O kytaře, holkách a tak

 


(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)

 

 

kapitola druhá – něco z historie

Aby jste byli v lepším obraze, kdeže se kytara vlastně vzala, připravil jsem takový malý, nic nezaručující krátký výtah z její historie. Tyto informace vám nepomohou naučit se na ni hrát, ale můžete svými znalostmi oslňovat posluchače, když vám praskne struna, nebo když zapomenete náhodou text. Takže jdeme na to. První nástroj podobný kytaře byl zaznamenán u starodávných Sumerů pod jménem Kinor. Sumery už asi nudilo běhat po lesích a lovit vystresovanou zvěř, tak si vynalezli něco pro chvíle pohody, káva tenkrát ještě nebyla objevena. Sumerům nápad ukradli Řekové a Řekům, jako ostatně všechno ostatní ukradli ideu brnkadla Římané. Takže když někde uslyšíte známou frázi "Už staří Římané...", tak se jedná o tohle loupežné přepadení. Když už se schylovalo k začátku letopočtu, vzal kytaru nějaký Arab a vydal se na čundr do Španělska. Tam chvilku machroval na místní krasavice, a jelikož Španělé samečci jsou poměrně horkokrevní a moc se jim to hučení do jejich holek nelínilo, dali Arabovi mu po tlamě a kytaru mu rozbili o hlavu. Pak ji ale v noci tajně slepili (kytaru, ne hlavu, ta časem srostla sama od sebe), protože věděli, že to na místní ženský zabírá, vyrobili několik kopií a od té doby se traduje všeobecný omyl, že kytara pochází ze Španělska. Takže shrnuto, jsou to kecy, nepochází. No a to je přibližně všechno podstatné, další informace si můžete vymýšlet, až se budou hory a konkurenti kytaristi zelenat závistí.

Na kytaru hrál například Paganini, patrně ve chvílích, kdy měl houslí plné zuby. Plné zuby Paganiniho měli potom naopak všichni ostatní, protože to co on pro kytaru složil uměl zahrát zase jenom on, neb ostatní muzikanti byli ve srovnání s Mistrem docela dřeváci. Výčet slavných kytaristů by ale byl příliš dlouhý, protože kytara je (jak už jsem napsal v minulé kapitole) jako nástroj patrně nejdostupnější a tak se na ní většina lidí alespoň jednou za život zkouší naučit. Kytara se s sebou vozila do lesů, kde na ní vousatí trempové vyluzovali teskné harmonické melodie a drsně do toho skuhrali svými nakřáplými hlasy, jak to maj těžký, že musej jezdit do lesa, protože mastňáci se s nima nechtějí vůbec bavit. Takzvaní mastňáci zatím vydělávali peníze, koupili si za ně kvalitní nástroje a věnovali se studiu hry na vědecké úrovni. Takže potom mohli vystupovat za peníze, což trempíky štvalo ještě víc a zase zalezli někam do mlází a zase tam skuhrali. Komu není rady, ten si za to může sám. U nás v Čechách má tedy kytara za sebou historii tochu širšího používání sice krátkou, ale zato intenzivní. Když jste se dřív objevili s batohem a kytarou na nádraží, přišel statný policista a chtěl váš občanský průkaz. Ten pak zkoumal tak dlouho, až vám ujel vlak. Pak bylo období, kdy měl kytaru každý a na nádražích to vypadalo jako na portě. Dnes už je to myslím klidnější, kytaru vlastní pouze lidé, kteří u ní vydrželi a víc jim šlo o muziku, než o ty ženský.

Deset tipů, co si lze vymyslet o kytaře kvůli lepšímu machrování

 

 

Něco málo Kotlících

Kotlíkem rozumíme člověka, který se ze všeho nejraději obléká do věcí ušitých z celty, maskované celty, něčeho zeleného, klobouku, kanad (vojenské boty), dlouhého nože a velkého množství blbinek, které obsahují peří, kožený řemínek, kus větve nebo nápis Woodcraft. Jiné označení je též tramp, vandrák nebo čundrák (zvlášní odrůdou jsou vodáci, ale o těch někdy jinde a jindy). Stejně, jako nelze zařadit všechny lidi z jedné skupiny do jednoho šuplíku, i kotlíkáři se dělí na několik svérázných skupin. Mimochodem, ještě jsem se nezmínil, odkud se vzal výraz kotlíkáři. Je to proto, že zmíněný druh se večer rozvalí někde u lesa a začne si připravovat věčeři v kotlíku. Tak. Protože ale náš seriál je primárně zaměřený na kytaru a věci s ní související, omezím se na popis jednotlivých podskupin kotlíkářů právě ve vztahu ke kytaře a hraní na ni všeobecně.