvatelé hvozdu se stáhli ke stařence Vyprášilové, transformovaly se skupiny loupežníků spíš do drobných farmářů. Kdysi obávaná Černá banda se věnovala produkci lesních surovin a například na borůvkové marmeládě vydělávala celkem slušný balík. Bývalá Horda Nemilosrdných zase založila lesní pilu a dodávala do Mořičvílu prvotřídní dřevo. Jediná tlupa, která se ještě věnovala řemeslu, Příšerní jezdci, se držela při životě pouze díky toleranci Spojených železnic, protože je společnost brala jako atrakci pro svoje klienty a jednou týdně jim dovolovala přepadnout vlak. Cestující si užili něco té legrace, navíc nepřišli zase o tolik peněz, protože přepadení bylo předem oznámené, a Příšerní jezdci se na oplátku postarali o bezpečnost na trati.

Zastavení provozu se Příšerných jezdců dotklo spíše morálně než finančně, protože už dávno měli přidruže­nou vý­ro­bu prou­těného nábytku a přepadávání vlaku brali spíš jako koníček.

„Je to divný, ale vypadá to, že mají zpoždění,“ ušklíbl se vůdce jezdců Standa Wolfík.

„To je fakt divný, náčelníku, obvykle jezdí celkem přesně,“ souhlasil Dlouhý Rádlo, účetní bandy.

„No, už se párkrát stalo, že měl vlak zpoždění, ale nikdy to ne­bylo víc než dva dny. Tejden, to už je fakt divný,“ řekl pochmurně Wolfík.

„Třeba se něco stalo,“ nadnesl další člen bandy, malé vlasaté individuum přezdívané Vrabčák.

„Třeba,“ připustil Wolfík. „Budeme požadovat kompenzaci, víte, kolik jsme mohli za tu dobu, co tady tvrdneme, udělat křesílek?“

„Dvacet sedm,“ řekl Rádlo.

„Správně!“ podíval se po něm nevrle Wolfík. „Je o ně zájem. Stařenka Vyprášilová si jich objednala pět, Petržalík z Vymletý díry jich chce osm a do muzea ještě musíme poslat zbytek dodávky. Už to mohlo bejt hotový, sakra. A to není všechno, před chvílí po holubovi přišla objednávka od hraběte Stokera, chce po nás kompletní vybavení do pokoje pro hosty, prej tam byl nějakej mejdan a všechno je zdemolovaný. A my? Zatímco jsme mohli těžce vydělávat, čučíme tady už tejden na koleje a čekáme na blbej vlak s ještě blběj­šíma cestujícíma!“

„Svatá pravda, náčelníku,“ přidal se Vícháč, poslední člen bandy. „A nejhorší je, jak chtěj ty lidi autogramy! Dřív je člověk vzal prostě po hlavě, sebral nějakej ten prsten a bylo. Teď jsou tak drzý, že se s námi chtějí div ne malovat!“

„Zase si tak moc nestěžuj,“ uklidnil ho Wolfík, „aspoň nás nehoní po lese Městská stráž a máme klid na nábytek.“

„Jo, a je zaručený, že nějaký ty peníze mít budou,“ podpořil náčelníka Brabčák.

Z hloubi lesa se ozval vzdálený zvuk.

„Slyšeli jste to?“

„Jo, co to bylo?“

„Znělo to jako… prostě divně! Rozhodně ne jako řehtání koní!“

Loupežníci se zaposlouchali do zvuků lesa.

„Zní to od Dlouhýho tunelu!“

„Přesně, skoro jako by se něco blížilo po kolejích!“

„Možná že společnost zase používá něco novýho.“

Wolfík sesednul z koně a převrátil na koleje připravený zátaras.

„Tak do práce, hoši, nakonec nám to může bejt ukradený, jestli bude třeba na jednom vagónu hrát kapela, naše práce je celkem jasná,“ nasadil si přes obličej černou roušku. Ostatní ho následovali a všichni se rozestavěli do připravených pozic okolo kolejí. Rádlo si vylezl na jednu z borovic a připravil se na svoje parádní číslo – seskok mezi nic netušící cestující.

b

„Za chvíli bude konec Temného hvozdu, výhybka na Abu-Babu,“ řekl Štrůdlík.

„A to je nějak důležité?“

„Ani ne, já jenom, aby řeč nestála,“ pokrčil rameny Štrůdlík.

„Proč vlastně nechcete jet rovnou do Abu-Baby? Nemuseli bychom se plahočit přes Vrcholy.“

Štrůdlík se zasmál.

„Představte si tu situaci. Na nádraží v Abu-Babě se vřítí dosud nevídaný stroj, zaparkuje si to na jedné z kolejí a vystoupí z něj postarší pán a dívka v nejlepších letech a prohlásí: Ahoj, tak nás tady máte, lokomotivy si nevšímejte, my si ji někam schováme, až si najdeme bydlení.“

Kateřina se zachichotala do dlaní. Štrůdlík už jí nepřišel jako zatvrzelý padouch, ale jako celkem milý člověk se smyslem pro humor. Ale nedalo se nic dělat, stále to byl především její únosce.

„Navíc mám ten pocit, že pan Mataharis se tentokrát překonal a navázal spolupráci s abu-babskou městskou stráží, takže by bylo každému hned jasné, kolik uhodilo, a já bych nejspíš ani nevystoupil z lokomotivy.“

„V kolika letech jste se ženil?“

Štrůdlík se zdál být zaskočený.

„Ve dvaceti.“

„A víte, že naši už mají taky snahy najít mi ženicha?“

„Ano? Já měl pocit, že ještě studujete. To víte, před únosem je dobré zjistit si o dotyčné osobě co nejvíce informací…“ krčil Štrůdlík omluvně rameny.

„To nic,“ usmála se smířlivě Kateřina. „Letos mi končí škola a naši už mě vozí na návštěvy po nejrůznějších šlechtických rodinách. Připadám si jako ochočený papoušek. To je stále ukaž jak umíš hrát na klavír, zarecituj nějakou báseň, pochlub se výšivkou…“

„A vybrala jste si už nějakého?“

„Ani náhodou! Já se chci podívat po světě, ne se nechat zavřít někam do rodinného sídla a chodit s podobně postiženými dívka­mi v pátek na čaj o páté.“

„To skutečně v žádné rodině nemají sympatického mladíka?“

„Ale mají, ale ti jsou na tom stejně jako já. A navíc, v tomhle věku už má každý nějakou dívku.“

„Mně se ve vašem věku strašně líbila sousedovic Maruška. Její otec byl ale bohužel jenom obyčejný rybář a to se nelíbilo mým rodičům a tak jsem se s ní nesměl scházet. Ale scházel. Chodili jsme spolu na jez pod divadlo, vylezli jsme si na tu ohromnou vrbu a představovali jsme si, jak se jednou vezmeme a odjedeme někam daleko… Vlastně už ani nevím, proč jsem to tenkrát neudělal, mohl jsem mít teď o starost méně…“

„Říkáte vrbu u jezu pod divadlem? Tam jsem se byla jednou podívat, Igor měl zrovna zlomenou nohu, tak mě našel později než obvykle. Zrovna tam seděla nějaká dvojice… Pozor!!!“ vykřikla Kateřina, když spatřila na kolejích maskované muže a zátaras.

Větší úlek ale bylo možné spatřit ve tvářích lupičů. Wolfík skočil stranou do lesního mlází, Brabčák pobídl koně a stihnul zmizet mezi stromy a Vícháč se dal na útěk do hlubin lesa. Jenom Rádlo se zřejmě pod vlivem šoku pustil větve, na které visel, i když mu jeho pud sebezáchovy radil udělat přesný opak, a dopadl na plošinu mezi Štrůdlíka a Kateřinu. Než se stačil vzpamatovat, vjela lokomotiva do tunelu a rozhostila se tma rušená jen mihotáním ohně, do kterého Fanouš neúnavně ládoval polena.

„A vy jste kdo?“ chtěl vědět Štrůdlík, když lokomotiva vyjela z tunelu a Rádlo se ocitnul ve Fanoušově železném sevření.

„Já? No lupič přece, copak vám nikdo nic neřekl?“ vykoktal ze sebe zmatený Rádlo.

„Kdo mi měl co říct?“ byl zmatený pro změnu Štrůdlík.

„No přece na centrále Spojenejch železnic,“ divil se Rádlo, „každej čtvrtek přepadáváme s Wolfíkem a klukama osobní vlak v 16:30. Uděláme bububu, cestující jsou spokojený, my si posbíráme nějaký drobný, uděláme si reklamu…“

„Vida,“ zkoncentroval se opět Štrůdlík, „to nenapadlo ani mě, a přitom je to výborný nápad. Škoda, že už to nebudu moci použít. No nic, co s vámi?“

„Jak, co se mnou? Zničil jste nám zátaras a splašil koně. Já požaduji finanční náhradu!“

„Prosím?“ zeptal se nevěřícně Štrůdlík.

„Finanční náhradu. Počítám, že ekvivalentní suma by se měla pohybovat okolo 100 zlatých,“ trval na svém Rádlo.

„Abyste rozuměl, pane lupiči,“ vložila se do rozhovoru Kateřina. „Tady pan Štrůdlík je momentálně pronásledovaný Speciální městskou stráží za několikanásobný únos, vydírání a pokus o lik­vidaci Mořičvílu. Obávám se, že se Spojenými železnicemi nemá vůbec nic společného a vy jste se naopak ocitl v poněkud nepříjemné roli nepohodlného svědka. Je to tak, pane Štrůdlíku?“

„Zhruba ano,“ potvrdil Štrůdlík a dal Fanoušovi posunkem najevo, aby Rádla pustil.

„Hmm. To ovšem mění situaci,“ povzdechnul si Rádlo, „to mě nejspíš vyhodíte z vlaku, že. A to počítám, že ještě v tom lepším případě.“

„No dovolte! Za co mě máte? Vždyť byste se zabil. V tom nejlepším případě.“

„Pak tomu ale nerozumím!“ zvolal překvapený Rádlo. „Nemohl jsem si nevšimnout, že tady nikde nevidím koně a stejně jedeme vysokou rychlostí. A to prosím do kopce. Vám nevadí, že jsem ten stroj viděl?“

Štrůdlík vzal Rádla přátelsky kolem ramen.

„Podívejte se, milý příteli,“ oslovil ho důvěrně. „Dnešek je posledním dnem, kdy železnice používá, tedy mohla by používat, koně. Počítám, že hned zítra začne vyjednávání o koupi první lokomotivy. Sice nevím, kdo bude prodávat, ale on už Mataharis majitele jistě najde, takže to, že jste ji vy viděl, ba se na ní přímo vezete už nehraje žádnou roli. Já mám teď jediné přání, a to někam zmizet a tam si v klidu užívat nakradených peněz. Možná nechám postavit nějaký sirotčinec nebo něco takového. Takže bych to viděl asi tak, že se s námi projedete na konečnou, tam vás pustím a oba si půjdeme po svých, souhlasíte? Zastavit by bylo stejně zhola nemožné, protože pan Mataharis a pan Blond už nás dohánějí.“

Svým proslovem si Štrůdlík vysloužil od Kateřiny první neironický úsměv.

b

„A jak si představujete třeba nastupování?“ zajímalo Zuzanu.

„Celkem jednoduše, oslovím majitele významných staveb a nějak už se s nimi dohodnu. Jedna stanice by mohla být třeba pod divadlem, jedna na nádraží… No vidíte, to je nápad, kdyby se podařilo nějak sladit odjezd mojí podzemní železnice s příjezdy té povrchové, to by bylo, panečku…“

„Koukám, že už to máte všechno celkem promyšlené,“ ušklíbnul se Mataharis.

„Jistě,“ mnul si ruce Myrtil.

„A kde na to vezmete peníze?“

„Na co?“

„Na všechny ty stanice, provoz lokomotiv, vagóny…“

Myrtil znejistěl.

„Popravdě řečeno, na to jsem ještě nemyslel…“ podrbal se na hlavě.

Policejní Fanouš přihodil do kotle další poleno a z komína se vyvalil sloup jisker. Lokomotiva číslo 12 se Štrůdlíkem se zase o kousek přiblížila.

„A co kdybyste zkusil stejnou metodu, jakou používají Spojené železnice a spousta dalších podniků?“ navrhnul Blond.

„A to?“ nechápal Myrtil.

„Nechte si vytisknout listiny, které budou jejich majitelům dokládat vlastnictví takzvaných podílů a prodejte je. Každý rok pak majitelům podílů vyplatíte poměrnou část zisku a je to.“

„Myslíte?“

„No jistě, lidi vám utrhají ruce. Například dnes je téměř nemožné koupit podíl Spojených železnic… No, když se nad tím tak zamyslím, tak zrovna dnes by to takový problém zase nebyl, každopádně za normálních okolností by to tak bylo. Nebo podíly potrubních třídících stanic. Kdo při jejich vzniku do podniku peníze vložil, ten je dnes boháč. Když si dokážete udržet padesát jedna procent všech podílů, čeká vás skvělá budoucnost…“

„No, jestli je to tak, jak říkáte…“ zamyslel se Myrtil.

„Je to přesně tak,“ potvrdil Mataharis, „Nebo je tady ještě jedna možnost, a to ta, že prodáte patent na lokomotivu a budete inkasovat několik procent z každého jejího použití. To je také docela výhodné. Nemusel byste vlastně vůbec nic dělat a pokaždé, když by se někde rozjel vlak, dostal byste dejme tomu měďák.“

„Jenom měďák?“ zhrozil se Myrtil.

„Ale víte, kolik vlaků by se denně rozjelo?“

„Ne. Kolik?“

„Spousty, pane, spousty,“ poklepal ho po rameni Jeroným.

„Hmm,“ ozvala se Zuzana, která se do diskuse na téma co největších zisků zatím nezapojila. „Napadl mě ještě jeden způsob, jak z vynálezu vašeho pradědečka vytěžit co nejvíc peněz.“

Všechny oči na ní spočinuly.

„Jaký?“ zeptal se Myrtil.

„Podívejte, Myrtile,“ usmála se Zuzana, „když jsem vás před chvílí poslouchala a viděla, jak máte v očích jenom zlaťáky, říkala jsem si, jak peníze dovedou člověka změnit. Donedávna jste byl ten příjemný, trochu roztomilý profesor z muzea a Jeronýmův starší kamarád. Ale během posledních dvou dnů se z vás stal hamižný podnikatel, který všude vidí jenom zisk a nic jiného ho nezajímá. Prozradím vám svůj nápad, ale mám jednu podmínku – uděláte ze mě ředitelku společnosti a já se postarám o to, aby nejméně třetinu zisku dostávali pravidelně ti lidé, kteří to nejvíc potřebují.“

Nastalo ticho rušené jenom pravidelným rachotem kol. Všichni přítomní měli najednou spoustu důležité práce. Mataharis se plně soustředil na sledování budíků a kontrolek na řídícím panelu lokomotivy, Blond se věnoval řízení, Jeroným našel na Zuzaniných šatech množství smítek, která bylo třeba odstranit, a Fanouš dělal to, co doteď – ládoval do kotle jedno poleno za druhým.

„No, víte… to byla jenom taková legrace, Zuzanko…“ koktal Myrtil.

„Ano? Mně to také tak přišlo. Takže jak jste se rozhodnul?“

„Samozřejmě že ano, Zuzanko. Nechám to na vás,“ červenal se Myrtil.

„Tak poslouchejte,“ začala s vysvětlováním Zuzana. „Nejprve založíte podílovou společnost. Potom jí prodáte patent na lokomotivu a příslušné doplňky, všimnula jsem si jich v dílně vašeho pradědečka. Tím okamžikem budete mít z každého kroku společnosti dejme tomu deset procent. Potom začnete rozprodávat podíly. Padesát jedna procent dáte stranou pro sebe, abyste měl rozhodující slovo, deset procent dáte zcela zdarma městu, tím si zajistíte bezplatný pronájem všech podzemních prostor a navíc zajistíte městské pokladně přísun značného množství peněz ze zisku společnosti. Deset procent si schováte pro své budoucí zaměstnance, to je totiž ta nejlepší motivace k loajalitě. Zbude vám třicet procent podílů k odprodeji, a ty rozpustíte mezi movité občany Mořičvílu. Cenu můžete klidně vyšroubovat do závratných výšek, protože po zkušenosti se Spojenými železnicemi se o podíly vaší podzemní dráhy všichni poperou.“

„To je naprosto geniální,“ pokýval hlavou Mataharis.

„Jenom jsem použila selský rozum,“ začervenala se Zuzana.

„Jestli vy jste selka, tak já jsem sestra Broskvová,“ ucedil horečnatě počítající Myrtil.

„Mě zase napadla následující věc,“ zamyslel se Mataharis, „taková velká společnost bude potřebovat někoho, kdo se postará o bezpečnost, kontrolu a tak podobně. Chtělo by to někoho, kdo má dlouholeté zkušenosti v oboru a rozvinutý služební aparát…“

Zuzana se na něj tázavě podívala.

„Oh, to ne, slečno Zuzano, nechci změnit povolání, to v žádném případě. Ale jistě by stálo za to zvážit možnost úzké spolupráce se Speciální městskou stráží.“

„Hmm, a jak byste si to asi tak přibližně představoval?“ chtěla vědět Zuzana.

„Tak především…“ obrátil se Mataharis na Myrtila, ale ten ukázal na Zuzanu:

„Provozní věci si prosím vyřiďte s mojí ředitelkou,“ řekl s úsměvem.

„Jistě,“ nenechal se vyvést z rovnováhy Mataharis a zcela plynule pokračoval směrem k Zuzaně:

„…především by bylo vhodné vytvořit speciální jednotku, která by se soustředila pouze na podzemní dráhu. Něco mezi požárním sborem a strážníky. V případě havárie nebo závalu by byli připra­veni okamžitě zasáhnout. Navíc by mohli kontrolovat například jízdenky, nebo bránit společnost před špióny z jiných společností a měst, například z Abu-Baby.“

„To není špatný nápad, veliteli, ale co nám brání, abychom si takový aparát nevytvořili sami?“

„Vlastně nic, ale proč znovu budovat něco, co už dávno funguje? Navíc mám ten pocit, že vyhláška z éry Ozswalda XII. hovoří zcela jasně o tom, že je nežádoucí vytvářet jakékoliv soukromé ozbrojené složky. Výjimky se sice udělují, ale jelikož město bude mít eminentní zájem na co největším vlivu ve společnosti, pochybuji, že na tuto variantu přistoupí. Pokud by ale tuto funkci zas­távali zaměst­nan­ci města, bylo by to něco jiného. Navíc by mohli využít svých pravo­mocí, které by zaměstnanci firmy nikdy nemohli mít. Počítám, že by to bylo bráno jako vstřícný krok,“ skončil Mataharis.

Zuzana chvilku přemýšlela.

„Kolik, veliteli?“

„Myslím, že taková tři procenta by mohla pokrýt náklady,“ usmál se Mataharis a Zuzana kývla hlavou.

K Jeronýmovi se přitočil Blond a pošeptal mu do ucha:

„Nechci se míchat do vašich soukromých záležitostí, Jeronýme, ale jestli si slečnu Zuzanu nevezmete co nejdřív za manželku, jste ten největší pitomec na světě.“

Jeroným zamyšleně pokýval hlavou.

b

Temný hvozd byl medvědy proslulý. Žilo tu mnoho různých medvědích klanů, od obyčejných huňáčů až po rodinu Grizzlyho Pepína. Nejobávanějším však byl medvěd, který se narodil jako následek milostných hrátek jeho matky medvědice s prolétajícím ohnivým drakem, který se ve Hvozdu zastavil na své cestě kamsi do neznáma. Drak se na onu osudnou noc proměnil do podoby největšího grizzlyho, jaký se kdy na světě vyskytnul, a celý čas až do rána strávil dováděním s nejbližší medvědicí.

Když se malý medvěd o nějaký ten měsíc později narodil, byl černý jako uhel a silný jako mamut. Dostal jméno Baculka. Když vyrostl do dospělého věku, ukázalo se, že je jako mamut nejen velký, ale i silný a to i na medvědí poměry. Žil na pomezí Temného hvozdu v místech, kde statné duby a dlouhověké sekvoje přechází zvolna do Vrcholových lesů, a to proto, že s ním nikdo nevydržel. Všichni se totiž Baculkovi kvůli jeho jménu a černé barvě smáli a on posměváčky vždycky strašlivě zmlátil, a tak se mu ostatní medvědi vyhýbali. Baculka si žil po svém, kamarádil se zcela nestandardně s lesními včelami, byl vegetarián a miloval plavání v lesní řece. Když na něj přišla slabá chvilka, vylezl si do konstrukce železničního mostu, který se klenul nad Oranžovým jezerem, a pozoroval vodní hladinu pod sebou. Taková chvilka přišla zrovna teď, protože se právě dozvěděl od medvědice Jeleny, že si s ním klidně něco začne, ale teprve až budou po Temném hvozdu běhat bílí medvědi, což, jak Baculka pochopil, znamenalo nikdy. Jelena se potom se smíchem vrátila zpátky domů, aby o tom povedeném žertu vyprávěla svým kamarádkám. Škoda, že holky nemlátím, povzdechl si Baculka a začal šplhat na most.

b

„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si Štrůdlík, „ale vypadá to, že nás moji pronásledovatelé dostihnou poněkud dříve, než jsem myslel.“

„A to znamená?“ chtěla vědět Kateřina.

„To znamená,“ svěsil ramena Štrůdlík, „že za chvilku se k nám lokomotiva s velitelem Mataharisem přiblíží natolik, aby k nám mohl pan Blond nějakým krkolomným saltem přeskočit. Pak mi nasadí pouta, protože já se s ním prát nebudu, nejsem blázen, zastaví lokomotivu a bude po ptákách.“

„Vždyť jste říkal, že jakmile budeme v horských tunelech, tak se neodváží, a v Hornoskalním sedle že mu přehodíte výhybku a pošlete ho do Trpasličího dolu?!“ podivila se Kateřina.

„To by jistě vyšlo, ale nemohl jsem vědět, že jsou o tolik rychlejší. Bohužel, nejpozději do pěti minut nás mají. Sbohem, Kateřino, byla jste to nejlepší rukojmí, jaké jsem si mohl přát.“

„Tak moment!“ zarazila ho Kateřina.

Štrůdlík tázavě pozvedl obočí a sundal ruku z brzdící páky.

„Když se nad tím zamyslím, doma mě čeká nějaký jiný pitomec místo Igora, dva měsíce školy u slečny Prvořadé a pak nějaký šlechtic jako manžel. Ani náhodou. Pane loupežníku, mohl byste pro nás něco udělat?“

„Ano?“ byl k službám Rádlo, zatímco Štrůdlík se tvářil silně nechápavě.

„Vyměňte si prosím s panem Štrůdlíkem šaty a snažte se co nejdéle unikat pronásledovatelům. Až vás dostihnou, řekněte jim, že vás k tomu pan Štrůdlík donutil násilím.“

„Já nemám slov!“ vypravil ze sebe Štrůdlík.

„To nevadí,“ odpověděla mu Kateřina, „přebírám velení. S člověkem, který dokázal zosnovat tak ďábelský plán a skoro mu to vyšlo, se rozhodně nudit nebudu. Možná si vás jed­nou i vezmu, ale to se ještě uvidí. Až dojedeme na konečnou,“ mrkla na něj spiklenecky.

„A co až se mě zeptají, kde jste vy dva?“ zajímalo Rádla, který se zdál být oběma uprchlíkům přátelsky nakloněn.

„Zůstali jsem v Mořičvílu v podzemí pana Kefíra s tím, že mě pan Štrůdlík neprodleně unese do Abu-Baby.“

„Kde, proč, co?“ nechápal Rádlo.

„To je jedno, prostě jim to takhle řekněte, a když je bude zajímat, jak jste se v Mořičvílu ocitnul, tak si něco vymyslete, třeba, že vás pan Štrůdlík taky unesl.“

„Kateřino…“ byl stále v šoku Štrůdlík.

„Na to teď není čas, máte nějakou představu o tom, kde a jak se dostaneme pryč?“

„No… možná by to šlo za chvíli, až budeme míjet Oranžové jezero, je docela hluboké a na mostě by se dalo vyskočit, ale byla by to řacha…“

„Dobře, tak rychle převlékat, nemáme moc času!“

b

„Tak jdu na to,“ rozhodl se Blond.

„Vy skutečně chcete skočit?“ řekl pochybovačně Jeroným.

„Jistě,“ potvrdil mu Blond, „Není na tom nic složitého, prostě se vykloníte, dobře si prohlédnete terén, odrazíte se a skočíte.“

„No dobře, ale jak poznáte, kdy se odrazit a jak skočit?“ trval na svém Jeroným.

„Vždyť vám to povídám, vykloníte se, prohlédnete si terén, odrazíte se a skočíte.“

„Ale…“ začal Jeroným, ale Blond ho zarazil:

„Dívejte se, já vám to ukážu,“ přešel Blond ke kraji plošiny a začal se mrštně přesouvat po úchytech na kotli na přední nárazníky.

„Tedy, já vám řeknu, ten člověk by mě Donutil k smíchu!“ pronesl Jeroným směrem k Zuzaně a Myrtilovi, kteří cosi počítali a dohadovali se s Mataharisem.

b

Když Baculka vylezl asi doprostřed mostní konstrukce a usadil se na jednom z kovových nosníků, zaslechl podivný zvuk. Tohle neznělo jako samospádem přijíždějící souprava vagónů ani jako sou­prava tažená nahoru párem koní. Koně měl Baculka rád, někdy na ně čekal u trati, a když byl vlak nákladní, nechal se kousek vyvézt směrem do hor, do míst, kde trať křižovala lesní řeku. Zpátky pak nadšeně plaval a užíval si těch několika málo hodin, kdy mu nic nechybělo. Ale tohle znělo jinak. Zvědavě začal šplhat na most, aby se podíval. Když se dostal až nahoru, byl už zvuk slyšet tak nahlas, že Baculkovi došlo, že se za chvíli po mostě něco strašně rychle přežene, a jestli rychle nezmizí někam stranou, bude velmi rychle po Baculkovi. Vrhnul se tedy zcela instinktivně přes zábradlí do jezera pod mostem. Právě včas, protože přesně v tu chvíli, kdy se dostal z dosahu kolejí a zahájil volný pád, se na most vyřítila lokomotiva s číslem 12 v těsném závěsu s lokomo­ti­vou číslo 13. Pokud by celý výjev sledoval nějaký nezávislý pozorovatel, spatřil by v jednom jediném okamžiku asi tohle:

Z první lokomotivy se střemhlav vrhli do jezera Štrůdlík s Kateřinou, Blond se dostal do dvojitého salta a dopadl na první lokomotivu a černý medvěd Baculka zvědavě za neustálého pádu pozoroval lahvičku, která při saltu vypadla Blondovi a teď padala vedle medvěda.

Následovalo mocné trojité žuchnutí do vody. Nad hladinu se po chvíli vynořily tři hlavy.

„Jste celá?“ staral se okamžitě Štrůdlík.

„Jsem,“ vyplivla z pusy vodu Kateřina.

„Grrrrr?“

„???“

„To je přece medvěd!“ zvolala Kateřina.

„A to jste poznala sama, slečno, nebo mám na čele cedulku s rodovým a druhovým jménem?“ zeptal se Baculka.

„A mluví!“ vykřikl Štrůdlík.

„Ále,“ mávnul tlapou Baculka a vydal se kraulem přes jezero do Temného hvozdu. Myslel si, jak je to těžké mít jako biologického otce inteligentního draka. Člověk, tedy drak, tedy medvěd, pak nepatří nikam. V tlapě svíral lahvičku, kterou ještě za letu zachytil.

„Možná to bylo tím nárazem do vody,“ řekl Štrůdlík, když se dostali ke břehu.

„Ale mluvící medvěd, který umí plavat kraula?“ kroutila nevěřícně hlavou Kateřina a ždímala si sukni. Nad jezerem zakroužila volavka.

b

„A vy jste kdo?“ zarazil se Blond, když se dostal k Rádlovi ve Štrůdlíkových šatech.

Rádlo se otočil od ovládacího pultu, zářivě se na Blonda usmál a ukázal na přikládajícího Fanouše:

„Já jsem ten, kdo ho nedokáže zastavit,“ řekl.

Blond krátce zhodnotil situaci a pokýval hlavou. Pak zatáhl na ovládacím panelu za nějakou páku. Z komína se vyvalilo ohromné množství páry a lokomotiva začala brzdit.

„Čekám!“

„Jmenuji se Rádlo a jsem obyčejný loupežník, unesený a přinucený k tomu, u čeho jste mě právě chytnul.“

„A kde je Štrůdlík a Kateřina?“

„Zůstali ve městě a chystají se do Abu-Baby, protože…“

„Kde jsou opravdu, a nesnažte se mě, pane Rádlo, vyprávět nějaký nesmysl!“ zamračil se Blond.

„To já nesmím říct. Kdybyste je viděl, jak se na sebe dívali…“

„Vyskočili do jezera, že ano? Postřehl jsem nějaké mihnutí, když jsme jeli přes most.“

Rádlo se na Blonda jenom usmál a nic neříkal. Lokomotiva začala silně zpomalovat. Blond se zasněně podíval do neurčita.

„Vyhrožovali vám, abyste to udělal?“

„Ale kdepak. Když jsem je tak viděl, udělal jsem to pro ně rád a dobrovolně. Myslíte, že mají šanci?“ zeptal se Rádlo.

„Když jim dáme dostatečný náskok, tak určitou ano,“ řekl Blond a vrátil páku na původní místo. Lokomotiva opět začala nabírat rychlost a vjela do prvního tunelu.

b

O několik dní později se začaly dít v Temném hvozdu prazvláštní věci – začali se po něm pohybovat navztekaní bílí medvědi, převážně se známkami krátkého, ale účinného boje po celém těle, úměrně tomu, jak ubývali ti hnědí, zdraví a usměvaví. Baculka začal chodit s konsternovanou Jelenou.

Kapitola devatenáctá

 

(Kapitola poslední, ke které už není třeba vůbec, ale vůbec nic dodávat.)

 

V pracovně velitele Mataharise byla spousta lidí. Na bohatě zdobených křeslech seděl James Blond s ovázanou hlavou, Myrtil Kuštil, Jeroným Myšpulka se Zuzanou, doktor Quivido a v pozadí stál Stuart.

„Takže, když to shrnu, pane Blonde,“ začal Mataharis, „vy tvrdíte, že jste vlivem protivětru nedopadl podle očekávání nohama na plošinu, ale hlavou na Štrůdlíkova Fanouše, ano?“

„Přesně tak,“ potvrdil Blond a zdravou rukou si mnul monokl.

„Vy, který dokážete pětinásobné salto v protismě­ru z je­dou­cí­ho koně, zakončené trojitým Ridbergrem na kladině?“

„Bohužel, pane, měl jsem špatný den.“

„A to, že Štrůdlíkova lokomotiva na chvíli zpomalila, to si vy-světlujete jak?“

„Tak pozor, veliteli,“ ozval se Myrtil, „to není žádná Štrůdlíkova lokomotiva, ale majetek mořičvílských podzemních drah.“

„Nebojte se, pane Kuštile, že na vás nepřijde řada,“ zpražil ho Mataharis a otočil se zpátky na Blonda:

„Nuže? Jaké vysvětlení mi podáte teď?“

„Musel jsem při pádu zřejmě zavadit o páku, která ovládá vypouštění páry přímo do komína a obchází tak parní stroj,“ zahuhlal Blond.

„No, výborně se nám to začíná vyvíjet,“ řekl pochmurně Mataharis, „a když se pak stroj zase zrychlil, to jste o ni zřejmě zavadil, když jste se zvedal, ne?“

„Máte skvělý úsudek, pane,“ potvrdil Blond. Mataharis se zamračil ještě o něco víc a otočil se ke Quividovi:

„Jak byste zhodnotil Blondova zranění, doktore?“

„Jako jednoznačně autentická.“

„A je možné, že by si je pan Blond mohl způsobit jinak, než pádem přes dvojité salto na Fanouše?“

„To je téměř vyloučené, pane, leda že by se mlátil dostatečně dlouho něčím tvrdým do hlavy, levé ruky a obličeje.“

„Dobrá tedy, zdá se, že celá akce ztroskotala na takové banalitě, jako je protivítr pana Blonda!“ zvýšil hlas Mataharis. „Jakmile se uzdravíte, podstoupíte několikatýdenní výcvik v akrobacii v našem středisku na západní straně Vrcholů. Osobně si vás přezkouším! Odchod!“ už téměř křičel Mataharis. Blond se pomalu zvedl a odbelhal se z místnosti.

„A teď vy!“ ukázal Mataharis na Myrtila.

„Já? Já jsem tu jenom jako pozorovatel,“ řekl Myrtil.

„Ano? Víte, mě by zajímalo, jak je možné, že jste chtěl za zpáteční cestu do města zaplatit jízdné a ještě jste měl tu drzost chtít stvrzenku!“

„Provozní věci si vyřiďte s mojí ředitelkou,“ odvětil s úsměvem Myrtil. Mataharis se rozhlédl po přítomných. Jediný, kdo zachovával vážnou tvář, byl Stuart. Jeroným i Zuzana prskali do dlaní.

„A ven!“ zahřměl Mataharis a ukázal jim dveře. „Zachraňuje vás pouze vaše akademická imunita!“

Když zůstal Mataharis ve své pracovně sám, vystoupil zpoza závěsu velitel Speciální městské stráže v Abu-Babě Brolin a se zlomyslným výrazem položil Mataharisovi ruku na rameno:

„Nic si z toho nedělejte, příteli, to se stává i těm nejlepším, i u nás se někdy přihodí něco podobného.“

„Děkuji, ale tohle byla vyložená neschopnost!“ soptil Mataharis.

„Vždyť je nakonec skoro všechno v pořádku, nemyslíte? Rukojmí se, až na slečnu Kateřinu, bohužel, vrátila ke svým rodinám, krach Spojených železnic je zažehnán, co byste chtěl víc?“

„Štrůdlíka,“ sednul si zničeně Mataharis do křesla.

Brolin byl evidentně v dobrém rozmaru. Nabídl Mataharisovi doutník.

„Na co? Maximálně byste ho mohl zavřít do vězení, a co z toho? Takhle už ho v životě neuvidíte a máte od něj pokoj,“ chlácholil Brolin potměšile zničeného Mataharise.

„Asi máte pravdu, děkuji vám,“ chytil se Mataharis Broli­no­vy ruky a vděčně jí potřásl.

b

Když se Mataharis ve vstupní hale budovy Speciální městské stráže rozloučil s Brolinem, který pak nasedl do svého nenápadného fiakru a odjel směrem k nádraží, kde byl mezitím již obnoven provoz, odkašlala si Monika Pětníková decentně do kapesníčku.

„Ano?“ otočil se na ní Mataharis a obličej mu hrál dobrou náladou.

„To nebylo na vás, pane, promiňte,“ zčervenala Monika.

„Dobrá. Jamesi, můžete se ukázat!“

Zpod stolu Moniky Pětníkové se vynořil James Blond a ladným skokem se přenesl přes stůl a dopadl před Mataharise.

„Vy jste neuvěřitelný, Jamesi!“ nezastíral úžas Mataharis, „kdybyste si chtěla, slečno, pohovořit o chování některých zaměstnanců, budu za okamžik ve své kanceláři,“ řekl směrem k Monice.

„To je v pořádku, pane, James mi pomáhal opravit ovládání propadla,“ červenala se stále víc Monika.

„No, jak myslíte,“ zakroutil hlavou Mataharis. Pak vzal Blonda kolem ramen a odvedl ho stranou:

„Jak se má pan Štrůdlík?“ zeptal se.

„Myslíte abu-babského továrníka Závina?“ podivil se Blond. „Podniká v oblasti dětských hraček, zahlédl jsem jakýsi kostičkový systém.“

„Zdraví mu slouží?“

„Jistě, vypadal spokojeně, dokonce když jsem mu dal k podpisu naše návrhy, šťastně se usmíval. Na muže ve středních letech vypadá opravdu dobře,“ pokýval Blond uznale hlavou.

„To víte, mladá žena, ta dokáže divy,“ souhlasil Mataharis.

„Myslím, že to bude jeden z našich nejschopnějších lidí, zahrál jste to na Brolina velmi přesvědčivě.“

„Děkuji, však ta vaše zranění také nejsou k zahození,“ pochválil ho na oplátku Mataharis. „Ale teď shoďte tu maškarádu a někam se alespoň na měsíc ukliďte, Brolinovi lidé se vás budou snažit hlídat, on je strašně podezřívavý…“

„Jistě, pane, provedu!“ řekl Blond a odešel postranním východem do laboratoře doktora Quivida.

b

Nad Mořičvílem svítalo, sluneční světlo se rozlévalo do ulic a zaplavovalo dlažbu nažloutlou září. Na kamenném okraji zábradlí u řeky seděl strážník Skořápka a pokuřoval Gerhardův standardní. Vedle něj seděl hejkal Cyril a žvýkal jakési byliny. Třetí byl duch Vilém, který se vznášel nad nimi.

„Tak si představte,“ nadhodil Skořápka, „že dneska večer spustí tu podzemní dráhu.“

„No jo, pokrok nejde zastavit,“ pokýval svojí substanční hlavou Vilém. „Koupil sis nějaký podíly?“

„Já jsem nejdřív nechtěl, ale manželka mě přesvědčila, abych prodal náš domeček na venkově a něco málo nakoupil, pokýval hlavou Skořápka a vyfoukl nosem kouř.

„Neboj, ono se ti to bohatě vrátí,“ řekl Vilém.

„No, to jo, když to říká Vilda,“ přidal se Cyril. „Ten to musí vědět. My jsme zase potkali v lese jednoho a ten kupuje po vesnicích usedlosti, Vilda říká, že jejich cena šla teď ohromně dolů. Může za to prej ta… jak se to řekne… přežvykující nabídka.“

„Převažující,“ opravil ho Vilém.

„To je přece jedno,“ nedal se Cyril. „Mně se nejvíc líbí, že jedna stanice je u stařenky, alespoň si sem budeme moct zajet častějš,“ pochvaloval si.

„Tak to tě musím zklamat,“ zasmál se duch, „ke stařence budou jezdit jenom nákladní vagóny.“

„Jo? A proč?“

„Protože stařenka chce mít klid a já ji úplně chápu. Takhle k ní přijdou jenom lidi, který něco potřebujou, ale kdyby tam jezdil podzemní vlak, dostal by se tam úplně každej. Víš, co by to bylo za zmatek?“

„Asi máš pravdu, Vildo,“ souhlasil hejkal.

„Stejně ale, že se dějou věci, co?“ řekl Skořápka.

„No, třeba včera zrovna ten bílej medvěd, že jo, Vildo?“

„Já spíš myslím ty různý vynálezy,“ řekl Skořápka, „ta podzemní dráha, pak jsem slyšel, že na velitelství mají nějakýho novýho chytrouše, do kterýho se nemusí mlátit a on ukazuje emajly na zdi…“

Vilém pokýval hlavou a vzal si od Skořápky doutník.

 

Po řece se pomalu sunula nákladní loď plná hřebíků.

 

 

 

 

 

19. června 2001

 

 

 

Bonusy

 

(Vyškrtnuté odstavce, které nějakým způsobem narušovaly nebo brzdily děj, doplněné autorovým komentářem.)

 

Tahle část byla původně hned za odstavcem, kde James Blond, Myrtil, Jeroným a Zuzana jedou podzemím na lokomotivě číslo 13 od hraběte Euliána a Jeronýma zajímá, kam jde kouř z lokomotivy – Zuzana mu vysvětluje, že pravděpodobně průduchy někam na povrch. Tady je tedy vysvětlení, co všechno se mohlo stát:

b

Klub architektů založil kdysi v prvopočátcích města lord Překladík jako zájmové sdružení mořičvílských občanů se slabostí pro krásu stylových staveb. Když se totiž začal Mořičvíl rozrůstat tak, že překročil rozsah malého městečka, ukázalo se, že drtivá většina lidí, kteří si postavili ve městě dům, tak učinila z materiálů, které byly zrovna po ruce, a to bez jakéhokoliv plánu. Jediná metoda, která se tehdy používala, by se dala shrnout zhruba takto: dokud to nespadne, stav do výšky. Právě tehdy si lord Překladík uvědomil, že je nejvyšší čas s tím něco udělat, pokud má město nějak kloudně vypadat. Všechny svoje peněžní prostředky vložil tedy do založení Klubu architektů a začal jednat. Především zakoupil rozsáhlý pozemek, vzdálený od Mořičvílu přibližně pět mil, obklopil se lidmi, kteří byli pro věc zapálení jako on, a začal psát první učebnice architektury a hlavně učit. Po deseti letech vyšli z architektonické školy první absolventi a lord Překladík jim poskytl dostatek prostředků, aby mohli postavit svoje první domy. Potom zažádal o audienci u panovníka, vyložil mu svůj plán na obnovu města, a protože panovník byl shodou okolností moudrý muž, výsledkem byl zákon, podle kterého měl Klub architektů navždy právo plánovat stavební rozvoj města a schvalovat jednotlivé stavby. Rozhodnutí to bylo velmi prozíravé, protože v současnosti byl Mořičvíl nádherné město plné důmyslných staveb a čistých slohů. Například v severní části byla Klasicistní čtvrť, tedy domy z období, kdy byl tento styl v módě. Když nastoupilo Kokoko[43], Klub architektů vyčlenil místo pro novou čtvrť. Navíc si díky tomu, že každý plán nově vznikajícího domu podléhal schvalování, stavitelé rychle uvědomili, že nejpraktičtější nakonec přece jen bude přestat se snažit nakreslit si svůj dům sám a svěřit tuto činnost někomu, kdo tomu rozumí. Původní Mořičvíl, tedy ta část, která pocházela z dob před lordem Překladíkem, byl ponechán v původním stavu a školou povinné děti absolvovaly se svými vyučujícími alespoň jednou do roka do těchto míst exkurzi, aby se na vlastní oči přesvědčily, jak to dopadne, když budou v budoucnosti dělat něco, na co sice budou mít peníze, ale ne talent. Tato praxe se ukázala jako jedna z nejlepších věcí, jaké v Mořičvílu kdy fungovaly, a celá teorie preventivní výchovy byla nakonec shrnuta do knihy Jak předejít nepříjemným překvapením, které se prodaly desetitisíce výtisků a nakonec se stala povinnou školní četbou.

Samotné sídlo Klubu architektů se pak časem zcela přirozeně začlenilo do rozrůstajícího se města a stalo se vyhledávaným místem všech návštěvníků. Na pozemku klubu se totiž neustále stavělo a bouralo, takže pokud někdo zavítal do města opakovaně, nikdy nenašel Klub architektů v té podobě jako minule. V rám­ci výuky vznikaly na jeho území domy, kašny a dokonce i cvičné mosty, aby byly po oznámkování opět rozebrány zpět na materiál a uvolnily místo dalším školním pracím[44]. Pouze pokud se známkovaná stavba skutečně zdařila a nesla v sobě nějaký nový objevný prvek, byla na nějaký čas zachována a potom přemístěna do mořičvílských ulic. Jediné dvě stavby měly výjimku a nebyly nikdy zbourány – samotný školní komplex a cvičná stavba katedrály v podání žáků 10. ročníku semináře církevních staveb z roku –897, ve které byly úplně poprvé použity dvojité samonosné žebrové oblouky[45].

Současným ředitelem klubu, a tedy i školy, byl ctihodný pan profesor Rajblík, starší důstojný pán s nespornými znalostmi. Skláněl se nad svým nejnadanějším žákem a pozoroval, jak dokončuje cvičnou stavbu jednopodlažní strážnice pro sedm vojáků s ustájením koní šikmo vzadu napříč.

„Výborně, pane Pižíku, vypadá to, že budova bude po dokončení střechy plně funkční,“ pochválil ho.

„Děkuji, pane profesore,“ uklonil se žák Pižík.

„Nicméně jsem nucen vám položit několik doplňujících otázek,“ zdvihl ředitel varovně prst.

„Jistě, pane profesore.“

„Nuže, Pižíku, počítal jste i s případem, že se nepřátelé dostanou až před strážnici a posádku oblehnou?“

„Jistě, pane řediteli,“ nenechal se zaskočit žák Pižík, „z ložnice vede tajná chodba, která ústí v bezpečné vzdálenosti.

„Správně,“ pokýval hlavou Rajblík, „ale co když bude tajná chodba nepoužitelná, například kvůli závalu, nebo proto, že její ústí nebude bezpečné?“

„Pro tento případ je ve stájích místo i pro několik prasat a ovcí, malá sýpka a celou stavbou je veden rozvod dešťové vody, která je zachytávána v prostoru půdy.“

„Výborně, Pižíku, výborně,“ mnul si ředitel bradu a vymýšlel další záludnou otázku. „A co když, samozřejmě hypoteticky, bude obléhání poněkud delší a bude nutné strážnici přeci jen opustit. Počítal jste i s tím­to případem?“

„Pod okapy jsou instalována nouzová zrcadla, která pod určitým úhlem odrazí sluneční paprsky do očí nepřátel a umožní tak obyvatelům strážnice útěk.“

„Ha!“ vykřikl vítězoslavně Rajblík. „A co když bude zrovna pod mrakem?“

Žák Pižík těkal nervózně očima po obloze. Tato varianta ho skutečně nenapadla. I ta zrcadla tam nakreslil spíše jen z legrace, než kvůli funkčnosti. Když ho spolužáci varovali, aby si dal na ředitele pozor, že u něj se prochází do dalšího ročníku až tak s pá­tou ne­bo šestou stavbou, nevěřil jim, a teď to měl. Zrovna ve chvíli, kdy už měl na jazyku omluvné přiznání, že pro tuto alternativu s ničím nepočítal, vyvalil se ze strážnice mocný oblak sazí, kouře a prachu a ozvalo se táhlé zahoukání.

Když se oba zvedli ze země a setřeli z obličejů tu nejhorší špínu, poplácal ředitel Pižíka uznale po rameni.

„Kolego, já nemám slov! Originální, účinné, prosté. Kdyby mi v tom nebránil školní řád, zeptal bych se vás, jak jste to dokázal. Jen tak dál, chlapče, píši jedna a gratuluji k pos­tupu do sed­mé­ho roč­ní­ku.“

Pižík gratulaci zmateně přijal, ale naštěstí měl dostatek rozumu na to, aby nedal najevo, že je zaskočen přinejmenším stejně jako ředitel. Kdoví, co v té rouře bylo, pomyslel si, když si vybavil, že stavbu započal na zbytcích předchozího školního cvičení, kterým dominovala kameninová roura trčící ze země.

b

Další vynechaná část se týká toho, jak James Blond získal podezření právě na Štrůdlíka – pokud si vzpomínáte, Mataharis pověřil Blonda vloupáním se do všech velkých bank ve městě, a tady je vystřižená část, která právě o tom pojednává:

b

V hlavní místnosti mořičvílské banky bylo živo. V důsled­ku propastného poklesu akcií se většina bohatých obyvatel pokoušela přesunout svoje finanční rezervy do nějakého důvěry­hodněj­ší­ho podniku. V sále se však nevyskytoval nikdo, kdo by byl akcie ochotný koupit. Dívky za přepážkami měly plné ruce práce a celým prostorem se nesl neskutečný hluk. O čtyři patra výš bylo naopak naprosté ticho. Ve čtvrtém patře měla banka svůj ostře střežený trezor a v něm záznamy o všech pohybech na všech účtech za posledních 130 let. Starší záznamy byly uchovávány ve sklepních prostorách a bezpečně zazděny tlustou stěnou z třikrát přepálených cihel.

James Blond se spustil těsně nad podlahu po tenkém kovovém laně, které mu vyrobil doktor Quivido ze speciálních titanových vláken a rybízových stopek. Lano tak bylo neuvěřitelně pevné a současně se dalo smotat lehce do klubíčka a schovat do speciálního pásu. Tady se Blond cítil nejlépe – uprostřed akce, kdy musel zapojit všechen svůj um, fyzické schopnosti a intelekt. Byl vyzbrojen nejmodernější technikou, z devadesáti devíti procent vynálezy doktora Quivida, a na sobě měl režnou černou kombinézu ze zvláště pevné abu-babské příze.[46] Těsně nad podlahou svůj sestup zastavil, vytáhl z opasku měděné naslouchátko a opatrně ho přiložil k podlaze. Jeho citlivé ucho za­chytilo díky několikanásobnému zesílení jemné cvakání ozubených koleček. Blond se usmál a rozhlédl se po místnosti. Jeho pohled se zastavil u vchodových dveří. Po obou stranách byla řada pěti vypínačů. Blond věděl, že chybný krok spustí poplach a místnost se uzavře spoustou mříží a závor. I tak by bezpochyby dokázal uniknout, ale k smrti nesnášel krbové komíny. Většinou v nich narazil na nějakou tu zapomenutou mrtvolu nebo zapomenutý poklad a protáhnout se pak dalo jen opravdu stěží. Pět vypínačů na každé straně mohlo znamenat jenom jediné – odvedení pozornosti od toho skutečného vypínače. Ten mohl klidně být kdekoliv. Blond se povytáhl na laně do výšky okna a ze skryté kapsy vytáhl dva praporky s teleskopickými rukojeťmi. Otočil se do okna a cosi chvíli signalizoval. Na střeše protější budovy se za chvilku objevily podobné praporky a signalizovaly odpověď.

b

Prokurista Mazánek dostal potrubím zprávu za tři minuty sedm. V sedm hodin vešel do archivního sálu a pečlivě odpočítal pět kroků dopředu, dvakrát zadupal levou nohou, udělal tři kroky doleva a zůstal nehnutý stát. Podlaha udělala hlasité KLAP a zajela o několik centimetrů dolů. Mazánek si upravil brýle a vydal se k trezoru. Nastavil na číselníku kód a odstoupil. Dveře trezoru se tiše otevřely a Mazánek vešel dovnitř. Trezor mořičvílské banky nebyl pouhou kovovou krabicí, zabíral půl patra. Stěny byly kovové, bez oken, a z obou stran několikrát obezděné. Banka vyznávala filozofii ‚Peníze vám můžou ukradnout, ale v archivu se můžete dozvědět, od koho je vydělat zpátky‛. Díky tomu dokázala prosperovat již přes osm set let a přežít padesát sedm vyloupení.

b

James Blond se tiše spustil na podlahu a vešel za Mazánkem do trezoru. Prokurista byl skloněný nad složkou slečny Pětníkové a hledal požadovaný údaj. Vzhledem k tomu, že rodina slečny Pětníkové patřila ke klientům banky již několik století a samotná slečna Pětníková byla středem obdivného zájmu většiny mužských zaměstnanců, snažil se jejímu přání vyhovět co nejrychleji a nejlépe. Blond se mu proplížil za záda a opatrně mu přiložil na obličej kapesník napuštěný těkavou látkou podávanou u stařenky Vyprášilové pod obchodním názvem Dračí sen. Mazánek se tiše sesunul k zemi a na tváři se mu rozlil blažený úsměv. Blond mu jemně podložil hlavu hromádkou formulářů, Mazánek byl koneckonců i jeho bankovní makléř, a vydal se do hloubi archivu. V zadní části nalezl cíl své cesty – bankovního chytrouše. Usedl za klávesnici, uchopil stříbrné kladívko, které k ní bylo připevněno zlatým řetízkem, a začal rychle razit svůj dotaz. Emajlové prkýnko za okamžik vystře­li­lo prů­hled­nou trubicí mezi regály a jeho mechanismus začal porovnávat vyražené díry. Blond se protáhl a rozhlédl se pozorněji po archivu. Vypadalo to, že bude mít nějakou tu minutu čas, proto vstal a začal procházet mezi regály označenými písmenem Š. Vytáhnul jednu ze složek a začetl se do jejího obsahu. Mezitím dokončil chytrouš hledání a předal systémem ozubených koleček, hřídelí a řemenic příkaz pro malý jeřáb zavěšený na kolejnicích pod stropem. Ten se rozjel směrem k Blondovi a napřáhl své kovové chapadlo. James se na poslední chvíli skrčil, chapadlo mu prolétlo těsně nad hlavou a hmátlo naprázdno do míst, kde byla ještě před chvílí složka, kterou držel Blond v ruce.

b

Poslední vystřižená scéna je o tom, jak se Štrůdlík se svým rukojmím a následně i Mataharis a ostatní pronásledovatelé dostali z podzemí na koleje Spojených železnic.

b

Mořičvílské nádraží stálo. Nebyl nikdo, kdo by měl za předchozí tři dny zájem o železniční přepravu, a hlavně nikdo, kdo by si ji mohl dovolit.

Přesto se našli dva zaměstnanci, kteří se ráno, jako každý den, dostavili do práce a vykonávali svěřené úkoly s velkou pečlivostí. Byli to Jeník Oháňka a Vráťa Kozlík. Sešli se před léty, když oba nastupovali jako čerstvě vyučení mladíci k mořičvílským Spojeným železnicím. Teď jim oběma táhlo na padesátku a oba za sebou měli celkem úspěšnou kariéru. Jeník Oháňka začínal jako po­mocný zahradník a v současné době měl na starost úpravu zeleně na celém Hlavním nádraží a deset podřízených. Vráťa Kozlík nastoupil do práce před třiceti lety jako noční hlídač a teď byl zástupce velitele ostrahy.

„Ahoj, Jeníku,” pozdravil svého přítele Kozlík, „co tak po ránu?”

„Ale, znáš to, někdo to okopat musí, stromy potřebujou zastřihnout, a můžeš se dneska spolehnout na ty mladý? Nemůžeš. Jak se domákli, že vlaky nejezdí, že prej co by oni pracovali. Ale počkej, až se zase bude jezdit, já jim to spočítám!”

„Nenaděláš nic,” pokýval souhlasně hlavou Jeník, „já jsem tady dneska taky sám. Víš, co mi řekl starej Jouza? Že když nepřijelo žádný nový zboží, není tady co hlídat.”

„No jo, to jsou ty mladý.”

„No, Jouzovi už je skoro šedesát.”

„To máš fuk, nemá k tý práci prostě vztah. Co kdyby takhle uvažovali třeba ve stájích? Vždyť by ty zvířata chcíply hlady!”

„Oni jsou tam taky jenom Brouzdal se synem, jinak si koně chlapi rozebrali domů, aby se jim tady nic nestalo.”

„No vidíš,” vyndal z brašny Jeník nůžky a pustil se do stříhání jabloně u prvního nástupiště, „takovejch let už tady jsme a napadlo by tě, že se přestane jezdit? Je to obyčejná lumpárna, to ti říkám!”

„Ale dej pokoj, třeba se to spraví. Neslyšíš nic?”

„Jo, jednoho dědka, co si pořád stěžuje.”

„Ale já myslím takový jakoby funění.”

„Funíš tady akorát ty. Kdybys chodil na procházky jako já, tak by ses tak nezadejchával.”

„Dej mi pokoj, jo? Víš, co toho za den nachodím? Ale stejně, mně se zdá, že to jde támhle od tý zdi, jak v ní končí koleje.”

Jeník se ohlédnul.

„Koleje že končí ve zdi? A odkdy?”

„No, přece od furt, ne?” řekl pochybovačně Vráťa.

„Ale! Ještě předevčírem, když jsem tady plel záhon, tak tam žádný koleje nekončily. Už jsi někdy viděl končit koleje ve zdi?”

Vráťa došel ke zdi a zkoumavě ji pozoroval.

„A víš, že máš pravdu? Ona tady totiž nebyla ani ta zeď, mě teď napadlo,” zarazil se Vráťa.

Jeník položil nůžky a šel se také podívat. Poklekl ke kolejím a přejel po nich prstem.

„Ale vypadá to, že jsou tady už docela dlouho.”

„To ale znamená, že někdo chtěl, aby to tak vypadalo, nemyslíš?”

„Já jsem zahradník, za detektiva jsi tady ty!”

„Já, a detektiv? Já to tady jenom hlídám, aby někdo neukrad bedny.“ Vráťa mezi řečí poklepal na zeď.

„Je to dřevěný!” zarazil se. „Ale udělaný tak, aby to vypada­lo ja­ko z cihel.”

„Teď už to slyším taky,” řekl Jeník, „to tvoje šumění, a zní to docela blízko!”

Oba se na sebe podívali a pak se bleskurychle vrhli pryč z kolejí, každý na jinou stranu. Právě včas.

Imitaci cihel prorazila kovová věc na kolejích a ohromnou rychlostí se hnala přes nádraží pryč k Vrcholům.

„Viděl jsi to?” zeptal se Vráťa.

„Hele, Vratislave,” očistil si čepici Jeník, „známe se už odmalička, že jo? Tak proč si, sakra, myslíš, že jsem úplně blbej?!”

„Ale…”

„Jasně, že jsem to viděl, krucinál. Myslíš, že si jde nevšimnout vagónu, kterej se kolem tebe prožene jako blázen?”

„No tak se nevztekej! Já jenom nevím, co s tím!”

„Jak, co s tím?”

„No, krádež to nebyla, protože nikdo nic z nádraží neodcizil. Neoprávněný vniknutí to asi taky nebylo, protože ta věc tady nezůstala. Myslíš, že to mám hlásit jako nezákonnej průjezd?”

„Vráťo, ty jsi prostě gumovej mozek,” povzdechl si Jeník. „Nahlas si co chceš, ale rozmysli si, jak pak budeš vypadat před nadřízenýma, jo?“

„Už zase!”

„Co už zase?”

„Už to zase slyším, takový ty syčivý zvuky, ale tentokrát jsou o dost silnější. K zemi!!!” zařval Vráťa a strhnul Jeníka na stranu.

Z podzemí vyrazila druhá kovová věc, ale o dost větší rychlostí. Mihla se nádražím, zanechala za sebou oblak páry a byla pryč.

„Já ti něco řeknu, Jeníku,” zvedl se ze země Vráťa.

„Ano?”

„Pojď rychle pryč, protože ty potvory tam mají nejspíš hnízdo!”

 

Obsah:

Denny Newman. 1

MořičvílKrátký úvod. 1

Krátký úvod. 2

Kapitola první 8

Kapitola druhá. 17

Kapitola třetí 24

Kapitola čtvrtá. 43

Kapitola pátá. 52

Kapitola šestá. 67

Kapitola sedmá. 87

Kapitola osmá. 93

Kapitola devátá. 102

Kapitola desátá. 114

Kapitola jedenáctá. 133

Kapitola dvanáctá. 138

Kapitola třináctá. 149

Kapitola čtrnáctá. 160

Kapitola patnáctá. 166

Kapitola šestnáctá. 178

Kapitola sedmnáctá. 190

Kapitola osmnáctá. 202

Kapitola devatenáctá. 216

Bonusy. 221

 

 


[1] S Matkou přírodou měl kdysi Bedřich krátký, ale intenzivní románek, možná z těch dob pochází okřídlené rčení „Země se zachvěla“ a několik domorodých náboženství  založených na erupční činnosti vulkánů.

[2] Vždycky se totiž najde nějaký dobrák, který se těžko pochopitelnou náhodou dostane až k odpalovacímu pultu a pro sebe si řekne: „Hmm, a co by se asi tak stalo, kdybych zmáčkl tenhle červený knoflík s nápisem NEMAČKAT a pěti černými lebkami na žlutém pozadí?“

[3] Boj s muzejními krysami se stal pro Jeronýma za poměrně krátkou dobu jeho působení v ústavu věcí osobní cti. V současné době bylo skóre přibližně sedmnáct mrtvých krys ku pěti zcela zničeným Jeronýmovým rukopisům.

 

[4] Docent Kvasnička stál v čele mořičvílského muzea celých 65 let, a to především díky dvěma důležitým věcem. Zaprvé se veškeré jeho bádání soustředilo výhradně na oblast uspořádání pomůcek na pracovním stole, tedy činnost, při které nehrozilo nebezpečí výbuchu nebo podobné katastrofy, a za druhé, docent Kvasnička měl neskutečně smířlivou povahu a nebylo prakticky možné ho rozčílit. Mezi ostatními zaměstnanci muzea měl přezdívku Ztlumený Šuplík, ale ani to ho nedokázalo vyvést z míry a narušit jeho spokojený výraz. Několik měsíců před svojí smrtí si nechal patentovat Univerzální pracovní stůl pro přežití v extrémních podmínkách a odešel na odpočinek. Stůl se začal vyrábět pod obchodním jménem Kvasničkův univerzál a vydělal jeho vynálezci značné množství peněz. Kromě běžných psacích pomůcek totiž obsahoval i dvě sekyrky, lopatu, palivové dříví na tři hodiny, deset litrů pitné vody, spolehlivé lano, kánoi a spoustu dalších věcí, všechny důmyslně ukryté v nejrůznějších dutinách.

 

[5] Šotek je tvor vyskytující se všude tam, kde se nalézá větší množství knih a tiskovin vůbec. Šotek neoplývá nijak vysokou inteligencí, ale jeho rodová přirozenost ho nutí vyrábět v knihách chyby. Aniž by byl šotek třeba i jen trochu gramotný, neomylně pozná, v jakém místě způsobí drobná retuš největší škody.

 

[6] Hopinkové kapky byl jeden z nejčastějších nápojů, který si hosté Příšerného šklebu objednávali. Bylo známo, že obsahují výtažek z křenu, citrónovou šťávu, hořčici, střelný prach, list rebarbory a papírové paraplíčko. Jejich účinek by se dal popsat jako ledová sprcha, osmihodinový spánek, pár facek a silná káva, to všechno zkoncentrované zhruba do tří sekund.

[7] Nepraktický kanál vznikl v roce -2768* za vlády sira Montgomeryho Komplika, který už nemohl dále snášet výtky svojí manželky ohledně nedostatku čerstvé minerální vody v paláci. Po jednoduchém výpočtu sir Komplik usoudil, že mnohem výhodnější, než platit každý den povoz se sudem minerálky, bude přivést do paláce nějaký minerální pramen umělým korytem. Jako drobný problém se ukázal fakt, že nejvhodnější pramen se nacházel na druhém břehu Stromové řeky než vladařský palác. Sir Komplik nějaký čas zvažoval přemístění paláce, ale nakonec se přiklonil k variantě přemostit Stromovou řeku akvaduktem. V té době se kanál ještě nijak nejmenoval a vedl přímou čarou od pramene na levém břehu do paláce na břehu pravém. Jak se ale město v průběhu staletí rozvíjelo, ustupoval kanál mnoha zátočinami novým domům, parkům a ulicím. Tu bylo třeba vybudovat novou zkratku, tady zase obchvátit celý blok, takže během necelého století už nebylo moc poznat, kudy původní trasa vlastně vedla. Kanál vedl snad všemi pozemky a byl přemosťován většinou ulic, tedy byl všudypřítomný. Z tohoto důvodu se mu také časem začalo říkat výstižně Nepraktický.

 

Další zvláštnost Nepraktického kanálu byla zapříčiněna prostým faktem – palácová kuchyně a ústí minerálního pramene byly na milimetr přesně ve stejné rovině, tudíž hnací silou toku nebyl jeho spád, ale pouze síla samotného pramene. Minerálka se kanálem líně vlekla hlemýždí rychlostí, ale i tak si brzy začali stěžovat obyvatelé levého břehu (tedy břehu, na kterém minerálka pramenila), jak k tomu přijdou, že pramen je na jejich straně a oni přitom z minerálky nevidí ani bublinku, neboť se jí většina vychlastá v paláci a zbytek naprosto nehospodárně použije k zalévání zahrad.

 

Sir Montgomery Komplik vyslyšel hlas lidu a v roce -2714 nechal Nepraktický kanál prodloužit směrem zpět k jeho prameni. Stavitelé museli samozřejmě vzít v úvahu již stojící domy a doslova mezi nimi kanálem vykličkovat, takže se Nepraktický kanál stal ještě nepraktičtějším a dosáhl rekordní délky zhruba patnácti reálných metrů na jeden metr vzdušné délky. Ústí celého kanálu se tak ve finále nacházelo několik centimetrů od jeho pramene a minerálka po jeho opuštění mírumilovně stékala do Stromové řeky, jak tomu bývalo před vznikem Nepraktického kanálu.

 

Nicméně časem se objevily opět stížnosti a opět přicházely od obyvatel levého břehu. Jejich základem byla myšlenka, že minerální voda po absolvování pouti celým Nepraktickým kanálem ztrácí téměř všechny své bublinky a to že je obyvatelům levého břehu na nic, protože oni chtějí minerálku a ne nějaké splašky. Sir Komplik, tehdy již starý muž, opět vyslyšel vznesené námitky a nechal zkonstruovat tzv. Krybusovo spřáhlo. Toto důmyslné zařízení obsahovalo velké hodiny, silné péro a hladce ohoblované prkno, které se vždy po dvanácti hodinách přesunulo o 45° doleva nebo doprava. Minerálka tak střídavě proudila na levý a na pravý břeh, takže došlo k všeobecnému uspokojení požadavků na čerstvou tekutinu s bublinkami. Podle monotématu celého sporu se období okolo stavby Nepraktického kanálu dodnes říká „Bublinková éra“ nebo také „Válka o pomíjivé nic“. Díky Krybusovu spřáhlu se stal Nepraktický kanál navíc také nejčistším tokem ve městě, protože si byli všichni vědomi jednoduchého faktu – co se do kanálu vylije, vrátí se ještě dnes zpátky.

 

Hospodyňky na levém břehu dospěly ještě k jednomu poznatku – na praní prádla se čistá, neslazená minerálka díky množství bublinek hodila lépe než obyčejná voda, a protože na levý břeh proudila v noci, vžil se termín „prát na noční proud“.

 

* Mořičvílský kalendář, stejně jako kalendáře v Abu-Babě , Lodži a Vrcholech, vycházel z roku –50 000, a to z toho důvodu, že když ho prapředci zaváděli, neuměli si větší číslo představit, a padesát tisíc let se jim zdálo na civilizaci málo.

[8] Salon madam Čurbesové poskytoval jisté diskrétní služby movitějším zákazníkům, a i když celé město vědělo o jeho existenci i o druhu oněch diskrétních služeb, nenašli byste jediného člověka, který by se o tom s vámi bavil, nebo se nad tímto faktem pohoršoval. Ekonomické myšlení obyvatel města bylo na výši do té míry, že byla existence salonu chápána jako historická nezbytnost přinášející do městské pokladny tučné zisky. Salon založila roku -3002 madam Hanuše Čurbesová na radu své nejlepší přítelkyně Evelíny Broskvové jako protest proti vyloučení obou jmenovaných z řádu Pokorných sester odříkajících. Zatímco madam Čurbesová založila salon, sestra Broskvová se stala zakládající členkou řádu Rozverných broskviček.

[9] Majitel pivovaru Waltwer Scott získal svoje jmění vynálezem piva na bázi uhlíku. Tekutina sice chutnala jako výborné pivo, ale vzhledově se spíš blížila dehtu s trochou ocelových pilin. Z tohoto důvodu se prodávala zásadně v neprůhledných nádobách. Díky silnému obsahu alkoholu si našla největší příznivce v řadách hrobníků, žumponorů, učitelů a otrlých jedinců vykonávajících podobná riziková povolání. Vzhledem k neutuchajícímu zájmu některých profesorů o výbušniny se mohl otrlým jedincem směle nazývat kterýkoliv zaměstnanec městského muzea.

[10] Protože ta druhá (tedy mužská) polovina odmítala chodit na podpatcích jen proto, že to je v módě.

[11] Chytrouš byl jeden z převratných vynálezů, jejichž vznik podnítil sir Montgomery Komplik. Osobně totiž dohlížel roku -2714 na stavbu chrámu Bedřichova psa Hafula a narazil na problém s předáváním stavebních plánů. Chrám měl totiž dvě vysoké věže, které se stavěly současně a k dispozici byla jen jedna originální dokumentace a stavební plány. Bylo tedy nutné neustále přebíhat z jedné věže do druhé, aby se mohli dělníci podívat, kam patří který kámen, a tento problém se zvětšoval přímo úměrně výšce obou věží.

Sir Komplik tedy angažoval již osvědčeného Edvína Krybuse, vynálezce, který vymyslel tzv. Krybusovo spřáhlo pro Nepraktický kanál, a pověřil ho vyřešením ošemetné situace. Krybus navrhl spojit obě věže dokonale hladkou ocelovou trubkou,  uvnitř dostatečně naolejovanou, a posílat v ní plány uzavřené v emajlem natřeném pouzdře, které by hladce klouzalo. Nápad byl okamžitě uveden do praxe a setkal se s velkou oblibou mezi dělníky, kteří už nemuseli denně šlapat nahoru a dolů po schodech. Jak ovšem chrám rostl a došla řada i na stavbu chrámové lodě, bylo nutné udělat z trubky odbočku, aby ani zedníci pracující na vzdáleném konci nemuseli pobíhat po stavbě. Tady se objevil problém, jak nasměrovat odeslané pouzdro žádaným směrem, a hlavně, jak mu udělit dostatečnou rychlost, protože původní trubka už nemohla být dělníky pouze nakláněna buď k jednomu nebo druhému konci. Edvín Krybus tedy přišel s mechanickým směrovacím bodem a systémem malých otvorů, které se prorážely do emajlového pouzdra. Tzv. identifikační průraz, zkráceně IP, pak přidělil každé z cílových stanic a ve směrovacích uzlech nastavil správné cesty. Odeslané pouzdro doputovalo do směrového uzlu, který pomocí důmyslného mechanického zařízení vyčetl IP cílového adresáta a nasměroval pak emajl do správné trubky. Udělení dostatečné rychlosti pak Krybus vyřešil tím, že do směrovacího bodu i do odesílatelských stanovišť instaloval natahovací pružinu a kliku.

Celý systém se stal natolik populární, že bohatší obyvatelé města vyvinuli tlak na městskou radu i na samotného sira Montgomeryho Komplika a jejich snaha vedla k nejrozsáhlejší přestavbě města v jeho historii. Všechny ulice byly postupně rozkovány a do bezpečné hloubky byl uložen potrubní systém, směrovací body a odbočky ke každému z domů. Výnosem sira Komplika pak bylo nařízeno každou novou stavbu povinně na potrubí napojit.

Praxe si ovšem vynutila ještě jeden vynález – samotného Chytrouše. Děrování emajlových pouzder „na koleni“ nebylo příliš spolehlivé, protože i když měl odesílatel k dispozici tabulku se správnou kombinací, málokdy se hned napoprvé strefil a pouzdro bylo zničené. Edvín Krybus tedy vpravil do emajlového pouzdra vyměnitelnou destičku z měkkého dřeva a sestrojil Chytrouše – zařízení s klávesnicí, kde stačilo naklepat jméno příjemce a Chytrouš si písmena sám převedl na čísla a pomocí různě silných pružin IP adresu do emajlu sám vyrazil. Celému postupu se začalo říkat DNS – Docela Nenáročný Systém. Vlastník chytrouše si tak nemusel pamatovat spousty čísel, stačilo mu jméno příjemce.

Jak už to ale bývá, čím je systém složitější, tím více problémů se objevuje. Několik let po smrti sira Komplika bylo potrubí již tak rozvětvené, že prakticky neexistoval nikdo, kdo by ho neměl ve svém bytě či krámku zavedené. Někteří podnikavější obchodníci přišli na to, že se dají potrubím posílat nabídkové katalogy, a že je dokonce možné sestavit automatické zařízení, které bude tyto katalogy posílat oproti došlému emajlu s žádostí o ně.

Protože ale volné IP adresy přestávaly stačit, požádal následovník sira Komplika, hrabě Sebastián Podploutev, stařičkého Edvína Krybuse, aby stanovil nějaký přehledný systém. Krybus, kterému bylo už 97 let, tedy začal tvořit svůj poslední vynález. Oddělil obyčejné uživatele a automaty na rozesílání katalogů a založil první společnost pro poskytování emajlových adres, zatímco automatům ponechal původní adresy IP.

Společnost pro poskytování adres byla svěřena do správy městské radě a měla za úkol přejmenovat adresy všech uživatelů do nové podoby – nejprve jméno uživatele nebo název společnosti, potom speciální znak, tzv. štrůdl, jméno společnosti pro poskytování adres a nakonec zkratku města Mořičvíl. Krybus totiž počítal s tím, že jednou se připojí do potrubí i ostatní města, například blízká Abu-Baba nebo Benzindorf, a bude třeba tyto lokality nějak odlišit. Adresa pak mohla vypadat například takhle: kefir@sppa.mo, kde kefir bylo jméno obchodního domu pana Kefíra, sppa zkratka pro Společnost Pro Poskytování Adres a mo zkratka města Mořičvíl.

Přejmenování všech existujících adres začalo roku –2698 a skončilo roku

 -2693, pět let po smrti tvůrce celého systému Edvína Krybuse. Časem vznikly i konkurenční soukromé společnosti, které poskytovaly adresy, například list.mo nebo sumafuk.mo. Podmínkou bylo vlastnit nějakou velkou třídící stanici, na kterou uživatelé s dotyčnou koncovkou svoje emajly posílali a odkud tyto byly teprve rozesílány příjemcům.

               

[12] Nejčastěji vzývaný mořičvílský bůh.

[13] Technické aktivity sira Montgomeryho Komplika už jsme si demonstrovali na příkladu Nepraktického kanálu, ale sir Komplik nebyl zdaleka jediným člověkem, který se zasloužil o rozvoj města a o vznik jeho genia loci. V souvislosti s monotematickým pojmenováním ulic v celém Mořičvílu je třeba zmínit vikomta Manfréda Kvimbiho (panoval v letech -2500 až -2461), který vzešel ze Strany přátel zeleně (SPZ) a veškerý čas, který trávil v úřadě panovníka, věnoval dvěma věcem – osvětové činnosti, většinou tématicky zaměřené na pěstování městské zeleně, a sázení. Za několik let bylo v ulicích města vysázeno přes půl milionu stromů v rámci akce „Jeden muž, jeden strom“ a nesčetně květin v doplňkové akci „Jedna žena, jeden záhon“.

Protože zkušenosti z minula hovořily proti pojmenovávání ulic po lidech a událostech, došlo v roce -2475 k takzvanému Velkému přejmenování, kdy každá z ulic dostala jméno po nějaké rostlině. Tato praxe se ukázala jako plně funkční, protože od té doby nebyl už nikdy zaznamenán jediný případ závadnosti jména. Pro úplnost – konkrétně Jasanová nábližka spojovala Chryzantémový plácek s náměstím Sedm platanů, Kaštanová spojka vedla napříč celou čtvrtí Borůvkový vrch a křížila kromě Jasanové nábližky ještě Benjaminovou ulici, Ořechovou cestu a Fíkusovou zkratku.

[14] Jak už bylo řečeno, řád Rozverných Broskviček založila sestra Broskvová jako protest proti upjatým a úzkoprsým církvím. Z nějakého neznámého důvodu se od té doby každému omráčenému v okolí deseti kilometrů od chrámu řádu zjevovaly tančící sestry. Byli i tací lidé, které se na bezvědomí těšili.

[15] Častý prvek v laciných kung-fu filmech asijské výroby, kde má ovšem tato finta uměle nastavit stopáž rozbředlého příběhu a zvýšit tak cenu vstupenky.

[16] Zmatený Ichtil je druh piva ceněný především znalci a bohatými lidmi. Složení je téměř neznámé, ale co se podařilo za přibližně šest set let existence pivovaru rodiny Jenkinsnových zjistit je, že bezpečně neobsahuje chmel ani vodu. Jedna pinta Zmateného Ichtila vyjde v Mořičvílu na dvě zlatky. Za stejnou sumu byste si mohli pořídit pět Gerhardových doutníků typu Turbo, měsíc studia v dívčím lyceu nebo celonoční relaxační kůru v podniku madam Čurbesové.

[17] Nezničitelný pindrušoid je motýl, kterého není možno žádným známým způsobem zabít. Je možné ho chytit, oddělit od něj nějakou tu malou část, ale to je asi tak všechno. Nezničitelný pindrušoid vydrží několik let bez potravy, vzduchu a tekutin, nereaguje na oheň a mráz a je odolný i vůči jakkoliv těžkým předmětům, které na něj dopadanou z jakékoliv výšky. V mnoha mořičvílských domácnostech je možné nalézt pánev se vzorem Nezničitelného pin-drušoida, který se do kovu úhledně obtiskl při pokusu o jeho zaplácnutí.

[18] Loštický zrající sýr – legendární strategická zbraň, jejíž používání bylo zakázáno na konferenci v Abu-Babě roku -2800 pro přílišnou krutost.

[19] Je to neuvěřitelné, ale příroda někdy dovolí, aby světlo světa spatřil jedinec zcela zbavený pudu sebezáchovy. Takoví lidé se pak realizují jako akrobaté, vychovatelky dětí nebo horolezci. Černá kočka v pracovně doktora Quivida byla zástupcem těchto jedinců mezi kočkami.

[20] Tato finta dodnes přetrvala u většiny výslechových místností. Policisté se ovšem nekochají výhledem na město, ale na podezřelé.

[21] Jakýkoliv popis tohoto zvířete by byl naprosto neuvěřitelný.

[22] Každý správný policejní sbor v kterémkoliv místě vesmíru má obvykle nějakého svého Fanouše. Jeho použití nastupuje ve chvílích, kdy klasické nátlakové metody ztroskotaly a kdy je každému jasné, že vhodně směrované násilí je někdy účinnější než sebebrilantnější logická dedukce. V našem případě místo Fanouše vyplňoval dva a půl metru vysoký obr neurčité rasy tvořený výhradně svalovou hmotou a obrovským kyjem pobitým kovovými cvoky, kterému důvěrně říkal Máňa. Fanouš toho moc nenamluvil, zato měl schopnost přinutit kohokoli říci cokoli.

[23] Muzeum pořádalo každý rok o letním slunovratu turnaj v Hartusilově hře, což byla jistá varianta naší kopané. Jediný rozdíl byl v tom, že se hrálo na kruhovém hřišti a branky se během hry pohybovaly po obvodu. Turnaj byl pro všechny zaměstnance povinný a neúčast se dala omluvit pouze smrtí*. Většina pracovníků nenáviděla jakýkoliv sport a proto si vypomáhala různými podpůrnými prostředky, o jejich zákazu se koneckonců pravidla nijak nezmiňovala. Každý ročník končil pravidelně nejméně jedním těžkým úrazem a zničením některé části budovy. Celý turnaj byl chápán jako pomsta asistenta Hartusila, který hru zavedl v rámci sportovního vyžití. Jak jednou trefně poznamenal profesor Rosnička se zlomenou nohou: Raději jsme mu měli svěřit Bagatelizované nerosty.

* O jejíž simulování se drtivá většina zaměstnanců několik dní před turnajem každoročně pokoušela.

 

[24] Žralok Čestmír byl jedním z hlavních důvodů, proč byl Nepraktický kanál nejčistějším tokem v širokém okolí, jelikož ho vždy velmi rozrušilo, když mu někdo znečistil pastviny, a když byl Čestmír rozrušený, bylo pro dotyčného lepší se ke kanálu nějaký ten měsíc nepřibližovat. Jinak byl Čestmír mírumilovný tvor a největší radost mu dělalo vozit na hřbetě děti a lovit ze dna hozené mince.

[25] Viz. Joseph Heller

[26] a synové

[27] Hliník byl jako silně nedostatkový kov dovezen až z dalekého Ria Pabla za velkou spoustu peněz, ale jak tvrdil autor projektu, stále bylo lepší zaplatit jednorázově majlant, než stavět každý rok nový most.

[28] Opak děje, při kterém se něco někam propálí.

[29] Koně pro Spojené železnice a.s. byli speciálně šlechtěni v Abu-Babě a než byli zařazeni do služby, prošli opravdu náročným výcvikem. Tak především jim byly přikovány speciální protiskluzové podkovy se zpětnými háčky, takzvané mačkovky. Dále byl každý kůň vycvičen, aby dokázal rozeznat jednotlivé polohy semaforů rozmístěných podél trati, to pro případ, že by koňofíra za jízdy usnul. V neposlední řadě také musela vybraná zvířata splňovat velmi silné nároky na schopnost tahu, odtud slovní spojení Silný jako kůň.

[30] Angreštojdík úlisný - lesní rostlina, ve které se spojily vlastnosti typické pro jahody, borovici a lidového řezbáře. Výsledný plod je v průměru asi deset centimetrů velký, je potažený kůrou a uvnitř je jahodový džem a malá dřevěná lžička. Každý angreštojdík má nepatrnou inteligenci, a tak je schopný v blízkosti sběračů lesních plodů celkem zdárně simulovat zavřenou šišku. V Hornoskalních horách se zcela vzácně vyskytuje jeho vzdálený příbuzný, angreštojdík tupý, který se od angreštojdíka úlisného liší především tím, že není schopný simulovat nic, což je také důvod jeho již pouze vzácného výskytu, a tím, že uvnitř obsahuje na rozdíl od svého chytřejšího bratrance zázvorovou limonádu a brčko.

[31] Tento zvláštní jev je možné ovšem ve finále zpozorovat prakticky pokaždé, bez ohledu na to, jak mazaný bloudící člověk je. Z čistě statistického hlediska je to samozřejmě zcela nemožné už jenom proto, že strefit se po několikahodinovém bloudění všemi směry přesně na místo, odkud jste vyšli, má pravděpodobnost přibližně 1:1026. Jenže málokterý bloudící člověk je tak dobrý statistik.

[32] Kašna před budovou mořičvílského divadla byla názornou ukázkou toho, co se stane, když stavitel dostane na dílo určitou sumu peněz, kterou musí stůj co stůj proinvestovat, aby peníze nepropadly. Kašna se tyčila do impozantní výšky 45 metrů a o celých sedm metrů tak převyšovala budovu divadla. Byla ozdobena velikým množstvím všelijakých ozdob, a tak se stávalo, že si ji náhodní návštěvníci města pletli s přírodním útvarem.

[33]Lilián popínavý je velice těžko dostupná rostlina, která volně roste pouze v pralesích v okolí Lodge, a to ještě pouze jednou za 7 let na čtrnáct dní. Zbytek času se vyskytuje ve formě páchnoucího kořenu odpudivé barvy a tvaru. Pokud se nějakému hmyzu poštěstí narazit na právě kvetoucí lilián (obvykle to bývá úterý od 14.35 do 14.59) a nasosat se jeho nektaru, má to na něj přibližně stejné účinky jako kokain, heroin, marihuana a Loštický zrající, to vše smíchané do koktejlu, na člověka. Jinak se jedná o absolutně nezajímavou a neužitečnou rostlinu. Někteří hmyzí jedinci jsou schopni zasvětit hledání liliána celý svůj nedlouhý život, ale pokud se jim jejich sen splní, umírají šťastní.

[34] Vlastně občas se něco podobného objevilo. Nejznámější případ byl pravděpodobně incident u Překříženého mostu, kde skupina dohola ostříhaných mladíků s klacky vykřikovala protitrpasličí hesla, ale kolemjdoucí barbar, který měl shodou okolností jednu trpaslici za manželku, jim tak strašně rozbil držky, že dali okamžitě pokoj.

Když už jsme u toho mlácení, jednoho dne přišel do města podivný člověk. Měl dlouhé bílé vlasy, byl štíhlý a na krku mu visel medailon s vlčí hlavou. Na zádech měl dva meče a ptal se, jestli by se pro něj nenašla nějaká práce ohledně zabíjení nestvůr. Dostal od upíra Vilibalda, hejkala Cyrila a penzionované strigy Evženie takovou nakládačku, že už ho nikdy nikdo neviděl.

 

[35] Ve skutečnosti se obětí celé události stala jedna neopatrná stonožka, takže nějaká ta noha tam přeci jen zůstala.

[36] Kuše typu Turbo pracovala na principu jednoduché myšlenky – energie, která se nespotřebovala při vystřelení šípu, se zužitkovala při napnutí druhé tětivy. Druhá tětiva byla samozřejmě napnutá méně než ta první. Ten samý princip byl aplikován i na třetí, čtvrtou a pátou tětivu. Výstřely měly z tohoto důvodu i svoje technická označení. První výstřel byl znám jako Průrazník, druhý jako Stíhač, třetí jako Symbolický výstřel, čtvrtý pak jako Plašič a pro pátý se vžilo označení Udržovač mechanismu. Jakmile majitel kuše vyčerpal všech pět možností, uchyloval se většinou ještě k šestému, nouzovému způsobu použití zbraně, známému pod názvem Rána pažbou. Fáze jedna a šest byly logicky nejúčinnější a nejoblíbenější.

[37] Tento zvláštní strom je nejvíc oblíbený v jedné malé vesničce na severní straně vrcholů jménem Líná jáma. Obyvatelé Líné jámy jsou skutečně líní, a tak tyto stromy vysazují na krajích lesních palouků a pak si chodí pouze pro paroží, které si hrdě věší nad krby.

[38] Jedná se o popínavou rostlinu, která je alergická na hluk, a když se rozčílí, vypouští do ovzduší paralyzující plyn, který způsobuje několikahodinové ochrnutí. Švihatka pak trestá oběť svými šlahouny přes obličej a vydává svými listy šustot, který by šlo při troše fantazie chápat jako ekvivalent slova Pšššt.

[39] Zlomyslnost zmíněných leknínů spočívá v tom, že se tváří jako padlá borovice, a když si toho všimnete, je už většinou pozdě a topíte se v bažině.

[40] Nenápadný dub je zvláštní pouze tím, že je strašně nenápadný. Dokáže to dokonce i uprostřed pouště.

[41] Mořičvíl byl postavený na soutoku čtyř řek. Každá z nich měla jméno podle oblasti, kde pramenila. Habrová řeka podle Habrového háje na jižní straně Vrcholů, Jilmová podle stromořadí jilmů, které se podél ní táhlo dlouhé míle, Olšová podle materiálu, ze kterého si svoje loďky stavěli rybáři, a Tisová podle hlavního zahradníka abu-babské královské rodiny, který byl z tisů úplně paf a sázel je všude, kam mohl. Dohromady pak všechny čtyři toky vytvořily Stromovou řeku.

[42] Ostrov umění získal své jméno díky tomu, že na něm stálo sedm mořičvílských divadel, knihovna, městská galerie a věznice. Věznice sice do schématu moc nezapadala, ale stála na ostrově jako první a nikdo nechtěl povolit její zbourání.

[43] Jméno Kokoko bylo zvoleno jako připomenutí památky jeho zakladatelky, lady Braunové, která vtiskla celému stylu svůj jedinečný rukopis. Stavbu z období Kokoka lze poznat velice snadno – má balkon a na něm množství šňůr na sušení prádla.

[44] To byl také jeden z důvodů, proč bylo do každého ročníku přijímáno pouze omezené množství žáků.

[45] Ve skutečnosti se v katedrále dalo skvěle chladit pivo.

[46] Abu-babská příze byla díky svému náročnému výrobnímu postupu† vysoce nedostatkovým zbožím a dovolit si ji mohli pouze ti nejmovitější občané, a to ještě jen několikacentimetrové kousky, které pak většinou držely například lustr v hlavním sále. Blond svůj oblek získal velice prostým způsobem – navštívil jedné bezměsíčné noci v Abu-Babě přímo výrobce a nabídl mu výhodný obchod – šaty z příze za mlčení o jejím výrobním postupu. Co se týká získávání tajných receptur, byl Blond prostě nepřekonatelný.

† Abu-babská příze se vyráběla za použití těch nejnáročnějších fines používaných v ocelářském průmyslu, zpracování kaučuku a lisování cukrové třtiny. Jemnost látky pak zaručovalo přidání rybízových stopek, kterýžto postup odhalil zcela nezávisle doktor Quivido při výrobě titanového lana. Jediné, co abu-babská příze zcela prokazatelně neobsahovala, byla jakákoliv podoba lnu nebo bavlny.