Kdo Paříž na vlastní oči neviděl, přišl o hodně. Věřím, že je krásná ve všech ročních obdobích, my ji navštívili na jaře, takže jsme si do sytosti užili lehkého pošmourna a začínajícího tepla. Průvodkyně byla natolik zmatená a tak nás zásobovala informacemi o Oslu a Budapešti, že jsme dali přednost vlastnímu programu a courali ulicemi, jezdili metrem a dělali si srandu z místních policistů. Taky jsme jeden den zaspali, protože byl zrovna časový posun musel na nás čekat celý autobus.

(12.07.2006, Denny)

Zámek najdeme ve stejnojmenné obci nedaleko Kralovic. Je v soukromých rukou a v současné době v rekonstrukci. Stojí nad Kaceřovem a již zdálky upoutá Vaši pozornost. Vlastní zámek je mohutná čtyřkřídlá převážně dvoupatrová budova s obdélníkovým nádvořím. Je obklopen z části zarostlým vyzděným příkopem se zbytky nárožních bastionů. Původní středověká tvrz byla zastavěna do hmoty zámku v jeho severní části, kde se původně dochovala věž tvrze, jak je patrné na starých vyobrazeních zámku. V přízemí obráceném na nádvoří jsou arkády na všech čtyřech stranách, v patře jen na stranách bočních. Zámek obklopuje francouzská zahrada s fontánou, rekonstruovaná do dnešní podoby v době kdy byl zámek majetkem státu.

Ve druhé polovině 14. století, v době kdy Kaceřov byl v majetku či v nájmu Ctibora ze Švamberka, již stála na místě zámku tvrz. V roce 1430 byl Kacéřov za husitských válek vypálen a tvrz pobořena. O Kaceřov v 16 stol. usiloval Florián Gryspek z Gryspeku a v roce 1539 mu byl Kaceřov zastaven na čtyři generace. Protože tvrz byla zpustlá zahájil v kolem roku 1540 výstavbu zámku. Stavba se postupně dokončovala až do roku 1562. Zámek i obec Kaceřov byly za třicetileté války vypáleny a od té doby zámek chátrá a později sloužil i jako hospodářské skladiště. V roce 1827 koupil Kaceřov hrabě Václav Kliment Metternich, ale ani on o zámek příliš nedbal a nechal jej chátrat. Roku 1875 byla snesena věž v severní části zámku a v roce 1912 zámek vyhořel a dále pustl. V držení Metternichů byl zámek až do roku 1945

Kaceřov na www.hrady.cz (autor textu)
Kaceřov ve Wikipedii

Pod hradem je jedinečný plácek na kterém je možné beztestně při zásadách slušného chování tábořit. Nejbližší zastávka vlaku je v Radnici severovýchodně od Plzně, odkud po zelené turistické značce po 10,5 km doputujete až k hradu. Tato nádherná , romantická zřícenina je vhodná jak na pohodový výletíček, tak i na vandr. V létě se na plácku pod hradem pořádají tábory. V okolí je dostatek dřeva a v těsné blízkosti teče malý pitný potůček. (Teda údajně)

Libštejn byl tehdy nevelký hrad, který však byl typickou stavbou poloviny 14. století, v níž se spojovaly prvky staršího výtvarného projevu spolu s novými myšlenkami, jak se objevovaly u hradů Karla IV. Zakladatel hradu Oldřich Tista jistě použil při stavbě svého hradu nových prvků z královského Karlsfriedu. Hrad Libštejn byl postaven na nepřístupném místě, na skalnatém ostrohu, který na západní straně spadá příkře do údolí řeky Berounky, na severu a jihu je ukončen strmými roklemi dvou potoků. Přístupná byla jen východní strana, a proto tu bylo třeba vybudovat opevnění. Předhradí, jež bylo na této východní straně i s hospodářskými budovami, bylo odděleno od hradu příkopem a chráněno rovněž vlastním příkopem. Hrad stál na skalnatém hřebenu a na každém jeho konci byla mohutná čtverhranná věž, z nichž se dnes zachovala jen severní se zbytkem omítky. Nádvoří, které se rozkládalo mezi oběma věžemi, bylo uzavřeno vysokou zdí, k níž přiléhal hradní palác. Cesta do horního hradu procházela kolem věže se zaokrouhlenými hranami k jihozápadní části nároží. Předhradí na jižní a západní straně byla opevněna jen valy a palisádami.

Tichému údoli jižně od Liblína vévodí tento osamělý hrádek svou vysokou, mohutnou věží. Vrch, na němž stojí, je z obou stran oddělen údolím dvou bystřin od sousedních zalesněných strání, které jej převyšují. Strmost návrší, na němž byl postaven, činila jej těžce přístupným. Hradební zdi jsou dnes již z valné části sesuty, zříceniny zarůstají lesem, avšak přece lze si učiniti představu o bývalém uspořádání hradu. Vysoká, čtverhranná věž má zaoblené rohy, zpevněné mohutnými kvádry. Byla jádrem obrany hradu, který byl nedobytný, dokud nebylo střelných zbraní. Když se ve válkách husitských ukázalo, že palbě ze sousedních návrší neodolá, byla k jeho obraně na jednom z nich zřízena bašta s opevněním. Libštejn založen byl ve 14. století. Držiteli jeho byli Kolovratové. Roku 1430 oblehli hrad husité, táhnoucí k Plzni. Střelbou pobořili jeho hradby a zmocnili se předhradí, avšak zadní hrad se uhájil. Proto husité odtáhli a nechali tu menší oddíl, aby hrad vyležel. Po několika týdnech došlo k smíru. když se Kolovratové zavázali, že přistoupí k straně podobojí. R. 1540 prodal hrad Jan Libštejnský z Kolovrat Valdštejnům. Koncem 16. století dostal se v majetek Gryspeků na Kaceřově. Nejtěžší pohroma stihla Libštejn za války Třicetileté. Roku 1639 přitáhlo k němu 500 jezdců, dobyli hradu. vyloupili jej a zapálili.

Libštejn na www.hrady.cz (autor textu)
Libštejn ve Wikipedii

Již v první třetině 13. století stávala v ohybu řeky Berounky ves Liblín patřící svatojiřskému klášteru na Pražském hradě. Za vlády Karla IV. získal Liblín králův věrný služebník Oldřich Tista z Hedčan. V letech 1354-74 byl Oldřich purkrabím na Bezdězu, roku 1356 řídí jako magister fabriciae stavbu hradu Karlsfried u Žitavy. Někdy v té době si na pahorku nad pravým břehem Berounky postavil nový hrad Libštejn, po kterém se poprvé píše roku 1361. Po jeho smrti před rokem 1379 převzal jeho dědictví syn Oldřich Tista, jehož potomci užívali přídomek Tistové z Libštejna, to již jim však hrad nepatřil. Ještě před koncem 14. století jej neznámým způsobem získal Albrecht st. z Kolovrat, jehož osudy se nápadně podobají Tistovým. I on byl roku 1373 magistrem fabriciae Karla IV., tentokrát na stavbě opevnění hradu Milín ve Voigtlandu, jehož byl od roku 1380 hejtmanem. Pánem na Libštejně se poprvé psal roku 1396. Zatímco Tistův rod upadl takřka v zapomnění, Albrechtovi potomci založili široce rozvětvený a dosud žijící rod. Jeho stejnojmenný syn Albrecht ml. (+1413), obdržel při dělení majetku hrady Libštejn a nedaleký Krašov, dal vzniknout jedné z jeho větví pojmenované právě po našem hradě Libštejnští z Kolovrat. Po smrti Albrechta ml. připadl Libštejn jeho synovi Bedřichovi, který po roce 1420 spolu s bratrem Hanušem I. horlivě podporovali císaře Zikmunda, za což byli odměněni četnými statky. Roku 1430 přitáhla k Libštejnu a Krašovu spojená husitská vojska a pustila se do obléhání obou hradů. Kolovratští bratři byli nakonec přinuceni uzavřít dohodu, která jim umožňovala ponechat si svá sídla pokud se připojí ke kališnické straně. Tak se i stalo a oba bratři se mimo jiní zúčastnili i slavné bitvy u Domažlic. Po Bedřichově smrti roku 1432 připadl Libštejn synovi Jindřichovi, který jej po získání Domažlic kolem roku 1451 přepustil bratru Benešovi. Oba bratři stáli zpočátku proti jednotě poděbradské, po zvolení Jiřího z Poděbrad králem však ač horliví katolíci stáli věrně na jeho straně. Stejně tak se přidrželi i jeho nástupce Vladislava Jagellonského, v jeho sporech s uherským králem Matyášem Korvínem. Beneš přečkal oba své syny Jana a Jindřicha a zemřel roku 1497. Libštejn po něm zdědil Janův syn Jaroslav, panství však bylo natolik zadluženo že jej ještě téhož roku musel prodat svému příbuznému Albrechtu z Kolovrat (vnuk výše zmíněného Hanuše I.). Albrecht zastával nejvyšší zemské úřady, postupně byl karlštejnským purkrabím, dvorským hofmistrem a od roku 1503 nejvyšším kancléřem. Za jeho vlády bylo panství opět povzneseno a rozmnoženo o četné vesnice Protože neměl potomky, odkázal roku 1510 svůj rozsáhlý majetek dětem své manželky, které měla z prvního manželství s Hynkem z Valdštejna. Bratři Bernard a Jan z Valdštejna drželi své statky společně až do Bernardovy smrti roku 1517. Poté se Jan st. z Valdštejna vyrovnal s jeho potomky a sám podržel mimo jiné statky i Libštejn, od kterého opět začal rozprodávat jeho součásti. Jan zemřel roku 1540 a při dělení jeho majetku o tři roky později si Libštejn rozdělili tři z jeho synů Václav, Kryštof a Bohuše. Z tohoto dělení se zachoval podrobný protokol určující, které části sídla budou společné a které budou patřit jednotlivým bratřím. Díky tomu máme dokonalou představu jak tehdy hrad a jeho příslušenství vypadal. Další dějiny hradu jsou velmi zmatené, každý z dílů měl svůj složitý a ne zcela jasný majetkový vývoj. Valdštejnští bratři na rozděleném hradě nebydleli, staré sídlo pomalu upadalo a již roku 1590 je Libštejn uváděn jako pustý. Jednotlivé díly panství se postupem let dostaly do držení jiných rodů. Sceleny byly až roku 1639, kdy Libštejn koupil Benjamin Fruvein z Podolí, který jej již natrvalo připojil k liblínskému panství. Již o dva roky později prodal Benjamin panství své manželce Anně Alžbětě z Kolkreitu, která jej roku 1675 dále prodala Janovi Kryštofovi ze Štampachu. Po hrabatech ze Štampachu následovali v průběhu 18. století hrabata z Montecuccoli (do r. 1725) a hrabata z Ledebouru. V 19. století pak následovali Wurmbrandové, nasavský vévoda Adolf Vilém a na přelomu 19. a 20. století jej držela Otilie Goldschmeid-Přibramová.

Pro stavbu hradu zvolil Oldřich Tista ne příliš výhodné místo na malém pahorku nad pravým břehem Berounky, který byl ze tří stran obklopen převyšujícími vrchy. Na severu a jihu je pahorek vymezen dvěma bezejmennými. potoky. Celková situace velmi podobná staveništi hradu Karlštejn odpovídá klidnému období stavby za vlády Karla IV. ještě před rozmachem dělostřelectva, které z neškodných okolních kopců učinilo vážnou hrozbu.

Východně od jádra stávalo přibližně čtverhranné předhradí po stranách obklopené hospodářskými budovami, ze kterých se dochovaly pouze neznatelné terénní stopy. Podle zmíněného popisu dělení hradu mezi bratry z Valdštejna stávala někde na předhradí věž, její místo bychom mohli hledat v jednom z nároží východního čela předhradí, kde by mohla zajišťovat vstupní bránu nad čelním příkopem.

Jádro bylo od předhradí odděleno mohutným příkopem vysekaným ve skále, V jeho podobě lze nalézt několik analogií k blízkým či vzdálenějším hradům, které stavebník hradu v královských službách mohl poznat. Dlouhé úzké nádvoří jádra bylo zcela uzavřeno - na delších stranách stály dva rovnoběžné obdélné paláce, na kratších vysoké čtverhranné věže. Dochovaná nároží obou věží i paláců jsou zaoblená. Nádvoří bylo obklopeno pavlačemi, které v několika úrovních zajišťovaly spojení mezi jednotlivými budovami a místnostmi. Nejlépe, téměř v plné výši, dochovanou budovou hradu je severní věž o rozměrech přibližně 7x7,5 metrů, která dodnes tvoří jeho zdaleka viditelnou dominantu. Vzhledově i vnějšími rozměry je velmi podobná věži na nedalekém hrdě Gutštejn, zdivo má však slabší a interiéry prostornější. Založena byla na přitesaném skalním soklu s mírně šikmými stranami. Vstup byl veden z nádvoří portálem v prvním patře, z něhož bylo přístupné plochostropé později valeně zaklenuté přízemí. Místnost postrádala přirozené osvětlení, jediným otvorem je nálevka vytesaná z pískovce zasazená do jižní stěny. Podle obdobného článku v přízemí západní věže hradu Radyně nedaleko Plzně musela být na nádvoří pod věží vytesána cisterna sloužila sbírající ze střech dešťovou vodu, pomocí nějakého mechanismu pak byla skrze nálevku čerpána voda do nádoby v přízemí věže. Při některé pozdně gotické přestavbě byla věž nad skalním soklem obklopena další pavlačí přístupnou nově proraženým portálem v severní zdi přízemí. Ve zdivu věže je dochován otisk střechy i krovu této pavlače, která zastoupila hradební ochoz. Horní patra věže byla osvětlena úzkými vysokými okny, poslední bylo mírně vyloženo obdobně jako věž s kaplí sv. Mikuláše zakončující císařský palác na Karlštejně. Z jižní velmi podobné věže se dochovaly pouze části dvou stěn svírajících východní nároží provázané se sousedním palácem. I přízemí této věže bylo valeně zaklenuto, ve vyšších úrovních obsahovala výstavnou kapli s arkýřovým presbyteriem obráceným k východu. Ještě v první polovině 19. století dosahoval střep jejího zdiva do značné výše, jak ostatně prokazuje kresba C. Kohla z roku 1794 i přesně o půl století mladší kresba F.A. Hebera. Z paláců se lépe dochoval východní nad příkopem k předhradí, především větší část stěn svírajících jeho zaoblené jižní nároží. I ony byly ještě v 19. století značně vyšší. Sedláček má na svém plánu přízemí rozděleno na tří místnosti, dnes však žádné stopy vnitřního dělení paláce nejsou zřetelné. Zřejmě v souvislosti s rozdělením hradu mezi více majitelů bylo nutné zřídit druhý vstup do jádra (původní vstup doposud nebyl lokalizován), který byl vložen do přízemí východního paláce. Dochoval se z něj průjezd brány se zbytky sousední vrátnice osvětlené malým okénkem. Ze západního paláce se dochovaly pouze zcela nezřetelné zbytky jeho jižního nároží, které D. Menclová na své hmotové rekonstrukci chybně interpretovala jako obvodovou hradbu nádvoří v nároží zesílenou opěrným pilířem. V jejím popisu hradu proto západní palác zcela chybí. Na jižní věž navazovaly další budovy zakončené nepravidelnou oblou baštou. Podoba vnějšího opevnění je známa pouze útržkovitě.

Pozdně gotická přestavba přinesla rozšíření jádra směrem k řece. Do jeho vnějšího ohrazení byla na jihozápadě vestavěna čtverhranná věž či bašta, do níž snad byla přenesena hlavní vstupní brána. Od severu byla k této věži opět do svahu přistavěna obdélná budova spodního paláce, z níž dosud do výše prvního patra stojí dvě zdi svírající severní nároží. Její přízemí či suterén bylo od řeky osvětleno malými okénky těsně pod trámovým stropem, patro pak se k řece otvíralo velkými obdélnými okny dobře viditelnými na Liebscherových kresbách ze Sedláčkových hradů. S jihozápadní věží je současný i nárožní střep hradební zdi či bašty na jihu pod oblou baštou jádra. Významnou součástí pozdně gotické přestavby je především předsunutá bašta umístěná na ostrožně nejvyššího z okolních kopců severně od hradu. Její stavbu si stejně jako na jiných hradech vyžádal především mohutný rozvoj dělostřelectva v průběhu husitských válek, který velmi zřetelně vyvolal na povrch nevýhodnou polohu hradu. Z okolních výšin představoval účinný dostřel obléhacích děl značnou hrozbu, proto je bylo potřeba zajistit. Předsunutá bašta byla tvořena čtverhrannou nejspíše bateriovou věží opět se zaoblenými rohy, k níž byl od severovýchodu přihrazen malý dvorek. Celek byl obklopen příkopem, před nímž byl nasypán val ve směru osy ostrožny protažený v mohutný břit. V průběhu 16. století vznikla na opačné straně hradu druhá předsunutá bašta. Ta byla zcela zemní okrouhlý objekt s dlouhým koridorem vedoucím směrem k čelní části předhradí.

Libštejn na www.hrady.dejiny.cz

Zřícenina hradu Krašov zaujímá polohu v chráněné oblasti přírodního parku Hřešihlavy na skalnaté ostrožně nad vtokem Brodeslavského potoka do Berounky nedaleko vesničky Bohy a nebo Všehrdy, odtud je to po modré turistické na hrad 3,5 km. Nejblíže je vlaková stanice Kožlany. (asi 12km po modré) Naprosto jedinečná zřícenina hradu o kterou se stará místní průvodce a několik partiček lidí. Na hradě je volně přístupná noclehárna pro trampíky. Vsupné je dobrovolné, kolik kdo dá. Z hradu je perfektní výhled na údolí Berounky. Hrad je ve správě Kastelána, pana Doskočila

Hrad založil před rokem 1232 Jetřich z rodu Hroznatovců. V držení pánů z Krašova zůstal až do poloviny 14. století. V 15. a na počátku 16. století jej drželi pánové z Kolovrat. V 16. století byl přestavěn v renesanční zámek. Od druhé poloviny 17. století se stal Krašov majetkem plaského kláštera, který ho pro své potřeby nechal barokně upravit. Po zrušení kláštera roku 1785 rychle zpustl. Okolo roku 1800 byl již zříceninou. V letech 1970-71 probíhal na Krašově archeologický výzkum. Dispozice hradu je dvojdílná, nejstarší podobu předhradí však doposud neznáme. Dvojdílné bylo od počátku i nevelké jádro za enormně mohutným šíjovým příkopem. Přední část jádra, ve které se nacházela čtverhranná cisterna vysekaná do skály, měla zřejmě lehčí opevnění doposud neznámé podoby. Zadní část obtáčela hradba, z níž vedle brány vystupovala nevelká věžice s břitem. V zadní části při straně nad řekou stál malý sálový palác. Plocha předhradí leží výše než jádro a tato skutečnost vedla záhy, zjevně již ve druhé polovině l3. století, k prvé přestavbě. Přední část jádra dostala zděnou hradbu, na čelní straně, kde byla prolomena vstupní branou, zvýšenou do štítové podoby. Volně za ní v ploše nádvoří stál nový okrouhlý bergfrit. V další fázi výstavby byla pozornost věnována rozšiření obytné plochy. Při boční frontě zadní části jádra vznikl nový dvouprostorový palác a nároží mezi oběma paláci zaujala čtverhranná, nejspíše věžovitá stavba. Datování této stavební činnosti je za současného stavu vědomostí značně složité, díky nepočetným dochovaným detailům lze uvažovat nejspíše o průběhu 14. století. Zcela bez opor jsme při úvahách o časovém zařazení výstavby nové prvé brány a parkánu, který od ní běžel před čelem a podél jižní strany přední části jádra. Nejspíše se tak stalo ještě před nástupem palných zbraní. Jejich rozvoj si vyžádal v průběhu druhé poloviny I5. století zlepšení obranyschopnosti hradu. Tíha obrany se vzhledem k terénní konfiguraci přenesla na čelo rozměrného předhradí. To zajišťoval masivní val, na němž se na nejvyšším místě nacházela dnes zaniklá obranná stavba, nejspíše bateriová věž. Nebezpečnou, výše ležící výšinu za Brodeslavským potokem zablokovala předsunutá bašta. Předhradí , s boční stranou zajištěnou dalším příkopem a valem, bylo zastavěno množstvím různých objektů, mezi nimiž nalezneme pivovar se spilkou a sladovnou (k jeho provozu zřejmě náležel i dosud dochovaný rozměrný sklep), kovárnu, krčmu, lázeň, cihelnu a musíme předpokládat i další běžné hospodářské objekty. Součástí hospodářského provozu hradu byl i mlýn o jednom složení, stojící ve svahu pod předhradím. Voda na jeho kolo na horní vodu byla vedena z rybníčků před předhradím, naháněných pomocí rozsáhlejšího vodního díla. Krašov náleží mezi nejstarší české šlechtické hrady. Zadní část jeho jádra přísluší bergfritovému typu, u něhož byl zřejmě z úsporných důvodů bergfrit nahrazen věžicí s břitem. Absence velké věže byla v nepříznivé terénní situaci záhy pociťována zjevně značně silně, a proto došlo v druhé fázi k výstavbě regulérního bergfritu, který odsunul starší věžici do role zajištění brány. Tato přestavba je zároveň jednou z prvých přestaveb nedávno založeného šlechtického hradu, signalizujících rychle stoupající možnosti a požadavky šlechtických majitelů. Další stavební úpravy motivovala především snaha přiblížit stísněný a malým palácem vybavený raně gotický hrad dobovému obytnému a reprezentačnímu standardu. Koncem I5. století představoval Krašov přední šlechtickou rezidenci. Rozsáhlé předhradí a hospodářské vybavení umožňovalo podnikání ve vlastní režii. Toto předhradí náleží k nejlépe dochovaným na našem území.

Krašov na www.hrady.cz (autor textu)
Krašov ve Wikipedii

Roku 1232 se poprvé připomíná Jetřich z Krašova z rodu Hroznatoviců, o němž se obecně předpokládá, že je zakladatelem hradu, který tedy v té době již stál. Jeho potomci hrad drželi až do poloviny 14. století, kdy jej kolem roku 1339 Jetřichův vnuk Bušek prodal. Kupec není znám a na další čtvrt století zmínky o hradu mizí. Koncem 70. let 14. století jej prodali synové Viléma Švihovského z z Rýzmberka pánům z Kolovrat. Hanuš z Kolovrat stál za husitských válek na straně krále Zikmunda. Husité oblehli roku 1425 jeho hrady Žebrák a Točník, na Krašov si však netroufli. Hanušův vnuk Albrecht prodal koncem 15. století Krašov Jetřichovi z bezdružické větve kolovratského rodu. Jetřichův syn padl roku 1526 v bitvě u Moháče a poručníci jeho nezletilého syna Jetřicha prodali Krašov Mikuláši Svitákovi z Landštejna. Vilémův stejnojmenný synovec začal rozprodávat části krašovského panství a nakonec došlo i na hrad samotný. Nový majitel Jindřich Grafinger ze Saleku zřejmě nebyl schopen splatit kupní částku, takže se Vilém z Kolovrat opět ujal držení hradu, aby jej vzápětí opět prodal Ferdinandovi z Ronšperka. Od něj koupil Krašov roku 1596 Jeroným st. Hrobčický z Hrobčic a od jeho bratra Jana Viléma roku 1616 Helena Příchovská z Příchovic. V té době byl již hrad renesančně přestavěn. V polovině 17. století získal Krašov František Miseroni z Lisonu, jehož syn Norbert prodal roku 1678 Krašov opatu plasského kláštera Benediktu Engelkenovi. Cisterciáci si vybrali Krašov jako své letní sídlo a proto jej důkladně opravili a barokně přestavěli. Podle popisu zde byly dvě kaple, refektář, kuchyň a 27 obytných místností. Svému účelu sloužil až do zrušení kláštera císařem Josefem II. roku 1785. Ještě roku 1795 byl podle kresby Martina Prusíka ve velmi dobrém stavu, v dalších letech se byl však rozbořen a získaného materiálu bylo použito k opravě poplužního dvora Rohy. V roce 1800 byl již zříceninou. V roce 1931 založili místní nadšenci Spolek pro zachování hradu Krašova, kterému se o šest let později podařilo hrad odkoupit od rodiny Metternichů a ihned se pustit do jeho oprav. Mnoho poznatků o podobě hradu přinesl v letech 1970-71 archeologický výzkum vyvolaný kontroverzními úpravami Spolku.

Krašov, jako jeden z našich nejstarších hradů, představuje ve své první fázi úspornou variantu bergfritového typu. Jádro bylo od rozměrného předhradí odděleno impozantním příkopem a skládalo se ze dvou částí. O přední části víme díky pozdějším přestavbám velmi málo, bezpečně můžeme určit pouze cisternu zasekanou do skály. V čele zadní části stála okrouhlá, pozdějšími přestavbami zcela zakrytá, věžice, která byla proti příchozímu vytažena do břitu. Severně od věžice byla v obvodové hradbě proražena vstupní brána vedoucí na nádvoří. Na nejchráněnějším místě nad soutokem Berounky a Brodeslavského potoka stál malý sálový palác. Již v druhé polovině 13. století došlo k výrazné přestavbě, která se dotkla především přední části jádra, kterou bylo nutné zajistit proti výše položenému předhradí. Lehké opevnění zde nahradila zděná hradba v čele zesílená do podoby štítové zdi s proraženým otvorem vstupní brány. Za ní stál volně okrouhlý bergfrit o průměru 8,4 metrů a zdech silných 2 metry. V dochovaném 8 metrů vysokém zdivu věže se nedochoval žádný původní otvor, proto nelze určit, jak byl řešen vstup. Malý palác již nedostačoval zvýšeným nárokům na bydlení bohatnoucího panstva a proto byla v této fázi výrazně rozšířena obytná plocha zadní části jádra. Na jižní straně byl postaven obdélný dvouprostorový palác, který se svým východním nárožím téměř dotýkal původního paláce. Volné jihovýchodní nároží mezi oběma paláci vyplnila rozměrná nejspíše věžovitá čtverhranná stavba. V blíže nedatované třetí gotické stavební fázi byla dále zesílena obrana čela jádra, když byla první brána zcela přestavěna z pouhého otvoru v hradbě v plnohodnotnou branskou budovu. Ve zbývajícím prostoru čelní strany čela byl postaven parkán, který pokračoval i podél jižní strany přední části jádra. Rozvoj palných zbraní ve druhé polovině 15. století přenesl hlavní tíhu obrany na čelo rozměrného předhradí, které zajišťoval masivní val s příkopem. Nejvyšší místo valu posilovala dnes zaniklá obranná stavba, nejspíše bateriová věž. Boční stranu předhradí s množstvím hospodářských staveb zajišťoval další příkop a val. Výše položenou výšinu na druhém břehu Brodeslavského potoka zablokovala zemní předsunutá bašta okrouhlého obrysu. Během renesance vznikla nad cisternou v pření části hradu obdélná budova, na jejíž severní stěnu navazovala zeď s širokým valeně zaklenutým průchodem. Další zásahy se dotkly obou palácových budov, především jejich vnitřního členění. Barokní přestavba na letní sídlo výrazně změnila podobu objektu. Jižní hradba přední části jádra byla snesena a v uvolněném prostoru místo ní a parkánu vznikla nová budova. Další byla postavena mezi bergfritem a čelem jádra. Do přízemí bergfritu byl proražen vstup a kolem okrouhlého pylonu v jeho interiéru bylo vedeno vřetenové schodiště.

Krašov na www.hrady.dejiny.cz

Hrad byl založen Dětřichem Hroznatou okolo roku 1232, když dva roky před tím získal lénem od krále Václava I. panství na Kralovicku, za věrné služby Hroznatovců českému králi.Jako přední služebník krále postavil hrad - moderní gotickou pevnost, sídlo honosné a reprezentativní k stavu a hodnosti svého pána. Není vyloučeno, že hrad byl postaven na místě již dříve opevněném, snad z devátého století, ze kterého byl střežen přístup do vnitrozemí českého, přemyslovského státu. Hrad byl postaven na hranici krašovského panství, na skále uzavírající starou obchodní a vojenskou cestu údolím řeky. Byl opatřen silnou posádkou na obranu sídelního hradu českého krále, kterým byl nedaleký Týřov. Do hradu se vstupovalo od západu po padacím mostě nad zúženou částí hlubokého hradního příkopu branou zpevněnou věží, cestou předhradím, které bylo opevněno palisádou ze dřeva a kamene, pod západní, štítovou zdí k hradní bráně, opět přes příkop po padacím mostku branou chráněnou mohutnou vězí s břitem - moderním prvkem opevňovací architektury 13. století. Uvnitř byl patrový panský palác a obydlí pro posádku. Na nejvyšším místě základové skály byla postavena obytná, záštitová věž, která byla od ostatního hradu oddělena hradbou a parkánem, přístupná po mostku z cimbuří hradby v patře.

Hrad po svém stýci zdědil Sezema, který vstoupil do služeb českého krále Přemysla Otakara II. a jako jeho věrný služebník vedl z Krašova válku s nepřáteli svého krále - Vítkovci. V té době se pod hradem odehrávaly kruté boje s vojsky pánů Púty Domažlického a Soběhrda Litického, přívrženců opozice Záviše z Falkeštejna. Proto byl hrad nadále důkladně opevňován. Na místě dřívějších palisád před hradem byla zbudována mohutná štítová zeď s parkánem, nad hlubokým příkopem byla postavena nová brána opatřená p adacím mostem a opevněná věží. Na jihozápadním nároží vyrostla obranná bašta a uprostřed dvora, který tu vznikl, byla postavena vysoká okrouhlá věž - flangovací podle francouzského způsobu. Tím se hrad Krašov stal vskutku nedobytnou pevností. Hrad odolal mnoha útokům a královská opozice byla poražena na domácím poli. Po roce 1346 prodávají Krašovští hrad Vilémovi Švihovskému z Rýzmberka . Vilém umírá v roce 1360 a jeho synové drží hrad do roku 1392, kdy jej kupuje Albrecht z Kolovrat.

Kolovratové získali četná privilegia a jejich služby dosahovaly královského dvora Václava IV. V té době je na Krašově zastihly husitské bouře a Kolovratové jako horliví katolíci, kteří stanuli na straně panské, protihusitské byli nuceni hrad dále opevňovat, neboť okolí hradu se stalo bojištěm s častými střety mezi houfy Husitů plenící zde panství nepřítele a ozbrojenci Kolovratů. V té době byla vybudována pomocná pevnost Hrádek na severní stráni nad hradem. Posádka Hrádku měla za úkol zabránit nepříteli rozvinouti zde dobývací stroje - praky, katapulty a bombardy, jejichž dostřel zejména Husité prodloužili až na tisíc kroků. K rozhodujícímu střetu mezi Husity a Kolovraty došlo v roce1430. Husité táhnoucí k Plzni sevřeli hrady Kolovratů Krašov a Libštejn. Od dobývání Krašova však upustili, neboť poznali, že Krašov je hradem velmi pevným a nepřístupným a jeho dobývání by si žádalo mnoho sil a času. Posádka Libštejna se po několika týdnech šturmování poddala a zdejší pán Hanuš z Kolovrat dokonce postupoval s Husity dál až k Domažlicím, kde Husité dosáhli slavného vítězství v srpnu 1431. Po ukončení husitských válek se rod Kolovratů rozdělil a hrad i panství si mezi sebou prodávaly jednotlivé větve rodu Kolovratů.

V roce 1529 kupují Krašovské panství Pánové z Landštejna za 3.500 kop grošů pražských. V roce 1587 je pánem na Krašově Jindřich Grafinger ze Saleku . Ten však není schopen platit, a proto již v roce 1588 patří hrad opět Vilémovi z Landštejna. O rok později prodává hrad prodává hrad za 12.500 kop Ferdinandu Renšpergarovi z Renšperka . Ten z finančních důvodů prodává panství krašovské v roce 1596 Jeronýmovi staršímu Hrobčickému z Hrobčic za 27.500 kop míšenských. /Všimněme si, jak výrazně stoupala hodnota krašovského panství - pozn.red./.

Hrad s dobou přecházel k renesanční přestavbě a postupně se měnil v hospodářské středisko a moderní panské sídlo. Předhradí bylo vybaveno dvěma mlýny a technicky dokonalým systémem vodních kanálů a nádrží. Byly tu vystavěny hospodářské budovy: pivovar a sladovna, hospoda a lázeň, kovárna, pila, sýpky, chlévy a ratejny. Za předhradím na západ byly zřízeny zahrady a chmelnice. V hradu byly modernizovány budovy, přistavěny pavlače a nad hlavní palác bylo zdviženo druhé patro. Zaklenutím hlubokých parkánů vznikly rozsáhlé sklepy a zastřešením pak další budovy. Také hradní studny se skalním pramenem byly vyhloubeny, stará cisterna zasypána a na jejím místě postavena černá kuchyně. Rovina dvorů byla zvednuta a druhý dvůr reprezentativně upraven kamennými arkádami.

26. července 1616 kupuje hrad i s panstvím Helena Regina Příchovská za 34.000 kop míšenských. Příchovští zůstali při povstání stavů v roce 1618 věrni králi Ferdinandovi. Za to byl Petr Jiřík Příchovský z Příchovic jmenován hejtmanem hradu Pražského a jeho rodový znak rozšířen. V roce 1631 prodávají Příchovští hrad Krašov Janu Davidovi Boryňovi, rytíři ze Lhoty . Za jeho správy bylo panství několikráte přepadeno od loupeživých vojáků a nelítostně zpustošeno. Současně se krajem přehnala třicetiletá válka, která těžce postihla Krašov i jeho okolí. Podle soudobých kronik pustošily Kralovicko dva pluky švédských vasalů - divocí kumáni. Ti se několikrát pokusili dobýt hrad Krašov, neboť zde tušili hojnou kořist, ale hrad, i když byl již zbaven významných gotických opevnění, jejich útokům odolal. Jen předhradí bylo vypleněno a do základů vypáleno. V roce 1649 prodávají královští komisaři zpustošené a zadlužené panství Františku Miseronovi z Lisonu , který přicházi na hrad roku 1650 poté, co splatil poslední pohledávku Janu Grefovi z Grefenberka, se kterým původně společně hrad vykoupili.

Cizácká šlechta na Krašov dosazená císařem z Vídně krutě a bezohledně vydírala poddané. Také hrad a předhradí byly udržovány jen tak, aby posloužily svým pánům k ještě vyššímu zisku a bohatství. Zámecké dvory byly v té době vydlážděny říčními valouny a to jen proto, aby byla využita práce poddaných odsouzených k nuceným pracem po potlačeném selském povstání v druhé polovině 17. století. Ze všech cizích pánů se na Krašově svou hrubostí nejvíce proslavil císařský šlechtic italského původu Franz Misseroni z Lisonu. Byl zlý a krutý, sedlákům ukládal těžké roboty a nakonec zemřel pod ranou lednického kováře, který hájil čest své ženy.

Roku 1678 prodal Miseroni hrad Krašov a jeho panství Benediktu Engelkenovi, opatu cisterciáků z plaského kláštera , se kterým byly osudy hradu od této doby spojeny a až do roku 1701 byl hrad pustý a neobydlený. V roce 1701 nechal opat Eugen Tyttl hrad upravit pro letní pobyt řeholníků. Zřídil tu refektář a dvě kaple. Jedna byla opatřena oltářem sv. Ludmily, druhá pak oltářem blahoslavené panny Eugenie. V době držení hradu plaskými cisterciáky byl hrad udržován ve slušném stavu a byly na něm vykonávány všechny potřebné opravy. Plaští mnichové na hrad často docházeli a odloučeni od ostatního světa zde střídavě pobývali několik dní. Dvakrát do roka se zde mnichové scházeli hromadně, aby se zde po venkovsku pobavili a zotavili po celoroční řeholi. Pobyt si zpříjemňovali honbami a tancem, k čemuž také zvali okolní držitele statků a faráře z okolí. Okolo roku 1779 byl hrad důkladně opraven a obýván až do roku 1785.

Osud hradu byl rozhodnut teprve podnikavými reformami josefinskými. Roku 1785 bylo patentem Josefa II. zrušeno bohaté cisterciácké opatství v Plasích a veškeré jeho panství. Tím byl osud starožitného a kdysi slavného hradu zpečetěn. Správa státních statků rozkázala, aby hrad byl po vyklizení pobořen a staviva užito k opravě a rozšíření nedalekého statku Rohů a ostatek byl prodán okolním sedlákům. Všecko zařízení hradu bylo prodáno za 35 zlatých. Některé věci z obou kaplí jsou ve farním kostele kozojedském a ve filiálním kostele všehrdském. Na faře kozojedské byly prý dříve dřevěné malované stropy z Krašova.

Koncem 18. století byl hrad vypálen, rozbořen střelným prachem a v jeho zřícenině byl otevřen bohatý kamenný lom. Krašov pustl a v krátké době před rokem 1800 zbyly z bývalého hrdého a nedobytného sídla Hroznatovců jen skrovné zříceniny. Roku 1826 bylo plaské panství prodáno ve veřejné dražbě. Koupil jej kníže Klement Václav Lothar Metternich-Winneburg . Ten zde obnovil polní hospodářství ale o hradní zříceninu neprojevil zájem, až na to, že rozprodal zbytek kamene. Hrad prakticky zcela přestal existovat.

Na počátku 20. století místní inteligence, zejména učitelé a vlastenci objevili Krašov a jeho pohnutou historii v kronikách a připomněli ho v krajových novinách. Z tohoto podnětu pak kožlanští Sokolové, jako první roku 1909 uspořádali výlet na Krašov, který se stal základem tradice a hrad se postupně vracel do podvědomí lidu. V roce 1931 byl v Kralovicích ustaven Spolek pro záchranu hradu Krašova. Jeho iniciátorem byl od samého počátku pan řídící učitel Václav Tomeš. Vzniklý spolek pečoval o hrad od roku 1931, organizoval sbírky a roku 1937 hrad vykoupil za 39.917,70 Kčs a zahájil práce na jeho záchranu. Nadšení a obětaví lidé tu doslova "ze země vyhrabávali" poklad gotické architektury, svědka národní historie. Válkou byly práce přerušeny, vlastenecký spolek zakázán, ale po válce byly práce obnoveny v daleko větším rozsahu i za podpory státu. Na počátku sedmdesátých let byl na hradě proveden stavebně historický výzkum Československou akademií věd a na základě výsledků byl hrad prohlášen Národní kulturní památkou. Od roku 1991 nese spolek název: Spolek pro ochranu přírodní rezervace a hradu Krašov . V devadesátých letech 20. století spolek pokračuje ve vylepšování prostorů hradu, spárují se zdi, odkrývají se zasypané podzemní prostory formou archeologického výzkumu, v podkroví je zbudována turistická ubytovna a jsou vydávány tiskopisy pohlednice a odznaky hradu. Píše se nová historie hradu Krašova, který vstupuje do třetího tisíciletí.

Spolek po obnovu hradu Krašova

Ve vsi, která se poprvé připomíná r.1318 stávávala tvrz ze které se již nic nedochovalo. Dnes zde můžete nalézt pozdně barokní dvoukřídlý zámek z r. 1766 jehož třetí křídlo bylo zbořeno někdy v r. 1820. K zámku je přistavěn kostel sv. Jana Nepomuckého. Nedaleko Chříče byla nalezena žíla antimonové rudy, která se zde těžila až do roku 1886.

Ves Chříč se v pramenech objevuje poprvé v r. 1318, kdy náležela Buškovi z Krašova. R. 1447 ji od Otíka ze Šanova koupil Sezema z Malšína za 170 kop grošů, a tehdy se zde také poprvé připomíná tvrz, v níž r. 1471 Otík zemřel. Od r. 1475 byl majitelem vsi Chříče, tvrze a dvora Zikmund z Rncmaule, v r. 1531 je koupil Václav ze Strojetic a v r. 1540 Lažanští z Bukové. R. 1560 tu hospodařili bratři Šebestián a Oldřich Katanští, kteří k chříčskému statku přikoupili r. 1565 tvrz Dubjany a ves Studenou.

Šebestián a Oldřich Katanští chříčskou tvrz přestavěli a postavili při ní nový dvůr. R. 1567 se oba bratři o majetek rozdělili a Chříč připadla Šebestiánovi. Pro dluhy ji však musel r. 1585 prodat Janu Týřovskému z Ensidle na Hřebečníkách a Skryjích. Když Jan r. 1609 zemřel, připadla Chříč s veškerým majetkem podle odkazu jeho strýci Jindřichu Jakubovi Týřovskému. Na statku však byl dluh ve výši 8900 kop, a proto musel Jindřich Jakub prodat tvrz Hřebečníky a ves Novosedlí a zastavit ves Milíčov.

Jindřich Jakub Týřovský dal přestavět (pokud tak neučinil již Jan Týřovský) starou tvrz na zámek (pravděpodobně renesanční), o němž se poprvé dovídáme v r. 1616 a pak v r. 1651. Jeho potomci hospodařili na Chříči až do r. 1701, kdy ji museli pro dluhy prodat hraběti Václavu Josefovi Katanskému z Bukové na Manětíně. Po jeho smrti v r. 1715 se stala majitelkou veškerého majetku vdova Marie Gabriela, rozená hraběnka Černínová z Chudenic, se syny Karlem Josefem a Maxmiliánem Václavem. Oba bratři si ponechali Manětín a matce postoupili Chříč s příslušenstvím za 370 000 zlatých. Marie Gabriela se stala v r. 1738 představenou ústavu šlechtičen v Praze, jemuž před svou smrtí odkázala polovinu chříčského panství. Druhou polovinu určila synovi Maxmiliánu Václavovi a dcerám Marii Anně, provdané za hraběte Pellegriniho, a Marii Josefě, provdané za hraběte Pöttinga. Na panství však byl dluh 450 000 zlatých, a proto byla dána jeho polovina do dražby. Nakonec ji koupil r. 1764 rovněž ústav šlechtičen a stal se tak majitelem celého chříčského panství.

Ústav šlechtičen v l. 1766 - 1768 chříčský zámek přestavěl na trojkřídlou pozdně barokní budovu a současně k němu vybudoval v r. 1769 kostel a pod zámkem školu.

Při církevních reformách císaře Josefa II. byl ústav šlechtičen připojen r. 1787 k tereziánskému ústavu na Pražském hradě a chříčské panství tak přešlo do státní správy. Zařízení zámku bylo prodáno v dražbě, dvůr s pozemky a ostatní budovy byly pronajaty. Ale císař Leopold II. ústav šlechtičen r. 1791 opět osamostatnil a vrátil mu jeho bývalý majetek.

R. 1820 vypukl ve dvoře oheň, který se rozšířil i na zámek, jehož jižní křídlo vyhořelo a muselo být odstraněno.

Ústav šlechtičen byl majitelem chříčského panství až do r. 1906, kdy je prodal hraběti Štěpánu Götzendorfovi-Grabowskému za 2 200 000 zlatých. R. 1910 je koupil Gustav Fischer a r. 1911 Karel Černohorský, který držel zámek s dvorem až do r. 1931. Posledním soukromým majitelem byl František Pokorný.

Při zdruštevňování se stal dvůr se zámkem majetkem státního statku a nyní patří JZD, jemuž slouží jako závodní jídelna, kanceláře a byty.

Zámek je dvoukřídlá jednopatrová budova v pozdně barokním slohu, jejíž fasáda je rozdělena lizénami a kompozitními hlavicemi. Kolem oken je ozdobné ostění. U západního křídla zámku je kostel. K objektu přiléhají hospodářský dvůr a zahrada, která je vyzdvižena vysokého nad náves jako terasa. Je ohraničena ozdobným kamenným zábradlím se soškami. Za návsi, která je dnes rozšířena a parkově upravena, vede do zámku schodiště.

Chříč na www.hrady.cz (autor textu)
Chříč ve Wikipedii

Mezi četnými hrady a jejich zříceninami v povodí Berounky zaujímá Krakovec zvláštní místo. Nevyniká rozlohou ani zachovalostí a výbavou svých komnat, neupoutává mohutným opevněním, vysokými věžemi ani romantickou polohou. Jeho strohá pravoúhlá siluleta s prázdnými otvory mnoha oken na první pohled spíše připomíná prostý opuštěný dům, který lze v odlehlém údolí snadno přehlédnout. Zavítá-li však návštěvník přesto do této končiny lesnatého Rakovnicka a vstoupí do romantické zříceniny hradu, dýchne na něj zvláštní kouzlo tohoto místa, jež si mnohé připoutá. Při návratech do zdí Krakovce zde pokaždé nalézáme něco nového, zajímavého, každý detail z rukou středověkého kameníka působí ve zdejší podmanivé atmosféře jaksi mocněji a trvaleji než jinde.

Krakovec byl postaven pro předního muže královského dvora a purkrabího hradu Křivoklát, Jíru z Roztok, na konci 14.století. Jedinečná ukázka architektury doby Václava IV. Poslední útočiště mistra Jana Husa před odjezdem do Kostnice.

Tento velmi výstavný hrad je znám především jako poslední útočiště Jana Husa před jeho odjezdem do Kostnice.

Hrad Krakovec byl vystavěn kolem roku 1383 pro předního muže královského dvora, oblíbence Václava IV. a purkrabího hradu Křivoklátu, Jíru z Roztok. V 16. století byl renesančně upraven a ještě počátkem 2. poloviny 17. století dále opravován. Po požáru v roce 1783 byl definitivně opuštěn a postupně se měnil ve zříceninu.

Krakovec stojí z hlediska stavebního vývoje na počátku přechodu od hradů k mladším zámkům, k nimž by vývoj v Čechách dospěl, kdyby nebyl přerušen výbuchem husitské revoluce. Představuje jeden z vrcholů české hradní architektury 14. století.

Prohlídka hradu Krakovce, jeho odvážně klenutých prostor, temných sklepů, torza nádherné kaple, výjimečných architektonických detailů ve Vás, stejně jako krajina kolem, zanechá hluboký dojem.

Krakovec na www.hrady.cz (autor textu)
Krakovec ve Wikipedii

Roku 1381 koupil manský statek se vsí Krakov a tvrzí někdy zvanou Krakovec purkrabí nedalekého Křivoklátu Jíra z Roztok. Skromné sídlo nemohlo vyhovovat životním a především reprezentačním požadavkům předního králova oblíbence, kterým Jíra byl. Nejspíš ještě téhož roku se Jíra pustil do stavby výstavného sídla na nízkém ostrohu nedaleko od Krakova. Stavba postupovala rychle, zcela jistě tomu napomohlo i to, že od roku 1382 byl Jíra vedoucím královské stavební hutě. Roku 1383 byla svěcena kaple, hrad tedy musel být již hotov. Jíra postupoval dále v hodnostech, postupně se stal královským podkomořím (1384), nejvyšším hofmistrem královny Žofie (1393-1400) a karlštejnským purkrabím (1399-1400). Za své nesporné zásluhy byl už v 80. letech povýšen do panského stavu. Kolem roku 1400 se Jíra stahuje z veřejného života a věnuje se horlivě správě svých statků. Roku 1410 z neznámých důvodů prodává Krakovec Jindřichu Leflovi z Lažan a svému synovci M. Vavřinci z Březové. Činil tak s těžkým srdcem, ještě těsně před podpisem kupní smlouvy prosil s pláčem Jindřicha Lefla, aby od koupi odstoupil.

Jindřich Lefl z Lažan, který také patřil ke královým oblíbencům, se přiklonil k Husovu učení a roku 1413, když Hus musel opustit Prahu, jej přijal na Krakovci. Odtud se také v říjnu 1414 vypravil na svou poslední cestu na kostnický koncil. Jindřich Lefl padl roku 1420 pod Vyšehradem, kde bojoval na straně krále Zikmunda. Roku 1424 postoupil Jindřichův syn Hynek Krakovec Ondřejovi Špalkovi ze Slatiny. Po skončení husitských válek však hrad koupil od právoplatného dědice Jana Lefla z Lažan táborský hejtman Jan Bleh z Těšnice.

Od roku 1445 drželi Krakovec Albrecht z Kolovrat (+1470), předek dosud žijící rodové větve Krakovských z Kolovrat. Po Albrechtově smrti zanedbával poručník jeho nezletilého syna Jindřicha Albrechta (+1530) údržbu hradu, čímž utrpěly především střechy a krovy. Po dosažení plnoletosti hospodařil Jindřich mnohem lépe, roku 1497 se mu mimo jiné podařilo vyvázat panství z manských závazků. Po Jindřichově smrti drželi Krakovec společně jeho tři synové Albrecht, Jan a Hynek. Neshody mezi bratry vedly k tomu, že roku 1538 postoupil svůj díl Janovi výměnou za část jeho statků. Krátce poté zemřel Hynek a jeho díl přešel na nezletilé syny Jiřího a Víta, kteří zůstali pod poručnictvím Janovým. Janovo hospodaření nebylo příliš úspěšné a brzy byl nucen začít odprodávat části majetku, roku 1548 došlo i na Krakovec.

Kupcem byl nejvyšší sudí Jan starší z Lobkovic na Zbiroze, který jej o dva roky později postoupil Anně z Roupova, manželce svého syna Jana nejmladšího z Lobkovic. Za něj byl hrad renesančně upravován, ale příliš Lobkovicům k srdci nepřirostl, již roku 1564 jej Jan prodal. V letech 1564-70 držel hrad Jan Újezdský z Červeného Újezdce, po něm pak do roku 1588 Jindřich Krakovský z Kolovrat.

Roku 1588 koupil Krakovec majetný rytíř Radslav Vchynský z Vchynic, ten jej o rok později prodal svému příbuznému královskému místokomořímu Jaroslavu z Vchynic. Jaroslav, povýšený do panského stavu zemřel roku 1614 a Krakovec zdědil jeho syn Jiří. Za stavovského povstání byl hrad pobořen císařskými vojsky při jejich tažení proti vzbouřené Praze. Jiří Vchynský stál na straně vzbouřených stavů a po jejich porážce mu měl být konfiskován veškerý majetek. polovina statků mu však byla ponechána a díky svému přestupu na katolickou víru mu bylo umožněno zbytek odkoupit. Krakovec dostala věnem Jiříkova dcera, jejíž syn Karel Jiří Štrasold ze Štrasoldu byl roku 1644 nucen pro dluhy Krakovec prodat.

Po celý zbytek 17. století se na Krakovci střídali různí držitelé, kromě hrabat ze Štrasoldu také Šternberkové, Kocové z Dobrše, Helversenové, až jej roku 1716 koupil Karel Josef Hildprandt z Ottenhausenu. Ještě roku 1681 uvádí Balbín hrad jako pustý, hrabě Hildprandt však již kupoval opravený a obyvatelný objekt. To vydrželo až do července 1783, kdy hrad zapálil blesk a následný požár byl počátkem definitivního konce. Zpočátku byla zřícenina ještě částečně udržována, ale v průběhu 19. století zkáza čím dál tím více postupovala. Od roku 1845 zde okolní obyvatelstvo lámalo kámen, roku 1883 byla stržena východní strana hradu a získaný kámen byl použit jako stavební materiál. Od roku 1847 jej vlastnil hrabě Hugo z Nostiz-Rieneku, který jej roku 1866 prodal knížatům z Croy-Dülmenn. Za jejich panství se datují první snahy o zachování hradu započaté roku 1914 Komitétem pro záchranu zřícenin hradu Krakovce. Po roce 1924 v těchto snahách pokračoval Klub českých turistů, který jej od roku 1915 také vlastnil. V roce 1952 převzal Krakovec od klubu stát, v jehož péči je dodnes.

Krakovec na www.hrady.dejiny.cz

Hrad založil na počátku své vlády Václav l. Roku 1249. kdy zde zajal kralevice Přemysla (pozdějšího Přemysla Otakara I1.), který stál v čele panské vzpoury, byl hrad již hotov. Pro své mimořádné vojenské kvality se hrad těšil velkému zájmu ze strany českých králů. Za Jana Lucemburského byl zastaven Vilémovi z Valdeka a v letech 1315-16 zde byl vězněn Jindřich z Lipé. Týřov byl mezi prvými hrady. které Karel IV. po svém návratu do Čech vykoupil zpět ze zástavy ke koruně a nalézáme ho i v Majestas Carolina. Za husitských válek byl Týřov v zástavním držení Aleše Holického ze Šternberka. předního přívržence císaře Zikmunda. Vzhledem k jeho účinnému obrannému systému se ho však bouřlivé události této doby nedotkly. Za Jiřího Poděbradského získal hrad do zástavního držení jeho sekretář Jošt z Ensidle. Za jeho potomků, v důsledku minimálního ekonomického zázemí i jejich finančních možností a způsobu života, začal význam hradu upadat a poslední výraznější opravy se mu dostalo na samém počátku 16. století. Postupně zchátral a roku 1575 se poprvé uvádí jako pustý. V roce 1973 a v letech 1976-84 byl hrad archeologicky zkoumán.

Dispozice hradu, založeného nad brodem důležité zemské stezky, byla dvojdílná. Přes šíjový příkop, vysekaný ve skále, se po mostě, jehož poslední část byla zvedací, vcházelo prvou kulisovou branou přes další užší příkop po druhém stěžejkovém padacím mostě průjezdem čtverhranné věže druhé brány na dolní nádvoří. Obdélný dolní hrad opevňovalo kromě obvodové hradby šest okrouhlých flankovacích věží, sedmou suploval bergfrit v čele horního hradu. Tyto věže zpevňovaly nároží (s výjimkou severozápadního, kde byla věž vzhledem k blízkosti zmíněného bergfritu poněkud posunuta k východu a průběh delších bočních stran. Ve středu vstupního čela stávala již zmíněná čtverhranná věž druhé brány, zatažená do vnitřní plochy hradu. Její padací most dosedal přímo do portálu prvé brány. Severovýchodní nárožní flankovací věž, která nejspíše obsahovala hradní studnu. byla nejvíce ohrozitelná případným ostřelováním, a to ze dvou směrů. Proto ji zpevnil ojedinělý pylonovitý dvojbřit, na nějž navazovala i hradba s prvou branou. Budovy dolního nádvoří se přikládaly k delším stranám nádvoří. Na jihu to byl rozsáhlý objekt se zděnou spodní a nejspíše roubenou horní částí, na severu zpočátku zřejmě pouze srub v severovýchodním koutě. Součástí dolního hradu byl i široký příhrádek pod velkou věží. Na jižní straně dolní hrad opevňoval ještě boční příkop, před nímž byl nasypán mohutný val. V severovýchodním nároží čela užšího horního hradu se vypínal okrouhlý bergfrit, krátkou hradbou spojený s čelem nevelkého obdélného paláce. Celé jeho plochostropé přízemí vyplňoval průjezd čtvrté brány, před níž byl předložen châtelet s nárožími zpevněnými čtverhrannými věžicemi, na nějž navazovala i hradba zmíněného příhrádku pod velkou věží. Dvě věžice (čtverhranná a polookrouhlá) zpevňovaly i obě jižní nároží paláce. Ten ve vyšších úrovních obsahoval i klenuté prostory, jak dokládají klenební žebra a konzola, nalezené při archeologickém výzkumu. V koutě nádvoří pod velkou věží bývala hradní kuchyně v podobě rozlehlé zemnice a mezi ní a cisternou na západním konci severní části nádvoří bývaly drobné provozní objekty. Jižní strana nádvoří zůstala prázdná. Na nejchráněnějším místě dispozice byla dodatečně, ale ještě okolo poloviny 13. století, postavena mohutná čtverhranná obytná věž. Tento donjon byl plochostropý a jeho sklep, přízemí i prvé patro byly přístupny zvláštními vstupy přímo z nádvoří. Prvých změn se hrad dočkal na počátku 14. století. Tehdy byla zavezena cisterna v horním hradě a zrušili i kuchyni. Při severní hradbě horního hradu vznikly místo toho jiné provozní objekty lehčí konstrukce. Koncem 14. století v západní části tohoto prostoru postavili mohutnou roubenou stavbu s náročnými kachlovými kamny. Nejpozději v této době též severní stranu dolního nádvoří zaujala dlouhá, zřejmě hospodářská budova. Další zásahy do podoby hradu si vyžádal rozvoj dělostřelectva v 15. století. Jeho hradby dostaly kryté střelecké ochozy. S přístupem na ně souvisí i nové šnekové schodiště při bergfritu. Druhý příkop byl zasypán a jeho plocha se tak změnila na parkán. Na původní jižní ukončení zdi s prvou branou navázal nový úsek parkánu, obíhající jižní frontu dolního hradu a na obou koncích zpevněný nevelkými plnými polookrouhlými baštičkami. Nebezpeč- nou výšinu severně od hradu zajistila samostatná předsunutá bašta. Změn a úprav se dočkala i vnitřní zástavba hradu. Opět se změnila sestava provozních objektů na severní straně horního nádvoří a nová čtverhranná stavba vznikla i na straně jižní. Úprav se dočkal i palác. Původní stavbu na jižní straně dolního hradu nahradila nová hrázděná budova podobného rozsahu. Mladší úpravy měly již pouze nejnutnější a velmi úsporný charakter. Názorně to dokládá obnova destruované horní části severozápadní flankovací věže dolního hradu, provedená vyoseně z velmi slabého zdiva, i kvalita hospodářského objektu vestavěného do přihrádku. Proces chátrání hradu byl postupný a jednou z jeho prvých obětí se stal starý palác.

Členitá silueta Týřova s devíti věžemi a čtyřmi věžicemi byla v době jeho vzniku v Čechách zcela výjimečným zjevem. Hrad je totiž čistou ukázkou francouzského kastelu a jedním z prvých evropských případů importu tohoto progresivního typu, který umožňoval aktivní obranu, mimo oblast jeho vzniku - francouzské kapetovské království. Jeho čistou aplikaci představuje dolní hrad,francouzské prvky však nalézáme i na hradě horním (věžice, châtelet). Předmětem importu byl především sám dispoziční typ a některá dílčí řešení, stavbu nejspíše prováděla domácí huť. Díky nepřízni Přemysla Otakara II., vyplývající ze vzpomínek na nedůstojné zajetí, zde nebyly zřejmě realizovány všechny fáze výstavby původního záměru. Chybí minimálně třetí, v níž by vznikla kaple a reprezentační prostory, a díky tomu zůstal prostor horního hradu ze značné části prázdný, či využitý pro provozní objekty. Vynikající charakteristiky aktivního obranného systému hradu, které výrazně předběhly středoevropskou potřebu, dokládá i fakt, že úpravy, reagující v 15. století na rozvoj dělostřelby, byly spíše kosmetického rázu. Šlo o nahrazení nekrytých ochozů krytými a zřízení parkánu, který by umožňoval postavení děl větších ráží.

Jediný skutečný problém představovala výšina severně od hradu, kde musela vzniknout předsunutá bašta. Týřov náleží k našim nejvýznamnějším památkám, dosud plně nedoceněným, a jeho význam přesahuje výrazně rámec Čech.

Týřov na www.hrady.cz (autor textu)

Hrad postavil nejspíše až ke konci své vlády král Václav I. První zmínka se váže k roku 1249, kdy zde Václav přijal kralevice Přemysla a předáky panské opozice. Hrad tedy musel být hotový či alespoň téměř dokončen. Několik náznaků svědčí spíše o druhé možnosti. Především o tom svědčí minimální zástavba horního hradu. V té době bylo obvyklé stavět hrady ve třech základních fázích. V první byly vybudovány především obranné stavby a základní obytné budovy, tak aby hrad byl schopen plnit svou základní funkci. Ve druhé fázi přibyly další obytné stavby a hospodářské zázemí a ve třetí byly dobudovány obytné budovy a vznikly také reprezentační a sakrální prostory. Hradní budovy odpovídají stavu po dokončení druhé fáze, třetí již zde nebyla realizována. To dokládá i zmínka z roku 1250, kdy je Týřov zmiňován v souvislosti s pasováním vladaře Nedvěda. Vlastní akt se odbýval na blízkém Velízu, protože Týřov neměl svou kapli. Přemysl a stavovští předáci byli na Týřově zajati a uvězněni. Snad právě proto (stejně jako jiní panovníci) na Týřov zanevřel a svou pozornost věnoval nedalekému Křivoklátu. Snad proto tedy na Týřově již nedošlo k realizaci třetí fáze.

V přímém královském držení nezůstal Týřov příliš dlouho. V pramenech se vyskytoval pod oběma svými jmény, jak Týřov i Angerbach. Již na počátku 13. století jej od Jan Lucemburský získal do zástavy Vilém Zajíc z Valdeka, který zde v letech 1315-16 věznil Jindřicha z Lipé. Po svém návratu do Čech jej roku 1333 vykoupil markrabě Karel a v roce 1355 jej začlenil do svého návrhu zákoníku Majestas Carolina jako podmínečně zcizitelný. Roku 1360 jej sice nakrátko zastavil bavorskému vévodovi Janovi, po roce jej však vykoupil. Od té doby se uvádí již jen pod svým českým jménem.

Roku 1422 jej král Zikmund spolu s Křivoklátem zastavil svému přívrženci Alši Holickému ze Šternberka jako úhradu za obdržené půjčky. Díky dokonalému obrannému systému vyvázl Týřov jako jeden z mála hradů z husitských bouří bez pohromy. V roce 1429 je již týřovským pánem Habart z Adlaru, který s dalšími královskými přívrženci působil mnoho nepříjemností pražským městům. Zakrátko se Týřov dostal opět do rukou pánů ze Šternberka, od kterých jej krátce po roce 1450 vykoupila zpět královská komora. Za Jiřího z Poděbrad se dostal hrad roku 1460 opět do zástavy, tentokrát královského sekretáře Jošta z Ensidle, který zde založil novou větev svého rodu Týřovských z Ensidle.

Téměř po celé 16. století se táhly složité spory o vykoupení Týřova ze zástavy a jeho následný odprodej do dědičného vlastnictví. Během té doby jeho držitelé příliš neinvestovali do údržby, hrad začal nezadržitelně chátrat a roku 1575 se poprvé uvádí jako pustý. Teprve v 80. letech došlo ke konečné dohodě a panství odkoupil Jan starší z Lobkovic, který již zpustlý hrad ponechal svému osudu. Při zcelování křivoklátského panství jej Rudolf II. připojil ke Křivoklátu, s nímž sdílel další osudy.

V letech 1973 a 1976-84 zde byl prováděn archeologický výzum, který vnesl mnoho světla do jeho poznání.

Týřov tvoří dvě diametrálně odlišné části, horní a dolní hrad, přesto však jsou dílem jedné stavební fáze. Dolní hrad je čistou ukázkou francouzského kastelu, horní hrad vychází z domácích tradic, přesto i zde nacházíme prvky importované z Francie.

Přibližně obdélný dolní hrad odděluje od zbytku ostrožny mohutný 14 metrů šíjový příkop překlenutý dřevěným mostem vedoucím k 1. bráně v dnes téměř zaniklé hradbě. Mezi ní a obvodovou hradbou dolního hradu existoval úzký druhý příkop v 15. století zasypaný a přeměněný na parkán. Druhá brána měla podobu čtverhranné věže zcela zatažené za čelní hradbu. Její stěžejkový most dopadal přímo do portálu první brány. O jeho existenci svědčí jáma pro vnitřní rameno stěžejky vysekaná v průjezdu a také zazděný štěrbina na vnějším líci čelní hradby.

Hlavními prvky obrany dolního hradu je celkem šest flankovacích věží rozmístěných v nárožích a uprostřed delších stran. Jedinou výjimku představuje severozápadní nárožní věž, která je díky sousedství bergfritu horního hradu posunuta k východu. Věže mají průměr od 5,8 do 7,3 metrů a předstupují před líc hradby od třetiny do poloviny své hmoty. V jejich torzech se nedochovaly stopy po vnitřním členění ani stopy otvorů (střílen). Severovýchodní věž zřejmě obsahovala studnu. Protože stála na velmi exponovaném místě v blízkosti vrchu převyšujícího hrad, byla zpevněna mohutným pylonem zdiva. Věž mohla být ostřelována ze dvou směrů, proto byly rohy pylonu proti nim vytaženy do dvou břitů.

K oběma delším stranám dolního hradu se přikládala zástavba. Na severní straně zaujímal celou délku kurtiny mezi severozápadní a střední věží dřevěný srub o rozměrech 5x6 metrů, který byl součástí prvotního plánu. O jeho podobě nemůžeme říct nic bližšího, někdy ve 14. či 15. století byl odstraněn a nahrazen zděnou budovou, která zaujala celou severní stranu dolního hradu.

Na jižní straně byla situace obrácená. Ve druhé fázi původního plánu vznikla mezi jihovýchodní a střední věží zděná stavba o rozměrech 5x21 metrů. Její základy byly objeveny pod troskami mladších hrázděných a roubených staveb.

V převýšené severozápadní části dolního hradu stojí malý přihrádek pod velkou věži. Jeho obvodová hradba se připojuje k severozápadní flankovací věži a po tupoúhlém zlomu se napojuje na nároží třetí brány. Vnitřní prostor přihrádku, do něhož se vstupovalo portálem v sousedství třetí brány, nebyl zřejmě nijak zastavěn, objevené pozůstatky lehčích staveb náleží až 15. století. Domněnky o funkční provázanosti přihrádku s obranou horního hradu a bergfritu nelze prokázat. Jeho existence byla vynucena terénní situací dolního hradu.

Do horního hradu se vstupovalo portálem 3. brány, jejíž vnější nároží byla ze severu zesílena mohutným opěrákem a na jihu mohutnou věžicí. Portál vedl do stísněného prostoru sevřeného dvěma hradbami, vybíhajícími v pokračování delších stěn paláce. Domněnky, že jde o interiér vstupní věže výzkum nepotvrdil, sevřený dvorek je pokládán za u nás zcela neobvyklý châtelet.

Čelo horního hradu bylo tvořeno bergfritem, palácem s třetí branou a hradbou mezi nimi. Bergfrit má průměr 9,7 metrů a zdivo silné 3,5 metrů. Zachovaná část do výše prvního patra představuje asi třetinu jeho původní výšky. V interiéru jsou zachovány kapsy trámového stropu přízemí a špalety vstupu v patře. Ten byl pravděpodobně můstkem spojen s horním podlaží protilehlého paláce.

Palác byl postaven až ve druhé mikrofázi a zachovala se z něj pouze jižní zeď, která byla zároveň obvodovou hradbou jádra. Západní nároží zpevňovala polookrouhlá a východní nároží čtverhranná věžice. Portálem v čele paláce (čtvrtou bránou) se vstupovalo do průjezdu krytého trámovým stropem, který vedl po celé délce budovy. Z průjezdu se vstupovalo také do sklepení vytesaného ve skále. Podobu jižní stěny zachycují stará vyobrazení, podle nichž byl nejméně dvoupatrový, v další úrovni nelze spolehlivě určit zda jde o obytné patro či pozůstatek ochozu s cimbuřím. Součástí paláce byla místnost se žebrovou klenbou, jejíž zbytky se podařilo nalézt v průjezdu. V dalších stoletích s klesající úrovní údržby nevydržela slabá skalní skořápka stropu sklepení a celá nádvorní stěna paláce se zřítila

Na západním konci horního hradu stojí zříceniny mohutného donjonu. Původní plán v těchto místech počítal pouze s hradbou vybavenou parapetní stříškou a ochozem, která zde také byla postavena. Teprve v další fázi, někdy ve třetí čtvrtině 13. století, došlo ke změně a k hradbě byla na spáru přistavěna čtvercová obytná věž o straně dlouhé 12 metrů. V jejím jižním nároží je dosud patrný vnitřní líc parapetní zídky hradby.

Do obdélného plochostropého sklepení věže vedl zvláštní vstup od jihovýchodu. Rovněž plochostropé přízemí mělo samostatný vstup pří východním nároží. V jihovýchodní stěně se zachovaly zbytky dvou otvorů - okna se sedátky a úzkého střílnovitého okénka vedle něj. Z prvého patra se dochovaly pouze části jihovýchodní, jihozápadní a severovýchodní stěny. Jediným patrným otvorem jsou zbytky vstupního portálu v jihovýchodní stěně s kapsami po konzolách na vnějším líci zdiva. Druhé patro se dochovalo pouze ve střepu jihovýchodní zdi.

Taková byla tedy podoba hradu po jeho dokončení. V dalších staletích postačovalo jeho opevnění soudobým požadavkům, takže až na již zmíněné drobné zásahy nedošlo k výraznější přestavbě. Teprve v 15. století byl v reakci na rozvoj dělostřelby zastřešeny hradební ochozy a na jižní a východní straně dolního hradu byl zřízen parkán s baštami umožňující použití děl velkých ráží. Výšinu severně od hradu zajistila předsunutá bašta.

Týřov na www.hrady.dejiny.cz

Jeden z nejstarších a nejvýznamějších hradů českých knížat a králů. Pozdně gotické interiéry, královské kaple a sál, knihovna, šatlava, mučírny, velká věž s expozicí lovectví a hradební ochozy.

Průvodce tohoto hradu tvrdí, že je to nejstudenější hrad v Čechách.

Za podívání stojí také hradní kaple, na obrázku je detail lavice, symbol zla.

Zachovaný hrad na trojúhelné nepravé ostrožně obtékané Ra kovnickým potokem ve stejnojmenné obci. V písemných pramenech se s Křivoklátem poprvé setkáváme k roku 1110, kdy se mluví o přestavbě starého hradu. Toto původní hradiště však, jak ukázal archeologický výzkum, s největší pravděpodobností stálo na jiném místě. Královský hrad na dnešním místě vznikl koncem vlády Přemysla Otakara I., či na samém počátku vlády Václava I. Stavba komplikovaného rozměrného objektu se táhla až do 80. let 13. století. Na počátku 14. století hrad zničil archeologicky doložený požár. Nejspíše se tak stalo roku 1307 při dobytí Vilémem Zajícem z Valdeka. Na hradě pobýval zvláště v mládí Karel IV. a nalezneme ho i v Majestas Carolina. Významné přestavby se Křivoklát dočkal za Václava IV. 18. 3. 1422 odpoledne vyhořel a následně byl čtyřikrát obležen a dobyt střídavě husitskými a katolickými vojsky.

V držení Aleše Holického ze Šternberka byl pouze nouzově udržován a výraznějších stavebních zásahů se mu dostalo až za vlády Jiřího Poděbradského. Za Vladislava Jagellonského byl od konce 70. let I5. až do počátku 20. let 16. století velkolepě přestavěn. Křivoklát patřil po celý středověk k nejdůležitějším královským hradům v zemi, v 16. století byl užíván spíše jako vězení. Po menším požáru koncem 16. století byl částečně renesančně upraven. Pohromu přinesl zničující požár roku 1643. Nedlouho poněm byl hrad roku 1658 zastaven Švarcenberkům a následně prodán Valdštejnům, kteří ho drželi od roku l685 až do roku 1733, kdy přešel na Fürstenberky. V té době byl již dlouho pouze utilitárně využíván a stále větší a větší část jeho plochy pohlcoval prosperující pivovar. V roce 1826 hrad postihl další požár. Ve druhé polovině 19. a prvé třetině dvacátého století byl za účasti architektú Humberta Walchera von Molthein, Josefa Mockera a Kamila Hilberta restaurován. Od roku 1929 je v majetku státu.

Královský hrad Křivoklát se tyčí na skalnatém ostrohu, vybíhajícím od východu úzkou šíjí ze zalesněné pahorkatiny k západu, kde se rozšiřuje a spadá strmými srázy do údolí. Toto údolí vytváří Rakovnický potok, dříve zvaný Rokyta, který obtéká ostroh a ústí do řeky Berounky. Třebaže je hrad rozložen vysoko na ostrohu, je ukryt v hluboké, dokola zalesněné kotlině.

První písemný záznam o hradě Křivoklátě je z r. 1110, kdy zde podle kronikáře Kosmase kníže Vladislav I. (1109 - 1117, 1120 - 1125) uvěznil svého bratrance Otu Černého, knížete olomouckého, který tu pak dlel až do r. 1113. Podle kronikáře byl hrad před r. 1110 přestavěn. Poněvadž na hradě nebyla kaple, slavil kníže Vladislav I. ještě r. 1124 vánoce na svém nedalekém dvorci Ztečně, kde byla svatyně.

Podle náznaků a na základě různých pramenů bylo na ostrohu nad rokytou již před r. 1110 hradiště s valovým opevněním, jak dosvědčuje také místní název Starý hrad nebo Starý zámek, ale podrobnosti nejsou dosud známy. Hrad postavený Vladislavem I. před r. 1110 vyrostl v krátké době v starém valovém opevnění ve východní části hradiště, kde ostroh vybíhá do špice. Byla to již kamenná stavba, skládající se z paláce a obytné věže, oddělená od západní části hradiště příkopem. Na této první stavební etapě měl podíl též Přemysl Otakar I. (1197 - 1230), který si toto sídlo na Rokytkou oblíbil a už rok po svém zvolení tu pobýval. R. 1222 zde vydal majestát klášteru v Doksanech a r. 1224 klášteru v Plasích. Na hrad přemístil též úřad lovčího ze Zbečna, jehož knížecí dvorec přestal být definitivně venkovským sídlem krále a stal se jím právě hrad nad Rokytou.

Také Přemyslův syn Václav I. (1230 - 1253) si zamiloval nejen hrad Křivoklát, ale i celý kraj pro jeho hluboké lesy. Ve své lovecké náruživosti i pro pohodlí a kratochvíle tu často pobýval a po celém kraji postavil další hrady. Je o něm známo, že se tady oddával více radovánkám světským než povinnostem vladařským a že v křivoklátských lesích přišel na lovu o oko. Pro častý a delší pobyt krále a jeho družiny však už hrad nestačil, a proto musel být přestavěn. Tato druhá stavební fáze, Václavova, začala kolem r. 1240, trvala téměř až do jeho smrti a nebyla dokončena.

V současné době je toto stavební období 13. století předmětem archeologického průzkumu na základě nálezů zdí a zbytků mramorových podlah na prvním hradním nádvoří. O této stavbě se dosud nevědělo a byla zcela neznámá, proto ji historikové při popisu stavebního vývoje hradu dosud nikde neuvádějí. A nejde pravděpodobně o bezvýznamnou stavbu, jak dosvědčují též bohaté nálezy různých předmětů. Světlo do této stavby vnese až výsledek archeologického průzkumu, který provádí dr. Durdík.

Václavův hrad je znám z půdorysu a ze zachovaných stavebních zbytků. Byla to románská stavba s raně gotickými prvky. Vlastní palác, obrácený průčelím k západu do prostorného nádvoří, měl dvě křídla: jižní delší a severní kratší. Křídla svírala druhé malé trojúhelníkové nádvoří, do jehož vrcholu byla vklíněna v hradební zdi vysoká, několikapatrová obytná válcová věž s dřevěným ochozem pod střechou. Vchod do ní byl až ve druhém patře, kde je dosud znatelný portál. Proto se do ní mohlo vcházet z jižního křídla paláce po padacím můstku. Dnešní vchod je z pozdější doby. Aby bylo možno projíždět z prvního nádvoří do druhého, byl uprostřed paláce proražen prjezd, bohatě vyzdobený žebrovím na stropě, jehož stěny byly rozděleny ozdobnými sloupky. Podlaha průjezdu byla původně výše. Palác měl nad průjezdem po celé délce průčelí osm oken, rozděleny ozdobnými sloupky. Podlaha průjezdu byla původně výše. Palác měl nad průjezdem po celé délce průčelí osm oken, rozdělených vždy po dvou čtyřmi vysokými pilíři. Okna osvětlovala vysoký velký sál v prvním patře. V jižním křídle paláce je dosud v přízemí několik komor s románskými okénky. V patře bylo šest čtvercových místností, z nichž čtyři měly křížovou klenbu a dvě valenou. Byl tu menší (rytířský) sál a křídlo bylo zakončeno kaplí. Při této přestavbě dostal hrad též kamenné opevnění.

Nad Rokytou se nyní tyčil skutečný královský hrad s opevněním po způsobu hradů v západní Evropě a byl také podle tehdejší módy nazýván. Dokazují to listiny, které král Václav I. na hradě vydal. Jsou datovány r. 1240 "in Castello", r. 1241 "in Burgelin", r. 1242 "in Castello quod Burglin dicitur", r. 1244 "Burgleis in Castello" a r. 1251 "in Burgillino". Všeobecně byl však hrad nazýván Castellum novum, Nový hrádek. R. 1251 v něm král Václav I. hostil svého zetě markraběte Jindřicha Míšeňského.

Václav I. zřídil v obvodu Nového hrádku také nový kraj, zvaný Rokytensko, a v němž založil kolem r. 1250 obec Rakovník, který se stal potom sídlem úřadů. Centrem Rokytenska však zůstal Nový hrádek, jenž byl současně i středem nově organizovaného korunního panství. Jeho prvním správcem se stal rytíř Nedvěd, pasovaný 17. listopadu r. 1250 na Velži. Korunní panství bylo značně velké, neboť mělo tehdy již sto vsí s dvory. Václavův hrad nebyl však ještě tak rozsáhlý, aby v něm mohli být ubytováni všichni služebnic a úředníci, a proto se usídlili s rodinami v podhradí. Jelikož bylo značně vzdáleno od hradu, dal mu král trhové právo a vysadil je tím na městec. A tímto jménem bylo také označováno až do 15. století, kdy se začalo nazývat Městečko.

Král Václav I. se zdržoval naposled na svém Novém hrádku ještě v září 1253, kdy těžce onemocněl. Odtud byl převezen na své druhé sídlo do Králova Dvora u Berouna, kde ještě téhož roku zemřel.

Také Přemysl Otakar II. (1253 - 1278) se Křivoklát oblíbil. Poněvadž nebyl ještě dostavěn, pokračoval v otcově díle v gotickém slohu. Přemysl měl dostatek prostředků, aby z hradu vytvořil reprezentační sídlo českých panovníků a středisko kraje a korunního panství. Dostavba hradu se projevila zejména stropní žebrovou klenbou ve velkém sále paláce, na jejíž svorníky dal připevnit znaky všech zemí české koruny, jimž vládl. Královský palác dostal ještě nová vysoká okna a průjezd pod palácem bohatou kamenickou výzdobu. V jižním křídle paláce vznikl menší rytířský sál a hradní kaple byla rozšířena o klenutou předsíň. Přemysl Otakar II. se snažil i o dostavbu severního křídla paláce a pokračoval také v dalším opevňování hradu. Hradební zdi sevřely první nádvoří před horním hradem v nepravidelný lichoběžník, do něhož byly umístěny hospodářské budovy, konírny, kuchyně a domky manů.

Za pobytu Přemysla Otakara II. bývalo na hradě rušno. Odtud jsou datovány i některé jeho listiny. Aby hrad byl chráněn a bylo o něj dostatečně pečováno, zavedl král služebné a robotné manské služby. Služebné manství vykonávali svobodní majitelé vsí, dvorů a tvrzí kraje, kteří měli za povinnost obranu hradu. Někteří sídlili na hradě, jiní se museli dostavit na hrad na rozkaz panovníka nebo jeho zástupce - purkrabího či hejtmana buď ve zbroji, nebo ji obdrželi až na hradě. Robotné manství vykonávali poddaní, kteří pečovali o hrad a jeho vnitřní život. Za tyto služby dostávali manové od panovníka různé odměny a úlevy. Přemysl Otakar II. přemístil též krajský soud do Rakovníka a na hradě ustanovil purkrabího, který tu od r. 1267 zastával úřad zástupce krále a byl nejvyšším pánem hradu Křivoklátu a jeho panství.

Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v r. 1278 ustal na Křivoklátě téměř veškerý život a současně přestaly i práce na jeho další výstavbě. Nebyla dokončena hradní kaple, kterou dostavěl až r. 1287 Václav II. (1278 - 1305), jenž na hradě pobýval už jen málo. Jeho správu svěřil Zbyslavovi Zajíci z Třebouně. Křivoklát sloužil potom Přemyslovcům až do r. 1306 jen k přechodnému pobytu při lovech.

Rudolf I. Habsburský (1306 - 1307) umístil na hradě švábskou vojenskou posádku. Hned po jeho smrti zmocnil se hradu r. 1307 Vilém Zajíc z Valdeka. Jan Lucemburský (1310 - 1346) mu jej sice ponechal v zástavě za peněžitou půjčku, ale na hrad zajížděl. Pobýval tu r. 1315 a vydal zde list pro ves Lubnou u Rakovníka. Po požáru Pražského hradu r. 1316 se stal Křivoklát na čas útočištěm královny Elišky a jejích tří dětí. Nejstaršího Václava (Karla) zanechala potom při návratu do Prahy na hradě dočasně v opatrování. Po smrti Viléma Zajíce r. 1319 přešel hrad Křivoklát opět na krále, který sem znovu převezl prvorozeného syna Václava (Karla), než byl odvezen do Francie. Od prosince 1331 držel hrad dlouholetý křivoklátský purkrabí Oldřich Pluh z Rabštejna. Po dvou letech byl pak Burgschloss či Purglinum nebo Pürglitz, jak se tehdy začal Křivoklát nazývat, s velkým úsilím a peněžitým nákladem navrácen královské koruně.

Křivoklát ožil opět klidným životem za Karla IV. (1346 - 1378). Král ubytoval na hradě svou první manželku Blanku z Valois, jíž se tu narodila dcera Markéta. R. 1348 zde vznikl zákoník Karla IV. Majestas Carolina a mnohé listy, datované odtud až do r. 1375.

Křivoklát si oblíbil Karlův syn Václav IV. (1378 - 1419), jenž tu strávil léta mládí se svým vychovatelem vyšehradským proboštem Burghardem. V době své vlády prodléval na hradě často i celé měsíce ve společnosti svých oblíbenců, mezi nimiž byl též zeman Jíra z nedalekých Roztok, přijímal zde poselstva a vyřizoval státní záležitosti. R. 1380 přijal na Křivoklátě posly anglického krále Richarda II., kteří jej přijeli požádat o ruku jeho sestry Anny. Zamiloval si hrad natolik, že mu věnoval veškerou péči. Pokračoval nejen v jeho vnitřní úpravě, ale prováděl některé další přestavby a novou výstavbu. Proti paláci, v západní části prvního hradního nádvoří, byla postavena k hradební zdi dlouhá patrová budova purkrabství, severozápadní cíp hradby byl zpevněn věží Hudeckou a v předhradí byla zesílena vstupní brána věží Prochoditou. Tím bylo první hradní nádvoří téměř celé uzavřeno obytnými a hospodářskými budovami.

Po r. 1390 pobýval Václav IV. na Křivoklátě už méně, protože dával přednost jiným svým hradům jako Točníku, Žebráku nebo Nového hradu u Kunratic, kde také v r. 1419 zemřel.

Václavův nástupce král Zikmund přijel na Křivoklát poprvé v r. 1420, jen aby zjistil situaci a přesvědčil se o hradním majetku. Dne 18. března 1422 vypukl v konírně na nádvoří požár, který se rozšířil po celém hradě a zničil všechno, co bylo ze dřeva. Vyhořelý hrad se dostal (r. 1422) na krátkou dobu do držení Pražanů, kteří v něm zanechali svou posádku v čele s hejtmanem Absolónem Bělbožkou z Chříče. V srpnu 1422 dobyl hrad Aleš Holický ze Šternberka, Absolóna Bělbožku zajal a uvěznil v Praze. Hrad však nedržel dlouho. Absolónův bratr Žibřid z Chříče, bývalý místopurkrabí křivoklátský, se Holickému pomstil a hrad znovu dobyl. Držel jej však jen několik dní, neboť Aleš Holický ve spojení s Hanušem Kolovratem z Krašova jej dobyl nazpět. Král Zikmund připsal potom Křivoklát s hradem Týřovem Aleši Holickému dědičně za 39650 kop grošů. Holický držel křivoklátské panství až do r. 1454, kdy je vrátil, protože obdržel zástavní obnos. Na hradě však sídlil až do 19. března 1455, kdy zde zemřel.

Král Ladislav Pohrobek (1453 - 1457) sice Křivoklát vyplatil, ale nikdy tam nebyl. Také doba vlády Jiřího z Poděbrad (1458 - 1471) není na hradě nijak poznamenána a král tu trvale nesídlil. Uchýlil se sem s královnou a se syny jen přechodně v létě 1463 před morem a zde také vydal několik listů. Křivoklát měl tehdy v držení jeho syn Jindřich.

Slavné období prodělal hrad opět za krále Vladislava II. (1471 - 1516), jenž na Křivoklát zavítal poprvé v r. 1473, zamiloval si jej, stejně jako jeho manželka Anna z Kandale, a začal mu věnovat velkou péči. Jemu vděčí hrad za přestavbu ve slohu pozdní gotiky, kterou král zahájil kolem r. 1487, ale nedokončil. Tato třetí stavební etapa Křivoklátu byla nejdůkladnější a bohatá. Nejprve bylo postaveno vedle Prochodité věže nové purkrabství či hejtmanský dům. Po dokončení této budovy r. 1493 začala přestavba vlastního hradu. Největší změny prodělal palác. Snad nejdříve bylo upraveno přízemí jižního křídla, kde byly žalářní kobky a stříbrnice. (Překvapuje, že hned potom se stal hrad státní věznicí, neboť r. 1496 byli v jeho kobkách vězněni mluvčí kutnohorských havířů Holý Žemlův, Ondřej Němec a Vít Krchnavý). Stříbrnice byla opatřena těžkými kovanými dubovými dveřmi, na nichž byl nápis se jménem purkrabího Jana Hroška z Hrotovic a letopočtem 1499. Potom pokračovala přestavba prvního patra střední části paláce. Raná gotika tu byla nahrazena pozdní gotickou vladislavskou. Celé první patro bylo zvýšeno a velký přemyslovský královský sál byl nově zaklenut hvězdicovou klenbou a opatřen novými okny a dveřními portálky. Nad průjezdem, mezi dva pilíře, byl zasazen velký, bohatě zdobený arkýř, s poprsím krále Vladislava II. a jeho syna Ludvíka ve spodní části. K jižnímu křídlu paláce s královskou kaplí byla pro druhé patro přistavěna kamenná pavlač se schodištěm z nádvoří. Současně byl přestavěn malý rytířský sál i královská kaple, která doznala velké změny. Kromě předsíně s ozdobným arkýřem to byla síťová klenba, zakončená dřevěným svorníkem, visícím se stropu. Vrcholem pak byla figurální a ornamentální výzdoba kaple se skládacím oltářem. Tato bohatá výzdoba s neobyčejně cennou trojkřídlou archou asi z l. 1490 - 1510 s dřevořezbou uprostřed a malovanými výjevy na křídlech je připisována mistrům Hanušovi a Jakubovi z Nymburka, zvanému z Kutné Hory. Obrazy na křídlech maloval pro krále Vladislava II. neznámý dvorský malíř, pravděpodobně přímého nizozemského školení, v jehož dílně se dostalo prvé odborné průpravy Mistru litoměřického oltáře. Lze tedy nepochybně tvrdit, že Mistr křivoklátského oltáře byl učitelem Mistra litoměřického oltáře.

Nově bylo přestavěno také severní křídlo paláce na druhém nádvoří, určené pro královnu. Bylo zvýšeno o druhé patro a s vlastním palácem je spojovaly dva přechody. Vedle průjezdu palácem byl na prvním nádvoří postaven krásný přízemní balkónek, který sloužil manům k slavnostnímu uvítání panovníka při jeho příjezdu na hrad. Stalo se tak poprvé asi v září 1489.

Vladislavově přestavbě Křivoklátu neušlo ani hradní opevnění. Před Prochoditou věží bylo vybudováno nové předbraní s bránou s padacím mostem, ztěžující přístup na první hradní nádvoří. Vysoká věž byla o patro zvýšena a přikryta novou střechou. Hradební opevnění bylo zesíleno třemi baštami, z nichž Zlatá byla současně hladomornou. Celou přestavbu provedli s králem Leopoldem I. vyplatil Ferdinandu Vilémovi Schwarzenberkovi 400 000 zlatých. Podle soupisy patřily k panství 54 vsi, 10 dvorů. 6 ovčínů, 8 mlýnů, 42 rybníky, 33 výsadní krčmy a 800 sedláků s potahy, kromě hradu Křivoklátu zámky v Lánech a Krušovicích, pusté hrady Týřov, Jenčov, Jivno, města Žatec, Unhošť a Nové Strašecí, skelná huť u Broum, Krušná hora u Hudlic s těžbou železné rudy, vápenice u Chyňavy, kamenný lom na Skalce, cihelny v Městečku a v Lánech, cinobrové doly u Svaté, masné krámy, jirchárny aj. Král si však ponechal právo vykoupit panství zpět, ale nevyužil je. Až za císaře Josefa I. (1705 - 1711) se začalo jednat o vyplacení panství, ale nedošlo k tomu. R. 1729 se o převodu znovu jednalo, ale Valdštejnova smrt je přerušila a panství dostala věnem jeho dcera Marie Anna, provdaná za Josefa Viléma Fürstenberka. Tehdy odhadla dvorská komora křivoklátské panství na jeden milión zlatých. Když však český sněm rozhodl, že na výplatu není peněž, prodal císař Karel VI. (1711 - 1740) panství s hradem dědičně Fürstenberkovi za doplatek 200 000 zlatých.

Fürstenberkové provedli v polovině 18. století (snad kolem r. 1756) za Karla Egona Fürstenberka) nešťastnou přestavbu velkého královského sálu paláce, který byl rozdělen stropem na dvě patra, spodní část pak ještě za čtyřmi místnosti a hořejší patro bylo určeno za skladiště.

Dne 18. srpna 1826 vypukl v bytě vrchního správce požár, který zničil celý hrad, kromě velkého královského sálu a kaple. Shořely všechny šindelové střechy i v předhradí. Hrad Křivoklát, pýcha českých panovníků a perla království, byl zničen. Byl sice částečně opraven a v tomto stavu zůstal až do r. 1850, kdy z podnětu J. E. Vocela se Karel Egon II. z Fürstenberka rozhodl hrad obnovit v původní podobě. Dal také vypracovat plány, ale práce na hradě začaly až r. 1856. Nejprve byl opraven velký sál. Stavitel J. C. Wyttek obnovil střechy na věžích, kromě vysoké, vystavěl vyhořelé domky na prvním nádvoří a pivovar. Veškeré práce však přerušila smrt Karla Egona II. Až v r. 1873 se jeho nástupce Max Egon Fürstenberk rozhodl v obnově pokračovat. Nová katastrofa nastala na hradě 17. června 1876, kdy se zřítila část královniných komnat v severním křídle paláce na druhém hradním nádvoří. Restaurace hradu byla nyní svěřena architektu Josefu Mockerovi, jenž v l. 1882 - 1886 provedl úpravy malého rytířského sálu, balkónku před vjezdem do paláce, vysoké věže, hradebních ochozů s cimbuřím a některé další práce. Od r. 1906 pokračoval v obnově hradu vídeňských architekt Humbert Walcher z Moltheimu, který se nejprve zaměřil na opravu hradní kaple. Vystavěl novou královskou oratoř nad předsíní, kterou doplnil v arkýři hvězdicovou klenbou, otevřel přístup do kaple spirálovitým schodištěm z druhého nádvoří a za přístup do kaple spirálovitým schodištěm z druhého nádvoří a za pomoci truhlářů Celestina a Václava Friberta z Křivoklátu a zámečníka Celestina Loye provedl další opravy a úpravy. první světová válka veškeré další práce přerušila. Obnovu severního křídla paláce na druhém nádvoří, zříceného r. 1876, dokončili architekti Kamil Gilbert a Urban v r. 1921.

To už také přešlo celé křivoklátské panství do správy československého státu a od r. 1929 do jeho majetku. Veškerou péči o hrad převzala Státní památková péče, která v restaurátorských pracích pokračovala. Druhá světová válka znovu přerušila veškeré práce, v nichž se mohlo pokračovat teprve po r. 1945. Vnitřní úprava hradu byla dokončena až r. 1952. V současné době se na hradě provádí archeologický a historický průzkum jeho stavebního vývoje. Na základě projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a generální investora Interprojektu Brno pracují zaměstnanci národního podniku Geoindustria Praha a pracovníci Archeologického ústavu ČSAV na další restauraci a zjišťují dosud neodhalená tajemství hradu.

V prostorách hradu je instalována obrazárna a muzeum s četnými unikátními předměty a památkami. Ve velkém královském sále je umístěna sbírka pozdně gotických a renesančních deskových obrazů a plastik z l. 1450 - 1550ze Středočeského kraje. V rytířském sále jsou lovecké zbraně z 16. - 18. století a kolekce barokních saní. Nejdražším a nejvzácnějším výstavním skvostem je sama královská kaple s jedinečným oltářem i celkovou nástěnnou výzdobou. V severním křídle paláce je muzeum s exponáty z přírodních krás Křivoklátu a z historie hradu. Archeologická část je umístěna v Augustově vězení. Ve stříbrnici je expozice středověkých hudebních nástrojů 12. - 14. století. Přístupná je též hradní knihovna obsahující 50 000 svazků v nejrůznějších vědních oborů v mnoha jazycích. Jsou v ní vzácné rukopisy, prvotisky, mapy, sbírka biblí a další unikáty.

Po renovaci "královské krčmy" a přilehlé místnosti jsou zde pořádány koncerty souborů starých hudebních nástrojů a komorního orchestru OKS z Rakovníka. Místnosti také slouží jako svatební síň a na nádvoří se pořádají divadelní představení a jiné akce.

Křivoklát na www.hrady.cz (autor textu)

Hrad založil Přemysl Otakar II. Poprvé je uváděn v roce 1265. Nižbor byl oblíbeným hradem krále Václava II., který ho pravděpodobně dokončil. V roce 1425 byl dobyt husity a výraznější obnovy se dočkal až v 16. stolet, kdy bzl přestavěn na renesanční zámek. Dnešní podobu mu dala výrazná nekvalitní Valdštejská barokní přestavba v 18. století.

Na původním místě stával hrad, který byl postaven ve 13. století za krále Vácslava I. Hrad býval oblíbeným lovčím místem českých panovníků. Karel IV. jej dal opravit a zařadil jej do korunního zboží. Ještě než byl postaven Karlštejn, byl hrad správním střediskem kraje a místem pobytu královského purkrabího. V roce 1425 byl hrad dobit husity a od té doby byl hrad zastavován různýcm šlechtickým rodům. V roce 1720 na místě původního hradu byl zbudován zámek ze kterého se dosud zachovala kaple Pozdvižení sv. Kříže. Za Valdštejnů byl hrad připojen ke Křivoklátu. Posledními z držitelů byli Fürstenberkové.

Na druhé straně Habrovského potoka nad Stradonicemi vrch Hradiště (385m), světoznámě archeologické naleziště laténské kultury, domnělé Marobudum.

Nižbor na www.hrady.cz (autor textu)
Nižbor ve Wikipedii