Broskvové myši

(povídka)

Sněžilo už třetí týden. Tedy s přestávkami. Sníh byl všude a bylo ho hodně. Docent Arné Žblabuňka stál uprostřed zimního lesa po pás ve sněhu, s plechovkou červené barvy v ruce a snažil se být neviditelný. Jeho kolega, profesor Rosnička stál nad ním a upínal s tichou výčitkou oči k nebi.

„Žblabuňko, vy jste ani v nejmenším nepochopil smysl naší operace!“ řekl profesor Rosnička nakonec napůl hystericky.

Docent Žblabuňka stydlivě klopil oči. Všude okolo obou vědců byla na stromech ve výšce očí namalovaná značka, skládající se ze dvou červených vodorovných pruhů a jednoho bílého mezi nimi.

„Naším cílem je lidem pomáhat s orientací, ne je mást a vytvářet jim traumata!“

Z hloubi zasněženého lesa se ozval bolestný výkřik.

„Kopýtko!“ odtušil profesor Rosnička, „další do party! Jsou chvíle, kdy si říkám, jestli jsem vás měl s sebou vůbec brát!“

„Říkal jste, abych namaloval značky na stromy,“ odvážil se ohradit docent Žblabuňka. Profesor Rosnička se na něj s těžko ovládaným šílenstvím v očích podíval a opsal svojí rukou okolo sebe veliký oblouk:

„Jistě! Ale smyslem značení je vytyčit trasu, ne počmárat všechnu vegetaci v okolí!!!“

„Ale...“

„Žádné ale! To si říkáte turista? To chcete v lednouchu skládat zkoušky na odznak Zimní turistické zdatnosti? Vy jste diletant, člověče! Jak dokážete nepochopit tak základní a jednoduchou věc, jako je turistické značení?“

„Když já...“

„A co je tohle?“ zděsil se profesor Rosnička, když se zastavil pohledem na jednom ze stromů, „proč jste tam namaloval domeček???“

„Mě už se ty proužky zdáli docela fádní...“

„Žblabuňko, jak vy jste se mohl dostat do muzea?“

„Kolem vrátnice...“

Profesor Rosnička odvrátil tvář, takže se mu naskytl zoufalý pohled na asistenta Kopýtka, jak se k němu z lesa blíží politý od hlavy až k patě červenou barvou.

„Kopýtko! Já vás roztrhnu! Co jste vyváděl?“

„Snažil jsem se vylézt na jednu skálu a jak jsem špatně šlápnul...“

„Na co jste zkoušel lézt?“

„No na skálu, a ...“

„Proč na skálu, člověče? Vždyť jsem vám říkal, abyste to namaloval na nejkratší trase... aha, to mě vlastně mohlo napadnout, že když si jeden čmárá domečky a kravičky, druhý se pokusí zabít na nějakém šutru!!!“

Na asistentovi Kopýtkovi začala pomalu zasychat barva.

„Pánové,“ posadil se zdrceně do sněhu profesor Rosnička, „ještě jednou a předesílám, že to už je opravdu naposledy, vám zkusím objasnit princip naší věci. Pokud to ani potom některý z vás, nebo nedej Bedřich oba dva nepochopí, abdikuji na svoji funkci předsedy a založím si nový spolek, do kterého nebudu nikoho dalšího přijímat!“

Docent Žblabuňka i zasychající asistent Kopýtko stydlivě mlčeli a klopili oči. V případě asistenta Kopýtka to vedlo díky barvě v jeho k obličeji k zajímavým dadaistickým efektům.

„Jsme spolek Mořičvílských turistů a jako takoví máme za povinnost pro ostatní, dosud nezaregistrované turisty značkovat v krajině vycházkové trasy. To, jak jste si jistě všimli, činíme pomocí několika barev, dneska například červenou a to tak, že na stromy, kameny nebo jiná vhodná místa malujeme jednotné značky. Tedy nikoliv vlastní tvorbu, o které bychom se mohli nějakým omylem domnívat, že by třeba mohla někoho zajímat. Jsme průkopníci turistiky, to znamená řadoví dělníci. Trasy značíme pokud možno v přímce a oblouky děláme jenom v případě, že je po cestě něco zajímavého, co by měli naší následovníci vidět. Tím, že počmáráme celý les, situaci nijak nezlepšíme, protože člověk, který bude značky sledovat v takovém místě zabloudí mnohem hůř, než kdyby tady žádné značky nebyly. Je to jasné?“

„Ano, profesore,“ špitnul docent Kopýtko.

„Dobrá,“ přikývl Rosnička, „a co vy, Kopýtko?“

Asistent Kopýtko však nereagoval.

„Myslím že mu zatvrdla ta barva a nemůže se hýbat,“ šťouchnul do něj docent Žblabuňka.

„Aha. Co jiného se taky dalo čekat, že“ podotkl ironicky profesor Rosnička.

„Co budeme dělat?“

„Naložíme ho na sáně a hurá zpátky do města. Ale táhnete vy, nemyslete si, že vám ten váš grafický záchvat jen tak jednoduše odpustím!“

„Jistě, profesore...“

„A jestli si myslíte, že nevím, jak jste namalovali značku na zadek tomu sobovi, tak to se pletete, to jsem viděl taky!!!“

Sníh se snášel i na město na soutoku čtyř řek. Městští zřízenci téměř nestíhali uklízet poslední nadílku a vzduchem už vířili nové sněhové vločky. Ulice byly oblečené do slavnostního, v oknech bylo jmelí a zavěšené dřevěné napodobeniny broskví, které se dali za pár tolarů koupit v každém krámku. Svátek Sestry Broskvové se blížil.

Na rohu Hyacintového náměstí a Liliové nábližky stál, jako každý rok, dřevěný stánek, kde jste si mohli za tolar koupit Broskvovou myš. Broskvové myši vlastně byly myši obyčejné, jenom měli obarvený kožíšek a tvářili se nesmírně přítulně. Pozornější pozorovatel by si jistě všimnul, že všechny Broskvové myši měly na těle známky mnoha soubojů – natržené uši, šrámy přes čumák. Vysvětlení bychom mohli najít v rozhovoru mezi dvěma hlodavci v kleci na okraji pultu. Pokud bychom mu tedy rozuměly:

„Letos to bylo celkem o fous, co Tesáku?“

„Fakt, že jo, Qvído, ten pitomeček z Borůvkovýho vrchu mě dal pořádně zabrat.“

„Ale nakonec si ho dostal, ne?“

„No, to jo, namlátil jsem mu docela dost, skoro mě ho bylo líto...“

„Hele, Qvído, každý myši v celým Mořičvílu je snad jasný, že na Svátek Sestry Broskvový se necháváme chytat jenom my od Příšernýho šklebu, ne? Nikdo ho nenutil, aby sem lezl.“

„Třeba je ve městě novej a ještě to tak nezná.“

„Já ti řeknu, na to, jakej jseš obyčejně tvrďák, mě občas přijdeš fakt změkčilej!“

„Tak to bacha Tesáku, jo? To bacha! Nikdo o mě nebude řikat, že jsem měkkej! Dokonce ani ty ne!“

„No tak promiň, no. Mě jenom překvapilo, že se tím vůbec ještě zabejváš.“

„Ale to víš, jsou ty svátky, když jsou na sebe hodný lidi, myši by měly taky bejt.“

„A to máš zase pravdu, Qvído. Víš, co se stalo včera pihovatý Veruně?“

„Ne.“

„Šmejdila u Zakopanýho koně po zbytkách a čapnul jí nějakej kocour.“

„To ne! Chudák Veruna!“

„V klidu, on jí nic neudělal!“

„Fakt, jo?“

„Fakt, nekecam, řikala mě to Veruna osobně. Prej si ji zved před čumák, to už se Veruna loučila se životem, různě si ji otáčel a pak povídá: Víš co? Já dneska zkusim mrkev, když jsou ty svátky. Upaluj pryč a dávej si bacha na Meruňkový třídě, dneska tam loví jeden můj kámoš. Pak jí druhou prackou pohladil po hlavě a byl pryč. Věřil bys tomu?“

„Ne, nevěřil. Kočka, jo?“

„Právě.“

„Tak vidíš, jsou svátky, měli bysme na sebe bejt hodný.“

„No, něco na tom teda asi je...“

„No a právě proto jsem toho troubu pozval dneska sem.“

„Jakýho? Toho, jak si ho včera zmydlil?“

„Jo. Nedalo mně to, tak jsem za nim pak eště zaběh.“

„A?“

„Co a? Ležel pod okapem a skučel. Tak jsem ho trochu olízal a řek sem mu, že estli chce, ať sem dneska přijde, že ho vemem do party.“

„Teda Qvído!“

„Jestli budeš mít zase nějaký přiblblý poznámky o tom, že jsem měkkej, tak tě vážně zvalchuju!“

„Chtěl jsem říct Qvido, ty seš fakt formát!“

„Neděláš si srandu?“

„Nedělam, tlapku na to!“

„Dobře“

„Dobře“

„A hele, Qvido, jak ho obarvíme?“

„Pištína?“

„Tak se jmenuje?“

„Jo. Blbý, co?“

„Neni to tak hrozný.“

„Dobře. Tak jak ho obarvíme?“

„To bude asi problém, Cyril už barvu schoval a já mu jí krást nebudu, on je šíleně rychlej.“

„Hmm. Uvidíme, Pištín tu bude za chvíli.“

Hejkal Cyril a Vilém, duch ve výslužbě provozovali stánek s broskvovými hlodavci už léta. Sem tam sice byli ojedinělé pokusy konkurenčních prodejců oba vyštvat z jejich lukrativního místa, ale po krátké Cyrilově domluvě to většinou vzdali. Těm, co to vzdát nechtěli, stačilo ukázat hlásnou troubu. Díky osobnímu přístupu měli stálou klientelu, tvořenou převážně váženými občany. Lidé se k nim rok co rok rádi vraceli, protože koupit si myš u Cyrila s Vilémem už tak nějak neodmyslitelně patřilo k sváteční náladě, stejně jako zdobení stromečku , nebo rozbalování dárků. Cyril každý rok zašel na dvorek Příšerného šklebu a nachytal spoustu myší. Kolikrát měl dojem, že se hlodavci perou o to, kdo se do pasti dostane dřív. Měli proč. Jedinou nepříjemnou věc, kterou museli podstoupit, bylo barvení na broskvovo. Potom už zajetí skýtalo jen samé příjemné věci. Bylo zvykem Broskvovou myš doma ubytovat u útulné klícce a až do Nového roku ji krmit a pečovat oni. Nezřídka se stávalo, že si lidé myš natolik oblíbili, že si ji nechali i do jara. Pak byla myš slavnostně vypuštěna na svobodu.

„Ahoj Cyrile, kde máš Viléma?“ pozdravil hejkala zachumlaný profesor Jeroným Myšpulka.

„Jsem celou dobu tady, pane Jeronýme,“ ozval se dotčeně Vilém za Jeronýmovými zády.

„Promiňte, v tom mrazu jste nějak hůř vidět,“ otočil se překvapeně Jeroným s omluvným výrazem.

„Jenom aby!“ neodpustil si Vilém, ale podal Jeronýmovi průsvitnou ruku.

„Šťastné a veselé broskvové svátky,“ popřál mu Jeroným, když si sundal rukavici.

„Co to bude? Jedna, dvě? Letos se nám nátěr opravdu povedl...“ ukazoval Cyril svojí chlupatou tlapou na klec s Tesákem, Qvídem a neobarveným Pištínem.

„Abych pravdu řekl, tak ještě nevím, jednu pro mě a jednu pro Zuzanku určitě, ale přemýšlel jsem letos ještě o jedné pro Myrtila, ale nevím, jestli setu nezastaví osobně.“

Cyril pozvedl klec a zkoumavě si myši prohlížel. Jedna z nich se neustále schovávala za ty dvě ostatní.

„Zatím se zastavil každý rok,“ podotkl Vilém.

„To je vlastně pravda. Takže jenom dvě, prosím.“

„Ta jedna není obarvená, asi jsme na ní zapomněli,“ řekl Cyril a ukazoval Vilémovi klec.

„Vida. Navíc to skoro vypadá, že se o ní ty dvě ostatní vší silou třou, aby se umazala d jejich kožichů, neuvěřitelné,“ zkoumal klec Vilém.

Jeroným zalovil v kapse svého zimníku a podal Vilémovi tři tolary.

„Vezmu si je všechny, vypadá to, že chtějí zůstat spolu, co my víme o myších.

Zpoza rohu z Liliové nábližky se vypotácel docent Žblabuňka a ztrhaně funěl.

„Co se vám proboha stalo?“ chtěl vědět Jeroným.

„Víte, že mě vážně ani trochu nepomohl? Musel jsem Kopýtka na těch sáňkách vláčet celou cestu sám! A ještě neustále mumlal něco o těch svých značkách! Jako kdyby bylo na kytičce nebo medvídkovi něco zvláštního!“

„Rozuměl jste něčemu z toho, co teď povídal?“ otočil se Jeroným na Viléma.

„Vezmu si dvě,“ požádal Žblabuňka Cyrila.

„Ani trochu,“ přiznal se Vilém.

Po Hyacintovém nábřeží přicházel Myrtil Kuštil.

„Á, koukám, že si tady Muzeum dalo sraz, co?“ hlaholil už zdálky, „už tu chybí jenom Rosnička.“

„Rosnička?“ pohlédl na něj napůl nepříčetně Žblabuňka, zatímco schovával do kapsy papírovou krabičku se dvěma myšmi.

„Jistě, vždyť jste byli spolu značkovat stromy, nebo jak mě to vysvětloval, dobrý den všem vespolek,“ pozdravil Myrtil, když mezitím došel ke krámku.

„Byli, byli, ale profesor Rosnička dostal záchvat, začal na nás s Kopýtkem křičet a teď je uražený. Myslím, že vzal Kopýtka do Muzea a drhne z něj tu červenou barvu.“

Všichni přítomní upřeli na Žblabuňku tázavý pohled.

„To by bylo na dlouhé vysvětlování,“ mávnul Žblabuňka rukou a odploužil se pryč.

„Je to blázen, vždycky jsem to říkal. Kdo pracuje s Rosničkou, nemůže být normální,“ prohlásil Myrtil a začal nahlížet do klecí, aby si vybral své myši.

„Budete zase letos s Rosničkou lézt po střechách?“ neodpustil si Jeroným k Myrtilovi uštěpačnou poznámku.

„Ne,“ zamručel Myrtil, „a co vy, zase budete s Blondem předělávat Kefírovi výlohu?“

„Taky ne,“ připustil Jeroným, „Mataharis se v tomhle ohledu vyjádřil celkem jasně.“

„No nic, vezmu si tyhle čtyři a půjdu, musím ještě pro Evelínu sehnat kytaru pod stromeček. Byla nedávno na koncertě Pindrušoidů a teď neustále otravuje.“

„Chápu,“ pokýval hlavou Jeroným, “Zuzanky malá sestřenice chce banjo.“

„Máte celkem štěstí,“ řekl Vilém, „letos jdou nebývale na odbyt.“

„Kytary nebo banja?“ chtěl vědět Cyril.

„Myši, Cyrile, myši. Musíš sledovat větnou stavbu, víš?“

„Naposled se bavili profesoři o hudebních nástrojích, abys věděl,“ řekl uraženě Cyril.

„Ale já mám v ruce co? Myši. Takže mluvím o kom o čem? O myších,“ trval na svém Vilém.

„Snad byste se nehádali?“ snažil se zažehnat Jeroným vznikající spor-

„My? Kdepak!“ otočil se na něj vlídně Vilém, zatímco Cyril na něj dělal za jeho zády obličeje. Všichni ostatní je mohli díky Vilémově průhlednému tělu celkem dobře pozorovat.

„Je to imbecil!“ objevil se najednou u stánku profesor Rosnička.

„Kdo?“

„Kopýtko! Kdo jiný? A Žblabuňka taky!“

„Před chvílí tady byl a vypadal dost unaveně...“

„Dobře mu tak, chytrákovi! Počmárali celý les! A Kopýtko se polil barvou a ztuhnul!“

Kolem naší skupinky prošly dvě sestry řádu Rozverných Broskviček. Všichni muži jako naráz ztichli a sledovali je obdivnými pohledy. Ještě nějakou chvíli po tom, co obě jeptišky přešly, panovalo na nároží ticho. Pak začal Cyril barytonem broukat známou broskvovou koledu. Za okamžik se k němu přidal Myrtil s Rosničkou a nakonec i Jeroným s Vilémem. Z nebe se opět začaly snášet sněhové vločky. Píseň se nesla nad Stromovou řekou a zalétala do okolních uliček. Málokdo si všimnul, že na pozadí melodie trojhlasně piští tři spokojené myši.