Tábor STOM Kynšperk nad Ohří (1994)

(někdy v srpnu)

INTRO

Téměř po roce dorazila poštou kronika ze STOMáckého tábora pod Falknštejnem a tak můžu v hlavě utřídit události a pokusit se objektivně vypsat svůj pohled, i když objektivní to možná nebude zas až tak moc, protože jsme se na táboře všichni dost ovlivňovali, ať tak, či tak. Takže Slunce se probudilo a byl

DEN PRVÝ

Na tábořiště jsme se Lucka a já dopravili pomocí fantastického stroje, který se v našem rodě dědí z generace na generaci a někteří fantasté mu říkají auto. Za chvíli přisvištěl na kole Marek a málem si rozbil kokos, neb nám radostně mával a zapomněl brzdit. Na tábořišti už byl Lubošův Black-Line (ten, co si ho na jaře odřel o garáž, než nás napadlo sklopit zrcátka) a červená ŠKODA 1203, jíž se později dostane označení Járykára, podle jejího řidiče Jardy. Marek se neustále ptá, jestli to není divný tam lézt, když nikoho nezná. Ujišťuji ho, že jeho nikdo z NICH taky nezná, talže jou si kvit. Marek o tom chvilku přemýšlí a připouští, že určitou logiku to má. Za malou chvíli doráží vojenská TATRA 815, rozjíždí na padrť krásně upravený brod a brzdí na louce. Srážka s podobným vozidle by podle mého názoru dopadla vítězně pro podobné vozidlo. Když jsme všechno vyložili, vyhrabalo se zpod hromady matrací podivné individum malého vzrůstu, nasadilo si černé rukavice a zeptalo se, co se děje, že asi usnulo. Byl to Vořech.

I nastalo všeobecné seznamování, představování a marné pamatování si všech těch nových jmen. Byl jsem zopaktován s mlčenlivým jinochem jménem Pepíno a poslán hrát hru zvanou "Stavba ohrady na čas a trpělivost". Zatloukali jsme kůly na ohradu kolem tábora - na tom by samozřejmě nic nebylo, ale když byla ohrada postavená, přišel NĚKDO a vzpomněl si, že je ohrada zatlučená úplně blbě. Za slabou půlhodinku jsme ohradu přestavěli o metr blíž k táboru. Přišel opět NĚKDO, že by to chtělo o metr dál. Nadávali jsme a za středně silnou půlhodinku jsme ji tedy opět přestavěli. Během celého procesu se staly dvě zásadní události - zlomil jsme pilu, čímž se táborová zásoba pil zmenšila na polovinu a s naší ohradou jsme se natolik důvěrně sblížili, že jsme jí začali říkat důvěrně Máňa a prostřednímu kůlu René. Ale nakonec jsme to za neustálého mrmlání zvládli, jen Kynšperská Lucka remcala, že vstoupí do cizinecké legie, kde člověka nechají alespoň hodinu denně vyspat a dají mu najíst. Pak přišel opět NĚKDO. Když se blížil, vzal jsem si palici na zatloukání kůlů, taky Pepíno měl v ruce klacek a Kynšperská Lucka si mezi prsty šikovně nastavovala hřebíky. NĚKDO se zastavil v bezpečné vzdálenosti ařekl, že to s tím posledním předěláním byla jenom taková legrace a ať to dáme zase zpátky. Škoda, že když jsem vyčerpaný, dohodím jen něco kolem osmi metrů. Alespoň jsme se s Pepínem domluvili, že NĚKOMU objedeme veček Black-Linea hřebíkem a šli jsme to předělat.

Večer se odkudsi vynořil Jacques (čti Žak) s Drobkem (čti Drobek, je to jezevčík) a oba se plošně rozprostřeli po celém táboře. Jinými slovy, Jacques se objevil a od té doby byl prostě všude. Je to zvláštní, protože když se občas potkáme v Plzni, dělá, že je někde úplně jinde a mluvíme spolu zásadně jen telefonem.

Tee-pee. Asi tak hodinu jsme běhali s tyčema a plachtou pořád dokola, kdo měl pusu, zasvěceně do toho kibicoval a dělal chytrýho (teda hlavně já, páč o tom skoro nic nevím), a Digiho, který to uměl, nikdo neposlouchal. Po oné zmatené hodině se tee-pee zvedlo a uteklo do lesa, odkud na nás křičelo, že jsme tupouni.

DEN DRUHÝ

Ráno začalo tak, že se probudil Jacques a zahrnul všechny ochotné posluchače takovým množstvím informací a doporučené literatury, až jsem nabyl dojmu, že polovinu všech existujících knih Jacques napsal a druhou přečetl. Fakt, on ví o všem všechno. Pokračovala stavba tee-pee, Digi při tom neustále něco sháněl. Nejdřív jehlu, potom švadlenu a ke konci provaz. Digi je cvok, nakonec to dokázal přišít. Mohli by si s Jacquesem podat ruce a jít přežít na nějakej pustej ostrov. S Pepínem jsme stavěli bránu a večer s Jacquesem a Jardou rodeo. To je takový zařízení, kde z člověka udělají několikrát vyždímaný kus hadru od krve a pak ho pochválí, jak dlouho vydržel nespadnout.

Večer nás Luboš seznámil s Bobem Singeltonem. Mezi námi čtenáři dobré literatury, to je tak nehorázná blbost... No, ale už jsem měl hotové Leonky, tak jsem se sebezapřením předstíral, že mě to baví (Mezi námi příznivci dobrých celotáborových her, měl jsem z domova - na Lubošovu žádost - připravenou celotáborovou hru Lips Tulian, ale Luboš nějak mermomocí prosazoval trapáka Singeltona).

- mám podezření, že několik matematických axiomů vymyslel Jacques

DEN TŘETÍ

Proběla první soutěž do táborového bodování - běh do kopce na Falknštejn. Měl jsem běžet jako poslední (rozhodli jsme se jajko admiralita také účastnit všech soutěží a mít svoje bodování) ve dvojici s Markem, což mě dost zamindrákovalo, protože Marek je mistr už nevím čeho v triatlonu a dal se předpokládat o několik tříd lepší výkon, než ten můj. Nechápu jak, ale nejen že jsem až nahoru vyběhl, ale já i vyhrál, byl jsem nejrychlejší ze všech. Opravdu to byla náhoda, ale samozřejmě jsem dělal, že je to normálka a že podobné závody vyhrávám několikrát do týdne.

Vyhlásil jsem prvního Leonka - strašení. K myšlence Leonků mě přivedl můj přítel Jaroslav (Foglar). Napadlo mě totiž udělat pravé opaky jeho bobříků. Zatím jsem jich měl vymyšleno jen několik:

Leonek strašák - vystrašit někoho k smrti (trapné pobíhíní po nočním lese a podepisování se u strašidelné jeskyně umí kdekdo, způsobit někomu infarkt, to je kumšt!

Leonek potapěč - vydržet co nejdéle pod vodou (plavat umí každé malé dítě, některé to zvládají i závodně, Lucka například)

Leonek slepec - mít půl dne zavázané oči (Foglar na tohle nemá ekvivalent, my jsme ale nadprůměrně vynalézaví)

Leonek kecálek - pět minut nepřetržitě mluvit (aneb mlčet je těžké, ale mít bohatou slovné zásobu daleko těžší)

Leonek žrout - za deset minut zbaštit co nejvíc rohlíků (proč se trápit hlady, daleko nezddravější je přecpávat se k prasknutí)

Leonek borec - zapamatovat si absolutně nesmyslnou, předlouhou větu a být schopen ji přeříkat i při náhlém nočním probuzení (věta: Daňůdo koňůdo mapiraňůdo ... doplní Lucka)