Zasněžená kráva
(povídka)
Nocí padaly miliony vloček
Vrcholy, jako každou zimu, leželi pod několika metrovou vrstvou sněhu a
všude vládlo ničím nerušené ticho. Tmou se odráželo od zmrzlého sněhu stříbřité
světlo hvězd a měsíce. Tu a tam se jako osamělý trosečník objevilo světlo
z okna horské samoty, nebo malé vesničky a žlutě zářilo do klidné noci.
Jedno ze světel patřilo zájezdnímu hostinci „U zasněžené krávy“, útulné chalupě
na svahu Kukaččí hory, kam každý rok ve stejnou dobu jezdilo osazenstvo
Mořičvílského městského muzea na své výjezdní soustředění. Za rok se pravidelně
nashromáždilo dost záležitostí, které nestačilo vyřešit běžnou cestou a bylo
třeba zvláštního přístupu. Například otázka, kam se poslední měsíce ztrácí
Katalog madam Čurbesové, když podle listonošky paní Kořínkové je do schránky
muzea pravidelně vkládán. Nebo kdo si vypůjčil a nevrátil kolonu na výrobu
lihových destilátů z oddělení bublajících roztoků.
Kdybychom byli opravdu realističtí, mohli bychom mluvit o tom, že
operace „Vrcholy“, jak byl celý výlet mezi členy muzea familiárně nazýván,
nebylo nic jiného, než vyřizování osobních účtů smířlivou, byť zároveň i
důraznou cestou.
V nálevně v přízemí hostince seděli kolem velkého dubového
stolu téměř všichni členové vedení a statečně bojovali s večeří.
„Vážení kolegové,“ vyžádal si
zacinkáním lžičky o sklenici ticho ředitel Myrtil Kuštil. Sál po nějaké chvilce
neochotně ztichnul, i když tu a tam bylo slyšet polohlasné remcání. Jednalo se
především o stůl profesora Rosničky, který byl celá léta proti řediteli
v opozici a k tomuto stanovisku časem dokázal strhnout celé své
oddělení Opomíjených rostlin a kořenovníků.
„Víte, že nejsem zastáncem dlouhých
proslovů…“ začal Myrtil svoji připravenou řeč.
„A sakra!“
„…takže jenom stručně shrnu základní
myšlenky…“ pokračoval Myrtil.
„Vzbuďte mě až skončí, ano?“
„…týkající se našeho zimního
výjezdního soustředění, abych tak řekl, vrcholového rázu, když už jsme na těch
Vrcholech, že…“
„Proboha, on se pokouší dělat vtipy!“
„…ale buďme opět vážní, ehm. Rád
bych připomenul loňský ročník, který skončil naprostou demolicí penzionu pana
Trdlíka a upozornil zde přítomné kolegy z oddělení Bublajících roztoků, že
je nežádoucí, aby i tady pokračovali ve svých výzkumech a bádání, protože do
hor jsme přijeli za čerstvým vzduchem a sportovním vyžitím, abych tak řekl…“
„A to říká někdo, kdo vloni strávil
celou tu dobu, co jsme odklízeli trosky a hledali Trdlíka v opileckém
blábolení!“
„… i když tady bych rád zdůraznil,
že sjíždění svahu pod Zasněženou krávou na dvou ohoblovaných prknech, jak se o
to tady v loňském roce někteří pokoušeli, nepovažuji za sport, ale za
hazard se zdravím…“
„Mně se to celkem líbilo a že si
Kuštil zlomil ruku, když to taky zkoušel, to je jenom jeho problém!“
„Ve stejném duchu bych rád pronesl pár
slov i o tématu nadměrné konzumace alkoholu a následných návštěvách dámského
personálu ubytovny. Jistě si vzpomenete na politováníhodnou příhodu, která se
stala před třemi lety a ve které figuroval opilý profesor Rosnička, kuchařka
Anička, postroj na koně a vyděšený pan Trdlík!“ pozvedl oči Myrtil a vyhledal
pohledem dotyčného kolegu.
„Zase se do mě naváží! Nedokáže si to odpustit ani
letos!“
„Rok od roku je těžší a těžší
zajistit pro nás ubytování, to myslím nemusím zdůrazňovat, tudíž by bylo vhodné
alespoň letos opustit chatu, ve které bydlíme ve stejném stavu, v jakém se
nacházela, když jsme přijeli.“
„To by musel celé oddělení
Bublajících roztoků přivázat k postelím a nepustit je na krok, ha, ha!
Myšpulku převším!“
„Také bych zde mezi námi rád uvítal
slečnu Zuzanu, která s námi přijela coby doprovod našeho kolegy Mišpulky.
V minulých ročnících našich zimních výjezdů nám prokázala neocenitelné
služby v oblasti, abych tak řekl, léčení únavových syndromů, takže
předpokládám, že nikdo z vás nemá žádné výhrady.“
Sálem se rozlehl bouřlivý potlesk a
všichni přítomní otočili své pohledy směrem, kde seděla Zuzana, ale její místo
bylo prázdné.
„Nevíte, kde je Zuzanka?“
„Ne, ale všimnul jsem si, že chybí i
Jeroným.“
„Že by se konečně probral?“
„Vaše reakce svědčí o tom, že nikdo
není proti,“ usmíval se Myrtil, „ale slečna Zuzanka není jediná, kdo je tu
s námi a není členkou vedení. Letos jsem pozval i našeho hlídače, pana
Brouzdala a jeho rodinu, protože si myslím, že po některých letošních pokusech
si odpočinek zaslouží jak on, tak jeho blízcí…“
„Nechápu na co naráží!!!“
„K mojí velké lítosti musím
konstatovat, že je to opět především díky profesoru Rosničkovi, jehož nechvalně
známé charitativní večírky se několikrát zvrhly takovým způsobem, že to snad
ani nebudu rozpitvávat. Ostatně mám ten pocit, že valná většina z vás se
jich s nadšením zúčastnila!“
„No bodejť! Pořád je to lepší než ty
jeho přednášky o hybnosti těles! Ještě se do mě jednou opře a půjdu mu jednu
plácnout!!!“
„V této souvislosti mám jednu
radostnou zprávu – pan správce s sebou vzal i Matyldu.“
Sálem se opět rozlehl bouřlivý
potlesk, tentokrát směrovaný mourovatému kocourovi, který něžně zabučel a
skočil pod stůl.
„Tak a to bylo asi všechno, děkuji
vám za pozornost a přeji dobrou chuť, za malý okamžik se budou podávat svišti
s borůvkovou omáčkou.“
Když se Myrtil posadil, ozval se
pouze slabý potlesk, jehož největším strůjcem byl pan Trdlík, majitel penzionu.
„Kdyby si vždycky odpustil ty svoje mentorské proslovy,
byl by to skvělý týden!“
„To máte pravdu. Mimochodem, to je
vaše noha, jak na mě stále pod stolem doráží?“
„No dovolte?!!!“
Oba vědci, profesor Rosnička a jeho
asistent Žblabuňka si vyměnili tázavé pohledy a sehnuli se pod stůl. Za okamžik
se opět narovnali a tvářili se konsternovaně.
„Viděl jste to, co já?“
„Viděl. Kdo by to do něj řekl, co?
„Tolik let nic a teď…“
„No nic, budeme dělat, že jsme nic
neviděli. Mimochodem, všimnul jste se jak je zdejší pokojská pěkně tvarovaná?“
„Samozřejmě, co ji takhle pozvat večer
na pokoj? Nějaká ta lahvinka by se taky našla…“
Když zvony ve Svažující se Lhotě
odbily půlnoc, svítily u Zasněžené krávy
jen okna vedoucí z kuchyně. Zbytek chalupy byl ponořen do tiché tmy.
Alespoň pokud jste stáli dva kilometry od ní a byla hustá mlha a svištěl vítr,
mohlo to tak vypadat. Ve skutečnosti panoval uvnitř čilý i když diskrétně tichý
cestovní ruch.
„Pamatuje si někdo, kudy se do toho
sklepa jde?“ ozval se do temné chodby hlas profesora Rosničky.
„To je otázka! Přece po schodech dolů,
ne?“ odpověděl mu cynicky asistent Žblabuňka.
„A vy snad někde vidíte nějaké
schody???“ přidal se třetí hlas, který by znalec identifikoval jako hlas
docenta Korýtka.
„Když jsme se po nich dostali
nahoru, musí tady někde být!“ nedal se Žblabuňka.
„Pak je tedy nanejvýš podivné, že už
tady bloudíme dobře deset minut a schody jsme nepotkali ani jedny!“ utrousil
Rosnička.
„Kdybychom rozsvítili, bylo by to
podstatně snazší!“
„Kdybychom rozsvítili, je tady
starej jak na koni a můžeme se těšit na jednu z jeho přednášek.“
„Můžeme šmátrat podél stěn a když
narazíme na dveře, mohli bychom zkusmo nahlédnout,“ navrhl Korýtko.
„No to je nápad!“ ozval se ze tmy za
ním Žblabuňka, takže se Korýtko lekl a vrazil do profesora Rosničky. Ten se
instinktivně ohnal a praštil loktem Žblabuňku. Nastala intenzivní strkanice
všichni proti všem, ale za několik okamžiků se situace uklidnila.
„Abych se přiznal, před chvílí jsem
to zkusil…“ řekl potom Rosnička.
„A jak to dopadlo?“ zajímalo hlas
docenta Korýtka.
„Vlezl jsem do pokoje, kde je
ubytovaná trpasličí rodina a dostal jsem naplocho sekerou.“
„To byla ta strašná rána?“
„Ne, to jsem byl já,vrazil jsem do
kbelíku se smetákem.“
Profesor Rosnička se zastavil a
počkal, až do něj jeho kolegové, doktor Kryšpín a docent Korýtko drcnou.
„Pánové, navrhuji, abychom se
rozešli každý jedním směrem a pátrali na vlastní pěst, bude to tak rychlejší.“
„No dobrá, ale jak se potom zase
sejdeme?“ zajímalo Žblabuňku.
„Ten, kdo najde schody zahouká jako
sova a ostatní dva půjdou po zvuku,“ navrhnul Korýtko, aby nezůstal pozadu.
Profesní řevnivost je něco, co vám přejde časem do krve.
„No dobrá, já jdu tudy,“ rozhodl se
Žblabuňka
„Kudy?“
„Tudy povídám.“
„Víte, Žblabuňko, tady v té tmě
je pojem ´tudy´ poněkud obšírný,“ řekl docent Korýtko.
„Nechte si ty své ironické poznámky
a najděte si svůj směr, ano? Když do mě nevrazíte, tak jdete správně.“
„Přece se teď nebudete hádat! Jde
nám nakonec o stejnou věc, takže bychom měli spolupracovat!“ snažil se je
uklidnit Rosnička.
„Jde nám o chlast,“ upřesnil
myšlenku Žblabuňka a máchal ve tě před sebou rukama, aby mohl případně odehnat
dotěrného Korýtka.
„Já bych to nenazýval tak vulgárně.
Spíš bych řekl, že máme zájem na tom, aby seznámení s personálem proběhlo
v přátelské a uvolněné atmosféře, kterou by bylo vhodné podpořit nějakou
tou skleničkou.“
„Proč takhle troškařit? Viděli jste
večer v jídelně ty sudy? Ve sklepě musí být ohromné zásoby,“ nedal se
odradit Žblabuňka.
„Protože by bylo vhodné věnovat se
také trochu tomu personálu, víte pane chytrý?“
„Tím chytrým jste myslel koho jako?“
šťouchnul Žblabuňka do tmy před sebou.
„Auvajs!! ozval se před ním Korýtko.
„Samozřejmě, že vás! Když se ve
sklepě opijete, jak se asi dostanete nahoru k pokojské, aha?“ řekl
Rosnička Žblabuňkovi za hlavou. Žblabuňka se ohnal, ale Rosnička to čekal a
skrčil se, takže Žblabuňka dal facku docentu Korýtkovi. Ten ho kopl do holeně.
„A víte že máte pravdu?“ řekl
Žblabuňka, když dopadl na zem vedle Rosničky a podrazil Korýtkovi nohy, „přece
se teď nebudeme hádat a zneužívat tmy pro řešení malicherných osobních
problémů!
„To bych prosil!“ ozval se bolestivě
Korýtko.
„Takže navrhuji nejprve sehnat
personál a teprve pak spolu s ním vyrazit do sklepních prostor. Navíc by
nám slečny mohly ukázat ty zatracené schody!“
„Vy mě překvapujete, Rosničko! Na to
jste přišel úplně sám?“
„Jistě. Já se nemusím chodit na
všechno ptát, jako někdo.“
„Jako například kdo?“ zajímalo
Žblabuňku.
„Myslel jsem Žblabuňko, že jste
vyrazil do tmy hledat schody!“
„To souhlasí, ale už po pár krocích
mě napadlo, co se asi stane, až je najdu. Všude tma, schody bývají celkem
příkré…“
„Takže jsme tam, kde jsme byli, že?“
povzdechl si Rosnička.
„Ne tak docela, tady na zdi jsem
něco nahmatal.“
„Jak to vypadá?“
„Víte, těžko se to popisuje, ale
řekl bych, že je to nějaká páka.“
„Tak že bychom za ní zatáhli?“
navrhnul Korýtko.
„Tak to pozor. Já za ní zatáhnu!
Jestli chcete za něco tahat, tak si taky nahmatejte!“ začal do tmy před sebe
opět máchat rukama Žblabuňka.
„No dobrá, dobrá, tak směle do toho,“ snažil se uklidnit
situaci opět Rosnička, který dostal přímý zásah do oka.
Celou chalupou se rozlehl zvuk
podobný řevu stáda nosorožců v říji a hned na to se začali rozsvěcovat
všechna okna. Když někdo zapálil louči i na chodbě, na zemi bylo možné spatřit
profesora Rosničku, jak klečí na asistentovi Žblabuňkovi a otlouká mu hlavu o
podlahu. Hned vedle se válel docent Korýtko a držel se za uši. Do toho všeho ze
stropu tryskala mohutnými proudy voda a na několik dveří sjely ochranné desky
z olova.
Jako první dorazil na místo
katastrofy zmáčený Myrtil. Na rozdíl od ostatních obyvatel chalupy, kteří
zmateně pobíhali sem a tam a snažili se uniknout padající vodě, se ale zastavil
nad Rosničkou, Žblabuňkou a Korýtkem a významně si odkašlal:
„Můžu hádat, co se stalo?“ řekl
ponuře.
„Když mě Rosnička pustí, klidně vám
to řeknu sám,“ huhlal zbaběle Žblabuňka.
„Není třeba kolego,“ odtušil Myrtil,
„ono se to dá celkem snadno domyslet. Zatáhl jste za tuhle páku, u které je
červený, skoro půl metru vysoký nápis POUŽIJTE POUZE V PŘÍPADĚ POŽÁRU,
nemám pravdu?“
„To já nevím, byla strašná tma!“
dusil se Žblabuňka.
„Okamžitě ho pusťte, Rosničko!!!“
Profesor Rosnička neochotně poslechl
a pomohl Korýtkovi na nohy. Neodpustil si při tom silný šťouchanec do žeber.
„Tak, jako bych to neříkal, že?
Stará známá firma. Můžete mi to nějak logicky vysvětlit?!!!“
Profesor Rosnička neztratil
duchapřítomnost, upravil si motýlka, což bylo za stávající situace zcela
zbytečné, protože padající voda mařila již v zárodku jakýkoliv pokus
vypadat noblesně a podíval se Myrtilovi zpříma do očí:
„Šli jsme si tady s kolegy
trochu zaběhat, abychom si užili vysokohorského vzduchu.“
Myrtilovi se rozšířili zorničky.
„Zaběhat? V nočních košilích?“
Žblabuňka a Korýtko sklopili oči,
ale Rosnička se nehodlal vzdát lacino.
„Sám jste říkal, že se máme
otužovat.“
„Otužovat ano, ale uhnat si zápal
plic! Víte kolik je venku? Dvacet pod nulou!!!“
„My jsme sklaní přívrženci
jakéhokoliv sportu a takové podružnosti nás nemohou rozházet!“ tvrdil drze
Rosnička.
„Ale já vás asi rozházím, ani
nemrknete,“ přecházel Myrtil do křiku.
„Nemůžeme za to, že jsou tady po
chodbách rozmístěné pasti“ bránil se Žblabuňka, který pochopil, že situace není
ani zdaleka tak beznadějná, jak se ze začátku zdála.
„Pasti? Ta vaše past je
nejmodernější protipožární zařízení vy chytráku, konstruovali jsme ho u nás
v muzeu a jenom díky tomu nás tady ubytovali! Víte vy vůbec, kolik je
v zásobníku na střeše vody?“
„Ne, kolik?“ zeptal se bezelstně
docent Korýtko.
„Strašně moc!!!“
„A to se to nedá vypnout?“
„Jistě, ve sklepě je hlavní uzávěr,“
vzpomněl si Myrtil, „rychle do sklepa!“
„A jsme u toho! My jsme původně taky
hledali schody do sklepa,“ přisadil si Korýtko.
„Do sklepa? Neříkali jste náhodou,
že jste si chtěli jít zaběhat?!“ zarazil se Myrtil a změřil si Rosničku
podezřívavým pohledem.
„No…jistě, to víte, to není jen tak
…“ začal kličkovat Rosnička.
„Čekám! A nepřejte si vědět co se
stane, jestli zjistím, že jste šli pro víno!“
„Pro víno? Ale kdepak, ha, ha, jak
vás to mohlo napadnout?“
Kolem proběhla postava zahalená do
promočeného prostěradla a křičela :“Hů, hů. Jsem vodní duch „
„Vidíte? Vy jste Rosničko prostě
destruktivní typ!“ ohlédl se za postavou Myrtil, ale pak jeho oči opět
vyhledali profesora Rosničku a objevil se v nich všeobviňující pohled.
„Ale…“
„Žádné ale! Co jste chtěli dělat ve
sklepě? V noci? V nočních košilích?!“
Rosnička zapnul i záložní zdroje
svého mozku.
„Chtěli jsme najít sáňky.“
„Cože?“
„Sáňky, chtěli jsme si to běhání
trochu zkombinovat, aby to nebylo tak jednotvárné.“
„To je pravda,“ souhlasil překotně
Korýtko.
„Jak jsem na to mohl zapomenout,“
plácnul se do čela Žblabuňka.
„Tak sáňky, ano? To jako to sněhové
vozítko, na kterém loni řádili Jeroným se Zuzanou?“ nedůvěřivě se ujišťoval
Myrtil.
„To jsou přesně ony.“
„A to vám mám jako věřit, ano? Ještě
vloni jste vedl celkem obšírnou řeč na téma, proč neopouštět Trdlíkovu chalupu
a velice zasvěceně jste hovořil také o nebezpečích, která číhají na člověka na
sněhu! To byla jediná chvíle, kdy jsem na chvilku uvažoval o tom, že jste možná
přeci jen normální!“
„Lidé se mění,“ nedal se Rosnička.
„Ano, letos bychom rádi všechno
dohnali,“ připojil se Korýtko.
„Vlastně to měl být trénink na ten
závod…“
„Rosničko, co to zase plácáte?“
Okolo proběhla opět postava
v prostěradle a křičela: „Jsem delfín, jsem delfín!!!!“
„No…víte, …domluvili jsme si s kolegy takový závod
na saních… a každá chvilka pro trénink je dobrá…“
„Co
to proboha plácá?“
„Ticho, tohle by mohlo projít,
starej strašně rád soutěží…“
Voda pomalu přestávala téct.
„Závod jste říkal?“ zpozorněl
Myrtil.
„No, vlastně to mělo být
překvapení…“
„Jen se nestyďte, myslím že se vám
celkem úspěšně podařilo překvapit všechny v dosahu několika desítek
metrů!“
„Jde o to, že každé oddělení si
postaví svoje vlastní saně a bude se soutěžit, kdo dojede nejdřív dolů do
Hornoskalního sedla, je to vzdušnou čarou jen několik kilometrů, ale po
cestě jsou celkem prudké zatáčky. A pak
je také třeba přejet trať…“
„Kde
na tohle všechno přišel?“
„To je úplně jedno, hlavně aby to
Kuštil sežral a neptal se na to víno. Víte co by se nám mohlo všechno stát?“
„Takže každé oddělení svoje sáňky, říkáte?“ uklidňoval se
pomalu Myrtil.
„Ne,
co?“
„Jednou chytil kolegu
z oddělení Bagatelizovaných minerálů, jak konzumuje černou desítku kozla a
ten pak musel tisíckrát opsat větu: Na akademické půdě je konzumace alkoholu
v kombinaci se sbližováním se s opačným pohlavím zakázáno.“
„Ano, pravidla dovolují si je trochu vylepšit.“
„A on se sbližoval?“
„Sbližoval. S kolegyní Tildou
z archivu. Mám ten dojem, že když je načapal, byli sblížení jak jen to
nejvíc šlo.“
„Tak dobrá. Počítejte ale s tím, že se také
zúčastníme, nemyslete si, že oddělení Mechanických převodů zůstane pozadu!“
Okolo se pomalu šourala postava ve schnoucím prostěradle,
ze které stoupla pára.
„Ale copak?“ zašklebil se pospěšně Myrtil, „Už ne delfín?
Ani vodní duch?“
Postava sejmula prostěradlo.
Myrtil se zarazil, protože pod ním
byl majitel chaty U zasněžené krávy, pan Trdlík.
„Dejte
mi pokoj ano? Vy jste nikdy neztroskotal?“ řekl a prošel mezi vědci na schody,
které blokovali.
Majitel statku na svahu u Hornoskalního nádražím,
Vendelín Troubil si toho rána přivstal, zachumlal se do kabátu z medvědí
kůže, který na podzim získal výhodnou výměnou za dvacet králíků strakáčů, vzal
v kůlně širokou lopatu na sníh a vydal se hlubokými závějemi nad chalupu.
Vítr navál za poslední týden sníh přesně nad jeho statek a hrozilo utržení
menší laviny. Vendelín Troubil byl člověk pracovitý a tak se hned bez větších
prostojů pustil do díla – nakupeným sněhem se proházel až do jeho středu, tam
odtud uplácal jakousi primitivní dráhu, která objížděla jeho statek, polil jí
vodou, která okamžitě zmrzla a vytvořila tak hladkou klouzačku.
Vzhledem k příkrosti svahu to byl nejlepší způsob,
jak se sněhu zbavit s vynaložením co možná nejmenšího úsilí. Tento systém
fungoval už staletí, od chvíle svého objevení sedlákem Kazimírem – každý sedlák
obklíčil klouzačkou svoje stavení a jeho spodní soused plynule navázal, takže
někdy vznikla dráha dlouhá až několik desítek kilometrů, která odváděla sníh
samospádem hluboko do údolí, kde neškodně tál v některém z potoků. Další
výhoda spočívala v tom, že když se sníh během zimy takto pravidelně
likvidoval, nehrozily na jaře v údolí záplavy.
Vendelín Troubil skončil s prací okolo poledne, zamával
na svého souseda Váchala, který ještě dokončoval svůj úsek a šel se naobědvat.
„Víš co ti řeknu, Vendýsi?“ přivítala ho s talířem
v ruce manželka.
„Vím. Budeš jako každoročně strašit s tím, že tam
někdo spadne a dole se zabije,“ zabručel Vendelín.
„To není žádný strašení, ale vážná věc! Ty už si
nepamatuješ, jak tam vloni žuchnula sousedovic Micka?“
„Pamatuju, no a co?“
„Když ji dole za tři dny našli, vypadala jako staženej
králík!“
„Protože to byla ta nejpitomější kočka na světě. Ostatní
zvířata se klouzačce vyhejbají jako čert kříži[1].
A když je člověk jenom trochu šikovnej, tak se tam může celkem bezpečně
klouzat.“
„To nikdy nevíš, nepodaří se ti zastavit a co pak? Aha?“
„Když už je někdo natolik pitomej, že přehlídne metrovej
ochrannej val, nevšimne si cedulí s vykřičníkem, který jsou natlučený pět
metrů od sebe a nepřerazí se ani o drát, kterej tam většina lidí ještě pro
jistotu dává, tak si tu rozbitou držku dole jenom zaslouží. A přestaň myslet na
blbiny a dej už mě tu polívku, mám hlad jako vlk!“
Zpráva o chystaném závodu se po Zasněžené krávě rozletěla
rychlostí blesku. Ještě během noci byli svolány tajné rady členů jednotlivých
oddělení a detailně probrány plány na strategii závodu a ustanoveny komise,
výbory a podvýbory pro konstrukci sání. Také byli vysláni špióni, kteří měli
nějakým vhodným a nenápadným způsobem zjistit, jak si vedou konkurenční
skupiny.
Největší shon ale panoval ve třech pokojích a to u
Myrtila Kuštila, Profesora Rosničky a u Jeronýma a Zuzany. V prvních dvou
případech byl důvodem fakt, že šlo o zachování jakési akademické cti, která
nedovolovala uznat, že jedno oddělení je lepší než druhé V případě vedoucího
oddělení Bublajících roztoků a jeho přítelkyně byla veškerá energie soustředěná
na to, aby nebyli vypátráni svými kolegy a měli čas a prostor jen sami pro
sebe.
„Řeknu vám to takhle,“ začal poradu Myrtil, „je naprosto
nepřijatelné, aby závod vyhrál ten šílenec Rosnička. Já sice nejsem ani
v nejmenším zastáncem podobných hazardních sportů, ale v tohle
případě jde o čest celého oddělení, takže doufám, že přijdete
s konstruktivními návrhy!“
Zakřiknutý mladík v rohu nesměle zvedl ruku.
„Prosím. Mimochodem, vy jste kdo?“ pokynul mu rukou Myrtil.
„Ehm, praktikant Patička, pane profesore…“
„Dobrá, Patičko, co nám chcete říct?“
„Ehm, je známá věc, ehm, že pokud se za určitých
teplotních podmínek sníh poleje vodou, okamžitě zamrzá a tvoří ledový povrch.
Ehm, pokud bychom na naše vozidlo umístili zásobníky s vodou, řádně
zaizolované tedy, a pomocí hadiček instalovali trysky přímo před lyžiny, dá se
předpokládat, že se přímo před sáněmi se bude tvořit zledovatělá dráha, která
nám dovolí se pohybovat zhruba 2,6x rychleji, než po sněhu, ehm…“
„Výborně, mladý muži!“ netajil se nadšením Myrtil.
„Když dovolíte, pane…“ zvedl se pod oknem další
z Myrtilových lidí, asistent Kolčava.
„Jistě, kolego, jistě…“
„Pokud jsem to dobře pochopil, celá pravidla závodu se
omezila pouze na to, že na povel start posádky i se svými stroji odstartují a
budou se snažit co nejrychleji dostat dolů ke stanici Hornoskalní sedlo.
V tom případě bych navrhoval odstartovat pomocí známého principu, na
kterém funguje prak. Udělí nám to dostatečnou počáteční rychlost a náskok před
soupeři.“
„No vidíte, jak to jde, když se chce. Nějaké další
návrhy?“
„Co takhle vyrobit aerodymická křidélka a spoilery?
Snížili bychom koeficient odporu a tím pádem by se zvýšila rychlost.“
„Další, třeba vy tam vzadu…“
„Dole bude třeba nějak zabrzdit, takže doporučuji
připravit na několik provazů do zadní části vozidla prostěradlo, které po
rozložení naopak koeficient odporu prudce zvýší, takže bychom mohli zastavit.
Pokusím se to propočítat…“
„Dobře. Doktore Máslo?“
„Pokusím se vyrobit speciální tvrzené přilby, pro případ
nárazu…“
Dveře za Myrtilem se rozletěli a v nich stál
udýchaný docent Obtáhlo:
„Nebudete tomu věřit, ale Rosnička a spol se spojili
s Bublajícími roztoky! Víte co to znamená?“
„Jeroným také?!!!“ zděsil se Myrtil.
„To ne, toho a slečnu Zuzanku nemůže nikdo najít…“
„To se mi ulevilo, Jeronýmovi se dá věřit, ten by se
s Rosničkou nikdy nespolčil!“
„Ale pane, to nic neřeší!“ prudce dýchal Obtáhlo, „S
panem Myšpulkou nebo bez něj, určitě mají alespoň trochu Evrta!“
„Přísně jsem zakázal, brát si sem s sebou jakýkoliv
materiál!“ zrudnul Myrtil, „A pro Bublající roztoky to platilo specielně!!!!“
„To jistě, pane,“ podotknul doktor Máslo, „Ale to přece
nikdo nerespektuje, vždyť i vy máte na stole krabici s nářadím.“
„To je něco jiného…to mám kvůli údržbě pokoje…no tak
dobrá, jsme ztraceni, co budeme dělat?“ složil Myrtil hlavu rezignovaně do
dlaní.
Všichni přítomní se k němu seběhli a začali ho
plácat po ramenou a pronášet uklidňující věty.
„Počkat!“ vzchopil se Myrtil a způsobil tak několika
nejbližším kolegům modřiny, „Když má Rosnička Evrta, proč bychom ho neměli
také? Všichni ven a hledat Jeronýma. Ať mi nikdo nepovídá, že s sebou
alespoň větší než malé množství nemá! No co stojíte? Jedu, jedu, ať to lítá!
Patička! Pro vás to neplatí?!!“
Jeroným a Zuzana byli schovaní ve spíži za kuchyní a
v klidu jedli sýrový nářez a popíjeli červené víno.
„Stejně to dlouho nevydržíš,“ smála se Zuzana.
„Kdepak, do toho ať mě netahají, zase to skončí jako
vloni.“
„Myslíš, jak se Rosnička s Myrtilem vsadili, čí
holub vyletí výš?[2]“
„Přesně.“
„Já tě znám, Jeronýme, jakmile tě Myrtil poprosí o pomoc,
zasvítí ti oči a pustíš se do toho. Já se přeci nezlobím, jenom mi přijde
legrační, že i ve vašem věku dokážete takhle řádit.“
„Tomu ty nerozumíš Zuzanko, protože jsi ženská,“ odvětil
mezi dvěma sousty Jeroným.
„Rozumím tomu moc dobře. Jde jenom o to, kdo dál dočůrá.
Jako malí kluci.“
„Ale letos ne, i kdyby prosili! Chci si užít dva týdny
v klidu a ne hašením budov, vyprošťováním zasypaných lidí a rozhovorů
s psychicky labilními jedinci se smyčkou na krku.“
Za dveřmi v kuchyni se ozval zvuk rozbíjených hrnců.
„Vidíš, už je to tady!“
„Tady nás nikdy nenajdou, neboj se.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Mám takové tušení.“
Zuzana se od srdce zasmála.
„Nerada ti to připomínám, ale podobné tušení jsi měl,
když jsi chtěl nechat pokousat hraběte Samuela jeho strýcem Euliánem a Sam
nejen že doteď není v pořádku, ale dokonce prý učí obě dryády háčkovat.
Prý jim to moc jde.“
„Nikdo nemohl vědět, že máš tak silný genotyp, to je
celé.“
„Všimnul jsi si, že se i Eulián naposledy choval trochu
zženštile?“
„Tak silný genotyp zase nemáš,“ načertil se Jeroným.
„Ale vždyť já tě jenom zlobím, víš?“ pohladila ho Zuzana
po vlasech.
Jeroným jedl chvilku mlčky a byl vyrušen až tichým
zaklepáním.
„Tady nikdo není!!!“ zakřičel.
„Ale pane Jeronýme, nutně vás potřebujeme,“ ozval se
škemravý hlas.
„To jste vy, Patičko? Vyřiďte Myrtilovi, ať si trhne
nohou!“
Za dveřmi byly slyšet vzdalující se šoupavé kroky.
„Měl jsem představu, že si zalyžuju, pokochám se výhledem
do údolí, postavím si sněhuláka a tak a ne že budu pomáhat stavět raketové
saně!“
Ozvalo se další zaťukání.
„Nejsem tady!!!!“ zakřičel Jeroným.
„Ale profesore, prosím vás, jenom trošku Evrta, nic víc
po vás nechceme,“ ozval se prosebný hlas.
„Doktore Máslo! Já se vám divím! Máte to zapotřebí, ve
vašem věku? Řekněte Myrtilovi, že nedostane ani kousek. To tak, Evrta a já zase
budu celý rok poslouchat ty jeho rádoby vtipné poznámky. Nic nebude a dejte mi
pokoj!!!“
„Já tě Jeronýme obdivuju, ta vytrvalost, víš? To
skálopevné přesvědčení, ta vůle!“ smála se Zuzana a podala Jeronýmovi láhev
s vínem.
„To nic není, stačí chtít a jde to samo. Ať si nemyslí,
že změknu. Ne a basta.“
Ozvalo se zaškrabání na dveře.
„UŽ JSEM ŘEKL!!!!“ zahulákal vztekle Jeroným.
„Bůůůůůů???“
„MATYLDO????“
„Bůůůůůů!!!“
„I ty??? Zapomeň na to!!! A jestli ještě Myrtil někoho
pošle, dostane pánvičkou do hlavy!!!“
„To bys vážně udělal?“ podivila se Zuzana.
„Jistě, když si nedají říct, tak ať se potom nediví.“
„Zatím jsi vždycky Myrtilovi vyhověl, když tě požádal o nějakou tu rachejtli
na den Sestry Broskvové,“ podotknula Zuzana.
„To je jiný případ, to s tím vůbec nespojuj.“
Ozvalo se opatrné zaklepání na dveře. Jeroným se postavil
s připravenou pánvičkou a přívětivým hlasem zavolal:
„Dále.“
Když se dveře otevřeli natolik, že dovolovali kolmo
vedený úder, švihnul Jeroným pánvičkou ze všech sil. Na zem se kupodivu
nesložil nikdo z Myrtilových lidí, ale majitel Zasněžené krávy, pan
Trdlík.
„Dobrá!“ zakřičel Jeroným do kuchyně, když se vzpamatoval
z prvotního šoku a pomohl zmatenému muži vstát, „Přesvědčili jste mě!“
Start závodu byl stanoven na dvě hodiny odpoledne pod
chatou u Zasněžené krávy. Na startovní čáře se shromáždilo osm závodních saní
vlastní konstrukce a jedny sáňky dřevěné obyčejné, které si vypůjčil ze sklepa místní
kuchař se Zuzanou[3]. Na
kraji řady stál na žluto natřený stroj profesora Rosničky, hrdě nazvaný Smrtící
blesk, hned vedle něj Myrtilova Fialová střela, následoval Sněhodrtič oddělení
Bagatelizovaných minerálů, Ledová pomsta oddělení Triviálních dějinných příčin,
Rosomák sestrojený lidmi z Bublajících roztoků, Splašená kedlubna oddělení
Kuriózních pohledů shora a na samém konci sáně nazvané Líný slimejš osedlaný
oddělením Neurčitých tvorů a Zuřivá rosnatka oddělení Listnatých druhů. Všechny
stroje byly dvoumístné a vybavené
spoustou různých přídavných zařízení. Startovního praporu se ujal správce
chaty, který usoudil, že pokud je trasa závodu vedena směrem pryč od Zasněžené
krávy, nehrozí žádné nebezpečí.
Ihned po odmávnutí se do čela závodu dostal Smrtící blesk
profesora Rosničky, díky nevídanému zrychlení, kterého dosáhl pomocí trysky,
upevněné vzadu za saněmi. V těsném závěsu za ním se vyřítila Myrtilova
Fialová střela, katapultovaná napnutou gumou, uchycenou mezi dva smrky. Další
pořadí už nebylo pro vývoj závodu zdaleka tak důležité, protože ostatní závodní
stroje poháněla pouze gravitace, nebo síla posádek. Například Rosomák, ačkoliv
na jeho palubě seděli dva členové oddělení Bublajících roztoků, nebyl
napumpovaný žádnou sloučeninou[4]
a jeho pohyb zajišťovaly, kromě sklonu svahu, čtyři odstrkávací bidla, se
kterými jeho posádka obratně manipulovala. Naproti tomu Ledová pomsta byla
vpřed hnána plachtou, vyrobenou ze dvou prostěradel a podprsenky paní
správcové, který měl podle mínění členů posádky ten nejlepší aerodynamický
koeficient[5].
„Vidíte, Patičko?“ křičel nadšeně Rosnička na svého
kolegu, „Nemají šanci, žabaři!“
„No, já nevím, profesore,“ namítnul Patička, „Ale já bych
neříkal hop, dokud jsme nepřeskočili, tedy pokud nejsme v cíli, což znamená
na nádraží.“
Rosnička si musel na hlavě přidržovat pletenou čepici,
kterou se mu snažil svištící vítr tvrdošíjně sfouknout.
„Ha, ha, nesmíte být takový pesimista, kolego, máme
Evrta, nic silnějšího už neexistuje!“
Patička jenom zakroutil hlavou.
„Vidíte je?“
„Ne, za námi se zvedá strašný oblak sněhu, není vidět na
deset sáhů!“ křičel Patička do skučení větru.
„To je dobře, když vy nevidíte dozadu, je to stále lepší,
než když oni nevidí dopředu.“
Na Fialové střele vládla naproti tomu poněkud uvolněnější
nálada.
„Tak co, Jeronýme?“
„Jsou na dohled, žádný strach!“
„Cha, cha, jen ať si to mastí třeba do pekel, alespoň si
vyplýtvají palivo,“ smál se Myrtil.
„Že já se nechám každoročně ukecat,“ postěžoval si
Jeroným směrem k lesu.
„Cože?“
„Nic, že se za nimi pěkně zvedá sníh!“
„To ano, skoro se dá říct, že nic nevidím!“
„Tak se drže toho mračna a je to, oni přece vidí dobře.“
„To máte pravdu, kdy přijde ta zkratka?“
„Ještě máme čas, počítám že tak za tři míle, správce
říkal, že to nemůžeme minout, že tam je postavená kamenná mohyla.“
Fialová střela sice neměla tak ohromující akceleraci,
jako Smrtící blesk, ale statečně se držela svému soupeři alespoň na dohled.
Tedy pokud by se tak dala nazvat situace, Myrtilem označená jako Mlha přede
mnou, mlha za mnou, mlha všude okolo mě. Bylo to způsobeno tím, že Jeroným
ovládací páčkou umě škrtil přívod palivové směsi do trysky a šetřil tak
drahocenného Evrta na horší časy.
„Vidíte tam vepředu tu Mohylu?“
„Co jste říkal, profesore?“
„Sakra Patičko, vy jste snad hluchej! Jestli vidíte
vepředu tu mohylu?“ křičel Rosnička.
„Ano, tu vidím, celkem rychle se přibližuje!“
„Tak tam musíme zatočit, je tam zkratka!“
„Jak to víte?“
„Zeptal jsem se správce! Přece si nemyslíte, že je nechám
vyhrát!!!“
„To je velmi mazané.“
„To jistě, tak se připravte, budeme brzdit!“
Kamenná mohyla stála v místě, kde se údolí
rozdvojovalo, už pěknou řádku let. Postavili ji tam první starousedlíci a
ozdobili ji starým runovým písmem, které už nikdo nedokázal přečíst. Byla to
škoda, protože pokud by se někdo takový našel, z nápisů na mohyle by
pochopil, že tam nestojí jen tak pro ozdobu a že ty podivné znaky, které jsou
do ní vytesané, neplní pouze dekorativní funkci, ale že se jedná o obdobu naší
výstražné cedule: V zimním období cesta uzavřena, nebezpečí úrazu!
„Tak, co, odbočili?“
„Ano!“
„Výborně! Takže vítězství je naše!“
„Já bych se tak neradoval, aby to nebylo předčasné,“
nesouhlasil Jeroným.
„Ale prosím vás, vy pořád jenom strašíte! Já to vidím naprosto
jasně, dojedeme na nádraží, sklidíme ovace a půjdeme hledat Rosničku
s Patičkou,“ rozplýval se Myrtil.
„Víte, co se mi stane, jestli se mi něco stane?“
„Budete stanutý?“
„Jen si z toho dělejte legraci! Myslel jsem, co mi
udělá Zuzana, jestli se mi něco stane na těch vašich sáních smrti!“
„Mých saních? Jestli se nepletu, tak jste je stavěl až do
rána se mnou!“
„To bylo ale z pouhé kolegiality!“
„To je chvályhodné, ale váš podíl to nijak nesnižuje.
Jestli něco rozbijeme, budete to hezky spravovat se mnou!“
Jeroným si jenom povzdech a pokrčil ramenu. V tu
chvíli míjeli kamennou mohylu, u které profesor Rosnička tak neuváženě odbočil
z trasy.
Jsme opět u mohyly. Tak jak vypadá dnes, nevypadala vždy.
Jelikož v době, kdy byla postavená, nebylo písemnictví, tak jak jej známe
dnes, ještě vynalezeno, čili nebyl papír a tužky, lidé svoje poznatky většinou
tesali do kamene. Tak to bylo i v případě rozcestníkové mohyly – zatímco
její hořejší části vévodil nápis varující před nebezpečím, které skýtalo
odbočení, v její dolní části se vyskytovaly drobnější nápisy, které tam
přitesali sami poutníci. Tyto krátké vzkazy byly však tesány jenom
narychlo, ve formě poznámek, které měly
sloužit pro informaci ostatním lidem, kteří pojedou nebo půjdou kolem, takže je
čas léty zcela vyhladil. To byla opět škoda, protože už by je nemohl přečíst
ani člověk, který by runové písmo znal. Původně byly na mohyle napsány převážně
variace na větu: Tudy je to ještě horší než vlevo.
„Nezdá se vám, že se nějak zhoršuje cesta?“
„Nesmysl Patičko, to se vám jenom zdá.“
„V tom případě mě právě jedna vysněná větev švihla přes
obličej!“
„Jste zkrátka přecitlivělý!“
„Jestli tak označujete šrám přes obličej, tak potom ano!“
„Přeci by mi správce nelhal!“
„A na co přesně jste se ho ptal?“
„No, jestli se dá cesta na nádraží nějak zkrátit.“
„A co vám na to řekl?“
„Poměrně dlouho si prohlížel naše sáně, a pak řekl že
ano.“
„Nic víc neříkal?“
„Vlastně ano, říkal, že tam v létě chodí všichni
z vesnice.“
„Aha, a vám to nebylo divné?“ supěl Patička.
„Proč jako? Chtějí si zkrátit cestu, tak jsou zkratkou,
mně to přijde celkem logické.“
„A vy tady vidíte na stráních kytky?“
„Kytky? Patičko, nezbláznil jste se náhodou? Vždyť je
zima!“
„Právě!!! Je zima! Vesničané tudy chodí v létě! A
počítám, že si s sebou nosí minimálně lano, protože ta skála, ke které se
blížíme mi o tom dost napovídá!!!“
„Nechci sýčkovat, Jeronýme, ale mně se zdá, že se to
začíná nějak moc svažovat!“
„To se vám nezdá, ono se to skutečně začíná svažovat!!!“
„Co budeme dělat?“
„Nechci být za každou cenu vtipný, pane, ale obávám se,
že zrychlovat!“
Peloton ostatních závodníků k mohyle nikdy nedojel a
to proto, že jejich rychlost byla natolik v normálu, že nikdo nepřehlédnul
rozcestí dvě míle před mohylou. Když první saně dorazily k odsněhovací
dráze a podařilo se jim zastavit, počkala jejich posádka na ostatní a začala
porada, kudy dál. Nakonec bylo odhlasováno, po konzultaci s chalupníkem
Vendelínem Troubilem, že se to jet dá, pokud si s sebou člověk vezme
kyblík s popelem a bude ho sypat před sáňky. Nápad se setkal s velkým
nadšením a tak jedny sáně za druhými vyjížděly do ledové dráhy, aby jejich
posádky o sedm mil níže vysedaly kousek od nádraží, rozjařeny
z fantastické jízdy. Profesora Pohrabáče napadlo pronajmout si od vochtra[6]
koně a vůz a vyvézt se zpátky na začátek, aby si mohl dráhu sjet ještě jednou,
k čemuž se přidali všichni přítomní, takže celé odpoledne proběhlo
v přátelském sportovním duchu a na závod si nikdo ani nevzpomněl. Teprve
když se začalo stmívat, objevily se v dálce postavy, které se vzájemně
podpíraly a k nádraží doléhal jejich rozhovor.
„… to by ani tak nevadilo, koneckonců větev sem, větev
tam, ale ten vodopád nás docela překvapil…“
„… to nic není proti našemu pádu na kovárnu pod skálou…“
„… sejmuli jsme bobra, a on se pak nechtěl sáněk strašně
dlouho pustit, asi se mu to líbilo…“
„… ale nejlepší byla stejně ta baba, jak čučela, když
jsme jí projeli kuchyní…“
„… kdyby Jeroným nezatáhl za brzdící plachtu, možná jsme
to stádo minuli…“
„…Patička se zase pokoušel brzdit nohama, docela by mě
zajímalo, jestli ty boty ještě najde, až roztaje sníh…“
„Jeronýme, vnímáš mě?“
„Nevím“
„Soustřeď se!“
„Možná, kterou z vás máš na mysli?“
„Jsem tady jenom já!“
„Kde je Myrtil?“
„Stará se o něj Obtáhlo, pozítří už možná bude chodit.“
„A Rosnička s Patičkou?“
„Ti jsou na tom hůř, Rosnička si myslí, že je netopýr a
odmítá slézt z trámu v jídelně.“
„Kolikátého je?“
„Za čtyři dny jedeme domů.“
„Už? Vždyť jsme přijeli teprve předevčírem!“ otevřel
Jeroným oči.
„Byl jsi v bezvědomí několik dní. Horečky, zápal
plic, úplné vyčerpání, mnohočetná zranění hlavy a tak, znáš to.“
„Našli se sáně?“
„Hledali jsme je, ale hned v noci začal padat sníh a
všechno pohřbil, bohužel.“
„To nevadí, hlavně že jsme všichni.“
„Víš, ne tak úplně, ztratil se Matylda. Když byly ty
závody, měli ho s sebou na saních a jak jsme pak řádili na skluzavce,
nějak se na něj zapomnělo…“
„Chudák Matylda, doufám, že se najde!“
„Moc nadějí si neděláme, je pryč už přes týden…“
„Matylda se vždycky nakonec vrátil, neboj, pokusil se
posadit Jeroným, „Můžeš mi pomoct vstát?“
Zájezdní
hostinec „U zasněžené krávy“ svítil do horské noci a zvuky, které se z něj
linuly připomínaly včelí úl v době generálního úklidu. V nálevně
v přízemí hostince seděli kolem velkého dubového stolu téměř všichni
členové vedení Mořičvílského městského muzea a statečně bojovali se zásobami
alkoholu v přítomných sudech.
„Vážení kolegové,“ vyžádal si zacinkáním
lžičky o sklenici ticho ředitel Myrtil Kuštil. Sál po nějaké chvilce skutečně
ztichnul.
„Protože dnes jsme se tady sešli naposled a jak jistě
všichni víte, zítra už jedeme domů, rád bych pronesl na závěr našeho
soustředění několik slov.“
Myrtil chvilku počkal, jestli si Rosnička nezačne něco
špitat se svými kolegy, ale ten se na něj pouze přátelsky usmíval z pod
svých obvazů.
„Především je třeba kladně zhodnotit fakt, že chalupa
stojí v nezměněném stavu, což se nám zatím ještě nikdy nepodařilo.“
Ozval se potlesk, ve kterém ale nejvíc vynikalo plácání
majitele Trdlíka. Dokonce by se dalo říct, že Trdlík sám dokázal vyrobit přímo
frenetické ovace. Myrtil sál svojí zdravou rukou utišil.
„Dále bych chtěl rád poděkoval slečně Zuzaně za péči,
kterou většinu času, stráveného zde, věnovala několika z nás. Hned jak se
vrátíme do Mořičvílu a budeme všichni schopni pohybu, navrhuji uspořádat
večírek na její počest.“
Lokálem se rozlehl bouřlivý potlesk.
„O ostatních událostech nebudu hovořit z toho
důvodu, že jsem většinu času strávil upoután na lůžku a vlastně ani nevím, co
se tady dělo. Pouze dnes ráno za mnou byl jistý Troubil Vendelín a žádal mě,
zda bychom nemohli přijet i příští rok a uspořádat druhý ročník Sjíždění
strouhy, že se to jeho dětem moc líbilo. Sice nevím o co jde, ale jelikož je to
za celá ta dlouhá léta jediný člověk, který si přeje, abychom se vrátili na to
samé místo, souhlasil jsem.“
Potlesk byl tentokrát přímo burácivý. Když po několika
minutách utichl, pokračoval Myrtil ve svém proslovu.
„Pak jsou tu ovšem i věci méně příjemné. Nemusím vám to
říkat jako novinu, protože to již jistě všichni víte, ztratil se nám Matylda a
ani několikadenní pátrací akce pod vedením docenta Obtáhla nepomohla. Je to pro
nás velká ztráta a já navrhuji držet minutu ticha.
Když uplynula minuta, ozvalo se ze sálu sem tam dojaté
zasmrkání.
„Poslední věc, o které budu hovořit, se týká pouze mě,
profesora Rosničky a asistenta Patičky. Okrajově i Jeronýma, ale jelikož ten
byl do celé věci zavlečen až po dlouhém přesvědčování a víceméně proti své
vůli, budete se mnou myslím souhlasit, že ho můžeme vynechat.“
Souhlasný šum.
„Tedy, po dohodě s dvěma jmenovanými kolegy
prohlašuji následující: Všichni tři si ukládáme důtku za pokus o sebezmrzačení,
všeobecné ohrožení a demolici kovárny, usedlosti vdovy Střádalové a přehradní
nádrže u obce Konečná. Zavazujeme se vzniklé škody uhradit z vlastních
prostředků a nadále mezi sebou neuzavírat žádné sázky.“
Sál šílel a profesor Rosnička vstal, dobelhal sek
Myrtilovi a přátelsky ho objal. Asistent Patička to celé pozoroval ze svého
vozíku a radostně mlátil do podlahy zasádrovanou nohou. Uprostřed největšího
veselí se otevřely dveře a dovnitř se vhrnula sněhová koule velikosti větší
dýně. Sál utichl. Sněhová koule začala okamžitě tát a po chvilce bylo možné
rozeznat obrysy zvířete, zabaleného do cárů prostěradla.
„To je naše brzdící plachta!!!“ vykřikl Jeroným.
Z plachty se po chvilce vydrápal kocour a táhle
zabučel.
„Matylda!!!“ vykřikl Rosnička a vrhnul se ke kocourovi.
To ovšem neměl dělat, protože zapomněl na berle a zřítil se na podlahu. Matylda
k němu došel a olízl mu tvář.
Zuzana objala Jeroným a pošeptala mu do ucha:
„Vidíš, zasněžená kráva.“