O kytaře, holkách a tak

 


(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)

 

 

kapitola první – začínáme

 

Kytaru si člověk vymyslel pravděpodobně proto, aby mohl balit holky. Není to ale moc úspěšná metoda, protože zatímco kytarista podává svůj vrcholný výkon, všechny přítomné dívky a slečny, omámeny jeho hrou, vrhají se do náručí zcela cizích mužů a nejhorší na tom je, že ti cizí mužové jsou hudebně tak neschopní, že nerozeznají ani čembalo od saxofonu. Je tedy třeba se hned na začátku smířit s jednou věcí - buď z vás bude dobrý kytarista, nebo sbalíte slečnu. Oboje dohromady se povede jen opravdu výjimečně a u slečny to předpokládá poměrně vysoké IQ, estetické cítění, hudební sluch, cit pro melodii a vrozený odpor k blonďatým individuím mužského pohlaví, která jsou zároveň kulturisty, domácími kutily, vyhraněnými intelektuály, mají velký smysl pro pořádek a zodpovědnost a vypadají mužně. Pakliže takovou dívku potkáte při nějaké své hudební produkci, můžete si blahopřát a otevírat lahve se šampaňským. Dotyčná vám přinese mnoho pozitivního. Pro ty ostatní, kteří takové štěstí mít nebudou, mám jednu radu - vykašlete se na holky a věnujte se hudbě. Budete na to potřebovat obě ruce.

Jaký zvolit nástroj?

Tohle je hned po přetěžkém rozhodování, jestli vůbec na kytaru začít hrát ten největší problém. Všechno ostatní už je brnkačka (a docela zajímavá slovní hříčka, he, he, he). Je totiž třeba si uvědomit, že to, jaký nástroj si pořídíte, ovlivní vaše následující kroky velmi výrazným způsobem. Je velký rozdíl mezi nástrojem za tři stovky a za padesát tisíc. Pravděpodobně se setkáte s tvrzením, že dobrý muzikant zahraje na cokoliv. Není to pravda. Na cokoliv se hrát nedá a z vlastní zkušenosti vím, že kvalita nástroje je přímo úměrná snadnosti a rychlosti jeho zvládnutí. Když si budete seřezávat prsty na kytaře po strýčkovi, na které nikdo třicet let nevyměnil struny, bezpochyby to bude jiné, než když dostanete do ruky kytaru, která se rozezní jenom tím, že se dotknete strun (můj osobní sabotér, otec, mě kdysi vrazil do ruky svoji kytaru z dětství, která měla struny natažené přibližně centimetr nad hmatníkem, což vedlo k tomu, že když se mě pak dostal do ruky normální nástroj, hrál tak nějak sám od sebe a já se za čtrnáct dní naučil tolik, co před tím za dva roky). Co vás tedy při hledání vhodné kytary může potkat:

 

Největší pozor si dejte ale na následující věc: Nikdy, opakuji NIKDY, nepoužívejte španělku s nataženými kovovými strunami. Je to jev v Čechách velmi rozšířený a vy se snažte neopakovat stejnou chybu, jako tisíce lidí před vámi, jinak skončíte u Dajány a Pampelišek, což jsou nenáročné písně infaltilního charakteru, které jdou zahrát i na kliku od špajzu. Možná by vás teď zajímalo, proč to nedělat, takže je to proto, že normální akustická kytara má ve svém krku takový drát a ten je vyšponovaný do protitahu vzhledem ke strunám. Struny jsou na akustické kytaře kovové, tudíž táhnou poměrně dost a ohnuly by krk. Ten drát tomu zabraňuje. Naproti tomu kytara španělská žádný drát nemá, jelikož byla navržená a postavená pro struny nilonové, které mají tah zhruba poloviční, ne-li ještě menší. Sami si už jistě představíte, co se stane. Správně, ohne se krk a kytara nejde naladit (v tom lepším případě), nebo rovnou uletí kobylka (v horším a častějším případě).

Něco o mé cestě k vhodné kytaře

Hrát jsem začínal v roce 1988, jak už jsem se zmínil, na otcovu šílenou španělku s kovovými strunami (takže vím, o čem píšu) a docela dlouho jsem se vztekal. Moje první nová kytara byla červená dvanáctistrunka z Lub u Chebu. Je to pravděpodobně plošný jev, že když se člověk naučí pár akordů, cítí se jako mistr světa a říká si, že dvanáct strun je lepších než šest. Je a není. Každá kytara (šesti, devíti i dvanácti -strunná) je určená pro jiný styl hry. Každopádně tehdy stála astronomickou sumu 3700,- Kčs a padly na ní moje úspory a všechny peníze, co jsme vyškemral na příbuzných pod příslibem, že alespoň deset let nebudu chtít nic k narozeninám. Zmíněná kytara byla tehdy rozšířená hlavně díky tomu, že jiná se sehnat nedala. Vydržela hrát bez závad asi čtrnáct dní a pak se jí začala odlepovat kobylka, přecvakávat mechanika a bylo po ptákách. Takže jsem se trápil další čtyři roky. Pak jsem si pořídil značku Epiphone, model Baxter s krásným vykrojením a byl jsem konečně spokojený. Stála pouhých 15000,- Kč. Značku můžu všem doporučit a pět na ni jen samou chválu. Teď, jak už jsem se zmínil používám Schneidera a lepší už nepotřebuju. Líbila by se mi, to ano, ale zhodnotil jsem, co asi tak umím zahrát a konstatoval jsem, že tahle je to tak akorát. Z toho plyne jedna věc - začněte se učit na kvalitní nástroj (= bude docela drahý), je to investice, která se vám vyplatí, ušetří vám mnoho let učení a mnoho dalších let, které byste jste věnovali odnaučování špatného držení. Na druhou stranu, nepořizujte si nástroj, který je svojí cenou násobkem vašeho potenciálu, to je vyhazování peněz.

A nyní klíčová otázka - Proč právě kytara?

 

Odpověď je jednoduchá - proč ne. Kytara je jeden z mála nástrojů, na které zahrajete prakticky všechno a to všechno bude znít dobře. Dobrá, fanfáry kněžny Libuše by asi zněly přinejmenším zajímavě, ale to teď nebudeme nijak detailně rozebírat. Hlavní výhody kytary jsou zhruba takovéto:

Aby to ale nevypadalo, že kytara má jen samé výhody a ostatní hudební nástroje jsou na nic, je namístě uvést i nevýhody. Dělám to sice nerad, ale zůstaňme objektivní, aby nedošlo v budoucnosti k nějakému nemilému překvapení.

Když už budete v tom nakupování, můžete se podívat ještě po několika doplňcích - jsou to kapodastr, česky zvyšec, trsátka, náhradní struny, řemen přes rameno a kufr (kupujete-li dražší nástroj) nebo plátěný obal (pro levnější typy). Všechny tyhle věci sice ještě nějakou dobu nebudete potřebovat, ale jednou ano a prodavač vám dá třeba hromadnou slevu, když to koupíte všechno najednou.