Pro vlastní dobro

(román)

 

 

 

Kapitola první

(ve které se setkáváme s chlapeckým sdružením Hoši od Kobří řeky a nahlédneme do tajů filatelie)

 

 

            Ve čtvrti Nažloutlých topolů mohl náhodný návštěvník snadno zabloudit, protože se skládala výhradně z křivolakých a tajemných uliček. Koneckonců, klub architektů si na tom dost zakládal. Dlážděné cesty, sevřené rozmanitými domy s bohatou výzdobou se točily, stoupaly i klesaly a kdo se tu nevyznal, nebo s sebou neměl plán města, nevěděl brzy, kde je a kudy ven.

            V jedné z uliček, přesněji v ulici Zahrabané kedlubny, na dvoře domu číslo 38 se ve staré kůlně na zahradní nářadí už několik let scházela skupina mladých mužů, členů sdružení Mořičvílské mládeže Chasník, která si hrdě říkala Hoši od Kobří řeky. Podobných sdružení bylo po celém městě mnoho, ale právě Hoši od Kobří řeky si svými dobrodružstvími vysloužili uznání mezi svými vrstevníky, pro které byli vzorem a příkladem. Dnes se konala první schůzka po tříměsíčních školních prázdninách a proto byla i klubovna slavnostně vyzdobena.

            Vedoucí Hochů od Kobří řeky, Mirda Tuřín, se na ostatní zářivě usmál a zaklapl svůj notýsek:

    "Prázdniny nám hoši skončili a my se opět můžeme vrátit k naší klubovní činnosti."

    "Ano, již se nemohu dočkat, jak to zase nandáme Bratstvu s klacky," překypoval nadšením klubovní šprýmař, přezdívaný Stonožka.

    "Ale Stonožko!", začertil se na něj na oko, Jarda Šupajdík, "Nescházíme se přeci proto, abychom vyvolávali spory! Naším cílem by mělo být, aby se všichni hoši a dívky z naší čtvrti věnovali ušlechtilejším cílům, než je pokuřování doutníků a vysedávání na nábřeží!"

    "Ale vždyť já vím," červenal se Stonožka.

    "Správně," souhlasil Mirda Tuřín, "To bylo opravdu moc pěkně řečeno," pochválil Jardu Šupajdíka přátelským poplácáním po ramenou.

    "Já se nejvíc těším na naši sbírku známek," přiznal Rákosníček, "Přes prázdniny jsme ji pěkně zanedbávali."

    "Neboj se Rákosníčku," uklidnil ho Jindra Spojler, "Mám pro tebe dobrou zprávu. U nás v domě bydlel kdysi nějaký pan Pazourek a ten dlouhá léta sbíral známky. Jednou ale záhadně zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl. Paní Pazourková ale včera svolila, že nám půjčí klíč od půdy, kam často chodíval a když tam nějaké známky nalezneme, můžeme si je nechat."

    "No, to je přeci báječné!!!" vykřikl Rákosníček. Ostatní hoši se jen shovívavě usmívali, protože i když i jim se leskly oči očekáváním, znali dobře Rákosníčkovu vášeň pro vše, co se týkalo známek.

    "To je opravdu dobrá zpráva," řekl Mirda, "Co kdybychom se tam vypravili hned teď?"

    Jeho návrh se setkal s bouřlivým souhlasem.

 

    Na půdě domu č.p. 24 v Rulíkové ulici vládlo ponuré šero a až skoro patologický pořádek. Obvykle bývá na půdách spousta starých věcí, o které se člověk zakopává, spousta proutěných košů[1], stohy starých novin a alespoň dvě nebo tři vosí hnízda. Tahle půda byla čestnou výjimkou a to samo o sobě už bylo podezřelé. Byl tu sice jakýsi náznak prachu, ale jinak absolutně nic, kromě židle, stolu a malé truhlice pod ním. I když bylo šero, hoši si rychle všimnuli, že za stolem někdo sedí.

    "To je zvláštní, Mirdo," řekl polohlasem Pinda Spojler, "zámek na dveřích vypadal, jako by ho nikdo dlouho nepoužíval a támhle někdo je!"

    "Ano, je to zvláštní," připustil Mirda, "půjdeme opatrně blíž a podíváme se. Připravte si každý svoji Krabici Poslední Záchrany [2], máte v nich mít každý svíčku a zápalky."

    Pět jasných plamenů prořízlo temnotu. Pohled, který se hochům naskytl nepatřil k těm, které si necháte namalovat a pověsíte na zeď. Za stolem opravdu někdo spal. Tedy, alespoň zpočátku, pak už jen tlel a hnil a v současné době seděla na židli už jen vybělená kostra, po které lezlo množství mravenců.

    "U všech vinařů," zvolal nekontrolovatelně Stonožka. [3]

    "Opatrně, hoši," nabádal své kamarády Jarda Šupajdík, "Ať s ničím nepohneme, třeba jsme se dostali na stopu nějakého hrůzného zločinu, mohou tu být důležité stopy!"

    "Nebo nějaký skrytý zločinec," přispěl svojí trochou do mlýna Rákosníček.

    "Rákosníčku, jak dlouho si myslíš, že tady ten člověk už je?" zeptal se ho Mirda Tuřín.

    "No, asi hodně dlouho, ne?" zkusil to zmatený RákosníčeK.

    "Správně. A umíš si představit, jak by asi musel vypadat ten skrytý zločinec? Minimálně jako tady pan Pazourek!"

    Hoši se ztišili, jejich vedoucí vyslovil nahlas myšlenku, se kterou si všichni už dlouho pohrávali.

    "Počkej, Mirdo, ty myslíš ..." řekl Pinda.

    "Ano," pokýval Mirda hlavou, "jsem si skoro jistý, že tohle jsou pozůstatky nebohého pana Pazourka.

    "Jak jste na to přišli?" zajímalo Rákosníčka.

    "Zase si nevzal ty jeho kapičky!"

    "No, on když to s nimi přežene, ono taky není o co stát..."

    "Takže už jsme si to ujasnili?" vyžádal si pozornost Mirda. Ostatní hoši rychle mezi sebou přestali šeptat.

    "Dobrá, takže všimnul jsem si, že na stole leží nějaký dopis, mohl bys ho Jardo prosím přečíst?" požádal Šupajdíka. Ten se svého úkolu okamžitě zhostil:

 

 

Já, Maxík Pazourek,

zanechávám zde tento dopis při plném vědomí jako důkaz toho, co se mi přihodilo v den mých čtyřicátých narozenin. Jako každé ráno jsem se vydal sem, na půdu našeho domu, abych se chvilku kochal svojí sbírkou známek. Stala se však tragická nehoda - upadl mi nedopalek doutníku a zapálil obálku s pýchou mojí sbírky, se smyslem mého života, se známkou známou pod jménem Nafialovělý Mourek. V rozhořčení, kdy jsem nevěděl, co dělám, jsem zapálil zbytek sbírky a chtěl spáchat sebevraždu, ale když známky zaplály jasným plamenem, zjistil jsem, že mám pravou obálku s Nafialovělým mourkem v druhé kapse a předtím shořela obálka se seznamem dnešního nákupu. Propadl jsem beznaději, protože zbytek mé sbírky mizel nenávratně v plamenech, ale i tak jsem chtěl žít, neboť Mourek byl zachráněn. Chtěl jsem tu zprávu zvěstovat svojí matce, ale u dveří jsem zjistil, že zámek, který jsem se již tolikrát snažil opravit právě dnes vypověděl svoji službu. Jsem ztracen, vím to. Matka je hluchá, neuslyší můj křik a není jiné cesty ven, než přes tyhle dveře. Střechu vyrobil můj strýc tak, aby odolala i nárazu meteoru, je nezničitelná a jiný východ tu není, okna jsme nikdy nepotřebovali. Moji nejcennější známku jsem schoval do truhličky se zbytkem neshořelých známek a spolknul klíč. nemám to srdce ji zničit, ale když se z ní nemohu těšit já, nebude se z ní těšit nikdo.

 

Sbohem, Váš Maxík Pazourek

 

    Na půdě nastalo hrobové ticho, přerušené až Mirdou Tuřínem:

    "Bylo tam opravdu napsané, že ten klíč snědl?"

    "Bylo, potvrdil Jindra.

    "A tady za tím stolem je kostra, ano?"

    "To souhlasí."

    "Takže sebereme z podlahy klíč, odemkneme truhlu, vezmeme známky a padáme, ne?"

    "A co úcta k mrtvým, Mirdo?" namítnul překvapeně Rákosníček.

    "Aha. Pravda. V tom případě navrhuji minutu ticha. Potom ale co nejrychleji k nějakému znalci."

    "Ke znalci, Mirdo?" řekl překvapeně Jarda Šupajdík.

    "No, jistě, víte, jakou má Nafialovělý Mourek cenu? Vždyť zrovna vám nemusím jeho historii popisovat, první vydaná známka, existují už jen tři exempláře atakdále, znáte to sami."

    No, ale Mirdo, víš ... " začal nejistě Pinda Spojler a když se ujistil, že má podporu ostatních, už o něco jistěji pokračoval: "Vždy jsme si zakládali na tom, že jsme čestný chlapecký klub a i všem ostatním jsme byli vždy vzorem [4]a ty tady teď navrhuješ, abychom známku, která nám vlastně ani nepatří, prodali a peníze si nechali."

    "Ale Jindro, co to říkáš, nemluvil jsem přeci o tom, že si peníze necháme!  Dáme je na dobročinné účely a když náhodou něco málo zbude, postavíme si za to klubovnu u Vyšmejknuté ohrady a z té už nás nikdo nikdy nebude vyhánět."

    Opět nastalo ticho. Jsou totiž témata, která si zaslouží určitou rozvahu a jestli by v takových případech něco opravdu nebylo na místě, pak afektované, neuvážené řešení nebo názor.

    Například takové dobročinné účely. Co všechno je tím výrazem vlastně myšleno? Nebo obrat "to, co zbude", o jakou sumu se pak jedná? a v neposlední řadě, je lepší souprava nábytku od pana Daliňáka, nebo od firmy Tesilka a spol.?

    Nakonec Mirda v trvajícím tichu odemkl truhličku, vyndal z ní obálku a v ní skutečně nalezl nejvzácnější známku na světě, Nafialového Mourka.

 

    V tu chvíli se ozval mohutný výbuch a ta stěna půdy, která sousedila s vedlejším domem se rozlétla na všechny strany. Na půdu v oblacích prachu vtrhnuli tři maskovaní muži s velkými pytli přes rameno a hnali se k Hochům od Kobří řeky.

    "Promiňte, dá se tudy dostat dolů na ulici?" zeptal se jeden z nich.

    "Po schodech a pak vlevo..." ukázal mu cestu zmatený Pinda Spojler.

    "Děkuji mnohokrát," uklonil se maskovaný muž a spolu se svými kolegy se rozběhli  po schodech do nižších pater.

    Chvilku na to se z trosek vynořil James Blond.

    "To ne! To je zase on!!! vykřikl zděšeně Mirda Tuřín a instinktivně se přikrčil. Když ho Blond míjel, jen se na něj mírně usmál a z mizel na schodišti.

    "To už přeci není náhoda, ten chlap po nás jde!!!" rozčiloval se Stonožka, "karamba," dodal drsně.

    Mezi cihlami z rozbořené zdi se ozval další šramot.

    "Cože? Ještě někdo?" řekl nevěřícně Pinda Spojler.

    Z trosek se vyhrabal velký mravenečník a rychle se k hochům rozběhl. U stolu s kostrou se ale zastavil a začal hltavě sosat mravence.

    Z chodby se vrátil James Blond, popadl mravenečníka do náručí, řekl promiňte a hnal se opět pryč.

    "Nebyl to...?" začal konsternovaný Rákosníček.

    "Ano," pokýval smutně hlavou Mirda Tuřín, "mravenečník v Kleci, symbol Fontů, teď už bohužel bez klece." Mirda Tuřín se rozplakal.

    "Ale no tak, Mirdo, to bude v pořádku..." snažil se ho utěšit dezorientovaný Stonožka.

    "Nebude!" zakřičel nepříčetně Mirda, "to zatracený zvíře mi vysoslo tu debilní známku!!!"

 

 

 

(konec ukázky, kniha vychází na podzim 2006 v nakladatelství Wolfpublishing)


[1] Čistě náhodou, hned ve vedlejším domě, tedy v Rulíkové ulici č.p.26 jeden takový starý koš byl. Měl dokonce patentní, zaklapávací zámek a to byla také jedna z příčin, proč se uvnitř krčila lidská kostra s notýskem v pařátě. V dopise na rozloučenou, který stihl nešťastnou náhodou do koše zavřený Horymír Křouska napsat byl dlouhý seznam lidí, kteří ho do této situace dohnali. Byl by delší, ale Horymírovi došla tužka. O tom ale nikdo z Hochů od Kobří řeky zatím nevěděl, tento objev na ně teprve čekal.

 

[2] Termín Krabička Poslední Záchrany byl již obsazen díky podnikavosti Salonu Madam Čurbesové a jediné co tahle KPZ obsahovala bylo vyrobeno spíše na bázi tvrzené gumopryže.

 

[3] Plantáží by jste v Mořičvílu a jeho okolí moc nenašli, zato vináren tu byla spousta, známý Stonožkův výkřik se tedy časem samovolně posunul významově trochu stranou.

[4] To je samozřejmě velký omyl, protože minimálně Bratrstvo s klacky o Hochách od Kobří řeky všude rozhlašovalo, že je to jenom parta zdrogovaných uchuláků. Ale to byl samozřejmě jen subjektivní názor.