7:25 - S obvyklým zpožděním dorážím na místo určení - Plzeň - Slovany. Náčelník Dva Body nikde. Telefonuji mu a zjišťuji, že se právě přesunul na pozici do bodu X, který byl na předpokládané trase mého příjezdu s dobrým úmyslem ušetřit mému Česťovi několik drahocenných metrů zajíždění. Netušil, že na místo našeho setkání v rámci úspory času, projedu dva zákazy vjezdu a tři jednosměrky a tudíž tam dorazím přesně z opačného směru.

7:30 - Scházíme se, objímáme a vítáme kmenovým pozdravem, který se stává pro obyvatele přilehlých domů nuceným budíčkem.

7:31 - Nasedáme do Česti a prcháme ... Plánem dopoledne je vzhledem k velikonočním svátkům navštívit s pomlázkou v rámci zachování tradic naše kamarádky a ubezpečit je o našich nehynoucích kvalitách. Místo srazu se skupinou B, kterou čítali všichni ostatní mimo nás náčelníků, bylo určeno před domem SNQ Danči.

7:45 - Kachna a spol. dorážejí přesně. Čeká se pouze na posledního člena skupiny - Zabiho.

7:55 - Z dálky k nám doléhají zvuky připomínající parní lokomotivu překračující rychlost zvuku. Začínáme tušit ... V zápětí se nám naskytl obraz jako vstřižený z vojenských bojových akcí. Nejbližší křižovatkou se řítilo něco co lze nazvat "prchajícím svářečem při požáru Škodovky". Zabi oděn do černých kožených svršků, na černé Javě 250, v černém kokosu na hlavě, s černým batohem na zádech a svářečskými brýlemi na očích se v oblacích dýmu s perfektním, upřeným vpravohleď prohnal křižovatkou a zmizel v dáli. Koutkem oka jsme stačili zahlédnout černý tubus na jeho zádech připomínající odpalovací zařízení raket země - vzduch krátkého doletu, z něhož na konci, zhruba tak metr nad hlavou vyčuhoval konec pomlázky. Tuto úchvatnou scenérii dokreslovalo čtyřicet osum metrových pentlí různých barev, jež za ním vláli jako ukradená duha. Lze předpokládat, že polovina lidí, kteří jej na jeho cestě z Újezda na Slovany spatřili, sedí v této chvíli v ordinaci psychologa a přísahají, že viděli šíleného svářeče který se utrhnul z prvomájového alegorického vozu a vydal se svou vlastní cestou asi tak s dvěma tucty mávátek. Uzavíráme sázky jak dlouho mu bude trvat než přes ty brýle pozná, že už je na Slovanech, ale všechny nás překvapil, když se za okamžik objevil za rohem a s halasným "Ahoj, pojďte mi pomoci postavit motorku" se s námi pozdravil.

8:00 - Návštěvou SNQ Danči zahajujeme naší společnou spanilou jízdu Plzní. Za zmínku stojí tři okamžiky, a sice Kachnovo taneční kreace, jízda na motocyklu a návštěva Carefouru. Kachna totiž s chutí konzumoval co mu kdo nalil a tudíž pro nás nebylo žádným překvapením když jsme ho cestou do Carefouru spatřili kterak drží u ucha kličku na stahování oken a přesvědčivě do ní cosi vysvětluje někomu na druhém konci éteru. Před Carefourem Kachna vystoupil z auta z takovou taneční noblesou, že mu několik náhodných kolemjdoucích spontánně zatleskalo. Čekali jsme až otevřou Carefour. Kachna s Davidem a Zabim začínali pomalu spřádat plány jak pod rouškou velikonoc vyplení zcela originálním způsobem supermarket a vstoupí tak do dějin českého terorismu pod pseudonymem "Smrt s pomlázkou." Jejich rozhovor byl natolik sugestivní, že až do otevření obchodu nás od okolních návštěvníků dělil kordon místní ochranky, kteří si nás krvelačně prohlíželi a do vysílaček panicky sdělovali svému vedení "už jsou tady, už jsou tady ...!"

9:00 - Otevřeli Carefour. Vyrážíme směrem k uzeninám přesvědčit Kachnovo sestru Janičku, že útěkem na brigádu nic nevyřeší. Naše pomlázky vzbuzují přirozený respekt. Cestou na Lochotín si při souběžné jízdě Česti a Zabiho motorky Denny se Zabim cosi vysvětlují, což by si podle barvy a tónu hlasu a použitých gest nezávislý pozorovatel vyložil jako reprízu dobití Bastily ve slovním podání.

10:00 - Vyrážíme na poslední jízdu směrem do Doubravky. Vzhledem k tomu, že do auta přibyla Mariánovo Martina, bylo víc než nutné, aby se někdo svezl se Zabim na motorce. Tohoto úkolu se k našemu hromadnému zděšení dobrovolně a rád hlásí Kachna. Kdo zná Kachnu už ví, že nemá smysl mu to vymlouvat. Napřed vynadal sám sobě, co ho to napadlo, že se určitě naprosto zbláznil a poté nás všechny seřval jako malé děti, co mu do toho kecáme. Museli jsme mu slíbit, že už to nikdy neuděláme. Tento přesun lze z mého pohledu nazvat jako opravdovou spanilou jízdu. Poprvé v životě jsem byl svědkem toho, jak někdo dokáže tančit za jízdy na motorce a přitom žonglovat s pomlázkou. V mezičasech (kdy byla na semaforech červená) Kachna samovolně opouštěl sedadlo spolujezdce a koledoval na zebře přecházející slečny, maminky a důchodkyně. Vrcholem této podívané bylo vyšupání pěti hezkých slečen, čtyřech urostlých chlapů středního věku, šesti důchodců neurčitého pohlaví, jedné maminy a jednoho kojence v kočárku při průjezdu autobusovou zastávkou s napřaženou pomlázkou. Po tomto činu všichni náčelníci (mi dva) usoudili, že je nejvyšší čas zbavit Kachnu svéprávnosti. Koledování jsme ukončili s pocitem absolutního vítězství a všeobecné spokojenosti. Vytyčili jsme si plány do příštích velikonoc, hromadně se ujistili, že na to máme a rozešli se jako ti nejslušnější z nejslušnějších.

Čvachty, čvachty, žbluňk ...

Pro mě a náčelníka tímto velikonoce zdaleka nekončili.
Měli jsme před sebou ještě celý den ...

10:45 - Nakládáme Dennyho Andrejku a vyrážíme směrem na Tlučnou. Jede s námi ještě David, což sice nebylo plánované, ale nikomu to nevadí a všichni jsou rádi, že to tak je. Cestou do Tlučné se dozvídám, že v jedenáct hodin máme naložit Oxanu, které připadla ta čest dělat mi na lodi háčka. Ptám se náčelníka v kolik hodin máme být u Vika, když Oxanu nakládáme v jedenáct. Po minutě ticha mi náčelník zcela upřímně odpověděl:
"Náčelníku, ty seš takovej debil...!"
Pochopil jsem. Vik měl zůstat Andrejce utajen, neb neměla do poslední chvíle vědět, co jí čeká, respektive, že jí náčelník chce připravit romantický vodácký výlet. Spojením slov "tajemství" a "Vik" si nadprůměrně inteligentní Andrejka mohla domyslet co se na ní chystá a také to samozřejmě udělala. Přesto jsme s náčelníkem dál hrdě zatloukali.

11:00 - Nakládáme Oxanu a vyrážíme do Staňkova. Vzhledem k faktu, že náčelník domluvil čas schůzky s Vikem "okolo jedenácté", jedu trochu rychleji. Náčelník se bojí. Snaží se dovolat Vikovi, ale nemá kredit. Zastavujeme ve Stodě u čerpací stanice a Denny jde koupit kredit. Nemají ho. Chce si zařídit Česťu a tak ho pouštím za volant. Vzhledem k tomu, že nesehnal kredit, jede trochu rychleji. Bojím se.

11:30 - Přijíždíme do Staňkova na místo určení. Vik nikde. Začínáme po telefonu znásilňovat Telecom a všechny naše známé, abychom sehnali číslo na Vika.

11:45 - Doráží Vik. Má s sebou dítě, lodě, pádla, sud a spoustu dalších propriet nezbytných pro naši cestu. Ihned nám každému do ruky vrazí pádlo a Dennymu pumpičku. Když jsou všechny přípravy hotovy, vezme si náčelník slovo nejzkušenějšího a dělá háčkům krátkou půlhodinovou přednášku na téma háček - kormidelník a voda. Ukončuje ji prozaicky slovy:
"Háček to je pokora a poslušnost. Howgh."
"Až na věky - enter," doplňuje ho Vik.

12:00 - Spouštíme lodě na vodu, nasedáme a za halasného AHOJ vyrážíme vstříc dobrodružstvím desetikilometrového voleje. Vidím, že má Oxana malinko strach (je to její vodácká premiéra) a tak ji uklidňuji přesvědčením, že se mnou se není čeho bát, neb má za kormidelníka jednoho z nejzkušenějších vodáků v Čechách, člověka natolik schopného, že pro něj nebude problémem sjet třeba i vodopád v Macoše. Nejsem si jist zda mi to spolkla, ale každopádně ji to alespoň trochu uklidnilo. Denny s Andrejkou pádlujou celou cestu někde vzadu a tak se vídáme jen u jezů. Tam na nás čeká David, který přejíždí jako doprovodné vozidlo s Česťou. Půjčuji mu loď a on sjíždí jezy s Dennym.

13:00 - Denny se na jezu cvaknul. Ztratil brýle a přelomil sedačku v lodi. Po zbytek cesty pak deformoval pod svým zadkem Vikovo sud s náhradním oblečením. To jsem zvědav, jak mu to vysvětlí.

14:30 - Přijíždíme do naší cílové stanice - vodácké loděnice v Holýšově. Vysedáme, kyneme davům, zdravíme se s místními obyvateli, vyměňujeme si upomínkové předměty, navazujeme nová přátelství a kouříme kalumet míru. Pak čistíme lodě a připravujeme je na vrácení Vikovi. Oxana začíná připravovat oběd na který nás pozvala. Vrhám se s Davidem obětavě na břeh řeky pro dřevo na oheň. Po loňských povodních je ho tam spousta a tak začínáme k ohništi pomalu snášet kmeny, slámu, čapí hnízdo, zbytky maringotky (možná to sloužilo i jako haubsbot, tedy alespoň po nějaký čas). V okamžiku kdy vedle loděnice vyrostla hromada připomínající trosky obchodního centra se objevil Denny s grilem a hromadou krásně nařezaných prkýnek. "Vzadu jich je plná loděnice," vysvětlil našim nechápavým pohledům.

15:00 - Náčelník si bere klíče od auta a jede na nákup nějakého pitiva. Znásilňuje Česťu a pokouší se ho nastartovat. Asi nemá ten správný cvik... Vystupuje a začíná kolem Česti tancovat malajský tanec před sežráním tygra, přičemž ho asi šestkrát nakopne do kola. Při sedmém kopanci však náčelník zaregistruje, že má Česťa hliníková kola a pojímá naprosto správné podezření. Ano, Česťa stojí o dva metry dál. Tento naprosto stejný vůz totiž patří jednomu z místních tenistů, který právě prohrává čtvrté podání, neb stojí zcela konsternován uprostřed antuky a s mírně povislou bradou sleduje, jak náčelník přesvědčuje jeho vůz, aby s ním jel na nákup.

16:00 - Oxana je zklamaná, protože se maso trošičku přičmoudlo kvůli velkému ohni. Snažím se jí psychicky podpořit konstatováním, že to nádherně voní, že to bude určitě i skvěle chutnat a že se na to všichni moc těšíme. Nutno podotknout, že to byla pravda, a to i přes to, že jsme měli všichni takový hlad, že bychom snědli cokoliv. Dodávám ještě, že s těmito bledulemi nemá Oxana nejmenší šanci proti mým ostravským topinkám, ale nějak jí to náladu nepozvedává.

16:20 - Oběd. Je to opravdu moc dobré, shodujeme se na tom všichni. Denny dostal skvělý nápad nabídnout též ochutnat i místním vodákům v loděnici. To neměl dělat. Po ochutnání Oxanina šašliku se místní rozhodli, že ode dneška bydlí Oxana v loděnici. Podnikavý náčelník se ujímá handlu a snaží se usmlouvat co nejlepší cenu. Je to zvláštní, ale nejenom Oxana je proti tomu. Z loděnice k nám doléhají termíny jako žid, inflace, Tokijská burza, zdravé zuby, zloděj, terorismus, vodácký skalp, měnová reforma, dolar versus euro, Kecal, dukáty atp. Po deseti minutách se Denny vrací s mrzutým výrazem ve tváři. "Balíme a jedem !"

17:00 - Balíme a jedem. V šest hodin má Koblih koncert v Plzeňském kostele u Jižního nádraží, tak bychom tam rádi byli včas. Podařilo se mi přemluvit Oxanu, aby jela též. Vzhledem k tomu, že to máme přes Tlučnou, stavíme u Oxany, aby se mohla převléci a zkulturnit a pak ještě u Dennyho kde se děje totéž. Já a David jsme jediní, kteří jdou do kostela v roztrhaných hadrech, neb už se nedalo stihnout zajet také ke mě a k Davidovi.

18:00 - Koblih zpívá vzhůru z kůru. S ním dalších třicet lidí. Nutno podotknout, že je to moc pěkné a všem se to líbí. Náčelníkovi se zdá o vylodění v Normandii, ale na tváři má výraz absolutního znalce hudby. Po skončení prvního zpěvu rychle vstává a nadšeně tleská. Sám. Naštěstí je to tak přesvědčivé, že strhává celý kostel k bouřlivému potlesku. Kachna navrhuje udělat vlnu. Po skončení koncertu jdeme pochválit Kobliha za jeho vynikající pěvecký výkon a já se mu pokouším vnutit, že když se neoholí, bude druhý Pavarotti. Postavu na to už má. Tvrdí mi, že kytara je lepší a zapaluje si další cigaretu.

19:30 - Jdeme na hamburger. Je třeba doplnit zásoby tekutin a jídla v těle a připravit se na večer. Pak se ještě stavíme v pizzerii, kde musím něco nutně vyřídit a pálíme zpět do Tlučné.

21:30 - Než přivezeme od Oxany Dennyho kytaru, rozdělávají náčelník a Andrejka oheň. Je krásný, teplý večer, nebe plné hvězd. Sedíme ve čtyřech u plápolajícího ohně, Denny brnká co ho napadne a my ostatní hladíme Barona (to je Dennyho pes) a mlčky koukáme do plamenů. Myslím, že jsme každý někde jinde, ve svých myšlenkách. Musím si chtě nechtě připustit, že náčelník měl pravdu...

22:30 - Končíme, balíme, jedeme domů. Sám za sebe musím konstatovat, že to byli jedny z mých nejpříjemnějších velikonoc, které jsem zažil.

24:00 - Příjemně unavený usínám a věřím, že se mi budou zdát jen samé hezké sny.

Zapsal náčelník Velký Kladivoun 23.4. L.P. 2003